Nomád a princezna

Nomád

Kdoví kolikrát se vracíš. Duše prochází příběhy a stejně tak příběhy procházejí tvou duší, dotýkají se navzájem, hovoří spolu, smějí se i pláčou - smějí se i pláčou nad vlastním smíchem i pláčem. Po vodním životě a smrti temné a děsivé jako hlubina moře přichází život v poušti. Voda spojená s vinou je vyměněna za písek a prach a touze poznat jinou tvář smrti nic nestojí v cestě. Severní Afrika, 860 dost možná také 750 n. l., pouštní kmen nomádů, kočovníků a válečníků.

Ti lidé jsou jako poušť sama, od ní k nerozeznání. Písek jsem a v písek se obrátím, stejně jako on se řítím mezi pouští a nebem, jsem dítě samé Země - jsem Země sama. Miluji divoce, vášnivě. Zemi stejně jako ženu a ženu stejně jako Zemi a ty obě stejně jako bytí i nebytí. Jsem duna, která se nepřestává přesýpat z místa na místo, jsem i nejsem v jednom, jsem jako zrnko písku, které samo nedělá písečnou bouři, ale co jiného je poušť, než pár písečných zrn a co jiného je kmen, než ty a já, když se ženeme skalami. na hřebcích černých jako závoj tajemné tanečnice.
Ne, nedá se to vyslovit. Je to nejasné, zamlžené, nezachytitelné, protože stále v pohybu, nepočká to samo na sebe, ale co na tom! Ten pohyb je obrovský, nádherný, opojný, je nekonečný. Co na tom, že není můj, že to nejsem já - je to poušť a vítr, nezastavitelné vanutí, které zastaveno upadá rovnou v nebytí, v bezvědomí, neboť co je vítr, který nevane, co je poušť, na niž nežhne rovné slunce? Jsem válečník nespoutaného kmene, sám nespoutaný, sám jsem celý kmen, celý rod, celá poušť i země i nebe, protože nikde nezačínám, nikde nekončím...
Jak jednoduché, nádherné, divoké, extatické. 

A přece. Tam. V dálce. Spatříš ho jednou a zkusíš ho přehlédnout. Spatříš ho podruhé a zahledíš se. A spatříš ho potřetí a jsi ztracen. Město. Podivné tvary. Struktura. Plynoucím křivkám pouště se postavily rovné, ostré hrany a tebe udeřily do očí a do snů. Jak nezvyklý pohled pro nomáda. A jak fascinující. To nehybné. To strnulé. Tvar, který zůstává, který se nemění. Nepřirozený a přece něčím oku tak blízký. V té prostotě, v jednoduchosti. Vpadne dovnitř a už neopouští tvé myšlenky. Co je to za pocit, za jistotu? Moc? Síla? Ty nejsi z tohoto světa! Ale co jsi? Co víc než tento svět? Co jiné? Nomád stojí nehybně s pohledem upřeným na obzor, slunce zapadá a ostré stíny s přicházející temnotou rostou, mohutní. Jako vítr o vysoké zdi rozbily se divoké myšlenky. Nerozumí, nechápou. Jen se jako k bolavému zubu vrací k obrazu, který v nich roste a roste. 

A přání nelze nesplnit. Tak se nomád ocitá před branou, nechává se jí pohltit s hlavou zakloněnou, rozhlíží se udiveně kolem, těká očima, nerozumí zvukům, hlasům, tvarům. Kam se poděl tvůj trysk nekonečnou planinou? Díváš se kolem sebe, skoro nedýcháš…

Sám nevím, co je to za pocit, když na nomáda vzpomínám. Je tu poprvé? Poprvé spatřil zhmotněnou myšlenku? Nechápavě hledí na dílo těch, kteří donutili proud, jenž byl jeho domovem, podřídit se jejich vůli. Těch, kteří se postavili nad něj, nad proud, nad poušť, nad svět a tím i nad bohy. Možná si nejasně vzpomněl na Atlantidu. Na paláce lidí, kteří dali přednost své hře s hmotou, před hrou moře s nimi. Ale Atlantiďany tehdy pohltilo moře a on, delfín, už dávno zapomněl v nekončících hrách…

Je to fascinující. Zároveň děsivé. Ano - láká ho to a zároveň děsí. Neví proč. Něco uvnitř, o čem ještě neví?

Ztichl nomád, oněměl, ztratil vítr v zádech a písek a skály pod nohama, zdá se, že už necítí proud. 
Ale zpátky nemůže.
Město ho přitáhlo. Jeho osud.
Ztělesněná moc, síla, vůle, existence.

A ještě něco.

Forma, která jinde neexistuje. Cosi, co musí přicházet odjinud. To ho fascinuje. To cizí. To, co rukama lidí, jejich vůlí, jejich myšlenkami proniká do jeho světa. Jiný svět? Jiná vůle? Boží vůle? Jeho bohové jsou bohové proudu. Poslechneš je a oni tě možná ušetří. Ale kdo jsou tito bohové? Ano, toto je bitva bohů! A kdo jsou bohové města? Hledá je. Musí je najít!

Němý stojí před palácem. Ztrácí se v pokřicích slavnosti. Vyhlíží vládce. Vidí je? Snad z dálky. Není to důležité, protože jejich přítomnost cítí všude. Možná je zahlédl plout v honosných člunech po řece. Ve vysokých nosítkách plout davem. Snad jsou to opravdu bohové! Kdo jste? Volá na ně v myšlenkách. Přitahují ho, víc a víc.

A přání musí být splněno. Divoký nomád chce vát s bohy, s těmito bohy, kteří jsou zdá se mocnější než ti, které znal. Chce vát nespoutaně, jak zná a ještě víc! Ale jak úzkými a křivolakými uličkami? Úzkou, křivolakou lidskou mocí? Ne, to nomád nezná - podřídit se lidskému. A tak netrvá dlouho a stojí před jedním z bohů za krádež či jinou nepatřičnost. Neuvědomuje si lidskou moc, která ho drží. Nikdy jí nepodléhal, nezná ji. Nebrání se ale, protože cítí, že ho proud nese tam, kam sám chtěl. Že brzy spatří bohy města. Nebo bohyni? 

Ano, berberská princezna. Sedí kousek od něj v závojích a kobercích a přece je nekonečně vzdálená. Moc je pro ni samozřejmostí. Město je pro ni samozřejmostí. Její lid je pro ni samozřejmostí. Všechen jeho život, který drží v bílé, jemné ruce nedbale spuštěné ze zlatého opěradla. Zato poušť je nepřítelem, je tím venku, tím cizím, neznámým a nebezpečným, protože neovladatelným. Stejně jako její lidé. Stejně jako on, nomád. Setnout!

Skutečně bohové? S jakou lehkostí vládnou! S jakou lehkostí nařídí smrt! Žádná rada stařešinů, žádný souboj, žádné úsilí, žádný zápas tělo na tělo, život proti životu, nůž proti noži a ruka proti ruce. Jaká je to moc?! Nomád vidí božstvo, nemůže tomu být jinak! Neuvědomuje si, že přišel o hlavu, že si ji bohyně mávnutím té ledabylé ruky vzala - a nepřemýšlela příliš. Pro nomáda není důležitá smrt. Smrt je koneckonců jen jako přejít z vrcholku jedné duny na druhou, jako písečná bouře, která změní tvář, ale nezmění poušť samu. Nomád se vždy podřizuje proudu, vanutí větru, karavaně, stařešinům, neznámým, děsivým, vzdáleným bohům. A smrt z rukou bohyně - krásné, blízké, živé, dýchající, hebké - co víc si může přát? Je oblouzněn, sám nastavil svůj krk a ještě má chuť křičet štěstím a pýchou... 

Ale pak se něco láme. Pokřik a hluk. Ten hlas snad nomád zná? Ošklivé probuzení? Na kamennou podlahu padá před bohyni nomádova milenka. Prosím! Žena pouště, která jako poušť chutná, s níž milování je jako milování s pouští samotnou. Divoká, pružná, pevná, nepoddajná jako tamaryšek a prosí! Padá na kolena a prosí! Za nomádův život. Za svoji lásku. Nomád nerozumí, nechtěl to, v hloubi byl spokojen se svojí volbou a teď váhá, je zmaten a bolí to. I bohyně je rozrušena. Setnout také! Prohlédl nomád alespoň teď? Proměnila se bohyně v jeho očích v člověka? V ženu? Dívku? Kdoví. Možná si to neuvědomuje, ale neumírá zcela přesvědčen. Zlobí se na svoji milenku, že jej vytrhla ze sna, i že tak krutě spojila svůj život s jeho. Zlobí se na bohyni, protože přece ví, že skuteční bohové plní skutečná lidská přání. A zlobí se na sebe, že dovolil utichnout svému větru, trysku své nespoutané duše a zaprodal svou hlavu falešnému božstvu.

Přichází tedy o hlavu - mačeta mu utne vítr v hlasivkách a jeho hlava propadá bohyni - ženě, která stejně jako on nedokázala rozlišit božstvo v sobě od lidského. Proto se opět setkají...

Pozn.: Tento příběh přinesla z holotropního dýchání Šárka. Nejdřív jsem se mu smál, pak zapadl, a pak zapadl do souvislostí a byl tu...

Související texty
The Nomad and the Princess

| Holotropní dýchání | | Povídky |
| 2005-12-15 08:57 || marek | | čten: 16325x , naposled: 2017-07-27 04:36 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Rodinné konstelace

DaMíšovy nejnovější
• Hry pro děti  • Vlakové muzeum Lužná  • Zoo Praha  • Damián fotograf 

Hledej
  více >>>
| 1d | 1t | 1m | 3m | 1r | abs |

Nejnovější
eb_logo.gif

EnergyBulletin.cz spuštěn

WishList
• Co bysme si přáli  • Co jsou naše skromná přání?  • Splněno: pohádky do promítačky DIAX