Holotropní dýchání
Test osobnosti
Hloubkový psychotest z vlastní dílny s automatickým vyhodnocováním
download zde

co test testuje

kde leží hluboké příčiny Vašich pocitů viny? Smutku? Nebo naopak radosti a vášně? Jaká jsou vědomá i nevědomá spojení krásy, nenávisti, umění,  radosti s Vaším dětstvím, matkou, otcem, s Bohem?

Test odhaluje jak celkové ladění Vaší osobnosti, tak zejména ukazuje bolavá i radostná místa, která jsou tohoto ladění příčinou.

Popis

Test je ve formátu xls, rozbalený cca 1,2MB, zabalený v samorozbalovacím souboru k downloadu cca 250 Kb. 

Popis - funkce

Test je založen na matici, tj. vzájemném porovnávání uvnitř Vašich zadaných hodnot, tj. do vyhodnocení nevstupuje žádná interpretace.
Vyhodnocení je provedeno automaticky s výstupem v matici čísel, v grafech a v textové podobě (viz. ukázky).

Popis - instrukce

Každému z následujících 36 pojmů (hodnot):

bůh, cestování, člověk, ďábel, děti, dětství, dobro, druhé pohlaví, já, krása, manželství, matka, nemoc, nenávist, otec, partner, peníze, politika, přátelství, radost, rodina, sex, smrt, smutek, sourozenec 1, sourozenec 2, sourozenec 3, stáří, škola, učitel, umění, vášeň, vina, zdraví, zlo, zlost

přiřazujete (viz. ukázka) vždy 8 ¨(ne více, ne méně!) z 16 následujících symbolů:

Blesk, Měsíc, Číše, Mříž, Člověk, Oko, Dům, Rty, Had, Ryba, Květina, Slunce, Kříž, Strom, Loď, Voda


ukázka automatického textového vyhodnocení 

Výsledek testu - automatické textové vyhodnocení
ARC-S 2002
Komplexy osobnosti
Jméno

Velmi blízké
Hodnota člověk je pro Vás blízká s aspektem/y: Matka
Hodnota děti je pro Vás blízká s aspektem/y: Otec
Hodnota sourozenec 1 je pro Vás blízká s aspektem/y: Otec  

 

Spojené
Hodnota bůh je pro Vás spojená s aspektem/y: Otec
Hodnota cestování je pro Vás spojená s aspektem/y: Bůh, Otec
Hodnota člověk je pro Vás spojená s aspektem/y: Otec
Hodnota ďábel je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina
Hodnota děti je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost, Bůh
Hodnota dětství je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost, Otec
Hodnota dobro je pro Vás spojená s aspektem/y: Matka
Hodnota druhé pohlaví je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost
Hodnota já je pro Vás spojená s aspektem/y: Matka
Hodnota krása je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost, Matka, Otec
Hodnota matka je pro Vás spojená s aspektem/y: Smutek, Otec
Hodnota nemoc je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina
Hodnota nenávist je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina
Hodnota otec je pro Vás spojená s aspektem/y: Bůh, Matka
Hodnota partner je pro Vás spojená s aspektem/y: Matka
Hodnota politika je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina
Hodnota přátelství je pro Vás spojená s aspektem/y: Bůh, Otec
Hodnota rodina je pro Vás spojená s aspektem/y: Bůh
Hodnota sex je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost, Vášeň
Hodnota smrt je pro Vás spojená s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota smutek je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina, Matka
Hodnota sourozenec 1 je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost, Matka
Hodnota stáří je pro Vás spojená s aspektem/y: Matka
Hodnota škola je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina
Hodnota umění je pro Vás spojená s aspektem/y: Smutek, Vina, Matka
Hodnota vina je pro Vás spojená s aspektem/y: Smutek
Hodnota zdraví je pro Vás spojená s aspektem/y: Bůh, Otec

Opačné
Hodnota dětství je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Vina
Hodnota nemoc je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost, Otec
Hodnota politika je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Matka, Otec
Hodnota přátelství je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Vášeň
Hodnota radost je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Vina
Hodnota smutek je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Vášeň
Hodnota sourozenec 1 je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Vina
Hodnota stáří je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Vášeň
Hodnota umění je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost
Hodnota vášeň je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek
Hodnota vina je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost

Celkové ladění
Celkové ladění Vaší osobnosti ovlivňují negativní aspekty smutku a viny.
Výrazně pozitivně jste v testu hodnotil/a: 7 body.
Výrazně negativně jste v v testu hodnotil/a: 12 body.

13.12.2002 9:13
copyright Marek Páral, 2002
marek.paral@centrum.cz
 


ukázka 2 (srovnání teprve ukazuje hodnotu testu)

Výsledek testu - automatické textové vyhodnocení
ARC-S 2002
Komplexy osobnosti
Jméno

Totožné
Prázdné

 

Velmi blízké
Hodnota ďábel je pro Vás blízká s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota děti je pro Vás blízká s aspektem/y: Radost, Bůh
Hodnota dobro je pro Vás blízká s aspektem/y: Radost
Hodnota druhé pohlaví je pro Vás blízká s aspektem/y: Radost
Hodnota já je pro Vás blízká s aspektem/y: Radost, Bůh
Hodnota nenávist je pro Vás blízká s aspektem/y: Smutek
Hodnota partner je pro Vás blízká s aspektem/y: Radost
Hodnota politika je pro Vás blízká s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota přátelství je pro Vás blízká s aspektem/y: Radost
Hodnota radost je pro Vás blízká s aspektem/y: Vášeň
Hodnota sourozenec 1 je pro Vás blízká s aspektem/y: Matka
Hodnota nevěra je pro Vás blízká s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota věrnost je pro Vás blízká s aspektem/y: Radost, Vášeň
Hodnota vášeň je pro Vás blízká s aspektem/y: Radost
Hodnota zdraví je pro Vás blízká s aspektem/y: Radost, Bůh
Hodnota zlo je pro Vás blízká s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota zlost je pro Vás blízká s aspektem/y: Smutek

Spojené
Hodnota bůh je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost, Matka
Hodnota člověk je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost, Vášeň, Otec
Hodnota děti je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň
Hodnota dobro je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň, Bůh
Hodnota druhé pohlaví je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň, Bůh, Otec
Hodnota já je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň
Hodnota krása je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň
Hodnota manželství je pro Vás spojená s aspektem/y: Matka
Hodnota matka je pro Vás spojená s aspektem/y: Bůh
Hodnota nemoc je pro Vás spojená s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota nenávist je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina
Hodnota otec je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň
Hodnota partner je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň, Bůh, Otec
Hodnota přátelství je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň, Bůh
Hodnota radost je pro Vás spojená s aspektem/y: Bůh
Hodnota rodina je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost, Bůh
Hodnota sex je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň, Otec
Hodnota smrt je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina
Hodnota smutek je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina
Hodnota sourozenec 1 je pro Vás spojená s aspektem/y: Bůh
Hodnota věrnost je pro Vás spojená s aspektem/y: Bůh, Otec
Hodnota stáří je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina
Hodnota škola je pro Vás spojená s aspektem/y: Matka
Hodnota umění je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost, Vášeň
Hodnota vášeň je pro Vás spojená s aspektem/y: Otec
Hodnota vina je pro Vás spojená s aspektem/y: Smutek
Hodnota zdraví je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň
Hodnota zlost je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina

Opačné
Hodnota bůh je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek
Hodnota cestování je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota člověk je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek
Hodnota ďábel je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost, Bůh
Hodnota děti je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota dobro je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota druhé pohlaví je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota já je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota nemoc je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost, Vášeň, Bůh, Otec
Hodnota nenávist je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost, Vášeň, Bůh
Hodnota partner je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota politika je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost Bůh
Hodnota přátelství je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota radost je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota rodina je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota smrt je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost Vášeň, Otec
Hodnota smutek je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost Bůh
Hodnota sourozenec 1 je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek
Hodnota nevěra je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost Bůh
Hodnota věrnost je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota učitel je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Bůh
Hodnota umění je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Vina
Hodnota vina je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost
Hodnota zdraví je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina

Celkové ladění
Celkové ladění Vaší osobnosti je pozitivní
Výrazně pozitivně jste v testu hodnotil/a: 38 hodnot.
Výrazně negativně jste v v testu hodnotil/a: 28 hodnot.
8.1.2003 15:13
copyright Marek Páral, 2002   

Download
| Test ARCS2002 || test_arc-s2002.zip || 213Kb || staženo: 6882x |

| Holotropní dýchání | | Texty | | Občasný blog | | Autor | | Zábava | | Moje |
| 2006-07-25 13:49 || marek | | čten: 32767x , naposled: 2017-07-26 22:59 | | || | | ||

K tomuto článku je jeden komentář, přidej svůj názor >>>

141. sdfsa (sdfs, 2011-04-27 08:50:13) odpovědět
sdfsadf

Zpětný pohled na moje HD
Zpětným pohledem nemyslím, že bych s HD skončil, myslím tím jen svoje reportáže a tím svoje dýchání, která byla dlouhou dobu tím nejhledanějším na těchto stránkách.

Třebaže jsem býk a mám to i v novém logu stránek, záznamy mých dýchání mi teď spíš připadají jako zápisky mladého zdivočelého kozla. No, snad tím neříkám jen to, že jsem teď zase pro změnu starý kozel. Chci říct to, že pro samu úpornou snahu proniknout do toho dýchání, si myslím, že jsem se s dýcháním - sám se sebou dýchajícím - míjel.

Nevím, jestli už bych se teď potkal, jen mám pocit, že bych tuhle poznámku měl ke svým reportážím učinit.
| Holotropní dýchání |
| 2006-02-03 12:12 || marek | | čten: 8665x , naposled: 2017-07-26 23:25 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Nomád a princezna

Nomád

Kdoví kolikrát se vracíš. Duše prochází příběhy a stejně tak příběhy procházejí tvou duší, dotýkají se navzájem, hovoří spolu, smějí se i pláčou - smějí se i pláčou nad vlastním smíchem i pláčem. Po vodním životě a smrti temné a děsivé jako hlubina moře přichází život v poušti. Voda spojená s vinou je vyměněna za písek a prach a touze poznat jinou tvář smrti nic nestojí v cestě. Severní Afrika, 860 dost možná také 750 n. l., pouštní kmen nomádů, kočovníků a válečníků.

Ti lidé jsou jako poušť sama, od ní k nerozeznání. Písek jsem a v písek se obrátím, stejně jako on se řítím mezi pouští a nebem, jsem dítě samé Země - jsem Země sama. Miluji divoce, vášnivě. Zemi stejně jako ženu a ženu stejně jako Zemi a ty obě stejně jako bytí i nebytí. Jsem duna, která se nepřestává přesýpat z místa na místo, jsem i nejsem v jednom, jsem jako zrnko písku, které samo nedělá písečnou bouři, ale co jiného je poušť, než pár písečných zrn a co jiného je kmen, než ty a já, když se ženeme skalami. na hřebcích černých jako závoj tajemné tanečnice.
Ne, nedá se to vyslovit. Je to nejasné, zamlžené, nezachytitelné, protože stále v pohybu, nepočká to samo na sebe, ale co na tom! Ten pohyb je obrovský, nádherný, opojný, je nekonečný. Co na tom, že není můj, že to nejsem já - je to poušť a vítr, nezastavitelné vanutí, které zastaveno upadá rovnou v nebytí, v bezvědomí, neboť co je vítr, který nevane, co je poušť, na niž nežhne rovné slunce? Jsem válečník nespoutaného kmene, sám nespoutaný, sám jsem celý kmen, celý rod, celá poušť i země i nebe, protože nikde nezačínám, nikde nekončím...
Jak jednoduché, nádherné, divoké, extatické. 

A přece. Tam. V dálce. Spatříš ho jednou a zkusíš ho přehlédnout. Spatříš ho podruhé a zahledíš se. A spatříš ho potřetí a jsi ztracen. Město. Podivné tvary. Struktura. Plynoucím křivkám pouště se postavily rovné, ostré hrany a tebe udeřily do očí a do snů. Jak nezvyklý pohled pro nomáda. A jak fascinující. To nehybné. To strnulé. Tvar, který zůstává, který se nemění. Nepřirozený a přece něčím oku tak blízký. V té prostotě, v jednoduchosti. Vpadne dovnitř a už neopouští tvé myšlenky. Co je to za pocit, za jistotu? Moc? Síla? Ty nejsi z tohoto světa! Ale co jsi? Co víc než tento svět? Co jiné? Nomád stojí nehybně s pohledem upřeným na obzor, slunce zapadá a ostré stíny s přicházející temnotou rostou, mohutní. Jako vítr o vysoké zdi rozbily se divoké myšlenky. Nerozumí, nechápou. Jen se jako k bolavému zubu vrací k obrazu, který v nich roste a roste. 

A přání nelze nesplnit. Tak se nomád ocitá před branou, nechává se jí pohltit s hlavou zakloněnou, rozhlíží se udiveně kolem, těká očima, nerozumí zvukům, hlasům, tvarům. Kam se poděl tvůj trysk nekonečnou planinou? Díváš se kolem sebe, skoro nedýcháš…

Sám nevím, co je to za pocit, když na nomáda vzpomínám. Je tu poprvé? Poprvé spatřil zhmotněnou myšlenku? Nechápavě hledí na dílo těch, kteří donutili proud, jenž byl jeho domovem, podřídit se jejich vůli. Těch, kteří se postavili nad něj, nad proud, nad poušť, nad svět a tím i nad bohy. Možná si nejasně vzpomněl na Atlantidu. Na paláce lidí, kteří dali přednost své hře s hmotou, před hrou moře s nimi. Ale Atlantiďany tehdy pohltilo moře a on, delfín, už dávno zapomněl v nekončících hrách…

Je to fascinující. Zároveň děsivé. Ano - láká ho to a zároveň děsí. Neví proč. Něco uvnitř, o čem ještě neví?

Ztichl nomád, oněměl, ztratil vítr v zádech a písek a skály pod nohama, zdá se, že už necítí proud. 
Ale zpátky nemůže.
Město ho přitáhlo. Jeho osud.
Ztělesněná moc, síla, vůle, existence.

A ještě něco.

Forma, která jinde neexistuje. Cosi, co musí přicházet odjinud. To ho fascinuje. To cizí. To, co rukama lidí, jejich vůlí, jejich myšlenkami proniká do jeho světa. Jiný svět? Jiná vůle? Boží vůle? Jeho bohové jsou bohové proudu. Poslechneš je a oni tě možná ušetří. Ale kdo jsou tito bohové? Ano, toto je bitva bohů! A kdo jsou bohové města? Hledá je. Musí je najít!

Němý stojí před palácem. Ztrácí se v pokřicích slavnosti. Vyhlíží vládce. Vidí je? Snad z dálky. Není to důležité, protože jejich přítomnost cítí všude. Možná je zahlédl plout v honosných člunech po řece. Ve vysokých nosítkách plout davem. Snad jsou to opravdu bohové! Kdo jste? Volá na ně v myšlenkách. Přitahují ho, víc a víc.

A přání musí být splněno. Divoký nomád chce vát s bohy, s těmito bohy, kteří jsou zdá se mocnější než ti, které znal. Chce vát nespoutaně, jak zná a ještě víc! Ale jak úzkými a křivolakými uličkami? Úzkou, křivolakou lidskou mocí? Ne, to nomád nezná - podřídit se lidskému. A tak netrvá dlouho a stojí před jedním z bohů za krádež či jinou nepatřičnost. Neuvědomuje si lidskou moc, která ho drží. Nikdy jí nepodléhal, nezná ji. Nebrání se ale, protože cítí, že ho proud nese tam, kam sám chtěl. Že brzy spatří bohy města. Nebo bohyni? 

Ano, berberská princezna. Sedí kousek od něj v závojích a kobercích a přece je nekonečně vzdálená. Moc je pro ni samozřejmostí. Město je pro ni samozřejmostí. Její lid je pro ni samozřejmostí. Všechen jeho život, který drží v bílé, jemné ruce nedbale spuštěné ze zlatého opěradla. Zato poušť je nepřítelem, je tím venku, tím cizím, neznámým a nebezpečným, protože neovladatelným. Stejně jako její lidé. Stejně jako on, nomád. Setnout!

Skutečně bohové? S jakou lehkostí vládnou! S jakou lehkostí nařídí smrt! Žádná rada stařešinů, žádný souboj, žádné úsilí, žádný zápas tělo na tělo, život proti životu, nůž proti noži a ruka proti ruce. Jaká je to moc?! Nomád vidí božstvo, nemůže tomu být jinak! Neuvědomuje si, že přišel o hlavu, že si ji bohyně mávnutím té ledabylé ruky vzala - a nepřemýšlela příliš. Pro nomáda není důležitá smrt. Smrt je koneckonců jen jako přejít z vrcholku jedné duny na druhou, jako písečná bouře, která změní tvář, ale nezmění poušť samu. Nomád se vždy podřizuje proudu, vanutí větru, karavaně, stařešinům, neznámým, děsivým, vzdáleným bohům. A smrt z rukou bohyně - krásné, blízké, živé, dýchající, hebké - co víc si může přát? Je oblouzněn, sám nastavil svůj krk a ještě má chuť křičet štěstím a pýchou... 

Ale pak se něco láme. Pokřik a hluk. Ten hlas snad nomád zná? Ošklivé probuzení? Na kamennou podlahu padá před bohyni nomádova milenka. Prosím! Žena pouště, která jako poušť chutná, s níž milování je jako milování s pouští samotnou. Divoká, pružná, pevná, nepoddajná jako tamaryšek a prosí! Padá na kolena a prosí! Za nomádův život. Za svoji lásku. Nomád nerozumí, nechtěl to, v hloubi byl spokojen se svojí volbou a teď váhá, je zmaten a bolí to. I bohyně je rozrušena. Setnout také! Prohlédl nomád alespoň teď? Proměnila se bohyně v jeho očích v člověka? V ženu? Dívku? Kdoví. Možná si to neuvědomuje, ale neumírá zcela přesvědčen. Zlobí se na svoji milenku, že jej vytrhla ze sna, i že tak krutě spojila svůj život s jeho. Zlobí se na bohyni, protože přece ví, že skuteční bohové plní skutečná lidská přání. A zlobí se na sebe, že dovolil utichnout svému větru, trysku své nespoutané duše a zaprodal svou hlavu falešnému božstvu.

Přichází tedy o hlavu - mačeta mu utne vítr v hlasivkách a jeho hlava propadá bohyni - ženě, která stejně jako on nedokázala rozlišit božstvo v sobě od lidského. Proto se opět setkají...

Pozn.: Tento příběh přinesla z holotropního dýchání Šárka. Nejdřív jsem se mu smál, pak zapadl, a pak zapadl do souvislostí a byl tu...

Související texty
The Nomad and the Princess

| Holotropní dýchání | | Povídky |
| 2005-12-15 08:57 || marek | | čten: 16324x , naposled: 2017-07-26 23:21 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Stránky pro Míru
"...autor těchto stránek holotropně dýchal na Skřidlech asi dvacetkrát v rozmezí asi sedmi let, chodil přes žhavé uhlí, saunil nesnesitelně dlouho v indiánské sauně, mohl vypustit duši při víření při bubnech, rozešel a zase sešel se tam se svojí ženou a nakonec udělal tyhle stránky, které vám doufám udělají radost:-)))"
Linky:
Stránky pro Míru >>>

| Holotropní dýchání |
| 2005-11-12 20:31 || marek | | čten: 7318x , naposled: 2017-07-26 23:22 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Holotropní otázky (faq)
Otázky a odpovědi o holotropním dýchání
Proč tyto otázky
Blesková teorie HD
Jak začít aneb kudy dovnitř
Kontakty
Jak to vlastně probíhá
Co se se mnou děje
Co je a k čemu bodywork
Hudba
Délka (jak skončím)
Jíst či nejíst
Bolest
Vize
Dech
Rituál x technika
Co když se tam nedostanu
Divoké x klidné
Co je a k čemu sitter
K čemu mandaly
Sharing
Dýchat o samotě
Skupina
Nebezpečí
HD a drogy
Jak jsem se dostal k hd já

holotropní otázky 

                      ???

Proč tyto otázky

Když jsem dal svoji sajtu dohromady, bylo HD trhákem a návštěvnost byla překvapivá. A taky ty emaily - "můžu dýchat sám? Jsem v prdeli, napiš mi hned, kde se dejchá?" a podobný a taky pořád stejný. Odpovídal jsem rád každýmu, tohle je prostě shrnutí téhle mé zkušenosti.

zpět                          

Blesková teorie HD

když jsem v shitu a nezvládám, tj. také nezvládám vlastní emoce, je toho na mě moc, tak je jednoduše ztlumím, zúžím vědomí. A to tím, že utlumím dech. Jenže - každá neúplně prožitá věc chce být prožita, každý nedokončený tvar uzavřen, a tak se cpe do života a do vědomí. Prostě je tam. Jsou tam a hromadí se. A utýct se před nima nedá. Takže je možný je třeba dodatečně prožít, dodatečně prodýchat... Byla tam možná bolest, ale - ať to zní, jak chce zvláštně - dobrá bolest. Bolest z odcházení bolesti.. Ale tím to nekončí, jako kdyby za tím naším známým světem  bylo ještě něco...

zpět                       

Jak začít

knížkama Stanislava Grofa:
Dobrodružství sebeobjevování (nejlíp, nejpraktičtější)
Za hranice mozku
Holotropní vědomí (vyšla u nás první, ne tak obsáhlá, obecnější)
Kosmická hra (spíš komplexní filosofie - v tomto však vynikající!!!)

http://www.holos.cz/hd/knihy.htm

upozornění: můj dojem je, že po přečtení těchto knih získá člověk příliš “vznešenou”, “barevnou”, “absolutní” představu a bývá poprvé skutečností poněkud zklamán. Je třeba si uvědomit, že jde o shrnutí a tím také o to nej z dlouholeté práce.

Obsáhlé info je dnes k dispozici také na Síti. Uvádím jen stránku www.holos.cz, z níž se dostanete kamkoli dál.

zpět                       

Kontakty

Osobně jsem vždy dýchal u šamana Míry, zde adresa a tel.:

Miroslav Kašpar
Skřidla č. 8
3822 32 Velešín

0602/864 331

Míra študoval u Grófa a má certifikát, samozřejmě není v republice jediný.

zpět                       

 

Jak to vlastně probíhá - stručně na příkladu jednoho víkendu:

pátek večer

  • seznámení, povídání o sobě (představení se)

  • úvodní povídání - něco z teorie, jak dýchání probíhá, organizační věci, otázky sobota

  • výběr sitra - můžete být domluveni nebo se najít na místě - a domluva kdo dýchá kdy. Podle toho si dýchající odpustí snídani.

  • příprava místa, matrace, něco na přikrytí, šátek na oči, voda, pohodlné místo pro sitra

  • začátek dýchání je relaxací, uvolnění celého těla, myšlenek - svěřte se moudrosti svého těla, nechte se vést svým dechem

  • relaxace přechází plynule do zrychleného a hlubšího dýchání

  • hudba nastupuje, zpočátku rychlejší, rytmičtější, během celého trvání má několik vrcholů, celkově zklidňuje až do závěrečných relaxačních kousků

  • po 2-4 hodinách jsou už všichni většinou venku, odpočívají, kreslí mandaly

  • vytoužený oběd, ti, co dýchají odpoledne si jej odpustí.

  • totéž odpoledne

  • večerní sharing - povídání o dýchání, podělení se o zážitky, mandaly

Pokud jde o týdenní pobyt je všechno mnohem klidnější - dýchá se vždy jen jednou za den, takže je čas i na jiné meditace, na indiánskou saunu, na skupinový proces…

zpět                       

Co se se mnou děje

Těžká otázka. Podstatné je, že celou dobu je člověk tzv. “jednou nohou v reálu”. Tj. nejde o nějaké bezvědomí, ztrátu sebekontroly, totální úlet. Neustále je část člověka vědomá si toho, co se děje. Z toho bývají lidé občas zklamaní (jak rádi bychom se zbavili sami sebe). Ale díky tomu je tu neustále také možnost vědomě se rozhodnout skončit (velký rozdíl od LSD!!!)

Co a k čemu je bodywork

Bodywork - práce s tělem je v HD hodně důležitá. Jde o to, že jsme celistvé bytosti - naše myšlenky, emoce a těla jsou jeden celek. Proto prací s tělem pracujeme zároveň s emocemi i s myšlenkami. Ve změněném stavu vědomí je toto spojení naprosto jednoznačné. Dotek může bezprostředně vyvolat emoci - pláč, smutek, hněv, stejně jako vzpomínku, myšlenku. Je to jako přepnutí do hlubších úrovní našich operačních systémů (hlav, těl, duší), v nichž je nastřádáno už příliš mnoho špíny - a na těchto úrovních ji lze vymetat jaksi přímo.

zpět                       

Hudba

jakákoli.
etnika, operní, rock, techno…
na začátek silná, rychlá, rytmická, postupně zklidňuje s několika vrcholy.
pravidla ale téměř nejsou - i pomalý začátek má svoje klady.
zažil jsem dýchání kompletně na etniku - mnozí si pochvalovali, mě to přišlo trochu ošizené.
názory jsou vždy od extrému k extrému - mně líbila, mně ne.
celkem pravidlem (ale možná je to můj pocit) je, že nástup nerytmické hudby vyvolává výbuchy vzteku či hluboký smutek - údajně je to způsobeno tím, že rytmus pro nás znamená dělohu a ztráta rytmu přináší vzpomínky na ztrátu tohoto libého prostředí.

zpět                       

Délka

průměrně tak 2 - 3 hodiny.
osobně jsem nejdéle dýchal 4 hodiny.
proces sám je ale dlouhodobý - pokračuje i po návratu domů.
občas se stane, že něco není dodýcháno - člověk před něčím utekl, ale ono to zůstalo a dodýchává se ještě dodatečně, improvizovaně na místě.

zpět                       

Jíst či nejíst

před mnoha náboženskými obřady se drží půst. Je to součást čistění. Také soustředění. Plný žaludek může tížit a nepustit do dýchání. Není to ale tragický a nutný. Někdy je lepší v žaludku něco mít, aby bylo co zvracet :-)

zpět                       

Bolest

moc se bojíme bolesti. Děláme všechno proto, abychom se jí vyhnuli. Ale ona zůstává - jak fyzická, tak především emoční. Právě ta emoční se ukládá v těle a časem se mění ve skutečnou fyzickou.

V dýchání může dojít na hodně bolesti. Ale je to zvláštní bolest - nazval jsem ji bolest z odcházení bolesti. Člověk do ní chce jít, protože přímo fyzicky cítí, že jakmile přesáhne určitý bod - zmizí. Je to dobrá bolest, dalo by se říct. Od křečí, přes různé tlaky, bodání, píchání, cokoli.

Jen jedinkrát jsem zažil skutečně ostrou bolest, ale ta byla ze všech nejlepší a po ní přišel můj nejsilnější zážitek.

zpět                       

Vize

podle Grofových knížek (a někdy taky LSD) čekají lidi (a já čekal) něco na způsob multikina. Většinou to tak není. Většina (zejména prvních) dýchání se odehrává na tělesné a pocitové úrovni. Vize přicházejí až potom a i pak jsou většinou podobné snění s otevřenýma očima, imaginacím, trochu snům. Jejich síla není v obraze, ale v úplnosti, jakou člověka zasáhnout, v pravdivosti a bezprostřednosti.

zpět                       

Dech

žádný speciální. Prostě rychlejší a hlubší. Nic víc. Vychází se z toho, že běžně dýcháme nedostatečně. Dobrovolně se dusíme, abychom utlumili sílu svých emocí, které nás nebo naše okolí mohou ohrožovat. V dýchání jde tedy o “plný dech” nebo až o “dodýchání nenadýchaného”.

Zpočátku raději víc přitlačit, vědomě dýchat, “pracovat” - nadýchat se. Pak může dojít i na minutové zástavy dechu (sitter sleduje a může rozdýchávat).

Když nevíte kudy kam, vraťte se k dechu. Vede věrně a opravdově, ví, co potřebujete.

zpět                       

Rituál x technika

lidi si jezdí “zadýchat”. Přijedou, zadýchají, odjedou. Zkusili toho už tolik, co by nezkusili HD…

Každý ví, že není trip jako trip. Nebo možná ne každý, ale stačí vzít, že není milování jako milování. Všechno, co se děje před tím, kolem i potom, všechno, co si přineseme v hlavách - nálady, obavy, představy, předsudky, strachy - to všechno je součástí toho, co se pak děje. Ovšem je samozřejmě na vás chcete-li si jen zašukat nebo skutečně milovat…

To je jedna věc. Další a možná důležitější je pokora.

Technika je něco, co máme v malíku, co nám slouží, čím dosahujeme předem plánovaného a jasného výsledku. Technika je prostředek k dosažení cíle. Ale jaký je cíl dýchání? Co vlastně dýchání je? Co se v něm děje a proč je tak silné, účinné? A proč se ho zároveň tolik lidí bojí?

V dýchání se dotýkáme věcí silnějších a větších než jsme my sami. Zrození, smrt, utrpení, osvobození, smutek, štěstí… věcí, kterým nedokážeme vládnout. Proto ten strach a tolik otázek. Odpověď je jediná - ano, existují věci svrchovanější než jsme my, které lze jen přijmout.

Technika je nástroj v našich rukou. Rituál jsme my v rukou něčeho většího. Rituál je vyjádření úcty a uvolnění se hlubší moudrosti - těla, dechu, pocitů, země, rytmu…

Dýchání proto pro mě není technikou a za šamanem Mírou jezdím právě proto, že je šamanem.

zpět                       

Co když se tam nedostanu

tak se nic neděje.

Stalo se tak buď z přílišné snahy se “tam” dostat, což je křeč a buďte rádi, že Vás to tam nepustilo, byla by to křeč ještě horší.

Nebo naopak z přílišného strachu z toho, co “tam” je.

Tenhle strach je nesmyslný - vždycky se člověku dostane jen tolik, kolik může zvládnout (a o maličko víc, aby se učil, že může všechno). A potom - proč se do toho takový člověk pouští? Proč se nutí, znásilňuje, zraňuje? Nakonec se bojí právě sebe, tohoto svého sebezraňování, sebeodsuzování…

Lidi, kteří se do dýchání nedostali jsou pro mě důkazem vnitřní moudrosti této metody.

zpět                       

Divoké & klidné

tohle píšu spíš pro sebe. Jak já se ze začátku rval! Ale čím dál víc zjišťuju, že jemnější přístupy mají hlubší a trvalejší účinky - u čehokoli - masáží, meditací, milování, dýchání, běhání, plavání, psaní…

zpět                       

Co je a k čemu sitter

sitter je zatraceně důležitá osoba. Dává pocit bezpečí, je to průvodce. Můžete se pustit mnohem dál, volněji, klidněji, když víte, že máte strážného anděla. Musím říct, že tenhle pocit pro mě byl sám o sobě hrozně silnej a moc jsem si ho užíval.

Prakticky pak sitter podá vodu, kapesník, přikreje, odkreje, odvede na záchod, podá pytlík na zvracení a řekne jen do toho… A hlavně - tu přitlačí, tu víc - viz bodywork.

zpět                       

Dýchat o samotě

to je ale hloupost. Proč? Dýchání je rituálem spojení - s vesmírem, s planetou, se sebou, s ostatními lidmi - tak proč sám? Nechceme se tím snad zbavit své špíny, svých nánosů, masek a přetvářek, které vznikly neustálým skrýváním sebe sama, schováváním emocí, skrýváním vlastní pravdy? A chceme toho docílit ve skrytu? To je pitomost!

A pak se stane, že dýchá o samotě někdo, kdo má silný, traumatický zážitek samoty z dětství - dostane se do něj zpátky - a zjistí, že je zase sám a je namydlenej.

zpět                       

Skupina

Až po mnoha dýcháních/pobytech jsem začal vnímat, jak důležitá je úloha celé skupiny. Její "duch", atmosféra, důvěra. Holotropní dýchání není osamělá meditace. Neuvědomujeme si to možná už proto, že běžně jsme vůči ostatním pro jistotu uzavření. Ale tím jsme uzavření i před bližším kontaktem se sebou, o což přesně v dýchání jde. Krátce - jaká je skupina, takové je dýchání.

zpět                       

Sharing

neboli sdílení. Povídání po a o dýchání. Vynikající, ba nezbytná věc. Podělit se, začlenit to z “druhé strany” do světa, přinést to. Není třeba vysvětlování, analýzy, stačí to samo vyprávění, stačí naslouchání druhým. Neznáme tyto změněné stavy, neznáme posvátno - je nádherné slyšet o něm od druhých, slyšet to vlastní spojení s nimi, se vším. Je prima zjistit, že samota je iluze, kterou si sami pracně budujeme.

zpět                       

K čemu mandaly

kreslí se bezprostředně po dýchání. Nejde všechno říct slovy, zvlášť ne to odtamtud. Mandala dokáže zachytit i to, co nedokážeme pojmenovat, v jediném obrázku je složená obrovská moudrost, komplexní obraz váš, vaší právě absolvované cesty. Ta moudrost se může ukázat za dlouho, postupně… Je příjemné zůstat po dýchání ještě v klidu, beze slov, bez myšlenek, nechat promlouvat ruce. Zklidní to, věci se usadí, ujasní. A zůstane něco hmatatelného.

zpět                       

Nebezpečí

na tohle téma se napovídalo spoustu, zkuste jiný linky, já nebudu obhajovat, co tisíce let obhajovat nepotřebovalo. Osvědčilo se mi, že vyvracet nebezpečí HD je zbytečné, protože vždy jde o politiku, o předsudek, který hledá záminku. Říkám - ano, nebezpečí existuje, to je život - a vy snad nejezdíte autem?

http://www.holos.cz/hd/napsali/regener.htm

zpět                       

HD a drogy

HD vzniklo jako náhrada LSD. Nicméně tahle souvislost je zavádějící! Techniky hyperventilace, extáze navozené rytmickou hudbou stejně tak jako nejrůznější práce s tělem tu byly i bez téhle souvislosti!

Ale jinak - potkal jsem pár dýchačů, kteří už vyzkoušeli ledacos ostrého a všichni shodně tvrdili, že HD má něco do sebe. Že má sílu, opravdovost - a že na rozdíl od prchavých chemických ingrediencí zůstává…

zpět                       

Jak jsem se dostal k HD já

tak nějak “náhodou”. HD pro mě bylo pokračování oshových dynamických meditací, kt. jsem potkal v centru Lažánky u Brna. Hledal jsem možná ještě silnější kladivo než jsou dynamičky. A vida, zhouplo se to se mnou po 13 dýcháních a teď hledám pohlazení jemnější než jemné. Což může být dýchání také.

zpět                       

 

 

Arco                    

      

| Holotropní dýchání |
| 2005-02-01 19:41 || marek | | čten: 8398x , naposled: 2017-07-26 23:02 | | || ||

K tomuto článku jsou 2 komentáře, přidej svůj názor >>>

24. Holotropní dýchání (Ilona , 2005-07-22 20:51:09) odpovědět
Díky za zkušenost, rozhoduji se a toto mi pomohlo. Dostala jsem odpověď na všechny otázky.Takže zkusím to a uvidím....

RE: Holotropní dýchání (, 2007-04-11 13:15:10) odpovědět
 
Holopní dýchání >>>
Původní stránky, reportáže z 20 hd >>>

Mandala - 7. hd

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Juchů

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Nástěnný výjev radosti

Linky:
Holopní dýchání >>> >>>

| Holotropní dýchání |
| 2005-02-01 13:53 || marek | | čten: 7807x , naposled: 2017-07-26 23:22 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Mandaly
mandaly spojené s holotropním dýcháním ve Skřidlech u Českých Budějovic (a později už nejen s ním).

Kresba - démon ze sna


Kresba fixou - Dva démoni

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Kresba - díry do hlavy


Mandala - Dítě


Mandala - Egiyt


Mandala - Ohnivé kolo 2


Mandala - Rozdělený čas


Přicházející vlny


Mandala - Tvořivost


Mandala - Ohnivé kolo 1


Mandala - Loukoťové kolo 2


Mandala - Loukoťové kolo

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Zebra - Závrať

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Zebra - Brána


Mandala z druhého hd

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Posvátný obraz

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Brouk, vize, 3. hd


Mandala - Plavec

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Juchů

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Půlkruhová mandala


Mandala - Zrod

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Mandala - Žena

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Xemona


Mandala - Dvojitá


Mandala - štít


Mandal - Tři hadi


Mandala - Stulení


Mandala - Stlačení


Oranžové kolo

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Mandala

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Nástěnný výjev radosti

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Zebra - RA brána


Hubertíkova mandala


Hubertíkova mandala


Hubertíkova mandala


Hubertíkova mandala


Mandala - svítící brouk

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Mandala - drapák


Mandala, oko


Řeky času, 5. hd

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Zrod

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Stroj na kruhy

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Kruh drápů

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Kruh drápů ledový

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Medvědi u ohně

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Medvědi u ohně - led


Návrh na šperk

Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Stav po 4 hd


Brouk na zádech


Delfíni za bouře


Řeky času (neon)


Vynořující se medvěd ze sna


...

...

...

...

Mandala - oko


Brouková mandala


Zubatá mandala II


Takhle to fakt cítím


Následky dokumentárního pořadu o sexu slonů


Objekt touhy a děsu



Zajímavé mandaly Jardy Cihláře můžete shlédnout tady >>>

 

Související texty
Kraencyklopedy
Photoshop
Photoshop
Corel
Corel
Koláže
Koláže

Související galerie
Oldies
                 
| Index | | Holotropní dýchání | | Fotogalerie |
| 2004-12-03 14:01 || marek | | čten: 22470x , naposled: 2017-07-26 23:33 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Odpusť Xemoně
Jaká je? Ano - je krásná, je úžasná, je obrovská. Absolutní! Xa Xemona Xea Kinridea, paní z Monde, Saebillen, Skláv, Sqaram, Sibria Rjóa Sina Sia Aradea, Xeana Ma Xeramii. Zná ji pod sty jmény, tvářemi a vtěleními jejích mnoha životů, ba co víc - pod tisíci bezejmennými postavami, jimiž všemi je a ještě čímsi víc - jako sám archetyp. Ale ne, není neosobní ani vzdálená, naopak je bližší než blízká, bližší jemu, než si je on sám, je to živé pod jeho kůží, které chce žít, je to nahé pod jeho šatem, které nechce být skryto. Stydí se za ni, ale bez ní nemůže a ona se dere ven svými příliš bujnými tvary a žádostmi, snaží se ji skrýt, ale ona je příliš citlivá i dychtivá a chvěje se i přes pláty jeho brnění a rozkoš a vášeň, již dává, je větší než vina, kterou za ni cítí, kterou cítí za to, že jí podléhá, že konečně činí to, co opravdu chce. Taková je. A ještě větší.
 Mám jí prý odpustit. Já? Jí? Jenže to bych jí musel nejdřív uvěřit. Copak můžete odpustit vlastnímu výmyslu? Copak se na něj můžete vůbec zlobit? Ano, říkám o ní, že je mým vnitřním hlasem, ale kdo by dnes čemu takovému věřil? Jako image dobré, ale odsud podsud, nečekej, že ti to sežereme... Ale všichni ti “oni” zůstali daleko pryč a ty tu stojíš živá náhle zas a krásná a tak úpěnlivě, tak naléhavě prosíš. A já nevěřícně hledím a do očí se derou slzy a na srdci pálí - nepros, prosím, dost už, takovou tě neznám - tak živou, tak blízkou, tak - trpící... A nevěřícně hledím - má Xemono, má Xem, má velekněžko, ty? Ty jsi kdy byla - opravdu - ty jsi - živá? Ty ses kdy dotýkala mé kůže, mých rtů, tys kdy chodila po týchž cestách, za těchže nocí a trápení? Ty ses kdy... milovala ses se mnou? A proto jsi teď mým hlasem a rádcem a milenkou a vším? Tedy nejsi můj blud, výplod osamělé mysli, zoufalé jen prázdné přání? Nemluvím tedy sám se sebou, nejsem tedy sám v osamělých černých večerech, v beznadějných smutcích, v zoufalých milováních sebe sama - to ty se miluješ se mnou, to tebe cítím, živou, živou, živou...

*****

Jaká je? Ano - je krásná, je úžasná, je obrovská. Absolutní! Xa Xemona Xea Kinridea, paní z Monde, Saebillen, Skláv, Sqaram, Sibria Rjóa Sina Sia Aradea, Xeana Ma Xeramii. Zná ji pod sty jmény, tvářemi a vtěleními jejích mnoha životů, ba co víc - pod tisíci bezejmennými postavami, jimiž všemi je a ještě čímsi víc - jako sám archetyp. Ale ne, není neosobní ani vzdálená, naopak je bližší než blízká, bližší jemu, než si je on sám, je to živé pod jeho kůží, které chce žít, je to nahé pod jeho šatem, které nechce být skryto. Stydí se za ni, ale bez ní nemůže a ona se dere ven svými příliš bujnými tvary a žádostmi, snaží se ji skrýt, ale ona je příliš citlivá i dychtivá a chvěje se i přes pláty jeho brnění a rozkoš a vášeň, již dává, je větší než vina, kterou za ni cítí, kterou cítí za to, že jí podléhá, že konečně činí to, co opravdu chce. Taková je. A ještě větší.

*****

Pojď, pojď, pojď! Křičíš, sténáš, svíjíš se. Smyslné jsou tvé tvary, žádostivé křivky, svůdné tělo, nestoudné všechno. Nespoutaná jsi, divoká, nic ti není svaté, neboť ty jsi světice všech svatých, jsi jako lvice dravá a svobodná. Pojď, pojď, pojď, křičíš na mě, ale dávno už jsi na mě zapomněla, tvé tělo vybuchuje mnou a ve mně a ze mě, na kousky trháš příliš strnulý a příliš chladný ti svět. Taková jsi. Vymyslel jsem si tě dokonalou, krásnou, nejkrásnější, vždy blízkou a nezklamávající a tys taková přišla. Taková a ještě větší. Vymkla ses mým příkazům, ty rádoby jen smyšlená, přerostlas mé nejodvážnější myšlenky, které nebyly víc než nesmělým přáním, a nespočetněkrát jsi je splnila. To jen já nevěřícně a bázlivě z té síly a krásy zůstával jsem stát opodál. Vím, že mi dáš všechno, ale copak to unesu? Ty hrozná, ty strašná, ty nesmírná. Jsi světlem, které až oslepí a já padám v tmu, když tě nedokážu následovat. Hrozná jsi, hrozná! Tolik jsem tě chtěl, ale raději běž, do čeho mě to nutíš?! Proč tolik bolesti, když přece pro lásku?! Že jsem tě vůbec kdy poznal, že jsem kdy vůbec chtěl, raději nechtít nic, zapomenout, zapomenout, zapomenout... A co že vlastně?

Ach, odpust, odpust prosím! Slyším znovu tvůj hlas. A znovu pláču. Já? Nebo kdo?

*****

Ano, tohle jsem opravdu mohl být já - v kterémsi ze svých minulých životů - ten mladý horlivý kněz s blonďatou kšticí a dlouhým krkem upnutým do těsného kolárku. Ten mladíček s očima naivníma i vášnivýma zároveň, který si kdysi přečetl v Markovu evangeliu: Amen, pravím vám, že všechno bude lidem odpuštěno, a to mu jediné stačilo z celé bible, neboť to otevíralo bibli v něm samotném, bibli mnohem větší, radostnou, otevřenou a plnou života. A jaký že vlastně je, ten udivený hoch, který se naučil říkat to, co necítí, aby mohl najít to, co cítí? Jistě je neposedný a nezbedný, tu horlivý, tu apatický, nesoustředěný, stále zahleděný kamsi. Protrpěl nudné semináře, bloudiv při nich myslí v cizích krajinách plných slunce a vůně exotických koření. Jedním uchem tam druhým ven pouštěl suchopárné litanie, pedantské předpisy, nekončící výhružky, byl nepozorný, stále duchem nepřítomný, už být na druhé straně těchle dveří - a copak to nejsou jen dveře, jen okna do skutečného světa? Otvíráte mu je nebo zavíráte? Chce jít dál, dál, vyjít už konečně! Nerozumí, o které temnotě že to všichni mluví, vždyť je všude tolik světla! Čtouc písma svatá, zdá se, že čte jakýsi jiný text, barvitější, živější. V každém obraze vidí množství jiných, každý mu připomíná cosi krásného, známého a mnohem mnohem většího, úchvatnějšího a vznešenějšího. Cokoli vidí či slyší, jako by bylo jen chabým odleskem toho, co je tam někde hluboko uvnitř, co by cítit mohl a tolik chtěl. Jak těžko se proto soustředí na to co je, na to pouhé malé, bezbarvé, nudné a omezené tady a teď. Znovu a znovu se s nadějí vrhá na Bibli, která je však stejně tak zdrojem krásy a vznešenosti jako malosti, strachu a viny, a proto ji znovu a znovu po pár řádcích či stránkách odkládá, když ta jeho nekonečné touhy zároveň probouzí i zároveň dusí. A nakonec - nechce o zázracích číst, chce je vidět, co víc - chce je zažít, chce je konat. Jakpak může těm samolibým vysušeným zamračeným hodnostářům stačit vydlážděná šedivá perspektiva chladných strnulých katedrál? Sami jsou zkamenělí a šediví a chladní a strnulí. Neživí. To není nic pro mě! Já se musím rozhořet, ne se nechat uhasit, rozletět se touhou do všech stran, ne se nechat svázat! Já budu - misionář! Ach, matko, nezbláznil jsem se, to spíš oni, a věř mi - bojím se, bojím se, že oni mají pravdu, vždyť jsem proti nim tak sám. Bojím se, ale musím, musím...

*****

A opravdu! Zeleň přetéká z ostrovů, slunce se odráží od hladiny až oči bolí, a těch pachů, těch hlasů, těch těl, těch živých, kteří nejsou schovaní za žádnou maskou, žádným stavem, funkcí, hodností, žádným postavením. Tak nazí jsou! Venku i uvnitř. Snad v tom všem docela zapomíná na strach - ach mámo, kdybys to všechno viděla. Cantiknya pemandangam ini, nádherný obraz!

malaysia.jpg (11223 bytes)

Někdy se mu chce brečet, zároveň ale smát a stejně tak se smíchem přichází vjedno pláč. Jak je tu všechno otevřené, vydané na pospas, ale tím tak plné, intenzivní. To nejsou srdce na dlani, to jsou srdce jednolitá a celistvá, jen ta. Co z toho ale napsat do dopisů, aby doma nevystrašil? Saya belajar bahasa, učím se jazyk, saya baik baik saja, mám se dobře, saya cinta kamu, miluji tě, bůh tě opatruj. Ten rozpor ho trhá. Cítí se sám být bolestivě trhán ze své strnulosti, která - aniž si to kdy uvědomil - stala se mu přes všechny jeho nespoutané touhy domovem. A teď se cítí sám, jako by ho všechen ten divoký a příliš krásný proud života míjel. Doma se cítil jako mladé víno ve starém měchu, vinum novellum in utres veteres, ale tady si připadá jako nepotřebná záplata, již nikdo nepotřebuje, když všichni chodí nazí. Copak s nimi může tančit v dešti v těsné černé sutaně? A tak sedí v chatrči a píše do rozmáčeného deníku další zadržené slzy. Ach bože, co jim mám odpouštět? To já bych potřeboval odpuštění! Shodit z ramen ten zbytečný kříž. Blahoslavení chudí duchem! Či snad chudí hříchem? A že tě neznají? To já si myslel, že tě znám, Bože, cítil jsem tě přece tak silně! Byl jsem si jist, že tě znám mnohem lépe než náš děkan, ta pergamenová skořepinka s očima jako jehly, doctus frigidus sotva živý - vix vivus. Ne on - já znal tvoji měkkost, tvoji hřejivou náruč letního dne, šimravé spočinutí ve vysoké trávě naší louky, chladivé objetí v proudu řeky za městem. Ale ti lidé tady - ti tě znají! Ne - ti z tvé náruče vůbec nevystoupili, ti u tebe dlí den za dnem, minutu za minutou, ti nepotřebují kostely, ti na tebe nezapomínají... Nebo ty nezapomínáš na ně... Ach, bože, proč jsi mě opustil?

*****

Ale potom... copak ještě andělé chodí po zemi? Ale ona byla víc než nehmotná zářící postava z písma, byla jeho světlem stejně jako jeho nocí - obojím tak krásným. Byla jeho nebem i zemí i mořem i pralesem, byla tělem všeho jsoucího. A také jeho prozřením - nikdy jsme nebyli sami, nikdy opuštěni, lásko. Tma beznaděje náhle zažehnána, to jediný její pohled, oči měla hlubší než noční moře pod útesy a dívala se jimi na něj, dívala se a usmívala - ty víš, ty všechno víš! Nebo já vím, že víš. A musím ti to říct! Mata anda cantik sekali, tvoje oči jsou tak nádherné, lásko!

*****

Která modlitba byla kdy horoucnější, která víra hlubší, které odevzdání úplnější? Netřeba již odpouštění, vždyť nikdy nebylo žádné viny, žádného hříchu - co se ti to snažili namluvit ti staří mocichtiví blázni?! Kde je teď jejich malost, krátkost a pomíjivost, kde je jejich smrt v této věčné krajině závratné extáze? V té chvíli víš, v té chvíli jsi našel - vše jest odpuštěno. Omnia dimitentur est. Děkuji ti, lásko, děkuji, terima kasih. Ale zároveň víš - to není ona - to je život sám, to jsi ty sám, ty opravdový, ty úplný, ty takový, jaký jsi, to je láska - a slunce, a moře a jeho vlny a delfíni, to je - ano, to je i ona. Záplava rozkoše, extáze, vší té božské síly rozmetala poslední z tvých obav a strachů a vin, odplavila vší tvoji hříšnost, jež snad nebyla než vězením svatosti nejsvatější, jež poslední stála ti v cestě k němu, k ní, ke všemu...

*****

Miloval ses s ní. S mladičkou dívkou z jejich lidu. S dívkou s očima tmavýma a hřejivýma, s vlasy černými jako noc, v níž vás unášely hlasy džungle, s nohama dlouhýma jako kmeny palem na plážích, s útlými boky, s ňadry tak plnými a tak pevnými, s kůží za dne tmavou, za noci však světlavou a hebkou a horkou a blízkou a tisknoucí se, miloval ses s ní a miloval jsi ji - jako nikdy, jako nikoho, jako vždycky, jako všechny. Zapomněl jsi, kdo jsi, odkud přicházíš a proč, protože nebylo třeba žádných odpovědí, neboť už nebylo žádných otázek. Zapomněl jsi i na břímě, jenž sis na sebe vzal - to zklamání v souboji se smrtí - vždyť tu nebyla žádná smrt, a kdo zemřel, ten jen na chvíli odešel.

*****

Miloval ses s ní a dals jí všechno a ona ti byla vším... Jak rád bych tu skončil své vyprávění. Jak nádherný obraz, jak láskyplný, jak něžný. Stejně tak, jako ty bys rád, aby to bylo na věky. Vidím ti to na očích, tak bláznivě zamilovaných. Jsou jen pro ni. Každý její pohyb, každé zachvění její kůže, každé nadechnutí, přiklonění hlavy, každičký její vzdech tě uvádí v úžas - což je co takového vůbec možné? Chvíli co chvíli si vedle ní připadáš, jako bys mě zemřít či se právě narodit. Ona je život sám, tak prostě, tak obyčejně, tak zázračně. A není slov, která by to vyslovila, není mysli, která by to pochopila. Jen láska chápe všechno.

*****

Ach bože, nikdy jsem ti nebyl blíž, slyšíš! Ale ty jsi mi nikdy nebyl dál. Ach svatá Terezičko, s tebou umírám, že neumírám. Na samém kraji propasti stojím, moře bouří pode mnou a listy odložené bible šustí ve slaném větru. Ty zrádná kniho knih, ukázala jsi mi cestu až sem a dál nesmím? Et ascendens in montem, i vystoupil na horu, vocavit ad se quos voluit ipse, a povolal k sobě ty, které vyvolil. Naplnila jsi mě nadějí, vírou a láskou a já vzlétl, ale teď cítím, že v tvých slovech byl také jed, strach, hrozba a výčitka a ty mě teď tíží jako kamení. Popíráš sama sebe nebo jak tedy? Nedokážu to domyslet, když myšlenky, jež znám jsou příliš omezené na to, co cítím. Vím jen jedno - což se neděje všechno na světě pro radost? Což není tvá zpráva radostná? A kdybys věděla kolik já jí teď cítím! Už tě nepotřebuji, slyšíš! Vždyť jsi jen kniha, stejně jako náš děkan není bůh, ale jen člověk, který o bohu hovoří, sám přec též hříšný. Ale ruka ztěžkne a jen myslí se mihne ten obraz: Propusť mě a já propustím tebe! A listy jako křídla rozvírající se v letu, slovo boží navráceno zpět bohu jako já životu. Ne, ještě kdes zůstalo příliš strachu. Ach, kde jsi má moje, zapomněl jsem snad za tu chvíli jaký že je svět plný tvé blízkosti? Jaký že je ten skutečný, ten velký a nádherný svět? Už se zase bojím, zase opuštěný? Běžím tedy a skály se míhají pod mýma nohama - jak lehké je pohnout světem pro lásku! Běžím jako šílený, padám, padám k tobě, už, už...

*****

Bylo to krátké, vím, ale v té kratinké chvíli jsi explodoval a žil všechno dosud nežité, celý život. A možná i víc.

*****

Vesnice poklidně usínala mezi palmami, noc se snesla nad domy, ale do nich nemůže. U ohňů přede se nitka pradávného života, ostrované si ji podávají posvátně a obyčejně, člunek proskakuje osnovou pralesa a života a světa hladce a radostně; tká věčné vzory. To jen ty, kněže, klopýtáš se svým bohem a čímsi zaslepen narážíš, kde by tě naši bohové přece tak hladce provedli. Hranatý jsi a neobratný pro ty lidi s pružností a ladností divokého zvířete. A kdo tě to stále honí, jsi snad na útěku před tygrem či zlými duchy? Věčná síla protékající údy těchto lidí zůstává nevzrušena a jen se vědoucně usmívá nad tvým trápením, plyne stále a stále, plyne všude a nedá se zastavit. Její dům je poslední v řadě. Obešel jsi vesnici tmou a přicházíš k pootevřeným dveřím.

*****

A to je ten obraz, který znám: Světlavá kůže jejího těla v přítmí, křivka útlých boků a pomalu ale důrazně kroužící nádherný, oblý zadeček. A cizí mužské nohy. Konec. Obrazu i všeho. Všeho.

*****

Bylo to krátké, vím, ale v té kratinké chvíli jsi explodoval a žil všechno dosud nežité, celý život. A možná i víc. Víš?!

*****

Tak proto, tak takhle to bylo, ty... ty, Xemono? Proč?

Ptáš se proč? Běž si za svým bohem, když je tak žárlivý! Chceš se nechat svazovat, tak se svazuj. Můj bůh je láska, cinta, myslela jsem, že jsi pochopil. Měl jsi všechno, všechno na dosah, poznal jsi, jaké je být volný, necítit vinu, hřích, být šťastný a úplný. Co chceš ještě víc? Prostě takový buď. Já taková jsem. Právě proto, že jsem taková, jsem ti mohla dát tohle všechno poznat. Že nevím, co je hřích, že nechávám sílu proudit, nechávám všechno přicházet stejně jako odcházet, nelpím, nevlastním, nesvazuji ani se svazovat nedám. Jsem volná a uvolněná. Buď taky takový, nic víc... Ale tys nepochopil. Odvrátil ses tu noc beze slova zpátky do tmy a odešel jsi. A všechno bylo pryč, všechno jsi zahodil, jen hořkost sis ponechal. A nikdy jsi mi neodpustil.

*****

Ty nevěrná, ty hrozná, jen proto jsi mu všechno dala, abys mu to mohla zase vzít? Už kdysi ztratil a moc to bolelo. Vím, chtěla jsi mu pomoct. Ale on zatím ztratil podruhé. A máš pravdu, neodpustil ti. Nebo sobě, vždyť tobě nebylo co odpouštět. Byl to nakonec on, kdo od tebe, tiše a beze slova, odešel. A já ho vidím - nevím o jak mnoho později - jak žehná znamením kříže - dva prsty zvednuté, to gesto dnes dobře znám, moje ruka si jej ještě pamatuje - žehná znamením odpuštění a přitom cítí, že sám neodpustil, že to nedokázal. Že tě nedokázal následovat. Cítí se prázdný a falešný křižujíc vzduch zvednutou pravicí, sám touží po odpuštění, kterému byl s tebou tak blízko. Stále touží po tobě a zároveň se tě tak bojí. Máš pravdu, Xem, to jsem já, ten obraz je až příliš přesný, než abych si ho jen vymyslel.

*****

Můj dávný já, slyšíš mě? A sám si v tom obraze stoupám do zástupu čekajících na přijímání a trpělivě čekám až na mě přijde řada. Cítím s tebou, slyšíš? Slyš mě a věř mi - i hříšník může dát odpuštění. Kdo jiný ostatně, vždyť každé odpuštění je odpuštěním sama sobě, věř mi prosím, věř! A vidím tvé oči, plné smutku ale nezahořklé, vrásku mezi obočím, tvou strnulou ruku, slyším tvůj zadrhávající se hlas. Tak se mi podívej do očí. To jsem já. To jsem já ty. A nepřišel jsem si pro odpuštění. Já jsem ti přišel odpuštění dát. Slyšíš? Omnia dimitentur est - všechno jest odpuštěno. Všechno. Tak už i jí odpusť. A běž za ní. Vždyť už čeká celé věky, celou tu dobu ti věrná. Anda Xem, tvoje Xem.

| Holotropní dýchání | | Povídky |
| 2004-10-05 01:06 || marek | | čten: 14610x , naposled: 2017-07-26 23:21 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Holotropní dýchání 2003
reportáž z holotropního dýchání 2003 ve Skřidlech (remake z původních stránek)

 

 

dýchání na čočku - sexy medvědi - funguje to! - duchovno - kruhové tance - sex není tvůj - skupina - poděkování a vzkazy
- Dankova zpráva o holotropních dýcháních
 - často kladené otázky o holotropním dýchání
 - fotky - video

 
Léto bez Skřidel?

Disclaimer (pro zůčastněné)

Říkám těmhle textům reportáže, ale asi to nejsou reportáže. Psal jsem je - a pořád se snažím - psát je pro sebe. Takovej kavkovskej záznam Procesu. Přece jen je to ale jiný, když rozdávám vizitky s adresou těhle stránek a slibuju, že se tam brzy určitě dočtete, třebaže zatím sám ještě nevím, o čem. 
Tvrdil jsem hrdinsky Saše, že každej deníček se píše s tajným přáním, aby ho někdo četl. Když by na to ale mělo dojít...
Na druhou stranu mě napadá, že je to poprvý, co o vás takhle uvažuju, co vás cítím tak jasně, konkrétně a živě. Byla to prostě síla, bylo to prostě jiný dejchání. Takže i když se tu o sobě nedočtete (už vidím sám sebe, jak bych rychle klouzal po textu a vyhlížel, kde se tam objevím a jak herojsky tam figurantuju - a kdyby ne, pěkně by mě to žralo...), berte to jako můj malý dík každýmu z vás za sexy medvědy:)
Medvědi

Loňský dýchání jsem ani nezapisoval. Bylo víc o nás se Šárkou, celá skupina byla bez energie, já ostatně taky. Už jsme si začali říkat, že dýchání není, co bývalo. Že by starý zlatý časy? Ale léto bez Skřidel jsme si stejně neuměli představit. Tak jsme se za Mírou vydali s alibistickým záměrem, strávit ve Skřidlech aspoň příjemnej týden. Nemusíme přece pořád dýchat jak trubky. Máme toho za sebou taky dost… A život už sám o sobě je zatracenej proces… I když… milování, mandala před dýcháním A kdoví proč, první koho v Budějovicích na nádraží potkáme, je tarotový mág a lev Danko s Romankem a Zitkou. Před statkem Míra v oranžových kalhotách, útulná komůrka na konci tmavé chodby je volná, stačí jen vysavovat závěje plísně za postelí a postel vynést radši  celou*. Chodím po Skřidlech, za konírnou přibyla nová místnost, kočka je tu jen jedna, její dvě koťata se schovávají na půdě, jinak je všechno stejné, mouchy, matrace, kalendář s tvářemi ženské bohyně. Najednou si uvědomuju, proč nejsem Skřidlama a možná i dýcháním už tak opojenej jako dřív, nejsem v nich tak utopenej. Možná proto, že to, co jsem dřív zažíval jen tady ve Skřidlech - tu intenzitu, přítomnost a hloubku, teď žiju víc i „tam venku“, normálně. No, možná... Vaří Petra s novým tetováním s Láďou štírem jak má být, dojem z prvního sharingu je, že jsou tu samí berani a účetní.


Epizodka s Mlaďákem

Asi čtrnáct dní před dýcháním mi napsal Ondřej Nezbeda z Mladého Světa, že jim bouchly fotky k reportáži o holotropku a že by moc nějaký potřeboval, že mě našel na netu, jestli mu nevytrhnu trn z paty nejlíp ještě dnes. Vysvětluju, že na dýchání se většinou nefotí, fotek je takovejch málo. Pár povedenejch lomografií Ondry Kloučka, co mám na stránkách, nemá dostatečnou kvalitu. Pošlu mu Ondrovu adresu, co vytáhnu z Míry, ale už se neozve. Když čtu k mailu přiloženej inkriminovanej článek, jsme trochu zklamanej, autorka si prve zadýchala v Praze v tělocvičně a už píše. A o samotném průběhu nenapsala nic. Prý je to osobní.

Středa, dýchání na čočku

Když ne dýchat, tak být u dýchání chceme se Šárkou určitě. Petr z Košic přijel později, nevychází sitři, tak jsme rád, že můžu s ním. Šárka dělá pomocníka (říkají tomu floater – jakože volně prochází mezi dýchajícími a pomůže, kde je třeba). Petr dýchá holotropně podruhé, odháním mouchy a bedlivě pozoruju jeho rty modré jak od borůvek. Ještěže si odhrnul spacák a já vidím pomalý tep srdce na jeho břiše. Kupodivu mě to ale nijak nerozhází, necítím se za to provinile, necloumá se mnou povinnost cokoli udělat. Několikrát ho zkusím probudit, rozdýchat dotekem, ale nic, tak se uklidňuju tím, že se něco děje uvnitř, že se něco chystá*. Je to ostatně první dýchání, které je vždycky klidné. Sympatický pan fotograf z Mladého Světa je ale profík, určitě z toho něco vykouzlí. Vychutnávám aspoň Sašin tanec. Čistokrevný býk Saša se ve skutečnosti jmenuje Alexandra, hraje si na hodnou holku, a když to nejde, tak poskakuje jako kůzle. Pořád s deníčkem na kolenou, kreslí do něj ozdobným písmem a říká tomu bla bla, když ale tančí, je to indická bohyně, sama plynoucí voda a chlapů by nás v těch ladných pohybech utopila všechny v jednom.

Duchovno?

Je to divnej proces. Napřed odmítneš realitu, kterou žiješ. Hnusnou matérii, přízemnost, ty smutný, zamračený ksichty v metru, kterejm chybí smysl, radost, láska, blízkost, živej Bůh. A připadáš si najednou lepší, povznesenej, ty přece víš, jsi na dobré cestě a je jen otázkou - krátkého - času, kdy se všechno zlomí a bude to OK. Pak ti ale tohle všechno začne lízt krkem. Trvá to už moc dlouho a nikam to nevede. A ty příšerný kecy o něčem, cos nikdy neviděl, to snažení, za kterým není nic vidět, a něco ti taky zatraceně chybí. Možná kus masa, posedět v hospodě na zahrádce, obyčejně podrbat… prostě to přijde a s velkou úlevou sekneš s mystikou, esoterikou, duchovností… Fuj, vždyť to byl stejnej blaf jako to první! A možná - pomalu a zlehka - v tu chvíli přijdeš na to, že jsi konečně doma. Že hnusná matérie je vlastně to nejduchovnější, cos kdy našel, že duchovno není nikde mimo, ale zrovna tam, odkud jsi na začátku vyšel, že je to v podstatě docela obyčejná, ba nejobyčejnější a nejsamozřejmější věc. Uf! Ale že jsem si pěkně zašel! A směješ se jak blázen. Samozřejmě osvícený.

Jak krátce a trefně podotknul Hellinger – meditace je často hledáním matky. A Buddha přece ztratil matku při porodu. Není divu, že svět je pro něj jen utrpení.



 

 




Čtvrtek, 18. hd, sexy medvědi

Mám chuť dýchat s Petrem. Cítit mužskou energii. Ale asi je v tom taky trochu: a teď ti ukážu, jak se to dělá! Taky se mi zdálo o Šárce a její mámě. Šárka řídí, její máma sedí vedle ní a já se krčím vzadu. Joj! A to kvůli tomu, že jsem se jasně nerozhodl. Tak se jasně rozhodnu a dýchám s Šárkou. Dýchá se nezvykle hned dopoledne. Nemůžu se po ránu rozdýchat, vykašlat. Jako už dlouho po probuzení zahleněný krk, rýma. Běhám po vsi, abych se rozhýbal.

stará indiánka - ilustrační obrázek, Sotva ale začnu dýchat, je to pryč, cítím se volně, dobře v těle, dýchám do každého jeho koutu. A vedle mě sedí úžasná nádherná stará vrásčitá indiánka. Léčitelka, šamanka. Přikládá ke mně ruce, zpívá s hudbou a skoro neznatelně se usmívá.  A já jsem tam, co posledně - přestože jsem před začátkem obešel všechny čtyři kadibudky nejmíň dvakrát, můžu se počůrat, jen začne muzika. Zase ta stará dobrá známá bolest jako kdysi dávno za malička při zánětu močových cest, a pak mockrát znovu. Tak se tam zmítám, dýchám do toho, třesu hýžděmi, břichem – a nade mnou se sklání kruh stojících obrovských hnědých medvědů s tlapami s obrovskými drápy vtyčenými nad hlavami. kruh drápů Drápy tam nahoře vytvářejí jakýsi zubatý otvor, vstup do jakéhosi tunelu. A tím třesením a dýcháním do té bolesti se ta uvolňuje – a hle, to je přece rozkoš, to je to sladké, co přichází s orgasmem, to ohnivé, divoké, široké, rozesmáté! Čím víc se třesu a směju a rozšiřuju, tím víc se smějí a tančí medvědi a kruh drápů nad mojí hlavou se rozšiřuje, až se medvědi smějíce se spouštějí na všechny čtyři a vydávají se nádherně společně houpavým krokem na cestu. A stará indiánka se s nimi kývá do rytmu a směje se. 
Jenže já je nemůžu následovat. Bolest sice povolila a přelila se téměř v rozkoš (bolest jako odepřená radost!!!), ale co s ní? medvedi_past.gif (113202 bytes) Neumím s ní pracovat, neumím ji žít, nemá ve mně kam proudit. A už jsem zase u břicha, zase u ztěžklého srdce, zase u chladem strnulých zad. Tentokrát ale nejdu do bodyworku tak bezhlavě. V jednu chvíli se na mě sice sesypou a zkušeně mě vezmou do svěrací kazajky, ale není to ono. Vypadají, jako by při tomhle příliš klidným dýchání už čekali na nějaký vzrůšo. Chvíli si říkám – tak se porvu, udělám radost aspoň sitrům. Ale ne, odeženu je. Nechám si jen chvíli zlehka masírovat břicho Mírovou báječnou tlapou a od Šárky hřát ledviny (celým tělem mi přitom probíhá horko), víc ne. A hlavou mi přitom běží pořád divná věta: 

‚SEX NENÍ TVŮJ!" 

Sex je síla, která skrze tebe jen proudí, musíš ji použít, využít pro druhé, k něčemu! A před očima mi defilují v podivné přehlídce stará indiánka spolu se za chůze se pohupujícími medvědy ve srovnání s dlouhonohými snědými modelkami s řasami na půl míle a nekonečnýma nohama. A já jasně vidím, cítím, hmatám, že sexy jsou ti první. Že svůdnost modelek není ničím jiným než prázdnotou, dokonalým opakem indiánčiny i medvědí skutečné vnitřní síly, záře, plnosti životem, hloubky. To, čemu říkáme běžně ‚sexy", není než zoufalá touha po této síle, po naplnění, po radosti, je to mnohem víc hlad. A nemůže mě i v dýchání nenapadnout – no přece jo, vždyť anorektické modelky hladoví až na kost! Být sexy znamená hladovět? Ech! Když to vyprávím na sharingu, připadám si hloupě, ještě netuším, že sex je téma celé téhle skupiny.

A potom rybník. Je báječnej, stává se oficiální částí programu. Zřídíme si soukromou nuda pláž. Jen to šlapadlo od posledka prorezivělo a rozmontovaný se válí pod keřem. Voda je jako kafe, teda těch horních třicet čísel. A já jsem přesvědčenej, že bez té teplé, objímavé vody, bez toho rozdýchání, bez slunce a dlouhého povídání na břehu by dýchání zdaleka nebylo tak silný...


Pátek 

Nechci dýchat podruhé, ale při losování zas nevychází sitři, tak sitrovat jo, a vytáhne si mě Danko, když vytáhne z klobouku symbol srdce.

sitrování Dankovi Po 18. dýchání se snad poprvé ocitnu mezi bednami. A pak – když při pozornosti upnuté k dýchajícímu Dankovi, při houpání a podupávání v rytmu té nejsilnější muziky, co jsem kdy u dýchání slyšel – nepovolí od začátku do konce – se najednou přistihuju, že letím, že jsem v tranzu, naprosto rozpuštěn v hudbě, která mě tentokrát dokonale stereo obklopuje. A Danko se celou dobu skoro nezastaví. To, co pak vypráví na sharingu stojí za to (Dankova zpráva zde >>>). Dvě a půl hodiny pohybu, který chvílema absolvuju s ním. Tohle sitrování – po vlastním dýchání, po sauně zatraceně horké, ve skupině, která žije a otevírá se – je silnější zážitek než mnohé dýchání.sitruju Dankovi

Petr vedle na matraci se do toho pěkně pustil. Určitě prve nevěděl, co všechno se dá s holotropkem vyvádět:) A když tak na něj koukám - nepoznávám náhodou nějaký svoje prostocviky? No jo, ty univerzální matrace...

V Katce, která opečovává svého dýchajícího partnera vedle nás, vidím nás se Šárkou při prvních dýcháních - tu nervozitu a nejistotu, strach - kde je? co se s ním děje? uniká mi? vrátí se mi? to pro to vážně nemůžu nic udělat?

Milan fotí Radkovým foťákem. Fotky zde >>> Krátký videa z tohoto dýchání zde >>>

Pořád nevím, jestli zítra dýchat. když ale pak Míra u večeře poznamená – "taky se mi jednou nechtělo. Tak jsem si tam jen tak leh a počkal jsem, co to udělá. A najednou takový rány…" Tak už je mi jasný, že na dejchání nemůžu nedejchat.


Sobota, HD č. 19


Danko je dokonalej sitr, pečuje až dojemně, tohle si užiju. Širokou matraci už mám nachystanou přesně mezi reprákama, ještě vyběhnout kolečko kolem návsi zase se po ránu rozdýchat a setřást nervozitu. Šárka opět floatuje či floatruje. I Dankův Tarot jí potvrdil, že nemá dýchat, vypadá ale potěšeně svojí důležitou funkcí.

mandala19hd2.gif (153768 bytes)

Tenhle popis dýchání ostatně není přesný. Nejde jen o to, že se to prostě nedá popsat, ale ani já sám si to nepamatuju přesně, co vyvolalo co, jak to bylo přesně. Jsou to často jen zpětný dohady a interpretace, když v dýchání jde o hluboké až nevědomé děje.

Je tahle reportáž z dýchání pro mě takovým pokračováním dýchání samotného. Snahou víc ho spojit s tím, co žiju – třeba i za cenu omylů. 

Když jsem dopsal první hrubou verzi této reportáže/deníku, byl jsem překvapivě v podobným transu jako, když jsem si na konci tohoto druhýho dýchání sundal šátek.

Muzika tentokrát nestojí za nic. Přesně jak jsem si přál (jiným se ale líbila, jako vždy), protože takové diskotéce jako včera bych určitě neodolal a zase se po býčím utrh a odrovnal (jak mi vysvětlil býk Romanko na příkladu divoké ‚býčice‘ Alex). Dýchám poctivě, spíš dlouze a hluboce než rychle a po psím jako minule, vracím se k dechu. A už teď cítím, že to funguje a mám z toho nekonečnou radost. A zase je tu ta  bolest, to vzrušivé dráždění na hrázi (zrovna jsem si četl o mužském bodu G:)  To je určitě z těch děsně ledovejch nohou. Balím je do spacáku, dupu, nic. Až reflexní masáž, ta funguje - až v srdci. Najdu ten správnej bod a rozlívá mi to horko po celým těle, pulsuje v páteři, v srdci a ztěžklejch průduškách, narovnává mě to. Mám chuť si říct o masáž Dankovi, ale odolám. Je příjemný cítit nohy, plosky chodidel, hmatám jimi matraci, potom zem, potom vstanu a podupávám na dřevěné podlaze a je to cítit v celém těle. Jasně mi při tom vyvstává myšlenka – nemůžu pořádně milovat bez spojení se zemí.  Spojení se zemí je přitom totéž jako spojení sám se sebou, se silou, sebejistotou, sebe-vědomím i sebevědomím. Spojení těla a myšlenek. Obojí je třeba, obojí žiju. Ale zatím jsem většinou ztrácel jedno pro druhé. A také – cítím, že je tu něco třetího. Něco hlubšího než to obojí, zároveň ale nekonečně jemnějšího. Duše že by? Duch? To je fuk, ale je to tady, jsem to já, taky, nebo hlavně? A v tom se mi do hlavy a odtud do celého těla doslova vyvalí vzpomínka na první lásku – na zoufalé (a teď bych řekl naprosto nevědomé) popření vlastní mužskosti, na oddělení ‚čisté lásky‘ a osamělé onanie – a snad ještě hrdost na to, jak to zvládám… Au! Smotám si matraci a biju do ní tou pitomou, pitomou, debilní hlavou. Ty troubo, kams dal koule?! Řvu na sebe uvnitř. Sebelítost si ale dlouho neužívám, naopak cítím, jak síla roste, už teď – přímo v dýchání cítím cosi jako – jo, jede do, frčí to,jde to a mám z toho radost. A ta radost a síla a muzika (která přece jen není tak úplně mizerná a bez grádů) mě vytáhnou. Vidím, že tohle je minulost, cítím teď svoje tělo celé, spojené se zemí (z níž proudí sex, sex, sex!), mám pocit, že cítím Šárku, jak chodí kolem (a mám chuť sundat šátek, chytit ji a utíkat s ní do útulné komůrky) a jsem za to vděčnej, až bych brečel. 

delfíni Zní moře, příboj, racci, poznávám přesně tu skladbu, která vyvolala ve třetím dýchání můj nejsilnější zážitek s umírající delfínkou. To bylo ale tehdy. Tehdy… jsem se topil v obrazech, obrazy topily mě, plácal jsem se v nich, měly nade mnou absolutní moc, nedokázal jsem je nijak ovlivňovat, mít nad nimi nadhled – chápat je… Pozorně se dívám, co přichází. Ano, delfíni jsou pořád tu. Pořád je tu ta mihotavá síť světla pod hladinou, co se zlehka pokládá na delfíní kůži, pořád se mě dotýkají delfíní oči. Nečetl jsem dnes ráno Ram Dassovo vyprávění o setkání s delfínem? A ti moji delfíni v dýchání mě zvou, abych si s nimi šel hrát. Moc se mi chce, ale nějak nemůžu odmyslet to, že jsem člověk i to, že zrovna dýchám. S lítostí je pouštím a říkám si – tak dobře, příběh o delfínce byl možná pravdivý pro kterýsi můj jiný život, ale co mi chtěl říct v pro tento život? Delfíní máma je prostě máma! 

Přivádím tedy do dýchání na matraci v konírně ve Skřidlech mámu. Pomalu, opatrně, sedím u toho na patách, kolíbu se, cuká mi to v břiše. Hladím si ho, jak nejjemněji dokážu. A pak ho tak hladím – přímo léčím mámě. Jezdím jí podél jakési jizvy, která se chvíli na to otvírá a vylízá z ní brouk. No to tu už dlouho nebylo, říkám si a zdravím ho jako starého známého. máma a brouk Je velký, vysoká, štíhlý, černě lesklý jako nějaký sci-fi root z kovu zároveň jako Vetřelec, ale taky trochu jako střihoruký Edward – nemotorná, komíhající se nůžkovitá ostří. Chci se bavit s mámou, ale on zaclání, pořád je kousek v ní, mává končetinama, ale jinak nic nedělá. Jen prostě je. Jen prostě zavazí. Snažím se ho nějak odehnat, odvézt, cokoli, ale fakt nevím. Tak jen tak pořád před ním tancuju, šaškuju. A ona podle mě nebo já podle něj – to nedokážu rozlišit. Mám dojem, že ho nějak musím odlákat, zabavit. Připadám si pitomě, nebaví mě to, cítím, že je to ztráta času, ale šaškuju tak docela dlouho než mi dojde, že takhle nějak možná šaškuju i v životě. Že moje přebujelé hry fantazie, můj snový svět (co mi loni umřel) byly přesně takovéhle šaškování, zakrývání, taky ale bezradnost (vidím teď), monolog s imaginárnem… A uvědomuju si, že jsem se mámě – a máma mě - zaraceně dlouho nepodíval do očí. Ne bez jakési provinilosti, zpráskanosti, jak to trefně nazvala Šárka. Prostě ne zpříma, normálně, s hrdostí – spojen se zemí… Tím zase končí obrázky.

A zase a pořád břicho. No, když to musí být. A jen se do toho pustím, už cítím, jak sitři zpozorněli a jsou tu. 

A v tuhle nejpodstatnější chvíli snad všech posledních šestnácti dýchání fakt nevím, co se vlastně stalo. Ne, určitě to nebylo teď něco najednou – určitě se to střádalo všechny ty otravný, nepovedený, do konce nedovedený dýchání předtím. Všechny ty zoufalý rvačky a bolesti, který končily v prázdnu, vysílením, odpadnutím. Teď se nervu!

Prostě se poprvý nervu, nepřitahuju si Mírovy bájný ani jiný ruce, nevzpínám se, nehraju tu hru na krásně zoufalou osudovou marnost. Nemůžu, protože je tu to cosi jemné a hluboké, co jsem taky já. Co mnou celým jemně v hloubce vibruje. Před čím cítím  nekonečný respekt a úctu. A tak jen nadechnu a vtáhnu přitom břicho co nejvíc. A to je přesně ona, ta ostrá bolest až zevnitř u páteře. Tenká a jasná jako břit. Jako ostrý, kroutící se, rozevírající a k tomu všemu ještě žhavý plát plechu. Odspoda nahoru (jak vtahuju břišní stěnu). Dole vystřeluje až do hráze a konečníku, kde jde do křeče, výš se rozlévá do stran a do zad – do ledvin, do beder, nahoru pak běží po vnitřní straně páteře až do zadní srdeční čakry. A tak při každém výdechu. hlubina... starší můra, která se mi spojila s tímhle dýchání, takže jsem ji musel nakreslit Kroutím se na matraci, ksichtím se pod šátkem, připadám si hrozně bdělý, ale kašlu na to (protože to není pravda, jak zjistím na konec). Krátce nadýchat a znovu a znovu. Dankovu báječnou ruku jen nechat položenou na břiše, žádný tlak. Nevím, jak dlouho to trvá. Myslím, že ne moc. Překvapivě rychle se bolest zmenšuje, každým nádechem odchází (nezmenšuje se na intenzitě, spíš mám pocit, že se prostorově přesunuje pryč). V jednu chvíli si připadám, že se trhám na dvě půlky a že se vysunuju nahoru, zatímco pánev se propadá dolů (Danko říkal, že zvenku mu to připomínalo zároveň matku i dítě, kteří oba zemřeli při porodu). Pak se nádechy rozšíří víc nahoru do hrudníku, průdušek, všechno se rozvolní a bolest je pryč. Páni! Tulím se od spacáku a směju se. A moc si nepamatuju. Jen, že když jsem se zase roztulil, ucítil jsme bolest znovu. Ale dvěma nádechy výdechy byla pryč

.
ilustrační obr jak z učebnice anatomie:)


Když už chci z dýchání ven, uvědomím si, že jede ale příšerně smutná muzika. Tak počkám. Ale po jedné smutné pustí Míra druhou ještě smutnější. Hm, asi to tak má být. Nechám se nést a hle – obrázky. Odvrhnul jsem je skoro programově po asi deseti ulítlanejch dejcháních. Žil jsem takovejma hrátkama alias denním sněním dost dlouho a určitě jsem v nich nepotřeboval trénovat. Ale možná to má nějakej smysl – ne je bez rozmyslu zahodit, ale využít. A vyskočí mi věta: 

VIZE OTVÍRÁ SRDCE

konec 19. Hd, Perlon na traktoru, v pozadí Nardekaar a štíty Párv DylgyA jo. Vidím najednou tu svoji smyšlenou krajinu (podobnost se Středozemí čistě náhodná, fakt) a hřeje mě to u srdce. A vidím taky Xemonu, paní té krajiny, moji ochránkyni, průvodkyni, animu, symbolickou mámu a uvědomuju si, že ani jí jsem se vlastně nikdy nepodíval zpříma do očí. Ale když to chci zkusit, nejde to. Xem utíká. No, jo, říkám si, budu muset napsat román, abych se ti podíval do očí, milá Xem. A jako odpověď na tu myšlenku vidím poslední obraz – širou pláň, v dálce hory, vpravo zříceninu obrovského hradu (pro znalé jde o údolí Zér a zříceninu starého Nardekaaru:).  Po pláni se řítí muž na traktoru. Muž je Perlon – mužský protějšek (a nepřítel:( Xemony. Traktor je náš starý dobrý Zetor 25 bez kabiny s s vykvedlanou šaltrpákou na podlaze a oprýskanou modrou na zprohýbaných plátech plechu. Je to směšný, krásný i dojemný obrázek. A Perlon mi mává kovbojským kloboukem a staví traktor v šíleném trysku na zadní – jako kovboj koně. Směju se a dolů s šátkem. ilustrační foto: nebe jemné jako dýchání, nebe po dýchání bylo jako mandala o dýchání

Hlava se mi zamotá, nemůžu otevřít oči. V tu chvíli cítím, že jsem byl – a ještě pořád jsem – zatraceně v tranzu. A tak ležím a užívám si. Držím za ruku z jedné strany Danka, z druhé Šárku a říkám si – funguje to a poslouchám jak to mnou nádherně jemně funguje. A když pak vyjdu ven a kouknu na oblohu, jsou na ní mraky tak nádherný a jemný, že je mi líto, že je nikdo nevyfotil, protože to by byla ta nejpřesnější mandala z mýho slavnýho 19. dýchání. Howg!

Kruhové tance čistí prostor, duši…

občas se někdo ptá, co se děje s tou negativní energií uvolněnou při hd. Nevím, ale napadá mě, že tohle je možná dobrej lék...

Shalom aleichem
Shalom aleichem
Shalom, Shalom

The river is flowing, flowing and growing.
The river is flowing back to the see.
Mather Earth carry me, her child I will always be
Mather Earth carry me back to the see

I am circle, I am healing you, you are circle you are healing me,
Unite us be as one
Unite us be as one

Muži: Usári nepra, usári nepra, usári nepra, usári nepra, usári nepra, usári, ááá

Ženy: Tast amenti, tast amenti, tast amenti, tast amenti, takt amenti tast, ááá

Huchma huchma ala tu

kruh_drapu_obrysy.gif (260866 bytes)

(Zitka snad pošle texty v celku)

Skupina

Na sharingu nevěřícně poslouchám jak se lidi ještě včera na sebe ostražitý otevíraj a mluví. To, co říkají není o „něčem“, to jsou přímo oni, přímo to jejich vnitřní, hluboké, vlastní, nejbolavější i nejvytouženější. Radek vypráví, jak bojuje jako malé dítě o svůj život s babičkou, druhý Radek se šipkou nadšeně noří no vagíny, za Lenčiným zmatkem náhle prosvítá citlivost a samota, Lída pláče, pohodovému Mariánovi zní v hlase smutek hlubokej jako půlnoc...

Všichni jsou užaslí z toho, co se děje se skupinou. Jak se mění, pracuje, otvírá. Celá skupina i jednotlivci velmi silně cítit změny - když někdo přijede později, když pár Katka s Honzou (tuším) přijede pár hodin před dýcháním a po dýchání zase zmizí, když odjede příliš duchovní paní Blanka, která pod ni skryla zlobu a panovačnost. A jak je spolu s těmito proměnami každé další dýchání silnější a intenzivnější, ale tentokrát ani tak ne do křiku a bitev, ale nějak vůbec dovnitř.

V pátek u večeře se dohadujeme, kolik holek už má Radek na klíně a oblbuje je vyprávěním o svým dramatickým a téměř životu nebezpečným dýchání:)

Večerní diskotéku po kruhových tancích mnozí ocení, jiní se zhrozí nad tím, kam se zvrhnul Mírův vkus. Já ji příjemně prokecám s Romankem, Alex a mušličkama se skořicí.

Cestou zpátky

V patrovém vlaku do Budějic nás pán, co přistoupil s Petrem, jen tak obdaruje vltavíny. Marek vybalí z batohu bubny, Petr se do toho pustí s mandolínou (snad se to tak menuje), do bouchání kolejí to zní zatraceně dobře, Alex tančí v uličce a blonďatá holčička odvedle to zkouší po ní. Staniční v Holkově na peróně kroutí hlavou, co to slyší. Jsem v jiným světě. Ale jsem si jistej, že je to ten správnej. Pán s vltavíny mi na nádraží vrazí ještě jeden do ruky, protože si za nás vybrala Šárka jen jeden. Copak jsem sakra dostal málo?

 

 

  
Poděkování
  
Mírovi poněkud pateticky za sebe
Dankovi za moc moc a moc (Tarot sice zase vypadá, že kecal, ale jsem ochotnej myslet si, že je to moje chyba, ne jeho:)
Romankovi za postel a objasnění, proč vždycky tak vyletím a stejně rychle odpadnu (protože býk)
Mariánovi za Mariána
Markétě za úžasnou masáž (Marku, ty nevíš, o co přicházíš!)
Markovi za pohled na Marka zvenčí
Radkovi za pohodový fotky!!!!
Radkovi za obrázek a vyprávění na Sharingu
Lidce za úsměv a důvěru
Charliemu za ukázku profi změny image
Petrovi za první i za druhý dýchání, slovenskou češtinu, úžasnou mandolítu, a to třebaže měl na všechno náležitě odstrašující odpověď
Saše za úžasnej tanec, ženskost, drzost a skoropůlnoční valčík

Vzkazy

Jardo,
pošli fotky, naskenuju, vrátím!
Zitko, pošleš texty těch tančků?

A ještě nějaké obrázky
(zase mě to po tomhle dýchání chytilo)

medvedi_upraveni.gif (94227 bytes)  

Kruh medvědů ze čtvrtečního dýchání v "ledové" úpravě"

 

Tenhle obrázek nám poslal Radek Meluzín, dost trefný.

byk  

Tenhle obrázek mi připomněl Sašu, ale jenom kousek. Ten větší kousek, co tančí, by vypadal jinak

mandala19.gif (68783 bytes)  

Tohle měla být oficiální mandala ze slavnýho 19. hd, měla znázorňovat jemné proudy energie... hm, bez těch počítačů jsem namatlanej...

pavouk_19hd_small.jpg (68820 bytes)  

opět ruční dílko, jen pro ilustraci, co jsem si přivezl do Skřidel

A&Z.jpg (288091 bytes)  

ruční skica k počítačové kresbě - "průřez spojením"

ryba!!.jpg (1627966 bytes)  

Tenhle optimistickej obrázek jsem maloval půl dne (Poser, Corel, Photoshop). Je to moje oblíbená můra - vždycky když někde venku plavu, tak tohle tam je, speciálně, když je někde poblíž bójka s lanem, který připomíná tu šňůru... Řek bych, že je to přesně ta věc z dejchání.

Trochu to taky připomíná tuhle povídku >>>

A&Z.gif (110390 bytes)
| Holotropní dýchání |
| 2003-09-09 20:35 || marek | | čten: 10117x , naposled: 2017-07-26 23:22 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Příběh delfína

 Následující text je zpracováním zážitku z holotropního dýchání ve Skřidlech u Českých Budějovic v létě 1997.

 “...delfíni jsou zvířata společenská. Jsou naprosto neschopná žít sama. Jestliže nemají žádné druhy, jsou krajně nešťastná a nezvyknou si na zajetí. Jsou-li sama, upadnou do strnulosti a zůstanou bez pohybu.”

J.Y.Cousteau, Delfíni

______________________________

Křtem mám být pokřtěn a je mi úzko,
dokud se nedokoná.

L 12,50

V den svého soužení volám k tobě a ty mi odpovíš.

Ž 86,7

______________________________

I.

zalehla tě tma?
přišly stíny?
zalknutý tíhou
bez dechu
bez hlesu
minulost na ramenou jako kříž
prosíš boha
a hledáš konec svých vin
je-li jaký

II.

a noc se přidá k noci,
tma ke tmě
zavři oči
přicházejí sny
to bůh ti píše
abys už neváhal

III.

probouzím se a pláču
pláču krásou
pláču hrůzou
a strachem
pláču vděkem
pláču
a sen tichounce doznívá

IV.

a já
spěchám k tobě
povědět ti jej
a v prudkém denním světle
tápu oslněn
a bázliv
že slunce roztrhá tu měsíční něhu

V.

chceš-li mě slyšet
musíš hodně zavřít oči
a ztišit svět
či sebe

VI.

já ti za to
vyhledám ta nejtišší slova
nejměkčí hlas
utiším pochyby
aby ani záchvěv hladiny nezůstal nevysloven
sic bude všechno zpátky

VIII.

a hledám cestu k tobě
v nejrůznějších oklikách
neboj se
najdu ji
nebo ona mě
jako tento příběh:

I.

byl to obřad
modlili jsme se
meditovali
chvěli se strachem
tiskli se k sobě
pak jsme si vybrali každý svého druha k opatrování
nechali si od něj zavázat oči
udělat křížek na čelo a popřát šťastnou cestu
a po chvíli tichého odevzdání
jsme se nechali vést svým dechem a rytmem
do krajiny pravdy

II.

šťastnou cestu

II.

bolí to
ta pravda, které jsem se tak dlouho bránil
bolí nevyslovená slova v hrdle
nepřiznaný strach v břiše
dusím se
zvracím špínu, kterou jsem kdy spolykal místo, abych ji odvrhl
ale věř mi, není to zlá bolest
je to jen bolest z odcházení bolesti
je to ta nejkrásnější bolest na světě

III.

a za ní

III.

sen, vize, příběh, nevím, jak to pojmenovat
ale na tom nezáleží
nebo -
pravda
tak

IV.

moře kolem mě je jako slunce samo
je slunce plné
mihotavé žilkoví paprsků vetkaných v tyrkysu
jas a prostor
blízký a otevřený zároveň
hřejivý a dotýkavý
jsem delfín
a v mohutných skocích propadám se z radosti
do radosti

V.

a hledám slova ještě tišší
docela tichounká
šeptavá
to, co přichází je velké
je obrovské
takže i tím nejtišším slovem
zavalí mě to jako výkřik:

IV.

mámo, to jsi ty!

VI.

mihotavá sít světla a odlesků
na tvé hladké
hebké
delfíní
kůži
směješ se
svýma
očima
krásnýma
a blízkýma

a já se směju
a já pláču
jsem doma

VII.

jsem doma

VIII.

a celý den si hrát, kůži o kůži třít, hladit,otírat
shlížet se v zrcadle hladiny
tříšťit vodu v miliony malých sluncí
a závrať volnosti
prostoru
hry
doteku
radosti
lásky
svět jak má být
a já v něm
a ty

IX.

kdo pozná delfíny
nikdy neublíží

 

X.

ale pak

X.

stíny
tma
zastřenost
mizíš mi
vzdaluješ se
nerozumím
nerozumím jako delfín
jen člověk ví
že umíráš

XI.

můj malý delfíne
pláču s tebou

XII.

dýchej přece, dýchej ještě
plav

Nedokončeno

Celý příběh je zde >>> zpracovaný trochu jako erbenovská balada
Související texty
Smích smutného delfína

| Holotropní dýchání | | Povídky |
| 1997-08-30 12:12 || marek | | čten: 12238x , naposled: 2017-07-26 23:26 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>


       

Osobní stránky
copyright (c) Arc´s, 2004
Rodinné konstelace

DaMíšovy nejnovější
• Hry pro děti  • Vlakové muzeum Lužná  • Zoo Praha  • Damián fotograf 

Hledej
  více >>>
| 1d | 1t | 1m | 3m | 1r | abs |

Nejnovější
eb_logo.gif

EnergyBulletin.cz spuštěn

WishList
• Co bysme si přáli  • Co jsou naše skromná přání?  • Splněno: pohádky do promítačky DIAX