<> ukázka:
Pozoruji tvoji tvář. Jemnou pleť a odraz ve skle, který odhaluje tu nepatrnou, krásu korunující asymetričnost.
Pozoruji tvé tělo. Bezpečné si ve skrytosti šatu, samo slepé, všemi viděno netuší, jak mnoho odhaluje.
Pozoruji pohyby tvého těla, které je tobě samé tím, co oděv tvému tělu, a ty se jím stejně tak bezelstně necháváš vidět, přesvědčena o vlastní neviditelnosti.
Pozoruji tě a ty o tom nevíš, a i kdybys věděla, nepřikládala bys tomu důležitost. Vlastně ani já ne. Je to obyčejné, je to běžné, je to normální. A já jsem ještě chladný. | | |
<> o povídce:
žánr - sci-fi (vnitřní monolog)
vznikla 2002, nedokončena správně
děj - když tě úplně pochopím, stanu se tebou | |
|
<> ukázka:
...roztřesená mladá holka. Nahá. Bílá kůže. A obrazy se valí. Vlastně jeden obraz, ale znovu a znovu, silněji a silněji. Bubny. Ohně. Strop
z hrubých silných dřevěných trámů. Světlo ohně v kotoučích dýmu za hlavami tančících postav. Všechno je bytelné, mohutné, hrubé. Je noc plná tance, jídla a pití. Rituál?
Snad. Není to vznešené, je to mohutné, zemité, obrovské. A znovu ta rituální
vikingská přilba s rohy. Znovu a znovu. A pod ní muž. Nahá ramena, obrovské svaly lesknoucí se v žlutorudém mihotavém světle. A znovu ta přilba.
Žádná tvář, žádné oči. A pořád rytmus, pořád narůstá vzrušení, očekávání, obrovská síla, touha vevnitř. Nebo dovnitř? Ano, ano, dovnitř!
Vyděšená, rozechvělá
holka, která ví, že něco přichází...
Nahá stojím opřená o oltář v čele hodovní haly. Sama před přesilou svalů, dupotu, dunění, žáru.
Přilby na hlavách mužů, meče a štíty v rukou. Jejich těla ve
zbroji vynikají. Křičí. Hlubokými, drsnými, hromovými
hlasy ze všech stran. Bijí meči do štítů. A bijí se o mě. Povzbuzování ze všech stran, ale hlasy míří jen a jen ke mně. Je to síla a nic než síla. Čistá síla. Valí se na mě,
je tu pro mě. Směs obrovských pocitů. Strach. Bázeň. Vzrušení. Fascinace. Touha. Ano, touha. Touha, která až děsí. Toto bude
moje! Toto je moje! Já to chci! Jsem pro to připravena a je to pro mě všechno. Chci tu sílu cítit v sobě. Děsím se jí, ale to je to, proč jsem, proč
existuji, jenom proto. Už teď ji cítím vevnitř. Chci být naplněná. Chvěji se tím obrovským, co mě prostupuje. Co jsem. Ano, jsem obrovská. Zároveň nahá, rozechvělá dívka, vyděšená tou silou, obrovitostí, ale zároveň obrovská žena, bohyně, gigantická, prastará bohyně, mnohem větší než celá
tato síň, než všichni tito muži a jejich obrovské a přece tak
směšné souboje. A jejich síla mě ve skutečnosti neděsí, protože vím, že je to moje síla. Jen čekám, kdy se mi vrátí.
On není důležitý, on je síla, neprostupuje mě on, ale síla sama… | | |
<> o povídce:
žánr - zpracování zážitku z holotropního dýchání, extatický
obraz
vznikla v létě 2001 | |
|
<> ukázka:
13.10.2000
pátek
Autobus Praha, Florenc
15:45 - Brno, Grand Hotel 18:20
Sedadlo č.3 (s výhledem).
Knížku a mrkev s sebou.
Sedadlo č.4 s sebou
spoustu tašek, červená a černá.
Pozdrav jen co o sebe
zavadí oči.
Nervózní řidič, řady
stopařů, kličkující sebevrazi.
Od Chodova k Budějicím
(exit 30) pět SMS.
Od Budějic dalších čtyřicet
kilometrů knížka.
Romantický, okázale
nepochopený
slavný autor.
K čertu s pubertální
erotikou!
Červená a černá je víc
červená.
„Už od Budějic mě
napadá, že bychom si mohli...“ | | |
<> o povídce:
žánr - obraz
vznikla v pátek 13.10.2000 na lince Praha - Brno | |
|
<> ukázka:
Je deset a já ještě spím. Otupěle zírám do šálku a míchám kávu očima. Muž naproti stolu na mě zírá. Sakra, už zase!
"Starej se vo svý, zrovna ti vytekla propiska v kapse!" seknu po něm myšlenkou, vzpamatuju se a rychle beru do ruky lžičku a nořím ji do vířící pěny. Slunce za oknem pálí do protějšího domu, příjemně oslňuje, je slastné mhouřit do něj oči a ještě tak trochu plout.
"Vítám vás na dnešní schůzce…" Asistentka vstane a zatáhne žaluzie, rozsvěcuje projekční plátno. Pracně tlačím mozek z garáže.
"Váš produkt je dražší než konkurenční…"
"Ano, ale kvalitnější…"
"Pak vám ho samozřejmě prodáme…" | | |
<> o povídce:
žánr - sci-fi
vznikla 2002
děj - co má člověk udělat jako první, když zjistí, že může
cokoli? | |
|
<> ukázka:
Držím na kolenou knihu, ale nečtu ji, poslouchám vynořující se rytmus, pomalu kloužu očima po zšeřelém sálu plném vůně kouře a zvláštního ticha ponořeného sama v sobě.Napravo ode mě hraje Janika s Vilémem dámu, přou se přitom téměř šeptem, nalevo si Marie češe vlasy. Slyší můj rytmus? Určitě, vím to. Jen možná ještě nevědí. Ale Bob už sedí s bubnem u kamen a nesměle pokouší kozí kůži. Tom leží z druhé strany na matraci a kreslí
mandalu. Venku dopadají první kapky, hlasitě buší do oken a ticho uvnitř je o to větší. Slyším, jak rytmus sílí. | | |
<> o povídce:
žánr - náladový obraz
vznikla 2002 | |
|
<> ukázka:
Pršelo dlouho a ošklivě. Pršelo, jako by z nebe
spouštěl dráty. Autobus ji vyhodil do vodou šumící tmy a rozplynul se v provazcích
lijáku, jako by ani nikdy nebyl. Jen zahučení motoru v prudkém kopci k ní ještě na
chvíli dolehlo přes halasení deště v korunách stromů. Až teď jí došlo, jak se
za ní řidič soucitně ohlížel, jestli to tu s tím vystupováním myslí vážně.
Ale neřekl nic, jen za ní zase rychle zavřel dveře, aby mu vítr nenafoukal to divé
pršení dovnitř, a ona už stála venku, těžkej batoh na zádech, promočená kapuce,
ze který kape rovnou na nos, promočený tenisky jako bazény co studěj a čvachtaj. Já
kráva, já nekonečná kráva! Spílala si, ale chtělo se jí spíš brečet. | | |
<> o povídce:
žánr - poněkud mentorující povídka
vznikla 2000 | |
|
