Odeslání článku emailem
| zpět ke článku |
Komu (email):
Od (email):
Předmět:
Připsat:

Kybererotická črta
jedna z prvních publikovaných povídeček
(Kybererotická)
A. C. Delf
Exploze! Tuna semtexu v akci a dvakrát tolik železného šrotu ve vzduchu. Dým, prach a trosky. Atentát! Politická provokace! Převrat?
Ne, ne, ne - pouhé násilné přepadení, jen další všední den v roce 2150.
Ano, a už je tady! Čtyři metráky kompozitů a superslitin, těžké kroky duní zdemolovaným podlažím. Mizera, padouch a násilník se vynořuje z oblaků rozplývajícího se dýmu. V manipulátorech - každém jako lžíce menšího bagru - atomový řezák doplněný elektronovou brzdou a maserovým zaměřovačem, s pažbou vykládanou úlomky pancířů předešlých obětí. Děsivý úsměšek odlitý v kovové tváři, zlé ohýnky ve škodolibě přimhouřených objektivech.
A už se sklání nad obětí. Ještě otřesena leží mezi troskami, dráždivý lesk pancíře, subtilní, štíhlé linie podle poslední módy, slabé steny splývají ze svůdně chromovaných rtů.
Chtivě zahrají padouchovy prsty vzrušené staccato na zdobném lučíku a pak stisknou dvojitou spoušť. Několikastupňovými zesilovači násobený výkřik protne vzduch a zase zanikne v ďábelském praskotu destrukce, vše se opět ztrácí v kotoučích těžkého kouře.
Když se ten rozplyne, zaleskne se mezi pokroucenými, zčernalými pláty rozervaného krunýře matným, smyslným leskem metalíza mladého, krásného těla oběti. V duhových čočkách strachem rozšířených panoramatických očí nevinnost, zrychlený dech zdvíhá pastelově rudé bradavky drobných, něžně špičatých prsů, ruce vyvlečené ze závěsů manipulátorů křečovitě zakrývají plavé kudrny klína.
„Neboj se, malá!“ Smích v hrubém hlase a blízkost obrovského kovového těla. „Nic ti neudělám.“
Úlisné tóny a dotyk hrubých železných prstů rozechvělých chtíčem. Pak ostré zasyknutí hydraulického poklopce, krátký a marný odpor prostých svalů neposílených systémy robotického brnění, bolestný vzdech, výkřik, a obrovské tělo nahoře začíná rytmicky pulsovat.
„Hodná buď, kočičko, hodná!“
Do hukotu agregátů se mísí vysoký, stále stoupající svist chlazení a vyděšené výkřiky bolesti. Rytmus se zrychluje, až námaha útočníkových strojů přechází k mohutným vibracím celého těla, chroptícího a sténajícího zvrácenou slastí, z níž probublává šílený smích.
„Jen křič, holčičko, křič!“
Dívčiny výkřiky se však začínají měnit - nejprve v překvapené a posléze, když svist přetíženého mužova chlazení přechází do oblasti neslyšitelna a odkudsi se objevují první proužky bledého dýmu, již v nadšené výkřiky, pomalu ale jistě přetékající rozkoší.
Tu se však z útrob divoce se zmítající kovové masy začíná ozývat zlověstné, téměř ještě infrazvukové dunění a muž polevuje. Dívka protestuje zklamanými steny, její tělo, stále ještě částečně uvězněné ve zbytcích vlastního pancíře, sebou náhle prudce zmítá.
Masa hmoty se nad ní ještě dává do pohybu, ale sílící dunění a skřípot sráží muže zpět. Snaží se od dívky odpoutat a vstát, její brnění však, poslušno myšlenkového příkazu své paní, zachytává s posledními zbytky dohasínající energie násilníka kráčedly kolem pasu, strhává ho zpět a volným manipulátorem mu do větrací mřížky vráží z ruin čnící konec silnoproudého kabelu.
Mohutné zajiskření zasáhne muže jako blesk. Výboj proběhne přes kostru celým pojistným systémem robotického brnění a dokonale je zkratuje. Kovové tělo se vzepne v poslední křeči, agregáty mocně zaryčí pod náporem neregulovatelné energie a dívka pod náporem nejvyšší rozkoše.
Bílý dým naposled zahalí celou scénu...
/1993/


| 1993-09-12 12:12:48 || autor: Marek Páral |