Bubeník
A ty bubnuj, až zase přijdu, můj bubeníku


“Vzpomněl jsem si na svůj příběh," řekl bubeník. "Jsem bubeník a šaman z džungle!”
“Vzpomněl jsem si! Vzpomněl jsem si, že jsem ji také potkal Já jsem ji také potkal - a čekal jsem od té doby, až mě zase zavolá. Věděl jsem, že přijde!” Po obrazu bubeníkovy tváře se skutálela skutečná, obyčejná slza.
“Věděl jsem, že mě zase bude potřebovat...”
“Vyprávěj.” Zaprosila Paolline.
“Nemůžu, ne.” Otočil hlavu, aby mu neviděla do tváře.
“Pláčeš?” Mlčky přikývl. Harcourt se zvedl.
“Vyprávěj. Musíš. Všichni jsem vyprávěli. Vzpomínáš - vyprávění je modlitba, která má sílu očistit.”
“Nejde to.” Posadil se pod strom, schoulil se.
“Prosím, vyprávěj. Nebo ukazuj.” Posadila se Paolline vedle něj
“Tak dobře, tady se posaď a dívej se.” Bubeník vzal do rukou své paličky a před nimi se z jeho rytmu vynořila majestátní stěna džungle lemující širokou řeku. Po jejím břehu přicházeli domorodci.

Našli ji u řeky, dole pod Spálenou loukou. Byla možná právě tak stará jako ty teď, Paulline. Spala v bahně na samém břehu, zesláblé nožky téměř ve vodě, jako by ji ta právě přinesla - přestože tou dobou a v oněch místech byly pirani obzvlášť hladové - a nepamatovala si ani vlastní jméno. Vzali ji tedy mezi sebe a říkali jí různě, podle toho, čím pro ně právě byla. Ta-od-řeky, Ta-hladová, Ta-malá, okatá, zamlklá, Ta-co-mluví-s-rybami, Ta-samotná, divná, posedlá, Ta-z-vody-z-pekla. Ano, začali se jí bát, jako se báli hloubky na řece, noci v džungli, jako se báli svého šamana a vůbec všeho neznámého a cizího.

Šamanem jsem byl já. Ale to bylo kdysi. Teď jsem živořil za ohradou vesnice a byl vděčný, když mi má dcera, nová šamanka, tu a tam nechala přinést zabitou veverku s maniokovou plackou. Spíš ale pošlého psa s ničím a přistrkovat mi ho museli dlouhou holí. Báli se mě přece. Byl jsem starý, ale stále šaman, navíc šaman v klatbě. Místo nových polí, nového místa pro vesnici, místo uzdravení pro všechny a na pořád, dal jsem svému kmeni jen Spálenou louku a strach. Strach ze Spálené louky a možná ze všeho. Pryč tedy se mnou. A Ta-divná-posedlá, Ta-z-vody-pekla byla přece také Tou-od-Louky, Tou-z-neznáma. Pryč tedy s ní.

Moje dcera nebyla dobrým kandidátem na šamanství. Byla to má chyba. Ne to, že jsem ji vzal do učení - měli a mají ji rádi a jsou s ní jistě spokojenější - chyba byla to, že jsem chtěl učinit šamany ze všech. Zalekli se a ona je ochránila. Na špatnou šamanku to byla vynikající kletba. Rozbila mé kruhy z čar a kamenů, rozehnala pomocné duchy, vypálila v džungli palouk ne pro jednu ale pro tři vesnice, upálila mi nohy a nakonec zalehla celé Údolí a tak zůstala. To ale nikdo z nich nevěděl. Byl jsem starý ale stále šaman a klatbu, která byla jednou uvalena, jsem nesl mlčky za všechny. Jen za ni ne, za Tu-z-Louky. Byla otevřená a oni jí ostatně ani nedovolili schovávat s nimi hlavu do jednoho písku. Našla Louku, kletbu i mě sama a já ji léčil z toho objevu dobře měsíc. Ještěže mi kletba upálila nohy jen po kolena. Našel jsem učednici nad jiné.

Ne však na dlouho. Oba nás zkamenovali, ji pak přivázali ke kůlu a ten zabodli uprostřed Spálené louky. Umírala dlouho. Marně jsem se jí plazil na pomoc. Nemuseli se přemáhat a zadržovat mě násilím. Byl jsem starý, beznohý a zkamenovaný a malá skalka nad řekou byla náhle příliš velká. Třásl jsem se pod ní chladem celou noc a celou noc jsem slyšel její zpěv. Slábnul ale ne dost rychle. Ráno jsem se doplazil zpátky a spal jsem, dokud mě s nočním chladem neprobudil opět její zpěv. Byl slabší než včera, ochraptělý, monotónní beze slov, avšak nepřestával. Tak je to správně, nepřestávej, jen nepřestávej! Třásl jsem se po celém těle zimnicí, neexistující nohy mě rozbolely šílenými nárazy křečí, než jsem vyhrabal ten balíček kůží ze dna dutiny. Pak jsem jej ale rozbalil a poprvé udeřil svými paličkami do bubnu. Džungle i bolest ztichly, do těla se vlila horkost. A podruhé, potřetí. Pochopila a síla se vlila i do jejího hlasu. Z jednotlivých úderů se vynořil rytmus. Vyháněč duchů - buben z kmene, kterým by prolezl dospělý muž, se probudil. Čekal jsem, že se probudí i moje dcera, čekal jsem úder kamenem ze tmy do zátylku, ale nic nepřicházelo. A do zesláblých rukou se vlila síla. Snad ani za svých nejlepších let jsem neplul rytmem tak hladce, tak samozřejmě. Jako by se mých rukou, celého těla zmocnili sami duchové. A bubnovali mnou celou noc, zatímco já umíral. Spolu s ní.

K ránu už zpěv nebylo slyšet. Věděl jsem ale, že ještě žije. Jen docela malinko - tak jako já tam vevnitř pod rytmem, který už jediný mi tloukl srdcem a pohyboval rukama. Začalo svítat a oni se odvážili vylézt z chatrčí. Myslel jsem si: teď už mě můžete zabít, převedl jsem ji přes řeku temnoty a nebudou to noční duchové, kteří si odnesou její duši, nebudou to duchové kletby - ta zůstane na vás! Místo vrženého kamene ale přišla moje dcera - a přinesla si vlastní paličky. Hlava se mi zatočila, zakolísal jsem a padl do trávy. Zřetelně jsem však vnímal, že se rytmus ani na jediný úder nepřerušil. Teprve potom jsem upadl do mdlob.

Probral jsem se pak už jen slabě a na malou chvíli. Vyháněč duchů stále zněl a mě něco tížilo na prsou. Ona. Přinesli ji ze Spálené louky, položili vedle mě a ona mě teď ve smrti objímala. Udělali to naopak! Jestli už se chtěli zavděčit umírajícím duším, pak přece stále logika strachu velela odnést mě na Louku. Pohybem ruky jsem přivolal nejbližšího chlapce.

“Sih rhika marhe khei”, bereme si kletbu s sebou, bereme ji pryč, rozumíš. Nevím, jestli rozumněl. A ani nevím, jestli se mi její slabý hlas u mého ucha jen zdál, či zda byl skutečný:

“Můj bubeníku... až tě budu potřebovat... zase přijdu a... ty... bubnuj...” Všechno další je jen tma.


http://arco.hyperlink.cz
marek.paral@centrum.cz

| Povídky |
| 0000-00-00 00:00 || marek | | čten: 7014x , naposled: 2017-07-24 18:24 | | || ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Rodinné konstelace

DaMíšovy nejnovější
• Hry pro děti  • Vlakové muzeum Lužná  • Zoo Praha  • Damián fotograf 

Hledej
  více >>>
| 1d | 1t | 1m | 3m | 1r | abs |

Nejnovější
eb_logo.gif

EnergyBulletin.cz spuštěn

WishList
• Co bysme si přáli  • Co jsou naše skromná přání?  • Splněno: pohádky do promítačky DIAX