Interview with the vampyre
Moderní americký thriller jako mýtus o člověku ve světě
 film s Tomem Cruisem a jeho překvapujici mytologicke, archetypální & aktuální souvislosti. Transakční analýza příběhu a současné společnosti.

I. Mýtus

Dřívějšímu člověku pomáhali v orientaci v jeho světě mýty. Člověk byl v mýtickém vyprávění zobrazen ve svých různých aspektech, které představovaly různé postoje ke světu. Tak bylo posluchačům takovéhoto vyprávění názorně ukázáno, kam které postoje vedou, tedy kterým směrem je záhodno se vydat.

Dnešní doba je dobou informací, přesto si stěžuje, že jí chybí mýtus, příběh skutečně hluboký, příběh - učitel.

Není to však mýtus, který chybí. Je to schopnost mýtického vidění. Schopnost rozeznávat sebe v příběhu, sebe ve světě. Že se vytrácí schopnost vnímat svět ne pouze jako objektivní, na mě nezávislý, ale jako mé dílo, v němž se shlížím. "Celý život si myslíme, že se díváme z okna, zatímco ve skutečnosti hledíme do zrcadla", praví na toto téma klasik.

Mýty ale stále existují. A to tam, kde bychom je nejspíš ani nehledali.

II. Děj filmu (znalí přeskočí):

Hlavním hrdinou tohoto filmu je Louis, mladý američan ze střední vrstvy, farmář (otrokář neboť jsme na jihu Ameriky a v osmnáctém století), jemuž při porodu zemřela žena i dítě. Zoufalý ztrátou je odhodlán zemřít a pokouší smrt. 

Místo smrti však přichází Lestath, upír. A dává mu volbu - zemřít nebo se stát upírem. Louis přijímá. Jeho nový život ho však nečiní šťastným. Nedokáže zabíjet tak bezostyšně jako Lestath, nedokáže se smířit se svojí novou podstatou, zbavit se pocitů viny. Je hnán z místa na místo a Lestath jej všude následuje. 

Ve městě zasaženém morovou epidemií učiní z děvčátka, kterému zemřela matka upírku a pokračují ve třech. Malá Claudie však jako upírka nemůže nikdy dospět, vyčítá to Lestathovi a nakonec jej za to otráví. Společně s Louisem pak svrhnou Lestatha do močálu a chystají se odjet do Evropy hledat jiné upíry. Těsně před odjezdem se však Lestath objevuje živý. Louis jej v bitce zapálí a podaří se mu s Claudií nalodit a odplout.

Ve Starém světě oba marně pátrají po jiných upírech. Až v okamžiku, kdy po nich pátrat přestanou, vyhledávají upíři je. Nevyřčeným vůdcem upírského společenství je Armando, který mimo jiné pořádá v podzemním divadle teatrální vystoupení pro upíří obecenstvo. Od počátku Louise přitahuje, protože ten doufá, že u něj nalezne odpovědi na své otázky. Zároveň se tím ale Louis odcizuje Claudii. Ta si proto nachází Madeleine - ženu, které zemřelo dítě - a žádá Louise, aby s ní učinil také upírku, aby nezůstala sama, až ji on opustí. Louis váhá, ale učiní to. V té chvíli se dav upírů všech tří zmocní a odvleče je do podzemí, kde Louise zazdí a Claudii s Madeleine odsoudí ke smrti slunečními paprsky. Armando o všem ví, ale zasáhne až ve chvíli, kdy je pozdě a obě upírky jsou již proměněny v popel. Louis se mstí a zapaluje podzemní sídlo upírů. Sám je ale ohrožen sluncem, když utíká. Zachraňuje jej Armando a přemlouvá ho, aby s ním zůstal. Louis odmítá a odchází.

Tento celý příběh je potom rámcován právě vyprávěním Louise, který ho v moderním New Orleans - v místě, kde příběh začal - sděluje novináři. Poslední, co novináři vypráví je, jak se naposled setkal se zesláblým Lestathem, který zde na něj čekal a chtěl, aby se k němu Louis vrátil. Louis ho odmítl stejně jako novináře, který nic z vyprávěného utrpení nepochopil a oslněn mocí a nesmrtelností upírů žádá Louise, aby z něj také učinil upíra. Louis rozhořčen mizí a novinář vylekán odjíždí. V autě na něj čeká Lestath a slibuje mu, že i on si bude moci vybrat jako Louis a že je spolu čeká skvělá budoucnost...

III. Symbolika

Chceme-li uchopit příběh jako mýtus, musíme pochopit, co která postava znamená. Představme si, že jsou všechny součástmi jednoho člověka (subjektu), ale každá vyjadřuje jinou jeho část, aspekt, postoj. Zároveň musíme sledovat okolnosti, za jakých se v příběhu postavy objevují.

Louis jako hlavní postava představuje vědomí, je nejblíže tomu, co bychom mohli nazvat subjektem - já samotným. To také vysvětluje, proč se každá z postav tak usilovně uchází o jeho přízeň. Bez vědomí totiž zůstávají pouhými nevyužitými potenciály, zesláblými stíny tak jako Lestath v závěru v New Orleans.

Lestath pak představuje agresívní, bezohledné, sobecké ego, část já, která se neohlíží na nic a vidí jen sebe. V příběhu se objevuje ve chvíli, kdy Louis ztrácí svou manželku a dítě a hledí smrti do očí. Tento okamžik je důležitý, neboť vypovídá o situaci, v níž se já (Louis) nacházelo. Především se cítilo opuštěné, osamělé, odtržené. Nebudeme snad příliš spekulovat, když situaci vyložíme tak, že já ztratilo kontakt se svojí ženskou a dětskou (vnitřní) stránkou, se svými kořeny, a to ve chvíli, kdy se ocitlo v Novém (i novém) světě, který je náročný a agresivní (mužský!) a ohrožuje jej. A kdo je potom Lestath? Upír?

Není právě upír ideálním zobrazením moderního člověka? Dravec žijící z druhých lidí, nesmrtelný, ale za cenu toho, že ztratil slunce - světlo (právě jím paradoxně smrtelný)? Jakmile jednou okusí krve navždy už ovládaný neukojitelnou touhou po ní, hnaný tak proti své přirozenosti, proti svému vlastnímu druhu. A vzpomeneme-li si na poznámku o schopnosti zrcadlení - není právě upír v zrcadlech nespatřitelný? (Nad tradičními charakteristikami upírů jako obavami před křížem či česnekem se Louis jen usmívá.)

Lestath tak představuje v příběhu nové vlastnosti, které jsou v novém světě třeba, jestliže já nechce zemřít (taková je volba, před kterou je Louis s Lestathovým příchodem postaven). Být upírem také slibuje nesmrtelnost, což je lidská touha táhnoucí se od samého rozbřesku rozumu. Upír též necítí bolest a je tu zřejmě míněna právě bolest z odloučení, z konečnosti a ze samoty, již Louis dokáže narozdíl od bezcitného Lestatha tak intenzivně cítit.

Já - Louis se ale s těmito novými vlastnostmi, s touto bezcitností nedokáže smířit - ztotožnit. I když Louis přijímá a stává se upírem, stále mu činí potíže zabíjet, chvílemi této potřebě podléhá, chvílemi odolává a živí se krysami. Jeho vztah k Lestathovi je nejblíže nenávisti. Cítíme též, že na rozdíl od něj není ještě tolik vzdálen “normální” lidské společnosti. Zkouší také prchat, ale Lestath jej všude následuje. Zkouší s ním bojovat, ale jeho druh a učitel je nesmrtelný, je součástí jeho samého.

V tomto okamžiku se na scéně - uprostřed morem zachváceného města -objevuje Claudie. Bloudící a zmítané já - Louis nalézá své ztracené dítě, od kterého jej nový svět odvádí, své nejpůvodnější, nejvlastnější nejvnitřnější já, svoji ztracenou přirozenost, čistotu, radost a důvěru. Zmůže se v té chvíli však k jedinému - ví, že děvčátko nemůže ve světě zachváceném epidemií přežít, tak alespoň pije jeho krev a utíká. Zanechává své dítě samotné, i když tím samo trpí v podzemní díře živo krysami. Kdo dá paradoxně Claudii život je Lestath. Proto je to také život upírský a dítě se stává spíše hračkou sobeckého já - Lestatha, spíše jeho návnadou pro Louise, jakousi úplatou - dárkem, o němž Lestath ve chvíli darování říká vše tím, že kolem šťastně se shledavší dvojice bláznivě tančí s mrtvolou dívčiny matky. Z dítěte se potom stává malá modla, které je vše dovoleno, vše se jí podřizuje. Jen jediné ne - nesmí dospět. Nároky malého dítěte totiž neustále poutají pozornost já - Louise a jaksi ospravedlňují jeho další upíří existenci, při níž potřebuje svoji sobeckou část - Lestatha. Také je tak zabráněno tomu, aby se spontánní, živelná část já spojila s vědomím a odebrala tak vládu a kontrolu sobeckému egu. V příběhu - aby se Claudie a Louis staly rovnoprávnými partnery, milenci, kterými ve skutečnosti jsou.

Právě tato nemožnost dospět je příčinou sváru mezi Claudií a Lestathem, a také příčinou Claudiiny msty. Utlačované vnitřní já - dle Freuda id - se stává destruktivní a bouří se proti superegu. To se však jeví jako značně odolné a vynořuje se i z bezedného močálu, takže jedinou cestou je utéct se jinam - do Starého světa, hledat své kořeny, ztracené tradice.

Aktivní hledání ve vnějším světě nepřináší výsledek. Starobylé, zapomenuté otcovské já přichází samo zosobněné fascinující postavou tajemného čtyřistaletého Armanda, až ve chvíli bezstarostnosti, protože tu celý ten čas čekalo. Předchází jej starý ironický upír chodící po stropě - snad jako symbol světa vzhůru nohama, spíše ale jako předsunutý náznak toho, že tyto tradice, původní hodnoty jsou v upíří společnosti zdeformovány do křivého úšklebku klaunského upíra. V osobě tohoto upíra-klauna je také uveden na scénu dav, společnost, můžeme říci civilizace, jíž Armando vládne (jak silně, uvidíme později).

Armando zve Louise s Claudií do divadla. Zdeformované tradice ve skutečnosti jen posluhují upírské společnosti jako vnější nátěr, jako fasáda za níž se skrývají dychtivé zuby. Předvádějí otupělému a dekadentnímu davu upírů nabubřelá představení jako úplatu za poslušnost, jako doslova oběť jejich choutkám. Zajímavě se zde objevuje kontrast mezi společenstvím upírů a “normálním světem”, když se v okamžiku, kdy se na jevišti objeví dívka - budoucí oběť, ozývají výkřiky: “Hleďme, kdo to k nám zabloudil!” Je zde přítomno tušení, že “někde” stále existuje “normální” svět, normální společnost. A opět je zde ono, kdo pozná upíra, má pouze dvě možnosti - zemřít nebo se jím také stát. A ukazuje se také charakter této tradice, která jen slouží upírské společnosti, když kdokoli čistý a nevinný jako ona zabloudivší dívka musí být obětován. Armando ji nejprve před rozvášněným davem bere pod svou ochranu a dívka se k němu na krátký okamžik dokonce choulí. Velký Otec bere dívčí nevinnost pod svou ochranu, ale jen proto, aby z ní mohl okamžik na to pít a poté ji předhodil davu. V plné síle se zde ukazuje motiv prolínající celým příběhem - totiž naprosto negativní vztah k ženskému elementu, o němž ještě bude řeč, a v náznaku pak také skutečná Armandova role, která je poněkud odlišná od toho, jak se vnějšně prezentuje.

Louis je k Armandovi přitahován. Tajemná postava nejstaršího upíra fascinuje skrytým kouzlem. Já hledá své kořeny v návratu k tradici, hledá v minulosti. A hledá učitele (řekněme Velkého Otce, snad Boha), který by byl větší, hlubší a pravdivější než omezený, sobecký Lestath. Co ale žádá tradice - Armando po já? Žaluje jej, že dovolilo svému dítěti odvrhnout superego, požaduje, aby se já milovaného dítěte vzdalo. Je nakonec jen jinou formou superega a chtěl by (stejně jako Lestath) dostat vědomé já - Louise plně pod kontrolu (což živelné vnitřní já neumožňuje). Staví ho před volbu - ono nebo já. Zároveň ale odhaluje sama sebe, říká, že není tím, čím se zdá být. Odmítá úlohu vůdce, když říká: “Kdyby tu byl nějaký vůdce, byl bych to nejspíš já,” čímž zpochybňuje svůj majestátní, lákavý a zřejmě pouze vytoužený obraz. Zoufalé já - Louis přesto podléhá.

Opouštěné dětské já - Claudie hledá úkryt (nebo se vrací ke svému původu?) a nachází Madeleine, matku, které zemřelo dítě (tím dítětem může být přímo Louis) a žádá Louise, aby z ní učinilo upírku. Louis váhá, a když tak učiní, říká, že v něm zemřelo i to poslední lidské. Stalo se tak ve chvíli, kdy byla znesvěcena a do světa upírů stržena žena-matka, poslední pouto s lidskostí, které v já zůstávalo.

Že ale i takto snížen a “zesvětštěn” zůstává symbol Velké matky stále nebezpečný, je v následující scéně Madeleine uvržena upírským davem do “sluneční kobky” spolu s Claudií a mění se tam v popel. Společnost nesnese dítě osvobozené od vlády superega a ještě navíc spojené se svým prvotním základem - matkou (tedy perspektivně silné a samostatné - nezávislé na vnější kontrole společnosti zosobněné Lestathem nebo Armandem).

Tradice se tu v osobě Armanda ukazuje ve skutečném světle jako bezmocná. Pouze přihlíží za nedovřenými dveřmi a čeká, až rozbouření davu pomine (zdá-li se, že Armando nezasahuje pouze z jakési nevysvětlitelné svévole a že chtěl-li by, stačilo by mu zvednout ruku, je to jen naše projikované přání, vidět to, co Armando představuje, jako skutečnou sílu. Pravda je taková, že proti vášni davu je cokoli bezmocné a Claudie s Madeleine jsou obětí, jíž pro sebe Armando vykupuje Louise.

Ženský prvek, jenž je v celém filmu již tak postihován (obětmi byly nejčastěji krásné dívky, hned v počátku smrt Louisovy manželky, Claudiina matka, oběť v divadle...) je tak z příběhu definitivně vymazán, a příběh tím také v podstatě končí. To, co pokračuje, je pouze dohra.

Louis se mstí upírům tak, že podpálí jejich sídlo (později, když se ale na scéně znovu objeví Lestath živý, jeví se tato pomsta jako marná - co zmůže osamocené já proti celé společnosti?!) a když utíká, je sám ohrožen sluncem. Já, které se vzbouřilo proti konvencím a své společnosti, je ohroženo příliš náhlou svobodou - světlem, hrozí mu zhroucení jeho dosavadní osobnosti postavené právě na konvencích, jeho stávající identita je ohrožena - zdá se, že umírá. Proto když se objeví Armando (tradice) v černém kočáře, nasedá k němu a nechá se odvézt. Armando jej poté přemlouvá a chce jej za společníka, což je totéž jako u Lestatha - bez účasti vědomého já je Armando jako pouhá tendence odsouzena stát se nevědomým stínem. Louis jej odmítá. Bez Claudie, kterou, jak si uvědomuje, hluboce miloval - bez svého vnitřního já, je sám mrtvý. Proto odchází a až do okamžiku, kdy se s ním setkáváme jako s vypravěčem příběhu, se “bezcílně a prázdně potuluje”. Jen se ještě jednou setká s Lestathem, který na něj stále čeká - stále je tu ta zdánlivě jednoduchá a vše řešící cesta stát se upírem, ale znovu ho odmítne.

Z příběhu tedy zbývá pochopit jeho podání ve formě vyprávění novináři a závěr. Novinář je posluchač, je to kdokoli z nás, moderní člověk. Důležitá je jeho reakce na Louisovo vyprávění. Je zcela oslepen mocí a nesmrtelností upírů a chce se jím stát také. Louis jej ještě varuje, že nic nepochopil, ale pak mizí. A potom už se objevuje Lestath a opět je tu jeho volba - kdo poznal, kdo se ocitl ve společnosti, kde jsou upíři, má jen dvě možnosti. Lestath přitom vypíná běžící kazetu s Louisovým hlasem, jako by umlčoval novinářovo či posluchačovo svědomí - svědomí člověka, jehož vědomí se chystá ovládnout namísto Louisova.

Zde je symbolické za jak rozdílných situací se stal upírem Louis, kterému zemřela žena a dítě, který trpěl a vyzýval smrt, a novinář (jako moderní člověk), který po tomtéž touží jen z nenasytné touhy po moci, po senzaci, či z nenasytnosti samé.

IV. Otázka

Byl scénárista či autor předlohy skutečně tak rafinovaný, psychologicky fundovaný a navíc geniální? Každá jeho postava má v příběhu přesné místo, každé rozhodnutí či dějový zvrat se dějí přesně tak, jak se dít musí, příběh je zrcadlem věrným do posledního detailu... Nebo je to jen daná vlastnost našich myslí, že promítají nás samotné do světa a svět do nás samých - do našich příběhů? Jistě z každého půl. Tak jako tak, jsem nesmírně ráda, že jsem se mohla s tímto příběhem setkat a doufám, že se mi podařilo jej dostatečně ukázat v mytickém světle, dostatečně ukázat jeho fascinující sílu. I to, že opravdové - “informace”, takové, které působí hluboce a opravdově, existují, ale není to záležitost množství, dostupnosti telefonu, telefaxu či internetu, je to otázka pohledu, vnímání, soustředění, trpělivosti...

 

V. Příloha - transakční analýza

základní schéma transakční analýzy:

Rodič (superego) Lestath, Armando
dospělý (ego)  Louis
dítě (id) Claudie

 

 

| Texty |
| 2005-01-03 13:20 || marek | | čten: 32767x , naposled: 2017-07-25 11:30 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Rodinné konstelace
DaMíšovy nejnovější
• Hry pro děti  • Vlakové muzeum Lužná  • Zoo Praha  • Damián fotograf 

Hledej
  více >>>
| 1d | 1t | 1m | 3m | 1r | abs |

Nejnovější
eb_logo.gif

EnergyBulletin.cz spuštěn

WishList
• Co bysme si přáli  • Co jsou naše skromná přání?  • Splněno: pohádky do promítačky DIAX