Odeslání článku emailem
| zpět ke článku |
Komu (email):
Od (email):
Předmět:
Připsat:

Ukázky z povídek
kopie z původních stránek, linky nejsou funkční
Příběh se lvem - Xemona´s Machine - T.- sbírka básní - Psí den - Vzpomeň na ten konec léta - Kde duše má kořeny svými se k zemi přivine - Nadupáno - Pohár vizí královny Iverin - Tanec horizontálního medvěda - Dlouhá cesta s Ulrikou - Alien 5 - Look into my eyes - Minulost je dobrá jen jako barva kůže - Náhrobek pro Draculu - Vodopád v Bílých srázech¨- Král a vlk

ukázky z oldies zde

Novinka: Žena, která vítá smrt: Nečekej, až smrt tvé srdce rozzáří
ukázka:

Třiašedesátiletý Anthony Bishop má rakovinu kostí a je na vozíčku. Podle svých dobře placených lékařů může žít ještě i několik měsíců. Při intenzivní léčbě - ozařování, chemoterapii - možná i půl roku. Tedy spíše přežívat, umírat. Rozhodl se proto zemřít, dokud je při plném vědomí a teď se směje na svou smrt. Přímo do kamery, dokonce ji objímá a líbá. Z řeči zbylo jen ševelivé kolísání monotónního šumu. Anthony ženě ukazuje byt. Výhled na přístav, který se mu viditelně líbí a jehož velká část mu patří. Fotografie své už dlouho mrtvé ženy, svých dětí a vnuků. Sádrovou sošku čínského draka, kterému ve vyceněné tlamě zapaluje třesoucí se rukou vonnou tyčinku. Žena ho za tu ruku bere. Obraz se rozkládá do čtverečků. Pak ruce mizí ze záběru a je vidět, že Anthony pláče. Žena mu bere hlavu do dlaní a mluví na něj, obraz se znovu rozkládá. V té dlouhé chvíli zaposlouchání se zdá být ševelení samo o sobě jakousi hypnotizující, kolébavou řečí, která vtahuje pozornost a unáší ji… Ošetřovatelka se loučí a odchází. Je zřejmé, že nic neví. Žena zapaluje svíčky po celém bytě, zatahuje těžké závěsy, ukládá Anthonyho na postel, svléká ho, omývá a obléká mu bederní roušku ne nepodobnou Kristově. Zapaluje vonnou směs ve slonovinové misce. Pak se spolu modlí. Do spodní části obrazu přitom naskakují křivky Anthonyho životních funkcí. 
Od té chvíle je záznam dětem nepřístupný.


Příběh se lvemo hrdinech a hrdinkách
<>

o povídce:

žánr  - (extatická) povídka
vznikla 2002

    special:
Xemona´s Machineextatická povídka v Power Pointu
<>

Xemonas Machine - the story of Mesiah

  
<>

o povídce:

žánr - animovaná audiovizuální koláž s textem
vytvořena 2001 ve formátu Power Point, zde zazipovaná (2.1MB)
děj - příchod Xemony a její podobenství o Zemi

    poezie:
T.- sbírka básnísbírka básní vydaná i knižněo sbírce

ukázky:<>

víla času jsem
jsem která jsem
země žhnoucí plamenem
jsem která bere času čas
i dává čas bezčasí
světa jsem úhelným kamenem
nesneseš mé krásy
má xemono, má ísis, má černá kálí,
ty krutá děvko všehomíra
kterou uctívám vbořen v klín vášnivé jeptišky
drží se mě zběsile
ta zkrachovalá nevěsta
zatímco ji trhám na kusy
zatímco ji z tebe svlékám
radost, nic než radost, to je divoce šlehající oheň a nic než oheň, to je žár a divý hukot plamenů, musím být plný žáru, musím žárem být, vzplane čeho se dotýkám a žár je větší, tančím ohněm, tamtamy znějí, tančím po střepech, závrať je strašná, tančím se směji, ohnivý jsem, lásky rudé květradost, nic než radost, to je modřechladný klid a nic než klid, tma noci, smír osamění, hloubka ticha, v níž tančím na počest nehybnosti, klid a nic než klid, vcházení, vplývání, noření, ztišení, kapky věčnosti čeří mé kruhy na hladině prázdna, jsem krásná tak krásná, oči mé zavřené polapily nekonečno
 
<>

o sbírce T.

žánr - od poezie lehce pubertální, přes poezii vilnou, až k poezii extatické a mystické
vznikla 1999, vydána vlastním nákladem v počtu 200 ks za podpory tiskány Presspo Pozořice

    povídky:
Psí den jak voní psům zamilovaní?
<>
ukázka:

Voněli jeden druhým a milováním. Pak ještě santalem a zázvorem a olivovým olejem vetřeným masáží do celého těla. Voněli také každý sebou - on dřevem, ona vůní břečťanu a čerstvě nakypřené hlíny. Ke komu jinému jsem se měl já - toulavý pes - přidat?
 
<>

o povídce:

žánr - náladový obrázek, meditativní črta
vznikla - brzké jaro 2002 v Praze
publikována na www.palmknihy.cz

Vzpomeň na ten konec létapovídka z regrese, Polsko, kolem 1850
<>
ukázka:

Lontek uchopil obě vědra, ale nezvedl je hned. Podíval se na Gořicu. Zpříma, celýma očima, žádným úkradkem. Gořica prudko sklopila svoje černé kukadla, nechala slupky slupkama a otočila se do domu, jen za ní sukně zavlála. Jašek se obdivně zahleděl na Lontka. Pane, to byl jiný pohled! Až se musel nadechnout. Pěkně to s Gořicou zacloumalo! Jaška při tom zabolelo i zahřálo zároveň. Lontek vypadal stále jako předtím, jako by Gořicu nepotkal, jako by se na něj vůbec nepodívala těma svýma černýma, děsivýma studnama. Zvedl vědra a zamířil po černými cákanci vyznačené cestičce do sadu. Jašek klopýtal za ním s malým džberkem a cákal přitom všude kolem, hlavně na sebe. Zapíchalo ho přitom na prsou, možná z té námahy, ale spíš z toho, co viděl. Zatímco Lontkův hrudník se dál leskl potem a zdvíhal se jako měchy u kováře dole ve vsi, Jaškovi se z Gořicina divného pohledu stáhlo hrdlo a zabolelo na průduškách. Šak se tak na něj Gořica nepodívala prve. A jemu se z toho vždycky podlamovaly nohy. A podlomily se mu doopravdy, když mu mezi ně Gořica sáhla. A stiskla. Div nevyjekl, ale ona jen výhružně zvedla obočí a jemu uvázl všechen hlas v hrdle. Vrazila mu ruku horkou a mokrou ještě z vody, co v ní škubala slepici, za kalhoty a neohrabaně a bolestivě mnula jeho zvedající se přirození. Jako by tahala Bařku za vemeno. Div mu ho neutrhla.
 
<>

o povídce:

žánr - historizující, syrová próza
vznikla na podzim 2001 jako zpracování zážitku z regresní terapie
publikována na www.palmknihy.cz

Kde duše má kořeny svými se k zemi přivine kdyby lidé žili jako stromy...
<>
ukázka:

“Alriani a lidé jsou jako voda a oheň, jako spánek a bdění nebo jako noc a den. My jsme hlubocí, chladní, temní, nehybní, nasloucháme Zemi a nočnímu nebi, neznáme čas, jsme rozprostření v prostoru, jakoby řídcí, prostupní všemu a vším také prostoupení a tím neurčití, jsme i nejsme, zníme s větrem ve svých korunách za stromového spánku, prostupujeme Zemi svými kořeny a ona prostupuje nás.”
“A my, lidé?”
“Vy jste jako blesky, rychlí a žhaví, hned tu, hned tam, prudce vzplanete, ale hned shoříte a mezi tím musíte být neustále v pohybu, jste malí a hustí, ohraničení, jakoby síla soustředěná v krátkém čase a v malém prostoru, jste jako ostří, jako padající kameny, jako vystřelené šípy, nemůžete se zastavit, protože pak už byste to nebyli vy. Vaše touha je tak silná a prudká, ale vy se jí jen necháváte spalovat a hnát dál, protože její naplnění by bylo vaším koncem. Zároveň jste ale tolik zranitelní a v tom citliví, jste jako nepřestávající bouře pocitů a citů, která nesmí utichnout, která žije jen tím, že bouří..."

“Otvírejte tu bránu, rychle!” Křičel Raolo. Opat konečně porozuměl, co na něj přibíhající mniši volají. Skočil k monsignorově lůžku a odhodil přikrývku celou. Mniši stojící okolo na voze zděšeně vykřikli. Monsignorovu nahou hruď objímaly jakési pulsující rudé kořeny a na mnoha místech se nořily do bledé kůže.
“Zrad...” Chtěl vykřiknout Velkoopat. Raolo však v tu chvíli práskl do prasat a vůz sebou trhl. Zadní pár ve spřežení zatlačil do předního a ten rypáky strčil do odjištěné brány. Dva mniši stojící vzadu na voze přepadli přes žebřiny, jednoho Raolo srazil násadou biče.
“Hyjé, prasata, jeďte!” Strážného, který se chtěl pověsit na postroje a spřežení zastavit, zasáhl Raolo bičem nechtě přímo do oka. Druhému strážnému, který skočil na žebřiny rozdrtila vrata, která vůz rozrazil, hrudník a kola vozu mu hned poté rozmáčkla lebku o dláždění. Hrbatý posluhovač stačil naskočit a chtěl Raola strhnout, ten však uhnul a udeřil jej pěstí. Hrbáč přeletěl žebřiny a za nimi i nízké zábradlí padacího mostu. Divoká prasata v příkopě hlasitě zachrochtala a zavětřila pozdní večeři. Na voze zůstal jen Velkoopat Amendola, který - když se po něm Raolo rozmáchl bičem - raději seskočil sám. V prudké zatáčce, kterou vůz vybíral hned za padacím mostem, však neviděl, kam skáče a trefil se přímo na sochu svatého Auerxe di Bressy, jehož tři svaté šípy víry, oddanosti a lásky, jenž svíral svatý v ruce, mu propíchly srdce, žaludek a játra.
“Hyjé!” Prásknul Raolo bičem nad spřežením a to ujíždělo šílenou rychlostí do tmy.
 
<>

o povídce:

žánr - fantasy
vznikla v létě 1999 v Rakovníku, inspirována Cyrilem Bromem a jeho alriany
publikována na www.palmknihy.cz

NadupánoTroška legrace s hezkou holkou, která jim vidí do hlavy... Nechceš to taky zkusit? Jmenuje se Sibria Rjóa a je jako když namaluje Kája Saudek.
<>

ukázka:

Modrošedý buick z pětasedmdesátého Sib nadchl. Přiřítila se před obědem tentokrát bez igelitové tašky plné mincí, zato v krásných lehkých letních šatech z nejdražšího butiku ve městě a obtížená hromadou balíčků. Prohlásila, že všichni jistě mají hlad jako ona a že dárky počkají na večer. Pak celou rodinku nahnala do auta a dokonce - to už seděla za volantem - se táty Jacksona zeptala, jestli smí řídit. Samozřejmě mohla, a tak jeli. Máma se držela sedadla před sebou a zavírala oči (jestliže táta podle ní jezdil rychle, Sib měla každou chvíli měnit geometrii křídel), táta trnul, protože věděl, co letitá unavená herka vydrží či spíš nevydrží. Johny chvílemi nadšeně výskal nad řezanými zatáčkami, chvílemi zaraženě pokukoval do větrem z otevřeného okénka povlávajícího přehlubokého výstřihu Sibriiných šatů. Jediný, kdo měl radost ničím nezkalenou byl Robi. Nade vše miloval jízdu autem a Sibriin jásot nad každým předjetým protivníkem (předjížděla jedině v zatáčkách, protože jinde to udýchaný buick nedokázal) jej uváděl doslova v radostnou euforii. Stejně jako zděšené výrazy předjížděných řidičů, které mu připomínaly rovněž oblíbené televizní grotesky. Tleskal, mával na vyjevené obličeje a vyrážel veselé výkřiky: "Á to ato! Á to ato!" jimž ho během dvou minut naučila Sib a které znamenaly: má to auto!

 
<>

o povídce:

žánr - sci-fi groteska, hyperbola, parodie a dobrá povídka
vznikla 1998, součást příběhů o Xemoně
publikována na www.palmknihy.cz

Nadupáno II.pandán k Nadupáno, jak by to bylo dál...
<>
ukázka:

Otevřít hlavu?
Otevřít se?
Tady?
Hleděli na ni zděšeně.
Přišli z hor, po měsících, někteří p letech ticha a naslouchání.
Tady?
Nevěřili jí. Stáli v hloučku, snad se v nich probudil hluboký pud stáda, který je měl ochránit.
Město se na ně valilo.
Město na ně padalo.
Řítilo se a přitom
řvalo
 
<>

o povídce:

žánr - obraz, črta, pandán, poezie v próze
vznikla 2001

Pohár vizí královny Iverin  síla extáze
<>
ukázka:

O zázračném elixíru královny Iverin vypráví si snad všichni odsouzenci na smrt. Jediná kapka prý stačí a člověk sám a rozradostněn tančí až k popravčímu špalku, ten láskyplně objímá, sekeru líbá a ještě s katem laškuje a vyznává mu lásku. Je-li pak čtvrcen zaživa, má přitom tvář tak plnou slasti a vyráží takové výkřiky štěstí, jako by neumíral, ale se miloval se samotnou Iverin, královnou lásky.

Hned zpočátku, aby se ve velkém prázdném domě nebála, jí přinesl malé vlče a ona si až díky němu - až když z něj náhle bylo obrovské, silné zvíře, které svou paní na krok neopustilo - uvědomila, že tu vůbec nějaký čas běží. Ale byl to jiný čas. Neutíkal kolem nich, neunášel je, naopak vyplýval z jejich pohybů, plynul jen tehdy, když ho sami poháněli nějakou činností, nějakým vědomím času. Sami ho tvořili. A stačilo na něj nemyslet a on zmizel. Vsákl se do krajiny, která byla příliš vznešená a majestátní, příliš - nadčasová, která časem - titěrným, malým, klopýtajícím časem - pohrdala. Bral ji s sebou do lesa nebo do hor a ona nikdy nevěděla, strávila-li pryč z Domu týden, dva nebo tři. Cítila se tu dobře a ty hluboké, všepronikající pocity proudící ze samého středu jejího i krajiny se rozlévaly všude kolem ní bez hranic minulosti i budoucnosti. Brzy zapomněla na podivnost své situace, zapomněla na všechno, co nesouviselo s Domem.
 
<>

o povídce:

žánr - extaticko mystická fantasy
vznikla 199? jako pokus o čisté porno, který se ale odvíjel svou vlastní cestou
publikována na www.palmknihy.cz

Cestou ke Crystaloniceobraz cestou k sídlu bohů
<>

o povídce:

žánr - náladový, meditativní obraz
vznikla 2001, součást série Cesta ke Crystalonice

Tanec horizontálního medvědamystická akce...
<>
ukázka:

Usmívám se tvé kočičí blaženosti a ty se směješ mému úsměvu. Vypadáš nádherně. Skutečně nádherně. Jako hraběnka, hraběnko. Možná na třicet, snad i na dvacet. Vůbec ne na šedesát. Vůbec se nemusím bát, že by někdo viděl paní a jejího gigola. Ale já se nebojím. Po pravdě bych byl někdy i raději, kdyby tomu tak mohlo být. Kdybychom byli jen to, co si myslíme a namlouváme, že jsme. Krásná a bohatá paní a její milenec. Jenže to bys za sebou ty nesměla zanechávat medvědí stopy, má krásná a bohatá paní, a já - já bych nesměl být lovec...
Mluvili potom o všem a o ničem, svobodně jako dva psanci. Byla přece hraběnka a věděla, co se sluší. A on si přece chtěl zachovat její přízeň. Proto se setkávali v zapadlých vesničkách, jezdili a milovali se v oprýskané, kdysi bílé sieře, oblékali se do kůže a třásní a navštěvovali vesnické diskotéky. A ona z toho všeho měla radost. Ona proto všechno o něj stála. Pro ten rozdíl světů. Bylo to tak jednoduché a jasné, že o tom ani nemluvili. A ona si proto neuvědomovala, že to není tak úplně pravda.
 
<>
o povídce:

žánr - (mysticizující) sci-fi
199?
o lovu parapsychologických fenoménů pomocí sexy média a peyotlových koláčků
publikována na www.palmknihy.cz
Dlouhá cesta s Ulrikoublízká, náladová, milá
<>
ukázka:

Další den začal hekticky. Přeslechnutej budík, připálená snídaně, škodovka,která za vlhka nestartuje, víčko rozdělovače připečené na sporáku, cizí auťák, pozdě a s prošlápnutou brzdou. K čertu! Dolů k sálu jsem přijelv bujaré náladě a ve smyku jsem dočista zapomněl, že vezu dvacet litrů polívky. Na ni jsem taky zapomněl.
Čekala už přede dveřmi, pomohla mi vyskládat kastroly a "phone, phone, I need to phone!" Vezl jsem ji k budce, kde bezvýsledně a vztekle provolala kartu, pak do centra, pak zpátky. Cestou chtěla zastavit, přecházela po kraji silnice a cigareta se jí v ruce třásla. Nakonec se mi rozeštkala na rameni tou německou angličtinou:
"Moje nejlepší přítelkyně je mrtvá. A pohřeb je ve středu." Bylo pondělí. Přemýšlela. Na sobotu měla jízdenku do Östereichu a tam letadlo na Zéland. Její přítelkyně žila v Aberdeen v zatraceně severní Anglii.
 
<>

o povídce:

žánr - náladová road movie
vznikla 2000
děj - jaké to je ocitnout se krásnou ženou na náhlé dlouhé cestě

Alien 5 - Look into my eyesmoje pětka série Vetřelců (copak je to zabíjení nekonečné?)
<>
ukázka:

...prolínání mlžnými závoji polovědomí, zšeřelé roztmívání a zas upadání do noci, šepoty a slova plující někde vedle ní... „...vstoupila jsi do mě... když jsem spala, ale já... necítím zlobu... Celý život jsem proti tobě bojovala, ale ty jsi mi přesto dala nosit svoje dítě, které... mě přivedlo až za hranice Hádu... a odsud zpět... Vzali mi ho, protože jsem k němu byla macešská. A přitom jsem ho nedokázala nemilovat, i když mě zabíjelo... i když jsem umírala...“ Matné rozbřesky, nejasně splývavé doteky, ozvěny přelévajícího se prostoru a času. „Co se se mnou stalo? Kde? Kde jsem?... Jsem?“ Neostré obrazy rybího oka paměti. „Zabila jsi mě tím, že jsi do mě vstoupila a nebylo už možné, tě udržet vevnitř. Měla jsi zemřít se mnou, ale naopak já prošla tebou jako branou... jsi se mnou... stále se mnou...“ Z veliké dálky přilétávají závany chóru hlubokých monotónních hlasů, které ji znovu uspávají...
Když se poté probudí, rychle a vcelku jasně si na všechno vzpomíná. Jmenuje se Ellen Ripleyová a všechny její vzpomínky jsou plné jeho - zdá se jí, že celý život bojuje s jejími dětmi - s černými dětmi černé královny, s vetřelcem. Kvůli němu zemřela na Fioře IV., kvůli němu byla naklonována na armádní lodi Argus I, kvůli němu Arguse zničila a kvůli němu se ocitla na... Zemi...
Prudce se zvedne na lůžku. Malá místnost se dvěma čtvercovými otvory místo oken a úzkými dveřmi v hliněných zdech. Chladný vzduch proudí dovnitř a ven v nepravidelných nárazech, přináší vzdálené povykující hlasy.
Země... Země? Co je to za iluzi? Sáhne na kožešinu, kterou je přikrytá, na hrubou zeď, která se drolí. Nahá vyskočí k oknu.
„Aelein ištah.“ Ve dveřích stojí mladá žena a usmívá se. Volný, pískově okrový háv má jen obtočený kolem těla. Obrovské krásné oči ji klidně pozorují.
 
<>

o povídce:

žánr - sci-fi, horror, akce (mysticizující)
vznikla 1998, Rakovník, reakce na Vetřelce 4
publikována na www.palmknihy.cz
pozn.: Vetřelci nebudou na konci vybiti

Minulost je dobrá jen jako barva kůže fascinující obraz nekonečného volnýho moře a v něm...
<>
ukázka:

Letím nocí, hladina nebe je stejně černá jako hlubina. Letím a hladina řeže mé tělo, mé tělo černé jako nebe, moji kůži zčernalou obrazy Šíleného Vypravěče. To jeho smutné ruce vypálily do ní jako do vlasů mořských pannen všechno, všechno vyprávění, všechno utrpení, všechny obrazy. Do každého koutu, do každého záhybu. Obrazy a obrazy. Vypálily do ní Sheylinu smrt a také moji smrt, protože... jsem mrtvý, můj osud je mrtvý, já jsem však živý. Hladina řeže moje tělo a já spěchám od své smrti, od své minulosti, která rozdrtila starce i Šíleného Vypravěče, která... rozdrtila sama sebe. Ach, Sheylo, že jsem neviděl tvé oči v očích mořské panny, že jsem jí pro ně zapřel její lásku, že jsem zapřel všechnu lásku pro mrtvý a potopený svět! Prokletý starče! Že jsi zapřel život pro ten hrůzný, minulý svět! Chtěl jsi zabít i mne, vtáhnout mě svého světa, do jeho smrti! Ale já tě opustil. Žádné znovu - znovu žít, jen žít, teď žít! Dusil jsi mě, tvá minulost, kterou si nechtěl nechat odejít, mě dusila. Ale smrt mnou prošla a vzala si ji i s tebou. Ještě není pozdě! Nikdy není pozdě žít! Je právě čas! Řítím se nocí a vím, že Sheyla je mrtvá. Vím, že je živá - víc než kdy jindy živá - když Moby Dick vystřeluje nad hladinu hlásat smrt Šíleného vypravěče, konečně živá! Vítej mě můj ostrove, vítej svého osvoboditele! Je mrtev stařec, je mrtev Šílený Vypravěč! Konec panychidy, je pryč strach, ten prokletý strach z nesplněných nadějí! Je pryč naděje, ta prokletá naděje na minulost!
 
<>

o povídce:

žánr - sci-fi poezie v próze
vznikla: 1997
publikována na www.palmknihy.cz

Náhrobek pro Draculutak tiché splývání v jeho náručí, tak něžné objímání vlastní smrti 
<>
ukázka:

tehdy ji zradily ruce, když jí prudce otřásl ostrý šramot někde blízko a tětiva vyklouzla z roztřesených prstů. Šíp kamsi zapadl, vykřikla. Odhodila luk a utíká dovnitř, do chodby. Klopýtá, zahazuje prázdný toulec a utíká dál, do nitra stavby. Přízračný svit kolem sílí, šramot jeho kroků má v patách. Vysoko nad ní, sevřeno zubatými siluetami rozpadajících se zdí, se klene nebe s hvězdami. Tak pojď! Utíká. Železné schody, můstky, můstky, schody. Chodby. Bolest v boku a v lýtku a hrůza je již blízko. Jejich dupot splývá v jedné ozvěně. Dech! Chci dýchat, ale jen sípot a bránice v křeči. Podlamují se jí kolena a hlava se točí. Strach mrazivou rukou svírá srdce. Prosím, až už to skončí! Přesto běží dál a marně rve plíce... Pak zborcené potrubí a chybějící žebřík... Přece ještě ne! Ne!..
 
<>
o povídce:

žánr - postkatastroficko romanticky tragická sci-fi
vznikla 1996 pro Workshop v Příšťpu
publikována v Základně č. 6 na www.palmknihy.cz
 
Odjinud a jinamkrátký obrázek s Xemonou od jezera v Belgickém Gentu
<>
ukázka:

...měla radost. Radost z vody, z jejího doteku, ze svého i jejího pohybu, ze slastně objímavého splývání všech pohybů. Měla radost z ruchu na pláži, ze vzrušeného pokřiku přelévajícího se v gradacích s hysterickými punkty. Podivně krásně smutnou radost z těch důležitých a přitom tak malých postaviček, jindy tak legračně a tak bezbranně kopajících nohama nad její hlavou. Panika teď odvála jejich vážnost a bezstarostnost, ve které byli vždy tolik bezohlední...
 
<>

o povídce:

žánr - obraz s Xemonou
vznikla 1996 v Belgii ve městě Gent
publikována na www.palmknihy.cz

Vodopád v Bílých srázechtrošku milé slovenštiny s Marikou
<>

ukázka:

"Á, vráťme sa! Čo z toho buďe? Iba mokro v topánkoch!" Vždy když začala tou šepľavou, lahučkou rečou, mimoděk jsem se o to pokoušel i já. Nešlo mi to, to ne, ale líbila se mi ta řeč sama i způsob, jakým se o ni snažila ona. Bylo to něco jako exotické koření. Slova zůstávala stejná, ale chutnala jinak, výrazněji, bylo dobré je vychutnávat pro ně sama, pro jejich zvuk.
"Chceš ma naštvať? Zasa zkúšaš po mojom?" Dobírali jsme se kvůli té řeči navzájem, ale bylo to zároveň něco spikleneckého. Před mámou se tak mluvit nesmělo.
"Ako chceš!" pohrozila. Místo svetru měla károvanou košili, jakou právě v reklamách na cigarety nosili osmahlí kovbojové, a pod ní, rozepnutou a uvázanou na břiše na uzel, svítila jen bílá krajková podprsenka. Rozhodně si ji potáhla, pohodila hlavou a pustila se do stráně hned vedle cesty

 
<>

o povídce:

žánr - alternativní vzpomínka
vznikla 199?
publikována na www.palmknihy.cz

Příběh Xemonypříběh z holotropního dýchání, Indonésie, kolem 1600
<>
ukázka:

Vesnice poklidně usínala mezi palmami, noc se snesla nad domy, ale do nich nemůže. U ohňů přede se nitka pradávného života, ostrované si ji podávají posvátně a obyčejně, člunek proskakuje osnovou pralesa a života a světa hladce a radostně; tká věčné vzory. To jen ty, kněže, klopýtáš se svým bohem a čímsi zaslepen narážíš, kde by tě naši bohové přece tak hladce provedli. Hranatý jsi a neobratný pro ty lidi s pružností a ladností divokého zvířete. A kdo tě to stále honí, jsi snad na útěku před tygrem či zlými duchy? Věčná síla protékající údy těchto lidí zůstává nevzrušena a jen se vědoucně usmívá nad tvým trápením, plyne stále a stále, plyne všude a nedá se zastavit. Její dům je poslední v řadě. Obešel jsi vesnici tmou a přicházíš k pootevřeným dveřím.
 
<>

o povídce:

žánr - extatická vzpomínka na minulý život
vznikla 199? jako zpracování zážitku z holotropního dýchání
publikována na www.palmknihy.cz

Přivedu se k sobělegenda o tom, jak láska přišla na svět
<>
ukázka: 

Vzbuzuji-li v tobě lásku, pak musím být sama láska. Smrt.

“Ach pane, co by ti mohlo chybět? Jsi všechno, všechno světlo, všechna láska...”
“Dost už! Znám tvoje slova i tvůj mámivý hlas. Všechno jím proměníš. Jen tě slyším, zapomínám na své starosti, ale jen odejdeš, jsou zase zpátky.”
“Ale můj pane, i ty máš takový hlas a takovou moc...”
“Já? Ne, chci tvůj hlas! Slyšíš! Ten mi chybí k mému štěstí! Chci mluvit tak lahodně, jako mluvíš ty. Chci umět pojmenovávat věci jmény, jaká jim dáváš ty. Pak jistě poznám, co je láska!”

VI.

I jak si sultán přál, tak se i stalo. Xeramii oněměla, aby učinila svého pána šťastným. Ani nyní však sultánovi štěstí nevydrželo dlouho a ten brzy pohrdl takovým darem. Jeho tvář opět překryly mraky. A Xeramii se opět ptala, řečí beze slov:

 
<>

o povídce:

žánr - pohádka, legenda
vznikla 1998 na gestalt skupině v Olomouci
publikována na www.palmknihy.cz

Mami   dost dobrá nepovídka
<>

ukázka:

MAMI, MUSÍM TĚ TU NECHAT, KDYŽ MÁŠ POŘÁD BOLESTI. PAN DOKTOR TĚ BUDE LÉČIT. PŘIJDU ZA TEBOU A VLASTÍK TAKY.

KAM JSTE ŠLA? CHTĚLA BYCH VÁS VYŠETŘIT. BOLÍ VÁS NĚCO. A JINÉ OBTÍŽE NEMÁTE? BERETE NĚJAKÉ TABLETKY? MÁTE JE S SEBOU? A NAPSANÝ SEZNAM?

SPÁT BUDETE

 
<>

o povídce:

žánr - doslovný opis skutečného textu
nalezena 1998 v LDN polikliniky Rakovník
publikována na www.palmknihy.cz

Král a vlk něco o hrdinech
<>

o povídce:

žánr - pohádka
vznikla 2002 na gestalt výcviku IGT Praha

Vzpomínka na VikingyViking a kráska
<>
ukázka:

...roztřesená mladá holka. Nahá. Bílá kůže. A obrazy se valí. Vlastně jeden obraz, ale znovu a znovu, silněji a silněji. Bubny. Ohně. Strop z hrubých silných dřevěných trámů. Světlo ohně v kotoučích dýmu za hlavami tančících postav. Všechno je bytelné, mohutné, hrubé. Je noc plná tance, jídla a pití. Rituál? Snad. Není to vznešené, je to mohutné, zemité, obrovské. A znovu ta rituální vikingská přilba s rohy. Znovu a znovu. A pod ní muž. Nahá ramena, obrovské svaly lesknoucí se v žlutorudém mihotavém světle. A znovu ta přilba. Žádná tvář, žádné oči. A pořád rytmus, pořád narůstá vzrušení, očekávání, obrovská síla, touha vevnitř. Nebo dovnitř? Ano, ano, dovnitř! Vyděšená, rozechvělá holka, která ví, že něco přichází...
Nahá stojím opřená o oltář v čele hodovní haly. Sama před přesilou svalů, dupotu, dunění, žáru. Přilby na hlavách mužů, meče a štíty v rukou. Jejich těla ve zbroji  vynikají. Křičí. Hlubokými, drsnými, hromovými hlasy ze všech stran. Bijí meči do štítů. A bijí se o mě. Povzbuzování ze všech stran, ale hlasy míří jen a jen ke mně. Je to síla a nic než síla. Čistá síla. Valí se na mě, je tu pro mě. Směs obrovských pocitů. Strach. Bázeň. Vzrušení. Fascinace. Touha. Ano, touha. Touha, která až děsí. Toto bude moje! Toto je moje! Já to chci! Jsem pro to připravena a je to pro mě všechno. Chci tu sílu cítit v sobě. Děsím se jí, ale to je to, proč jsem, proč existuji, jenom proto. Už teď ji cítím vevnitř. Chci být naplněná. Chvěji se tím obrovským, co mě prostupuje. Co jsem. Ano, jsem obrovská. Zároveň nahá, rozechvělá dívka, vyděšená tou silou, obrovitostí, ale zároveň obrovská žena, bohyně, gigantická, prastará bohyně, mnohem větší než celá tato síň, než všichni tito muži a jejich obrovské a přece tak směšné souboje. A jejich síla mě ve skutečnosti neděsí, protože vím, že je to moje síla. Jen čekám, kdy se mi vrátí. On není důležitý, on je síla, neprostupuje mě on, ale síla sama…
 
<>

o povídce:

žánr - zpracování zážitku z holotropního dýchání, extatický obraz
vznikla v létě 2001


| 2005-01-01 12:12:12 || autor: Marek Páral |