Odeslání článku emailem
| zpět ke článku |
Komu (email):
Od (email):
Předmět:
Připsat:

Vzpomeň na ten konec léta
povídka inspirovaná regresním sezením, Polsko mezi 1750-1850

Old house

”Dobrá, pojď. Posaď se pohodlně. Můžeš už zavřít oči. Uvolni se, uvolni dech, nech ho dýchat samotný... A jen se dívej, pozoruj všechno, co se děje a nech se to dít... A můžeš mi o tom povídat, jestli chceš, abych mohla být s tebou a mohla ti pomoct, když budeš potřebovat...”
”Trochu špatně se mi dýchá, těžce.”
”Co ti v tom brání?”
”Nevím...”
”To nevadí, nespěchej, jen běž dál. Co se děje teď?”
”Moje ruce...”
”Co je s tvýma rukama?”
”Nějak... samy... hýbou se. Jako by samy žily.”
”Tak je nech hýbat.”
”To je zvláštní.”
”Nech je.”
”Nevím, co to znamená...”
”To nevadí, jen je nech. A běž dál. Co se děje, co vidíš?”

***
Zahlédl ho v dálce na kopci. Svět byl ten den jinačí, a když mu na něj padly oči, bylo to, jako by ho čekaly. Zrovna tam a zrovna teď. Jako by si o něj všechno říkalo.
Temné mraky napité bouřkou a blýskáním se od rána honily po obloze se sluncem, barvy byly syté a plné až těžkly v očích a krajina a vítr a vůně lesa byly čerstvé a silné jako v samotný den stvoření. Kameny, kmeny i listí vlhké deštěm se blyštěly v paprscích, a nad kopčisky se klenul duhový most, jako by chtěl spojit rovinu na jedné straně s tou na druhé.
Topolová alej zatáčela ve velkém líném oblouku spolu s cestou a potokem a mířila dál do roviny. Tam ale, co jeden z topolů chyběl, dávala se přes chatrný mostek úvozem prudce do stráně kamenitá, blátivá cesta. Jen spoře projetá, nevlídná, bylo ji vidět kus nahoře, jak obtáčí výběžek lesa, a pak už nic, jen tušit, kam vede dál.
On si ale byl jistý. Že vede právě tam. Nevěděl to, ale byl si jistý. Černá silueta ztrácející se v mlžném oparu vysoko ve stráních v samém náručí lesa znovu přitáhla jeho pohled. Stoleté dřevo nasáklé vlhkostí, ztmavlé, těžké a těžký pach. Zároveň bíle svítící vymazávky roubení, sálavé teplo pece, vůně bukového dýmu z kamen a ohlazená rukojeť lžíce... Myšlenky se mu zaběhly. Zaváhal jen na chvíli. Přitáhl levou oprať, čerstvě obitá kola i čerstvě okovaná kopyta zarachotila po mechem zelených trámech mostku, hned za ním zamlaskala v rozmoklém jílu. Když pak v úzkém strmém úvoze hnědák hluboko sklonil hlavu, seskočil z vozu a dokonce se opřel do postranic. Z lesa vyšla mlha a chlad a i tma se už zvedala zpod kapradí, které po něm z úvalů kolem cesty natahovalo dlouhé prsty.

***
"Slepice´s dobře zavřel? Ta černá utěká a túlá sa tu potvora tchoř. A na podestlání vezmi starú slámu, tu z vrchní hůry! Ale neroztáhaj to zas po celej stodole! No, šak zitra celý mlat zameteš, aj s dvorem, nezapomeň! A polének do kuchyně!“ Jen přikyvoval. Slova se hrnula, až se pod nimi ohýbal, oči přibité k zemi. Paní domu však mluvila spíš sama k sobě. I její oči mířily kamsi za něj, otevřenými vraty stodoly do sadu a ještě dál, do tmy lesa. Přesto se neodvážil vzhlédnout. Roztrhaným škrpálem postrkoval po zemi stéblo staré slámy z horní půdy a pozoroval, jak před sebou hrne prach a vytváří v něm vějířky vzorů.
"Bařku vyvedeš zitra na pastvu pod hájek a močku vyneseš - k tým novým jablůňkám, ale opatrně, ať jich nespálíš, mosíš ju pořádně rozlét! Ať se může hnojník vyvézt než zasa naprší."
Zrzavé psisko na zrzavém řetězu se zničeho nic divoce rozštěkalo a začalo o zbláznění skákat po své straně hnojníku. Zaslechli řinčení kol a klapot podkov po kamení za vraty.
"Koho to zas čerti nesú? Běž tam, Jašku! Ale prve pusť Turka!" Zmizela v domě. Jašek byl ale hned zpátky.
"Jakýsi chlap s vozem a s velikým koněm. Že chce přespat. A že dá ruku k dílu."
"Nechcem žádného," opáčila hned panimáma,"ať ide, mu vyřiď."
Jašek běžěl tam a zase zpátky, jen coby cestou stihl nakopnout kočku.
"Že je ze slušné krve a že... že slušně prosí a tady posílá zástavu." V natažené ruce držel Jašek cosi tak barevného, že to oči napoprvé ani vidět nesvedly. Šátek zdobený jemnými vzory s okrajem do krvava rudým.
"Ukaž!" Vytrhla ho hospodyně Jaškovi z ruky.
"Podívám sa tam sama."

***
"Lontyk. Lontyk Hořivesky z Lubenca," smekal před ní ten velký chlapisko uctivě z hlavy neexistující klobouk. "Vracám se dom na zimu. Přes léto sem byl na výpomoc u syna našeho vojvody na Točníku. Ale nespěchám, panimámo, a co sním, to dvakrát splatím dobrú prácú."
Změřila si ho. Krátce ale, očima hned uhnula. Dívala se malinko stranou. Mohl si ji tak prohlédnout, ale uhnul očima stejně jako ona, ze slušnosti. Věděl s kým má tu čest. Stažená ústa, přísná, ve tváři trošku vysušená, ale přesto fešná. Hospodářka, ženská s rukama chlapiska a s chlapským slovem. Poznal dům bez pána. A hned si též všiml plné šněrovačky a širokých boků pod splývavou sukní. Dlouho-li je sama taková panička?
"Na takovém statku je práce dycky dost," řekl a myslel to spíš jako otázku.
"Tak." Přisvědčila suše hospodářka. "Dajte si koně do samotné stáje, co je až na koncu. A na spaní tu máme už enom seník!" Pokrčil rameny.
"Šak. Co jiného."

***
Vůně bukového dřeva z kamen, ohlazená rukojeť lžíce. Lontyk srkal horkou polévku a slastně přitom mhouřil oči. Hospodářka se motala kolem jako by měla v čistě vymetené a poklizené světnici zničeho nic spoustu práce.
"A že ste hnal koně až k nám, na kopčiska?" Snažila se, aby to neznělo jako otázka.
"Tak." Protáhl a zase dlouze usrkl i z velkým kusem bramboru. "Na vsi sa hospodáři ošívajú. Ohlédajú sa, co druzí. Řeknú ne, aj když by jim bylo třeba silné ruky."
"Ptal ste sa dole ve vsi?"
"Tož, chtěl sem. Ale pak jsme ju objeli, lebo Samek ucítil vodu. Vlézli sme do rybníka. A pak sme uviděli vaše stavení. Sedí v kopčiskách jak hradisko. Nejdú od něho oči odtrhnúť."
Otevřenými dveřmi zahlédl pod náspím pohyb. Prosmeknutí sukně. A z té hbitosti mohl soudit, že jistě mladší než paní máma. Zachvělo se v něm, ale dal si záležet, aby vypadal, stále zaujat jen polévkou. Koutkem oka vzhlédl, jestli jeho prudký pohyb neupoutal pozornost. Hospodyně na něj nepohlédla ale ani teď. Ani jediný pohled. Mluvila s ním, ale jinak jako by tu nebyl. Sotva vstoupil, už byl Lontyk zmatený. Cítil ženskost, a v tom, že byl dům bez pána se nemýlil - čeledín, co mu prve otevřel, tahal po dvoře džber s močkou sám (s takovou bude do vánoc hotový), sváteční vůz stál u mlatu s kolem rozlomeným už nějakou chvíli a koně ve stáji byli vyhřebelcovaní tak způli. O to víc tu cítil ženskost. Přestože přísné a nehybné rysy v obličeji hospodářky chtěly vše zakrýt, sálala z ní k Lontkovi jemná řeč těla. Nebyl nijak zvlášť hladový, i když při chuti jako vždycky, ale široký výstřih šněrovačky, téměř dívčí pohyb, kterým si odhodila vlasy z čela... Do místnosti vešel čeledín a za ním děvče. Žena. Lontyk zamrkal a vstal. Hospodářka se po něm překvapeně ohlédla.
"Jašku, pozdrav pána!" Okřikla chlapce.
"A to je moja dcera, Gořica." Nepodívala se ani na jednoho z nich. Gořica sklonila hlavu, ale ruce dala v bok. Pak jako by se te troufalosti sama lekla, si je začala utírat do zástěry.
"Lontyk Hořivesky. Ale všeci mně říkajú Lontek, aj Lonku nekeří."
Nebyla tak hezká, jako bývala hospodářka, ale oči měla živé. Posadili se. Gořica zase hned vstala a přiskočila pro polévku.
"Hnojník je třeba vyvézt než zase naprší." Začala zničeho nic hospodářka.
"Tady Jašek vám zitra ukáže všecko potřebné, že, Jašíčku?" A plynule, bez souvislosti, kterou Lontek chvíli marně hledal, přešla k podivnému monologu.
"Šlak by starú babu trefil, co by sama na takovém statku zmohla! Ale to ty víš, Jašíčku, ty bys nás neopustil, ty si náš, šak pravím. Co bysme bez tebe počali." Říká to, aniž jedinkrát vzhlédne, prázdným, plochým hlasem, ve kterém ji Lontek nemůže najít. Jašek i Gořica přitom hledí do taléřkú a srkají, jako by nic neslyšeli, jako by to jen větr šustil pod náspím.
"No." Pokusil se Lontek porušit to podivné ticho ve slovech. "U nás v Lubencu zostala také statkářka samotná. Tak ji otec pučil čeledína a děvečku..." Nevěděl, jestli má pokračovat.
"No. Ten čeledín si našél cérku odvedle z Malinového a statkářka jim připsala půlku teho svojeho statku..." Ani nevěděl, jestli ho někdo slyší.
"Aj Toncek od rybníka vyženil kus polnosti, a temu by to tři baby neřekly!" řekla náhle Gořica. "A Uličnickejch Francek odjel do tej Amériky aj s Eržiků..." Zmlkla stejně jako Lontek.
"Aj Mitřovskych Agniesku si odvédl chasník do Zdunskej Wole." Přidala se náhle hospodářka a znovu sklouzla do té podivné litanie.
"Enem ten náš tu furt smrdí. Aby ho jeden akorát živil. Ten nám bude do smrti na krku viset. Co sa narodil, si z kopčisek neslézl, od kravinců smrdí, by nad ním měščani jen nos ohrnuli a kerá by sa k němu přimotala, by sa za ten nos aj chytit musela." Lontek na ni zmateně pohlédl, i na Gořicu a na chlapce. Všichni si hleděli svého. Zároveň si ale připadal, jako by ho všichni propalovali očima, jako by stál nahý uprostřed trnkového keře.
"Tož, děkuju za večeřu, panimámo, ešče otčenáš a pújdu složit kosti. Dobrú noc." Zvedl se a musel poručit nohám, aby samy neutíkaly. Nestihl ale dojít ani doprostřed dvora, když panímáma vyšla ven a naraziv za dveřmi do koštěte či čeho hlasitě zaláteřila na celý dvůr:
"Parchant nevděčná, aby sa přerazil, co tu zas schystal. Pro zlost v domě enom, visí tu všeckým na krku, nemehlo gramlavé, enom by věčně jedl a spal, aby všecko člověk dělal za něho, nic z něho nebude...." A ač spílala hlasitě, přesto to byl tentýž hlas, jak ho Lontek slyšel, když Jaškovi u stolu lichotila, i když mu zatracovala. Co to tady hrajete za hru? Pomyslel si Lontek. Na blázna?

***
"Si ty divný patron. Od rána nepromluví, enem zírá a je jak psiskovo ocasisko, pořád za mnů. Byl si ty někdy dál než ve vsi?" Práce šla Lontkovi od ruky radost pohledět. Co by Jašek dělal dva dny, měli do oběda hotové a Lontek už se ptal po dalším. Jašek mu jen ukazoval co a kde, a sám jen tu podal, tu přidržel. A mohl na Lontkovi oči nechat.
"Tak býls nebo nebýls?"
"Já... Ne...vlastně... na jarmarku. Ve městě. Jednú."
Je obrovský. Je jako jeho kůň, napadlo Jaška. Obrovské, snědé, lesknoucí se tělo. Záchvěvy svalů pod kůží, a když jimi zabere, je to jako když se zvedá zem pod pluhem. A každý pohyb je dlouhý, jako by nikdy neměl skončit. Ne, takový pohyb nemůže nic zastavit!
"No tak, podej mně to vědro, stojíš jak solný slúp!" Lontek se zachytil rukou o okraj a spustil vědro do sběrací jímky v rohu hnojiště. Celý se přitom předklonil, ruka stiskla dřevěné hrazení, mohutné žíly vystoupily na hřbetu dlaně a předloktí jako by chtěly ven z těla. Vědro zaskřípělo o dno.
"Tak, stačí, do večera vystúpne další močka a zítra můžeme vyvážat." Z komory vyšla Gořica, zastavila se s ošatkou na druhé straně hnojníka a obírala slupky z cibulí..Jašek si překvapeně uvědomil, že se na Lontka dívá divnýma očima. Lontek uchopil obě vědra, ale nezvedl je hned. Podíval se na Gořicu. Zpříma, celýma očima, žádným úkradkem. Gořica prudko sklopila svoje černé kukadla, nechala slupky slupkama a otočila se do domu, jen za ní sukně zavlála. Jašek se obdivně zahleděl na Lontka. Pane, to byl jiný pohled! Až se musel nadechnout. Pěkně to s Gořicou zacloumalo! Jaška při tom zabolelo i zahřálo zároveň. Lontek vypadal stále jako předtím, jako by Gořicu nepotkal, jako by se na něj vůbec nepodívala těma svýma černýma, děsivýma studnama. Zvedl vědra a zamířil po černými cákanci vyznačené cestičce do sadu. Jašek klopýtal za ním s malým džberkem a cákal přitom všude kolem, hlavně na sebe. Zapíchalo ho přitom na prsou, možná z té námahy, ale spíš z toho, co viděl. Zatímco Lontkův hrudník se dál leskl potem a zdvíhal se jako měchy u kováře dole ve vsi, Jaškovi se z Gořicina divného pohledu stáhlo hrdlo a zabolelo na průduškách. Šak se tak na něj Gořica nepodívala prve. A jemu se z toho vždycky podlamovaly nohy. A podlomily se mu doopravdy, když mu mezi ně Gořica sáhla. A stiskla. Div nevyjekl, ale ona jen výhružně zvedla obočí a jemu uvázl všechen hlas v hrdle. Vrazila mu ruku horkou a mokrou ještě z vody, co v ní škubala slepici, za kalhoty a neohrabaně a bolestivě mnula jeho zvedající se přirození. Jako by tahala Bařku za vemeno. Div mu ho neutrhla. Polekal ji jeho náhlý záchvat kašle. Tím hrubým taháním a tisknutím se mu něco pohnulo pod břichem, a pak v břiše a jako by to chtělo vyskočit z těla ven, dráslo ho to v krku a on jí padl do náruče v divokém zajíkání a chroptění. Zvracel jí za zády.
Potom už se tak na něj nikdy nepodívala. Pokoj mu ale nedala. Strkala si jeho ruce do klína, ale on nevěděl, co s nimi a byl stejně neohrabaný jako ona, takže nakonec, jej vždy jen zatlačilo do kouta, vtiskla si jeho stehno pod sukní mezi svoje a tiše supěla se zavřenýma očima. Jako by tam vůbec nebyl. A on se zatím třásl po celém těle, potil se, dělalo se mu mdlo, bolelo ho břicho a dýchal jako Turek za největšího parna.
"A nechtěl bys ses ještě podívat do světa?" pokřikoval na něho Lontek přes rameno a vytrhl ho tak z bolavého zamyšlení.
"Já... nevím... chtěl," supěl Jašek, i když té otázce tak úplně nerozuměl. Připadala mu čímsi nesmyslná.
"A pořádně rozlít!" Křikl Lontek a rozmáchl se mezi jablůňkami s vědrem ve velkém oblouku, až se močka rozstříkla do širokého vějíře a jednotlivé kapky se na slunci zaleskly zlatě jako ztuhlá pryskyřice.
"A ečšééé!" Lontek se smál a tancoval s tím vědrem plným smradu mezi stromkama obkročáka. Jaška náhle zachvátila radost.
"Chtěl bych... ešče," zamumlal spíš pro sebe. Měl chuť se smát stejně a ještě víc. Bylo to pro něj ale příliš neznámé a odvážné, a tak jen roztáhl tvář do širokého úsměvu a v náhlém popudu rozpažil ruce jak nevíc mohl - jako ten na kříži, obejmout tak celý svět! A zaklonil hlavu do slunce, až ho to donutilo zavřít oči a ty mu za stisknutými víčky zaplavilo červeným prohřátým jasem.
"Ešče!" Vyklouzlo mu bezděky ze rtů a s tím kratičkým výdechem, jako by se něco pootevřelo a do plic a do srdce, do celého hrudníku jako by mu proniklo to hřejivé červené světlo a on se ho zhluboka nadechl.
V tu chvíli se mu zatmělo před očima. Rána do hlavy nebyla tvrdá, ale zasáhla ho v tu nejhorší chvíli. Zapotácel se, hlava se mu zatočila a on sebou plácl do rozlité močky.
"Co tu máš co tancovat a dělat šaškařice! Bařka bučí, u kamen není polénka a starému Mitřikovi ze vsi jsem slíbila krůtu za tú, co mu cigáni ukradli. Bude pro nás mět dobrých erteplú na sadbu za to!" Jašek se ztěžka sbíral ze země, ale panímáma si ho už nevšímala. I pro Lontka měla řeč plnou práce.

***
Tedy ještě opravili zlámané kolo u hospodářčina svátečního vozu, posekali mez pod sadem a slunko se teprve sklánělo nad rovinou.
"Málo sme nepodělali, co řikáš, Jašku? Po takovém dňu trocha vody by sa tak akorát šikla. Šak smrdíme z tej močky jak capi." Panimáma vyšla na zápraží a shlížela, jak Lontek vyvádí koně ze stáje. Jašek napjatě čekal, co řekne, jakou další práci jim uloží. Lontek ji ale nepustil ke slovu.
"Máte to tu hezké, hospodářko. Ale musela by na tých vašich kopčiskách byt voda, abych tu vydržal. Jaké je to léto bez vody? Aj jinak - než zamrzne, stále je dobře k pořádné čvachtanici. Náš dědáček si sekal aj ďúry do ledu a umřél, až už mu nikdo nemohl roky spočítat, tak mu to šlo k duhu." Lontek vysadil Jaška Samkovi na zadek a sám se na něj neosedlaného vyšvihl rovnou ze země.
"Vezmu to vaše klučisko, aby čuchlo k mokrému. Do čistého dvora čistú čeleď, paňmámo. A zitra je taky deň." Křikl na statkářku a bosýma patama pobídl Samka.
"Běž sa propláchnút a porobíš dvakrát, šak, Samku." Poplácal koně po krku a jeli. Jašek s očima zavřenýma strachem, panikou a vůbec vším tím nezvyklým a rychlým plul náhle uprostřed síly pronikavě čpících, obřích těl, která se na něj valila ze všech stran. Široký zadek hnědáka pod ním stoupal a propadal se v dlouhých vlnách, houpal se velebně ze strany na stranu. A široká záda muže před ním dýchala a hřála a otřásala se slovy a smíchem.
"Jedém, Samku, voda, voda!" Kůň zatočil ušima a pohodil hlavou, jako by opravdu rozuměl.
"Formanští koně najdú hospodu lepší jak psisko. Ale Samek je taky dělaný z vody. Natáhne, zafrká a má ju! Ani opratí netřeba." Kůň přidal a Jašek křečovitě sevřel ruce Lontkovi kolem pasu.
"Jo, voda je krev země. A kraj bez vody je jako člověk bez krve."

***
Krev země byla studená jako led, ale Lontek si chválil, že nahoře na Točníku by z takové už vařili polévku, a cákal kolem sebe a funěl a prskal a stříkal na Jaška drkotajícího zuby u břehu.
"Třepáním zubama sa neumyješ, musíš sa pohnút, krev rozpumpovat."
"Já neumím plavat." Drkotal Jašek dál.
"A, takových bylo, umíš ani nevíš. Šak poď, my ti se Samkem ukážem."
A tak se Jašek zmítal v tom studeném a mokrém, křečovitě se držel Lontka, až ho topil, a spolu pili rybniční vodu a kuckali a drápali se až zle. Pak Jašek nahmatal cosi obrovského, pevného a skoro se na to vydrápal, než poznal, že to je Samkův hřbet a že se ho může chytit. Chytit a nepustit.
"Klučisko bláznivé, copak ťa chcu ztopit! A drž sa Samka tu ze strany, jinde hrabe kopytama." Jašek se klepal, promodralý chladem visel na Samkově hřbetě a nechápal kde je. Připadal si najednou strašně daleko. Břehy rybníka byli v nedohlednu a on - ztracený a náhle a nepochopitelně šťastný - byl v tu chvíli daleko od nich všech, uprostřed široširé volnosti a nekonečnosti. Svobodný a svůj. Měl pocit, jako by se z pod hladiny vynořil znovuzrozený a čistý. V té bitce s mokřiskem se dočista zapomněl a teď se znovu narodil. Zuby mu drkotaly, až se Samek ohlížel, ale on se usmíval, a - jestli to nebyla rybniční voda - plakal.
A svět ztichnul, znehybněl, vznášeli se uprostřed vod a padajícího šera. Jen voda občas žbluňkla, frknul Samek, Lontek zčeřil hladinu. Bylo to nekonečné, neuvěřitelné. Až mrazivě.

***
"Už sa netřep. Stejně si studenější jak ta voda. No, z nejhoršího nesmrdíš a zbytek vyfúká větr cestú. A do kopčisek půjdeš pěšky, abys sa zahřál!" Nakonec se ale vezli, Lontek ho zabalil i do své košile a posadil si ho před sebe a hřál mu záda. Padla už tma, ale Měsíc dobře svítil. Samek šel klidně, vyplavený se zdál pokojnější.
"A jaká je Gořica? Řekni." Zasnil se Lontek do té měsíčnaté noci. Jašek se ale v tu chvíli vznášel kdesi daleko. Hlavu měl velkou, nafouklou, to jak mu do ní nateklo i ze všeho, klimbal Lontkovi v náručí.
"Hodná je," šeptnul.
"Taková a hodná? To ti kdo nakukal? Nemáš očiska?"
Jašek mlčel. Nerozuměl.
"A to za ňú žádná chasa nechodí?"
"Paní Goša... nedovolí."
"Tak to je jiná. Nedovolí nedovolí. A co ty?"
"Já?"
"Tobě sa Gořica lúbí?"
Jaškovi ta otázka dlouho nemohla do hlavy. Pak slabě, překvapeně přikývl. A bylo mu v tom vznášení a Lontkově silné náruči dobře a měkko. Lontek mu rozumí, temu může všecko říct. Že by si chcel Gořicu vzít a odejít s ní někam, někam pryč. Tak daleko, jako byl dneska. Že by jí ukázal, co je za chlapa (šak už ho Zwěncek Mitřovských poučil, že je to jako u krav a jiného dobytka, a ten temu dobře rozumí), že by se jí už nikdy nebál a nikdy už by nestříkal sám na stodole do sena.
"Šak je to pěkná děvčica," zamlaskal Lontek jako když na Samka až Jaška povytrhlo ze snění.
"Moc pěkná děvčica." Jašek k němu vzhlédl a až mu zatrnulo. Lontkovy černé očiska přivřené hleděly k jejich statku a bylo v nich cosi hrozného.

***
Lontek byl rozmrzelý. Zůstal tu už třetí den, práce porobil hromadu, ale bylo to pořád jako hrachem o zeď. Bůhví proč si myslel, že se to změní, že ho vezmou na vědomí. Slovem, pohledem. Když se zeptal, vždy dostal aspoň nějakou odpověď. Ale hned zase ticho a i těmi slovy propadal do prázdna. Měl pocit, jako by byl na špatném místě - všichni jsou pryč a jen tu na něj hrají svoji přítomnost, zatímco se veselí kdesi daleko.
Kdyby aspoň Gořica... Očima uhýbá stejně jako matka, ale není tak vysušená a strohá. Ech, o tolik je šťavnatější! Ne, nepodívá se na něj, ale přesto v těch očích je. Drápky připravené škrábnout. Jen skočit. Ale ta věčná ženská sebejistota, ta vyzývavost! A tak se nejvíc bavil s Jaškem, a konec konců se mu to klučisko zalíbilo. A bylo to i naopak.

***
Jašek závistivě pozoroval jeho koně. Kdo kdy viděl nechat koně jen tak pobíhat, bez ohrady, bez ohlávky, bez uzdy. Ale Samek byl jako psisko. Stačilo zavolat a on zvedl hlavu od pastvy, a když se zavolalo ještě podruhé a potřetí, přiběhl a i ocas měl zvednutý a hlavou pohazoval jako by se chtěl i po psím lísat.
Závistivě obhlížel jeho povoz. Široký a zároveň lehký, ohlazený kozlík, téměř lesklé kolo brzdy, hrubou plachtu složenou s ohlávkou a opratěmi v bedně pod kozlíkem.
Nemohl od něj odtrhnout oči, byl jako uhranutý. Ale stejně uhranuté byly i jeho myšlenky. Jako zahalené mhou. Co mu chtěly všechny ty věci říct? Odkud přicházely a kam... Kam...? Jaška rozbolela hlava a zase ho tak píchlo na prsou. Kam...? To bylo mimo něj, mimo všechno, co znal. Ale Lontek byl tak skutečný. Jašek cítil jeho smích a jeho silné ruce. A zdálo se mu docela možné být Lontkem, určitě možnější než nebýt Jaškem, nebýt tady, kde...

***
Turek na hnojníku štěkal jako pominutý. Hospodářka vyhlédla z okna.
"To sú cikáni. Starý Mitřik říkal, že byli v Černé a že míří na Lubenec. Dobře, že jste tady, Lonku. Sami bysme sa tu báli."
"Netřeba sa jich bát, pani mámo. Neco jim dajte, slépku jim nechte ukradnút, lebo to je jejich povinnost a čest, nechte si od nich hrnec zadrátovat, a oni zas půjdú."
"Zastávate sa jich?"
"Ne, na cestách jsem jich často potkával. Sú to dobří lidé. Sú jako divoké koně. A my sme jak ti valaši ve stájích. Máme každý deň ve žlabu, ale aj každý deň robotu. Oni nemajú žlaby, zato majú celý kraj."
"Šak ty si také jak cikán." Sekla po něm Gořica ode dveří. Lontek se nebránil.
"Taky," přikývl spíš pro sebe.
"Poslala sem Jaška, aby dobře zarigloval a slépky zavřel, idú sem."
"To neni dobré, Gořico, jak ty druhým, tak druzí tobě." Vzhlédla po něm, ale hned očima uhnula. Panimáma vyšla do dveří.
"Otevři jen malé vrátka a zeptaj se, co chcú." Zavolala na Jaška.

***
Viděl vozy. Dva, celé křivé, rozhrkané, s kolama gramlavýma, ověšané vším možným a v nich zapřažené herky vychrtlé, špinavé.
"Dajte pár brambor, pěkně prosím." Vylekal se. Děvče stálo opřené o vrata, jaksi zhroucené, zdálo se, že bez těch vrat by vůbec nestála. Oči se jí leskly horečkou.
"Brambor na horkú polévku, pěkně prosím." Nemluvila, spíš sípala.
"My nemáme." Vyhrkl vystrašený.
"Enom pytlík erteplí, do kotlíka." Sunula se pomalu po vratech na něj, těžká víčka jí padala.
"My... my..." koktal Jašek. Padla mu do náručí a on byl překvapený, jak je lehká. Kašlala jako by se trhalo plátno.
"Hnedkaj nejaké donesu." Posadil ji na zem ke zdi, spěšně zavřel vrata i na závoru a běžel do sklepa. Když se vrátil, stáli za vratama jiní dva. Chlap a ženská, takoví maličcí, tiší, ztracení, jen oči jim svítili v potrhaných hadrech a tvářích. Podal jim košík s bramborama a oni neřekli nic. Otočili se a vozy na cestě se daly do pohybu. Vlekli se za nimi a byli ještě ztracenější. A Jaškovi nebylo z toho obrázku vůbec dobře a byl rád, že může zevnitř zariglovat vrata na zámek i na závoru. I když ani tak se toho tísnivého pocitu a obrazu docela nezbavil. Obrazu zvenčí.
„Už jedú pryč,“ řekl pak v domě. Paní máma jen kývla a hleděla si zase svého.
„Jedú za teplem, ale zima jich stejně chytí. Bude jim krušno,“ odtušil Lontek zahleděný se oknem ven. Gořica na něj na okamžik zlostně zhlédla.
***
Je tak neuvěřitelně drzý! Tak bezohledný. Všude je ho plno, naparuje se jak krocan. A ty drzé očiska. Co si to dovoluje?! Rozbušilo jí to srdce, to jistě spravedlivý hněv. Všechna krev v ní bouří. A jak se dívá po matce. A ona to nevidí, je jak slepá! Nadechla se a bojovně dala ruce v bok. Ne, neuhne očima. Uvidí se kdo z koho! Chtěla by ho chytit a pořádně s ním zatřást, nabít mu, jako občas nabije Jaškovi. Spráskat ho břízovým koštětem, vyhnat ho spát do sena. Ne, tam už stejně spí. Vyhnat ho ven, aby celý promokl, až na holé tělo, až na nahé tělo...

***
Viděl je na dvorku. Obcházeli kolem sebe jako berani. Lontek s náručí polínek, Gořica s náručí vyběleného prádla, Lontek s pytlem ovsa přes rameno, Gořica s košíkem brambor, Lontek s vodou pro koně, Gořica s vodou do kuchyně. Dělali, že se nevidí, ale co chvíli se potkávali a ve vzduchu byla cítit bouřka. Jašek netušil, co se stane. Viděl Gořiciny divné oči a překvapen tím, jak jej přehlížejí, sledoval ji zpovzdálí. Nevnímala ho.

***
Musí mu dát pocítit svoji sílu! Že on je nikdo. Vždyť na Jaška se stačí podívat a on se neodváží ani dýchat. Ano - to chce - aby byl jako Jašek. Aby s ním mohla... Dál jí myšlenky nechtěly jít. Ne, dál ji nechtěly pustit se sebou. Mířili dál, mířily tam, ale nějak samy...
S Jaškem je to... ale s ním by to... určitě... Nahá kůže napjatá na svalech, ten zadek! Gořica hořela, hořela spravedlivým vztekem - jaktože se mu nedá přikázat jako Jaškovi, jaktože bojácně neklopí oči a zbaběle neutíká jako Zwěslav Mitřiků?

***
"Měli byste vzít pořádného čeledína lebo teho svojeho klučiska udřete." Lontek cítil, že Gořica čeká, až promluví. Ochomýtala se pořád poblíž - když byl ve stáji, podestýlala podestlané, když byl na dvorku, zametala zametené, v zahradě zalévala zalité. Zároveň z ní ale cítil jakési napětí. Čekala vevnitř napjatá jako kočka před myší dírou - jen skočit. A teď po něm vítězoslavně smýkla očima. Ale hned zas nasadila povýšený výraz.
"Cože? Teho usmrkanca líného? Csss! Enom by jedl a spal." Vzala koš a obešla s ním Lontka akorát tak, aby se o něj ometla sukní.

***
Byli venku. Neviděl je, jen slyšel. Ale to nebylo Gořicino tiché, úporné supění. Mlaskalo to jako při nedělním obědě, obě těla se hýbala, šustila Gořicina sukně, jeho kalhoty. A kůže o kůži. Poznal také zvuk roztahované šněrovačky. A do toho Lontkův dech. Silný, hluboký, naléhavý. Gořiciny vzdechy se proti němu zdály udýchané. A co teprve jeho - Jaškovy. On vlastně nedýchá vůbec, bojí se nadechnout, bojí se sebeméně pohnout, minuty ubíhají, ševelí ohýbaná tráva, chlad padá shora, jen země hřeje rozpálená ještě z celého dne a Jašek se k ní tiskne, nejraději by se v ní ztratil. Boří do ní tvář a ústa, když se ho v krku škrábe kašel.
Žárlí? Ne, Jašek se do Lonka zamiloval, celý se v něm vidí. Je to i jeho vítězství nad Gořicou. A také - neví, nezná tu podstatu samé mužskosti, tu pýchu, nadmutost a ješitnost, tu sebejistotu muže uchvatitele. Teprve udiveně hledí na samu tu možnost, na tu divokost a neposlušnost, na které by sám ani nedokázal pomyslet. A ještě neví, že to vše je i v něm a že jeho uhranutí Lontykem Hořiveským je uhranutí sama sebou, vlastní silou, jež jako dlouho spící had v hlubokém podzemí zvedla teď malinko hlavu.

***
Chtěla něco říct, aby bylo jasné, že je po jejím. I on chtěl něco... ale nebylo kdy, náhle se k sobě přitiskli, natáhli se jeden po druhém v té samé chvilce, sápla se mu pod rozhalenou košili, přitáhl si ji za zadek. Na okamžik strnuli. Poprvé. Třásli se oba, dýchali divoce. Ale nepouštěli. Obrovskýma rukama jí hnětl hýždě. Obemknula mu stehno, rukama mu bloudila po hrudi. Má ho, má ho! Má to! Stiskla nohama a slastně zavřela oči, vzdychla. To pak se stalo tak rychle, že vůbec nechápala. Vyjekla, na okamžik se jí chtělo zvracet, pak celá ztuhla. Ale panenská blána byla tenká, potrhaná Jaškovýma velkýma nemotornýma rukama a ona byla vlhká, vzrušená a jeho úd stále třel její citlivý a rozkoše Jaškova stehna znalý poštěváček. Přisála se vlhkými rty k jeho kůži a on ty rty našel svými. Div se nezakousla.
Propadli otevřenými dveřmi. Byli připraveni na boj, na bitvu na život a na smrt, ale nebyly žádné dveře, žádní nepřátelé. Chtěli se rvát. Možná byli v první chvíli zklamaní. Nevěděli prostě, co dělat. Lekli se. Chtěli silněji, ale kam, proti komu? A co teď s tou silou?
Strnul v ní. Leželi jenom v sobě (zatímco v Jaškovi právě ležela smrt), na chvíli usnuli či jen je obestřela mrákota. Stačil ale pohyb, a znovu ho byla plná. Byl zmatený. Kde je ten tah, který chytí a nepustí dokud není dokonáno. Kde je ta síla? Vždyť to ona ho přivedla sem s takovou jistotou a naléhavostí. A kde je Gořica? Kde jsou ty kočičí, sebejisté oči, ty drápky? Místo ní je tu jakási nezměrná, obrovská postava, obrovský stín, jak se nad ním zvedla proti oknu komory. Celého ho zavalila, obejmula širokýma stehnama a pažema a boky a ňadry. Vytratily se všechny zbytečné detaily - tvář se všemi trápeními, gesta, která nedovedou říct, co chtějí, slova, malé touhy. To vše se propadlo do té oživlé tmy, černé, sametové, bytelné, nekonečné... Zkusil na ni jen koutkem oka pohlédnout, ale hned zase oči pevně zavřel. Byla obrovská, děsivá. Děsivá příliš obrovskou - krásou.
To byl Gořicin vztek. I jeho pýcha. Pojď, pojď ke mně, zoufale tě potřebuji, naplň mě, naplň to prázdno, to místo, ze kterého jsi vyrván, vyrvána.
Zkusil přirazit, ale hned přestal. Točila se mu hlava. Padal. Bezvládně. Zůstal způli přepadený z postele - chtěl možná utéct, ale v tom smrtelném prohnutí mu rázem srdce rozervalo hruď a vybuchlo i s ním i se statkem a sadem a lesem, i s kopčisky a rovinami...
”Gořico... Gořico...” Vznášela se mu před očima a vypadala jako Maria ze svatého obrázku. Jen zářivější, o tolik zářivější...

***
”Jašku?! Co to děláš?!” Lontek se zjevil jako hrom z čistého nebe. V Jaškovi hrklo, celý se roztřásl a schoulil.
”Tak, pustíš ju!” Kočka se mu kroutila v ruce, škrábala, ale její pohyby byly ochablé, ochromené hrůzou. Jaškovi ztuhly prsty a nemohl špagát v husté srsti zachytit.
”Ukaž! To sem si nemyslél. Klučiško pitomé!” Ani Lontek nemohl velkýma prstama povolit zadrhnutou smyčku.
”Co ťa to popadlo?” Zvíře už se vůbec nehýbalo, vláčně viselo v Lontkových dlaních.
”Kde sa v tobě bere taková zloba? Uštknula ťa zlá zmija? No, slyšíš?!”
”Všecky zvířata sú uvázané.” Pípnul Jašek, ještě před chvílí vládnoucí nad životem toho příliš svobodného stvoření.
”Cože? Co to blekoceš?”
”Turek je uvázaný, aj krávy, aj koně majú chomóty.” Lontek našel nůž, ale ten byl tupý nejspíš od čistění kopyt. Konečně se mu podařilo zadrhnutou smyčku kolem kočičího krku přeříznout. Polomrtvé zvíře náhle ožilo, vysmeklo se mu z rukou, ale na zem dopadlo nešikovně, žalostně, vůbec ne po kočičím vypísklo a potácivě zmizelo v seně.
”A každý má svoju prácu. Enom ty sa tu povalujú.”
”Klučisko pitomé, dyť ty si do tej huby nevidíš! Co to meleš za hňupiny? Dyť ty si jak tá tvoja panimáma! Copak ona ti neláteří stejně? A tobě je tak dobře, že děláš na druhé to samé? Mazej mi z očí! A neska do žádného lesa a žádný rybník!”

***
A mlčení nezmizelo. Bylo možná ještě větší, protože teď mlčeli navíc ještě o tom. Bylo těžší o vyhýbavé pohledy před panimámou (ta ale nic neviděla) i před Jaškem. A vlastně i oni sami si navzájem nějak vyhýbali. Byli - vylekaní?
Když měl Gořicu potřetí, už nepřišla. Cítil to, jako by chtěl se zavázanýma očima přejít po úzké hraně. Jen nešikovně balancoval, nevěda jak se tam udržet, neznaje umění rovnováhy, nepřipravený na jistou chůzi v takové výšce. Hned zakolísal a kratinké vzdáleně nasládlé horko v rozkroku se prosmeklo kdesi mimo něj do jejího klína, aniž ji stihl cítit, vnímat, aniž by se k ní vůbec přiblížil.
Vždyť nevěděl, co to bylo, co se to s nimi předevčírem dělo, tak jak by to mohl znova najít?
A až dlouho potom - když po straně pozoroval hospodářku a znovu si všiml té skryté vyzývavosti - jej napadlo: Nebyla to velké, to obrovské paní Malgorzata? A bylo mu líto, že... A v tu chvíli věděl, věděl s naprostou jistotou, že paní domu všechno ví, že to ona byla s nimi v tu chvíli. Že síla proudí přes ni, ale že ona ji také bere.
Muž může probudit v dívce ženu. Ale vložit ji tam a vychovat může zas jen žena. Žena, která je Žena.
A on dal kus duše Gořici, ale většina Gořiciny duše byla u paní Malgorzaty. A kde bloudí duše hospodářky, když se její oči dívají skrz Lontka? Lontek cítí ženskost, cítí to spící, co je tak žádostiv probudit. Ale nakonec mrákoty obestřou i jeho. A tak mu hospodářka z kopčisek ukradla srdce a kdoví kam ho dala. Možná do toho rudého šátku, na který Lontek dočista zapomněl.

***
"Já... jak ste říkal, estli bych nechtěl do světa, ešče... já... bych si chtěl vzít Gořicu a... odjet s vama." Šoupal zase škrpálem v prachu hledíc stranou, jako by to snad ani nemluvil on, ale někdo jiný v něm.
"Nebo byste si mohl vzít Gořicu vy, ale já bych stejně jel s vama... nekam." Celý hořel, kašlal.
Lontek na něho chvíli zíral. A najednou ho zaplavila lítost až děsivá. Uvědomil si, že ten chlapec tady žije sám s těmi ženami, v tom strašidelném tichu, v dusivém sevření už tak dlouho. Že nezná žádné venku, že nemá ve stáji koně a vůz a nečeká ho žádná cesta, žádné jinde. Až Lontkem otřáslo. To jako by se jemu samému otřásla země pod nohama. Uvědomil si najednou, jak blízko k Jaškovi má. Vždyť i jeho děsí to sající prázdno tu, ta slova neslova, oči, které ač se na tebe nikdy nepodívají, nepřestávají tě propalovat ostřížím pohledem. I jemu tu vázne dech v hrdle a v hrudi. A lítost, která ho div nepřemohla, se převalila v děs a hrůzu - vždyť by mohl dopadnout jako on, mohly by ho rozsápat, chytit, sevřít, vysát, umořit a on bych jim byl vydán napospas právě jako Jašek, jako uhranutá myš hadovi. Ledová ruka se sevřela Lontkovi v břiše.
"No. Mě čeká eště dlouhá cesta a ty... kdo by panimámě pomáhal, dyť je na statek sama." Se zděšením slyšel Lontek sám sebe, jak opakuje hospodářčina slova, ta stejná, tím stejným mrtvým hlasem. A cítil zároveň, že něco v něm skutečně umřelo. Skrylo se nejprve kdesi v koutku, zavřelo oči, schoulilo se a zatnulo. A nebylo.
"Třebas narok zas pojedu kolem." Zkusil něco říct, ale nevěřil vlastnímu hlasu, zněl uškrceně. Zvedala se v něm panika. Pryč, pryč, pryč! Ruce na opratích chytala křeč. Samek nervózně pohazoval hlavou a cukal vozem. Odvrátil oči, viděl jen Jaškovu ruku, jak zachytila okraj kozlíku, a pak bezvládně sklouzla. Zdřevěnělýma rukama švihnul opratěmi, Samek zafrkal a zabral. Gořica se neukázala. Velký dvůr zel prázdnotou. Jašek stál uprostřed, ale zdálo se, jako by tam nebyl.
Nechoď do teho hrozného světa, Jašíčku... Jakoby zaslechl Lontek hospodářku.

***
A po stu letech se teprve dozvídám, že jsi zemřel pátého dne potom, co jsem odjel. Díval ses za mým vozem už kašlaje jako když se trhá plátno, s dechem sípavým a v horečce. A hned pak jsi ulehl. Tak dlouho ses v tom domě na kopčiskách dusil, až ses udusil docela. Záškrt. Od malé cikánky. Jen panimáma si byla jistá, že to já jsem tě umořil rybniční vodou. I když na tom možná bylo něco pravdy. Probudil jsem v tobě touhu uniknout, ukázal jsem ti tu možnost. A ty jsi chtěl tolik pryč, že když jsi nemohl se mnou, odešel jsi jinak. A protože můj odjíždějící vůz byl poslední obraz, který jsi viděl, vyhledal jsi mě hned po své smrti a přidal ses ke mně. A provázel jsi mě dodnes, živý z mého dechu, mě dusíc. To protože jsem tehdy nechtěl vidět tvoji touhu, tvůj strach, protože jsem se sám bál, ale nechtěl jsem si to připustit, protože...

***
Je čas jít každý svou cestou. Ruce už samy drží opratě. Tvůj hlas, který mě celou dobu měkce vedl, se ptá.
”Je tu s tebou?”
”Myslím, že ano.”
”Jak se cítí?”
”Má strach… zároveň vztek.”
”Ano.”
”Ví, že musí jít, chce jít, ale bojí se a vzteká se. Brání se.”
”Dusí tě?”
”Drží se mě, ano, škrtí mě. Ale když dělám to, co chce, zlobí se také, vyhání mě.”
”Chce, abys šel místo něho.”
”Je to bezvýchodná situace.”
”Bojujete spolu?”
”Hodně.”
”Možná už je čas s tím bojem skončit. Proto jsi tady a proto jsi tenhle příběh viděl. Myslíš, že je to možné.”
”Rád bych. Ano, snad ano.”
”Ublížili jste si. Cítíte křivdu. Ta vás ale zároveň drží u sebe. Myslíš, že mu můžeš odpustit?”
”Je to zvláštní myšlenka.”
”Chceš to udělat?”
”Určitě.”
”Dobře, tak mu to řekni.”

***
Drahý Jašku, je to zvláštní, ale já skutečně vnímám tento příběh jako náš. Můj a tvůj. Byla to Gořica, kdo mě uhranul, a byla to statkářka, kdo mi nakonec ukradl kus živého srdce. Ale to obé by se nestalo, či by se stalo hodně jinak, kdybychom se my dva potkali. Kdyby ten velký, silný a nebojácný chlapisko neopoměl, že i on byl - a že i v něm stále je - malý kluk, který dobře ví, co je strach a který potřebuje ženu - mámu. A ty bys nemusel škrtit kočky a umírat a poté škrtit i mě, kdybych ti dokázal dát trochu té své nadutosti a síly muže...
„Ne, to je výklad, to jsou jen slova, musíš mu odpustit.“
„Jak? Odpustit - vždyť je to také jen slovo.“
„Tak ho řekni.“
„Já... jak... to je...“
„Ano?“
„Nejde mi to.“
„Je to těžké, viď. To je ono. Jen to řekni.“
„Já... já ti... nejde to, zní to hloupě.“
„Jen to řekni, nic víc.“
„Já... odpouštím ti, Jašku.“
„Zůstaň, poslouchej ty slova.“
„Odpouštím ti.“

3.10.2000, Praha

Download
Vzpomeň na ten konec léta (Delf-Vzpomen_na_ten_konec_leta.pdb)
| 2006-07-14 19:45:21 || autor: Marek Páral |