Odeslání článku emailem
| zpět ke článku |
Komu (email):
Od (email):
Předmět:
Připsat:

Freud
Oidipský komplex – obecně platný nebo jen Freudův?
Od-byvatel nevědomí
rodinná konstelace Sigmunda Freuda


Freud

Freud.
Obdiv. Úžas. Oněmění. Úcta. Bázeň.
Ale také odstup, chlad, rozmrzelost, zloba.
Rozpornost.
Snad každý student se někdy nad Freudovým životopisem podivil velikánovým neurózám a množství problémů, s nimiž se Freud celý život potýkal.
Nutkavé doutníky, kterých se nedokázal vzdát ani přes rakovinu čelisti, časté trávící potíže, strach z cestování, strach ze sblížení i opuštění (viz. přátelství s Fliessem a později Jungem), workoholismus, problematické vztahy k ženám.
A každý zřejmě dostal odpověď ve stylu: velký muž - velké neurózy; vždyť právě v tvořivém a objevném zpracování toho, co zná ze svého života každý, tkví Freudova velikost…
Ano...
Ale...
Tím jako by byl tvůrce „vyřízen“, vysvětlen, obhájen a postaven mimo diskuzi a zůstalo jen dílo. Dílo, které má obecnou platnost. 
Co když jsme však tím, že jsme z díla hovořícího o - a k nejniternějším věcem člověka vyřadili spojení s nitrem jeho tvůrce, ztratili některé důležité souvislosti?
Vědecká metoda spočívá v tom, vyvodit z individuálního obecně platné. Člověk se tím též povznáší nad osobní strádání a přetavuje ho v nadosobní službu vědě a lidstvu. Ale nevzniká právě takto rozštěp mezi vědeckým a laickým? Nebo jen – neztrácí se něco podstatného? Stejně jako Jung používal ve svých pracích akademický až esoterický jazyk, aby dostatečně vědecky popsal své vlastní nábožensko-mystické zkušenosti, a přitom si osobně nezadal, tak i Freud - viděno z dálky - tone ve schématech, interpretacích a ztrácí v nich živost, srdce.

Vzniká rozštěpení na vědu a člověka, na hlavu a to ostatní. Freudova velikost spočívá tedy v tom, jak tvořivě dokázal zpracovat své neurózy. Ale zpracoval je skutečně? Nepřekryl je pouze usilovnou prací? Nezbavil se jich magickým způsobem tím, že je pojmenoval? Přejmenoval?
Z jistého úhlu pohledu se může jevit, že celý život zůstal v jejich zajetí. Proti čemu bojuje, to jej ovládá. Mohli bychom parafrázovat - Freud nikoli jako dobyvatel, ale jako od-byvatel nevědomí, které ho celý život hrozilo zaplavit. Dokonce z neuróz učinil své všechno, svůj objekt, založil na nich svou identitu, svůj věhlas. Freud rovná se neuróza. Co by bez nich byl? (Nabízí se kacířská myšlenka proč se nejčastěji učíme o lidech, který celý život přemýšleli nad špatnostmi či je častěji přímo páchali? Právě proto snad? Protože puzeni vnitřním napětím jsou nutkavě činní, dokáží být přesvědčiví, dokáží učinit ze svých problémů ctnosti a tím je fixují? Ale zpět!) Co když všechno Freudovo racio-nální snažení byla velká racio-nalizace? Velká výhybka skutečné vnitřní bolesti, zeď, za kterou se skryl? Umělý rozštěp mezi hlavou a srdcem. Mezi - vědou a životem. Vzal svůj život a přepsal ho – pro větší bezpečnost – do vědeckých termínů…

Sám Freud interpretoval umělecká díla vzhledem k jejich tvůrcům a my bychom měli udělat totéž, protože jestliže to neuděláme a budeme se řídit Freudovými idejemi, může se nám stát, že se stejně jako on ztratíme ve schématech a interpretacích, že ztratíme srdce. A že přijmeme za normu něco, co normou být nemusí.

Jaká podstatná souvislost tedy v tomto případě vyplývá ze spojení autora a jeho díla? Kde Freud nechal své srdce a co skrýval sám před sebou? Je fascinující, jak všechny vztahy chápal jako boj. Rivalita a žárlivost mezi dítětem a rodičem stejného pohlaví, svržení praotce pratlupy, boj se snovým cenzorem o každou interpretaci a nakonec i s celým nevědomím. Podnětná je například otevřeně vojenská hantýrka jeho dopisů tehdy ještě následníkovi Jungovi - čteme doslova o křižáckém tažení pod praporem psychoanalýzy. Není divu, že při takovémto náhledu lidské přirozenosti, propadal Freud ke stáří obecné skepsi, co se lidstva týče (ač je nutno přiznat, že v tu chvíli byla všude kolem něj nanejvýš reálná).

Je potom možné, že to, co Freud popisuje v Oidipském a Elektřině komplexu jako běžné a zákonité je jen jedna – byť v naší kultuře velmi rozšířená – patologie, kterou zažil ve vlastní rodině?

Ze systemické rodinné terapie víme, že dítě potřebuje ke svému vývoji stejně intezivně rodiče oba, což nemění ani skutečnost, že v každé fázi vývoje každého z nich jinak. A také že potřebuje jejich vzájemný vztah, který vnímá stejně silně jako jejich jednotlivé individuality. Usilování dítěte o rodiče opačného pohlaví je sice častá, nikoli však normální situace. Může nastat většinou pouze tehdy, jestliže mu toto rodiče svým chováním a přístupem dovolí. Jestliže to umožní narušená rodinná konstelace, která jej z jeho místa dítěte vytlačí na jiné místo - např. jestliže jeden rodič odmítá druhého a místo něj se fixuje na dítě a činí z něj tak náhradního partnera, malého dospělého.

Ve Freudově původní rodině s největší pravděpodobností taková situace nastala. Mladší matka a starší otec - můžeme se jen dohadovat, zda si Amálie Nathansohnová vybrala značně staršího vdovce Jákoba Freuda jako (náhradní) otcovskou postavu, protože byla sama fixovaná na svého otce. Či zda zůstal Jákob Freud duší u své první zemřelé manželky – a tak ani jeden neměli pro svého partnera místo (a proto se vybrali…). Svědčil by pro to například i nepotvrzený milostný vztah Freudovy matky Amálie s nevlastním synem Filipem. Každopádně ale výsledkem bylo Freudovo protěžování ze strany matky. Prvorozený syn se stal matčiným miláčkem a favoritem. Stal se tak malým dospělým. Předčasně vyspělým - také jako nejstarší bratr pěti sester, předčasně rozumějícím (mohli bychom říct „interpretujícím“?), s potlačenými vlastními přáními a emocemi, k nimž měl poté zřejmě již navždy obtížný přístup.

Důkazem pro toto tvrzení by mohlo být snad jak – až příliš známé – Freudovo brzké sexuální ochladnutí v jinak zřejmě šťastném vztah k manželce Marthě (viděl v ní více matku než partnerku?), ale především to, že Freud pak sám stejným způsobem zafixoval svoji dceru Annu na sobě, takže se nikdy neprovdala, dělala otci sekretářku a bojovala s ním jeho bitvy na poli psychoanalýzy. Jejich společná fotografie, kde vážný Freud s holí a dýmkou v tyrolském vycházkovém obleku rázně vykračuje se stydlivě schoulenou Annou v závěsu v jednoduchých šatech se zástěrkou, je skutečně působivá.

Nevyjasněný v této souvislosti zůstává Freudův vztah k jeho nevlastní sestře Minně, která s Freudovými sdílela jejich byt na Berggasse 19 ve Vídni. A to tak – jak se podivil ve svých vzpomínkách Jung – že ze své maličké ložnice musela v noci do koupelny procházet přes manželskou ložnici Sigmunda a Marthy. Při návštěvě Freudových (asi 1907) se prý – podle jedněch pramenů – Minna Jungovi svěřila, že ji Freud miluje a že jejich vztah je opravdu velmi intimní. Podle jiných pramenů řekl Jung pouze to, že ji Freud před Marthou upřednostňuje.

Nejde nám však o to, pátrat po pomluvách, jakkoli pikantních (a zdá se, že Haymanův Jungův životopis, v němž se o Freudovi mnohé dočítáme, si na pikantnosti potrpí přespříliš). 
Hledáme onen prostý a hluboký vzorec autorovy duše, který poté zformoval jeho dílo. I kdybychom měli pravdu ve všem výše uvedeném, nic to nemění na Freudově velikosti - je přece velikostí velikánů právě to, že dokáží na svém osudu demonstrovat osud celku. 

Pak se můžeme ptát, proč je tedy tak běžné, že rodiče lpí na dětech a děti na rodičích, jestliže to není systemicky správné? Jaktože lidé tak univerzálně ignorují svá místa a dělají z dětí dospělé a z dospělých děti? Je to zkoumání již mimo úvahu o Freudovi, ale odpovídá na otázku proč může být Oidipský a Elektřin komplex chápán tak univerzálně. A odpověď už je také možná za hranicí psychologie - rodiče jsou pro nás ztělesněním božského principu, ale my jsme Boha jako takového ztratili - nebo zatratili. Je tedy možné, že ve chvíli, kdy jsme takto učinili, nezbývá nám, na koho jiného se obracet než lpět jako děti na fyzických rodičích, protože jinou autoritu, jistotu ani bezpečí neznáme, a jako rodiče hledat nesmrtelnost a smysl pouze ve svých dětech.

Brno, 13.1.2003


zpět


| 2005-01-03 13:05:00 || autor: Marek Páral |