Přidej svůj názor k článku: Smích smutného delfína
zpět k článku

Jméno 
E-mail
Název
Názor
kontrolní otázkato kulaté, žluté, co svítí na obloze a není to chyták:
(ochrana proti spamu)
  
Článek: Smích smutného delfína
„...delfíni jsou zvířata společenská. Jsou naprosto neschopná žít sama. Jestliže nemají žádné druhy, jsou krajně nešťastná  a nezvyknou si na zajetí. Jsou-li sama, upadnou do strnulosti a zůstanou bez pohybu.“

                        J.Y.Cousteau, Delfíni


Křtem mám být pokřtěn a je mi úzko,

dokud se nedokoná.

                                       L 12,50

 

V den svého soužení volám k tobě a ty mi odpovíš.

                                       Ž 86,7


I.

Za temné noci prosí synek, by bůh sňal z něj tíhu převelikou. Jeho prosba je vyslyšena a k synkovi přichází sen.

 

Ve tmě velké,

v noci stínu,

tíže synka zalkne,

dýchat nesvolí mu,

na zádech mu břémě sedí,

hlas zadrhne, v břiše kámen,

kdo to na mě ze tmy hledí,

ach bože, sejmi tíhu z ramen,

dej mi prosím rozhřešení,

je viny kde konec

nebo není?

 

A noc k noci se přidá,

tma větší je větší,

a synek v ni padá,

snu do náručí.

Sen podivný zdá se synečkovi

v krásu ho ponoří,

v hrůzu ho zvrhne,

sladce s ním hovoří,

i obrazy trpné,

i synek matičce

ráno vše poví.


II.

Druhého dne chce synek svůj sen vyprávět své matičce, ta jej však nechce slyšet.

Synek přesto vypráví a naléhá, by byl vyslyšen a vyznává se z lásky k mamičce.

 

Ach matko, matičko,

dnes měl jsem divný sen,

já byl v něm krásným delfínem,

ten sen tak silný byl,

proč já se jen probudil

ach matko, matičko,

bylo mi krásně, je mi uzoučko!

 

Ach synku, co tě má,

nedej na to, co se zdá,

stačí slunce první svit,

vše je zase, jak má být

tak nech noci divný sen,

den už přišel, chce být rozedněn.

 

Ach matičko, mámo,

věř mi, slyš, takový sen nezaspíš

krásný sen jak nebe samo,

voda průzračná, slunce v ní,

a ve vodě ty a táta, bratři mí,

rodinka šťastná delfíní

prohání mořskou šíř,

kdepak ne, takový sen nezaspíš.

 

Ach synku, kdež,

snů se varuj, snů se střež

Byl to jen sen, jen klam, jen iluze,

nenech se mást, synku,

ve snu nelze žít, je to past,

tak hleď se probudit!


 

Ach mámo, mamičko, o tobě snil jsem,

má rybičko,

kůži’s měla hebkou, delfíní,

ach doma byl jsem, doma, se svými!

A celý den jen hrát si hrát,

kůži o kůži třít, hladit, otírat

a švitořením vody

povídat si, smát se smát.

A není zítra, není včera,

je jen hra, která nikdy neskončí,

neb nikdy nezačala,

neb hrou je život sám,

žbluňk, z radosti v radost se propadám.

 

Ach synáčku, divné sny máš,

matku děsíš, sebe lekáš,

synem jsi mým, žádnou rybou,

zapomeň sny, ty jen klamou!

 

Ne mamičko, ne má milá,

netrap syna svého,

naslouchej, co noc mu snila,

naslouchej snům jeho!

 

Ne synáčku, klam to je a klam tě mate,

zapomeň jej, přísahám ti na vše svaté!

Celá se třesu při tvých slovech,

ponech sen noci, noci sen nech!

 

Matko, matičko, ten příběh nebyl snem,

sny přec znám, ten byl životem!

Tak proč se tak chvěješ,

proč tiskneš k srdci dlaň,

náš příběh jen teď povídám.

Způli tak krásný, způli hrozivý,

kdož zví ho, ten se podiví.

 

Ne synáčku, netrap mě,

žiješ tu, si dítě mé,

zbytečně bloudíš v jiných životech,

nosí jen smůlu, jenom žal,

dívej té krásy kolem, co za to dal

by sterý dávný smutný král!


 

Mamičko moje, dráhá moje má,

stydím se tuze, že mi ta krása uniká,

však na očích leží mi jakás tma

a teď v půli noci shléd´ jsem jí do tváře,

teď snad vím, snad znám už, snad rozumím, tak nech mě při víře,

snad tu tmu jí rozpustím.

 

Ach synku, synečku, proč trápíš matičku,

proč hledáš stíny v jasný den,

proč netančíš se sluncem?

Na rukou jsem tě nosila,

tak opatrováns byl,

ni větévka ti cestu zkřížila,

po kterés šel,

ni černobýl,

kde vzal se smutek,

co ti v očích dlel?

 

Ach mamuško, matičko,

ty jsi mé sluníčko,

dobřes mě chovala,

dobřes mě měla,

laskavá, voňavá,

bohu libá Lidu-mila,

synůms dala, co měli mít,

nemohou chtít, nechtí víc,

Ach mamuško, matičko,

ty jsi mé sluníčko,

v tvém teple bych tančil rád,

tak nech mě, nech mě můj smutek vyplakat.

 

Ne, to nejde, to nemůžu, tak se bojím,

bojím se hrozně, bojím se moc,

že kam odcházíš, je jenom noc,

že mi odcházíš a zůstává noc

a já tu sama stojím.

 

Ach matičko, proč se bát,

že nemůžem si kde chcem hrát,

že je život zlý,

to ne, to není tak,

to jen my se bojíme

k radosti proplakat.

Uhýbáme bolesti,

až není už kam,

- ach jsi všude, kam se podívám.


Tak dovol mi trpět, dovol mi jít,

jinak samota hrozná,

jinak nižádný klid.

Tak dovol mi snem

prosnít se z bolesti ven.

 

Ach mlč už, co to povídáš,

srdce mi zlomíš, rozum rozvikláš,

a ten už jen drží stráž ,

když bolest bolí, když,

ach můj kříž!

 

Ach mamuško, matičko,

ty jsi mé sluníčko,

ty nejsi kříž,

jen sluníčko pod mrakem trápení,

z něhož není žádného spasení,

než zázrakem,

zázrakem, o nemž sníš.

Třpytivým zázrakem,

slaným jak moře,

zas budeš krásná,

má rybička ze sna,

tak propusť slzu chvějivou pod okem,

bude dobře, bude dobře!

 

Jak ráda bych, ach jak

slze skanout svolila,

jak ráda bych slevila,

jak ráda ztišila

své splašené srdce.

Vina má však neslevila,

můj neslitovný soudce,

co jsem si uložila,

neunesu přece

- a to je má vina!

Utíkám by mě nedostihla

a bojím se konce

- že budu vinou dostižená.


Matinko, máti, neutíkej mi,

přede mnou se netřes,

nejsem přcc já, nejsem tvůj soudec,

jsem ten kdo dá ti

rozhřešení,

jsem, kdo v život bolest mění.

Tos jen na struny, co pěly žal,

položila ruku, by zmlkly,

a ony nehrají už dál,

všechen život svlékly.

 

Ach jenom, ach, tak je to tak,

co cítím, nevím,

jen co měla bych,

ani to ne však,

to je můj hřích.

A strach zabíjí lásku

a bez lásky jsem jen prach

a z toho mám strach.


III.

Matička podléhá synkovu naléhání a přiznává se, že vše viděla. Synek vypráví dál a mamičku přitom zmáhá bolest nezměrná.

 

I tu pokleká matička, hlavu svěsí,

synu můj, odpust mi, nežaluj,

že v nejlepším neskočil sen ten tvůj,

všechno jsem viděla, jak v noci snil jsi,

půl noci ses ze sna smál

a půl proplakal,
než jsem se nadála,

propadls v smutku sluj.

 

Vprostřed noci té tmavé

ten pocit tak silný

z lůžka mě zvedl, vedl kroky mé zchablé,

kde jsi spal a nakázal mi,

bych se dívala,

jak tvář tvá se usmívá

ve spánku spanilá

a na ní malinké jiskérky,

usmíváš se,

to jsou slzy radosti,

nižádné smuténky!

 

Ach, tak nesmál ses, co paměť mám,

já ztuhla, zkameněla,

srdce mi propích hrozný trám,

a noc tmavá ještě potemněla.

Na koho tak směješ se, na koho usmíváš,

ruku teď vztáhl jsi, to bolí,

jak až jak!

A koho teď hladíš, koho objímáš,

jako mě nikdy, to bolí,

tak až tak!

Kdoví však odkud,

odkudsi odněkud,

kde matky mají srdce o svět širší,

vydral se slzí proud a s ním stud,

že štěstí bych ti odepřela, buď si čí si.

A se slzami horko žáru,

srdce puklo, konec žalu...


Ach synku můj, teď odpust mi, nežaluj,

že nepřestal v nejlepším sen ten tvůj.

Synáčku, synku, já všechno viděla,

půl noci ses ze sna smál

a půl proplakal,
než jsem se nadála,

propadls v smutku sluj.

 

Jak půlnoc odbila, radost jak tma

v půli se zlomila,

slzy zhořkly, zkalily se,

hlava sklesla, smutek strašný

snáší se, radost kalí navždy.

Ruka vztažená, ruka, co objímá a hladí,

spadla jak sražená, marný boj svádí,

noc přetěžká ztmavla víc

a na prsou tíží

dusím se, zemdlévám,

přibitá k kříži,

co bylo skutkem tím,

že padáš teď mrazivým

prázdnem

z kterého ni dnem novým

tě nespasím?

 

Mamičko, ach máti, vím, co radost hatí,

poslouchej, slyš, ať sen můj uvidíš.

 

A matka se třese, matka naslouchá,

ví už, co uslyší, strnula však,

naslouchá.

 

Ach matko, matičko,
dnes měl jsem divný sen,

já byl v něm smutným delfínem,

ten sen tak silný byl,

proč já se jen probudil,

ach matko, matičko,

bylo mi krásně, je mi uzoučko!

 

Mně sen o tobě se zdál,

o slunci, o moři, o hebké o kůži

tvé, co jsem objímal.

A celý den jen hrát si hrát,

kůži o kůži třít, hladit, otírat

a švitořením vody

povídat si, smát se smát.

Ach doma, doma, doma jsem,

jsem delfín v moři sluncem prokvetlém.


A není zítra, není včera,

je jen hra, která nikdy nekončí,

neb nikdy nezačala,

neb hrou je život sám,

žbluňk, z radosti v radost se propadám.

 

Pak však náhle,

kreslím stíny,

sen se láme,

tma se vklíní,

ach matko, matičko,

bylo mi krásně, je mi uzoučko!

 

A matka se třese, matka naslouchá,

ví už, co uslyší, strnula však, naslouchá.

 

Kreslím sen,

slunce nízko nad vodou,

vodu a v ní samotu nás dvou,

kreslím delfína s delfínkou,

malého s maminkou,

a pod nimi hlubinu viny,

co neodčiní.

 

Kreslím sen,

slunce nad vodou,

nad hrou delfíní,

která náhle končí,

kdo pozná smrt, se proviní,

a vina radost tenčí.

 

Malý delfín šťastně volá,

smějící se ústa, hola,

tak mámo, mámo, má, pojď si hrát,

den teprv usíná,

a v dálce stádo halasí,

čekají, ještě včera se mnou hrála sis,

hrej si se mnou, mám tě rád,

ach, teď nesmíš, nesmíš umírat!

 

Však delfínka slábne, slábne dech,

to malý nese mámu na zádech.

Matko, matičko, delfínko, mé všecičko,

dýchej ještě, plav prosím, plav maličko,

slunce padá za obzor,

sami jsem zůstali, kol žádný tvor,

ach má moje, moje má, bojím se

tělo zemdlévá, to tělo, které nese tě,

umírající matku delfíního mláděte.


Tvé oko je tak smutné,

smutkem hlubším hlubiny,

kam klesáš, kam sklesneš,

až ploutev umdlí mi.

A já tak nevím, nerozumím, co to je,

co znamená, když si delfín nehraje.

Nevím, co je, neznám samotu,

kdo je smrt, skáče také z vody,

miluje mokré kůže nahotu?

 

Ach matko, moje vina, viná má,

ztrácíš se mi, moje má,

oči kalné zemdlené,

tělo chabne, nedýcháš,

bolí to,

až jak až

 

Ach matko, matičko,

dnes měl jsem divný sen,

přesmutným byl jsem delfínem,

ten sen tak silný byl,

proč já se zavčas nevzbudil,

ach matko má, mamičko, úzko je mi, úzičko,

nic neřeklas mi o smrti,

že není jí vyhnutí.

 

Dost už dost, křičí matka,

hlavu v dlaních, ruce roztřesené,

srdce puká, k smrti vyděšené.

Dost už synku, dost už dost,

to nedá se snést, tam není místo

pro radost!

To sen zlý jenom musel být,

ach nechtěj, nechtěj bolest probudit!


Matičko má, snad příběh ten je klíč,

vím, proč je radost pryč,

znám příčinu pravou

té viny zbytečné,

teď chmury zmizet mohou

z tvé tváře konečně,

tak nech je jít, nech je zmizet,

nech je bolet skutečně.

 

A bolest dávná, bolest zapomněná,

bolest skrytá, dobře uvězněná,

strhla pouta a teď šílí,

ven se bourá, srdce kvílí,

nechci vědět, nechci znát,

na závoru dám tě, dvéch dám vrat,

neznát smutek, to se sluší,

s ním však zapřela jsem duši,

s duší tebe, s tebou sebe,

strašné kolo chladem zebe,

zapřela jsem peklo,

ztratila jsem nebe,

tak už nemluv, vše se smeká,

hlubina je strašná, leká,

padám do ní, stahuji tě,

promiň, promiň, moje dítě,

nechtěla jsem vyděsit tě,

smrt zapřít, neznat, odhodit,

jen smát se, delfíně ploutví pohladit.

 

Ach matinečko, matinko,

tys neřekla mi o smrti,

která pustit tě mě donutí.

Ach matičko má, delfínko,

má radosti, má smutněnko,

pustit tě nesmím, nemohu,

nedám tě, nepustím,

ach, už nemohu.

Má maminečko delfíní,

kdo opustí tě, zle se proviní.


A ploutev mrtví, mdloba šedá,

nepřestávej, nesmíš zklamat,

nesmíš zklamat,

nesmíš,

nesmíš,

nesmíš,

nesmíš...

a do hlubiny tělo padá,

do hlubiny do černé,

do hlubiny do temné,

do hlubiny do chladné,

slunce prázdné

a bezedné,

padá,

padá,

padáš,

padáš,

padáš,

zmizelas.

A všechno je pryč...

 

Ach matko, tak strašný měl jsem sen

opuštěným jsem byl, malým delfínem,

ach ten sen tak silný byl,

proč já se zavčas nevzbudil

 

Zůstala noc, nezůstalo nic,

nahoře, dole, ze všech stran,

hlubinám všanc vydán,

sám ponechán.

Tak těžký, tak strnulý,

tak prázdný,

radosti prázdný,

hvězdy usnuly,

hledám tě mezi nimi,

tu, kterou jsem zradil,

bloudíc mezi tmou noci

a nocí přehlubiny.

 

A zdáli volá stádo, švitoří,

přijď, přijď k nám, kejklíři,

skok sem, skok tam,

skok z vody obratem,

pojď k nám,

ať nebloudíš osaměn.

Já zatím piju své samoty,

dna dopít se nedá,

hloubka je nezměrná,

v ní ležíš moje  ty.
Nikdy jsi mi neřekla,

že je kdes jaká smrt,

neznám ji,

neznám, co je být sám.

Ach neodcházej,

kus mě padá za tebou,

a nelze se smát,

nelze plakat,

jen plout po hladině,

marným myšlenek,

radost je vina,

žít je vina,

ach delfínečku, delfíne,

kdo ti ji promine?


IV.

Vyděšená matička znovu odmítá synův sen i boží milost. Ale pak znovu podléhá.

 

Ne synku, dost už dost,

tam není místo pro radost,

jen o smrti zas, nech ta slova,

kdo tě nutí zas a znova,

hloupé je to, zbytečné,

kruté, až moc skutečné.

 

Ne, zbytečné to není,

musím poznat, kam jsi odešla,

jaké je mé provinění,

poznat hloubku, peklo stíny,

konec života i světa,

konec viny.

Proto se ptám,

k otázkám jsem nucen,

patřím hlubinám

nebo čí jsem?

Co je v hloubce té prokleté?

Nelze se jí vyhnout,

nelze ji odmyslet,

nelze věčně na hladině dlít,

na povrchu života, slov, myšlenek.

Ne, nelze se jí vyhnout,

nelze ji odmyslet,

ona je cit, ona je život,

ona je celý svět.

 

Ach není, nesmí být, nemůže,

nemluv o ní, sic tě přemůže,

já nikam neodešla, tady jsem,

tak dost těch nápadů

s minulým životem!

 

Ne, to není minulé, nic není pryč,

viny hrozivé, v zámku zlomil se klíč.

Možná nebyl to život minulý,

možná byly to ke dnešku symboly,

ale tak pravdivé, tak pocity čisté,

té viny co cítívám, včera, dnes, posté.

Je tu, je tu a tíží,

přibiti jsme k kříži

podobni božím synům,

nekonečně jim vzdáleni.
S sebou si neseme

strach z opuštění,

strach ze zklamání,

strach k nesnesení,

nejsme než provinění

a k odpuštění žádná cesta,

den co den se znovu trestám,

prost boha, prost naděje,

že znovu najdu tě a mé štěstí se na mě

zas usměje.

 

A strach zabíjí lásku,

neláska rodí vinu

a vina strach,

v bludném kole zbloudím, zhynu,

dřív než mrtvý na marách,

tak proč nevěřit bohu,

že seslat může sen,

jímž smrt možná zmohu,

jímž den může být projasněn?

 

Ach jak by mohl bůh dobrým být,

jak chceš smrt uprostit?

Bůh je zlý, nic necítí

nechat tě tu mě přinutí.

Přezlý je, za smrt má masku,

odlučuje, bere lásku,

zabíjí a milost nezná,

nepromíjí.

 

Ach ty vylekaná, ty bolestí zaslepená,

ty neskromná, ty bláhová,

z věčného ticha bohem v milost vzatá,

teď sobě sama děláš kata.

Copak bůh nejdřív nedá život,

lásku

pocítit, prožít,

pochopit?

A cos opravdu procítila

to nelze vzít!

Tak dovol si trpět, dovol si jít,

jinak samota hrozná,

jinak nižádný klid.


Ach co mluvíš, čím ještě mám se probolet,

copak je málo dítěti umřít, ztratit svět?

Copak je málo padat k hlubině, zatímco

pláče malé delfíně?

Copak je málo té viny z věčných vin,

každým odmítána

o nic už neprosím.

 

Ach matko, matičko,

třeba není hlubina tak zlá,

třeba není vina bez konce,

třeba je to jen nějaká

větší hra

nakonec stejně veselá,

veselá něžně, tenounce.

Možná že bůh je světlo světel,

světla příliš, příliš záře,

tmy světa velký předěl, jenž tě leká,

že bůh je láska k nesnesení velká

proto z jeho tváře,

uzříš jenom stín,

který zdá se

černý, když jenom

tolik lásky vidět neumím.

 

Ach synku, možná, doufám, snad,

co dala bych, svého syna zas objímat,

ale copak mě špatnou, že by bůh...,

mě provinilou, že by snad...,

bůh, někdo, tys mohl mít rád?

Ach odpust mi, odpust na stokrát,

že jsem tě opustila.

 

Ach matičko, jak se bojíš,

že u boha neobstojíš,

neboj se, neboj, není co

k odpuštění,

to byla smrt,

to nebylo opuštění.

Ty ale odpust, odpust mi,

že nenechal jsem tě jít,

já nevěděl, co je být sám,

odpust, že jsem upřel ti klid.


V.

A nakonec se hovoří o tom, co je skutečné utrpení a co skutečná pomoc a smutný delfín se zase směje.

 

A utrpení menší, mizí

zmizí možná docela,

ach vím - netřeba mi pomoc cizí,

jenom tvoje důvěra,

pár tvých slov a ujištění -

kdo miluje, sám nikdy není.

- vím, že trpíš,

však vím, má to tak být,

je třeba utrpením projít,

seč se ho nezbavíš.

Máš mé svolení, mé požehnání,

jsem s tebou, tak jdi!

 

Protože často není utrpením

utrpení samo,

ale nemožnost projít jím

až na jeho konec.

Utrpením je polovičaté bytí,

v němž i každá radost je jen

způli sama sebou...

 

A objímá synka matička

pryč věčnost je jak chvilička

věčnost bolesti a odloučení

radost je tu, pohleď na ni,

smějí se zase šťastní delfíni,

smějí se zase delfíni své kráse,

ach nevinní.

 

 

 

 

 

 

 

                                                       Marek


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

-x-


 


 

Rodinné konstelace

DaMíšovy nejnovější
• Hry pro děti  • Vlakové muzeum Lužná  • Zoo Praha  • Damián fotograf 

Hledej
  více >>>
| 1d | 1t | 1m | 3m | 1r | abs |

Nejnovější
eb_logo.gif

EnergyBulletin.cz spuštěn

WishList
• Co bysme si přáli  • Co jsou naše skromná přání?  • Splněno: pohádky do promítačky DIAX