Za mnoha a mnoha horami, za řekami, hlubokými jezery a divokými hvozdy ležel pohádkový les Bukovec. Zvenčí se zdál malý, ale kdo do něj vstoupil, mohl v něm bloudit celé dny. Koruny statných dubů, habrů a hlavně buků, podle nichž se les také jmenoval, zvedaly se nad hlavou náhle až do oblak. V jejich přítmí se pak rozbíhala spleť cest, cestiček a stezek. Jedna vedla do záludné bažiny, jiná k Mlhové hoře a další k Pařezové louce, k Jezevčí noře či k Jelení studánce. Ta poslední vedla k lesnímu jezírku.

Malé jezírko obklopené rákosím se modralo a lesklo uprostřed lesa jako pohozené zrcátko. Žil v něm nejstarší obyvatel lesa - vodník Bonifác.

Znal všechna lesní zvířátka i všechny víly, rusalky a bludičky. Znal všechna strašidla i strašidýlka a hejkaly a jezinky a příšerky až do posledního skřítka. A znal také všechny lesní příběhy. Často je vyprávěl velkým i malým a ti všichni ho rádi poslouchali. Příběh, který začal vyprávět dnes, se odehrál docela nedávno.

Dole pod Mlhovou horou, v temné jeskyni bydlel drak. Byla to trojhlavá saň a vypadala hrozivě. Z nozder jí stoupal dým a občas jí z některé ze tří tlam vyšlehly ohnivé jazyky. Ve skutečnosti to ale vůbec nebyla zlá saň. Byla to hodná dračí máma, která starostlivě opatrovala své dračí vajíčko.

O něco výš, téměř až na vrcholku Mlhové hory, skrytém povětšinou v mlze husté a bílé jako smetana, žila v chaloupce se špičatou střechou čarodějnice Ruchajda. Byla spíš samotářská, ale často se toulala lesem, povídala si u jezera s žabkami a rybami nebo se starým vodníkem Bonifácem. Od té doby totiž, co se nepohodla s čarodějnicí Amandou z druhého konce lesa, byl Bonifác jejím jediným přítelem.

Čarodějnice Amanda bydlela se svým kocourem Damiánem v chaloupce se střechou ještě špičatější na samém konci lesa Bukovce na kraji Pařezové louky. Čarovala po nocích za úplňku, vařila lektvary nebo sbírala kouzelné byliny. Pro radu i pomoc k ní chodila všechna lesní strašidla i zvířátka i vodník Bonifác. Ten měl rád obě čarodějky stejně. Zpočátku se je snažil usmířit, ale byly obě příliš tvrdohlavé a jedna o druhé nechtěla ani slyšet. Přesto Bonifác stále doufal, že se přece jen jednou spolu udobří.

V Amandině chaloupce vládl pořádek. Každá věc měla své místo. Čarodějné knihy na policích, měděný kotel nad ohništěm, létající koště opřené o dubovou truhlu s kouzelnými předměty. Svazečky sušených bylin byly zavěšeny u stropu a i pavouci pletli své sítě jen tam, kde jim to Amanda dovolila. Nad tím vším se na peci spokojeně rozvaloval kocour Damián. A rozvaloval by se tak dodnes, kdyby jednou...

To bylo zrovna krásné slunečné ráno. Dračí máma vykutálela své vejce před jeskyni, aby se vyhřívalo na slunci. Sama se dala do uklízení. Zametla jeskyni svým ocasem, důkladně ji vykouřila a ohnivou slinou zažehla oheň pod kotlem s polévkou. Když se však vrátila pro vajíčko, už ho nenašla. Ztratilo se a nikdo nevěděl kam. V celém lese zavládl zmatek. Všichni hledali dračí vejce. Hledali všichni a hledali všude. Hledaly i obě čarodějky. Ale vejce nikde. Na les už se snášela tma a hledáním unavená Ruchajda se posadila pod staletý dub. Únavou se jí klížily oči. Vtom zaslechla podivné šustění. Než se stačila rozhlédnout, vynořila se odněkud letící žlutá koule, nabrala ji a unášela pryč. Nedlouho potom na kraji Pařezové louky, kousek od své chaloupky, zaslechla Amanda stejné šustění. Nestačila ani vykřiknout a žlutá koule unášela i ji. To už bylo příliš! Celý les z toho byl vylekaný. Nejdřív se ztratí vejce a pak čarodějky. Co se to děje?

Tu postával hlouček rusalek a víl, támhle lesní skřítkové s hejkalem, na stromech si štěbetali datlové s kukačkami a dole pod buky v listí ježčí rodinky s jezevci a medvíďaty. Nikdo nevěděl, co to má znamenat.

Vodník Bonifác se ve svém vyprávění významně odmlčel a přehlédl napjaté posluchače. Nikdo ani nedutal. Malí ježci zapomněli zavřít tlamičky a rusalka div nespadla ze svého leknínového listu do rybníka. Bonifác pokýval hlavou a usmál se. Tak je to správné. Pak si namočil šos, aby se mu lépe vyprávělo a pokračoval.

Amanda a Ruchajda se probudily na paloučku obklopeném překrásnými, ale neznámými květinami. Vedle nich ležel i Amandin pytel plný bylinek a Ruchajdino létající koště. V dálce před nimi se tyčily vysoké černé skály. Nedaleko temně hučela nějaká řeka. Když se rozhlédly lépe, spatřily čarodějky na kraji blízkého lesa malý domek. Vylekané z toho, co je potkalo, a opuštěné z ničeho nic v neznámém světě, zapomněly obě na staré sváry a společně se k domku vydaly.

Vůbec nevěděly, kde se to ocitly. Snad jim to bude moci povědět někdo v domečku. Došly tedy až k němu a nahlédly nejdříve malým okénkem dovnitř. Jaké bylo jejich překvapení, když spatřily človíčka s velikánskou hlavou a malým tělíčkem, s malýma nožičkama i malýma ručičkama. Seděl právě u malého stolečku nad talířem kouřící polévky a s velkou chutí jedl.

Čarodějky zdvořile zaklepaly na malé dveře. Nejdříve se za nimi ozvalo šoupání dřeváků. Potom se otevřely a objevil se v nich ten podivný človíček. Udiveně si nečekanou návštěvu prohlížel, až Ruchajda řekla, že jsou čarodějky z lesa Bukovce, které sem unesla žlutá koule. Človíček pokýval svou velkou hlavou a pozval je dál. Nabídl jim voňavou polévku a řekl jim, že jsou v Perleťovém království, jemuž vládne moudrá královna Elvíra. Království ale sužuje zlý kouzelník Hromburác. Tomu právě žluté koule slouží. Amandu s Ruchajdou hned napadlo, kde hledat ztracené dračí vejce.

Hrad zlého kouzelníka stál uprostřed bezedných močálů na strmé černé skále. Kolem jeho hrozivých věží kroužili neustále velcí černí havrani a ponuře krákali. Hromburác často chodil po cimbuří a poslouchal jejich skřípavé hlasy. Havrani byli jeho nejoblíbenější ptáci. Spřádal přitom své ďábelské plány. Dlouhý kouzelnický plášt povlával v chůzi kolem něho a on si přitom hladil svůj mohutný plnovous.

Únos dračího vajíčka byl Hromburácovým posledním nápadem. Ukryl ho v nejhlubším sklepení. Doufal, že mu drak pomůže zmocnit se trůnu a stát se panovníkem Perleťového království namísto královny Elvíry. Pomazal proto vejce kouzelným elixírem a čekal, až se z něj vylíhne malé dráče. Musel nad ním totiž ještě pronést zaklínadlo, aby se drak stal skutečně zlým. Netušil ale, že jeho žlutá koule unesla z lesa Bukovce také Amandu s Ruchajdou.

Zámek královny Elvíry stál uprostřed nádherné zahrady plné těch nejkrásnějších a nejvoňavějších květin. Královna se ráda procházela po cestičkách sypaných bílým pískem a ráda voňela k pestrobarevným květům. Byla velmi krásná a také velmi moudrá. Protože chtěla vládnout spravedlivě, radila se často při procházkách zahradou se svými rádci. Dnes byla ale sama a byla velice smutná. Zpráva o zlém drakovi kouzelníka Hromburáce byla velice zlá. Jejímu království hrozilo velké nebezpečí...

Královna právě večeřela v zahradním altánku, když se nad zámek zničehonic přihnal ohromný temný mrak a několikrát mocně zahřmělo. Elvíra leknutím upustila konvici s čajem. Než ale stačila vykřiknout, zjevila se před ní vysoká černá postava smějící se skřípajícím hlasem. Kouzelník Hromburác. Zvedl kostnatou ruku a pohrozil královně, že její království zničí strašlivý drak, jestliže se nevzdá trůnu a nepřenechá ho jemu - Hromburácovi.

Královna věděla, že Hromburác by takového draka nedokázal sám vyčarovat. Určitě ho musel odněkud unést! Jenomže potom by s drakem mohl bojovat jen ten, kdo pochází ze stejné země jako on. Tak to stojí psáno v moudrých kouzelnických knihách. Královna si vzala na pomoc velkou křišťálovou kouli ještě po babičce, která byla také tak trochu čarodějkou. Doufala, že jí koule prozradí, odkud Hromburácův drak pochází.

Možná ale už zapomněla všechna zaklínadla nebo nebyla křišťálová koule v pořádku. Uviděla v ní jen dvě podivné postavičky, jak kráčí k zámku. Když vyhlédla z okna, uviděla je, jak doopravdy vchází na nádvoří. Byly to naše dvě čarodějky, Amanda s Ruchajdou, které ke královně poslal človíček z malého domku.

Amanda s Ruchajdou ani nečekaly tak rychlé přivítání. Sotva vstoupily na nádvoří toho nádherného zámku, běžel jim vstříc lokaj a uctivě vyřizoval, že králona Elvíra je očekává. Zavedl je do přijímacího salónku, kde už královna seděla ve velkém křesle se lvími tlapami místo nohou a kynula jim na pozdrav. Čarodějky se uctivě uklonily a lokaj jim hned také přisunul pohodlná křesla. Královna Elvíra se nejprve zdvořile optala, jakou měly cestu a jak se jim v jejím království líbí. Potom teprve se jich začala vyptávat, odkud jsou a jestli tam, odkud pocházejí, žijí také nějací draci.

Jaká byla královnina radost, když jí čarodějky pověděly o nešťastné dračí mámě a jejím ztraceném vejci. Křišťálová koule tedy nelhala. Navíc Hromburác ještě nemá žádného draka, ale zatím jen vejce. Královna nechala hned prostřít bohatou tabuli a slíbila čarodějkám, že si mohou přát cokoli, když její království před strašlivým drakem zachrání.

Amanda s Ruchajdou samozřejmě neváhaly. Viděly, že mohou pomoci nejen ohroženému království, ale i dračí mámě, která teď pláče za svým malým kdesi v dalekém lese Bukovci. A samozřejmě i nešťastnému unesenému dráčeti, jež zlý Hromburác drží někde na svém hradě. Nebude ale pozdě? Ihned začaly s přípravami na nesnadný úkol. Královna jim dala mapu s cestou k Černému hradu. Lokajové jim připravili věci, které budou jistě na své cestě potřebovat. Služky z kuchyně zabalily do tlumoků dostatek jídla.

Vyrazily se svítáním hned na druhý den. S královnou se rozloučily už včera, a tak na nic nečekaly a zamířily k Perleťovým horám na severu království. Vysoké a strmé hory překrásně se třpytící ve slunci daly jméno celému království. Odjakživa se tyčily v dálce podepírající nebe na konci země a lidé opravdu věřili, že za nimi už nic není. Snad jen konec světa nebo pohádkové Hadí království. Pro Amandu s Ruchajdou to byl první úkol. Někde za nimi totiž žil starý kouzelník Meluzín. On jediný jim mohl prozradit tajnou formulku potřebnou ke zrušení zlých Hromburácových kouzel spředených nad dračím vajíčkem.

Čaroďějky na jejich odchodu však nevyprovázelo jen královnino služebnictvo. Ze samého vršíčku zámecké věže ty dvě podivné postavičky sledoval ošklivý černý pták. A jen co Amanda s Ruchajdou zmizely za prvním záhybem cesty, vznesl se, dvakrát nad zámkem zakroužil a odletěl směrem k močálům.

Kouzelník Hromburác už na svého špeha netrpělivě čekal. Havran mu každý den přinášel zprávy o tom, co se děje na zámku královny Elvíry. Tentokrát však kouzelníka nepotěšil. Co asi pohledávaly dvě cizinky u Elvíry? Hromburác dlouho chodil zachmuřen po cimbuří a přemýšlel. Neuklidňovalo ho ani krákání jeho oblíbených havranů.

Jak cesta k horám ubíhala, zvedala se před nimi perleťově modravá úbočí výš a výš. Nakonec musely zaklánět hlavy a stejně nedohlédly jejich vrcholků, které se ztrácely v oblacích. První překážka ležela před nimi. Schylovalo se však už k večeru. Siluety hor byly čím dál temnější a hrozivější. Čarodějky se proto rozhodly, že budou v cestě pokračovat až zítra. Uložily se proto pod skupinu starých stromů a rychle usnuly. Ani už neslyšely, jak na uschlé větvi nad jejich hlavami zakrákal černý havran.

Ruchajdu probudil nějaký šramot. Sotva však chtěla probudit i Amandu, sneslo se na ni cosi těžkého a lepkavého. Najednou se nemohla ani pohnout. Zděšeně vykřikla a tím probudila Amandu. Ta rychle vyskočila, ale než se rozkoukala, spadla lepkavá síť i na ni. Čarodějky byly uvězněny. Síť se s nimi vznesla do výše. Čarodějky viděly, že si je do větví přitahuje obrovitý pavouk s dlouhýma chlupatýma nohama. Co teď? Marně sebou zmítaly a trhaly. Síť byla pevná a nepustila je. A pavouk už k nim natahoval své dlouhé nohy. Vtom Ruchajda nahmátla pod halenou svůj nůž. Ve spěchu ho vytáhla a jala se síť řezat. Už se zdálo, že to nepůjde. V poslední chvíli však přeřízla nejdůležitější vlákno a obě dvě dopadly zpátky na zem. Amanda se vyprostila ze zbytků sitě a rozzlobená, že se nechaly takto zaskočit, zamumlala ježibabí zaklínadlo. Pavouk se ve větvích proměnil v docela malý a obyčejný kamínek, který jí dopadl k nohám. Čarodějka ho zvedla a schovala do kapsy.

Východ slunce je zastihl už v horách. Nevedla tudy žádná cesta. Co chvíli se před čarodějkami zvedla stěna kamení a ony se musely buďto vracet, nebo se přenesly přes překážku na létajícím koštěti. Koště však už bylo staré. Brzy se unavilo, takže ho musely šetřit. Kdoví na co ho ještě budou potřebovat? Když přelétávaly jeden obzvlášť vysoký skalní hřeben, zavadila Ruchajda špičkou boty o jeho vršíček. Koště zakolísalo. Překvapená Amanda, která se kochala nádherným rozhledem a nedržela se, z koštěte spadla. Naštěstí letěly nízko. Jen vylekaně vyjekla a zůstala viset za sukni kousek pod vršíčkem. Ruchajda se hned vzpamatovala a letěla jí na pomoc. Odnesla to jen Amandina roztržená sukně. Ruce se ale při té vzpomínce třásly oběma ještě večer, když se ukládaly ke spánku ve skalním výklenku.

V noci se přihnala krutá vánice. Těžké mraky zakryly Měsíc i hvězdy. Zvedl se silný vítr. Zanedlouho naplnilo vzduch víření sněhových vloček, které změnily v malé bodavé jehličky. Vichr bral čarodějkám přikrývky a zle se točil v jejich úkrytu. Jakoby je chtěl mermomocí vypudit. Čarodějky se snažily zachránit své věci, avšak nakonec se musely samy držet skalních výstupků, aby je vítr neodnesl. Potom však zaskučela vichřice ještě silněji, zvedla je do výše a unášela je s sebou. Zpočátku se obě držely vší silou za ruce. Pak je ale vítr od sebe odtrhl a odnášel každou jinam.

Amanda se probrala na břehu velkého jezera obklopeného hustým lesem. Vstala, ale bolela ji noha. Mohla jen kulhat. Přesto se vydala podél břehu hledat Ruchajdu. Obešla celé jezero. Trvalo jí to skoro celý den, ale našla jen jednu přikrývku v rákosí. Jinak nic. Sedla si znaveně na spadlý kmen. Měla blízko k pláči. Teď zůstala sama. Hlavou se jí honily chmurné myšlenky, když z trávy kousek od ní vykoukla malá lasička. Dívala se na ni korálkovýma očima, jakoby na něco čekala. Zmizela a objevila se zase o kousek dál. Ohlížela se přitom na Amandu. A zase a zase. Amanda si otřela slzičky z tváře a vydala se za ní.

Lasička přivedla Amandu ke kamennému domku skrytému za hradbou trnitých křovisek. Tam se zvířátko naposled ohlédlo a zmizelo. Amanda neváhala. Zaklepala na těžké dubové dveře. Dlouho se nic nedělo, až se dveře samy otevřely. Nikdo za nimi nebyl. Amanda vešla a dveře se za ní zavřely. Ocitla se v přítmí. Nejprve nic neviděla. Když se rozkoukala, zjistila, že je uvnitř kouzelnické chaloupky. Přímo naproti ní seděl za stolem plným knih kouzelník. Amanda se zděsila, že je to sám Hromburác, protože na okně uviděla černého havrana. Kouzelník ale vstal, usmál se na ni a představil se. Byl to Meluzín, kterého s Ruchajdou hledaly. Havran byl vycpaný. Amanda si oddechla. Hned kouzelníkovi vylíčila, proč ho s Ruchajdou hledaly. Pověděla mu také o jejich cestě i o tom, jak svoji společnici ztratila. Kouzelník ji pozorně vyslechl. Nakonec však smutně pokýval hlavou. Vylíčil Amandě, že kouzlo proti Hromburácovým čárům nemá. Ztratilo se prý spolu s jeho přítelem,

kouzelníkem Vincentem, který se kdysi pustil s Hromburácem do křížku. Hromburác ale - místo aby čestně bojoval - přepadl Vincenta zákeřně ve spánku. Od té doby Meluzín svého přítele nespatřil. Zůstal mu po něm jen ten vycpaný havran, kterého Vincent Hrobmurácovi začaroval. Bez kouzla Meluzín na Hromburáce nemohl. Musel z Perleťového království odejít.

Na chaloupku padlo tíživé ticho. Amanda zůstala sama. Už nemůže zachránit království královny Elvíry. Meluzín ji posadil do svého křesla a dal připravovat léčivý odvar na její bolavou nohu. Mezitím našel svou křišťálovou kouli. Přeleštil ji svým pláštěm a zaklínadlem ji požádal, aby mu ukázala, kde je Ruchajda. Aspoň v tomto může Amandě pomoci.

V kouli to nejprve bíle zavířilo. Amanda se lekla, že Meluzín popletl zaklínadlo. Pak ale uviděla, jak se v tom víření vznáší spolu s Ruchajdou, a pochopila, že jim koule ukazuje tu strašlivou včerejší vichřici. Meluzín si prohrábl vous a zašeptal další kouzelné slůvko. Obraz se změnil. Uviděli Ruchajdu, jak bezvládně leží se zavřenýma očima v trávě a kolem ní se plazí had. Amanda při tom pohledu vykřikla, Meluzín sebou trhnul a obraz se ztratil.

Amanda byla z toho vidění celá roztřesená. K tomu všemu ještě tohle! Když nezachrání království, musí alespoň pomoci Ruchajdě. Meluzín zatím zadumaně chodil po světnici. Přemýšlel - tu vichřici určitě přivolal Hromburác! Chtěl čarodějky nechat odnést do Hadího království, aby mu nemohly překazit plány. Z Hadího království se totiž ještě nikdo nevrátil. A potom to Meluzína napadlo. Když chtěl nechat Hromburác ztratit v Hadím království čarodějky, co když tam také nechal zmizet Vincenta!

Na les Bukovec už padala tma. Na hladinu jezírka vyplul stříbrný měsíc a kolem něj se zatřpytily první hvězdičky. Bonifác dlouze zívnul. Musí ještě před spaním rozčesat rákosí, aby tichounce ševelilo, a zavřít lekníny, aby do nich nenapadal noční chlad. Také jezevčí máma už volala své děti do postýlek, a tak se všichni rozešli, aby se dobře vyspali na další den. Čekala je spolu s Amandou těžká cesta do Hadího království.

Do Hadího království nevedla žádná cesta. Kdo ho chtěl najít, musel se odvážit projít nejhlubšími hvozdy, zrádnými močály, musel překročit hluboké propasti a překonat divoké řeky. Meluzín mohl Amandě jen ukázat směr. Řekl jí, aby se nenechala odradit žádnou překážkou, která se jí postaví do cesty. Nakonec jí popřál hodně štěstí a přidal jí do tlumoku malou píšťalku. Když na ni Amanda zapíská, kdokoli by jí chtěl ublížit, zkamení.

Meluzín stál ve dveřích svého domku, ještě když Amanda vyšplhala na kopec nad lesem. Vytáhlá postavička v černém plášti jí ještě naposled zamávala. Amanda zamávala také a odhodlaně vykročila. Slunce se jí potom mnohokrát přehouplo nad hlavou a ona nespatřila živou duši. Putovala, od rána do večera. Ke spánku se ukládala, když Měsíc už stál vysoko na nočním nebi. A hvězdy teprve dohasínaly se svítáním, když ona už byla na nohou. A kdykoli si už myslela, že nemůže dál, vzpomněla si na Ruchajdu, na královnu Elvíru, na smutnou dračí mámu a nohy ji samy nesly dál.

Amanda tak prošla nejtmavším lesem a překročila nejprudší řeky, ale Hadí království bylo stále v nedohlednu. Za poledne dalšího dne se před ní otevřela propast tak strmá, že ji nebylo možné slézt, tak široká, že ji nebylo možné přeletět žádným kouzlem, které znala, a tak dlouhá, že ji nešlo ani obejít. Amanda chodila bezradně po okraji a bázlivě nahlížela do bezedné hloubky. Jak jen se dostane na druhou stranu? Pak uviděla na skále velké hnízdo. Bylo to hnízdo ptáka Noha. Amanda se velice polekala. O ptákovi Nohovi všichni vědí, že krmí svá mláďata všemi živými tvory, které uloví, dokonce i lidmi. Pak ji ale něco napadlo. Zavolala jak nejvíc mohla a pták Noh vykoukl ze svého hnízda. Hned jak ji spatřil, zamával křídly a chtěl se na Amandu vrhnout. Amanda ale začala hlasitě bědovat, co že si bez ní počne stádo jejích ovcí, které nechala na druhé straně propasti. Pták Noh se zarazil a zakrákal, že žádné stádo nevidí. Amanda se tomu převelice divila a říkala, že kdyby ji vynesl do výše, ona by mu je ukázala a on by je jistě také uviděl.

Hloupý pták Noh Amandině lsti uvěřil. Uchopil ji do spárů a vyletěl s ní nad propast. Těšil se, že najde celé stádo vypasených ovcí, jak mu je Amanda barvitě líčila. Letěl proto dál a dál, kam mu čarodějka ukazovala, až se ocitli na druhé straně propasti. To už se pták Noh zlobil a říkal Amandě, že ji zanese svým mláďatům, jestli mu hned neukáže své ovce. Amanda ale v tu chvíli vytáhla píšťalku od kouzelníka Meluzína a krátce pískla. Ptáku Nohovi v té chvíli zkameněly jeho dlouhé pařáty a začaly ho táhnout k zemi.

Pták Noh se na Amandu zle obořil a ohnal se po ní svým zahnutým zobanem. V tu chvíli zapískala čarodějka podruhé a ptáku Nohovi zkameněl i jeho zobák. Rozzlobený pták dosedl na zem a začal kolem sebe divoce tlouct křídly. Na to zapískala Amanda potřetí a pták Noh se celý proměnil v malý kamínek. Amanda ho schovala do kapsy. Měla v ní teď začarované kamínky dva.

Odvážná čarodějka překonala mnoho nebezpečí a nástrah. Byla by už možná zapomněla, kam jde, protože putovala velmi dlouho. Nakonec ale přece jen jednoho dne spatřila v kameni vytesanou malou korunku, znak Hadího krále, a poznala, že je u cíle. To nejtěžší ji však teprve čekalo. Musí najít a osvobodit Ruchajdu. A také se pokusit najít Vincenta, kterého Hromburác určitě nechal odnést do této daleké země.

Se srdcem na krajíčku překročila Amanda hranici Hadího království. Šla opatrně a ukrývala se, jak nejlépe dovedla. Hadí království byla nádherná divoká země horských potůčků a lesů. A zrovna ve chvíli, kdy Amanda obdivovala krásný vodopád a zapomněla na opatrnost, ozvalo se za ní zasyčení. Zděšeně vyskočila a sáhla po píšťalce.

Zpoza velkého kamene, o který se před chvílí opírala, díval se na ni velký had a rozeklaný jazýček se mu mihotal před tlamičkou. Amanda zaváhala jen malinkou chviličku a hned třikrát zapískala. Had ale jen zvědavě natáhl hlavu a dál se na ni díval. Ani trošku nezkameněl. Amanda zapískala ještě jednou. Ani potom se nic nestalo. Jen had na ni promluvil lidským hlasem.

Zeptal se jí, co by si přála. Jestli tu něco hledá. Amanda poznala, že jí nechce ublížit. Proto ho píšťalka nechtěla proměnit v kámen. Řekla, že nehledá žádnou věc. Řekla že hledá svoji přítelkyni Ruchajdu. Had se velice podivoval. Přece všichni, kdo přicházejí do Hadího království, něco hledají! Vzpomněl si potom, že nedávno našli na kraji království neznámou cizinku. Přivála ji ta strašlivá vichřice. Jenže cizinka nikoho nepostrádá. Jen co ji prý vyléčili a řekli jí o kouzelné korunce Hadího krále, nechtěla nic jiného. Jako všichni, kteří přicházejí do Hadího království.

Amanda se nejdřív divila, jaktože ji Ruchajda nehledá. Když jí potom had vyprávěl o kouzelné korunce, velice se vylekala. Musí hned Ruchajdu najít nebo bude pozdě! Kouzelná korunka hadího krále má totiž velkou moc. Člověk s ní vidí skrze kámen až do nitra země a může tak najít ty nejskrytější poklady. Je to ovšem velice silné kouzlo. Kdo nosí korunku na hlavě, mění se pomalu v hada. Lidé věří, že si ji jen na chvíli od hadího krále půjčí, najdou si svůj poklad a zase ji vrátí. Ale kdo si ji půjčil, ten ji dosud nikdy nevrátil dřív, než se úplně neproměnil v hada.

Amanda poznala, že nebezpečím Hadího království nejsou hadi, ale kouzelná korunka a chamtivost, kterou v lidech probouzí. Nechala si od hadů ukázat, kam Ruchajda odešla, a co nejrychleji se za ní vydala. Našla ji vysoko v kopcích, jak chodí jako omámená, hledí do země a nevnímá nic kolem sebe. Amanda na ni promluvila, ale Ruchajda ji snad ani nepoznala. Na rukou už jí začínaly růst šupiny.

Vypadalo to zle. Z Ruchajdy bude další had. Amanda marně přemýšlela, jak své přítelkyni pomoci. Co kdyby... Vytáhla kouzelnou píšťalku a začala na ni pískat. Ruchajda se zarazila a ptala se jí, co to dělá. Amanda řekla, že hledá poklad. Píšťalka je prý totiž kouzelná a dokáže takový poklad přímo sama vytáhnout ze země. Stačí ho potom jenom sebrat. Ruchajdě při těch slovech oči zasvítili ještě víc. Hned píšťalku chtěla. Sotva na ni však poprvé zapískala, korunka na její hlavě se proměnila v kámen a byl konec její kouzelné moci.

Ruchajda jakoby se probouzela z těžkého snu. Když konečně poznala Amandu, padla jí kolem krku a děkovala jí za záchránu. Korunku proměnenou v kamínek chtěla odhodit co nejdál. Amanda ji zarazila a schovala třetí kamínek do kapsy. Možná se ještě bude hodit. Hadí král jim potom děkoval, že zbavili jeho království staré kletby. Zeptal se jich, co by si přály za odměnu. Může jim prý dát pokladů, kolik jen unesou. Čarodějky nic nechtěly. Jenom jestli neví, kde by našly kouzelníka Vincenta. Hadí král nevěděl o žádném kouzelníku Vincentovi. Věděl pouze, že v jedné z tůní v jeho království žije stará a velice moudrá žába. Její jméno je Vincent. Je však velice nevrlá a žádné návštěvy nepřijímá. A skutečně. Čarodějky u tůně dlouho volaly, že hledají kouzelníka Vincenta. Marně. Žába jen nevrle zabublala. Prý žádného kouzelníka Vincenta nezná a ať jí dají pokoj. Až Ruchajda řekla, že je za kouzelníkem Vincentem posílá jeho přítel Meluzín, vyskočila žába na kámen smutně se přiznala, že ona je kouzelník Vincent.

Být žábou je pro kouzelníka jistě velká ostuda, ale čarodějky Vincenta ujistily, že vědí, jak to se zákeřným Hromburácem bylo. Hned mu také pověděly, že právě proto ho hledají. Potřebují totiž kouzlo proti Hromburácovým čárům, aby nemohl ovládnout Perleťové království. Vincent se zaradoval a prozradil jim, že Hromburácova černá duše a s ní i síla všech jeho nekalých kouzel je ukryta v malé mušce, kterou zlý kouzelník ukrývá ve svém dlouhém vousu. Proto je také nezranitelný. Řekl jim čarovnou formulku, která mušku z Hromburácova vousu vypudí a po žabím jim popřál, aby se jim zadařilo.

Amanda s Ruchajdou se s Vincetem rozloučily. Jestli se jim podaří Hromburáce přemoci, Vincentova kletba pomine a on se bude moci vrátit ke svému příteli Meluzínovi. Rozloučily se také s Hadím králem. Ten jim poradil, jak se mohou nejrychleji dostat zpátky do Perleťového království. Díky kouzelné korunce znal všechny tajemnství podzemí. Věděl o chodbách horských skřítků pod Perleťovými horami. Jimi se na druhou stranu dostanou nejrychleji. Místo lampy jim dal ten největší drahokam zářící jasným bílým světlem.

Had, který první potkal Amandu, dovedl je tedy ke vchodu do podzemí a poradil jim, ať si dávají pozor. Píšťalku ať mají stále připravenou. Dříve byli skřítci dobří. Nikdo neví, proč jsou dnes zlí a nepřátelští. Čarodějky se rozloučili i s ním a vešly do tmy. Ruchajda šla první a svítila na cestu. Amanda za ní držela stále v rukou kouzelnou píšťalku. Podzemní chodba se brzy změnila v prostornou jeskyni plnou vysokých krápníků. Byla zdobená bělostnými kamennými závoji a zkamenělými pestrobarevnými vodopády jiskřícími ve světle drahokamu.

Cesta ubíhala rychle a čarodějky nestačily obdivovat nepřeberné krásy podzemní říše. Rozlehlé dómy střídaly úzké, křivolaké chodby. Prostorné sály hýřily barvami. Drahokam jim svítil na cestu a zároveň jim svým světlem ukazoval směr, takže nemohly zabloudit. Už to vypadalo, že nepotkají jediného skřítka. Náhle však před nimi stál rovnou skřetí král a zlobně se mračil. Za ním se vynořil mlčící zástup skřítků. Ruchajda se leknutím zastavila a Amanda do ní vrazila. Obě upadly. Drahokam zazvonil o skálu a kouzelná píšťalka se Amandě zakutálela kdovíkam.

Skřetí král zvedl své kamenné žezlo a zahromoval na čarodějky, co že pohledávájí v jeho říši. Amanda s Ruchajdou se bázlivě tiskly k sobě. Skřítkové postoupili o krok blíž. Skřetí král si přitáhl hermelínový plášť a znovu zahřměl, až se skála otřásla. Každého opovážlivce, který vstoupí do jeho království nechá prý uvrhnout do té nejhlubší podzemní kobky, a ať se skřetí stráže hned chopí těch dvou. V té chvíli jeden ze skřítků zakopl o zakutálenou píšťalku.

Čarodějky se nestačily divit. Všechny skřítky najednou popadla obrovská radost. Začali poskakovat a výskat. Celá jeskyně zaléhala jejich halasem. Čarodějek si najednou nikdo nevšímal. Teprve po chvíli skřetí král uklidnil své poddané a znovu se obrátil k čarodějkám. Přívětivě se jich zeptal, jestli píšťalku přinesly ony. Obě zaráz kývly. Nevěděly, co si mají o té náhlé proměně myslet. Skřetí král jim vysvětlil, že píšťalka vždy patřila do podzemní říše. Právě s ní dělali skřítci všechna svá velká kouzla. Ukradl jim ji však havran kouzelníka Hromburáce a odnesl neznámo kam. Od té doby padl na podzemní říši smutek a skřítkové se stali zlí.

Nalezení píštalky bylo pro celou říši skřítků velkým svátkem. Čarodějky se staly královskými hosty a skřítkové jim snesli ty nejnádhernější dary, které podzemní říše nabízela. Drahé kovy a drahé kamení, fantastické kamenné květy i divotvorné předměty z výhní zázračných skřetích kovářů. Celé podzemí se zatím chystalo k velké slavnosti. Čarodějky ale musely všechno odmítnout. Spěchali zpátky do Perleťového království. Skřetí král, když viděl, že mají před sebou ještě důležitý úkol, propustil je s mnohými díky. Místo všech přebohatých darů pověsil Ruchajdě na krk malý železný klíček.

Čarodějky se pevně chytily za ruce. Ruchajda přiložila klíček na skálu. Stačily ještě naposled zamávat nejmenšímu ze skřítků, který našel zapadenou píšťalku, a už byly pryč. Klíček byl totiž kouzelný a rázem je přenesl skrze skálu. Objevily se přímo v Perleťovém království, na místě, kde naposledy nocovaly. To byl možná ten největší dárek od krále skřítků. Poté, co královna Elvíra vyprovodila Amandu s Ruchajdou ze svého zámku, nezbylo jí, než čekat.

Čas rychle plynul a kouzelník Hromburác se objevil již potřetí a vyhrožoval čím dál troufaleji. Elvíra tušila, že dračí vajíčko nezůstane již dlouho vajíčkem a Hromburácovy hrozby nezůstanou pouhými slovy. Ať však nahlížela do své křišťálové koule po babičce kouzelnici sebevíc, nespatřila nic, co by ji mohlo uklidnit. Marně rozesílala posly a hlídky po celé zemi, marně vyhlížela každý den ze zámecké věže. Brzy bude Perleťovému království vládnout zlý kouzelník, pomyslela si.

A teď rychle k Černému hradu! Čarodějky se jen rozhlédly, kam je kouzelný klíček přenesl a hned zamířily k Hromburácovu sídlu. Kdoví, jestli nebude pozdě. Cesta, kterou prošly byla dlouhá. Dočista na ní zapomněly při všech dobrodružstvích počítat dny. Možná jich už uplynulo příliš mnoho a Hromburác je nyní vládcem Perleťového království. Možná ale ještě ne a je nejvyšší čas Elvířino království před ním zachránit.

Vysoko na černé skále, na černé věži s cimbuřím zubatým jako dračí tlama pocházel kouzelník Hromburác netrpělivě sem a tam. Dračí vajíčko mělo puknout každou chvíli. Pak už jen čarovná formulka a Hromburác bude králem Perleťového království! Ta představa zlého kouzelníka tak zaujala, že ani neslyšel krákání svého havraního špeha. A tak se také nedozvěděl, že čarodějky se vrátily a míří právě k jeho hradu.

Černý hrad se tyčil až na samém vrcholku osamělé skalní věže a nikde k němu nebylo vidět žádnou cestu. Čarodějky obešly skálu zleva i zprava, ale nic nenašly. Už vypadalo, že bude zle. Amanda ale vytáhla z kapsy jeden z kamínků a odčarovala ho. Pak si posadila hadí korunku na hlavu a podívala se skrz skálu.

Hned uviděla tajné schodiště, které vedlo uvnitř skály. Vchod k němu byl zahrazen obrovitým balvanem. A zase bylo zle. Tu přistoupila Ruchajda s kouzleným klíčkem a ve chvíli byly obě na druhé straně a spěchaly po schodišti do Černého hradu. Na vajíčku se objevila první prasklinka. Hromburác zajásal a začal si rozradostněně mumlat do vousů tajné formulky. Ještě chvíli a bude drak na světě. Ještě chvíli a on bude králem.

Čarodějky zatím spěchaly a klopýtaly po schodišti. Amanda s hadí korunkou na hlavě viděla skrze skálu až do hradní věže. Viděla Hromburáce i vajíčko a viděla, že bude nejspíš pozdě, protože z vajíčka se právě vyklubala první hlavička malého dráčete.

Hromburác vyskočil, až se otřásl celý hrad. Dráček už se začal klubat! Nejraději by ho z vajíčka vytáhl. Věděl ale, že se to nesmí, že by dráčkovi ublížil. Tak aspoň chodil okolo a mnul si nedočkavě svůj vous. Amanda i Ruchajda byly už celé zadýchané. Hlavy se jim dočista motaly, protože schodiště, po němž spěchaly ze všech sil, bylo točité. A do hradu bylo ještě vysoko. Obě horečnatě přemýšlely, co teď, jelikož z vejce se už vyklubaly i obě další hlavičky. Vypadalo to, že brzy bude nejhůř.

Konečně je dráček venku z vajíčka! To byla ta správná chvíle! Kouzelník se nad ním sklonil, zvednul ruce, aby mělo kouzlo správný účinek, a pronesl první větu dračího zaklínadla. A pronesl druhou větu a chystal se ke třetí, neboť to byl drak trojhlavý. Když v tom ho nejprve cosi zašimralo ve vousu a hned nato mu něco zabzučelo pod nosem. Místo třetí věty z toho Hromburác kýchl.

Ve chvíli, kdy už čarodějky nevěděly kudy kam a Hromburác už začal se svým zaklínáním, chytila Ruchajda do ruky kouzelný klíček. Stiskla ho a rychle pronesla zaklínadlo kouzelníka Vincenta. Zaklínadlo se dvakrát otočilo kolem ní a pak je klíček přenesl přes skálu až k Hromburácovi. Tomu skočilo zaklínadlo do vousu a vypudilo odtud malou mušku, v níž zlý kouzelník ukrýval svoji sílu. Muška zabzučela Hromburácovi pod nosem, až ten z toho kýchl, a docela pokazil dračí kouzlení. Byl z toho pokaženého čarování v tu chvíli tak nazlobený, že si vůbec nevšiml, jak malá muška odletěla oknem ven.

To už čarodějky konečně dorazily na konec schodiště a objevily se před Hromburácem. Ten z toho byl zle překvapený, ale rychle se vzpamatoval. Chtěl na ně seslat své nejsilnější kouzlo, které by je v tu ránu odneslo až do Hadího království. Zahromoval tedy čarovné slovo, ale nic se nestalo. Bez mušky jeho kouzla nefungovala. Hromburác poznal, že je zle.

Avšak čarodějky ještě zdaleka neměly vyhráno. Kouzelník mávnul pláštěm a rychle přivolával svoji mušku zpátky do vousů. V tu chvíli ale Amanda hmátla do kapsy pro druhý kamínek a hodila ho. Ještě než kamínek dopadl byl z něho zase pavouk a ten v okamžiku upředl síť do níž se muška chytila.

Jenže to se snesl Hromburácův havran, zobákem přestřihl pavoučí vlákna a už nesl mušku kouzelníkovi zpátky. Amanda vykřikla a hodila poslední kamínek. Ten se ve vzduchu změnil v ptáka Noha. Pták Noh dvakrát klapnul zobákem, jediným máchnutím křídel dohnal havrana a na třetí klapnutí zobáku ho spolknul.

A to byl Hromburácův konec. Čarodějky zaráz špitly to nejkratší kouzelné slůvko a to stačilo, aby se zlý kouzelník proměnil v malou hromádku popela, kterou vítr chytil a jedním fouknutím ji odnesl pryč.

On to vlastně nebyl vítr. To malý dráček poprvé zamával křídly. A protože draci rostou převelice rychle, než se to všechno stačilo udát, bylo už naše dráče tak velké, že si mu čarodějky mohly vylézt na záda a mohly hned letět. A nemusely šlapat zpátky těch schodů, co se z nich až točí hlava.

Královna Elvíra se už chystala na nejhorší. Byla rozhodnutá, že království nedá jen tak. Jakmile však zámecké služebnictvo spatřilo trojhlavou saň řítící se na zámek, na nic nečekalo a dalo se na úprk. Elvíra zůstala sama. Vzpomínala na dvě odvážné čarodějky. Co se s nimi asi stalo? Určitě je postihlo něco zlého. Ve chvíli, kdy na ně pomyslela, rozzářila se křišťálová koule zapomenutá v koutě jasným světlem.

Sotva ji Elvíra vzala do ruky, vykřikla radostí. Lokajové, kteří ještě nestačili utéct dost daleko, ji zaslechli a zarazili se. Viděli, jak královna vyběhla do zahrady a mává strašlivé sani, jako by ji vítala.

A skutečně. jen královna nahlédla do křišťálové koule, věděla, že se čarodějkám nic zlého nestalo. Viděla je v kouli, jak obě sedí drakovi na zádech a každá se drží jednoho šupinatého krku. Perleťové království je zachráněno! Zajásala královna Elvíra.

Drak s čarodějkami ještě naposled mávnul svými ohromnými křídly a přistál uprostřed zámecké zahrady. Nepolámal přitom ani kvítek. Amanda s Ruchajdou seskočily a běžely se přivítat s Elvírou. Polekané služebnictvo vidělo, že drak nechrlí ohěň ani nemíní jejich královnu sežrat a radostně přibíhalo zpátky. Elvíra ani nehubovala, že ji lokajové a služky nechali samotnou. Měla ohromnou radost. Jen je všechny poslala, aby začali hned chystat velkou slávu a také aby tu novinu rozhlásili po celém království. Dnes se budou všichni radovat.

A opravdu se všichni radovali a výskali a objímali se tím velkým štěstím, když tu se náhle silně zablesklo a hromové zahřmění všemi otřáslo. Čarodějky i královna i služky i lokajové se tuze vyděsili, že ještě není všemu konec a že se to vrací rozhněvaný Hromburác. A vskutku. Zajiskřilo to, zadýmilo a v oblaku kouře zjevila se temná postava v kouzelnickém plášti. Všem zatrnulo. Avšak jen se dým rozplynul, poznali kouzelníka Meluzína. A sláva byla ještě větší.

Zbýval ještě kouzelník Vincent. Ten už však nikoho nevylekal. Objevil se tichounce, jako když přihopsá žába. Vypadal však už zase jako správný kouzelník a měl z toho ohromnou radost. A měl radost ze svého přítele Meluzína a Meluzín měl radost z něj a všichni měli radost ze všeho. Byl to nejšťastnější den Perleťového království. Všichni tam na něj dodnes vzpomínají. Vzpomínají přitom samozřejmě i na naše dvě čarodějky. Amandu a Ruchajdu.

Amanda a Ruchajda se brzy se všemi v Perleťovém království rozloučily. Rozloučily se s Elvírou i s oběma kouzelníky a už spěchaly domů, do lesa Bukovce. Královna jim chtěla dát bohatou odměnu. Čarodějky ale zdvořile poděkovaly. Nevzaly si žádné poklady ani od Hadího krále ani od krále skřítků a nechtěly tedy nic ani od Elvíry. Řekly jí, že největší odměnou je pro ně to, že se spolu opět spřátelily. Pak sedly dráčeti, které už zase o něco povyrostlo, na záda a naposled všem zamávali. Ještě dnes budou doma a dráček bude u své mámy.

A to byl konec Bonifácova vyprávění. Zbývalo jen uvítání odvážných čarodějek doma v lese Bukovci. To se ale snad ani povyprávět nedá. Tolik radosti ještě nikdo neviděl. Radoval se celý les. Radovaly se šechny víly, rusalky a bludičky, radovala se všechna strašidla i strašidýlka a hejkalové a jezinky a příšerky a radovali se také všichni skřítkové.

A radovaly se žabky v rákosí, radovaly se ryby v jezírku, radoval se kocour Damián, radovali se datlové i kukačky a ježčí rodinky a jezevci a malá medvíďata.

A ze všech nejvíc se jistě radovala dračí máma. Samou radostí to kolem ní jiskřilo a dýmilo a dráče, které zatím zase kousek povyrostlo, takže bylo jen o malinko menší než jeho máma, se k ní šťastně tulilo.

A vodník Bonifác? Ten se jen usmál a hupnul do jezírka. Příběh skončil šťastně a co si může přát víc? Teď se musí honem obléknout do svátečního po vodnicku, protože za chvíli tu budou obě čarodějky. Pozval je na návštěvu. Jsou teď zase nejlepší přítelkyně. A Bonifác si rád poslechne nějaký nový příběh, aby měl příště opět co vyprávět.