by Neisuth

poetry by Neisuth

Motto:

"Tvá fantazie ti vypověděla službu a ty jí teď marně vyčítáš, že tě přivedla do neštěstí...
tvoje oči zoufale bloudí po zemi a nedivil by ses, kdyby právě teď..."
(2.3.92, škrtnuto)

"...je to příšerný pocit. Pocit naprosté bezmocnosti, úplného odevzdání a tupé neschopnosti jakkoliv se bránit. Každé ráno to se mnou vstává, snídá to se mnou, umývá nádobí, při obědě mi nakukuje do talíře, v koupelně nechává téct vodu naprázdno a v noci místo spánku otevírá oči. Cítím, že to musím udělat, ale nevím jak. Nevím jak začít. Ale to neutuchající nutkání konečně sebrat síly, vzít tužku a začít psát všechno to, co se mi honí v hlavě, to je něco, čemu se nemůžu - a snad ani neumím - bránit. Je to něco, co visí nade mnou a nenechá mě ani na chvíli o samotě. Ale taky mi to nedokáže poradit, jak začít - co ze sebe vyvrhnout jako první..."
(27.7.93)

...ztrácím přízeň Hvězd nebo se sama potácím špatnou cestou? Času není moc a já to vím. Utíká přede mnou jako moje myšlenky, prchá jako chvilky, které se daly snést. Bloudím po té stejné cestě, která se zdá být úplně jiná než ostatní jenom ze začátku...

- -

Na zemi klečím
a najednou
myšlenka krátká
jako tlumený vzdech
Rukama prosím
očima žádám
myšlenka vratká
jako tišený sten
Jak nízko jsou mraky
jak blízko je dým
očima se modlím
ke stínu všech stínů
Jak blízko je okno
jen natáhnout ruku
a studené sklo
uspí mé sny

- -

Je noc tak krátká -
nebo tak dlouhá?
Trápí mě sny
nebo jen touha
ta stejná co dřív
ta stejná co teď
a v šílených snech
zas cítím tvou dlaň

Kameny navršené v mohylu
dávné lásky
Poskládané neumělou rukou
Posazené jeden na druhý
druhý na třetí
špatně
Mohyla se hroutí
A hrob se stává obětištěm
mého zdravého rozumu
A měsíc svým jediným okem
vidí víc
než já svýma dvěma

- -

Jak zastavit pohyb i zvuk dýky
která právě rozetla čas na bylo
a bude
na bylo
a není
Jak zastavit pád kamene z věže tvého hradu
Už nesvírám meč
a záblesky kovu se změnily v záblesky slz
Zbraň letí
a tělo rozetnuté vpůl
Nevadí
má duše je ještě celá
A čas teď pro tebe plyne rychleji než pro mě

- -

Odešel den
odešel smích
přichází sen
a s ním i tvůj stín
Padají víčka
padají hvězdy
padám s nocí
do tupé tmy
Náraz a třesk
a vlna světla
tisíce paprsků jak útlí hádci
vplétají se mezi prsty
A král sedí pod trůnem
chytá paprsky
ty zelené hady
snaží se korunou co nejvíc blýsknout
Učenci leží pod jabloní
a spí
Ženy a dívky berou kopí a nože
Jdou řezat prádlo
Jen málokterá dojde k cíli
prádlo leží pod jabloní
a spí
A věčný smír krouží vesmírem
ale co to vidím - on se červená
A voda se tulí svými drobnými vlnkami
ke tvé rozevřené dlani

- -

Proč tě smím potkat jen
na pomíjivý okamžik věčně bolavých vzpomínek
proč musím tvé oči zahlédnout
jen v davu který spěchá pryč
proč slýchávám tvůj hlas
jen uprostřed kvílení brzd
proč cítím tvůj náhlý dotek
když se ptám na svůj čas
proč tě musím hledat
a nesmím najít

- -

Píšu ti píšu
i málo je moc
píšu ti píšu
a teplá je noc
a malé je velké
a myšlenky tenké
já píšu ti zas
a jas padá z hvězd
a mráz
já píšu ti píšu
když dávno je blízko
když mraky co nízko
vzali co není
déšť a utrpení
Píšu ti
píšu
že všechno vzal čas
však že zůstal v nás
že vrací se zas
(že všechno vzal čas
a pak zůstal v nás
a teď vrací se zas)

- -

Mlha snů utkaná
z šepotů noci
a perly vzpomínek spojené
v tenoučkou síť
stříbřenou Měsícem
a trápením
natáhneš ruku
a kreslíš na černou oblohu
mezi zlaté stíny hvězd
kreslíš tam mou přítomnost
a trháš moji síť

- -

Neznámý stín
si zpívá nocí
Kde jsi a kam ses ztratil
Kam jsi šel a kde jsi zůstal
Kde tě můžu potkat jak jdeš
a podáváš mi růži
nemusí mít barvu tvého hlasu
stačí ta vůně
ta přítomnost
ta skutečnost

Prší a vody je víc a víc
Sněží a zimy přibývá
Co zůstane tu po tobě
snad nic
Ne tebe
to jen lásky tvé teď ubývá

- -

Svět vábí a volá
ty neslyšíš
nechceš se vzdát ticha
svých světů
Svět hladí a já vím
že právě on je těch tisíc mých snů
Není třeba bloudit v představách
stačí sejít z hor do údolí
A toho kdo nic nečeká
toho svět nezklame
A tak očekávám v odevzdanosti toho
kdo v nic nevěří

- -

Jen sen jen vzpomínka a přece
jsem o kus dál
Neutichající smích plný slz
smích ze zoufalství a z neočekávaného
co nikdy nepřichází
V duchu tě vidím jak se nade mnou skláníš
Budu se smát a rozevírat vějíře štěstí
v jedné z jeho podob
Budu se dívat bez hnutí na blesk
vjíždějící do kamene
Budu věřit čemukoli a ptát se
na cokoli
Budu šeptat do zchladlé noci jména bohů
které ještě neznám
Všechno můžu
Všechno je mi dovoleno

- -

Jak
zní otázka tvá
zní odpověď tvá
a moje myšlenky mají
tvůj tep
tvůj tep
svůj tep
A otázek je víc a víc

- -

Už zase stojíš přede mnou
Jsi tu
Stojím
neschopná dechu
natož pohybu
natož myšlenky
Zborcený hrad opět stojí
Jak jsem mohla být tak nepozorná

- -

Podejte mi ruku toho
kdo mě naučil smát se a hladit jediným dotekem
Podejte mi něžnou dlaň toho
kdo mě naučil trpět s hlavou v oblacích
vleže pod postelí
pro své sny plné tichého smíchu
Podejte mi prsty toho
kdo zmizel za hory věčného ledu
Ta dlaň je tak tichá
už nezpívá nehladí nedotýká se
ty prsty už nesevřou moje zápěstí
nedovedou kreslit na čelo
malé křížky života
Nemohou hřát nemohou dýchat neumí spát
neumí ukázat
jak kvetou mraky plné deště
Jsou tu a jsou daleko
za řekou kterou neumím přeplavat
za horou kterou nesmím překročit
Život pro štěstí
Život pro život
chápu
Ale život pro věčné ticho
To ne
ale žiju ho
Nebesa vyslyšela moje modlitby
řekla že zázraky se dějí
a poslala mi své dary
kytku slaměnek a zlatá písmena
jak milé
přinesl to jediný den
a kouzla už se nedějí
nevěřím
jak nespravedlivé
jak nemyslitelné
jak zbytečné

- -

Vzbudil mě úder
srazily se dva kameny
padaly stejným směrem času
různou cestou prostoru
náhlý záblesk prudkého světla
pohled se vpíjí do skla
do střepu které spolu
drží podivnou silou světa
Vleže s podepřenou hlavou
vešla jsem do zrcadla
po obou stranách
mnoho malých bludiček
mrkalo a oslňovalo
souhrou duhových odlesků
pode mnou cesta tmavého nebe
posetého slzami stříbrných hvězd
nad hlavou sténání moře
před sebou mlhu
budoucnosti
Schod který chyběl
pád hlavou dolů
skleněné hradby vzpomínek
zbořila má vlastní ruka
když sbírám se před branou Minulostí
vždy s posvátnou úctou
když napjatě vcházím
do ticha mrtvých
když vtrhnu dovnitř
kroky se rozlehnou nádvořím
a smích
můj smích k nepoznání
lehký
jasný
jasný jako tvoje oči
když jsi stál přede mnou
když zůstaly jen bytosti stejného rodu a vyznání
a my vzaly dýky
a zůstaly jen trosky
Však zůstal kámen
který nikdo nedokázal rozdrtit
a z něj vyšlehl plamen
a rozpustil stín
tys vládl žáru
a vzpomínkám
které nelze uhasit
smál ses
a sutinami hradu
táhla se stopa
až ke tvým nohám
A já se divila
co tu děláš
Ty jsi přece
moje
přítomnost

- -

Sedím a mlčky
zpívám si do šera
síla tvé lásky
má jméno nevěra

- -

Lásko
na tvůj náhrobek z hlíny pokládám
svou hlavu
mé rozpálené čelo hladí zvadlé listy
lásko
už dlouhý čas se o nic nehádám
jen hraju
tu hru ve které jsem najednou sama
bez tvého úsměvu
bez tvého hlasu
lásko
je chladno a chomáče mlhy se válí přes pomrzlou trávu
přes tvé průsvitné tělo
vítr se točí v korunách stromů
já hledám tvé oči
a bojím se jít domů
Lásko
tisíc tvých hlasů slyším když hvízdá vítr
tisíc tvých prstů
tisíc malých ledových jehliček
mě hladí k smrti
Lásko
do života daleko a k tobě jen krok
jít dál a necítit tvůj chladný dech
nemyslet na to jak dlouhý je rok
nevidět na vzdechy visicí na stromech
ty chuchvalce mlhy jsou jako můj pláč
co mizí pozdě k ránu
kams do nebe
cestou klikatou
jako slova co slýchávám
Lásko
na tvůj trůn pokládám svou hlavu
mé rozpálené čelo hladí zvadlé listí
v myšlenkách nosím tvůj hlas
v kapse od košile
nejen v myšlenkách hladím
tvůj kapesník
tužku kterou jsi psal
Zoufale málo je toho co můžu políbit teď
když už nikdy nepolíbím tebe samotného
Lásko
lásko začátku mého žití
lásko jeho konce
Lásko
do vlhké hlíny zarývám prsty
očima hledám tvou přítomnost
tíživou a nesnesitelnou
cítím tě jako vítr volající do větví
jako okno otevřené do noci plné běsů
jako ohnivý sloup jisker
když nad ránem usínám a začíná se mi
o tobě zdát
Lásko
klečím a oči míří nahoru
kamsi k nekonečné spravedlnosti
zkouším uslyšet tvůj pohled
ucítit tvůj smích
vidím tě jako mlhavé páry nad zemí
co měkce dosednou na bílou trávu
Jako sněhovou bouři ve které stojím opřená o strom
A prosím
vem si mě k sobě
ať se dotknu mračen visících nad obzorem
dřív než spadnou nebo
odletí
Lásko
bloudím po tobě a zdá se mi
o tvých očích které hřály
v duchu cítím tvé ruce svírající tajemství
natahující se ke mně
a začínám věřit snu a jdu ti naproti
a nechávám tvé ruce aby si hrály s mými vlasy
jako dřív jako teď jako napořád
A všechno se hroutí v okamžiku
zpátky do přítomnosti
jen ta zima zůstává
chlad vanoucí z mokrého polštáře
a z unavených očí
Lásko
vrať se nebo zmiz

- -

Neisuth

 

| Povídky |
| 1998-11-14 14:15 || marek | | čten: 8889x , naposled: 2017-07-23 18:49 | | || ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Rodinné konstelace

DaMíšovy nejnovější
• Hry pro děti  • Vlakové muzeum Lužná  • Zoo Praha  • Damián fotograf 

Hledej
  více >>>
| 1d | 1t | 1m | 3m | 1r | abs |

Nejnovější
eb_logo.gif

EnergyBulletin.cz spuštěn

WishList
• Co bysme si přáli  • Co jsou naše skromná přání?  • Splněno: pohádky do promítačky DIAX