Pohár vizí Královny Iverin
"O zázračném elixíru královny Iverin vypráví si snad všichni odsouzenci na smrt. Jediná kapka prý stačí a člověk sám a rozradostněn tančí až k popravčímu špalku, ten láskyplně objímá, sekeru líbá a ještě s katem laškuje a vyznává mu lásku. Je-li pak čtvrcen zaživa, má přitom tvář tak plnou slasti a vyráží takové výkřiky štěstí, jako by neumíral, ale se miloval se samotnou Iverin, královnou lásky."

I.

Probudil ji až tahavý kovový pískot kol vjíždějících do prudké zatáčky. Prázdná tramvaj dojela na konečnou a stočená ve smyčce kolejí jako velké odporné zvíře usnula. Řidič prošel vůz a chtěl jí podat kabelku, která jí sklouzla z klína. Spěšně ho předešla, přitiskla si kabelku oběma rukama k tělu a vystoupila. Noc byla příjemná, chladná jen tolik, aby ji probrala a ona si mohla uvědomit, že je opilá. Přejela nejméně deset zastávek. Navíc se jí rychlým pohybem, kterým se shýbla pro kabelku, zatočila hlava a teď byla právě tak na rozskočení. Tiše pro sebe zaklela, vrávoravě popošla pár kroků od cedulky VÝSTUP k cedulce NÁSTUP a opřela se o dřevěnou stěnu novinového stánku. Jediná lampa svítila přímo nad ní a její světlo se křečovitě chvělo, až měla dojem, že ji chce přinutit ke zvracení. Zkusila zavřít oči, ale bylo to ještě horší. Jako by ji někdo chytil a začal si s ní pohazovat ve vzduchu. Rychle oči zase otevřela a ztěžka se odlepila od stánku. Ve tmě jí pod nohama zazvonily střepy z ostatních ztemnělých lamp.

- máš štěstí... bych tě netrefila! pohrozila jí v duchu a znechuceně mávla rukou. Vložila do toho však příliš mnoho síly a málo citu a sama se udeřila do nohy. Vyjekla zaráz bolestí i leknutím. Opřený o zábradlí hned za stánkem někdo stál. V okamžité panice ztuhla na místě. Pohnul se.

- ty?... vydechla překvapeně i s úlevou. Když k ní ale vykročil, prudce couvla, kabelku opět přitisknutou zkříženýma rukama k tělu. Zastavil se.

- ahoj, řekl tiše, skoro šeptem.

- ty... hlas se jí zlomil, - jsem opilá! Nic neřekl, natáhl k ní ruku.

- jsem opilá... Celá se schoulila, obejmula si ramena. Jemně - sotva se jí dotkl - ji kolem těch ramen vzal. Kousek dál stála u zábradlí lavička.

- nechci sedět!

Zůstali stát opření o zábradlí. Cítila, jak je otupělá. Bylo to příjemné. Měla dojem něčeho velmi vláčného a hebkého. Splývavého. A jen vzdáleně kdesi pod tímto to vše ostatní. To ostré. Bolest. Byla tam, nezmizela, a dokonce ve chvíli, kdy na ni takto pomyslela, zaškubala sebou jako omámené zvíře, které se chce zvednout. Do očí jí vystoupily slzy. Bolest však závojem omámenosti nepronikla, jen ji vzedmula a ona ucítila - žádost. Náhlou prudkou touhu. Přitisknout se k němu! Silně přitisknout celým tělem!

- nepřišla jsi dnes do školy... řekl jí to skoro do ucha. Otřásla se jeho slovy i blízkostí. Čím víc na ni útočila bolest, tím větší byla touha. Otřásla se znovu, ale on to nepochopil. Sundal bundu. Mlčky si ji nechala dát přes ramena.

- obleč si ji. Chtěl jí podržet kabelku, ale ona polekaně ucukla a odvrátila se.

- Sue, co se stalo? Odmítavě pohodila hlavou. Celá se chvěla.

- Sue? Byla to náhlá něžná otázka. Otočila se.

- Sue, pojď se mnou. Natáhl k ní ruku. Spíš bezděky mu podala svoji, hned ji ale chtěla stáhnout zpátky. Nepustil ji, a ona se tak k němu ještě přitáhla. Teprve pak povolil, ale ona mu, aniž se už jeho ruky pustila, vklouzla do náruče. Spící tramvaj se znovu probudila a s týmž skřípotem jako prve projela kolem nich. Vedl ji pryč. Odbočili z chodníku a vyšli do noci. Stoupali jakousi stezičkou, nevnímala kam. Mlčeli. Pak ona řekla:

- jsem opilá. Ale on zavrtěl hlavou:

- nejsi. A ona skutečně cítila, že není. Zůstal jen onen příjemný, hebký pocit. Pocit doteku, blízkosti, žádosti. Zastavila se. Ucítil, jak mu silně tiskne ruku.

- chci tě. Bunda jí sklouzla z ramen. Zachytil ji a přitom ji pohladil po nahé paži.

- chci tě! Neodpověděl.

- pojď, řekl. Sešli z cestičky. Náhle stáli vysoko nad městem, odděleni od něj nízkou starou cihlovou zídkou. Mihotavá záplava světel rozhozená do šedomodré noci ležela hluboko pod nimi - spousta titěrných, vzdálených světel, drobných jiskérek. Naklonila se přes zídku a znovu jí projela závrať. Jakoby samo to moře světel bylo takovou závratí, představou doteku. V kratinkém okamžiku měla dojem obrovské vlny, která se z tohoto jiskřivého moře zvedá a obrovskou, strašlivou silou naléhá na ni, tříští se o její tělo, drtí ji a proniká jí skrz. Byl to silný, fyzický pocit. Vzrušení. Ruka se jí tou představou sama svezla do klína. Stiskla.

On zatím stál za ní. Cítila ho stejně silně, přímo tělesně vnímala doteky jeho očí. Přejela si rukama po bocích a stiskla pod látkou šatů naběhlá, vzrušená ňadra až k bolesti. Pak se otočila k němu. Díval se na ni, opřený o jakýsi vyvrácený kmen, v napětí jeho těla byla tatáž touha a žádost. Pomalu si vyhrnula šaty a stáhla si kalhotky. Posadila se na zídku, aby si je mohla sundat úplně, pak je i s kabelkou položila vedle sebe. Pozoroval ji přitom, nehýbal se. Spustila si šaty, pečlivě si je upravila a obrátila se zpátky k městu a ke světlům. Opřená o lokty vystrčila na něj zadeček.

- pojď! Neohlédla se. Přistoupil k ní a ona zůstala jak byla - s pohledem upřeným na město, hluboce vdechujíc sílu jeho nesmírné, vzdouvající se žádosti.

- pojď! Zaklonila hlavu a zavřela oči. Poprvé pocítila dotek jeho těla. A on jejího. Přimknula se k němu a on i přes lehkou látku šatů cítil, že v ní není nic - ostrého, že je nekonečně - prostupná. Malá, drobná, jemná a celá jeho. Sklonil se k ní. Cítil, jak je mu otevřená a takto ji mohl celou obejmout, celou laskat, celou prostoupit. Její útlá ramena, útlé boky. Pomalu se mu pod dlaněmi nahrnula látka vykasané sukně a on ucítil její kůži. Hladkou, hebkou, malinko snědou, horkou kůži; sálavé obliny zadečku. Dýchl jí do vlasů, dotkl se rty droboučkých lalůčků bez náušnic. Poprvé vzdychla. Měl dojem, že pláče. Rukama sjel po jejích bocích a stehnech a pod horkým podbřiškem se téměř nechtěně dotkl ještě žhavějšího klína. Víc se rozkročila a prohnula v zádech; hluboce se nadechla a na chvíli strnula. On s ní. Jemné chloupky, a pak hladké pružné plné pysky se přisály k jeho ruce. Dlouze vydechla. Hebce hladivé horké vlhko mu proklouzlo mezi prsty; jemněhebce vlhká krajka uprostřed rozkročeného klína se jen letmo otřela o laskající dlaň tichým lehoučkým dotekem a rychle uhnula. Ale pak znovu a znovu a silněji! Důrazným krouživým pohybem, nahoru a dolů! Chvějící se tělo nabídlo svůj jazýček jeho prstům a pohybující se zadeček jeho očím; mni mne, dotýkej se, dráždi, najdi moje sladké místo, vezmi mě do prstů, mni mezi jejich bříšky, celou mě uchop, stiskni, drž; dívej se! Ruka sklouzla níž a pronikla prstencem citlivého, pružného vchodu. Je celá tak drobná! Pomyslel si. Zadeček mu kroužil v dlani, rozevřená kundička se mu nabízela - pomalu, důkladně a potom čím dál divočeji se o něj třela, dráždila se, narážela, divoce pulsovala. A přitom si chtivě dávala třít žádostivě vyplazený jazýček, zrudlý, mokrý a zcitlivělý ve štěrbině rozdrážděné kundičky, jazýček k vykřičení sladký a slastný. Ještě víc, ještě, ještě se prohýbá, dává se, otvírá, vzdychá! Vzdychá a tiskne stehna, horko se rozlévá zevnitř podbřiškem a dál celým tělem; a dál... Přitáhla si ho, chytila jeho ruku ve svém klíně a nepustila ji dokud se mu tiše a náhle nezhroutila do náruče. Přitiskl ji k sobě, položila mu hlavu na rameno a zdálo se, že mu usnula v náručí. Odnesl ji kamsi pryč, kabelka i kalhotky zůstaly ležet na zídce. Jakmile se však ztratili mezi keři, ta i s věcmi náhle zmizela. Bez hlesu se rozplynula a s ní i světla a město a vůbec - všechno. A teprve dlouho potom se v podivném, hebce těžkém tichu a pomalu prosvítajícím šeru ozvaly hlasy.

II.

- kde to jsme?

- ve snu.

- ve snu?

- říká se o lásce a milování, že jsou branou do jiného světa. Vypadá to, že jsme jí prošli... Usmíval se, v rukou držel obrovitý stříbrný tác se snídaní. Nechápavě hleděla na něj i na honosně přichystané jídlo. Také na rozložitou dřevěnou postel s masívními, vyřezávanými čely, v níž ležela, a vůbec na celou prostornou místnost s trámovým stropem, třemi okny a průchozím schodištěm po jedné straně.

- ve snu? opakovala po něm nevěřícně a prohlížela si svoje ruce. Vypadaly dost skutečně a dost její.

- voda i toaleta jsou dole ve dvoře, támhle jsem ti přinesl vodu do džbánu na probuzení. Položil snídani na malý stolek pod okno a ukázal do kouta ke kovovému stojanu s mísou a porcelánovým džbánem. Namáhavě se vyhrabala zpod nadýchaných peřin, dřevená podlaha v místech kam dopadaly šikmé sluneční paprsky příjemně hřála do bosých nohou. Omyla si obličej, podle obrazu ve vodě si zběžně rukou prohrábla rozcuchané vlasy. Pokynul jí, aby se posadila. Sám si sedl naproti ní.

- dobrou chuť, popřál jí. Ona ale neodpověděla. Otevřené okno bylo právě ve výši stolku a ona zkoprnělá zůstala ohromeně hledět na krajinu za ním. Masa horských velikánů zaplňovala celý obzor a ten byl doslova na dosah. Nezvyklá sytost vjemů, ostrost barev, hloubka prostoru vytvářely dojem děsivé blízkosti a mohutnosti. Měla dojem, že strmá úbočí nejsou tam, ale tady, že se jí dotýkají, že se na ni valí.

- dobrou chuť, zopakoval přání a jemně ji přitom pohladil po ruce. Polekaně na něho pohlédla. Nechal ruku položenou na její a ona na ni zůstala chvíli nechápavě hledět. Znovu stočila pohled z okna. Ta síla! Ten dojem valící se, řítící laviny, dmoucí se vlny!... Milování! Teprve teď si uvědomila jeho slova: prošli jsme... my... milování... Teprve teď se jí vybavila včerejší noc. Obraz náhle vyplul na povrch, celistvý a živý, jakoby jen čekal připraven na tuto chvíli. Město, světla, světla a město a... doteky! Prudce se otřásla a zděšeně vytrhla svoji ruku zpod jeho.

- ne! vykřikla, vyskočila od stolu, převrhla židli, zakopla o ni, upadla. Na rozkymáceném stole se skácela čajová konvice.

- Sue? Překvapeně vyskočil, aby se vyhnul tekoucímu horkému čaji.

- nech mě! vykřikla silněji. Pokusila se vstát, ale zapletla se do dlouhé noční košile. Znovu upadla, znovu se pokusila vstát.

- kde to jsme, co to má znamenat? Konečně se jí podařilo vstát. Zůstala přitisknutá zády ke stěně mezi okny.

- kde to jsme?

- nikde, kde by ses musela bát...

- kde jsme?! zlostně na něj zasyčela, měřila ho nenávistným, ale zároveň vyděšeným pohledem.

- tohle je náš sen, mávnul rukou kolem, - náš sen o Domě na konci času... Cukla sebou. Jako by ji tím jménem udeřil. Těmi slovy. Dům na konci času...

- kde je moje kabelka? vyhrkla, - kde je!? Zvedl k ní hlavu a dloho nic neříkal, jen si ji prohlížel. Postupně se pod jeho pohledem roztřásla, celá se schoulila. Nakonec slabě vydechla:

- kde je moje kabelka? Nebylo ji skoro slyšet.

- vím, co v ní bylo, zašeptal stejně tiše a přistoupil k ní. Zvedla k němu nepřítomný, sklelný pohled a rty se jí bez hlesu zachvěly.

- kde je? Pak nelogicky dvakrát hlasitě opakovala:

- byla jsem opilá... byla jsem opilá... a skoro neslyšně:

- nech mě, prosím, nech mě... a svezla se podél stěny skrývajíc si hlavu do dlaní.

III.

Nechal ji být. Pracoval venku, na Domě, na poli, chodil do lesa na lov a kácet stromy, rybařil. Zpočátku jí přišlo, že se chová s takovou samozřejmostí, jako by tu nebyla. Nechával ji v Domě samotnou, přicházel a zase odcházel, bavil se s ní, jako by všechno bylo přesně tak, jak má být - o Domě, o práci, o lese a o horách; nikdy ne o tom, co bylo tam - před Domem. Brzy ji naučil všemu, co bylo kolem Domu a v Domě třeba - hlavně zpracovávat zvěřinu a spoustu plodů, které nikdy neviděla - a ona jaksi sama zapadla na místo, které jako by tu vždy bylo. Paní v Domě na konci času... To již pochopila, že ta důvěrná samozřejmost se vztahuje i k ní. Jako by tu nejen Dům a hory a les, ale i ona byla odevždy. A opravdu si tak připadla a ten pocit v ní zůstal. Pocit správného místa.

Hned zpočátku, aby se ve velkém prázdném domě nebála, jí přinesl malé vlče a ona si až díky němu - až když z něj náhle bylo obrovské, silné zvíře, které svou paní na krok neopustilo - uvědomila, že tu vůbec nějaký čas běží. Ale byl to jiný čas. Neutíkal kolem nich, neunášel je, naopak vyplýval z jejich pohybů, plynul jen tehdy, když ho sami poháněli nějakou činností, nějakým vědomím času. Sami ho tvořili. A stačilo na něj nemyslet a on zmizel. Vsákl se do krajiny, která byla příliš vznešená a majestátní, příliš - nadčasová, která časem - titěrným, malým, klopýtajícím časem - pohrdala. Bral ji s sebou do lesa nebo do hor a ona nikdy nevěděla, strávila-li pryč z Domu týden, dva nebo tři. Cítila se tu dobře a ty hluboké, všepronikající pocity proudící ze samého středu jejího i krajiny se rozlévaly všude kolem ní bez hranic minulosti i budoucnosti. Brzy zapomněla na podivnost své situace, zapomněla na všechno, co nesouviselo s Domem. Lidé jí nechyběli - byl tu on, její vlk, les, hory, pořád spousta práce... Ne, zapomněla na ně stejně jako na svou bolest. I jeho vlídná, starostlivá, ale nikdy ne vtíravá pozornost jí vyhovovala. Zapomněla i na onu první noc a nic podobného se už potom nestalo. Jednou mu řekla, že "to" nechce, a to stačilo, přikývl. Nikdy ji neobtěžoval. Vyhovovalo jí to tak. Dům, les, celá krajina byly prostoupeny nesmírným klidem a ten klid byl větší než kratinké zneklidňující návaly podivných pocitů, které se v nečekaných chvílích vzdouvaly z krajiny, aby ta jimi v okamžiku pronikla jejím tělem i myslí kamsi do hloubky, až k důkladně zasutým obrysům ukrytých obrazů. Ukryté bolesti. Dařilo se jí tyto okamžiky potlačovat. Většinou stačilo zavolat na vlka, stříknout si do tváře studenou vodu z říčky nebo se prostě zasmát. Ale nakonec bolest přece přišla. Jenže odjinud. A nebylo ji možné odehnat. Žalostně vyjící a štěkající vlk ji k němu přivedl a ona ho spatřila zkrouceného v hloží, rudého od krve. Umíral.

IV.

- říkal jsi, že jsme ve snu, a všechno tu bylo jako sen, tak jakto, že máš umřít? To přece nejde, to nesmíš, nemůžeš!

- je místo, které se zdá, a místo, ze kterého je zdáno, a ta místa jsou spojena pevným poutem... tvým... tebou... Nechápala. Vypadalo to, že blouzní, ale mluvil zřetelným, pevným, i když slabým hlasem. Viděla jeho bolest, ale on se přes ni usmíval. Bez zachvění v hlase jí říkal, co má dělat a ona to dělala. Otevřít ránu po medvědí tlapě, vymýt, vypálit, zašít obyčejnou nití, obložit rozetřenými listy pěti druhů bylin, obvázat. Neodvážila se ho dopravit do domu. Byl vysoko v kopcích a ve špatném stavu. Postavila přímo nad ním přístřešek, rozdělala oheň. Zatímco vlk hlídal, přinesla z Domu vše potřebné.

- už jsi našla pouto, které spojuje všechna místa? Byl stále při smyslech a ona se děsila toho, jak zřetelně, bez sebemenší úlevy vnímá všechnu svoji bolest. Co víc - děsil ji úsměv, s jakým přijímal to unikání vlastního života. Zavrtěla hlavou.

- nevím. Nevím, co mám hledat. Zavřel oči a po tváři mu přelétl stín bolesti.

- to je škoda... možná... mohl bych..., vydechl.

- co bys mohl? Co? Mohl bys žít?

- já? Pohlédl na ni a na okamžik měl v očích překvapení.

- ...žít... opakoval zasněně, zdálo se jí, že usíná. Že odchází.

- prosím! Nesmíš umřít, nesmíš... sklonila hlavu a přitiskla mu čelo na tvář, - miluji tě...

- vím, řekl náhle jasně. Zvedla překvapeně hlavu.

- jak?...

- vím to, slabě se na ni usmál. Rozplakala se.

- promiň, promiň! Chtěla jsem ti to říct, ale bylo to všechno tak - správné, tak jak má být. Nechtěla jsem to rušit, nechtěla jsem...

- milovat se?

- ne... chtěla jsem to, často mě napadalo - zpočátku... ale bylo to zároveň ošklivé, bylo to cizí... zahnala jsem to.

- cizí?

- já nevím, cizí. Jako pohled zvenčí, jako když se klíčovou dírkou díváš do cizího snu... nebo... nebo na jedlíka, který si plnými hrstmi cpe sousta do úst a vychvaluje si, jak jsou dobrá, ale ty přitom vidíš jen mastné prsty a mlaskající rty a je ti to odporné, odporné. Jen přitom tušíš chutě, které on vnímá... mívala jsem... chtěla jsem křičet, řvát: dej mi ho tam, dělej mi to! ale čím víc jsem to chtěla, tím víc se mi to hnusilo. Nikdy jsem to neudělala... Možná proto, že kdybych křičela - kdybych křičela na svou rozkoš - přišla by i - bolest...

- bolest?... Nechtěla jsi ji a vidíš, je tady... vzdychl a zavřel oči. - mám tě rád, moc rád, zašeptal a usnul. Ve spánku sebou neklidně pohazoval, ve tváři mu viděla víc a víc bolesti. Dvakrát volal ji, a potom několikrát neznámé, zvláštně znějící jméno:

- Iverin! Iverin! Královno... Když se probudil, byl zase o něco slabší. Znovu se jí ptal, jestli objevila pouto mezi místy. Řekla mu o jméně, které volal v noci, ale nebyl spokojen.

- Iverin je královna z jiného snu, její elixír by mohl pomoci mně, ale... Tvář se mu leskla potem, oči se mu kalily. - přivedl jsem tě do svého snu, abych ti pomohl... abych - abys mohla svoje pouta... přemýšlel jsem, proč, ale jsem si jist, že smrt přišla z tvé strany. Medvěd zaútočil ze strany, ze které jsi sem přišla ty... Přemýšlej prosím... prosím! Vyděsilo ji to. Ani nevěděla jak a musela utéct. Vzpamatovala se až u říčky, plnými hrstmi nabírala vodu a stříkala si ji do tváře, do výstřihu. Dlouze pak vydechovala, sklánějíc se nad tůní a čeříc vodu konečky prstů.

- smrt přišla z tvé strany! Nemohla ta slova pochopit. Nechtěla. Obracela se jí v hlavě a zněla hluše, udušena její panikou zanikala v koutech a zákoutích, jen se tam chvěla, jen tam - zůstávala a s čímsi - rezonovala. Snažila se to necítit. Hleděla na běžící vodu i na svůj obraz v klidné tůni. Na svůj obraz, když tu se jí něco... Zpozorněla a div v tu chvíli nevykřikla. Ta žena ve vodě nebyla ona. Ona se neusmívala a především - nepohybovala rty, nemluvila. Bezmyšlenkovitě se naklonila blíž a obraz udělal totéž, ale s malým zpožděním. Srdce se jí prudce rozbušilo. Když malinko natočila hlavu, zaslechla slova:

- ...erin, erin, in, in, in... Tichoulinká, zurčivě šeptavá ozvěna, jako když voda běží přes kamínky.

- Iverin, erin, erin... Dokonce se jí zdálo, že se hladina v místě rtů obrazu zachvěla podle jejich pohybu.

- Jsem Iverin, Iverin... Zaslechla teď už zřetelně. Naklonila se ještě blíž.

- musíš tančit, proti bolesti nahá tančit, zachránit...

- nerozumím ti! Jak tančit, jak zachránit? Vykřikla do obrazu, ale ten se jen rozvlnil, po hladině se rozběhla soustředná kola a do tváře jí vyšplíchl gejzír ledové vody.

- nahá tančit, zachránit... Zaznělo jí ještě v uších, než jí do nich natekla voda.

V.

- tančit, nahá tančit... usmíval se, zdálo se, že má radost, ale nebyla si jistá, jestli jí rozumí. Byl rozpálený horečkou, chvílemi se zdálo, že ji vůbec nevidí.

- já tomu nerozumím, slyšíš? Co mám dělat?

- nahá tančit, nahá tančit... opakoval si pro sebe, jeho oči hleděly skrze ni. Vlk seděl ve vchodu přístřešku a tiše skučel do lesa, jako by odtud někdo přicházel.

- kde mám tančit? Přes slzy neviděla, když se prodírala pichlavým ostružiním, které zachytávalo její šaty, trhalo je z ní a zároveň jí drásalo kůži. Nevšímala si ho, rvala se o to víc, až jí nahé paže zdobily řádky drobounkých rudých perliček. Rvala se, až v látce zapraskalo a ona zůstala mezi stromy nahá. Chladivý vánek se dotkl její kůže a ji tím dotekem zamrazilo. Objala si ramena a šla dál. Nevěděla kam. Kapradí se jí svezlo po nahých stehnech, bosou nohou zapadla do mokřiny. Najednou bylo všech těch pocitů příliš. Byly příliš intenzivní, útočily na ni, hladily, bodaly, píchaly, škrábaly - pronikaly. Snažila se uhýbat, chránit se, ale nešlo to. Naskočila jí husí kůže, a přestože bylo horké poledne, roztřásl jí chlad. Byla ráda, že vyšla na malý palouk s nízkou, hebkou travou a sluncem. Okamžik na to sebou ale otřásla ještě víc a vyjekla. Hradba stromů obklopující mýtinu se pohnula, a pak bez varování vykročila proti ní. Znovu ucítila onen podivný, hluboký, zneklidňující pocit. Tentokrát ale po prvním náporu nezmizel. Naopak se zvedl ještě výš a hloub. Prostoupil z oněch skrytých koutů její mysli do celého jejího těla. V mžiku jím zahlcena a uchopena se jen bezmocně prohnula jako luk napínaný do největší krajnosti. Všechny svaly strnuly námahou, pokožka po celém těle se napnula a ona krátce a silně vykřikla, když ucítila, jak se jí tím silným, hrubým a nesnesitelně dráždivým dotykem krajiny prudce nalévá klín, jak se jí divoce zvedají ňadra. Jako by je chtěla zachytit, stiskla je v dlaních. Ztuhlé bradavky vybuchly proti jejím dlaním, chtěly se vytrhnout z jejího těla a ji otřáslo jako nárazem obřího kladiva, které zevnitř mocnými ranami udeřilo vstříc sebemenšímu pohlazení. Žhavá ruka jí stiskla, až se nemohla nadechnout. V korunách gigantických kmenů naléhajících na její bolestí zkamenělé tělo se zatočil vítr a jeho dotek na ni zapůsobil jako rozbuška. Kladivo dopadlo tisíckrát silněji. Vykřikla podruhé, zatímco zduřelý, do šířky rozlitý klitoris v jejím klíně s ohlušujícím praskotem a pocity vybuchoval a její vzdutá ňadra se drala z kůže jakoby tím dotekem větru tisknuta, rvána a dobývána. Trhána žhavou rukou na kusy...

Probrala se s tváří zabořenou do trávy, tělem jí zřetelně probíhalo tetelivé, příjemné mrazení, les byl zase obyčejný, nehybný. Posadila se a rozhlížela kolem. Něco se změnilo. Snad barvy, snad něco v prostoru, jeho hloubka. Vybavila si tentýž pocit, když tehdy poprvé zahlédla zdejší krajinu z okna Domu. To ohromení z - blízkosti. Ano - les byl najednou bližší. Vstala a pošla tam a zase zpátky, pozorujíc změny, které vyvolával každý sebemenší pohyb hlavou. Určitě! Nemohla přijít na jiné vyjádření než blízkost. Až po chvíli, když v korunách znovu zašuměl vítr a ona, místo aby se schoulila, mu nastavila nahé tělo, ji napadlo cosi mnohem výstižnějšího - otevření. A v momentě, kdy jí to slovo a jeho představa vytanuly na mysli, zavřela oči, široce se rozkročila a zvedla ruce dlaněmi vzhůru. Vítr zašuměl víc, v náhlém víru zvedl zpomezi stromů náruč suchého listí a vrhnul se proti ní. V náhlém popudu mu vyšla vstříc, vysoko vyskočila a pak padala dolů mezi snášejícím se listím. A znovu a ještě, překvapena vlastní elegancí a lehkostí, s níž vyskočila výš, než byla sama vysoká. Vběhla dlouhými, ladnými skoky mezi stromy, několik jich oběhla a zase se vrátila na palouk. Před očima jí vytanula jeho vysílená, ztrhaná tvář. Zarazila se, pak ale jeho tvář vystřídala jiná. Ta z tůně. A potom slova - smrt přišla z tvé strany! A - už znáš pouto? Přemýšlej! A těmi slovy se stalo něco uvnitř ní. Paprsky slunce dopadající na lesní mýtinu dopadly i do koutů její mysli. Po nekonečně dlouhé době znovu uviděla bolest. Zprvu jen záblesk, potom její stín...

- ne! Než se stačila bolest vynořit celá, trhla sebou a rozběhla se.

- musíš tančit, tančit proti bolesti, nahá tančit! Pochopila. Nevěděla, co přesně musí udělat, ale její tělo to již dělalo. Oběhla třikrát mýtinu jedním směrem, pak třikrát druhým směrem, tanečním krokem ji rozpůlila nejprve od severu k jihu, potom od západu k východu a nakonec v každé části zatančila tentýž krátký sled figur. Po tomto úvodu se nad paloukem setmělo a lesem se mihly nejasné, mlhavé stíny. Spojila kvadranty úhlopříčkami a na chvíli strnula v jejich středu. Tělo jí hořelo horkostí, projížděly jím žhavé vlny vycházející z jejího klína a zase se do něj vracející. Měla přitom jasnou představu, jak slaný živel rozrušuje, rozmývá a splachuje nánosy bolesti a pomáhala mu důraznými vlnivými pohyby. Pak i doteky. Nakonec oběma rukama celou svou silou; prsty hluboce zabořenými do klína, divoce drásajícími to uvnitř, které nechtělo ven, které se sápalo a sápalo výš, nad bolest a nad všechno, ale ještě, ještě nemohlo dosáhnout.

Náhle jí někdo položil na rameno ruku. Rychle se zvedla. Za ní stála žena z obrazu v tůni. Iverin.

- volalas mě?

- Iverin?

- už dlouho mě nikdo nevolal tak naléhavě. Pohlédla na Sue a na její vlhké ruce a významně se usmála. V očích jí zajiskřilo.

- proč mě voláš? její výraz náhle ztvrdl a oči se jí zúžily do uzounkých škvírek, - nemám nic, co bych ti mohla dát!

- nechci nic pro sebe, pro něho... umírá... zachraň ho!

- jsem královna lásky, ne samaritán...

- prosím!

- nezachraňuji. A nedávám nic, co si lze vzít...

- prosím...

- mlč! a poslouchej! Tanči dál! Tanči a plač až bude tvých slzí do půli poháru. Pak tanči dál a směj se a buď šťastná jako matka, která kojí, a až se tvá ňadra naplní smíchej své mléko se svými slzami. Nakonec tiše seď a mysli na své srdce, mysli na svou krev, aby byla čistá, a až bude, vmíchej ji do nápoje. Ten mu dej vypít.

- uzdraví se?

- běž a nespěchej, špatný nápoj zabíjí lépe než smrt. Otočila se a odcházela. Sue na ni zavolala.

- královno?

- ano?

- proč volal vás? Žena se zářivě usmála.

- koho jiného?

VI.

Tančila celý den a slunce se stále nemělo k západu. Čas se zastavil. Tančila a pláč přicházel sám, odevšad, důkladný, hluboký, úplný. Tančila a z mokrého hadříku kroutila slané slzy do kamenného pohárku. Tančila a měla dojem, že každým krokem, každým zhoupnutím, každým vzlykem a slzou je blíž slzavému dnu, blíž konci všech ukrytých slz. Bylo jich hodně. Právě tak do poloviny pohárku. S tou poslední na ni přišla lehkost a s lehkostí smích. Nádherný, klokotavě, z netušeného uvnitř probublávající smích. Prolnul zpomezi spadaného listí, z vlhkého mechu, snesl se z korun smíchem rozkymácených stromů, z rozesmátých tváří vykreslených nadýchanými mraky na blankytné obloze. Obklopil ji, prosvětlil celou krajinu, prosytil ji, provoněl a nasál do všech pórů, škvír a zákoutí, nasál do jejího nitra a tam se usadil, zahnízdil a začal růst. Procítila ho nejprve jako chvění v každé buňce těla, pak jako živý, spokojeně vrnící tep pod srdcem. Ňadra se jí nalila a ona šťastná doplnila pohár. Zbývalo poslední. Našla si pohodlné místo pod starou borovicí, pohodlně se posadila a bez pohybu čekala se zrakem obráceným dovnitř. Marně.

Dlouho, zbytečně a marně seděla pod starou borovicí. Někde zbyla zapomenutá slza, někam neproniknul smích. Stíny zakryly její oči a temnota opět prostoupila její krev, a ta nebyla čistá. Zoufala si. Přišel k ní vlk a žalostně, táhle skučel, pak už vyl. Říkal jí, že je čas. Že už žádný čas nezbývá. V nejčernější beznaději se řízla do ruky a vzala pohárek. Zničehonic však vlk přiběhl k ní a krev jí z ruky olízl. Uskočila a většinu nápoje rozlila. Vlk na místě zemřel. Chtěla křičet, ale všimla si, jak se krev na vlkově jazyku mění, světlá a čistí se. Setřela ji do zbytku nápoje na dně pohárku a odnesla jej umírajícímu. Už sebou ani neházel, bledý se ztrácel v pokrývkách, chvějivými pohyby rtů šeptal nesrozumitelná jména. Podařilo se jí kápnout mu jednu kapku do úst, ale druhá mu sjela po tváři. Víc neměla. Vytřela tedy drsné stěny pohárku prstem a aspoň ještě jednu kapku mu nechala skápnout z malíčku mezi okoralé, rozpraskané rty. Pak prst bezmyšlenkovitě olízla. Než si to stačila uvědomit, zapraskalo za ní křoví a ozvalo se temné zamručení.

VII.

- přišel si pro mě! Náhle mluvil zřetelně, chtěl vstát. Rychle ho zatlačila zpět do lůžka a hodila přes něj přikrývku. Škvírou mezi větvemi přístřešku zahlédla rozhrnující se křoviska. Praskot se přiblížil.

- jde si pro mě, musím jít! Snažil se shodit ze sebe těžké houně. Byl však příliš zesláblý. Lehce ho vtiskla zpět, obtočila mu přikrývku kolem těla jako mumii, až ho tak znehybnila, a zapřela ho v lůžku velkým špalkem, který používala jako stůl, aby se nemohl rozmotat.

- nedám tě, slyšíš! Nedám! Vtiskla mu polibek na tvář a vyběhla ven. Medvěd stál přímo před vchodem, obrovský, šedivý. Vztyčený na zadních obezřetně čenichal.

- nedám ti ho, rozumíš?! řekla mu klidně a důrazně do očí. Zároveň totéž řekla posunky:

- nedám ti ho, rozumíš?! Chvíli stáli proti sobě. Díval se na ni a ona na něho a byla překvapená, jak málo cítí strachu. Vlastně necítila žádný. Jen záchvěv, první leknutí, ale to - místo aby ji zahltilo, svázalo jí nohy a zatemnilo mysl - se nečekaně změnilo - v radost. V podivné, tetelivé vzrušení, příjemné napětí, které jí prochvívalo a pohrávalo tělem. Neměla ale čas si to uvědomit. Když se medvěd začal bleskově spouštět na zadní, vyrazila ze sebe výkřik, který zněl jako výkřik rozverné radosti, a rozběhla se.

- za mnou, ošklivý, za mnou! Byl rychlý, ale ona byla rychlejší. Nebyla tak velká a těžká, uměla kličkovat, přidržovat se stromů.

- tak za mou, kde tě mám? Místo strachu ji zahltilo horečnaté vzrušení. Byla stále nahá a cítila, jak jí kůže žhne, jak sálá. Měla dojem, že jí vře krev v těle. Smála se. Když jí na listí podklouzla noha a ona nahmátla pod rukou ulomenou silnou větev, švihla s ní proti němu a zasáhla ho do čumáku. Tím nárazem v ní zajiskřilo a oheň, který jí hořel a plál po těle, s hlasitým zahučením šlehl dovnitř. V očích se jí zablesklo. Pevněji stiskla svoji zbraň a švihla podruhé.

- nebudu před tebou utíkat! Nikdy! Uhnul a ona vběhla do skal. Podařilo se jí zvíře srazit z menšího srázu, na který se dvěma skoky dostala a kde se zastavila. Široce otevřené oči s hrozivě rozšířenými panenkami jí svítily vzrušením.

- mám chuť si to s tebou rozdat! Smála se. Byla skutečně vzrušená. Každé švihnutí její zbraní jí působilo rozkoš. Přímou, konkrétní, fyzickou rozkoš. Zvířecky na něj zařvala. Váhal. Zlobně přešlapoval pod srázem. Zařvala ještě a hlasitěji a zuřivě zabušila klackem do skály.

- pojď, pojď, pojď! Tak pojď! Skopla dolů kámen, pak chytila jeden větší do obou rukou a zvedla ho nad hlavu. Jsi mrtvý! Zabiji tě! Nehodila ale. Nechala kámen volně dopadnout na sráz a znovu uchopila svoji větev.

- to ty jsi ho zranil, ty jsi jeho smrt! Přišel jsi pro něj? Co když tě zabiji, co když zabiji smrt?! Přikrčila se a sledovala ho přivřenýma očima. Zlobně na něj zasyčela.

- jsi mrtvá, smrti! Velkým obloukem zvíře obešla a ono ji sledovalo a nespokojeně mručelo. Jako by už nechtělo útočit.

- ale já chci! Udeřila sochorem o kmen stromu.

- já chci! Udeřila silněji. - Chci! Každičkým záchvěvem té myšlenky, každičkým zákmitem té představy jí přebíhal po těle mráz a vzrušené jiskření. Udeřit ho, sevřít ho, drtit ho! Proklát ho! Skrz! Holýma rukama vtrhnout do jeho těla a rvát ho! Nikdy necítila tak intenzívní nutkání, neodolatelnou touhu. Tak obrovskou sílu! Prudkou, agresívní, fyzickou sílu...

Vyřítila se na něj s napřaženým sochorem a on se proti ní zvedl na zadní. V poslední chvíli zbraň stáhla a vrazila mu ji obloukem zespod do slabin. Druhý konec přitom zapřela do země. Medvěd se spustil na ni a přitom se částečně na tyč nabodl. Nestačila uskočit, tak s co největší silou sochorem trhla do strany a nahoru. Zvíře uhnulo bolesti a svalilo se na bok. Přitom se ji snažilo strhnout s sebou a drápy jí sjelo po zádech, paži a rameni. Místo bolesti ucítila rozkoš. Někde v pozadí se jí mihla hlavou vzpomínka na Iverin a na pověst o jejím elixíru. Hned na to pak mnohem zřetelnější uvědomění: Zemřu! Umírám! Ale stejně jako medvědí drápy i toto v ní vyvolalo jen slastný, hřejivý pocit. Místo aby se snažila rozzuřenému zvířeti uniknout, vrhla se přímo na něj. Cítila, že ho dokáže roztrhat holýma rukama, ale nesnažila se ho zabít. Chtěla se vší silou přitisknout k jeho huňatému mohutnému tělu. Stisknout ho, silně stisknout, proniknout! Silná, živočišná touha se v ní zvedla a smetla všechny její myšlenky. Byla náhle zběsilá touhou.

- chci to! Chci! Znovu ji zasáhl drápy a ona mu ještě nastavila hruď. Teplá krev se jí rozlila po těle.

- chci! Musím! Konečně se jí podařilo vtisknout se mezi silné pracky a na okamžik obejmout to obrovské tělo. Vzdychla a vykřikla zahlcená závratí bolestné rozkoše. Zavřela oči a celá se víru, který s sebou strhával její mozek, celé její já, otevřela. Zvíře ji odmrštilo. Vztekle se drala zpátky. Nejasně si uvědomila, že medvědí obrysy nejsou již tak zřetelné, že částečně připomínají postavu muže. Vědomí k ní ale přes šílenou, slepou žádost neproniklo. Dál se, odhazovaná a srážená, sápala zpátky. Zpátky a dovnitř. Dovnitř! Další zásah jí sjel po boku přes břicho a stehno. Krev vystříkla, ucítila její teplo v klíně. Vykřikla a vzepjala se. Nesnesitelný tlak žáru, který její zběsilostí narostl v jejím klíně, se dotekem horké krve obrátil a vybuchl dovnitř. Cítila, jak sama sebe prudce vsává dovnitř, jak se rozevírá, jak vtahuje všechno kolem sebe. Cítila, jak chvějící, vlnící se pysky nabývají a s hlasitým mlaskání vtahování pomáhají. Jako velká nenasytná ústa. Znovu se vrhla kupředu. Medvěd zmizel a proti ní stál vysoký, robustní muž s tváří bez masa. Smrt!

- zemřeš smrti! S vypětím, kterým jí propnuté tělo praskalo a trhalo se na krvácející cáry, se vztyčila nad ním. Vzepjala se ještě o poslední neexistující kus a nastavila se mu. Muž se rozmáchl a mocným spodním obloukem jí vrazil do slabin obrovský kyj tvarovaný jako mužský úd. Náraz ji zvedl do vzduchu, vyrazil jí dech. Cítila, jak je zevnitř drcena, rozrážena a narážena na předimenzovanou, hrubou hmotu a příšerná bolest na dlouho převážila nad dosud slastnými pocity. Naplnilo ji praskání, mlaskavé trhání, před očima jí ve tmě zavířila pestrá kola.

Náhle se ale něco zlomilo, něco se změnilo. Nadechla se. Úd už nepronikal do ní, na okamžik se zastavil, a pak už ona pohlcovala jeho. Celé její tělo se kolem něj stáhlo, zuřivě ho obemklo a nezadržitelnou silou se rvalo dál, polykalo ho, vsávalo a s ním i muže, který nestačil ani hlesnout. A nezastavilo se, jen se na okamžik zarazilo, les se zachvěl a zakolísal a náhle i ten v gigantickém víru padal, řítil se a hroutil dovnitř. Do ní. Zoufale zalapala po dechu a začala křičet. Stromy se řítily do ní, drsná kůra, drásala její stehna, krví zalité pysky, drhla řvoucí střed jejího těla. Široké vějíře kořenů s do všech stran odlétávajícími hroudami lesní hlíny narážely o křečovitě pulsující vchod, na svíjející se, chrčící a chraptící poštěváček. Divoce dýchala, házela sebou, rukama rvala nohy od sebe a zoufale se vzpínala proti hřmící, dunící mase, proti nezadržitelné lavině.

Jako poslední prošly hory. Jejich ostré okraje a hrany hřebenů už nevnímala. Bolesti a rozkoše bylo tolik, že se smísily a ztratily smysl. Za horami v ní zmizelo nebe a náhle zůstalo ticho. Nesmírné a nekonečné, nekonečně milé ticho. Upadla do mdloby a probrala se potom už jen na krátkou chvíli. Před očima měla mihotavou tmu, zvuky k ní přicházely z dálky, tělo necítila. Jen tupé, všeobjímající přelévání tepla, neurčité, příjemné doteky. Zapomněla kde je, nevzpomínala si, kdo je, věděla jen, že její smrt umírá s ní. To velké, huňaté a přítulné zvíře, které bylo zároveň i mužem i smrtí, vyhasínalo v jejím objetí tak jako ona v jeho. Cítila, jak ho objímá, jak jsou v sobě vklínění, spojení, jak se spolu houpou na hladině onoho milého ticha. Bylo jí ho líto, ale neplakala nad ním. Usmívala se.

IX.

- Sue? Probouzí se, tiskne se k něčímu tělu, které ji hřeje. Ten hlas i tu otázku už někdy slyšela. Nemůže si vzpomenout, víčka i celé tělo má těžké, malátné. Jako by plula v horké lázni.

- proč je tu tma?

- je noc.

- noc? Kde... kde jsem?

- noc v Domě na konci času. Vzpomíná si. Na Dům, na něj i na otázku. Do tváře ji někdo horce dýchne, pak ji olízne drsný vlkův jazyk. I on i vzpomínky se jí zdají zahalené do hladivé, hebké mlhy, lehounkého, něžně dotýkavého oparu.

- vlk? A ty? Nejsi mrtvý?... a já? Chtěla se zvednout, ale jemným dotekem si ji zpátky tiskne k sobě.

- už jsi našla pouto mezi místy? Překvapeně pohlédne do tmy.

- pouto... vydechne.

- je pryč, cítíš?

- necítím nic. Jen ticho.

- to je ono, pouto je pryč. Zůstalo ticho.

- a ty, a vlk?

- naše smrt přišla z tvé strany, z tvého pouta, které jsi nechtěla vidět.

- umíral jsi kvůli mě?

- zachránilas mě. A zrušila své pouto.

- to Iverin...

- ne, ty sama. Sama si ho přetrhla. Její elixír ti jen pomohl.

- jak? Jak jsem přetrhla... jaké pouto?

- přestalas utíkat.

- utíkat?

- Utíkat sama sobě.

- bylo to strašné.

- a krásné.

- a krásné... co bude s naším snem?

- pouta místa nejen spojují, ale i oddělují. Když zmizí, zmizí i vzdálenost míst. Nezdá se ti, že všechna místa jsou stejná? Že všechno je sen i skutečnost zároveň? Prozdála ses na dno všech snů i skutečností. Teď můžeš jít kamkoli a stále budeš v našem Domě.

- byl jsi tak trpělivý.

- tvé pouto - tvá bolest byla silná, tolik ses jí bála. Proto jsem tě přivedl až na konec času.

- mám dojem, že náš Dům vstoupil do mě... že má krev pořád hoří královniným elixírem.

- bála ses bolesti ve svém srdci a tvá krev nebyla čistá, tvá radost nebyla čistá.

- už je čistá. Vezmi si ji, vezmi... Ve ztemnělém, ztichlém domě prolnula dvě těla. Velký vlk ze spánku zakňučel pod světlým obdélníkem okna, v dřevěné podlaze zapraskalo, a pak už zůstalo jen ticho. Ticho úžasného vyprávění, ticho úžasného naslouchání, ticho úžasného vplynutí.

- nestoupá ve mě žádné vzrušení. Jen celá padám do strašné hloubky, do obrovského prostoru...

- vzrušuje mě tvé tělo, ale není tu žádné tělo. Jsi tu jen ty a pak ani ty ne, jen nekonečno...

A do tmy se smály hluboké oči královny Iverin a její rudé rty dychtivě slíbávaly z měsíčních stínů a siluet elixír lásky prosakující vší nocí.

X.

Probudil ji až tahavý kovový pískot kol vjíždějících do prudké zatáčky. Prázdná tramvaj dojela na konečnou a stočená ve smyčce kolejí jako velké, odporné zvíře usnula. Noc byla příjemná, chladná jen tolik, aby ji probrala a ona si uvědomila, že je opilá. Přejela nejméně deset zastávek. Tiše se pro sebe zachichotala, vrávoravě popošla pár kroků od cedulky VÝSTUP k cedulce NÁSTUP a opřela se o dřevěnou stěnu novinového stánku. Jediná lampa svítila přímo nad ní a její světlo bylo nepříjemně nažloutlé a mdlé. Raději se odlepila od stánku a zamířila do tmy. Pod nohama jí zazvonily střepy ze ztemnělých lamp. Hned za stánkem stál někdo opřený o zábradlí.

- ty?... vydechla překvapeně i s úlevou.

- ahoj, řekl tiše, skoro šeptem.

- ahoj... hlas se jí zlomil, - jsem opilá! Nic neřekl, natáhl k ní ruku.

- jsem opilá... zasmála se, - nezeptáš se proč?

- proč? Otevřela kabelku a podala mu pomačkaný list papíru. Vzal ho a popošel s ním ke světlu. Dlouho si ho prohlížel.

- lékařská zpráva? Přikývla a znovu se zasmála.

- ještě před týdnem byly výsledky pozitivní. Skoro už jsem si na tu myšlenku zvykla... že umřu, eh! Víš na koho jsem přitom myslela?...

- teď jsou negativní...

- na tebe!... říkají, že je to zázrak... Byl to dlouhý týden. Připadá mi to teď jako sen... pak zničehonic vyhrkla, - nechceš to se mnou oslavit?

XI.

A dlouho po půlnoci, mnohem blíž už k ránu, když pak křičela a svíjela se v nových a nových vlnách objímavé radosti, když mu zarývala nehty hluboko do ramen a boků, když nepříčetná na něj naléhala celou vahou, celým tělem a s tváří plnou slz a nejvnitřnějšího pláče z něj sála přicházející vrchol, tehdy jí náhle a v jediné chvíli vyvstal před očima obraz velkého domu s roubením, obraz hor, lesa, obraz a pocit vlčího olíznutí i doteku mohutného, huňatého, příjemného medvědího těla. Vzpomněla si. Rozběsněné moře se přes ně přelilo a rozlilo se v oceán klidu. Usnuli se svítáním, stuleni si v náručí, za okny se probouzel den, ale uvnitř zůstávalo ticho...

Arco, 15,6,96





Download
| Pohár vizí královny Iverin || Delf-Pohar_vizi_kralovny_Iverin.pdb || staženo: 575x |

| Povídky |
| 2004-11-17 21:00 || marek | | čten: 12478x , naposled: 2017-07-25 06:28 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Rodinné konstelace

DaMíšovy nejnovější
• Hry pro děti  • Vlakové muzeum Lužná  • Zoo Praha  • Damián fotograf 

Hledej
  více >>>
| 1d | 1t | 1m | 3m | 1r | abs |

Nejnovější
eb_logo.gif

EnergyBulletin.cz spuštěn

WishList
• Co bysme si přáli  • Co jsou naše skromná přání?  • Splněno: pohádky do promítačky DIAX