| T.- sbírka básní | sbírka básní vydaná i knižně | | o sbírce |
ukázky:<> | | víla času jsem
jsem která jsem
země žhnoucí plamenem
jsem která bere času čas
i dává čas bezčasí
světa jsem úhelným kamenem
nesneseš mé krásy | má xemono, má ísis, má černá kálí,
ty krutá děvko všehomíra
kterou uctívám vbořen v klín vášnivé jeptišky
drží se mě zběsile
ta zkrachovalá nevěsta
zatímco ji trhám na kusy
zatímco ji z tebe svlékám | | radost, nic než radost, to je divoce
šlehající oheň a nic než oheň, to je žár a divý hukot plamenů, musím být plný
žáru, musím žárem být, vzplane čeho se dotýkám a žár je větší, tančím
ohněm, tamtamy znějí, tančím po střepech, závrať je strašná, tančím se směji,
ohnivý jsem, lásky rudé květ | radost, nic než radost, to je
modřechladný klid a nic než klid, tma noci, smír osamění, hloubka ticha, v níž
tančím na počest nehybnosti, klid a nic než klid, vcházení, vplývání, noření,
ztišení, kapky věčnosti čeří mé kruhy na hladině prázdna, jsem krásná tak
krásná, oči mé zavřené polapily nekonečno | |
|
<> o
sbírce T.
žánr - od poezie lehce pubertální, přes poezii vilnou, až k
poezii extatické a mystické
vznikla 1999, vydána vlastním nákladem v počtu 200 ks za podpory
tiskány Presspo Pozořice | |
|
<> ukázka:
Voněli jeden druhým a milováním. Pak ještě
santalem a zázvorem a olivovým olejem vetřeným masáží do celého těla. Voněli
také každý sebou - on dřevem, ona vůní břečťanu a čerstvě nakypřené hlíny. Ke
komu jinému jsem se měl já - toulavý pes - přidat? | | |
<> o povídce:
žánr - náladový obrázek, meditativní črta
vznikla - brzké jaro 2002 v Praze
publikována na www.palmknihy.cz | |
|
<> ukázka:
Lontek uchopil
obě vědra, ale nezvedl je hned. Podíval se na Gořicu. Zpříma,
celýma očima, žádným úkradkem. Gořica prudko sklopila svoje
černé kukadla, nechala slupky slupkama a otočila se do domu, jen
za ní sukně zavlála. Jašek se obdivně zahleděl na Lontka.
Pane, to byl jiný pohled! Až se musel nadechnout. Pěkně to s Gořicou
zacloumalo! Jaška při tom zabolelo i zahřálo zároveň. Lontek
vypadal stále jako předtím, jako by Gořicu nepotkal, jako by se
na něj vůbec nepodívala těma svýma černýma, děsivýma studnama. Zvedl vědra a zamířil po černými cákanci vyznačené
cestičce do sadu. Jašek klopýtal za ním s malým džberkem a cákal
přitom všude kolem, hlavně na sebe. Zapíchalo ho přitom na
prsou, možná z té námahy, ale spíš z toho, co viděl. Zatímco
Lontkův hrudník se dál leskl potem a zdvíhal se jako měchy u
kováře dole ve vsi, Jaškovi se z Gořicina divného pohledu stáhlo
hrdlo a zabolelo na průduškách. Šak se tak na něj Gořica nepodívala
prve. A jemu se z toho vždycky podlamovaly nohy. A podlomily se mu
doopravdy, když mu mezi ně Gořica sáhla. A stiskla. Div
nevyjekl, ale ona jen výhružně zvedla obočí a jemu uvázl všechen
hlas v hrdle. Vrazila mu ruku horkou a mokrou ještě z vody, co v ní
škubala slepici, za kalhoty a neohrabaně a bolestivě mnula jeho
zvedající se přirození. Jako by tahala Bařku za vemeno. Div mu
ho neutrhla. | | |
<> o povídce:
žánr - historizující, syrová próza
vznikla na podzim 2001 jako zpracování zážitku z regresní terapie
publikována na www.palmknihy.cz | |
|
<> ukázka:
“Alriani a lidé jsou jako voda a oheň, jako
spánek a bdění nebo jako noc a den. My jsme hlubocí, chladní, temní, nehybní, nasloucháme Zemi a nočnímu nebi, neznáme čas, jsme rozprostření v prostoru, jakoby
řídcí, prostupní všemu a vším také prostoupení a tím neurčití, jsme i nejsme, zníme s větrem ve svých korunách za stromového spánku, prostupujeme Zemi svými
kořeny a ona prostupuje nás.”
“A my, lidé?”
“Vy jste jako blesky, rychlí a žhaví, hned tu, hned tam, prudce vzplanete, ale hned shoříte a mezi tím musíte být neustále v
pohybu, jste malí a hustí, ohraničení, jakoby síla soustředěná v krátkém čase a v malém prostoru, jste jako ostří, jako padající kameny, jako vystřelené šípy,
nemůžete se zastavit, protože pak už byste to nebyli vy. Vaše touha je tak silná a prudká, ale vy se jí jen necháváte spalovat a hnát dál, protože její naplnění by
bylo vaším koncem. Zároveň jste ale tolik zranitelní a v tom citliví, jste jako nepřestávající bouře pocitů a citů, která nesmí utichnout, která žije jen tím,
že bouří..."
“Otvírejte tu bránu, rychle!” Křičel Raolo. Opat konečně porozuměl, co na něj přibíhající mniši volají. Skočil k
monsignorově lůžku a odhodil přikrývku celou. Mniši stojící okolo na voze zděšeně vykřikli. Monsignorovu nahou hruď objímaly jakési pulsující rudé kořeny
a na mnoha místech se nořily do bledé kůže.
“Zrad...” Chtěl vykřiknout Velkoopat. Raolo však v tu chvíli práskl do prasat a vůz sebou trhl. Zadní pár ve spřežení
zatlačil do předního a ten rypáky strčil do odjištěné brány. Dva mniši stojící vzadu na voze přepadli přes žebřiny, jednoho Raolo srazil násadou biče.
“Hyjé, prasata, jeďte!” Strážného, který
se chtěl pověsit na postroje a spřežení zastavit, zasáhl Raolo bičem nechtě přímo do oka. Druhému strážnému, který skočil na žebřiny rozdrtila vrata, která vůz rozrazil, hrudník a kola
vozu mu hned poté rozmáčkla lebku o dláždění. Hrbatý posluhovač stačil naskočit a chtěl Raola strhnout, ten však uhnul a udeřil jej pěstí. Hrbáč přeletěl žebřiny a za nimi i
nízké zábradlí padacího mostu. Divoká prasata v příkopě hlasitě zachrochtala a zavětřila pozdní večeři. Na voze zůstal jen Velkoopat Amendola, který - když se po
něm Raolo rozmáchl bičem - raději seskočil sám. V prudké zatáčce, kterou vůz vybíral hned za padacím mostem, však neviděl, kam skáče a trefil se přímo na sochu
svatého Auerxe di Bressy, jehož tři svaté šípy víry, oddanosti a lásky, jenž svíral svatý v ruce, mu propíchly srdce, žaludek a játra.
“Hyjé!” Prásknul Raolo bičem nad spřežením
a to ujíždělo šílenou rychlostí do tmy. | | |
<> o povídce:
žánr - fantasy
vznikla v létě 1999 v Rakovníku, inspirována Cyrilem Bromem a jeho
alriany
publikována na www.palmknihy.cz | |
|
| Nadupáno | Troška legrace s hezkou holkou, která jim vidí do hlavy... Nechceš to taky zkusit? Jmenuje se
Sibria Rjóa a je jako když namaluje Kája Saudek. | | |
<> ukázka:
Modrošedý buick z pětasedmdesátého Sib nadchl.
Přiřítila se před obědem tentokrát bez igelitové tašky plné mincí, zato v krásných lehkých letních šatech z nejdražšího butiku ve městě a obtížená
hromadou balíčků. Prohlásila, že všichni jistě mají hlad jako ona a že dárky počkají na večer. Pak celou rodinku nahnala do auta a dokonce - to už seděla za
volantem - se táty Jacksona zeptala, jestli smí řídit. Samozřejmě mohla, a tak jeli. Máma se držela sedadla před sebou a zavírala oči (jestliže táta podle ní jezdil
rychle, Sib měla každou chvíli měnit geometrii křídel), táta trnul, protože věděl, co letitá unavená herka vydrží či spíš nevydrží. Johny chvílemi
nadšeně výskal nad řezanými zatáčkami, chvílemi zaraženě pokukoval do větrem z otevřeného okénka povlávajícího přehlubokého výstřihu Sibriiných šatů.
Jediný, kdo měl radost ničím nezkalenou byl Robi. Nade vše miloval jízdu autem a Sibriin jásot nad každým předjetým protivníkem (předjížděla jedině v
zatáčkách, protože jinde to udýchaný buick nedokázal) jej uváděl doslova v radostnou euforii. Stejně jako zděšené výrazy předjížděných řidičů, které mu
připomínaly rovněž oblíbené televizní grotesky. Tleskal, mával na vyjevené obličeje a vyrážel veselé výkřiky: "Á to ato! Á to ato!" jimž ho během
dvou minut naučila Sib a které znamenaly: má to auto! | | |
<> o povídce:
žánr - sci-fi groteska, hyperbola, parodie a dobrá povídka
vznikla 1998, součást příběhů o Xemoně
publikována na www.palmknihy.cz | |
|
<> ukázka:
Otevřít
hlavu?
Otevřít se?
Tady?
Hleděli na ni zděšeně.
Přišli z hor, po měsících, někteří p letech ticha a naslouchání.
Tady?
Nevěřili jí. Stáli v hloučku, snad se v nich probudil hluboký pud stáda,
který je měl ochránit.
Město se na ně valilo.
Město na ně padalo.
Řítilo se a přitom
řvalo | | |
<> o povídce:
žánr - obraz, črta, pandán, poezie v próze
vznikla 2001 | |
|
<> ukázka:
O zázračném elixíru
královny Iverin vypráví si snad všichni odsouzenci na smrt. Jediná kapka prý stačí a člověk sám a rozradostněn tančí až k popravčímu špalku, ten láskyplně
objímá, sekeru líbá a ještě s katem laškuje a vyznává mu lásku. Je-li pak čtvrcen zaživa, má přitom tvář tak plnou slasti a vyráží takové výkřiky
štěstí, jako by neumíral, ale se miloval se samotnou Iverin, královnou lásky.
Hned zpočátku, aby se ve velkém prázdném domě
nebála, jí přinesl malé vlče a ona si až díky němu - až když z něj náhle bylo obrovské, silné zvíře, které svou paní na krok neopustilo - uvědomila, že tu
vůbec nějaký čas běží. Ale byl to jiný čas. Neutíkal kolem nich, neunášel je, naopak vyplýval z jejich pohybů, plynul jen tehdy, když ho sami poháněli nějakou
činností, nějakým vědomím času. Sami ho tvořili. A stačilo na něj nemyslet a on zmizel. Vsákl se do krajiny, která byla příliš vznešená a majestátní, příliš -
nadčasová, která časem - titěrným, malým, klopýtajícím časem - pohrdala. Bral ji s sebou do lesa nebo do hor a ona nikdy nevěděla, strávila-li pryč z Domu týden,
dva nebo tři. Cítila se tu dobře a ty hluboké, všepronikající pocity proudící ze samého středu jejího i krajiny se rozlévaly všude kolem ní bez hranic minulosti i
budoucnosti. Brzy zapomněla na podivnost své situace, zapomněla na všechno, co nesouviselo s Domem. | | |
<> o povídce:
žánr - extaticko mystická fantasy
vznikla 199? jako pokus o čisté porno, který se ale odvíjel svou
vlastní cestou
publikována na www.palmknihy.cz | |
|
<> o povídce:
žánr - náladový, meditativní obraz
vznikla 2001, součást série Cesta ke Crystalonice | |
|
<> ukázka:
Usmívám se tvé kočičí blaženosti a ty se směješ mému úsměvu.
Vypadáš nádherně. Skutečně nádherně. Jako hraběnka, hraběnko. Možná na třicet, snad i na dvacet. Vůbec ne na šedesát. Vůbec
se nemusím bát, že by někdo viděl paní a jejího gigola. Ale já se nebojím. Po pravdě bych byl někdy i raději, kdyby tomu tak
mohlo být. Kdybychom byli jen to, co si myslíme a namlouváme, že jsme. Krásná a bohatá paní a její milenec. Jenže to bys za sebou
ty nesměla zanechávat medvědí stopy, má krásná a bohatá paní, a já - já bych nesměl být lovec...
Mluvili potom o všem a o ničem, svobodně jako dva psanci. Byla přece
hraběnka a věděla, co se sluší. A on si přece chtěl zachovat její přízeň. Proto se setkávali v zapadlých vesničkách,
jezdili a milovali se v oprýskané, kdysi bílé sieře, oblékali se do kůže a třásní a navštěvovali vesnické diskotéky. A ona z
toho všeho měla radost. Ona proto všechno o něj stála. Pro ten rozdíl světů. Bylo to tak jednoduché a jasné, že o tom ani
nemluvili. A ona si proto neuvědomovala, že to není tak úplně pravda. | | |
<> o povídce:
žánr - (mysticizující) sci-fi
199?
o lovu parapsychologických fenoménů pomocí sexy média a
peyotlových koláčků
publikována na www.palmknihy.cz | |
|
<> ukázka:
Další
den začal hekticky. Přeslechnutej budík, připálená snídaně, škodovka,která za vlhka nestartuje, víčko rozdělovače připečené na sporáku, cizí
auťák, pozdě a s prošlápnutou brzdou. K čertu! Dolů k sálu jsem přijelv bujaré náladě a ve smyku jsem dočista zapomněl, že vezu dvacet litrů
polívky. Na ni jsem taky zapomněl.
Čekala už přede dveřmi, pomohla mi vyskládat kastroly a "phone, phone, I need to phone!" Vezl jsem ji k budce, kde bezvýsledně a vztekle provolala kartu,
pak do centra, pak zpátky. Cestou chtěla zastavit, přecházela po kraji silnice a cigareta se jí v ruce třásla. Nakonec se mi rozeštkala na rameni
tou německou angličtinou:
"Moje nejlepší přítelkyně je mrtvá. A pohřeb je ve středu." Bylo pondělí. Přemýšlela.
Na sobotu měla jízdenku do Östereichu a tam letadlo na Zéland. Její přítelkyně žila v Aberdeen v zatraceně severní Anglii. | | |
<> o povídce:
žánr - náladová road movie
vznikla 2000
děj - jaké to je ocitnout se krásnou ženou na náhlé dlouhé cestě | |
|
<> ukázka:
...prolínání mlžnými závoji polovědomí, zšeřelé roztmívání
a zas upadání do noci, šepoty a slova plující někde vedle ní... „...vstoupila jsi do mě... když jsem spala, ale já... necítím
zlobu... Celý život jsem proti tobě bojovala, ale ty jsi mi přesto dala nosit svoje dítě, které... mě přivedlo až za hranice Hádu...
a odsud zpět... Vzali mi ho, protože jsem k němu byla macešská. A přitom jsem ho nedokázala nemilovat, i když mě zabíjelo... i když
jsem umírala...“ Matné rozbřesky, nejasně splývavé doteky, ozvěny přelévajícího se prostoru a času. „Co se se mnou stalo? Kde?
Kde jsem?... Jsem?“ Neostré obrazy rybího oka paměti. „Zabila jsi mě tím, že jsi do mě vstoupila a nebylo už možné, tě udržet
vevnitř. Měla jsi zemřít se mnou, ale naopak já prošla tebou jako branou... jsi se mnou... stále se mnou...“ Z veliké dálky přilétávají
závany chóru hlubokých monotónních hlasů, které ji znovu uspávají...
Když se poté probudí, rychle a vcelku jasně si na všechno
vzpomíná. Jmenuje se Ellen Ripleyová a všechny její vzpomínky jsou plné jeho - zdá se jí, že celý život bojuje s jejími dětmi
- s černými dětmi černé královny, s vetřelcem. Kvůli němu zemřela na Fioře IV., kvůli němu byla naklonována na armádní lodi Argus
I, kvůli němu Arguse zničila a kvůli němu se ocitla na... Zemi...
Prudce se zvedne na lůžku. Malá místnost se dvěma čtvercovými
otvory místo oken a úzkými dveřmi v hliněných zdech. Chladný vzduch proudí dovnitř a ven v nepravidelných nárazech, přináší
vzdálené povykující hlasy.
Země... Země? Co je to za iluzi? Sáhne na kožešinu, kterou je přikrytá, na hrubou zeď, která se drolí. Nahá vyskočí k oknu.
„Aelein ištah.“ Ve dveřích stojí mladá žena a usmívá
se. Volný, pískově okrový háv má jen obtočený kolem těla. Obrovské krásné oči ji klidně pozorují. | | |
<> o
povídce:
žánr - sci-fi, horror, akce (mysticizující)
vznikla 1998, Rakovník, reakce na Vetřelce 4
publikována na www.palmknihy.cz
pozn.: Vetřelci nebudou na konci vybiti |
|
<> ukázka:
Letím nocí, hladina nebe je stejně černá jako hlubina.
Letím a hladina řeže mé tělo, mé tělo černé jako nebe, moji kůži zčernalou obrazy Šíleného Vypravěče. To jeho smutné ruce vypálily do ní jako do vlasů
mořských pannen všechno, všechno vyprávění, všechno utrpení, všechny obrazy. Do každého koutu, do každého záhybu. Obrazy a obrazy. Vypálily do ní Sheylinu smrt a
také moji smrt, protože... jsem mrtvý, můj osud je mrtvý, já jsem však živý. Hladina řeže moje tělo a já spěchám od své smrti, od své minulosti, která
rozdrtila starce i Šíleného Vypravěče, která... rozdrtila sama sebe. Ach, Sheylo, že jsem neviděl tvé oči v očích mořské panny, že jsem jí pro ně zapřel její
lásku, že jsem zapřel všechnu lásku pro mrtvý a potopený svět! Prokletý starče! Že jsi zapřel život pro ten hrůzný, minulý svět! Chtěl jsi zabít i mne, vtáhnout
mě svého světa, do jeho smrti! Ale já tě opustil. Žádné znovu - znovu žít, jen žít, teď žít! Dusil jsi mě, tvá minulost, kterou si nechtěl nechat odejít, mě
dusila. Ale smrt mnou prošla a vzala si ji i s tebou. Ještě není pozdě! Nikdy není pozdě žít! Je právě čas! Řítím se nocí a vím, že Sheyla je mrtvá. Vím, že
je živá - víc než kdy jindy živá - když Moby Dick vystřeluje nad hladinu hlásat smrt Šíleného vypravěče, konečně živá! Vítej mě můj ostrove, vítej svého
osvoboditele! Je mrtev stařec, je mrtev Šílený Vypravěč! Konec panychidy, je pryč strach, ten prokletý strach z nesplněných nadějí! Je pryč naděje, ta prokletá
naděje na minulost! | | |
<> o povídce:
žánr - sci-fi poezie v próze
vznikla: 1997
publikována na www.palmknihy.cz | |
|
<> ukázka:
...roztřesená mladá holka. Nahá. Bílá kůže. A obrazy se valí. Vlastně jeden obraz, ale znovu a znovu, silněji a silněji. Bubny. Ohně. Strop
z hrubých silných dřevěných trámů. Světlo ohně v kotoučích dýmu za hlavami tančících postav. Všechno je bytelné, mohutné, hrubé. Je noc plná tance, jídla a pití. Rituál?
Snad. Není to vznešené, je to mohutné, zemité, obrovské. A znovu ta rituální
vikingská přilba s rohy. Znovu a znovu. A pod ní muž. Nahá ramena, obrovské svaly lesknoucí se v žlutorudém mihotavém světle. A znovu ta přilba.
Žádná tvář, žádné oči. A pořád rytmus, pořád narůstá vzrušení, očekávání, obrovská síla, touha vevnitř. Nebo dovnitř? Ano, ano, dovnitř!
Vyděšená, rozechvělá
holka, která ví, že něco přichází...
Nahá stojím opřená o oltář v čele hodovní haly. Sama před přesilou svalů, dupotu, dunění, žáru.
Přilby na hlavách mužů, meče a štíty v rukou. Jejich těla ve
zbroji vynikají. Křičí. Hlubokými, drsnými, hromovými
hlasy ze všech stran. Bijí meči do štítů. A bijí se o mě. Povzbuzování ze všech stran, ale hlasy míří jen a jen ke mně. Je to síla a nic než síla. Čistá síla. Valí se na mě,
je tu pro mě. Směs obrovských pocitů. Strach. Bázeň. Vzrušení. Fascinace. Touha. Ano, touha. Touha, která až děsí. Toto bude
moje! Toto je moje! Já to chci! Jsem pro to připravena a je to pro mě všechno. Chci tu sílu cítit v sobě. Děsím se jí, ale to je to, proč jsem, proč
existuji, jenom proto. Už teď ji cítím vevnitř. Chci být naplněná. Chvěji se tím obrovským, co mě prostupuje. Co jsem. Ano, jsem obrovská. Zároveň nahá, rozechvělá dívka, vyděšená tou silou, obrovitostí, ale zároveň obrovská žena, bohyně, gigantická, prastará bohyně, mnohem větší než celá
tato síň, než všichni tito muži a jejich obrovské a přece tak
směšné souboje. A jejich síla mě ve skutečnosti neděsí, protože vím, že je to moje síla. Jen čekám, kdy se mi vrátí.
On není důležitý, on je síla, neprostupuje mě on, ale síla sama… | | |
<> o povídce:
žánr - zpracování zážitku z holotropního dýchání, extatický
obraz
vznikla v létě 2001 | |
|
Novinka:
Žena, která vítá smrt: 
