Přidej svůj názor k článku: Holotropní dýchání 2003
zpět k článku

Jméno 
E-mail
Název
Názor
kontrolní otázkato kulaté, žluté, co svítí na obloze a není to chyták:
(ochrana proti spamu)
  
Článek: Holotropní dýchání 2003
reportáž z holotropního dýchání 2003 ve Skřidlech (remake z původních stránek)

 

 

dýchání na čočku - sexy medvědi - funguje to! - duchovno - kruhové tance - sex není tvůj - skupina - poděkování a vzkazy
- Dankova zpráva o holotropních dýcháních
 - často kladené otázky o holotropním dýchání
 - fotky - video

 
Léto bez Skřidel?

Disclaimer (pro zůčastněné)

Říkám těmhle textům reportáže, ale asi to nejsou reportáže. Psal jsem je - a pořád se snažím - psát je pro sebe. Takovej kavkovskej záznam Procesu. Přece jen je to ale jiný, když rozdávám vizitky s adresou těhle stránek a slibuju, že se tam brzy určitě dočtete, třebaže zatím sám ještě nevím, o čem. 
Tvrdil jsem hrdinsky Saše, že každej deníček se píše s tajným přáním, aby ho někdo četl. Když by na to ale mělo dojít...
Na druhou stranu mě napadá, že je to poprvý, co o vás takhle uvažuju, co vás cítím tak jasně, konkrétně a živě. Byla to prostě síla, bylo to prostě jiný dejchání. Takže i když se tu o sobě nedočtete (už vidím sám sebe, jak bych rychle klouzal po textu a vyhlížel, kde se tam objevím a jak herojsky tam figurantuju - a kdyby ne, pěkně by mě to žralo...), berte to jako můj malý dík každýmu z vás za sexy medvědy:)
Medvědi

Loňský dýchání jsem ani nezapisoval. Bylo víc o nás se Šárkou, celá skupina byla bez energie, já ostatně taky. Už jsme si začali říkat, že dýchání není, co bývalo. Že by starý zlatý časy? Ale léto bez Skřidel jsme si stejně neuměli představit. Tak jsme se za Mírou vydali s alibistickým záměrem, strávit ve Skřidlech aspoň příjemnej týden. Nemusíme přece pořád dýchat jak trubky. Máme toho za sebou taky dost… A život už sám o sobě je zatracenej proces… I když… milování, mandala před dýcháním A kdoví proč, první koho v Budějovicích na nádraží potkáme, je tarotový mág a lev Danko s Romankem a Zitkou. Před statkem Míra v oranžových kalhotách, útulná komůrka na konci tmavé chodby je volná, stačí jen vysavovat závěje plísně za postelí a postel vynést radši  celou*. Chodím po Skřidlech, za konírnou přibyla nová místnost, kočka je tu jen jedna, její dvě koťata se schovávají na půdě, jinak je všechno stejné, mouchy, matrace, kalendář s tvářemi ženské bohyně. Najednou si uvědomuju, proč nejsem Skřidlama a možná i dýcháním už tak opojenej jako dřív, nejsem v nich tak utopenej. Možná proto, že to, co jsem dřív zažíval jen tady ve Skřidlech - tu intenzitu, přítomnost a hloubku, teď žiju víc i „tam venku“, normálně. No, možná... Vaří Petra s novým tetováním s Láďou štírem jak má být, dojem z prvního sharingu je, že jsou tu samí berani a účetní.


Epizodka s Mlaďákem

Asi čtrnáct dní před dýcháním mi napsal Ondřej Nezbeda z Mladého Světa, že jim bouchly fotky k reportáži o holotropku a že by moc nějaký potřeboval, že mě našel na netu, jestli mu nevytrhnu trn z paty nejlíp ještě dnes. Vysvětluju, že na dýchání se většinou nefotí, fotek je takovejch málo. Pár povedenejch lomografií Ondry Kloučka, co mám na stránkách, nemá dostatečnou kvalitu. Pošlu mu Ondrovu adresu, co vytáhnu z Míry, ale už se neozve. Když čtu k mailu přiloženej inkriminovanej článek, jsme trochu zklamanej, autorka si prve zadýchala v Praze v tělocvičně a už píše. A o samotném průběhu nenapsala nic. Prý je to osobní.

Středa, dýchání na čočku

Když ne dýchat, tak být u dýchání chceme se Šárkou určitě. Petr z Košic přijel později, nevychází sitři, tak jsme rád, že můžu s ním. Šárka dělá pomocníka (říkají tomu floater – jakože volně prochází mezi dýchajícími a pomůže, kde je třeba). Petr dýchá holotropně podruhé, odháním mouchy a bedlivě pozoruju jeho rty modré jak od borůvek. Ještěže si odhrnul spacák a já vidím pomalý tep srdce na jeho břiše. Kupodivu mě to ale nijak nerozhází, necítím se za to provinile, necloumá se mnou povinnost cokoli udělat. Několikrát ho zkusím probudit, rozdýchat dotekem, ale nic, tak se uklidňuju tím, že se něco děje uvnitř, že se něco chystá*. Je to ostatně první dýchání, které je vždycky klidné. Sympatický pan fotograf z Mladého Světa je ale profík, určitě z toho něco vykouzlí. Vychutnávám aspoň Sašin tanec. Čistokrevný býk Saša se ve skutečnosti jmenuje Alexandra, hraje si na hodnou holku, a když to nejde, tak poskakuje jako kůzle. Pořád s deníčkem na kolenou, kreslí do něj ozdobným písmem a říká tomu bla bla, když ale tančí, je to indická bohyně, sama plynoucí voda a chlapů by nás v těch ladných pohybech utopila všechny v jednom.

Duchovno?

Je to divnej proces. Napřed odmítneš realitu, kterou žiješ. Hnusnou matérii, přízemnost, ty smutný, zamračený ksichty v metru, kterejm chybí smysl, radost, láska, blízkost, živej Bůh. A připadáš si najednou lepší, povznesenej, ty přece víš, jsi na dobré cestě a je jen otázkou - krátkého - času, kdy se všechno zlomí a bude to OK. Pak ti ale tohle všechno začne lízt krkem. Trvá to už moc dlouho a nikam to nevede. A ty příšerný kecy o něčem, cos nikdy neviděl, to snažení, za kterým není nic vidět, a něco ti taky zatraceně chybí. Možná kus masa, posedět v hospodě na zahrádce, obyčejně podrbat… prostě to přijde a s velkou úlevou sekneš s mystikou, esoterikou, duchovností… Fuj, vždyť to byl stejnej blaf jako to první! A možná - pomalu a zlehka - v tu chvíli přijdeš na to, že jsi konečně doma. Že hnusná matérie je vlastně to nejduchovnější, cos kdy našel, že duchovno není nikde mimo, ale zrovna tam, odkud jsi na začátku vyšel, že je to v podstatě docela obyčejná, ba nejobyčejnější a nejsamozřejmější věc. Uf! Ale že jsem si pěkně zašel! A směješ se jak blázen. Samozřejmě osvícený.

Jak krátce a trefně podotknul Hellinger – meditace je často hledáním matky. A Buddha přece ztratil matku při porodu. Není divu, že svět je pro něj jen utrpení.



 

 




Čtvrtek, 18. hd, sexy medvědi

Mám chuť dýchat s Petrem. Cítit mužskou energii. Ale asi je v tom taky trochu: a teď ti ukážu, jak se to dělá! Taky se mi zdálo o Šárce a její mámě. Šárka řídí, její máma sedí vedle ní a já se krčím vzadu. Joj! A to kvůli tomu, že jsem se jasně nerozhodl. Tak se jasně rozhodnu a dýchám s Šárkou. Dýchá se nezvykle hned dopoledne. Nemůžu se po ránu rozdýchat, vykašlat. Jako už dlouho po probuzení zahleněný krk, rýma. Běhám po vsi, abych se rozhýbal.

stará indiánka - ilustrační obrázek, Sotva ale začnu dýchat, je to pryč, cítím se volně, dobře v těle, dýchám do každého jeho koutu. A vedle mě sedí úžasná nádherná stará vrásčitá indiánka. Léčitelka, šamanka. Přikládá ke mně ruce, zpívá s hudbou a skoro neznatelně se usmívá.  A já jsem tam, co posledně - přestože jsem před začátkem obešel všechny čtyři kadibudky nejmíň dvakrát, můžu se počůrat, jen začne muzika. Zase ta stará dobrá známá bolest jako kdysi dávno za malička při zánětu močových cest, a pak mockrát znovu. Tak se tam zmítám, dýchám do toho, třesu hýžděmi, břichem – a nade mnou se sklání kruh stojících obrovských hnědých medvědů s tlapami s obrovskými drápy vtyčenými nad hlavami. kruh drápů Drápy tam nahoře vytvářejí jakýsi zubatý otvor, vstup do jakéhosi tunelu. A tím třesením a dýcháním do té bolesti se ta uvolňuje – a hle, to je přece rozkoš, to je to sladké, co přichází s orgasmem, to ohnivé, divoké, široké, rozesmáté! Čím víc se třesu a směju a rozšiřuju, tím víc se smějí a tančí medvědi a kruh drápů nad mojí hlavou se rozšiřuje, až se medvědi smějíce se spouštějí na všechny čtyři a vydávají se nádherně společně houpavým krokem na cestu. A stará indiánka se s nimi kývá do rytmu a směje se. 
Jenže já je nemůžu následovat. Bolest sice povolila a přelila se téměř v rozkoš (bolest jako odepřená radost!!!), ale co s ní? medvedi_past.gif (113202 bytes) Neumím s ní pracovat, neumím ji žít, nemá ve mně kam proudit. A už jsem zase u břicha, zase u ztěžklého srdce, zase u chladem strnulých zad. Tentokrát ale nejdu do bodyworku tak bezhlavě. V jednu chvíli se na mě sice sesypou a zkušeně mě vezmou do svěrací kazajky, ale není to ono. Vypadají, jako by při tomhle příliš klidným dýchání už čekali na nějaký vzrůšo. Chvíli si říkám – tak se porvu, udělám radost aspoň sitrům. Ale ne, odeženu je. Nechám si jen chvíli zlehka masírovat břicho Mírovou báječnou tlapou a od Šárky hřát ledviny (celým tělem mi přitom probíhá horko), víc ne. A hlavou mi přitom běží pořád divná věta: 

‚SEX NENÍ TVŮJ!" 

Sex je síla, která skrze tebe jen proudí, musíš ji použít, využít pro druhé, k něčemu! A před očima mi defilují v podivné přehlídce stará indiánka spolu se za chůze se pohupujícími medvědy ve srovnání s dlouhonohými snědými modelkami s řasami na půl míle a nekonečnýma nohama. A já jasně vidím, cítím, hmatám, že sexy jsou ti první. Že svůdnost modelek není ničím jiným než prázdnotou, dokonalým opakem indiánčiny i medvědí skutečné vnitřní síly, záře, plnosti životem, hloubky. To, čemu říkáme běžně ‚sexy", není než zoufalá touha po této síle, po naplnění, po radosti, je to mnohem víc hlad. A nemůže mě i v dýchání nenapadnout – no přece jo, vždyť anorektické modelky hladoví až na kost! Být sexy znamená hladovět? Ech! Když to vyprávím na sharingu, připadám si hloupě, ještě netuším, že sex je téma celé téhle skupiny.

A potom rybník. Je báječnej, stává se oficiální částí programu. Zřídíme si soukromou nuda pláž. Jen to šlapadlo od posledka prorezivělo a rozmontovaný se válí pod keřem. Voda je jako kafe, teda těch horních třicet čísel. A já jsem přesvědčenej, že bez té teplé, objímavé vody, bez toho rozdýchání, bez slunce a dlouhého povídání na břehu by dýchání zdaleka nebylo tak silný...


Pátek 

Nechci dýchat podruhé, ale při losování zas nevychází sitři, tak sitrovat jo, a vytáhne si mě Danko, když vytáhne z klobouku symbol srdce.

sitrování Dankovi Po 18. dýchání se snad poprvé ocitnu mezi bednami. A pak – když při pozornosti upnuté k dýchajícímu Dankovi, při houpání a podupávání v rytmu té nejsilnější muziky, co jsem kdy u dýchání slyšel – nepovolí od začátku do konce – se najednou přistihuju, že letím, že jsem v tranzu, naprosto rozpuštěn v hudbě, která mě tentokrát dokonale stereo obklopuje. A Danko se celou dobu skoro nezastaví. To, co pak vypráví na sharingu stojí za to (Dankova zpráva zde >>>). Dvě a půl hodiny pohybu, který chvílema absolvuju s ním. Tohle sitrování – po vlastním dýchání, po sauně zatraceně horké, ve skupině, která žije a otevírá se – je silnější zážitek než mnohé dýchání.sitruju Dankovi

Petr vedle na matraci se do toho pěkně pustil. Určitě prve nevěděl, co všechno se dá s holotropkem vyvádět:) A když tak na něj koukám - nepoznávám náhodou nějaký svoje prostocviky? No jo, ty univerzální matrace...

V Katce, která opečovává svého dýchajícího partnera vedle nás, vidím nás se Šárkou při prvních dýcháních - tu nervozitu a nejistotu, strach - kde je? co se s ním děje? uniká mi? vrátí se mi? to pro to vážně nemůžu nic udělat?

Milan fotí Radkovým foťákem. Fotky zde >>> Krátký videa z tohoto dýchání zde >>>

Pořád nevím, jestli zítra dýchat. když ale pak Míra u večeře poznamená – "taky se mi jednou nechtělo. Tak jsem si tam jen tak leh a počkal jsem, co to udělá. A najednou takový rány…" Tak už je mi jasný, že na dejchání nemůžu nedejchat.


Sobota, HD č. 19


Danko je dokonalej sitr, pečuje až dojemně, tohle si užiju. Širokou matraci už mám nachystanou přesně mezi reprákama, ještě vyběhnout kolečko kolem návsi zase se po ránu rozdýchat a setřást nervozitu. Šárka opět floatuje či floatruje. I Dankův Tarot jí potvrdil, že nemá dýchat, vypadá ale potěšeně svojí důležitou funkcí.

mandala19hd2.gif (153768 bytes)

Tenhle popis dýchání ostatně není přesný. Nejde jen o to, že se to prostě nedá popsat, ale ani já sám si to nepamatuju přesně, co vyvolalo co, jak to bylo přesně. Jsou to často jen zpětný dohady a interpretace, když v dýchání jde o hluboké až nevědomé děje.

Je tahle reportáž z dýchání pro mě takovým pokračováním dýchání samotného. Snahou víc ho spojit s tím, co žiju – třeba i za cenu omylů. 

Když jsem dopsal první hrubou verzi této reportáže/deníku, byl jsem překvapivě v podobným transu jako, když jsem si na konci tohoto druhýho dýchání sundal šátek.

Muzika tentokrát nestojí za nic. Přesně jak jsem si přál (jiným se ale líbila, jako vždy), protože takové diskotéce jako včera bych určitě neodolal a zase se po býčím utrh a odrovnal (jak mi vysvětlil býk Romanko na příkladu divoké ‚býčice‘ Alex). Dýchám poctivě, spíš dlouze a hluboce než rychle a po psím jako minule, vracím se k dechu. A už teď cítím, že to funguje a mám z toho nekonečnou radost. A zase je tu ta  bolest, to vzrušivé dráždění na hrázi (zrovna jsem si četl o mužském bodu G:)  To je určitě z těch děsně ledovejch nohou. Balím je do spacáku, dupu, nic. Až reflexní masáž, ta funguje - až v srdci. Najdu ten správnej bod a rozlívá mi to horko po celým těle, pulsuje v páteři, v srdci a ztěžklejch průduškách, narovnává mě to. Mám chuť si říct o masáž Dankovi, ale odolám. Je příjemný cítit nohy, plosky chodidel, hmatám jimi matraci, potom zem, potom vstanu a podupávám na dřevěné podlaze a je to cítit v celém těle. Jasně mi při tom vyvstává myšlenka – nemůžu pořádně milovat bez spojení se zemí.  Spojení se zemí je přitom totéž jako spojení sám se sebou, se silou, sebejistotou, sebe-vědomím i sebevědomím. Spojení těla a myšlenek. Obojí je třeba, obojí žiju. Ale zatím jsem většinou ztrácel jedno pro druhé. A také – cítím, že je tu něco třetího. Něco hlubšího než to obojí, zároveň ale nekonečně jemnějšího. Duše že by? Duch? To je fuk, ale je to tady, jsem to já, taky, nebo hlavně? A v tom se mi do hlavy a odtud do celého těla doslova vyvalí vzpomínka na první lásku – na zoufalé (a teď bych řekl naprosto nevědomé) popření vlastní mužskosti, na oddělení ‚čisté lásky‘ a osamělé onanie – a snad ještě hrdost na to, jak to zvládám… Au! Smotám si matraci a biju do ní tou pitomou, pitomou, debilní hlavou. Ty troubo, kams dal koule?! Řvu na sebe uvnitř. Sebelítost si ale dlouho neužívám, naopak cítím, jak síla roste, už teď – přímo v dýchání cítím cosi jako – jo, jede do, frčí to,jde to a mám z toho radost. A ta radost a síla a muzika (která přece jen není tak úplně mizerná a bez grádů) mě vytáhnou. Vidím, že tohle je minulost, cítím teď svoje tělo celé, spojené se zemí (z níž proudí sex, sex, sex!), mám pocit, že cítím Šárku, jak chodí kolem (a mám chuť sundat šátek, chytit ji a utíkat s ní do útulné komůrky) a jsem za to vděčnej, až bych brečel. 

delfíni Zní moře, příboj, racci, poznávám přesně tu skladbu, která vyvolala ve třetím dýchání můj nejsilnější zážitek s umírající delfínkou. To bylo ale tehdy. Tehdy… jsem se topil v obrazech, obrazy topily mě, plácal jsem se v nich, měly nade mnou absolutní moc, nedokázal jsem je nijak ovlivňovat, mít nad nimi nadhled – chápat je… Pozorně se dívám, co přichází. Ano, delfíni jsou pořád tu. Pořád je tu ta mihotavá síť světla pod hladinou, co se zlehka pokládá na delfíní kůži, pořád se mě dotýkají delfíní oči. Nečetl jsem dnes ráno Ram Dassovo vyprávění o setkání s delfínem? A ti moji delfíni v dýchání mě zvou, abych si s nimi šel hrát. Moc se mi chce, ale nějak nemůžu odmyslet to, že jsem člověk i to, že zrovna dýchám. S lítostí je pouštím a říkám si – tak dobře, příběh o delfínce byl možná pravdivý pro kterýsi můj jiný život, ale co mi chtěl říct v pro tento život? Delfíní máma je prostě máma! 

Přivádím tedy do dýchání na matraci v konírně ve Skřidlech mámu. Pomalu, opatrně, sedím u toho na patách, kolíbu se, cuká mi to v břiše. Hladím si ho, jak nejjemněji dokážu. A pak ho tak hladím – přímo léčím mámě. Jezdím jí podél jakési jizvy, která se chvíli na to otvírá a vylízá z ní brouk. No to tu už dlouho nebylo, říkám si a zdravím ho jako starého známého. máma a brouk Je velký, vysoká, štíhlý, černě lesklý jako nějaký sci-fi root z kovu zároveň jako Vetřelec, ale taky trochu jako střihoruký Edward – nemotorná, komíhající se nůžkovitá ostří. Chci se bavit s mámou, ale on zaclání, pořád je kousek v ní, mává končetinama, ale jinak nic nedělá. Jen prostě je. Jen prostě zavazí. Snažím se ho nějak odehnat, odvézt, cokoli, ale fakt nevím. Tak jen tak pořád před ním tancuju, šaškuju. A ona podle mě nebo já podle něj – to nedokážu rozlišit. Mám dojem, že ho nějak musím odlákat, zabavit. Připadám si pitomě, nebaví mě to, cítím, že je to ztráta času, ale šaškuju tak docela dlouho než mi dojde, že takhle nějak možná šaškuju i v životě. Že moje přebujelé hry fantazie, můj snový svět (co mi loni umřel) byly přesně takovéhle šaškování, zakrývání, taky ale bezradnost (vidím teď), monolog s imaginárnem… A uvědomuju si, že jsem se mámě – a máma mě - zaraceně dlouho nepodíval do očí. Ne bez jakési provinilosti, zpráskanosti, jak to trefně nazvala Šárka. Prostě ne zpříma, normálně, s hrdostí – spojen se zemí… Tím zase končí obrázky.

A zase a pořád břicho. No, když to musí být. A jen se do toho pustím, už cítím, jak sitři zpozorněli a jsou tu. 

A v tuhle nejpodstatnější chvíli snad všech posledních šestnácti dýchání fakt nevím, co se vlastně stalo. Ne, určitě to nebylo teď něco najednou – určitě se to střádalo všechny ty otravný, nepovedený, do konce nedovedený dýchání předtím. Všechny ty zoufalý rvačky a bolesti, který končily v prázdnu, vysílením, odpadnutím. Teď se nervu!

Prostě se poprvý nervu, nepřitahuju si Mírovy bájný ani jiný ruce, nevzpínám se, nehraju tu hru na krásně zoufalou osudovou marnost. Nemůžu, protože je tu to cosi jemné a hluboké, co jsem taky já. Co mnou celým jemně v hloubce vibruje. Před čím cítím  nekonečný respekt a úctu. A tak jen nadechnu a vtáhnu přitom břicho co nejvíc. A to je přesně ona, ta ostrá bolest až zevnitř u páteře. Tenká a jasná jako břit. Jako ostrý, kroutící se, rozevírající a k tomu všemu ještě žhavý plát plechu. Odspoda nahoru (jak vtahuju břišní stěnu). Dole vystřeluje až do hráze a konečníku, kde jde do křeče, výš se rozlévá do stran a do zad – do ledvin, do beder, nahoru pak běží po vnitřní straně páteře až do zadní srdeční čakry. A tak při každém výdechu. hlubina... starší můra, která se mi spojila s tímhle dýchání, takže jsem ji musel nakreslit Kroutím se na matraci, ksichtím se pod šátkem, připadám si hrozně bdělý, ale kašlu na to (protože to není pravda, jak zjistím na konec). Krátce nadýchat a znovu a znovu. Dankovu báječnou ruku jen nechat položenou na břiše, žádný tlak. Nevím, jak dlouho to trvá. Myslím, že ne moc. Překvapivě rychle se bolest zmenšuje, každým nádechem odchází (nezmenšuje se na intenzitě, spíš mám pocit, že se prostorově přesunuje pryč). V jednu chvíli si připadám, že se trhám na dvě půlky a že se vysunuju nahoru, zatímco pánev se propadá dolů (Danko říkal, že zvenku mu to připomínalo zároveň matku i dítě, kteří oba zemřeli při porodu). Pak se nádechy rozšíří víc nahoru do hrudníku, průdušek, všechno se rozvolní a bolest je pryč. Páni! Tulím se od spacáku a směju se. A moc si nepamatuju. Jen, že když jsem se zase roztulil, ucítil jsme bolest znovu. Ale dvěma nádechy výdechy byla pryč

.
ilustrační obr jak z učebnice anatomie:)


Když už chci z dýchání ven, uvědomím si, že jede ale příšerně smutná muzika. Tak počkám. Ale po jedné smutné pustí Míra druhou ještě smutnější. Hm, asi to tak má být. Nechám se nést a hle – obrázky. Odvrhnul jsem je skoro programově po asi deseti ulítlanejch dejcháních. Žil jsem takovejma hrátkama alias denním sněním dost dlouho a určitě jsem v nich nepotřeboval trénovat. Ale možná to má nějakej smysl – ne je bez rozmyslu zahodit, ale využít. A vyskočí mi věta: 

VIZE OTVÍRÁ SRDCE

konec 19. Hd, Perlon na traktoru, v pozadí Nardekaar a štíty Párv DylgyA jo. Vidím najednou tu svoji smyšlenou krajinu (podobnost se Středozemí čistě náhodná, fakt) a hřeje mě to u srdce. A vidím taky Xemonu, paní té krajiny, moji ochránkyni, průvodkyni, animu, symbolickou mámu a uvědomuju si, že ani jí jsem se vlastně nikdy nepodíval zpříma do očí. Ale když to chci zkusit, nejde to. Xem utíká. No, jo, říkám si, budu muset napsat román, abych se ti podíval do očí, milá Xem. A jako odpověď na tu myšlenku vidím poslední obraz – širou pláň, v dálce hory, vpravo zříceninu obrovského hradu (pro znalé jde o údolí Zér a zříceninu starého Nardekaaru:).  Po pláni se řítí muž na traktoru. Muž je Perlon – mužský protějšek (a nepřítel:( Xemony. Traktor je náš starý dobrý Zetor 25 bez kabiny s s vykvedlanou šaltrpákou na podlaze a oprýskanou modrou na zprohýbaných plátech plechu. Je to směšný, krásný i dojemný obrázek. A Perlon mi mává kovbojským kloboukem a staví traktor v šíleném trysku na zadní – jako kovboj koně. Směju se a dolů s šátkem. ilustrační foto: nebe jemné jako dýchání, nebe po dýchání bylo jako mandala o dýchání

Hlava se mi zamotá, nemůžu otevřít oči. V tu chvíli cítím, že jsem byl – a ještě pořád jsem – zatraceně v tranzu. A tak ležím a užívám si. Držím za ruku z jedné strany Danka, z druhé Šárku a říkám si – funguje to a poslouchám jak to mnou nádherně jemně funguje. A když pak vyjdu ven a kouknu na oblohu, jsou na ní mraky tak nádherný a jemný, že je mi líto, že je nikdo nevyfotil, protože to by byla ta nejpřesnější mandala z mýho slavnýho 19. dýchání. Howg!

Kruhové tance čistí prostor, duši…

občas se někdo ptá, co se děje s tou negativní energií uvolněnou při hd. Nevím, ale napadá mě, že tohle je možná dobrej lék...

Shalom aleichem
Shalom aleichem
Shalom, Shalom

The river is flowing, flowing and growing.
The river is flowing back to the see.
Mather Earth carry me, her child I will always be
Mather Earth carry me back to the see

I am circle, I am healing you, you are circle you are healing me,
Unite us be as one
Unite us be as one

Muži: Usári nepra, usári nepra, usári nepra, usári nepra, usári nepra, usári, ááá

Ženy: Tast amenti, tast amenti, tast amenti, tast amenti, takt amenti tast, ááá

Huchma huchma ala tu

kruh_drapu_obrysy.gif (260866 bytes)

(Zitka snad pošle texty v celku)

Skupina

Na sharingu nevěřícně poslouchám jak se lidi ještě včera na sebe ostražitý otevíraj a mluví. To, co říkají není o „něčem“, to jsou přímo oni, přímo to jejich vnitřní, hluboké, vlastní, nejbolavější i nejvytouženější. Radek vypráví, jak bojuje jako malé dítě o svůj život s babičkou, druhý Radek se šipkou nadšeně noří no vagíny, za Lenčiným zmatkem náhle prosvítá citlivost a samota, Lída pláče, pohodovému Mariánovi zní v hlase smutek hlubokej jako půlnoc...

Všichni jsou užaslí z toho, co se děje se skupinou. Jak se mění, pracuje, otvírá. Celá skupina i jednotlivci velmi silně cítit změny - když někdo přijede později, když pár Katka s Honzou (tuším) přijede pár hodin před dýcháním a po dýchání zase zmizí, když odjede příliš duchovní paní Blanka, která pod ni skryla zlobu a panovačnost. A jak je spolu s těmito proměnami každé další dýchání silnější a intenzivnější, ale tentokrát ani tak ne do křiku a bitev, ale nějak vůbec dovnitř.

V pátek u večeře se dohadujeme, kolik holek už má Radek na klíně a oblbuje je vyprávěním o svým dramatickým a téměř životu nebezpečným dýchání:)

Večerní diskotéku po kruhových tancích mnozí ocení, jiní se zhrozí nad tím, kam se zvrhnul Mírův vkus. Já ji příjemně prokecám s Romankem, Alex a mušličkama se skořicí.

Cestou zpátky

V patrovém vlaku do Budějic nás pán, co přistoupil s Petrem, jen tak obdaruje vltavíny. Marek vybalí z batohu bubny, Petr se do toho pustí s mandolínou (snad se to tak menuje), do bouchání kolejí to zní zatraceně dobře, Alex tančí v uličce a blonďatá holčička odvedle to zkouší po ní. Staniční v Holkově na peróně kroutí hlavou, co to slyší. Jsem v jiným světě. Ale jsem si jistej, že je to ten správnej. Pán s vltavíny mi na nádraží vrazí ještě jeden do ruky, protože si za nás vybrala Šárka jen jeden. Copak jsem sakra dostal málo?

 

 

  
Poděkování
  
Mírovi poněkud pateticky za sebe
Dankovi za moc moc a moc (Tarot sice zase vypadá, že kecal, ale jsem ochotnej myslet si, že je to moje chyba, ne jeho:)
Romankovi za postel a objasnění, proč vždycky tak vyletím a stejně rychle odpadnu (protože býk)
Mariánovi za Mariána
Markétě za úžasnou masáž (Marku, ty nevíš, o co přicházíš!)
Markovi za pohled na Marka zvenčí
Radkovi za pohodový fotky!!!!
Radkovi za obrázek a vyprávění na Sharingu
Lidce za úsměv a důvěru
Charliemu za ukázku profi změny image
Petrovi za první i za druhý dýchání, slovenskou češtinu, úžasnou mandolítu, a to třebaže měl na všechno náležitě odstrašující odpověď
Saše za úžasnej tanec, ženskost, drzost a skoropůlnoční valčík

Vzkazy

Jardo,
pošli fotky, naskenuju, vrátím!
Zitko, pošleš texty těch tančků?

A ještě nějaké obrázky
(zase mě to po tomhle dýchání chytilo)

medvedi_upraveni.gif (94227 bytes)  

Kruh medvědů ze čtvrtečního dýchání v "ledové" úpravě"

 

Tenhle obrázek nám poslal Radek Meluzín, dost trefný.

byk  

Tenhle obrázek mi připomněl Sašu, ale jenom kousek. Ten větší kousek, co tančí, by vypadal jinak

mandala19.gif (68783 bytes)  

Tohle měla být oficiální mandala ze slavnýho 19. hd, měla znázorňovat jemné proudy energie... hm, bez těch počítačů jsem namatlanej...

pavouk_19hd_small.jpg (68820 bytes)  

opět ruční dílko, jen pro ilustraci, co jsem si přivezl do Skřidel

A&Z.jpg (288091 bytes)  

ruční skica k počítačové kresbě - "průřez spojením"

ryba!!.jpg (1627966 bytes)  

Tenhle optimistickej obrázek jsem maloval půl dne (Poser, Corel, Photoshop). Je to moje oblíbená můra - vždycky když někde venku plavu, tak tohle tam je, speciálně, když je někde poblíž bójka s lanem, který připomíná tu šňůru... Řek bych, že je to přesně ta věc z dejchání.

Trochu to taky připomíná tuhle povídku >>>

A&Z.gif (110390 bytes)
Rodinné konstelace

DaMíšovy nejnovější
• Hry pro děti  • Vlakové muzeum Lužná  • Zoo Praha  • Damián fotograf 

Hledej
  více >>>
| 1d | 1t | 1m | 3m | 1r | abs |

Nejnovější
eb_logo.gif

EnergyBulletin.cz spuštěn

WishList
• Co bysme si přáli  • Co jsou naše skromná přání?  • Splněno: pohádky do promítačky DIAX