Povídky
Maya a dr. Hannibal

V pondělí 9. března dostal doktor Hannibal Lecter do své prostorné kanceláře ve druhém patře Argentinského státního archívu na předměstí Buenos Aires ve své obsáhlé pracovní korespondenci dopis v objemné, zdobné obálce nadepsaný krasopisným písmem. "Mému milému dr. Goldensteinovi". Starožitné stojací hodiny odbíjely desátou a otevřeným oknem proudil dovnitř chladný vzduch a hluk jižního městského okruhu. Doktor Hannibal – Goldenstein, okno zavřel, posadil se zpátky za široký stůl se lvími tlapami pod masivním torzem a rozřízl obálku s nadýchanou ochrannou vložkou tenkým zlatým nožíkem. Dopis byl psán indigovým inkoustem na těžkém ručním, na omak příjemně drsném přírodním papíře. Ve vyražené hlavičce v podobě psí hlavy se leskla zlatá vlákna, okraje měl hrubé a záměrně roztřepené. Doktor Hannibal si ihned povšiml velmi jemné, uchvacující vůně. Četl:

Milý doktore Lectere,

chuť života je tak sladká! A kde jinde ji pocítit lépe než na samé jeho hraně, kde se proměňuje ve svůj opak? Jaká škoda jen, že je nám dáno být vždy pouze na té jedné straně tohoto zázraku.
Jsem moc ráda, že jste mohl nakonec vyměnit Chiltonův příšerný Old Spice a prasečí chlívek Willa Grahama za vůni dálek a argentinských borovic. Po Baltimore se Vám jistě nestýská a je to lepší než si číst rozlepené dopisy a nemoci si ani přisunout židli ke stolu.

Kolikrát se sami divíme, jak mnoho můžeme získat, když přestaneme lpět na tom málu, co jsme považovali za vlastní. Děkuji Vám za Clarice.

Milý doktore Lectere, i já bych se s Vámi ráda podělila o to, čeho se - tak nerada, ale na konec s láskou - vzdávám. Ach, nevěřil byste, jak svůdná a omamující dokáže být vůně jasmínu, když s ní padám do noci... a velká okna dokořán plná hvězd... Cítíte? Rosché X! Za ty hříšné peníze by měl být nosný základ parfému natolik trvalý, abyste i Vy zachytil tu neuvěřitelně něžnou a v hloubce tak silnou esenci ne nepodobnou svůdnému pižmu jasmínu, přese všechnu tu dálku a ruce, kterými tento list prošel. Doufám, že v ní, milý doktore Lectere, naleznete zalíbení.

Moje máma říká, že je hloupost vám psát. Vlastně to není moje máma. Ale mám ji hrozně ráda. A je mi jí hrozně líto. Ona věří, že se ještě tomu, čemu tak tvrdohlavě říká zlo, můžeme vyhnout. Někdy mám pocit, že je příšerně naivní. Ale víc, že se bojí, a tak odporuje sama sobě a odmítá vidět. Abyste si nemyslel, doktore Lectere, Sabrina je strašně chytrá. A má strašlivou sílu! Kdybych já měla jen z poloviny takovou! Ale nechce ji použít. Má spoustu myšlenek, kterými se brání. Je mi tak smutno, když ji vidím, jak je z toho všeho smutná. Někdy mluví rozumně - vidí, co svět potřebuje. Ale jediné, co potom udělá je, že se sama přizabije nějakým roztokem nebo se zavře do nějakého přihlouplého simu a celé noci vraždí pohyblivé obrázky.
No nic, už musím končit.

Tak zatím, doktore Lectere, Vaše Maya.

Dopis působil, jako by ho psaly dvě osoby. V první části byly tahy širokého kaligrafického pera elegantní, pevné až strohé a ostré a velmi pravidelné. Ve druhé části jakoby se pak jiný pisatel snažil naivně totéž písmo napodobovat, ale linky se mu pod rukou kroutily a rozbíhaly, obtížné pero neposlouchalo. Druhá část vypadala jako by ji psalo dítě, přesto si byl Hannibal Lecter jistý, že je to jedna a ta samá osoba a dopis dlouho obracel v ruce a opakovaně vdechoval jeho vůni se zavřenýma očima. Musel dát pisatelce za pravdu - cítit dotek bílých květů jasmínu, půlnoc skrytou v probouzejícím se dni je opravdu sladké. Založil potom dopis do své korespondence a dál se věnoval své práci.

Žena ho navštívila měsíc poté. Černá limuzína zatroubila přímo pod jeho okny s vysokými pseudogotickými oblouky a vitrážovanými rosetami zářícími ranním sluncem. Žena vystoupila sama a zůstala stát u paty schodiště. Vysoká ve světlém kalhotovém kostýmu, nenalíčená, vážná. Krásná. Pokud jste se odvážili tu krásu vidět, napadlo Dr. Hannibala, když k ní sešel po širokých stupních schodiště.
"Dostal jste dopis od mé svěřenkyně." Nevyšla mu vstříc, nepodala mu ruku, nepozdravila. Zastavil se dva kroky před ní a ona se celou dobu nedívala nikam jinam než na něj. Měla temně hnědé klidné oči. Slova se při pohledu do nich zdála zbytečná. Hannibal přikývl.
"Ráda by se s vámi setkala." Nebyl to ani příkaz ale ani prosba. Dveře limuzíny se otevřely.
"Pas nebudete potřebovat." Doktor Hannibal nastoupil. Dveře své kanceláře nechal otevřené.

Letěli malým letadlem, na travnatém letišti přestoupili do jiné limuzíny. Doktor Hannibal si byl jist, že jsou stále v Argentině. Žena seděla naproti němu, mlčela, dívala se z okna. Bylo to zčásti tíživé a znervózňující, zároveň také konejšivé. Obtížné bylo vybrat si. Ocitli se pod horami v pásmu hustého lesa. Cesta byla čerstvě vyasfaltovaná, pohodlná. Projeli obrovskou železnou bránou ježící se ostny dovnitř i ven. Pak druhou, ještě vyšší a ostnatější. Následovala široká cesta z bílého písku, který šustil pod koly, jako by ho byla až příliš velká vrstva. Před nimi se objevil park s velkým domem - zámečkem. Bílé jednoduše členité průčelí s arkádou a řadou obrovských obloukových oken, rozdvojující se schodiště, fontány jednoduchých tvarů. Limuzína zastavila. Žena sáhla na kliku, pak ale varovně zvedla ruku.
V tu chvíli se proti nim vyřítila řvoucí černá masa. Smečka snad dvaceti obrovských psů začala dorážet na automobil, který se rozhoupal na pérování, a jejich štěkot zaléhal v uších i přes zavřená okna, přes něž jinak za celou dobu nepronikl ani zvuk kolemjedoucích vozů. Žena stáhla okénko a zakřičela na psy – pokud mohl Hannibal soudit - podivnou směsí španělštiny a němčiny. Pak kývla na něj, aby zůstal a vystoupila. Zvířata se k ní tlačila a strkala jí obrovské mordy pod ruce a nadšeně kňučela. Žádné po ní ale neskočilo a nesápalo se, tak jako předtím po limuzíně. Doktor Hannibal si zvířata pozorně prohlížel přes neprůstřelné sklo. Byli to všechno kříženci těch největších a nejsilnějších ras - v robustních tělech a mordách se mísili dogy, vlčáci, rotvajleři, pittbulové, dobrmani. Hannibal si všiml, že všichni mají na tělech staré jizvy, některé i značně velké, všechny však dobře zhojené. Srst se jim všem zdravě leskla. Náhle se všichni psi rozběhli k domu. U ženy zůstal jen jeden.
"Můžete vystoupit, doktore." Řekla žena. Obklopena dorážející a vyskakující smečkou sbíhala po schodišti asi dvanácti - třináctiletá dívka ve sportovním, s dlouhým copem, rozesmátá. Skočila ženě z posledního schodu kolem krku.
"Sabrino, Sabrinečko!" Tiskla se k ní jako malá holčička k mamince. Žena ji držela ve vzduchu, hladila ji po vlasech a měla přitom zavřené oči. V kratičkém, náhlem okamžiku hebkosti se změnila v obyčejnou ženu. Pak dívku postavila na zem a otočila ji k Hannibalovi. "Mayo, doktor Hannibal. Doktore Hannibale, Maya."
Dívka udělala pukrle a v tom záměrně směšném pohybu byla bez jakéhokoli přechodu náhle elegantní až téměř svůdná. Podala Hannibalovi ruku k políbení.
"Ukousnete mě, doktore?" Její pozorně přivřené oči na okamžik neladily s dětským obličejíčkem. Hannibal se zlehka dotkl rty hřbetu její ruky a ucítil přitom známou vůni Rosché X!, která ale nemohla jeho citlivému nosu skrýt vůni dospělé ženy.
"Sabrina se vám určitě nepředstavila, viďte? Někdy umí být hrozná!" smála se Maya. "Doktore Hannibale, tohle je moje nejbáječnější opatrovatelka a máma Sabrina." Sabrina jen nepatrně přikývla, chvíle něhy nijak nezmenšila její chlad. Maya hned pokračovala.
"A tohle jsou naši miláčkové - Sorge, Keran, Daff, Mala, Greta, Catch. No, asi se vám budou chvíli plést." Nevyjmenovala všechny. "Ale nedají se splést. Jsou každý jiný. Tohle je Argo, má v sobě něco z jezevčíka." Jezevčík mohl mít dobrých šedesát sedmdesát kilo, a když se opřel Maye o ramena, díval se jí přes hlavu. Maya každého psa při jeho jméně pohladila, na toho největšího, který celou dobu stál po boku Sabriny, jen ukázala.
"A tohle je Gabron, toho si zapamatujete snadno. Je nejsilnější a nejchytřejší, je Sabrinin. Kdybyste viděl, jak jsou šťastní, když pro nás mohou cokoli udělat. Vypadá to, že jsou nám zavázáni z mnoha minulých životů a teď je jejich jedinou touhou pro nás zemřít. Sama je cvičím! Musíte se podívat, co umí. Třeba ještě před večeří, viď Sabrino!" Švitořila vesele a bylo v tom to samé spletení jako v jejím dopise.
"Váš pokoj je v prvním patře na konci chodby vpravo, doktore. Večeře bude za dvě hodiny ve velkém sále." Řekla Sabrina, docela neznatelně se přitom uklonila, políbila Mayu do vlasů a zamířila k domu. Obrovský pes šel s ní, hlavu měl jen kousek pod jejím ramenem.

"Je smutná." Řekla zničehonic dospělým hlasem Maya hledíc za odcházející ženou. "Dávejte si na ni pozor, doktore Hannibale. Přivezla vás jen proto, že jsem si to přála. Nejraději by vás zabila. A nemusela by proto ani mrknout." A než stačil doktor Hannibal cokoli říct, vyhrkla zase dětským hláskem:
"Nejdřív se se smečkou proběhneme na zahřátí. Pak budeme cvičit v té velké zelené budově na konci parku. Tak přijďte."
Limuzína odjela (Hannibal za celou dobu nezahlédl ani řidiče ani pilota v letadle), Maya zmizela se smečkou, Sabrina v domě. Doktor Hannibal zůstal sám na nádvoří. Přes střechu domu z tmavé břidlice viděl lesní masív táhnoucí se do dálky, na druhé straně už byl vidět vycházející Měsíc.

Vešel do domu. Sotva otevřel masivní trámové dveře dotklo se ho cosi dávno známého a dokonale zapomenutého. Témež až deja vu ze směsi vůní, barev, světla a struktury narudlého kamene. Zevnitř domu vedla kolem arkády dlouhá široká chodba s velkými okny a podlahou z velkých ochozených kamenů. Dveře na vnitřní straně chodby byly všechny zavřené, mramorové schodiště vedlo z obou konců chodby do patra, kde chodby protínaly dům od průčelí do zadní části a tatáž podélná chodba s kamennou podlahou procházela kolem domu zase zezadu a měla okna do parku. Tam mezi stromy zahlédl zelenou kopulovitou střechu.
Jeho pokoj byl prostorný, okna vedla na tutéž stranu do korun borovic. V bílých skříních bylo několik obleků jeho velikosti, deset párů bot a vycházková hůl s hlavicí vyřezávanou tentokrát ne do tvaru psí hlavy, ale spícího ptáka s rozeklaným jazykem vyčnívajícím z pootevřeného zobáku.
Na stolku se s jeho příchodem rozsvítila plochá obrazovka - terminál domovního informačního systému. Elegantní, leč tuctová profesionální grafika, provázená příliš efektními technicistními zvuky. Dotykový display, průhledná, ohebná a svítící klávesnice se světelným perem. Mohl nahlížet do některých prostor domu, spojit se s kterýmkoli jiným pokojem, mohl také otevřít okna, dveře, napustit si vanu, nastavit si budík, pustit hudbu, vybrat knihu. Vše ale v rámci domu. Když se pokusil najít v systému informace o okolí, nějaká jména, mapu širšího okolí, vždy ho zastavila výzva k zadání hesla, nedostal se ani na Internet.
Dům s parkem se na trojrozměrném plánku jevil jako malý zahradní altánek uprostřed obrovské zahrady. Hannibal našel zelenou budovu na konci parku a nahlédl dovnitř, kamera zabírala jen šedivou plochu.

"Nacházíme se asi sto mil severně od města Resistancia. Ještě jednou tak daleko na sever už začíná Paraguay. Ten prales je národní park Iguaců. Koupila jsem k němu část pralesa a vyhnala z něj turisty. Žije tu spousta vzácných druhů zvířat." Neslyšel ji přijít. Sabrina stála opřená ve dveřích, ruku opřenou nad hlavou o zárubeň, teď jiná než předtím. Volné šaty s třepením ji dělaly mladší, jakoby přístupnější, vlasy si stáhla úzkou čelenkou, ale jen tím zdůraznila jejich přelévání na ramena a dál. Když se k ní Hannibal otočil, přešla k čistě převlečené posteli a posadila se na okraj.
"Víte, čeho se bojím, Hannibale? Vás ne, vás se nemůžu bát, sám pochopíte proč. Bojím se, že ve srovnání s ní, jsem stejně směšná figura jako vy.“ Opřela se o pelest, bosé nohy zkřížila na posteli.
"Nemějte mi to za zlé. Když poznáte někoho takového, nemůžete být než upřímný. A vy… řekněte mi, jak se mám bát někoho, kdo zabil několik konkrétních lidí, když všude kolem potkávám takové, kteří zabíjejí neustále neurčitý nijak neomezený počet svých bližních? Co znamenáte vy a vašich několik pozorně, elegantně, rychle a celkem bezbolestně zabitých mrtvých pro svět jako je tento?" Nechtěla odpověď a Hannibal neodpovídal.
„Ona přišla, protože jsme připraveni.“
Dívala se na něho a v očích měla stále tentýž klid. Doktor Hannibal při tom pohledu ucítil něco, co už dlouho necítil - chuť syrové krve na jazyku. Měl náhle plná ústa slin až musel hlasitě polknout.
"No nic, ještě se stihnete podívat na Mayu a její miláčky, doktore Hannibale."

Dům s kopulí byla jízdárna. Alespoň tak vypadal na první pohled. Šedivá plocha, kterou zabírala kamera, byl rozrytý písek oválné arény. Její mantinely byly ze silných dřevených desek vysokých možná přes čtyři metry a nad nimi bylo ještě metr nebo dva dovnitř skloněného drátěného plotu. Hannibal si vybavil prasečí chlívek Willa Grahama. Až na to, že tato aréna měla v delším průměru jistě víc než třiceti metrů a v kratším kolem dvaceti. A ve vzduchu byl docela jiný pach. Mayina smečka už byla uvnitř, Maya také. Doktor Hannibal zůstal stát ve stínu na ochozu kolem ohrady.
Nevypadalo to jako hra. Maya v bílé polorozepnuté halence, v bílých obtažených kalhotách do půli lýtek a bosá běžela arénou a černohnědá masa těl se hnala za ní s mordami rozšklebenými a rozštěkanými dunivými ohlušujícími hlasy. Dráždila je. Kličkovala, uhýbala jedněm a vrážela přitom do jiných rozpálených, ostře páchnoucích těl. Vrhali se po ní. Někdy uskakovala, jindy nečekaně vyrážela proti nim. Musela být neuvěritelně rychlá. Hannibal to nedokázal posoudit, neboť zvířata se proti ní zdála těžkopádná, třebaže se prostorem míhala jako rozmazné šmouhy. A Maya křičela. Rozhazovala rukama. Ano – udílela příkazy. Krátkými, ostrými výkřiky podobnými výkřikům při karate udílela rozkazy. Stát! Seřadit! Keran sem! Fae zůstaň! Lehnout! Připravit! Všechno ale za pohybu. Jako jednotka v poli. Čekej, čekej! Jen zvednutá ruka se zaťatou pěstí. A teď! Rychlé máchnutí a sprchy odlétávajícího písku od startujících tlap a dunění těl narážejících jedno na druhé, každé na každé, na mantinely, padající a zmítající se v písku. A do toho další a další Mayiny výkřiky. Zvířata se hnala proti sobě jako dvě vojska uprostřed písečné bouře, cenila na sebe tesáky, vrhala se na sebe dlouhými skoky, zakusovala, tiskla, trhala, hrabala obrovskýma prackama, proplétala se, ohlušovala silnými basovými hlasy i zuřivými rozdrážděnými falsety. Dost! Dost! Pusť! Běž! Tam! Lehni! Čekej! A znovu! Psi nadšeně rdousili jeden druhého, vrhali se jeden proti třem, nastavovali krky na pouhé Mayino zvednutí ruky. A teď dostala hra další rozměr. Krátký Mayin rozkaz a část smečky se naprosto věrohodně vrhla proti ní a část se postavila na její obranu. Štěkot a euforie prudce přidaly na intenzitě, objevila se krev, uprostřed rozvášněných hlasů se ozvala žalostná zavytí bolesti. Hannibal pochopil černé skvrny na ohradě. Psi ale šíleli nadšením, vrtěli neexistujícími ohony až smýkaly celými těly ze strany na stranu, netrpělivě přešlapovali v další pauze nevnímajíc krev crčící z cárů a ran a vsakující se do písku. Hannibal pochopil, že čekají na ještě něco lepšího.
"Doktore Hannibale." Opravdovým saltem jako cirkusová hvězda skočila Maya přímo před něj. Věděla o něm zřejmě celou dobu.
"Jak se vám líbí?" Nečekala na odpověď a skokem, při němž se zdálo, jako by se odrazila od hřbetů stojících psů, se vyšvihla k drátěnému plotu nad arénou a zachytila se na něm.
"To nejlepší teprve přichází!" Rychle přeručkovala až na konec drátěných zábran a rozhoupala se visíc na jejich okraji. Psi pod ní panáčkovali, sápali se jeden přes druhého, vyskakovali a cvakali čelistmi naprázdno. Maya divoce vykřikla a švihem se přenesla přes smečku. Dopadla do kotoulu a hned vyrazila. V ruce se jí objevil krátkým obušek, který měla zřejmě připravený nahoře na hrazení. A celá smečka za ní! Na omezeném prostoru se jí dařilo unikat dvaceti rozvášněným zabijákům se zvířecími reflexy - neustálým pohybem, bleskovými úskoky, odrazy od stěn, vysokými skoky se salty, které psy mátly, takže se otáčeli a napadali se navzájem, když jim mizela ze zorného pole. A také prudkými bojovými výpady s výkřikem, po nichž zasažení a odhození psi žalostně vyli, ale hned se zase pouštěli do dalšího pronásledování se stejně zuřivým štěkotem a odletujícími slinami. Maya vrážela do psích čumáků, létala nad a mezi černohnědými těly. A smála se. A krvácela. Během chvíle byla její bílá košile i kalhoty nasáklé a ztmavlé krví, která odkapávala do písku a psi k ní s divokým frkáním čichali a rozdražďovali se ještě víc. Smála se, unikala, vysmekávala se jim a stále byla živá. Zdálo se, že i na nejvyšší míru rozdivočelá smečka stále respektuje její příkazy, že stále ví, že jde o hru. Možná ale příkazy jen zvyšovaly vzrušení smečky z té podivné hry na paní a kořist v jednom. Udílela je hlasem navíc doprovázeným prudkými gesty (při nichž krev z roztržené ruky a ramene odlétává až na mantinely): Garo vlevo! Dina vpravo! Čekej! Dráždila je, napínala, provokovala a psi vyletovali jako střely. Unikala jejich širokým tlamám o setinky, nebo také ne a ony se zahryzávaly do Mayina obušku ale mnohem spíš do Mayiných paží, ramen, boků, nohou, krku, tiskly, trhaly. A až poté na příkaz bleskově pouštěly (třebaže to už Mayina krev tekla tak, že jim odkapávala z vyplazených jazyků, a to byla jejich odměna).
A náhle v jediném okamžiku celé to adrenalinové divadlo utichlo. Všechny figury naráz znehybněly. Do arény vstoupila Sabrina a po boku jí stál Gabron.
"Jak myslíte, že by zapůsobilo takovéto cirkusové číslo tam venku, doktore Hannibale?" Pomalu došla i se svým průvodcem do středu arény a snad jen pokynutím ruky rozsvítila ostré světlo nad sebou.
"Maya tuto zábavu vymyslela sama. Je velmi šikovná, jak jste si jistě stačil všimnout. Nechcete si ji taky vyzkoušet? Jen pojďte!" Vztáhla k němu ruku. V ohradě se kousek od něj zvedly těžké spouštěcí dveře.
"Ukážeme doktoru Hannibalovi naše společné číslo, Mayo?" Sabrina nechala Hannibala dojít až k sobě.
"Doktore," řekla významně a pokývla směrem k Maye. "Teprve teď vám mohu alespoň částečně, když ne dostatečně představit svoji chráněnku. A teď se prosím za žádných okolností nehýbejte." Vystoupila několik kroků před něj k Maye a psům a přivolala vedle sebe Gabrona. Maya celou dobu nic neříkala. Teď srovnala celou smečku do dvou řad a sama se postavila za ni. Hannibal si nebyl jist, ale vypadala napjatá. Čím si ale byl jistý, že Maya vykřikla ječivým hlasem anglicky:
"Kill them! Zabijte je!" Smečka se vyřítila jako řvoucí černý mrak. Víc Hannibal nestihl vnímat. Sabrina se před ním nijak viditelně nepohnula, jen kolem ní proletělo několik psích těl, aby zůstalo ležet v písku. Gabron zmizel. Zmizela Maya. Pak bylo ticho. Sabrina se rozhlédla, kratince, jako by ani nechtěla, se usmála. Gabron k ní klusal se skloněnou hlavou z druhé strany arény a nevšímal si psů, kteří se hrabali na nohy, ale před ním opět lehali na záda. Teprve za ním Hannibal uviděl Mayu ležící na zemi.
"Budete tak laskavý, doktore Hannibale, a doprovodíte Mayu na večeři?" Maya však už stála a přestože jí po prstech, kterými svírala krk stékala krev, uklonila se Hannibalovi s lehkým úsměvem a hned odcházela opírajíc se druhou rukou o jednoho z psů.

Ve velkém sále hořel oheň v kamenném krbu vysokém skoro jako Hannibal ve tvaru rozšklebené psí tlamy ležící na obrovských psích prackách. Stěnu naproti krbu zabírala celou velká dřevěná oblouková okna vedoucí na nádvoří. Dojem přílišné velikosti tlumily dřevěná podlaha, dřevěný křížový strop a bytelný ne však příliš velký dřevěný stůl uprostřed. Když Hannibal, převlečený, čerstvě vykoupaný a zničehonic překvapivě dobře naladěný, vešel, leželi psi v jednom chumlu mezi stolem a okny, vypadali nažraní a jejich rány - třebaže viditelně čerstvé - byly všechny čisté, některé už zavřené a nekrvácely. Bylo prostřeno, Sabrina stála před krbem, ruce natažené k plamenům.
"Působivé, viďte?“ Pohodila hlavou ke smečce, oči však nechala na něm. Zase ta chuť krve. Pousmála se.
„Možná…“ krátce zaváhala a pousmála se o maličko víc, „už byste mohl i něco říct.“ Ukázala mu na místo v čele, sama se posadila naproti.
"Proč já?"
"Správná otázka. Protože matka Tereza je mrtvá? Ne, vážně, nevím. A obávám se, že ani Maya by vám nedokázala odpovědět. Nepřemýšlí o tom, co dělá." Sabrina nalila z broušeného džbánu víno do dvou číší.
"Myslím, že chtěla potkat zlo. Neuvědomuje si, jak je směšné, postavit vás dva vedle sebe. Jak směšně proti ní působíte. Jak sem nepatříte. Rozmlouvala jsem jí to. Vás. Ale ona o vás četla jako o zosobněném zlu a bohužel není literárním kritikem, aby si uvědomila, že vás jen zneužili a udělali z vás vděčnou loutku. Na vaše zdraví, doktore Hannibale! Nic osobního." Vypila pohár naráz, až poslední lok dlouho převalovala na jazyku.
"Lidé už nevědí, co je skutečný strach, proto se tak rádi bojí. Víte, co dělá malé dítě, když zlobí - hledá své hranice, zkouší, kam až může, aby vědělo odkud kam sahá a kým tedy je."
"Myslíte, že potřebuje otce?"
"Ano, možná. Těžko říct. Svého skutečného otce upálila. Jako nemluvně na něj svrhla láhev ředidla. Plameny se prý nedaly uhasit."
"A matka?"
"Nalezena utopená ve vaně. Žádná zjevná příčina. Dítě leželo poblíž."
"Oheň a voda? To je téměř symbolické. A vy?"
"Já?" Otevřely se dveře, vešla Maya. Hannibal vstal. Dívka na sobě měla večerní dlouhé šaty v havraní temně modře se lesknoucí černi, hluboký výstřih poodhaloval malá ňadra, napnutou látku propínaly ostré bradavky. Kolem krku široký stejně modrolesklý obojek a ze stejného materiálu náloketníky uchycené stříbrnými řetízky za prsteny, vlasy vyčesané do drdolu s velkou stříbrnou sponou. Celkový dojem byl provokativní, zmatený a silný. Hannibalovi se lehounce dvorně uklonila, Sabrinu políbila na obě tváře.
"Omlouvám se za to malé zpoždění." Posadila se naproti Hannibalovi. Sabrina jí nalila víno.
"Mluvili jsme právě o tvém otci. Doktor Hannibal se ptal, jestli ti neschází."
"A chtěl by mi ho dělat on?" U krbu se něco pohnulo. Hannibal se ohlédl. Obří psí tlapy se zvedly, rozvinuly se v obří ruce a z hromady velkých polen vedle krbu naskládaly do ohniště několik nových. Pak se zase stáhly a splynuly s kamenným portálem.
"K tomu jsme se nedostali. Chtěl byste dělat Maye otce, doktore? Nechejte si u nás chutnat."
"Děkuji. Nejsem právě rodinný typ. A také mám své - roky. Vy jste mi ale neodpověděla na otázku."
"Mayo, povíš doktorovi, jak jsme se setkaly?"
"Myslím, že s roky si nemusíte dělat starosti…“ Maya zlehka zvedla číš a levé obočí. „A pokud jde o to, jak jsem se tu ocitla - nepamatuji si téměř nic, vím jen z vyprávění, že jsem prý chtěla Sabrinu zabít."
"A já ji chtěla jen oočkovat,“ řekla Sabrina už s plnou pusou salátu. „Byla podvyživená, měla svrab a oči plné hnisu. Na chvíli jsem se k ní otočila a ona na mě vysypala kontejner plný použitých jehel, které jsme den předtím vybrali od narkomanů v hlavním městě."
"A od té doby jste její chůva?"
"Ne, to mi ještě musela shodit fén do vany, vyhodit celý byt do povětří, shodit na mě několik váz a jeden obraz v rámu zlaceném pravým zlatem. Přes dvě stě kilo! Není to právě nejlehčí vychovávat čarodějku."
"Čarodějku?"
"To jste ještě nepochopil, doktore Hannibale? Dvě osamělé čarodějky hledají přítele na dlouhé zimní večery. Značka na úrovni."
"Podle vašich slov se obávám, že vaši úroveň nedosahuji."
"Ne, ne, ne, vy jste… Jste to nejlepší, co si můžeme přát. Jste cosi jako dvěstěprocentní koncentrát, nemožný, nemožně dokonalý, proto fascinující. Jste vzácná kombinace člověka a zrůdy, přání a obav, hrozného a směšného. Neházejte flintu do žita, to, že jste tu, má svůj smysl, i když ho třeba ještě neznáme… I když ho třeba nepoznáme…" Teď pozvedla číši Sabrina.
"A jak vy jste se dostala od charity k čarování?"
"Když jsem si uvědomila, že všem těm tak špatně živým, což jsme konec konců my všichni, chybí smrt. Že po ní touží. Zachraňovala jsem je, ale oni ve skutečnosti nechtěli. Vyléčila jsme je jednou a oni byli za chvíli zpátky a znovu a zas. To bylo to, co mi Maya ukázala. Všichni ti jakože živí žili snad jen proto, že se narodili, protože jim nic jiného nezbývalo. Přitom měli oči jen pro ni. A ona tu nikde nebyla. Nikdo ji už dlouho neviděl, nikdo o ní už dlouho neslyšel. Ta, co tu máme, je jen z druhé ruky, nemastný, neslaný odvar, stín skutečné slavné – správné - smrti. A pak byla najednou tu. Najednou jsem ji chovala v náručí a viděla jí v očích, kdo je. Podle všeho jsem se měla nechat zabít. A věřte mi, v tu chvíli to bylo tak svůdné! Druhá možnost byla stát se čarodějkou, odolávat a tím v sobě nacházet... Vždyť já byla obyčejná zoufalá ženská, co se jí jen trochu rozpadal život. Jenže možná už jsem z těch marných zázraků trochu unavená. Nakonec jsem pořád tam, co na začátku a odolávat tomu pokušení, které vlastně nikdy nezmizelo, je čím dál těžší...“
Maye se zpod slušivého obojku rozběhla do výstřihu kapka temné krve, hned za ní druhá. Na okamžik jí klesla hlava. Další kapka se jí svezla zpod náloketníku po hřbetu ruky. Ospale ruku zvedla, první kapku slízla a druhou nechala stéct po prstě do plamene svíčky. Plamen divoce prsknul a prudce se rozhořel. Dojedli už před nějakou chvílí. Spoustu zeleniny prý z vlastní zahrady, jen málo upravované, o to lépe zkombinované, kořeněné a aranžované. Nakonec všech vegetariánských chodů však syrové maso, silně kořeněné, krájené na dlouhé nudličky. Zapíjeli ho těžkým vínem a zajídali suchým křupavým pečivem. Hleděli do ohně. Tiché zvuky, žádná slova. Další kapka Mainy krve, do výšky plápolající plamen svíčky.
"Jsi unavená, Mayo. Dnes byl těžký den. Běž spát.“ Sabrina se otočila na Hannibala. „Doktore, Maya má hrozně ráda pohádky, přečetl byste jí nějakou na dobrou noc? Pak přijďte ještě sem."
Mayin pokoj byl na stejném patře jako sál, na konci zadní chodby. Jeho pokoj byl přes délku chodby přímo naproti jejímu. Když ji vedl ze sálu Maya se o něj opřela a přitiskla se k němu. Cítil, jak jí celé tělo hoří, musela mít vysokou horečku, nahé rameno Hannibala téměř pálilo do dlaně. Zároveň byla zřejmě opilá. Mrkala pomalu, ztěžka, ale možná to bylo záměrné. Měl pocit, že se na něho ty velké oči s rozšířenými panenkami dívají i skrze víčka.
"Měla jsem několikrát silný sen.“ Sklonila hlavu téměř až na jeho hruď. Viděl její hezký nos a bradu, rty. „Stál jste na schodišti a za vámi byl Měsíc. Ale vy jste byl venku a ten Měsíc byl uvnitř domu. Stála jsem před vámi a byla jsem hrozně vzrušená, ňadra mi mohla prasknout vzrušením. Nevěděla jsem, jestli je to kvůli vám nebo kvůli tomu Měsíci. Chytila jsem vaše ruce a přitiskla si je na prsa. Pálily. Nechápala jsem, jak může Měsíc tak pálit. Ale pak jsme na to už nemyslela, jen jsem chtěla, abyste mi vyrval srdce a zakousl se do něj, abyste do něj zabořil celý obličej. Roztrhla jsem si šaty a chtěla si vás přitáhnout. Ale vy jste se otočil a odcházel jste do toho Měsíce… Nevyprávěla jsem ten sen ani Sabrině." Měla i horký dech plný kořeněného vína a… krve…
Nechala ho stát za dveřmi, u okna plného Měsíce. Zavolala, až byla v posteli. Kousek dál pod malou lampičkou u proutěného křesla s podnožkou ležela kniha pohádek s bohatě ornamentální kresbou plnou zlata na tvrdé vazbě.
"Dobrou noc, Hannibale." Ve tmě se zaleskly její oči, pak je zavřela. Kniha byla v ruce těžká, listy na omak příjemně hrubé jako papír Mayina dopisu. Hannibal četl pohádku založenou proužkem saténu, otevřeným oknem voněl jasmín. Nebo to bylo Mayino Rosché X!.
Četl, i když se její dech zklidnil, četl, i když sebou začala házet, když vzdychala a sténala ze spaní. Jeho hlas ji, zdálo se, uklidňoval, chvíli na to zase jakoby mučil. Když v příběhu první pes žádal, aby ho princ, jeho pán, setnul, napjatě znehybněla, skoro přestala dýchat. Když žádal druhý pes, odmítavě se vzpínala, házela s sebou, až jí ruce sjely pod tenkou přikrývkou do klína a zasténala tak, že téměř vykřikla. A když princ stínal svého třetího věrného psa, aby ho proměnil zpět v lidskou bytost, objevily se na přikrývce, v místech, kde ji zvedaly její ostré bradavky, a v klíně tři krvavé skvrny. V tu chvíli celá povolila, přitiskla si pěst ke rtům a konečně vplula do tichého spánku, takže konec příběhu Hannibal už nepřečetl.

Sabrinu našel v sále s krbem. Seděla v ukázkovém lotosu se zavřenýma očima. Dokonale klidná nehybná tvář, socha bohyně v odlescích plamenů. A jedenadvacet psů sedělo před ní v neuvěřitelně dokonalé řadě, uprostřed největší Gabron, všichni hlavy zvednuté, oči zpola přivřené do plamenů. Když vstoupil otočili se po něm naráz jako mnohohlavá hydra. Nebylo to však symetrické. Sabrina otevřela oči a byl v tom náhlý moment překvapení až úleku. Nehledala ho pohledem, zničehonic hleděla přímo na něj. Mlčky mu pokývla. Chtěl se posadit na kraj řady zvířat.
"Ne, tak jsem to nemyslela." Přitáhla malý meditační polštářek a ukázala na místo vedle sebe. I tak se dal obrazec učinit symetrickým.
"Určitě znáte Vippasanu, doktore. Jedna z nejprostších, a proto nejsilnějších meditací. Nádech, výdech. Prosté pozorování, prostá přítomnost, prázdnota... Ale určitě jste ji nikdy nedělal s pomocníky." Usmála se a uprostřed úsměvu už měla zase zavřené oči. Psí tlapy - ruce uchopily poleno a vložily si ho do kamenných úst.
„Nemyslete na ně. Oni budou myslet na vás.“

A tak nebo hodně podobně to šlo týden, osm dní, devět, měsíc. Zápasy v aréně, oheň v krbu, tiché hostiny, příběhy nedočtené ke šťastnému konci, noční meditace plné prázdna bez přívlastků, které tím bylo o to sladší, přitažlivější, konejšivé mimo kategorie. Stranou zámku byly tenisové kurty, třicetimetrový krytý bazén s vlnobitím, lezecká stěna, sauna, polárium. Nic jiného se tu dělat nedalo a Hannibal tato intelektuální cvičení užíval po stále větších troškách a mládl. A chuť na krev sílila.
"Pojďte Hannibale, zahrajeme si na Čelisti!" Stačilo jí jen silně sevřít čerstvou, teprve se hojící jizvu z dopolední arény, a velká kapka dopadla na hladinu a rozvinula se v purpurový závoj vírů těsně před jeho mokrým obličejem.
"Bez opravdových obětí není žádná zábava, viďte." Naklonila se k němu z okraje bazénu a pohladila ho po tváři. Zavřela oči. Prudce ji chytil za ruku a pahýlem druhé ji za krk strhl k sobě. Nepotřeboval bleskové reakce, bylo to pár centimetrů. Zakousl se přímo do její tváře, zuby obsáhl její celé rty, kus brady i nosu, tu hebkou jemnou kůži plnou vůně. Skus o síle jedné a půl atmosféry ve starých jednotkách. A trhnout. Ale Maya ho tiskne vší silou k sobě a výbuch přichází s prvním dotekem její krve. Jazyk a rty svlažené tekoucím roztaveným železem, bílým plamenem, který před sebou žene tlakovou vlnu rozpínajících se, prchajících buněk a molekul. Křeč celého těla, takže teď Maya drží Hannibala ne on ji, oči mu vystřelují z lebky, voda mu vře přímo na obličeji a svaly se všechny naráz chtějí vší silou osvobodit ze svých úponů.
"Buďte rád za tu studenou vodu, Hannibale," říká s obtížemi Maya, stojí v temných závojích vlastní krve, drží mu hlavu nad vodou a odolává sevření jeho křeče.
"Proč myslíte, že meditujete a cvičíte a jíte naše příliš kořeněná jídla? Ještě včera by vás to zabilo, teď vidím, že mě dokážete i slyšet." Svět k Hannibalovi doléhá zdálky, nezúčastněně se vznáší v prostoru večerní vipassany a dívá se na svoje vzdálené tělo v jejím objetí. Scéna mu připomíná kterýsi z obrazů Baldunga Griena. Dokonce i sám sebe vidí na okamžik jako mladou dívku. Mayin hlas i tvář jsou však blízko, kdesi v uvnitř v něm.
"Už jen chvíli, milý Lectere," šeptá, "už jen chvíli." Mokře ho políbí podivně tvarovanými rty, a pak mizí i ona.

„Vidíte, jen nechává sílu valit se skrze sebe...“ Dnes se Sabrina jen dívala. Maya zase v bílém, včerejší šrámy zhojeny (jen labiály teď vyslovuje jakoby s náznakem cizího přízvuku, rozkošné!), zdá se zase lačná nových krveprolití a žene svoji smečku zběsile jako vždy.
„Musí ve vás poznávat něco ze sebe…“ V aréně byl i Gabron, byla to docela jiná hra. Sabrina se usmívala. Maya víc křičela.
„Je silnější než já. Přivést vás byl její nápad.“ Pět proti jednomu, deset proti jednomu. Přesto jakoby dnes arénu někdo rozdělil na moje a tvoje. Velký pes bojuje jinak než oni. Ne, on ani bojovat nemusel, jen doráží ty předem poražené, jenž mu vyklízí cestu a vzdávajíce čest bolestivým kňučením.
„Možná si mě dáte ke svatební hostině.“ Podíval se na ni.
„Když ne jako otec, pak tu musíte být za ženicha…“ Výkřiky a jek.
„Však víte, Hannibale, hodná matka musí vždycky zemřít, aby její dcera mohla složit zkoušku.“ Ticho v aréně. Gabron oběhl hrazení, vyběhl k nim na tribunu a zkrvavený čumák zabořil Sabrině do klína. Hannibal ho pohladil mezi špičatýma ušima.
„Hodná bestie,“ přikývla Sabrina.

„Doktore? Hannibale?“ Zastavila ho na schodišti. Otočil se k ní.
„Víte, že máte za zády Měsíc? A že ten Měsíc je zároveň v domě?“ Ohlédl se. Úplněk se odrážel ve velkých oknech sálu. Zároveň jimi probleskoval oheň z hořícího krbu.
„Jsou to jen sny.“ Stála přímo před ním. Ostrá směs krve, potu, pachu arény a Rosché X!. Ještě zrychlený dech. Nebo už… Natáhla k němu ruku. Všiml si, že ňadra v roztržené haleně jsou větší, oblá, nalitá, sálala horkostí až k němu.
„Jen sny…“ Na ještě včera dětských, dnes plných, rudě lesklých rtech jí hrálo napětí. Položila mu široce rozevřenou ruku na srdce. Druhou stiskla svoje ňadro.
„Už s vámi mluvila? O sobě? O své smrti?“ rychle ho obešla, „budeme jíst později.“ A zmizela uvnitř.

Všechny kamery byly mrtvé, bazén vychladlý, venku se rozfoukal vítr. Měsíc zmizel za mraky a drobně se rozpršelo. Hannibal soustředěně četl. Už před hodinou si oblékl černý smoking, jediný ze svého šatníku. Boty, které byly zřejmě určeny k němu, mu připadly příliš úzké, takže si vybral jiné, lehký nesoulad odstínu se ve světle lampy ztratil, ve světle krbu bude jistě ještě menší. Motýlka nenašel vůbec.

Změnu ucítil hned, když vešel. Sabrina už seděla na svém místě, pokývla mu, aniž na něho pohlédla. Psi leželi nehybně v sevřeném klubku, oheň hořel jen spoře, na stole bylo prostřeno. Dnes s květinami na bílém ubrusu, s množstvím nízkých širokých svíček na stole i kolem. Vysoké sklenice z olověného křišťálu byly nalité. Tichá hudba. Maya vešla druhými dveřmi téměř zároveň s ním. Zářivě, zlatě a stříbřitě bílé šaty napodobující barokní krinolíny, přesto moderní, přesto plné nabírání a krajek, úzké v pase a široké v bocích, se čtvercovým výstřihem a v něm šněrovačkou stvořeným žlábkem mezi ňadry. Vlasy s kudrlinkami a jemnou diamantovou čelenkou, diamantový náhrdelník a náušnice. Na Hannibalově místě už bylo prostřeno pod velkým stříbrným poklopem.
Mlčky mu pokynula, odsunul a přisunul jí židli, počkala na něj s pohárem v ruce.
„Na všechno to krásné, co je tak bolestivé a naopak! Na života a smrti nedočkavé!“
Sabrina zvedla hlavu a byl to nezvyklý pohyb plný tíhy.
„Na nejmilejšího kanibala a jeho nevěstu. Je mi ctí.“ Hlas měla strhaný, plochý, strašidelný, zapadlé oči hleděly kamsi mimo něj. Hannibal zvedl stříbrný poklop. Ve skleněné míse bilo  srdce. Živé, lidské. Sabrinino. Umělé žíly vedly skryty ubrusem, svícemi a květinami jejím směrem. Sabrina se usmála a z bolestivé křeče na okamžik zableskl skutečný úsměv.
S námahou se natáhla pro svůj pohár a zvedla ho opírajíc předloktí o hranu stolu. Hannibal sáhl po příboru, pak ho ale zase odložil.
„Mayo, Hannibale… „ zavřela oči a pokračovala po chvíli, „jste to nejlepší, co mě potkalo, víte? Bránila jsem se… přijmout, dát všechno. Dobro a zlo jsou jen dva pohledy na tutéž věc, dlouho jsem to nechtěla vidět. Ty jsi to věděla vždy, Mayo… „ Hlava jí prudce spadla, Maya vyskočila, ale Sabrina ji už zase zvedla, jakoby výš, pevněji.
„V pořádku, Mayo. Už jen… děkuji vám za všechno.“ Pokynula Hannibalovi. Teď se pohnula Maya, sklonila hlavu, mluvila tiše.
„Mysleli jste, že jsem smrt, vím. Ale já… jako by láska a smrt byly jedno a totéž z různých stran, nevím. Nevím, jaké je cítit smrt, ale poznám, jaké je cítit lásku. Nedokázala jsem to říct, nedokázala jsem vám to ukázat jinak. Je mi to líto.“ Podívala se na Hannibala.
„Nepřivedla jsem vás kvůli sobě, ale kvůli ní. Sama jsem to nevěděla. Chtěla jsem to cosi víc, co jste nikdy - co nikdo z nás nikdy neřekl. Vždy se to vznášelo téměř hmatatelné kolem. To cosi o smrti, která se až potom ukázala jako láska, jako slepá, umíněná, zoufalá láska. Myslela jsem, že to dokážu lépe a zatím jsem jen vaše karikatura. Stejná a horší.“
Hannibal sáhl do nádoby rukou a vyndal pulsující sval. Díval se na Sabrinu a ona na něj. Zdálo se, že se usmívá, ale ve tváři plné stínů, to nebylo jisté. Pak se otočil k Maye. Za jejími zády se otevřely dveře, stál v nich Gabron. Dlouhou chvíli vypadal jako by se rozhlížel a přemýšlel. Smečka zvedla hlavy a temně jednohlasně zavrčela. Sabrinin výkřik byl jen šepot.
„Gabrone, ne!“
Pak štěkot, lomoz, padající nábytek, vytí a skučení. Výkřiky, krev. Hannibal stojící uprostřed toho všeho se Sabrininým srdcem na dlani, pak náhle bez něj a v tichu.
"Hannibale! Lectere! Podejte mi ji!" Zakrvavená Maya s rozervanou hrudí ležící pod těly svých psů. Sabrina obklopená jednou z krbových tlap, její stále bijící srdce leželo ve druhé.
„Dejte mi ji sem, prosím.“ Keran s odervanou páteří a kusem Mayina hrudního koše stále v tlamě zachrčel a ohnal se po Hannibalovi. Gabron po něm skočil, žádný zvuk, jen praskot kostí.
"Lectere, to srdce... moje… Podívejte, ona ho potřebuje… teď a vůbec." Sabrina s očima tmavýma jako smrt, a v tom jakýmsi děsivým způsobem krásná. "Chtěla ho nabídnout vám, ale to ona... Máme tu vybavený operační sál. Viděl jste, co umí!"
Gabron ale neustoupil, vytáhl Mayu za rameno stranou z hromady těl a olízal jí krev z tváře, pak se posadil před Hannibala a Sabrinu.
"Dobrá, doktore," vydechla, "tak je to, prostě tak... Snad příště. Ona zase přijde. Buďte připravený. A mějte srdce na dlani." Skřípavě se rozesmála. Kamenná tlapa se natáhla k ohni a srdce čarodějky prudce vzplálo. Pak se tlapa natáhla k Hannibalovi. Gabron zamířil ke dveřím. Hannibal vzal terakotovou mísu a tlapa mu do ní srdce vhodila. Světla zablikala a zhasla. Ve mihotavém bledém světle louče Hannibal následoval Gabrona. Z nádvoří bylo vidět plameny osvětlený hlavní sál, obří tlapy vytvořily náruč a držely Mayu se Sabrinou v objetí vysoko uprostřed plamenů. Hannibal měl dojem, že se na něj obě ženy dívají. Pak se otočil a odcházel provázen velkým psem.

Rakovník 4.1.2007

| Povídky |
| 2007-01-08 11:22 || marek | | čten: 20132x , naposled: 2017-07-24 11:56 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Povídky pro Palm

MicroReader na Siemensu

Moje povídky pro Palm ve formátu pdb
Download
| Nomád a princezna || Delf-Nomad_a_princezna.PDB || staženo: 518x |
| Kde duše má kořeny svými se k zemi přivine || Delf-Kde_duse_ma.pdb || staženo: 580x |
| Mami || Delf-Mami.pdb || staženo: 518x |
| Náhrobek pro Draculu || Delf-Nahrobek_pro_Draculu.pdb || staženo: 532x |
| Pršelo || Delf-Prselo.PDB || staženo: 510x |
| Psí den || Delf-Psi_den.pdb || staženo: 536x |
| Vodopád v Bílých srázech || Delf-Vodopad_v_Bilych_srazech.pdb || staženo: 502x |
| Vzpomeň na ten konec léta || Delf-Vzpomen_na_ten_konec_leta.pdb || staženo: 581x |
| Nečekej až smrt tvé srdce rozzáří || Delf-Necekej_at_smrt_tve_srdce_rozzari.PDB || staženo: 592x |
| Odjinud a jinam || Delf-Od_jinud_a_jinam.pdb || staženo: 516x |
| Odpusť Xemoně || Delf-Odpust_Xemone.pdb || staženo: 524x |
| Pohár vizí královny Iverin || Delf-Pohar_vizi_kralovny_Iverin.pdb || staženo: 575x |
| Příběh se lvem || Delf-Pribeh_se_lvem.PDB || staženo: 518x |
| Přivedu se k sobě || Delf-Privedu_se_k_sobe.pdb || staženo: 513x |
| Vetřelec 5 || Delf-Alien 5.pdb || staženo: 682x |
| Dlouhá cesta s Ulrikou || Delf-Dlouha_cesta_s_Ulrikou.PDB || staženo: 499x |
| Hybris || Delf-Hybris.PDB || staženo: 520x |
| Minulost je dobrá jen jako barva kůže || Delf-Minulost_je_dobra_jen_jako_barva_kuze.pdb || staženo: 517x |
| Nadupáno || Delf-Nadupano.pdb || staženo: 495x |

| Povídky |
| 2006-07-14 19:49 || marek | | čten: 12720x , naposled: 2017-07-24 12:32 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Vzpomeň na ten konec léta
povídka inspirovaná regresním sezením, Polsko mezi 1750-1850

”Dobrá, pojď. Posaď se pohodlně. Můžeš už zavřít oči. Uvolni se, uvolni dech, nech ho dýchat samotný... A jen se dívej, pozoruj všechno, co se děje a nech se to dít... A můžeš mi o tom povídat, jestli chceš, abych mohla být s tebou a mohla ti pomoct, když budeš potřebovat...”
”Trochu špatně se mi dýchá, těžce.”
”Co ti v tom brání?”
”Nevím...”
”To nevadí, nespěchej, jen běž dál. Co se děje teď?”
”Moje ruce...”
”Co je s tvýma rukama?”
”Nějak... samy... hýbou se. Jako by samy žily.”
”Tak je nech hýbat.”
”To je zvláštní.”
”Nech je.”
”Nevím, co to znamená...”
”To nevadí, jen je nech. A běž dál. Co se děje, co vidíš?”

***
Zahlédl ho v dálce na kopci. Svět byl ten den jinačí, a když mu na něj padly oči, bylo to, jako by ho čekaly. Zrovna tam a zrovna teď. Jako by si o něj všechno říkalo.
Temné mraky napité bouřkou a blýskáním se od rána honily po obloze se sluncem, barvy byly syté a plné až těžkly v očích a krajina a vítr a vůně lesa byly čerstvé a silné jako v samotný den stvoření. Kameny, kmeny i listí vlhké deštěm se blyštěly v paprscích, a nad kopčisky se klenul duhový most, jako by chtěl spojit rovinu na jedné straně s tou na druhé.
Topolová alej zatáčela ve velkém líném oblouku spolu s cestou a potokem a mířila dál do roviny. Tam ale, co jeden z topolů chyběl, dávala se přes chatrný mostek úvozem prudce do stráně kamenitá, blátivá cesta. Jen spoře projetá, nevlídná, bylo ji vidět kus nahoře, jak obtáčí výběžek lesa, a pak už nic, jen tušit, kam vede dál.
On si ale byl jistý. Že vede právě tam. Nevěděl to, ale byl si jistý. Černá silueta ztrácející se v mlžném oparu vysoko ve stráních v samém náručí lesa znovu přitáhla jeho pohled. Stoleté dřevo nasáklé vlhkostí, ztmavlé, těžké a těžký pach. Zároveň bíle svítící vymazávky roubení, sálavé teplo pece, vůně bukového dýmu z kamen a ohlazená rukojeť lžíce... Myšlenky se mu zaběhly. Zaváhal jen na chvíli. Přitáhl levou oprať, čerstvě obitá kola i čerstvě okovaná kopyta zarachotila po mechem zelených trámech mostku, hned za ním zamlaskala v rozmoklém jílu. Když pak v úzkém strmém úvoze hnědák hluboko sklonil hlavu, seskočil z vozu a dokonce se opřel do postranic. Z lesa vyšla mlha a chlad a i tma se už zvedala zpod kapradí, které po něm z úvalů kolem cesty natahovalo dlouhé prsty.

***
"Slepice´s dobře zavřel? Ta černá utěká a túlá sa tu potvora tchoř. A na podestlání vezmi starú slámu, tu z vrchní hůry! Ale neroztáhaj to zas po celej stodole! No, šak zitra celý mlat zameteš, aj s dvorem, nezapomeň! A polének do kuchyně!“ Jen přikyvoval. Slova se hrnula, až se pod nimi ohýbal, oči přibité k zemi. Paní domu však mluvila spíš sama k sobě. I její oči mířily kamsi za něj, otevřenými vraty stodoly do sadu a ještě dál, do tmy lesa. Přesto se neodvážil vzhlédnout. Roztrhaným škrpálem postrkoval po zemi stéblo staré slámy z horní půdy a pozoroval, jak před sebou hrne prach a vytváří v něm vějířky vzorů.
"Bařku vyvedeš zitra na pastvu pod hájek a močku vyneseš - k tým novým jablůňkám, ale opatrně, ať jich nespálíš, mosíš ju pořádně rozlét! Ať se může hnojník vyvézt než zasa naprší."
Zrzavé psisko na zrzavém řetězu se zničeho nic divoce rozštěkalo a začalo o zbláznění skákat po své straně hnojníku. Zaslechli řinčení kol a klapot podkov po kamení za vraty.
"Koho to zas čerti nesú? Běž tam, Jašku! Ale prve pusť Turka!" Zmizela v domě. Jašek byl ale hned zpátky.
"Jakýsi chlap s vozem a s velikým koněm. Že chce přespat. A že dá ruku k dílu."
"Nechcem žádného," opáčila hned panimáma,"ať ide, mu vyřiď."
Jašek běžěl tam a zase zpátky, jen coby cestou stihl nakopnout kočku.
"Že je ze slušné krve a že... že slušně prosí a tady posílá zástavu." V natažené ruce držel Jašek cosi tak barevného, že to oči napoprvé ani vidět nesvedly. Šátek zdobený jemnými vzory s okrajem do krvava rudým.
"Ukaž!" Vytrhla ho hospodyně Jaškovi z ruky.
"Podívám sa tam sama."

***
"Lontyk. Lontyk Hořivesky z Lubenca," smekal před ní ten velký chlapisko uctivě z hlavy neexistující klobouk. "Vracám se dom na zimu. Přes léto sem byl na výpomoc u syna našeho vojvody na Točníku. Ale nespěchám, panimámo, a co sním, to dvakrát splatím dobrú prácú."
Změřila si ho. Krátce ale, očima hned uhnula. Dívala se malinko stranou. Mohl si ji tak prohlédnout, ale uhnul očima stejně jako ona, ze slušnosti. Věděl s kým má tu čest. Stažená ústa, přísná, ve tváři trošku vysušená, ale přesto fešná. Hospodářka, ženská s rukama chlapiska a s chlapským slovem. Poznal dům bez pána. A hned si též všiml plné šněrovačky a širokých boků pod splývavou sukní. Dlouho-li je sama taková panička?
"Na takovém statku je práce dycky dost," řekl a myslel to spíš jako otázku.
"Tak." Přisvědčila suše hospodářka. "Dajte si koně do samotné stáje, co je až na koncu. A na spaní tu máme už enom seník!" Pokrčil rameny.
"Šak. Co jiného."

***
Vůně bukového dřeva z kamen, ohlazená rukojeť lžíce. Lontyk srkal horkou polévku a slastně přitom mhouřil oči. Hospodářka se motala kolem jako by měla v čistě vymetené a poklizené světnici zničeho nic spoustu práce.
"A že ste hnal koně až k nám, na kopčiska?" Snažila se, aby to neznělo jako otázka.
"Tak." Protáhl a zase dlouze usrkl i z velkým kusem bramboru. "Na vsi sa hospodáři ošívajú. Ohlédajú sa, co druzí. Řeknú ne, aj když by jim bylo třeba silné ruky."
"Ptal ste sa dole ve vsi?"
"Tož, chtěl sem. Ale pak jsme ju objeli, lebo Samek ucítil vodu. Vlézli sme do rybníka. A pak sme uviděli vaše stavení. Sedí v kopčiskách jak hradisko. Nejdú od něho oči odtrhnúť."
Otevřenými dveřmi zahlédl pod náspím pohyb. Prosmeknutí sukně. A z té hbitosti mohl soudit, že jistě mladší než paní máma. Zachvělo se v něm, ale dal si záležet, aby vypadal, stále zaujat jen polévkou. Koutkem oka vzhlédl, jestli jeho prudký pohyb neupoutal pozornost. Hospodyně na něj nepohlédla ale ani teď. Ani jediný pohled. Mluvila s ním, ale jinak jako by tu nebyl. Sotva vstoupil, už byl Lontyk zmatený. Cítil ženskost, a v tom, že byl dům bez pána se nemýlil - čeledín, co mu prve otevřel, tahal po dvoře džber s močkou sám (s takovou bude do vánoc hotový), sváteční vůz stál u mlatu s kolem rozlomeným už nějakou chvíli a koně ve stáji byli vyhřebelcovaní tak způli. O to víc tu cítil ženskost. Přestože přísné a nehybné rysy v obličeji hospodářky chtěly vše zakrýt, sálala z ní k Lontkovi jemná řeč těla. Nebyl nijak zvlášť hladový, i když při chuti jako vždycky, ale široký výstřih šněrovačky, téměř dívčí pohyb, kterým si odhodila vlasy z čela... Do místnosti vešel čeledín a za ním děvče. Žena. Lontyk zamrkal a vstal. Hospodářka se po něm překvapeně ohlédla.
"Jašku, pozdrav pána!" Okřikla chlapce.
"A to je moja dcera, Gořica." Nepodívala se ani na jednoho z nich. Gořica sklonila hlavu, ale ruce dala v bok. Pak jako by se te troufalosti sama lekla, si je začala utírat do zástěry.
"Lontyk Hořivesky. Ale všeci mně říkajú Lontek, aj Lonku nekeří."
Nebyla tak hezká, jako bývala hospodářka, ale oči měla živé. Posadili se. Gořica zase hned vstala a přiskočila pro polévku.
"Hnojník je třeba vyvézt než zase naprší." Začala zničeho nic hospodářka.
"Tady Jašek vám zitra ukáže všecko potřebné, že, Jašíčku?" A plynule, bez souvislosti, kterou Lontek chvíli marně hledal, přešla k podivnému monologu.
"Šlak by starú babu trefil, co by sama na takovém statku zmohla! Ale to ty víš, Jašíčku, ty bys nás neopustil, ty si náš, šak pravím. Co bysme bez tebe počali." Říká to, aniž jedinkrát vzhlédne, prázdným, plochým hlasem, ve kterém ji Lontek nemůže najít. Jašek i Gořica přitom hledí do taléřkú a srkají, jako by nic neslyšeli, jako by to jen větr šustil pod náspím.
"No." Pokusil se Lontek porušit to podivné ticho ve slovech. "U nás v Lubencu zostala také statkářka samotná. Tak ji otec pučil čeledína a děvečku..." Nevěděl, jestli má pokračovat.
"No. Ten čeledín si našél cérku odvedle z Malinového a statkářka jim připsala půlku teho svojeho statku..." Ani nevěděl, jestli ho někdo slyší.
"Aj Toncek od rybníka vyženil kus polnosti, a temu by to tři baby neřekly!" řekla náhle Gořica. "A Uličnickejch Francek odjel do tej Amériky aj s Eržiků..." Zmlkla stejně jako Lontek.
"Aj Mitřovskych Agniesku si odvédl chasník do Zdunskej Wole." Přidala se náhle hospodářka a znovu sklouzla do té podivné litanie.
"Enem ten náš tu furt smrdí. Aby ho jeden akorát živil. Ten nám bude do smrti na krku viset. Co sa narodil, si z kopčisek neslézl, od kravinců smrdí, by nad ním měščani jen nos ohrnuli a kerá by sa k němu přimotala, by sa za ten nos aj chytit musela." Lontek na ni zmateně pohlédl, i na Gořicu a na chlapce. Všichni si hleděli svého. Zároveň si ale připadal, jako by ho všichni propalovali očima, jako by stál nahý uprostřed trnkového keře.
"Tož, děkuju za večeřu, panimámo, ešče otčenáš a pújdu složit kosti. Dobrú noc." Zvedl se a musel poručit nohám, aby samy neutíkaly. Nestihl ale dojít ani doprostřed dvora, když panímáma vyšla ven a naraziv za dveřmi do koštěte či čeho hlasitě zaláteřila na celý dvůr:
"Parchant nevděčná, aby sa přerazil, co tu zas schystal. Pro zlost v domě enom, visí tu všeckým na krku, nemehlo gramlavé, enom by věčně jedl a spal, aby všecko člověk dělal za něho, nic z něho nebude...." A ač spílala hlasitě, přesto to byl tentýž hlas, jak ho Lontek slyšel, když Jaškovi u stolu lichotila, i když mu zatracovala. Co to tady hrajete za hru? Pomyslel si Lontek. Na blázna?

***
"Si ty divný patron. Od rána nepromluví, enem zírá a je jak psiskovo ocasisko, pořád za mnů. Byl si ty někdy dál než ve vsi?" Práce šla Lontkovi od ruky radost pohledět. Co by Jašek dělal dva dny, měli do oběda hotové a Lontek už se ptal po dalším. Jašek mu jen ukazoval co a kde, a sám jen tu podal, tu přidržel. A mohl na Lontkovi oči nechat.
"Tak býls nebo nebýls?"
"Já... Ne...vlastně... na jarmarku. Ve městě. Jednú."
Je obrovský. Je jako jeho kůň, napadlo Jaška. Obrovské, snědé, lesknoucí se tělo. Záchvěvy svalů pod kůží, a když jimi zabere, je to jako když se zvedá zem pod pluhem. A každý pohyb je dlouhý, jako by nikdy neměl skončit. Ne, takový pohyb nemůže nic zastavit!
"No tak, podej mně to vědro, stojíš jak solný slúp!" Lontek se zachytil rukou o okraj a spustil vědro do sběrací jímky v rohu hnojiště. Celý se přitom předklonil, ruka stiskla dřevěné hrazení, mohutné žíly vystoupily na hřbetu dlaně a předloktí jako by chtěly ven z těla. Vědro zaskřípělo o dno.
"Tak, stačí, do večera vystúpne další močka a zítra můžeme vyvážat." Z komory vyšla Gořica, zastavila se s ošatkou na druhé straně hnojníka a obírala slupky z cibulí..Jašek si překvapeně uvědomil, že se na Lontka dívá divnýma očima. Lontek uchopil obě vědra, ale nezvedl je hned. Podíval se na Gořicu. Zpříma, celýma očima, žádným úkradkem. Gořica prudko sklopila svoje černé kukadla, nechala slupky slupkama a otočila se do domu, jen za ní sukně zavlála. Jašek se obdivně zahleděl na Lontka. Pane, to byl jiný pohled! Až se musel nadechnout. Pěkně to s Gořicou zacloumalo! Jaška při tom zabolelo i zahřálo zároveň. Lontek vypadal stále jako předtím, jako by Gořicu nepotkal, jako by se na něj vůbec nepodívala těma svýma černýma, děsivýma studnama. Zvedl vědra a zamířil po černými cákanci vyznačené cestičce do sadu. Jašek klopýtal za ním s malým džberkem a cákal přitom všude kolem, hlavně na sebe. Zapíchalo ho přitom na prsou, možná z té námahy, ale spíš z toho, co viděl. Zatímco Lontkův hrudník se dál leskl potem a zdvíhal se jako měchy u kováře dole ve vsi, Jaškovi se z Gořicina divného pohledu stáhlo hrdlo a zabolelo na průduškách. Šak se tak na něj Gořica nepodívala prve. A jemu se z toho vždycky podlamovaly nohy. A podlomily se mu doopravdy, když mu mezi ně Gořica sáhla. A stiskla. Div nevyjekl, ale ona jen výhružně zvedla obočí a jemu uvázl všechen hlas v hrdle. Vrazila mu ruku horkou a mokrou ještě z vody, co v ní škubala slepici, za kalhoty a neohrabaně a bolestivě mnula jeho zvedající se přirození. Jako by tahala Bařku za vemeno. Div mu ho neutrhla. Polekal ji jeho náhlý záchvat kašle. Tím hrubým taháním a tisknutím se mu něco pohnulo pod břichem, a pak v břiše a jako by to chtělo vyskočit z těla ven, dráslo ho to v krku a on jí padl do náruče v divokém zajíkání a chroptění. Zvracel jí za zády.
Potom už se tak na něj nikdy nepodívala. Pokoj mu ale nedala. Strkala si jeho ruce do klína, ale on nevěděl, co s nimi a byl stejně neohrabaný jako ona, takže nakonec, jej vždy jen zatlačilo do kouta, vtiskla si jeho stehno pod sukní mezi svoje a tiše supěla se zavřenýma očima. Jako by tam vůbec nebyl. A on se zatím třásl po celém těle, potil se, dělalo se mu mdlo, bolelo ho břicho a dýchal jako Turek za největšího parna.
"A nechtěl bys ses ještě podívat do světa?" pokřikoval na něho Lontek přes rameno a vytrhl ho tak z bolavého zamyšlení.
"Já... nevím... chtěl," supěl Jašek, i když té otázce tak úplně nerozuměl. Připadala mu čímsi nesmyslná.
"A pořádně rozlít!" Křikl Lontek a rozmáchl se mezi jablůňkami s vědrem ve velkém oblouku, až se močka rozstříkla do širokého vějíře a jednotlivé kapky se na slunci zaleskly zlatě jako ztuhlá pryskyřice.
"A ečšééé!" Lontek se smál a tancoval s tím vědrem plným smradu mezi stromkama obkročáka. Jaška náhle zachvátila radost.
"Chtěl bych... ešče," zamumlal spíš pro sebe. Měl chuť se smát stejně a ještě víc. Bylo to pro něj ale příliš neznámé a odvážné, a tak jen roztáhl tvář do širokého úsměvu a v náhlém popudu rozpažil ruce jak nevíc mohl - jako ten na kříži, obejmout tak celý svět! A zaklonil hlavu do slunce, až ho to donutilo zavřít oči a ty mu za stisknutými víčky zaplavilo červeným prohřátým jasem.
"Ešče!" Vyklouzlo mu bezděky ze rtů a s tím kratičkým výdechem, jako by se něco pootevřelo a do plic a do srdce, do celého hrudníku jako by mu proniklo to hřejivé červené světlo a on se ho zhluboka nadechl.
V tu chvíli se mu zatmělo před očima. Rána do hlavy nebyla tvrdá, ale zasáhla ho v tu nejhorší chvíli. Zapotácel se, hlava se mu zatočila a on sebou plácl do rozlité močky.
"Co tu máš co tancovat a dělat šaškařice! Bařka bučí, u kamen není polénka a starému Mitřikovi ze vsi jsem slíbila krůtu za tú, co mu cigáni ukradli. Bude pro nás mět dobrých erteplú na sadbu za to!" Jašek se ztěžka sbíral ze země, ale panímáma si ho už nevšímala. I pro Lontka měla řeč plnou práce.

***
Tedy ještě opravili zlámané kolo u hospodářčina svátečního vozu, posekali mez pod sadem a slunko se teprve sklánělo nad rovinou.
"Málo sme nepodělali, co řikáš, Jašku? Po takovém dňu trocha vody by sa tak akorát šikla. Šak smrdíme z tej močky jak capi." Panimáma vyšla na zápraží a shlížela, jak Lontek vyvádí koně ze stáje. Jašek napjatě čekal, co řekne, jakou další práci jim uloží. Lontek ji ale nepustil ke slovu.
"Máte to tu hezké, hospodářko. Ale musela by na tých vašich kopčiskách byt voda, abych tu vydržal. Jaké je to léto bez vody? Aj jinak - než zamrzne, stále je dobře k pořádné čvachtanici. Náš dědáček si sekal aj ďúry do ledu a umřél, až už mu nikdo nemohl roky spočítat, tak mu to šlo k duhu." Lontek vysadil Jaška Samkovi na zadek a sám se na něj neosedlaného vyšvihl rovnou ze země.
"Vezmu to vaše klučisko, aby čuchlo k mokrému. Do čistého dvora čistú čeleď, paňmámo. A zitra je taky deň." Křikl na statkářku a bosýma patama pobídl Samka.
"Běž sa propláchnút a porobíš dvakrát, šak, Samku." Poplácal koně po krku a jeli. Jašek s očima zavřenýma strachem, panikou a vůbec vším tím nezvyklým a rychlým plul náhle uprostřed síly pronikavě čpících, obřích těl, která se na něj valila ze všech stran. Široký zadek hnědáka pod ním stoupal a propadal se v dlouhých vlnách, houpal se velebně ze strany na stranu. A široká záda muže před ním dýchala a hřála a otřásala se slovy a smíchem.
"Jedém, Samku, voda, voda!" Kůň zatočil ušima a pohodil hlavou, jako by opravdu rozuměl.
"Formanští koně najdú hospodu lepší jak psisko. Ale Samek je taky dělaný z vody. Natáhne, zafrká a má ju! Ani opratí netřeba." Kůň přidal a Jašek křečovitě sevřel ruce Lontkovi kolem pasu.
"Jo, voda je krev země. A kraj bez vody je jako člověk bez krve."

***
Krev země byla studená jako led, ale Lontek si chválil, že nahoře na Točníku by z takové už vařili polévku, a cákal kolem sebe a funěl a prskal a stříkal na Jaška drkotajícího zuby u břehu.
"Třepáním zubama sa neumyješ, musíš sa pohnút, krev rozpumpovat."
"Já neumím plavat." Drkotal Jašek dál.
"A, takových bylo, umíš ani nevíš. Šak poď, my ti se Samkem ukážem."
A tak se Jašek zmítal v tom studeném a mokrém, křečovitě se držel Lontka, až ho topil, a spolu pili rybniční vodu a kuckali a drápali se až zle. Pak Jašek nahmatal cosi obrovského, pevného a skoro se na to vydrápal, než poznal, že to je Samkův hřbet a že se ho může chytit. Chytit a nepustit.
"Klučisko bláznivé, copak ťa chcu ztopit! A drž sa Samka tu ze strany, jinde hrabe kopytama." Jašek se klepal, promodralý chladem visel na Samkově hřbetě a nechápal kde je. Připadal si najednou strašně daleko. Břehy rybníka byli v nedohlednu a on - ztracený a náhle a nepochopitelně šťastný - byl v tu chvíli daleko od nich všech, uprostřed široširé volnosti a nekonečnosti. Svobodný a svůj. Měl pocit, jako by se z pod hladiny vynořil znovuzrozený a čistý. V té bitce s mokřiskem se dočista zapomněl a teď se znovu narodil. Zuby mu drkotaly, až se Samek ohlížel, ale on se usmíval, a - jestli to nebyla rybniční voda - plakal.
A svět ztichnul, znehybněl, vznášeli se uprostřed vod a padajícího šera. Jen voda občas žbluňkla, frknul Samek, Lontek zčeřil hladinu. Bylo to nekonečné, neuvěřitelné. Až mrazivě.

***
"Už sa netřep. Stejně si studenější jak ta voda. No, z nejhoršího nesmrdíš a zbytek vyfúká větr cestú. A do kopčisek půjdeš pěšky, abys sa zahřál!" Nakonec se ale vezli, Lontek ho zabalil i do své košile a posadil si ho před sebe a hřál mu záda. Padla už tma, ale Měsíc dobře svítil. Samek šel klidně, vyplavený se zdál pokojnější.
"A jaká je Gořica? Řekni." Zasnil se Lontek do té měsíčnaté noci. Jašek se ale v tu chvíli vznášel kdesi daleko. Hlavu měl velkou, nafouklou, to jak mu do ní nateklo i ze všeho, klimbal Lontkovi v náručí.
"Hodná je," šeptnul.
"Taková a hodná? To ti kdo nakukal? Nemáš očiska?"
Jašek mlčel. Nerozuměl.
"A to za ňú žádná chasa nechodí?"
"Paní Goša... nedovolí."
"Tak to je jiná. Nedovolí nedovolí. A co ty?"
"Já?"
"Tobě sa Gořica lúbí?"
Jaškovi ta otázka dlouho nemohla do hlavy. Pak slabě, překvapeně přikývl. A bylo mu v tom vznášení a Lontkově silné náruči dobře a měkko. Lontek mu rozumí, temu může všecko říct. Že by si chcel Gořicu vzít a odejít s ní někam, někam pryč. Tak daleko, jako byl dneska. Že by jí ukázal, co je za chlapa (šak už ho Zwěncek Mitřovských poučil, že je to jako u krav a jiného dobytka, a ten temu dobře rozumí), že by se jí už nikdy nebál a nikdy už by nestříkal sám na stodole do sena.
"Šak je to pěkná děvčica," zamlaskal Lontek jako když na Samka až Jaška povytrhlo ze snění.
"Moc pěkná děvčica." Jašek k němu vzhlédl a až mu zatrnulo. Lontkovy černé očiska přivřené hleděly k jejich statku a bylo v nich cosi hrozného.

***
Lontek byl rozmrzelý. Zůstal tu už třetí den, práce porobil hromadu, ale bylo to pořád jako hrachem o zeď. Bůhví proč si myslel, že se to změní, že ho vezmou na vědomí. Slovem, pohledem. Když se zeptal, vždy dostal aspoň nějakou odpověď. Ale hned zase ticho a i těmi slovy propadal do prázdna. Měl pocit, jako by byl na špatném místě - všichni jsou pryč a jen tu na něj hrají svoji přítomnost, zatímco se veselí kdesi daleko.
Kdyby aspoň Gořica... Očima uhýbá stejně jako matka, ale není tak vysušená a strohá. Ech, o tolik je šťavnatější! Ne, nepodívá se na něj, ale přesto v těch očích je. Drápky připravené škrábnout. Jen skočit. Ale ta věčná ženská sebejistota, ta vyzývavost! A tak se nejvíc bavil s Jaškem, a konec konců se mu to klučisko zalíbilo. A bylo to i naopak.

***
Jašek závistivě pozoroval jeho koně. Kdo kdy viděl nechat koně jen tak pobíhat, bez ohrady, bez ohlávky, bez uzdy. Ale Samek byl jako psisko. Stačilo zavolat a on zvedl hlavu od pastvy, a když se zavolalo ještě podruhé a potřetí, přiběhl a i ocas měl zvednutý a hlavou pohazoval jako by se chtěl i po psím lísat.
Závistivě obhlížel jeho povoz. Široký a zároveň lehký, ohlazený kozlík, téměř lesklé kolo brzdy, hrubou plachtu složenou s ohlávkou a opratěmi v bedně pod kozlíkem.
Nemohl od něj odtrhnout oči, byl jako uhranutý. Ale stejně uhranuté byly i jeho myšlenky. Jako zahalené mhou. Co mu chtěly všechny ty věci říct? Odkud přicházely a kam... Kam...? Jaška rozbolela hlava a zase ho tak píchlo na prsou. Kam...? To bylo mimo něj, mimo všechno, co znal. Ale Lontek byl tak skutečný. Jašek cítil jeho smích a jeho silné ruce. A zdálo se mu docela možné být Lontkem, určitě možnější než nebýt Jaškem, nebýt tady, kde...

***
Turek na hnojníku štěkal jako pominutý. Hospodářka vyhlédla z okna.
"To sú cikáni. Starý Mitřik říkal, že byli v Černé a že míří na Lubenec. Dobře, že jste tady, Lonku. Sami bysme sa tu báli."
"Netřeba sa jich bát, pani mámo. Neco jim dajte, slépku jim nechte ukradnút, lebo to je jejich povinnost a čest, nechte si od nich hrnec zadrátovat, a oni zas půjdú."
"Zastávate sa jich?"
"Ne, na cestách jsem jich často potkával. Sú to dobří lidé. Sú jako divoké koně. A my sme jak ti valaši ve stájích. Máme každý deň ve žlabu, ale aj každý deň robotu. Oni nemajú žlaby, zato majú celý kraj."
"Šak ty si také jak cikán." Sekla po něm Gořica ode dveří. Lontek se nebránil.
"Taky," přikývl spíš pro sebe.
"Poslala sem Jaška, aby dobře zarigloval a slépky zavřel, idú sem."
"To neni dobré, Gořico, jak ty druhým, tak druzí tobě." Vzhlédla po něm, ale hned očima uhnula. Panimáma vyšla do dveří.
"Otevři jen malé vrátka a zeptaj se, co chcú." Zavolala na Jaška.

***
Viděl vozy. Dva, celé křivé, rozhrkané, s kolama gramlavýma, ověšané vším možným a v nich zapřažené herky vychrtlé, špinavé.
"Dajte pár brambor, pěkně prosím." Vylekal se. Děvče stálo opřené o vrata, jaksi zhroucené, zdálo se, že bez těch vrat by vůbec nestála. Oči se jí leskly horečkou.
"Brambor na horkú polévku, pěkně prosím." Nemluvila, spíš sípala.
"My nemáme." Vyhrkl vystrašený.
"Enom pytlík erteplí, do kotlíka." Sunula se pomalu po vratech na něj, těžká víčka jí padala.
"My... my..." koktal Jašek. Padla mu do náručí a on byl překvapený, jak je lehká. Kašlala jako by se trhalo plátno.
"Hnedkaj nejaké donesu." Posadil ji na zem ke zdi, spěšně zavřel vrata i na závoru a běžel do sklepa. Když se vrátil, stáli za vratama jiní dva. Chlap a ženská, takoví maličcí, tiší, ztracení, jen oči jim svítili v potrhaných hadrech a tvářích. Podal jim košík s bramborama a oni neřekli nic. Otočili se a vozy na cestě se daly do pohybu. Vlekli se za nimi a byli ještě ztracenější. A Jaškovi nebylo z toho obrázku vůbec dobře a byl rád, že může zevnitř zariglovat vrata na zámek i na závoru. I když ani tak se toho tísnivého pocitu a obrazu docela nezbavil. Obrazu zvenčí.
„Už jedú pryč,“ řekl pak v domě. Paní máma jen kývla a hleděla si zase svého.
„Jedú za teplem, ale zima jich stejně chytí. Bude jim krušno,“ odtušil Lontek zahleděný se oknem ven. Gořica na něj na okamžik zlostně zhlédla.
***
Je tak neuvěřitelně drzý! Tak bezohledný. Všude je ho plno, naparuje se jak krocan. A ty drzé očiska. Co si to dovoluje?! Rozbušilo jí to srdce, to jistě spravedlivý hněv. Všechna krev v ní bouří. A jak se dívá po matce. A ona to nevidí, je jak slepá! Nadechla se a bojovně dala ruce v bok. Ne, neuhne očima. Uvidí se kdo z koho! Chtěla by ho chytit a pořádně s ním zatřást, nabít mu, jako občas nabije Jaškovi. Spráskat ho břízovým koštětem, vyhnat ho spát do sena. Ne, tam už stejně spí. Vyhnat ho ven, aby celý promokl, až na holé tělo, až na nahé tělo...

***
Viděl je na dvorku. Obcházeli kolem sebe jako berani. Lontek s náručí polínek, Gořica s náručí vyběleného prádla, Lontek s pytlem ovsa přes rameno, Gořica s košíkem brambor, Lontek s vodou pro koně, Gořica s vodou do kuchyně. Dělali, že se nevidí, ale co chvíli se potkávali a ve vzduchu byla cítit bouřka. Jašek netušil, co se stane. Viděl Gořiciny divné oči a překvapen tím, jak jej přehlížejí, sledoval ji zpovzdálí. Nevnímala ho.

***
Musí mu dát pocítit svoji sílu! Že on je nikdo. Vždyť na Jaška se stačí podívat a on se neodváží ani dýchat. Ano - to chce - aby byl jako Jašek. Aby s ním mohla... Dál jí myšlenky nechtěly jít. Ne, dál ji nechtěly pustit se sebou. Mířili dál, mířily tam, ale nějak samy...
S Jaškem je to... ale s ním by to... určitě... Nahá kůže napjatá na svalech, ten zadek! Gořica hořela, hořela spravedlivým vztekem - jaktože se mu nedá přikázat jako Jaškovi, jaktože bojácně neklopí oči a zbaběle neutíká jako Zwěslav Mitřiků?

***
"Měli byste vzít pořádného čeledína lebo teho svojeho klučiska udřete." Lontek cítil, že Gořica čeká, až promluví. Ochomýtala se pořád poblíž - když byl ve stáji, podestýlala podestlané, když byl na dvorku, zametala zametené, v zahradě zalévala zalité. Zároveň z ní ale cítil jakési napětí. Čekala vevnitř napjatá jako kočka před myší dírou - jen skočit. A teď po něm vítězoslavně smýkla očima. Ale hned zas nasadila povýšený výraz.
"Cože? Teho usmrkanca líného? Csss! Enom by jedl a spal." Vzala koš a obešla s ním Lontka akorát tak, aby se o něj ometla sukní.

***
Byli venku. Neviděl je, jen slyšel. Ale to nebylo Gořicino tiché, úporné supění. Mlaskalo to jako při nedělním obědě, obě těla se hýbala, šustila Gořicina sukně, jeho kalhoty. A kůže o kůži. Poznal také zvuk roztahované šněrovačky. A do toho Lontkův dech. Silný, hluboký, naléhavý. Gořiciny vzdechy se proti němu zdály udýchané. A co teprve jeho - Jaškovy. On vlastně nedýchá vůbec, bojí se nadechnout, bojí se sebeméně pohnout, minuty ubíhají, ševelí ohýbaná tráva, chlad padá shora, jen země hřeje rozpálená ještě z celého dne a Jašek se k ní tiskne, nejraději by se v ní ztratil. Boří do ní tvář a ústa, když se ho v krku škrábe kašel.
Žárlí? Ne, Jašek se do Lonka zamiloval, celý se v něm vidí. Je to i jeho vítězství nad Gořicou. A také - neví, nezná tu podstatu samé mužskosti, tu pýchu, nadmutost a ješitnost, tu sebejistotu muže uchvatitele. Teprve udiveně hledí na samu tu možnost, na tu divokost a neposlušnost, na které by sám ani nedokázal pomyslet. A ještě neví, že to vše je i v něm a že jeho uhranutí Lontykem Hořiveským je uhranutí sama sebou, vlastní silou, jež jako dlouho spící had v hlubokém podzemí zvedla teď malinko hlavu.

***
Chtěla něco říct, aby bylo jasné, že je po jejím. I on chtěl něco... ale nebylo kdy, náhle se k sobě přitiskli, natáhli se jeden po druhém v té samé chvilce, sápla se mu pod rozhalenou košili, přitáhl si ji za zadek. Na okamžik strnuli. Poprvé. Třásli se oba, dýchali divoce. Ale nepouštěli. Obrovskýma rukama jí hnětl hýždě. Obemknula mu stehno, rukama mu bloudila po hrudi. Má ho, má ho! Má to! Stiskla nohama a slastně zavřela oči, vzdychla. To pak se stalo tak rychle, že vůbec nechápala. Vyjekla, na okamžik se jí chtělo zvracet, pak celá ztuhla. Ale panenská blána byla tenká, potrhaná Jaškovýma velkýma nemotornýma rukama a ona byla vlhká, vzrušená a jeho úd stále třel její citlivý a rozkoše Jaškova stehna znalý poštěváček. Přisála se vlhkými rty k jeho kůži a on ty rty našel svými. Div se nezakousla.
Propadli otevřenými dveřmi. Byli připraveni na boj, na bitvu na život a na smrt, ale nebyly žádné dveře, žádní nepřátelé. Chtěli se rvát. Možná byli v první chvíli zklamaní. Nevěděli prostě, co dělat. Lekli se. Chtěli silněji, ale kam, proti komu? A co teď s tou silou?
Strnul v ní. Leželi jenom v sobě (zatímco v Jaškovi právě ležela smrt), na chvíli usnuli či jen je obestřela mrákota. Stačil ale pohyb, a znovu ho byla plná. Byl zmatený. Kde je ten tah, který chytí a nepustí dokud není dokonáno. Kde je ta síla? Vždyť to ona ho přivedla sem s takovou jistotou a naléhavostí. A kde je Gořica? Kde jsou ty kočičí, sebejisté oči, ty drápky? Místo ní je tu jakási nezměrná, obrovská postava, obrovský stín, jak se nad ním zvedla proti oknu komory. Celého ho zavalila, obejmula širokýma stehnama a pažema a boky a ňadry. Vytratily se všechny zbytečné detaily - tvář se všemi trápeními, gesta, která nedovedou říct, co chtějí, slova, malé touhy. To vše se propadlo do té oživlé tmy, černé, sametové, bytelné, nekonečné... Zkusil na ni jen koutkem oka pohlédnout, ale hned zase oči pevně zavřel. Byla obrovská, děsivá. Děsivá příliš obrovskou - krásou.
To byl Gořicin vztek. I jeho pýcha. Pojď, pojď ke mně, zoufale tě potřebuji, naplň mě, naplň to prázdno, to místo, ze kterého jsi vyrván, vyrvána.
Zkusil přirazit, ale hned přestal. Točila se mu hlava. Padal. Bezvládně. Zůstal způli přepadený z postele - chtěl možná utéct, ale v tom smrtelném prohnutí mu rázem srdce rozervalo hruď a vybuchlo i s ním i se statkem a sadem a lesem, i s kopčisky a rovinami...
”Gořico... Gořico...” Vznášela se mu před očima a vypadala jako Maria ze svatého obrázku. Jen zářivější, o tolik zářivější...

***
”Jašku?! Co to děláš?!” Lontek se zjevil jako hrom z čistého nebe. V Jaškovi hrklo, celý se roztřásl a schoulil.
”Tak, pustíš ju!” Kočka se mu kroutila v ruce, škrábala, ale její pohyby byly ochablé, ochromené hrůzou. Jaškovi ztuhly prsty a nemohl špagát v husté srsti zachytit.
”Ukaž! To sem si nemyslél. Klučiško pitomé!” Ani Lontek nemohl velkýma prstama povolit zadrhnutou smyčku.
”Co ťa to popadlo?” Zvíře už se vůbec nehýbalo, vláčně viselo v Lontkových dlaních.
”Kde sa v tobě bere taková zloba? Uštknula ťa zlá zmija? No, slyšíš?!”
”Všecky zvířata sú uvázané.” Pípnul Jašek, ještě před chvílí vládnoucí nad životem toho příliš svobodného stvoření.
”Cože? Co to blekoceš?”
”Turek je uvázaný, aj krávy, aj koně majú chomóty.” Lontek našel nůž, ale ten byl tupý nejspíš od čistění kopyt. Konečně se mu podařilo zadrhnutou smyčku kolem kočičího krku přeříznout. Polomrtvé zvíře náhle ožilo, vysmeklo se mu z rukou, ale na zem dopadlo nešikovně, žalostně, vůbec ne po kočičím vypísklo a potácivě zmizelo v seně.
”A každý má svoju prácu. Enom ty sa tu povalujú.”
”Klučisko pitomé, dyť ty si do tej huby nevidíš! Co to meleš za hňupiny? Dyť ty si jak tá tvoja panimáma! Copak ona ti neláteří stejně? A tobě je tak dobře, že děláš na druhé to samé? Mazej mi z očí! A neska do žádného lesa a žádný rybník!”

***
A mlčení nezmizelo. Bylo možná ještě větší, protože teď mlčeli navíc ještě o tom. Bylo těžší o vyhýbavé pohledy před panimámou (ta ale nic neviděla) i před Jaškem. A vlastně i oni sami si navzájem nějak vyhýbali. Byli - vylekaní?
Když měl Gořicu potřetí, už nepřišla. Cítil to, jako by chtěl se zavázanýma očima přejít po úzké hraně. Jen nešikovně balancoval, nevěda jak se tam udržet, neznaje umění rovnováhy, nepřipravený na jistou chůzi v takové výšce. Hned zakolísal a kratinké vzdáleně nasládlé horko v rozkroku se prosmeklo kdesi mimo něj do jejího klína, aniž ji stihl cítit, vnímat, aniž by se k ní vůbec přiblížil.
Vždyť nevěděl, co to bylo, co se to s nimi předevčírem dělo, tak jak by to mohl znova najít?
A až dlouho potom - když po straně pozoroval hospodářku a znovu si všiml té skryté vyzývavosti - jej napadlo: Nebyla to velké, to obrovské paní Malgorzata? A bylo mu líto, že... A v tu chvíli věděl, věděl s naprostou jistotou, že paní domu všechno ví, že to ona byla s nimi v tu chvíli. Že síla proudí přes ni, ale že ona ji také bere.
Muž může probudit v dívce ženu. Ale vložit ji tam a vychovat může zas jen žena. Žena, která je Žena.
A on dal kus duše Gořici, ale většina Gořiciny duše byla u paní Malgorzaty. A kde bloudí duše hospodářky, když se její oči dívají skrz Lontka? Lontek cítí ženskost, cítí to spící, co je tak žádostiv probudit. Ale nakonec mrákoty obestřou i jeho. A tak mu hospodářka z kopčisek ukradla srdce a kdoví kam ho dala. Možná do toho rudého šátku, na který Lontek dočista zapomněl.

***
"Já... jak ste říkal, estli bych nechtěl do světa, ešče... já... bych si chtěl vzít Gořicu a... odjet s vama." Šoupal zase škrpálem v prachu hledíc stranou, jako by to snad ani nemluvil on, ale někdo jiný v něm.
"Nebo byste si mohl vzít Gořicu vy, ale já bych stejně jel s vama... nekam." Celý hořel, kašlal.
Lontek na něho chvíli zíral. A najednou ho zaplavila lítost až děsivá. Uvědomil si, že ten chlapec tady žije sám s těmi ženami, v tom strašidelném tichu, v dusivém sevření už tak dlouho. Že nezná žádné venku, že nemá ve stáji koně a vůz a nečeká ho žádná cesta, žádné jinde. Až Lontkem otřáslo. To jako by se jemu samému otřásla země pod nohama. Uvědomil si najednou, jak blízko k Jaškovi má. Vždyť i jeho děsí to sající prázdno tu, ta slova neslova, oči, které ač se na tebe nikdy nepodívají, nepřestávají tě propalovat ostřížím pohledem. I jemu tu vázne dech v hrdle a v hrudi. A lítost, která ho div nepřemohla, se převalila v děs a hrůzu - vždyť by mohl dopadnout jako on, mohly by ho rozsápat, chytit, sevřít, vysát, umořit a on bych jim byl vydán napospas právě jako Jašek, jako uhranutá myš hadovi. Ledová ruka se sevřela Lontkovi v břiše.
"No. Mě čeká eště dlouhá cesta a ty... kdo by panimámě pomáhal, dyť je na statek sama." Se zděšením slyšel Lontek sám sebe, jak opakuje hospodářčina slova, ta stejná, tím stejným mrtvým hlasem. A cítil zároveň, že něco v něm skutečně umřelo. Skrylo se nejprve kdesi v koutku, zavřelo oči, schoulilo se a zatnulo. A nebylo.
"Třebas narok zas pojedu kolem." Zkusil něco říct, ale nevěřil vlastnímu hlasu, zněl uškrceně. Zvedala se v něm panika. Pryč, pryč, pryč! Ruce na opratích chytala křeč. Samek nervózně pohazoval hlavou a cukal vozem. Odvrátil oči, viděl jen Jaškovu ruku, jak zachytila okraj kozlíku, a pak bezvládně sklouzla. Zdřevěnělýma rukama švihnul opratěmi, Samek zafrkal a zabral. Gořica se neukázala. Velký dvůr zel prázdnotou. Jašek stál uprostřed, ale zdálo se, jako by tam nebyl.
Nechoď do teho hrozného světa, Jašíčku... Jakoby zaslechl Lontek hospodářku.

***
A po stu letech se teprve dozvídám, že jsi zemřel pátého dne potom, co jsem odjel. Díval ses za mým vozem už kašlaje jako když se trhá plátno, s dechem sípavým a v horečce. A hned pak jsi ulehl. Tak dlouho ses v tom domě na kopčiskách dusil, až ses udusil docela. Záškrt. Od malé cikánky. Jen panimáma si byla jistá, že to já jsem tě umořil rybniční vodou. I když na tom možná bylo něco pravdy. Probudil jsem v tobě touhu uniknout, ukázal jsem ti tu možnost. A ty jsi chtěl tolik pryč, že když jsi nemohl se mnou, odešel jsi jinak. A protože můj odjíždějící vůz byl poslední obraz, který jsi viděl, vyhledal jsi mě hned po své smrti a přidal ses ke mně. A provázel jsi mě dodnes, živý z mého dechu, mě dusíc. To protože jsem tehdy nechtěl vidět tvoji touhu, tvůj strach, protože jsem se sám bál, ale nechtěl jsem si to připustit, protože...

***
Je čas jít každý svou cestou. Ruce už samy drží opratě. Tvůj hlas, který mě celou dobu měkce vedl, se ptá.
”Je tu s tebou?”
”Myslím, že ano.”
”Jak se cítí?”
”Má strach… zároveň vztek.”
”Ano.”
”Ví, že musí jít, chce jít, ale bojí se a vzteká se. Brání se.”
”Dusí tě?”
”Drží se mě, ano, škrtí mě. Ale když dělám to, co chce, zlobí se také, vyhání mě.”
”Chce, abys šel místo něho.”
”Je to bezvýchodná situace.”
”Bojujete spolu?”
”Hodně.”
”Možná už je čas s tím bojem skončit. Proto jsi tady a proto jsi tenhle příběh viděl. Myslíš, že je to možné.”
”Rád bych. Ano, snad ano.”
”Ublížili jste si. Cítíte křivdu. Ta vás ale zároveň drží u sebe. Myslíš, že mu můžeš odpustit?”
”Je to zvláštní myšlenka.”
”Chceš to udělat?”
”Určitě.”
”Dobře, tak mu to řekni.”

***
Drahý Jašku, je to zvláštní, ale já skutečně vnímám tento příběh jako náš. Můj a tvůj. Byla to Gořica, kdo mě uhranul, a byla to statkářka, kdo mi nakonec ukradl kus živého srdce. Ale to obé by se nestalo, či by se stalo hodně jinak, kdybychom se my dva potkali. Kdyby ten velký, silný a nebojácný chlapisko neopoměl, že i on byl - a že i v něm stále je - malý kluk, který dobře ví, co je strach a který potřebuje ženu - mámu. A ty bys nemusel škrtit kočky a umírat a poté škrtit i mě, kdybych ti dokázal dát trochu té své nadutosti a síly muže...
„Ne, to je výklad, to jsou jen slova, musíš mu odpustit.“
„Jak? Odpustit - vždyť je to také jen slovo.“
„Tak ho řekni.“
„Já... jak... to je...“
„Ano?“
„Nejde mi to.“
„Je to těžké, viď. To je ono. Jen to řekni.“
„Já... já ti... nejde to, zní to hloupě.“
„Jen to řekni, nic víc.“
„Já... odpouštím ti, Jašku.“
„Zůstaň, poslouchej ty slova.“
„Odpouštím ti.“

3.10.2000, Praha
Download
| Vzpomeň na ten konec léta || Delf-Vzpomen_na_ten_konec_leta.pdb || staženo: 581x |

| Povídky |
| 2006-07-14 19:45 || marek | | čten: 11776x , naposled: 2017-07-24 10:23 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Nečekej až smrt tvé srdce rozzáří
O ženě, která vítá smrt
Přemýšlel úplně klidně. Šplhal klidně. I dech měl klidný, ruce se mu nepotily, nemusel si je vysoušet magnéziem z pytlíku u opasku. Bylo mu líto, že příhradová mostní konstrukce je tak lehkým oříškem pro cvičené tělo. Jen hrubá, ostrá rez rozdírala dlaně a prsty a drolila se mu do očí. Ale to bylo nicotné, ve skutečnosti to bylo báječné. Tak jasné. A čisté!
Dlouho pod ním projížděl nákladní vlak a on cítil, jak se konstrukce chvěje. Dvě stě a patnáct tun poctivého nýtovaného železa nataženého z jedné strany na druhou… z jedné strany na druhou... Zvláštní myšlenka, usmál se jí a šplhal dál v rachotu a s rytmickým brněním v prstech. Ještě pár metrů a bude mít výhled na přístav a potom, přes starou přístavní čtvrt, i na světla nového centra. A dál nic. Nic. Žádné emoce. Jen jasné, přímé myšlenky. Divil se tomu ale jen trochu. Nemohlo to být jinak. Ne, není žádný amatér, nejedná v afektu. Bude mít pevná kolena a dobrý odraz, dá si pozor, aby neskončil v traťové vedení - a volný pád už také dobře zná. Ví i jak přemoct ten silný, instinktivní popud těla ke schoulení se, ke všeobecnému křečovitému stisku. Prostě letět. Destrukce těla bude tak rychlá, že bolest si prostě nestačí uvědomit. Za dvě vteřiny jednu setinu, při konečné rychlosti devatenáct celých sedm desetin metru za sekundu, což je sedmdesát celých devíti desetin kilometru nebo také čtyřicet čtyři míle a nějaké drobné za hodinu. Jaké bylo jeho nedávné překvapení, když ve svém školním sešitě našel vedle vzorečku pro volný pád spočítaný právě případ skoku z mostu za nádražím. A pak nevěřte na osud!
Vlak vjíždějící do nádraží dlouze houkal, někdo blízko vykřikl. Teprve, když houkání ustalo, uvědomil si, že ten někdo křičí na něj. Zatraceně! Chtěl být sám. Proto tahle noční hodina.
Černý stín vběhl na most a bez sebemenšího rozmýšlení se - obdivuhodně obratně - pustil nahoru za ním. Cože to vykřikl? Byl to ženský hlas. Počkej? Shlížel dolů a z pohybu stínu, z chvilkově zahlédnutých křivek v mihotavém světle těch několika ještě nerozbitých lamp viděl, že je to opravdu žena. Rychlost, s jakou jednala, mu vyrazila dech i jakoukoli aktivitu. Čekal na ni, paralyzovaný a bez myšlenek, dokud se nevyšvihla vedle něj. Zadýchaná jen trochu, černé vlasy větrem vehnané do tváře. Oddechovala. Rozhlédla se po světlech. Pak se obrátila k němu, s úsměvem v hlase:
"Vděčná scéna, viď," zahrnula je oba, most, hloubku i město do jednoho obrazu mávnutím ruky. Hned na to, bez přechodu, vážně až naléhavě: "Vím proč jsi tu, vím, co potřebuješ." Natáhla k němu ruku. "Pojď!"
Zaváhal jen chvíli. Její hlas, její oči, a konečně i jen to, že právě v tuto chvíli stála právě na tomto místě… Přikývl a první se spustil po hrubé hraně dolů.

Marka Shervina vzbudili před pátou ráno. Měl natvrdo vypnutý mobil, telefon, zvonek i počítač, ale oni bušili obušky do pancéřových dveří rázně a rozhodně. Už chtěl křiknout na (také vypnutý) zabezpečovací systém kódový příkaz, aby vytočil místní policejní stanici, když ale nahlédl do vchodového periskopu, prudce se mu sevřelo břicho a rozlilo se mu v něm horko - policie právě stála za jeho dveřmi. Byla to čistě tělesná reakce, Mark měl před uniformami instinktivní, hlubokou a nevysvětlitelnou hrůzu. Oni se ale přes dveře (i komunikátor byl vypnutý) mnohokrát omlouvali a prosili ho o jakousi neurčitou pomoc. Nezmohl se na žádnou rozumnou odpověď. Poslušně jim ručně otevřel silné servozámky a ještě polonahý a ve zmatku na sebe házel oblečení. I když si uvědomoval, že je to absurdní, měl stejně hlubokou, až tělesnou radost, že ho nezatýkají, neeskortují, nenutí zvedat ruce nad hlavu. S hltavou chutí do sebe cpal v rychlosti jablečný koláč a nabízel ho i strážníkům. Ten s A756 na zašlém a poškrábaném znaku, vyšší a mladší vypadal, že by si i nabídl. Starší s nablýskaným B012 ho předešel:
"Na letišti ve Freatlane na vás čeká letadlo, pane Shervine. Máme prý spěchat."
"Letadlo?"
"Nevíme, o co se jedná. Požádali nás jen, abychom Vás dopravili co nejrychleji a nejšetrněji na letiště."

Před domem stálo jediné policejní auto, žádný rozruch, žádné sirény, světla, zátarasy. Těsně kolem nich procházeli lidé směrem k přístavišti, jehož jeřáby se tyčily v průhledu ulice. Jediný policista v uniformě stál schovaný ve vchodu. Vyšetřovatel se představil jako poručík Kent Griswood. Až na cigaretu, jíž právě mezi tence sevřenými špičkami zažloutlých prstů dokuřoval poslední zbytky filtru, byl Markovi na první pohled sympatický. Vypadal nevyspaný.
"Velmi se omlouvám za to neurvalé probuzení, potřebujeme cosi jako - konzultaci." Byl stručný, jeho kratičké zaváhání před označením Markova úkolu ale přece stačilo v Markovi vyvolat zvědavost. Pěšky museli točitým schodištěm činžovního domu až sedmého nejvyššího patra. Griswood nic dalšího neříkal ani nevysvětloval, jen Markovi ukazoval, kam má jít, a aby šel první. Dveře podkrovního bytu byly otevřené, policejní technik a fotograf už končili svou práci a odcházeli. Oba pozdravili Marka jen neslyšným pohybem rtů a pohledem, který rychle uhnul stranou. I to Mark zaznamenal a přes rameno jednoho z nich nahlédl poprvé dovnitř. Griswood se nenápadně naklonil opřený o otevřené dveře, aby mu viděl do tváře. Mark polknul, dokročil dva kroky přes práh. Poslední kousek jablečného koláče, který ještě cítil na jazyku, získal najednou podivnou pachuť.
"Nechtěl jste mi nic říkat, abych byl nepřipravený, viďte, poručíku," řekl, téměř zašeptal přes rameno ke Griswoodovi. Oči přitom nespustil z toho, co viděl. Griswood mlčel.
"Chcete vědět, co vidím?"
"Přesně tak."
"Vidím mrtvolu, poručíku." Griswood chtěl něco říct, ale jen pokývl hlavou. Mark přistoupil blíž.
"Mohu?"
"Čekali jsme už jenom na vás, hned pak tělo odvezeme." Velká postel stála pod zkosenou částí místnosti, halogenové lampy umístěné na rampě přímo nad ní mířily na tělo jako filmové reflektory. Krev už se ale neleskla, ostatně přes to všechno jí nebylo mnoho.
"Co čekáte, že uvidím?" Mark si klekl na postel a naklonil se k tělu. Vztáhl k němu ruku, ale zarazil se, když si všiml Griswoodova nedokončeného gesta.
"Třeba to, že se vám, policejnímu veteránovi, dělá špatně?"
"Byla to sebevražda, Shervine!"
"Vidíte, ani na to mě nepotřebujete." Otočil se zpátky k tělu. To, co viděl, se mu nechtělo poskládat dohromady. S námahou se přinutil nemyslet, jen se dívat.
"Podle všeho se zdá, že zemřel šťastný, poručíku."
"Chcete mě uklidňovat? I kdyby to byla pravda - byla to asistovaná sebevražda. A jestli někdo dokáže donutit člověka, aby tohle udělal a ještě se u toho usmíval…" Griswood se odvrátil a vyšel z místnosti. Mark ještě zůstal u mrtvého. Díval se, a pak se modlil, třebaže cítil, že to není zapotřebí.

Kamera stoupá po schodech, obraz je temný, hned zase přesvětlený, pobíhá, chvílemi přeskakuje, jak malý záznamový přístroj nezvládá softwarové machinace prováděné v reálném čase. Ten, kdo kameru nese, se nijak nezajímá o výsledný divácký dojem. Podle vlasů ocitajících se v záběru je kamera umístěná na čelence - podle okolí technici později ze záznamu vyčtou, že je ve výšce sto sedmdesát centimetrů plus mínus dva. Podle způsobu chůze je to prý žena a má vysoké podpatky. Nikde ale není vidět, jak vysoké. Ve chvílích, kdy se do obrazu dostávají její ruce, se automaticky snižuje kvalita záznamu natolik, že nelze rozeznat detaily. Záznamový software zřejmě reaguje na barvu, kterou má žena na nehtech, prstenech a náramcích, které lze neurčitě rozeznat. Je také zřejmé, že je v černém. U dveří bytu normálně zvoní. Všechny zvuky jsou na záznamu také softwarově slity v jednolitý šum, v němž lze jen vzdáleně rozeznat charakter původních zvuků. Přichází jí otevřít šedovlasá usměvavá ošetřovatelka a vede ji k našemu muži. Třiašedesátiletý Anthony Bishop má rakovinu kostí a je na vozíčku. Podle svých dobře placených lékařů může žít ještě i několik měsíců. Při intenzivní léčbě - ozařování, chemoterapii - možná i půl roku. Tedy spíše přežívat, umírat. Rozhodl se proto zemřít, dokud je při plném vědomí a teď se směje na svou smrt. Přímo do kamery, dokonce ji objímá a líbá. Z řeči zbylo jen ševelivé kolísání monotónního šumu. Anthony ženě ukazuje byt. Výhled na přístav, který se mu viditelně líbí a jehož velká část mu patří. Fotografie své už dlouho mrtvé ženy, svých dětí a vnuků. Sádrovou sošku čínského draka, kterému ve vyceněné tlamě zapaluje třesoucí se rukou vonnou tyčinku. Žena ho za tu ruku bere. Obraz se rozkládá do čtverečků. Pak ruce mizí ze záběru a je vidět, že Anthony pláče. Žena mu bere hlavu do dlaní a mluví na něj, obraz se znovu rozkládá. V té dlouhé chvíli zaposlouchání se zdá být ševelení samo o sobě jakousi hypnotizující, kolébavou řečí, která vtahuje pozornost a unáší ji… Ošetřovatelka se loučí a odchází. Je zřejmé, že nic neví. Žena zapaluje svíčky po celém bytě, zatahuje těžké závěsy, ukládá Anthonyho na postel, svléká ho, omývá a obléká mu bederní roušku ne nepodobnou Kristově. Zapaluje vonnou směs ve slonovinové misce. Pak se spolu modlí. Do spodní části obrazu přitom naskakují křivky Anthonyho životních funkcí.
Od té chvíle je záznam dětem nepřístupný. Společně s ženou a pod jejím vedením Anthony - podle všeho při plném vědomí - rozřezává své tělo jako zdatný chirurg či řezník. Postupují pomalu, systematicky, pohyby až obřadnými, skalpel pomalu zajíždí do kůže, do masa, krvácení je nepatrné, zastavují ho malým laserem a tampony, vyhýbají se velkým cévám, zavádí podpůrnou infuzi, obnažují orgány a nervová vlákna. Traumatické otoky jsou minimální. Pomalu, s dlouhými pauzami, jakoby snad Anthony prociťoval jejich účinek, zabodávají dlouhé akupunkturní jehly, ofukují rány vonným kouřem, moxují je, krátce nahřívají zabodnuté jehly plamenem lihového kahanu. Postupují krok za krokem, velmi opatrně, vypadá to, že přesně ví, čeho chtějí dosáhnout. Začali od srdce, pak od končetin a teď se znovu vrací k srdci. Nezasáhli zatím žádnou životně důležitou funkci, přímo i z vitálních křivek je vidět pravidelný a klidný tep srdce, Anthony dýchá stále sám, dlouze a hluboce. Jako zrcadlo používá sklo zavěšené kousek nad ním, které je z druhé strany průhledné, takže se v něm žena ani na okamžik neukáže, zato jsou v kameře vidět všechny detaily. Ruce se Anthonymu už netřesou.
A směje se, směje se i na ženu, zdá se, že je v jakési extázi, kterou každý další zákrok stupňuje. Na dlouhé chvíle zavírá oči, pak se ale zase vrací, hledá ženiny oči, ona k němu mluví, chvílemi se o obyčejně dotýká, povzbuzuje ho. Všechno teď už dělá sama, zrychlila, pohyby jsou přesné, úsečné. To poslední však učiní Anthony sám. S mírnýma očima dívajícími se do ženiných a tím i do kamery vytahuje dlouhou stříbrnou jehlu ze srdečního sinusového uzlu. Obnažené srdce se pomalu zastavuje, nefibriluje. Anthony zavírá oči. Poslední výdech odeznívá. A v tu chvíli Anthony ještě jednou na docela kratičkou chvíli otevře oči a podívá se. Záběr dramaticky tmavne, křivky se napřimují. A televize se hlasitě rozšumí, po obrazovce se rozběhnou černobílé čáry. Griswood roztahuje žaluzie.

"Ten druhý, ten na mostě měl, dalo by se říct, štěstí v neštěstí. Nebo se tomu taky říká ironie osudu. Šla vlastně z "práce". Bylo to kousek odsud. Anthony si pronajal byt na nábřeží. Předtím ho nechal nově vymalovat, vybavit nábytkem, také ho zvukově izoloval. Zařídil ho prostě a vkusně. Také nejspíš podle jejích instrukcí. A potom všechny ty příšerné chirurgické nástroje, sady jehel, skalpelů. A k tomu téměř kompletní supermoderní vybavení jednotky intenzivní péče, které v závěti odkázal místní nemocnici. Špičková diagnostika - její komplexní výstupy tvoří datovou stopu záznamu. Poslední technologie. Ale žádné tišící prostředky, žádná chemie. Když skončila, všechno uklidila, mrtvého zavřela, omyla a oblékla do připraveného, zvlášť pro tuto příležitost ušitého obleku. Disk se záznamem nechala položený na stole. Proto jsem vás vzal nejdřív k tomu druhému, protože to nebylo plánované. Žádná sterilita jako tam. Musela ho potkat na starém mostu před vlakovým nádražím. Nechal poměrně podrobný poslední dopis, ze kterého je jasné, co, kde, jak a proč chtěl udělat. Vracela se přes nádraží do města a prostě jen uviděla chlapíka, co chce skočit. Pěkná náhoda. Takže neváhala a zachránila ho. Nejspíš na něho křikla něco jako - hej, chlapíku, právě jsem jednoho krásně oddělala, nechceš to zkusit radši taky tak? A pak ho v jeho vlastním bytě donutila rozřezat se kuchyňským nožem na nudličky... Oznámila to smskou jeho vlastním mobilem jeho bývalé přítelkyni ve 4:15, když se ta vracela z flámu. To už my jsme byli u Anthonyho, protože nechala otevřené dveře a sousedé ho našli…"
"Podepsala nějak tu smsku?"
"L. Velké L s tečkou."

"Už víte, proč jsem vás nechal přivézt?" Umělohmotný šálek s bílou kávou hřál Marka v sevřených dlaních. Pozoroval jak se hladina chvěje jeho vnitřním třesem, ale nijak tomu nebránil, nechal vlny chvění samovolně přicházet a odcházet a ony samy postupně odeznívaly.
"Protože píšu o umírání?"
"Četl jsem vlastně jen pár vašich článků v nedělním čtení Vůbec se mi nelíbily. Ale když jsem tak stál nad Anthonym, vybavil se mi přesně ten pocit, jaký jsem měl z nich… z těch vašich - teorií. Prostě jsem nechápal logiku toho všeho, ale zároveň mi bylo jasné, že tam je, že ji tam někdo může vidět. Tak jsem si řekl…" Odmlčel se.
"Že by bylo dobré mě rovnou vytáhnout z postele…" Mark se zasmál.
"Možná jste vraha…" Griswood zaváhal, "inspiroval." Mark se zarazil.
"To je silné slovo. Chcete mě obvinit? Píšu o smrti kvůli životu."
"Omlouvám se... Jasně, jasně… Nechci vás obvinit, chci abyste mi pomohl. Podívejte, byl to bláznivý nápad vás vytáhnout z postele rovnou sem. Nebyl v tom žádný jasný záměr, žádná logika. Vlastně k tomu ani nemám žádnou pravomoc. Jen mě napadlo, že nikdo jiný mi neřekne jasně a přímo, o co tu ksakru jde. Každý normální člověk bude vidět prostě vraždu. Jako já. Pro mě je smrt jako smrt. Má jasnou váhu, jasné místo, je prostě špatná. Nedokážu o ní přemýšlet jinak. Po pravdě mám někdy pocit, že o ní nedokážu přemýšlet vůbec… Vy ale…"
"Chcete po mě, abych se za vás vžil do role vraha?"
"Kdyby to byl vrah, bylo by to jednoduché. Znám vrahy a znám jejich svět, jejich myšlení. Tohle je jiný svět a já ho neznám." Griswood si pomalu balil další cigaretu. Mark odmítl.
"Vy tenhle svět znáte, tyhle lidi. Každý den potkáváte ty, kteří chtějí umřít, kteří umírají - tak jako on." Griswood se na dlouho odmlčel.
"Griswoode? Kente? Můžu vám říkat Kente? Vy se bojíte?" Griswood zvedl hlavu a nechápavě se na Marka zahleděl.
"Jasně, Kente, ahoj Marku…" Jen si krátce stiskli ruce. "Cože? Bojím? Bojím čeho? Proč? Proč bych se bál?" Přešel tam a zpátky, posadil se a zase vstal. "Já chci jenom… Chci jenom vědět, co to sakra je? Co to k čertu znamená? Dobrá, už jsme si zvykli na euthanazii - že se vrahové tváří jako dobrodinci a jejich oběti nám píší reversy. Ale co je tohle? Masochismus dovedený do konce? Satanismus? Nový umělecký směr, death-body-art? Nebo nová televizní show?"
"Ne, tohle je jen pravda."
"Jen co?" Griswood se zastavil, ruce připravené k jakémusi gestu mu spadly a udeřily o desku stolu.
"Jen pravda. Tělo je jen nástroj, řekněme - nástroj spásy. Jsem už teď přesvědčený, že to, co jsme viděli, byl sice drastický, protože technologický, ale jinak regulérní způsob, jak využít zbývající energii umírajícího těla a katapultovat duši na druhou stranu co nejefektivněji."
"Proboha! Přesně tyhle kecy jsem si nedokázal představit. Jak si to mám přebrat coby obyčejnej polda, Marku? Uvědomuje si vůbec ta ženská, že vraždí?"
"Uvědomuješ si, Kente, že také zemřeš? Nepodceňuj ji, ona vidí i to, co my nevidíme nebo vidět nechceme. Všichni jsme věřící, ale ve skutečnosti nikdo nevěří. Nikdo nevěří že smrtí jen přecházíme na jiné místo. Jednáme tak, jako by tento přechod byl sám o sobě zločinem - zlobíme se na naše mrtvé, voláme je zpátky, obviňujeme je i sebe... A tak zatímco je to filozofický a metafyzický problém, ty ode mě chceš jen něco, co ti pomůže ji chytit."
"Tak nějak naivně jsem si to představoval, Marku."
"Jak myslíš, Kente. Takže, řekl bych, že má Lunu ve štíru a něco hezkého v osmém domě, v minulém životě byla kněžkou nebo knězem účastnícím se lidských obětí. Také sama byla - ne jednou - obětí... Dobrá, zpátky na zem. Nejdřív, co je jisté: má západní lékařské vzdělání, za sebou má chirurgickou či patologickou praxi, ne příliš dlouhou. Toto nedělala poprvé ani naposled. A teď už jen domněnky: Ve svých školních pracích se zabývala smrtí, něco jako detailní průběh fyziologických dějů při umírání. Zná východní učení o lidských energetických drahách, meridiánech, čakrách, třech ohních a tak podobně. Aktivně praktikuje nějakou tantrickou techniku či techniky, spíš ale něco dostředivého - tai chi například. A nakonec pocity: Je velmi vášnivá a velmi krásná. Krutá a něžná. Má velmi silnou auru. Čistou, ale v jakémsi negativním smyslu - tohle neumím popsat lépe. Dřív byla často nebo těžce nemocná, teď už je delší dobu zdravá. Má za sebou nějakou významnější sadomasochistickou zkušenost nebo zkušenosti. Její rodiče nebo větší část její rodiny jsou mrtví, nejspíš byla nejednou při tom. Nemá stálého partnera ani děti. Pokud nějaké dítě měla, zemřelo v mladém věku, do jednoho roku. Viděla umírat mnoho lidí. Možná také některého ze svých partnerů, kterých neměla víc než pět. Někdo z nich mohl být tím prvním, kterého odvedla na druhou stranu. Potom si změnila jméno, přestěhovala se co nejdál. Ano, používá pseudonym. Je vegetariánka, nepije alkohol, nekouří, drogy brala kdysi, teď vůbec, nikdy ale ne pravidelně. Nemá žádné přátele. Ale stýká se s lidmi. Možná je učí. Je charismatická, ale nedá se to snášet dlouho, takže vede možná nějaké jednorázové nebo krátkodobé kurzy. Má ráda vodu, noc, neostrá jídla, psy a děti, ke kterým se ale neodváží přiblížit. Nemá ráda zimu, kočky, sebejisté lidi. Stačí?"
"To myslíš vážně?"
"Myslel jsi ty vážně to, že jsi mě přizval? Nebo jsi chtěl rovnou jméno?"

Místo hotelu našel Kent Markovi malý byt, z něhož bylo přes část starého města vidět moře i s přístavem, a dohodl se s ním, že mu bude nějaký čas při vyšetřování asistovat. Mark souhlasil. Byt i výhled se mu líbil a on si už druhý den uvědomil, že ho zpátky nic netáhne. Naopak, že se tu cítí volněji, že ho přitahuje moře a jeho otevřenost, že se mu líbí, jak lodě připlouvají odnikud a nikam zas odplouvají. A zároveň se mu líbila a připadala mu hravá myšlenka tu zničehonic zůstat - poslechnout ten bláznivý hlas uvnitř a změnit život nebo aspoň jeho místo. Přeměnit leknutí středečního rána v něco nového, dobrého. Vlastně už dlouho nenapsal nic skutečně nového, opravdového, přednášel pořád ty samé pravdy jako před pěti lety… A tohle… Dva dny si pouštěl záznam Anthonyho smrti stále dokola. Týden strávil v knihovnách a po konzultacích s odborníky - chirurgy, neurology, patology. Většina rozhovorů nikam nevedla, protože nemohl říct vše a už vůbec ne ukázat záznam. Narážel jen na údiv a zděšení. O něco lépe pochodil u ájurvédického lékaře, který dlouho přikyvoval Markovým "a co kdyby", ale i ten se nakonec poněkud vyděsil. Měl Marka za zvrhlého netvora, který chce vraždit, aby se to jeho obětem ještě líbilo. Mark si sám pro sebe překvapivě uvědomil, že ani ten skutečně nevěří. Byl to stejně tak technolog jako ostatní lékaři, jen pracoval na základě jiných manuálů. Mark tedy zkusil několik duchovních mistrů, ale ti - pokud to nebyli na první pohled podvodníci (hle, jak dobrý test!) - se naopak vyděsili použité technologie. Nejvíc se ho překvapil kulhavý, šilhavý zřízence na onkologickém oddělení - jen tak mezi řečí prohodil, že už mnohokrát viděl, jak se vrcholek srdce člověka v okamžiku smrti rozzáří. I tak měl však Mark pocit, že se něčemu přiblížil. A překvapeně přitom pozoroval sám sebe, jak se těší, až si večer pustí záznam znovu.
A pozoroval pak sám sebe pozorně celou dobu při sledování - jak se pohodlně usazuje do jogínského lotosu před obrazovku. Jak překvapivě právě v tu chvíli přichází modlitba s díky za celý den. Jak jeho tělo samo pomalu a volně dýchá celou dobu spolu s Anthonym. Jak se zavřenýma očima a lehce se kolébaje naslouchá konejšivému ševelení ženiny řeči. Jak si sám pro sebe opakuje nazpaměť známý postup kroků. Jak přikyvuje, když další jehla nachází svůj cíl a Anthony měkce přivírá oči. I jak nakonec pláče, opravdu pláče, když svraštělé prsty pokryté jaterními skvrnami nekonečně jemně vytahují poslední jehlu a usmívající se oči hledí přímo na něj… Disk skončil a hned naskočil televizní program. Tři mrtví při přestřelce v západní části… nepřirozeně vyvrácené ruce a nohy ve velké kaluži krve přes celou ultraplochou obrazovku Thomson.

Vyšetřování se rozprsklo do mnoha neurčitých a váhavých směrů. Především proto, že Anthonyho ve městě vlivní příbuzní se cítili poskvrněni tím, co jim jejich otec, děd a strýc provedl. Nestáli o sebemenší publicitu, chtěli jen rychle zapomenout. Žena, která to udělala, je nezajímala - udělala to přece za Anthonyho peníze a na jeho přání. Anthony zanechal dokonce revers, ve kterém bere všechnu zodpovědnost na sebe. Právně samozřejmě neplatný, ale… Ani Kentovi nadřízení nechtěli těsně před ročním hodnocením policejních okrsků žádný nestandardní případ, který by hrozil zůstat otevřený či dokonce stát se skandálem. Navíc se ukázalo, že žena ve skutečnosti neprovedla jediný zákrok, který by mohl být příčinou Anthonyho smrti. Krom toho, že každý ze zákroků byl tak bolestivý, že by mohl dlouhodobou nemocí oslabenému organismu způsobit smrtelné trauma. Takže zůstalo u rutinního prověřování stop. Lékařky, ošetřovatelky, záznamový software kamery.
"Musela se to učit, Kente. Musela to už dělat víckrát. Třikrát, pětkrát. Napadlo mě dokonce, že ten záznam, který nám nechala, je něco jako "výsledek mého výzkumu"."
"To je možné. Marku. Jak hledá klienty?"
"Jak našla Anthonyho? Nevíme. Lidé dnes nechtějí umírat v nemocnicích, opuštění. Chtějí umírat doma. Najímají si ošetřovatelky. Víš kolik jsem našel takových inzerátů? Kolik takových internetových stránek? A uzavřených konferencí? Pořád si myslíte, že musela Anthonyho znát z dřívějška a oháníte se tím, že Bishopovi nespolupracují. Ale ona mohla být odkudkoli. Dokud nezahájíte celostátní vyšetřování…"
"Nejsme v tomhle případě placení za spěch a velká gesta, Marku, ale za citlivou a trpělivou práci. Speciálně ty jako mediální hvězda by ses do toho neměl moc zaplétat."
"No jo, vlastně. Proč to vůbec říkám. Mám se tu dobře. A…"
"A?"
"Já nechci, abyste ji chytili, Kente. Chci ji jenom najít." Nenašlo se ale nic, dala o sobě vědět sama.

"Marku, udělala to znovu!" Kent byl na obrazovce rozježený, s kruhy pod očima. I jeho vzbudili uprostřed noci. Pozdravil se s Markem a odběhl se obléknout, pokřikoval na mikrofon z dálky.
"V Riverstone. Nějaký Jeffrey Fills. Tentokrát zřejmě hodně narychlo. Umírající prosil příbuzné, aby ji zavolali. Nechtěli, ale nakonec to udělali. Pak ale zpanikařili, dokonce se ji pokusili napadnout. Podařilo se jim zavolali policii, ale ona je držela v šachu jejich vlastní zbraní a pokračovala do poslední chvíle, utekla až slyšela kvílet brzdy před domem. Právě ji honí."
"Jak ses o tom dozvěděl?"
"Rozhodil jsem sítě na okrscích, kdyby se dělo něco podivného. Můžeme se podívat i na místo činu, piš si přístupový kód." Přes Internet se Mark napojil na interní kódovaný okruh policejního týmu v Riverstone.
"Tak už jsi tam? Co děláš?" V druhém okně na Markově monitoru se Kent už stačil učesat a uvařit si kávu. Dobrý nápad, Mark pustil svůj kávovar ikonkou přímo z plochy.
"Už už, musel jsem si stáhnout nový kodek, jinak že prý nic neuvidím."
"Ještěže na tyhle věci mám kluka. Připadám si před ním jako idiot. Jednou se z tý techniky posereme!" Nebyl to jen nový kodek, ale celý přehrávač, Markovi chvíli trvalo, než se zorientoval v novém softwaru. V pokoji bylo chladno, zabalil se do deky a přitáhl si ke stolu místo židle velké křeslo a schoulil se do něj. Ještěže laserová myš fungovala i na jeho nahém koleně schovaném pod dekou. Studila. Pochopil, že policisté mají na místě dva operátory s kamerami a osm vzájemně propojitelných digitálních audiokanálů. Všichni pak mají přístup na společný okruh spojený s centrálním dispečinkem. Na první pohled to vypadalo na slušný zmatek. Na druhý na ještě větší. Jedna kamera zabírala jen statickou rozmazanou šmouhu. Na společném kanále byl nerozluštitelný chaos hlasů. Mark pochopil, že používají simultánně VKV vysílačky a digitální spojení. Zkusil se napojit přímo na operátora druhé kamery.
"Dobrý večer, tady Mark Shervin, asistent poručíka Griswooda, slyšíte mě?"
"Slyšíme tady úplně každýho… promiňte, dobrý večer, tady asistent očko Marvin. Představujte se prosím při každém vstupu. Pokud budete chtít, abych vám dělal očko, pane Shervine, spojte se prosím s kapitánem Quillem, aby vás autorizoval." Do spojení jim vstoupil další hlas. V té spleti Mark vůbec nepoznal Kenta. Pochopil, že je to on, až z okna, ve kterém viděl Kenta mluvit synchronně s hlasem.
"Marvine, slyšíš mě?"
"Ano pane, koho slyším?"
"Sakra, Griswood, poručík Griswood ze Seatlu, Quill mě vytáh z postele, že se ti prý můžeme dívat přes rameno. Mohl bych Shervina auto… no, oprávnit já?"
"Tady kapitán Quill, slyším vás všechny a taky v tom mám pěknej zmatek. Zkurvený mašiny! Vy jste ten Mark Shervin, ten Mark z novin? Co to tam chroupá? Marvine!"
"Promiňte kapitáne, jím jablko. Dovoluji si upozornit, že všechno jde na záznam." Markovi se konečně podařilo najít to správné menu a odchytit jednotlivé kanály a rozdělit je na výstupu každý do jiné z reprobeden zvukové aparatury.
"Ano, jsem to já, kapitáne Quile, rád bych se podíval na toho mrtvého." Zapojil se zpátky.
"No hlavně, že vám chutná, Marvine. Není mrtvý, Shervine, podařilo se jim ho rozdýchat. Ale je příšerně zřízený, je to hrozný pohled. Právě ho odvážejí."
"Proboha…" V Markovi zatrnulo. Znovu ten svíravý pocit v břiše. "Můžu ho vidět? Marvine, prosím." Obraz zmateně pobíhal, jak zmateně pobíhal Marvin s kamerou na čele. Mezi červenými vestami záchranářů, modrými majáčky a silnými bodovými reflektory zahlédl Mark cosi zmítajícího se. Muže na nosítkách. "Marvine, ty nosítka!" Za okamžik spatřil i obličej příšerně zkřivený bolestí. Roztřásly se mu ruce. V kuchyni zapískal kávovar s připravenou kávou.
"Blíž Marvine, blíž! Řekni jim, že máš na drátě doktora, kterej to už viděl… Marvine, zeptej se jich, jestli měl v srdci jehlu?" Zmatek narůstal. Za sebou slyšel Mark Quillův hlas a nějaký srdceryvný vysoký hlas přecházející chvílemi v jekot. Vlevo na sebe pokřikovali záchranáři s Marvinem, obě strany naštvané, že jim někdo mluví do práce. Z dálky další policejní sirény.
"Jo, slyším, že ji vytáhli. Marvine, zeptej se jich, jestli vytáhli i ty ostatní jehly?" Slyšel doktorovo odseknutí:
"Vytáhli jsme všechny ty posraný jehly!" Muž se na nosítkách vzepjal a s uši drásajícím chroptěním, začal kolem sebe mávat rukama. Snažili se ho chytit a přikurtovat. Zezadu opět někdo zaječel, až se Mark leknul. Houkl na Marvina:
"Tady Shervin, Marvine. Nastup s nima do tý zatracený sanitky!" Marvin protestoval, protestovali i záchranáři. Mark se musel dovolat Quilla, pak Kenta, Kent znovu Quilla, Quill záchranářů, kteří ale nebyli na stejném VKV kanále. Všichni kleli. Marvin naskakoval téměř už do jedoucího vozu.
"Díky, Marvine, díky! Nemáš tam nějakej externí reprák, abych s nima mohl mluvit přímo?"
"Jo, je tu… sakra, je to nová mašina, zasraný ikony, jsou úplně jiný než v pět dvojce… už… přidám hlasitost."
"Doktore, jmenuju se Shervin a viděl jsem záznam jedné takové vraždy, studoval jsem ho, hodně o tom vím. Teď tam máte silnou arytmii, viďte, pořád na hranici fibrilace."
"Vždyť to slyšíte!"
"Slyším všechno, ale ne to, co chci. Mohl bys, Marvine, prosím ztišit ty ostatní hlasy?" Do kanálu se vevalil chaos dalších zvuků.
"Promiňte, to je kapitán Quill, nemůžu ho vypnout a všechno to jde teď z jeho kanálu, měl by si je vypnout on." Marvin byl ze svého stroje i z celé té šlamastyky, do které se dostal, slyšitelně nešťastný. V tom naskočil obraz druhé kamery i se zvukem:
"…kurva, přetížená linka, shazuje mi to soft…" Znovu výpadek a:
"…běží dolů k řece… prdele, k mostu, k mostu! Nemůžu ten posranej záznam ukládat, ukládejte to někdo! Máte to?" Obraz se chvílemi zastavoval, pohyboval se trhaně. Mark si ho přesunul na druhý monitor. Kdo ho asi tak může uložit? Někde tady byla taková šikovná utilitka… Tady! Několikrát se překliknul, než se mu podařilo spustit grabování obrazu v okně. Muž v sanitce stále chroptěl. Bude mít dost místa na discích?
"Doktore, doktore, vy jste z něj vytáhli všechny jehly, viďte?" Znovu se snažil dovolat záchranáře.
"Samozřejmě, že vytáhli." Ve druhém okně rozeznal Mark rovné linie mostu a lesk světel ve vodní hladině. Most byl podobný tomu z železničního nádraží. Násilím dělil svoji pozornost.
"Píchli jste mu sedativa a on je přesto pořád při vědomí, ano?" Chvíli měl dojem, že i na počítačovém obrazu vidí mužovu roztrhanou auru.
"Ano a co má být? Proč se nám do toho pletete?" Řval doktor přímo do kamery. Chudák Marvin.
"Každopádně zůstat při vědomí po takovéhle dávce, je přinejmenším zvláštní, nemyslíte doktore? Když mu vrátíte tu jehlu, co měl v solar plexu, zklidní a arytmie se zlepší!"
"Co je to za nesmysl?"
"Najděte ten vpich a zapíchněte tam ucpanou jehlu! Ksakru, Marvine, dívej se, prosím! Doktore, udělejte, co vám říkám! Bude to mít rychlý efekt. Jestli ne, tak mě nemusíte dál poslouchat. Marvine, prosím!" Kamera se stále otáčela od chroptícího muže.
"Dělá se mi zle, jedou moc rychle."
"Vydrž, Marvine, tomu chlapíkovi taky není nejlíp." Tělem teď probíhaly silné křeče, muž házel hlavou se strany na stranu. Lékař mu držel kyslíkovou masku na tváři s vypětím všech sil.
"Zabije ho to vypětí! Udělejte to!" Druhému lékaři se podařilo rozsypat po podlaze ampule kalcia, dohadoval se, čím má jehlu ucpat. Auto s druhou kamerou zastavilo.
"Je na mostě! Z druhé strany už jedou! Zátaras! Všichni ven!" Doktor ucpal jehlu tím, že ji zapíchl do ohryzku Marvinova jablka. Potom ji vpíchnul do drobné tečky, kterou našel na mužově solar plexu. Křeče opravdu během několika okamžiků zmírnily. Mužova aura se zachytila pomocné ruky.
"Výborně! A teď druhou do kořene nosu." Nařizoval Mark.
"Tam ale žádná nebyla."
"Ještě pořád je při vědomí a kolísá mu tlak nebo ne? Řeknu vám kam přesně… Za jak dlouho budeme v nemocnici?" Druhá kamera přibíhala k mostu, před ní běželi dva policisté se svítivými nápisy na zádech a dlouhými zbraněmi. Mark těkal očima z jednoho okna na druhé.
"Za dvě minuty."
"OK, dvě minuty. Výš! Výš ji zabodněte, do prohlubně těch vrásek. Opatrně. Marvine, můžeš se k němu naklonit, kde máš ten reproduktor?"
"Mám ho na ruce, na náramku." Teď Mark něco zahlédl. Obrys pohybující se postavy v míhání záběru. Z pravého reproduktoru se ozval výstřel. Postava vyskočila na okraj železného mostu, na okamžik otočila tvář k pronásledovatelům. Další výstřel.
"Nestřílejte!" Křičel někdo blízko druhé kamery, která se po tom někom ohlédla, postava na chvíli zmizela ze záběru. Kamera se zastavila, snažila se postavu znovu najít a přiblížit zoomem. Třetí výstřel a ostrý překvapivý zvuk, jak kulka zasáhla kovovou konstrukci. Žena kličkuje a shýbá se mezi nosníky.
"Marvine, to je vynikající, tak mu ten reprák přitiskni k uchu."
"Ale to vás nebudu slyšet, vyhodil jsem vás jen na externí výstup, musel bych to nějak přepnout, abych to slyšel zároveň." Žena zmizela za pilířem, ale na druhé straně už se neobjevila. Kamera se rozhlédla a rozběhla se znovu k mostu. Ten ale už byl prázdný.
"Ne, nepřepínej, Marvine, stačí deset sekund. Jeffrey…"

"Kente? Co se děje teď?"
"No to je dost, že jsi zpátky, Quill se omylem odpojil a nemohl se zpátky na Marvina v sanitce napíchnout a já se tě taky nemoh dovolat. Byl naštvanej, žes mu odvolal očko z akce. Má vůbec špatnej den s těma všema chytrejma mašinama na hovno. Že ten chlapík umřel při převozu, jsme se dozvěděli z dispečinku záchranky. Co se tam stalo, viděls to?"
"Marvinovi vytuhla kamera, a než to dal dohromady, byl chlapík už po smrti. Nemá to ani na záznamu. Podle doktora to ale bylo docela jasný, nepřežil by ani zázrakem. Co ona, našli ji?"
"Přes noc odpouští přehradu, jsou tam obrovský proudy, můžou ji hledat klidně až v Karibiku."
"No to je prima. Sakra… Nasypu si do whisky pár prášků a půjdu spát. Díky za prima jízdu, Kente."
"Mám ti zavolat, kdyby ji našli?"
"Ne, budu v bezvědomí, pozdravuj Quilla."

Otevřel okno a nadechl se nočního vzduchu. Namíchal si mrkvovou šťávu s whisky a díval se na moře a na nebe a na nebe města a na nebe moře se světly lodí tak daleko u obzoru, že se zdály za okamžik vstoupit mezi bledé, sotva znatelné hvězdy. Pustil si Mozartovo Requiem, zavřel oči a chvíli dirigoval. Počítač zapípal. Cože? Nedostatek místa na disku? Nevypnul snímání obrazu a až teď se zaplnily všechny povolené disky. Vrátil záznam a našel místo na mostě. Tady běží, ale není vidět víc než stín, první výstřel. Chvatně vyskočila nahoru, a pak… zvětšit, ještě zvětšit… Ne, noc, špatné světlo, vzdálenost, rozlišovací schopnost kamery, která byla v pohybu - z ženiny tváře je i přes maximální přiblížení na záznamu jen rozmazaná šmouha přes celou obrazovku. Mark nechal běžet záznam dál, aby vyhledal konec a odstřihl naprázdno běžící část, která zahltila paměti. Obraz přeskočil do menšího zvětšení, přesto zůstal přes celou obrazovku. Chvíli strnul s jakousi šmouhou, pak se zase rozběhl, šmouha poskočila a zmizela. Ne, to nebyla šmouha! Mark záznam vrátil a pustil to místo znovu, zpomaleně. Běží, výstřel, vyskakuje nahoru, ohlíží se, výstřel, nestřílejte, kamera se dává do pohybu, jak se ohlíží… Co to je? Místo, kde stojí žena, se dostalo na samotný okraj záběru, druhé mihnutí je už téměř za okrajem monitoru. Odlesk vody, lesk v čočce? Mark vrací záběry po oknech. Mozart hraje šílenou Dies Irae. To jsou přece ruce! Něco tam dělala. Ještě jednou se podíváme. Tak… tak… Mark bezděky zkusil pohnout rukama ve stejném rytmu. Levá, pravá. Něco si podává? Ale to přece… A pak mu to došlo. Mikrovlákno! Na záznamu s Anthonym leží malá krabička s velkým držadlem celou dobu na stolku mezi nástroji. Kent říkal, že měla k dispozici nejmodernější vybavení. Nesmírně tenké a přitom superpevné vlákno je kosmickou technologií používanou v lékařství teprve nedlouho. Řeže se jím jako strunou a je ostřejší, než nejostřejší skalpel. Namotané ve speciální krabičce s ergonomickým držátkem po tisíci metrech, tenké tak, že je třeba s ním zacházet velmi opatrně, protože už při malém tlaku řeže kůži. Aby bylo možné s ním manipulovat je uchyceno v ocelovém oku, kterým se vytahuje a pomocí něhož se instaluje do řezacích nástrojů. Ano - teď si rychle podá oko z krabičky okolo nosníku, teď chytí oko na druhé straně druhou rukou. To jsou ta dvě mihnutí. Pak běží dál a vlákno odvíjí za sebou. A až za polovinou mostu skočí, držíc oko i krabičku. Vlákno má minimální tření, je tak tenké, že ho nikdo nezahlédne, a tak pevné, že ji udrží v proudu, který ji neodnese dál, než… naopak ji přitáhne… To už na sebe Mark házel oblečení, baterku, kávu z kávovaru do termosky, deku do tašky, mapu, zatraceně, mapu! Zběsile přehazoval cédéčka, než našel to správné a vytiskl list s Riverstone a okolím. Není to zas tak daleko. Možná nežije kdekoli.

Terénní Toyota letěla jako vítr. Když ji hnal po dálnici, litoval, že nemá sportovnější vůz. Ještě před Riverstone byl ale rád, před modrými majáčky sjel ze silnice a k řece doskákal bez světel po stráni mezi křovisky. Jen nezapadnout! Most už viděl před sebou. Zhasl motor, vystoupil. Hodina dvacet, co skočila. Řeka hučela až zlobně, šplouchala o břehy. Opravdu silný proud. Slyšel helikoptéru a její zvuk se ani nepřibližoval ani nevzdaloval. Na druhém břehu stály policejní vozy. Hledají ji tam, uvědomil si. Skočila až za polovinou mostu a oni se řídí podle proudů. Jen jestli lanko udržela. Ocelové očko je dost malé, snadno jí mohlo vyklouznout z prokřehlých prstů. Prodíral se k vodě. Tuto část břehu tvořil les a křoviska. Narazil na stezku. Vysvitl měsíc a chvíli ho vedl. Nebylo nijak chladno, ale on byl dobře oblečený a suchý. Rybářská místa byla zaplavená vzedmutou vodou. Dalších pět minut. Upoutal ho stín nad hladinou. Běžel. Břeh se prudce zvedal, hned několik vyvrácených stromů zaklíněných do sebe trčelo v prudkém proudu, na nich hromada zachycených větví, špíny. Bahno podemletého břehu, temná hučící voda na silných kmenech. Nemohl se dostat blíž. Pak uklouzl, řítil se k hladině zuřivě vzedmuté kolem překážky. Zachvátila ho panická hrůza z představy drtivého proudu stahujícího ho pod kluzké kmeny. Celým tělem se přitiskl k mokré zemi, hrabal kolem sebe rukama. Namočil si nakonec jen levou botu. Oddechoval. Škrábal se zpátky po loktech a kolenou. Ale to mokro tu není od něj. Někdo se tu ale o totéž pokoušel před ním. Rozrytá zem, zválená tráva, čerstvě polámané větve. A tady? Odvážil se posvítit si zacloněnou baterkou. Krev? Rozhlédl se a první, co uviděl byl stín zborceného plotu a plechové budovy za ním.

Ležela schoulená v hromadě olejem páchnoucích hadrů ve staré plechové boudě pro dělníky. Třásla se. Slyšitelně cvakala zuby. Na sobě pořád mokré šaty, celá od krve z pořezaných rukou.
"Odvezu tě, pojď." Nedokázala sama vstát, ale ani se nebránila. S námahou jí svlékl mokré věci, v tašce měl jen tepláky a svůj starý svetr, ostatní nechal v autě. Pod rukama byla ledová a drobná. Nepřestávala se třást. Nesla se lehce, mokré šaty vzal s sebou. V autě ji zabalil do všech dek. Přidržoval jí šálek s kávou, ale třásla se tak, že nevěděl, jestli vůbec něco vypila nebo vše vyteklo mimo.
"Za chvíli budeme doma." Pustil topení na plno. Něco se snažila říct.
"Jeff…"
"Co?"
"Jeff… Jeffrey…"
"Jeffry? Jeffry zemřel."
"Jak?"
"Řekl jsem mu, že už může jít." Vydechla úlevou. Mark šlápl na plyn.


Nevěděl, co má dělat. S ní a vůbec. Špinavý vůz se sedadly od krve a bláta zaparkoval až za popelnice pod starý akát a proplížil se s ní v náručí zadním vchodem. Vykoupal ji, aby ji zahřál, nalil do ní velkého panáka whisky, vyčistil jí řezné rány na rukou, obvázal je, ovinul ji do dek a odnesl ji na gauč. Celou dobu jí padala hlava, několikrát se pokoušela něco říct, ale vzdala to. Usnula či snad padla do bezvědomí okamžitě.



Znovu si pustil Requiem. Docela tiše. Nalil si čistou whisky s ledem a posadil se s ní do křesla. Byl nekonečně unavený, ale nechtělo se mu spát. Něco se dělo. Ne venku - uvnitř, v něm, někde hluboko pod vrstvou logického uvažování. On se ale snažil ještě přemýšlet logicky. Zběsile pobíhající myšlenky. Kolik má času? Jak dlouho bude policie hledat na špatném břehu a dole po proudu? Brzy najdou stopy jeho Toyoty, krev v boudě. Možná najdou mikrovlákno. Doktor ze sanitky bude jistě vyprávět. Vědí, že sledoval celou akci a kapitán Quill na něj bude mít spadeno… Na okamžik usnul, vyděšené myšlenky umořily samy sebe a pozornost se na krátko rozostřila. Cuknul sebou, rozlil whisky. Led ve sklenici zacinkal. Co to bylo? Něco se - stalo, něco se - zlomilo. Tam uvnitř. Tam, co se mu tehdy zadíval šilhavý zřízenec a pokýval si pro sebe hlavou. Tam, co se umírajícím rozzáří vrcholek srdce. Tam, co zamilovaným rudne kůže. Zvedl hlavu. A věděl! Vstal. Třásl se a srdce mu divoce bušilo. Musel jít k oknu, otevřít ho a vyklonit se ven. Proboha! Ty blázne! Ty blázne! Od začátku to tu bylo, od začátku jsi to věděl! Tvoje srdce to vědělo. Od začátku jsi souhlasil s tím, co dělá, hájil jsi ji. Fascinovala tě! Kde byly všechny tvoje hlubokomyslné články a teorie o smrti proti její tak hmatatelné, tak děsivě skutečné, opravdové, obrovské hloubce! Všechny tvoje konstrukce proti jejímu... Už ve chvíli, kdy jsi spatřil toho prvního mrtvého, ti bylo jasné, že bez ní neuděláš ani krok dál, bez ní budeš prázdný jako dosud. Už v té chvíli, kdy jsi ucítil v rukou závan šťastně odcházející duše… Marku Shervine! Ty tu ženu miluješ! Ty sis ji přál! Tys ji chtěl! A teď je tady… Teď je tady… Zavřel okno, dopil, Mozart dohrál. Dlouho se na ni díval. Spala neklidně, víčka se jí chvěla, v dlouhých vlnách se vracel třes. Nastavil budík, zhasl světla a lehl si k ní. Objal ji a dýchal do podbřišku, aby zvýšil svoji teplotu. Do rána máme čas. A zítra… ale to už je jiný příběh.

Arco, Praha - Pozořice, 16.10. 2001 - 25.10.2002
Download
| Nečekej až smrt tvé srdce rozzáří || Delf-Necekej_at_smrt_tve_srdce_rozzari.PDB || staženo: 592x |

| Povídky |
| 2006-07-13 12:08 || marek | | čten: 13090x , naposled: 2017-07-24 10:32 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Nomád a princezna

Nomád

Kdoví kolikrát se vracíš. Duše prochází příběhy a stejně tak příběhy procházejí tvou duší, dotýkají se navzájem, hovoří spolu, smějí se i pláčou - smějí se i pláčou nad vlastním smíchem i pláčem. Po vodním životě a smrti temné a děsivé jako hlubina moře přichází život v poušti. Voda spojená s vinou je vyměněna za písek a prach a touze poznat jinou tvář smrti nic nestojí v cestě. Severní Afrika, 860 dost možná také 750 n. l., pouštní kmen nomádů, kočovníků a válečníků.

Ti lidé jsou jako poušť sama, od ní k nerozeznání. Písek jsem a v písek se obrátím, stejně jako on se řítím mezi pouští a nebem, jsem dítě samé Země - jsem Země sama. Miluji divoce, vášnivě. Zemi stejně jako ženu a ženu stejně jako Zemi a ty obě stejně jako bytí i nebytí. Jsem duna, která se nepřestává přesýpat z místa na místo, jsem i nejsem v jednom, jsem jako zrnko písku, které samo nedělá písečnou bouři, ale co jiného je poušť, než pár písečných zrn a co jiného je kmen, než ty a já, když se ženeme skalami. na hřebcích černých jako závoj tajemné tanečnice.
Ne, nedá se to vyslovit. Je to nejasné, zamlžené, nezachytitelné, protože stále v pohybu, nepočká to samo na sebe, ale co na tom! Ten pohyb je obrovský, nádherný, opojný, je nekonečný. Co na tom, že není můj, že to nejsem já - je to poušť a vítr, nezastavitelné vanutí, které zastaveno upadá rovnou v nebytí, v bezvědomí, neboť co je vítr, který nevane, co je poušť, na niž nežhne rovné slunce? Jsem válečník nespoutaného kmene, sám nespoutaný, sám jsem celý kmen, celý rod, celá poušť i země i nebe, protože nikde nezačínám, nikde nekončím...
Jak jednoduché, nádherné, divoké, extatické. 

A přece. Tam. V dálce. Spatříš ho jednou a zkusíš ho přehlédnout. Spatříš ho podruhé a zahledíš se. A spatříš ho potřetí a jsi ztracen. Město. Podivné tvary. Struktura. Plynoucím křivkám pouště se postavily rovné, ostré hrany a tebe udeřily do očí a do snů. Jak nezvyklý pohled pro nomáda. A jak fascinující. To nehybné. To strnulé. Tvar, který zůstává, který se nemění. Nepřirozený a přece něčím oku tak blízký. V té prostotě, v jednoduchosti. Vpadne dovnitř a už neopouští tvé myšlenky. Co je to za pocit, za jistotu? Moc? Síla? Ty nejsi z tohoto světa! Ale co jsi? Co víc než tento svět? Co jiné? Nomád stojí nehybně s pohledem upřeným na obzor, slunce zapadá a ostré stíny s přicházející temnotou rostou, mohutní. Jako vítr o vysoké zdi rozbily se divoké myšlenky. Nerozumí, nechápou. Jen se jako k bolavému zubu vrací k obrazu, který v nich roste a roste. 

A přání nelze nesplnit. Tak se nomád ocitá před branou, nechává se jí pohltit s hlavou zakloněnou, rozhlíží se udiveně kolem, těká očima, nerozumí zvukům, hlasům, tvarům. Kam se poděl tvůj trysk nekonečnou planinou? Díváš se kolem sebe, skoro nedýcháš…

Sám nevím, co je to za pocit, když na nomáda vzpomínám. Je tu poprvé? Poprvé spatřil zhmotněnou myšlenku? Nechápavě hledí na dílo těch, kteří donutili proud, jenž byl jeho domovem, podřídit se jejich vůli. Těch, kteří se postavili nad něj, nad proud, nad poušť, nad svět a tím i nad bohy. Možná si nejasně vzpomněl na Atlantidu. Na paláce lidí, kteří dali přednost své hře s hmotou, před hrou moře s nimi. Ale Atlantiďany tehdy pohltilo moře a on, delfín, už dávno zapomněl v nekončících hrách…

Je to fascinující. Zároveň děsivé. Ano - láká ho to a zároveň děsí. Neví proč. Něco uvnitř, o čem ještě neví?

Ztichl nomád, oněměl, ztratil vítr v zádech a písek a skály pod nohama, zdá se, že už necítí proud. 
Ale zpátky nemůže.
Město ho přitáhlo. Jeho osud.
Ztělesněná moc, síla, vůle, existence.

A ještě něco.

Forma, která jinde neexistuje. Cosi, co musí přicházet odjinud. To ho fascinuje. To cizí. To, co rukama lidí, jejich vůlí, jejich myšlenkami proniká do jeho světa. Jiný svět? Jiná vůle? Boží vůle? Jeho bohové jsou bohové proudu. Poslechneš je a oni tě možná ušetří. Ale kdo jsou tito bohové? Ano, toto je bitva bohů! A kdo jsou bohové města? Hledá je. Musí je najít!

Němý stojí před palácem. Ztrácí se v pokřicích slavnosti. Vyhlíží vládce. Vidí je? Snad z dálky. Není to důležité, protože jejich přítomnost cítí všude. Možná je zahlédl plout v honosných člunech po řece. Ve vysokých nosítkách plout davem. Snad jsou to opravdu bohové! Kdo jste? Volá na ně v myšlenkách. Přitahují ho, víc a víc.

A přání musí být splněno. Divoký nomád chce vát s bohy, s těmito bohy, kteří jsou zdá se mocnější než ti, které znal. Chce vát nespoutaně, jak zná a ještě víc! Ale jak úzkými a křivolakými uličkami? Úzkou, křivolakou lidskou mocí? Ne, to nomád nezná - podřídit se lidskému. A tak netrvá dlouho a stojí před jedním z bohů za krádež či jinou nepatřičnost. Neuvědomuje si lidskou moc, která ho drží. Nikdy jí nepodléhal, nezná ji. Nebrání se ale, protože cítí, že ho proud nese tam, kam sám chtěl. Že brzy spatří bohy města. Nebo bohyni? 

Ano, berberská princezna. Sedí kousek od něj v závojích a kobercích a přece je nekonečně vzdálená. Moc je pro ni samozřejmostí. Město je pro ni samozřejmostí. Její lid je pro ni samozřejmostí. Všechen jeho život, který drží v bílé, jemné ruce nedbale spuštěné ze zlatého opěradla. Zato poušť je nepřítelem, je tím venku, tím cizím, neznámým a nebezpečným, protože neovladatelným. Stejně jako její lidé. Stejně jako on, nomád. Setnout!

Skutečně bohové? S jakou lehkostí vládnou! S jakou lehkostí nařídí smrt! Žádná rada stařešinů, žádný souboj, žádné úsilí, žádný zápas tělo na tělo, život proti životu, nůž proti noži a ruka proti ruce. Jaká je to moc?! Nomád vidí božstvo, nemůže tomu být jinak! Neuvědomuje si, že přišel o hlavu, že si ji bohyně mávnutím té ledabylé ruky vzala - a nepřemýšlela příliš. Pro nomáda není důležitá smrt. Smrt je koneckonců jen jako přejít z vrcholku jedné duny na druhou, jako písečná bouře, která změní tvář, ale nezmění poušť samu. Nomád se vždy podřizuje proudu, vanutí větru, karavaně, stařešinům, neznámým, děsivým, vzdáleným bohům. A smrt z rukou bohyně - krásné, blízké, živé, dýchající, hebké - co víc si může přát? Je oblouzněn, sám nastavil svůj krk a ještě má chuť křičet štěstím a pýchou... 

Ale pak se něco láme. Pokřik a hluk. Ten hlas snad nomád zná? Ošklivé probuzení? Na kamennou podlahu padá před bohyni nomádova milenka. Prosím! Žena pouště, která jako poušť chutná, s níž milování je jako milování s pouští samotnou. Divoká, pružná, pevná, nepoddajná jako tamaryšek a prosí! Padá na kolena a prosí! Za nomádův život. Za svoji lásku. Nomád nerozumí, nechtěl to, v hloubi byl spokojen se svojí volbou a teď váhá, je zmaten a bolí to. I bohyně je rozrušena. Setnout také! Prohlédl nomád alespoň teď? Proměnila se bohyně v jeho očích v člověka? V ženu? Dívku? Kdoví. Možná si to neuvědomuje, ale neumírá zcela přesvědčen. Zlobí se na svoji milenku, že jej vytrhla ze sna, i že tak krutě spojila svůj život s jeho. Zlobí se na bohyni, protože přece ví, že skuteční bohové plní skutečná lidská přání. A zlobí se na sebe, že dovolil utichnout svému větru, trysku své nespoutané duše a zaprodal svou hlavu falešnému božstvu.

Přichází tedy o hlavu - mačeta mu utne vítr v hlasivkách a jeho hlava propadá bohyni - ženě, která stejně jako on nedokázala rozlišit božstvo v sobě od lidského. Proto se opět setkají...

Pozn.: Tento příběh přinesla z holotropního dýchání Šárka. Nejdřív jsem se mu smál, pak zapadl, a pak zapadl do souvislostí a byl tu...

Související texty
The Nomad and the Princess

| Holotropní dýchání | | Povídky |
| 2005-12-15 08:57 || marek | | čten: 16301x , naposled: 2017-07-24 09:55 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Smích smutného delfína
„...delfíni jsou zvířata společenská. Jsou naprosto neschopná žít sama. Jestliže nemají žádné druhy, jsou krajně nešťastná  a nezvyknou si na zajetí. Jsou-li sama, upadnou do strnulosti a zůstanou bez pohybu.“

                        J.Y.Cousteau, Delfíni

Křtem mám být pokřtěn a je mi úzko,

dokud se nedokoná.

                                       L 12,50

 

V den svého soužení volám k tobě a ty mi odpovíš.

                                       Ž 86,7


I.

Za temné noci prosí synek, by bůh sňal z něj tíhu převelikou. Jeho prosba je vyslyšena a k synkovi přichází sen.

 

Ve tmě velké,

v noci stínu,

tíže synka zalkne,

dýchat nesvolí mu,

na zádech mu břémě sedí,

hlas zadrhne, v břiše kámen,

kdo to na mě ze tmy hledí,

ach bože, sejmi tíhu z ramen,

dej mi prosím rozhřešení,

je viny kde konec

nebo není?

 

A noc k noci se přidá,

tma větší je větší,

a synek v ni padá,

snu do náručí.

Sen podivný zdá se synečkovi

v krásu ho ponoří,

v hrůzu ho zvrhne,

sladce s ním hovoří,

i obrazy trpné,

i synek matičce

ráno vše poví.


II.

Druhého dne chce synek svůj sen vyprávět své matičce, ta jej však nechce slyšet.

Synek přesto vypráví a naléhá, by byl vyslyšen a vyznává se z lásky k mamičce.

 

Ach matko, matičko,

dnes měl jsem divný sen,

já byl v něm krásným delfínem,

ten sen tak silný byl,

proč já se jen probudil

ach matko, matičko,

bylo mi krásně, je mi uzoučko!

 

Ach synku, co tě má,

nedej na to, co se zdá,

stačí slunce první svit,

vše je zase, jak má být

tak nech noci divný sen,

den už přišel, chce být rozedněn.

 

Ach matičko, mámo,

věř mi, slyš, takový sen nezaspíš

krásný sen jak nebe samo,

voda průzračná, slunce v ní,

a ve vodě ty a táta, bratři mí,

rodinka šťastná delfíní

prohání mořskou šíř,

kdepak ne, takový sen nezaspíš.

 

Ach synku, kdež,

snů se varuj, snů se střež

Byl to jen sen, jen klam, jen iluze,

nenech se mást, synku,

ve snu nelze žít, je to past,

tak hleď se probudit!


 

Ach mámo, mamičko, o tobě snil jsem,

má rybičko,

kůži’s měla hebkou, delfíní,

ach doma byl jsem, doma, se svými!

A celý den jen hrát si hrát,

kůži o kůži třít, hladit, otírat

a švitořením vody

povídat si, smát se smát.

A není zítra, není včera,

je jen hra, která nikdy neskončí,

neb nikdy nezačala,

neb hrou je život sám,

žbluňk, z radosti v radost se propadám.

 

Ach synáčku, divné sny máš,

matku děsíš, sebe lekáš,

synem jsi mým, žádnou rybou,

zapomeň sny, ty jen klamou!

 

Ne mamičko, ne má milá,

netrap syna svého,

naslouchej, co noc mu snila,

naslouchej snům jeho!

 

Ne synáčku, klam to je a klam tě mate,

zapomeň jej, přísahám ti na vše svaté!

Celá se třesu při tvých slovech,

ponech sen noci, noci sen nech!

 

Matko, matičko, ten příběh nebyl snem,

sny přec znám, ten byl životem!

Tak proč se tak chvěješ,

proč tiskneš k srdci dlaň,

náš příběh jen teď povídám.

Způli tak krásný, způli hrozivý,

kdož zví ho, ten se podiví.

 

Ne synáčku, netrap mě,

žiješ tu, si dítě mé,

zbytečně bloudíš v jiných životech,

nosí jen smůlu, jenom žal,

dívej té krásy kolem, co za to dal

by sterý dávný smutný král!


 

Mamičko moje, dráhá moje má,

stydím se tuze, že mi ta krása uniká,

však na očích leží mi jakás tma

a teď v půli noci shléd´ jsem jí do tváře,

teď snad vím, snad znám už, snad rozumím, tak nech mě při víře,

snad tu tmu jí rozpustím.

 

Ach synku, synečku, proč trápíš matičku,

proč hledáš stíny v jasný den,

proč netančíš se sluncem?

Na rukou jsem tě nosila,

tak opatrováns byl,

ni větévka ti cestu zkřížila,

po kterés šel,

ni černobýl,

kde vzal se smutek,

co ti v očích dlel?

 

Ach mamuško, matičko,

ty jsi mé sluníčko,

dobřes mě chovala,

dobřes mě měla,

laskavá, voňavá,

bohu libá Lidu-mila,

synůms dala, co měli mít,

nemohou chtít, nechtí víc,

Ach mamuško, matičko,

ty jsi mé sluníčko,

v tvém teple bych tančil rád,

tak nech mě, nech mě můj smutek vyplakat.

 

Ne, to nejde, to nemůžu, tak se bojím,

bojím se hrozně, bojím se moc,

že kam odcházíš, je jenom noc,

že mi odcházíš a zůstává noc

a já tu sama stojím.

 

Ach matičko, proč se bát,

že nemůžem si kde chcem hrát,

že je život zlý,

to ne, to není tak,

to jen my se bojíme

k radosti proplakat.

Uhýbáme bolesti,

až není už kam,

- ach jsi všude, kam se podívám.


Tak dovol mi trpět, dovol mi jít,

jinak samota hrozná,

jinak nižádný klid.

Tak dovol mi snem

prosnít se z bolesti ven.

 

Ach mlč už, co to povídáš,

srdce mi zlomíš, rozum rozvikláš,

a ten už jen drží stráž ,

když bolest bolí, když,

ach můj kříž!

 

Ach mamuško, matičko,

ty jsi mé sluníčko,

ty nejsi kříž,

jen sluníčko pod mrakem trápení,

z něhož není žádného spasení,

než zázrakem,

zázrakem, o nemž sníš.

Třpytivým zázrakem,

slaným jak moře,

zas budeš krásná,

má rybička ze sna,

tak propusť slzu chvějivou pod okem,

bude dobře, bude dobře!

 

Jak ráda bych, ach jak

slze skanout svolila,

jak ráda bych slevila,

jak ráda ztišila

své splašené srdce.

Vina má však neslevila,

můj neslitovný soudce,

co jsem si uložila,

neunesu přece

- a to je má vina!

Utíkám by mě nedostihla

a bojím se konce

- že budu vinou dostižená.


Matinko, máti, neutíkej mi,

přede mnou se netřes,

nejsem přcc já, nejsem tvůj soudec,

jsem ten kdo dá ti

rozhřešení,

jsem, kdo v život bolest mění.

Tos jen na struny, co pěly žal,

položila ruku, by zmlkly,

a ony nehrají už dál,

všechen život svlékly.

 

Ach jenom, ach, tak je to tak,

co cítím, nevím,

jen co měla bych,

ani to ne však,

to je můj hřích.

A strach zabíjí lásku

a bez lásky jsem jen prach

a z toho mám strach.


III.

Matička podléhá synkovu naléhání a přiznává se, že vše viděla. Synek vypráví dál a mamičku přitom zmáhá bolest nezměrná.

 

I tu pokleká matička, hlavu svěsí,

synu můj, odpust mi, nežaluj,

že v nejlepším neskočil sen ten tvůj,

všechno jsem viděla, jak v noci snil jsi,

půl noci ses ze sna smál

a půl proplakal,
než jsem se nadála,

propadls v smutku sluj.

 

Vprostřed noci té tmavé

ten pocit tak silný

z lůžka mě zvedl, vedl kroky mé zchablé,

kde jsi spal a nakázal mi,

bych se dívala,

jak tvář tvá se usmívá

ve spánku spanilá

a na ní malinké jiskérky,

usmíváš se,

to jsou slzy radosti,

nižádné smuténky!

 

Ach, tak nesmál ses, co paměť mám,

já ztuhla, zkameněla,

srdce mi propích hrozný trám,

a noc tmavá ještě potemněla.

Na koho tak směješ se, na koho usmíváš,

ruku teď vztáhl jsi, to bolí,

jak až jak!

A koho teď hladíš, koho objímáš,

jako mě nikdy, to bolí,

tak až tak!

Kdoví však odkud,

odkudsi odněkud,

kde matky mají srdce o svět širší,

vydral se slzí proud a s ním stud,

že štěstí bych ti odepřela, buď si čí si.

A se slzami horko žáru,

srdce puklo, konec žalu...


Ach synku můj, teď odpust mi, nežaluj,

že nepřestal v nejlepším sen ten tvůj.

Synáčku, synku, já všechno viděla,

půl noci ses ze sna smál

a půl proplakal,
než jsem se nadála,

propadls v smutku sluj.

 

Jak půlnoc odbila, radost jak tma

v půli se zlomila,

slzy zhořkly, zkalily se,

hlava sklesla, smutek strašný

snáší se, radost kalí navždy.

Ruka vztažená, ruka, co objímá a hladí,

spadla jak sražená, marný boj svádí,

noc přetěžká ztmavla víc

a na prsou tíží

dusím se, zemdlévám,

přibitá k kříži,

co bylo skutkem tím,

že padáš teď mrazivým

prázdnem

z kterého ni dnem novým

tě nespasím?

 

Mamičko, ach máti, vím, co radost hatí,

poslouchej, slyš, ať sen můj uvidíš.

 

A matka se třese, matka naslouchá,

ví už, co uslyší, strnula však,

naslouchá.

 

Ach matko, matičko,
dnes měl jsem divný sen,

já byl v něm smutným delfínem,

ten sen tak silný byl,

proč já se jen probudil,

ach matko, matičko,

bylo mi krásně, je mi uzoučko!

 

Mně sen o tobě se zdál,

o slunci, o moři, o hebké o kůži

tvé, co jsem objímal.

A celý den jen hrát si hrát,

kůži o kůži třít, hladit, otírat

a švitořením vody

povídat si, smát se smát.

Ach doma, doma, doma jsem,

jsem delfín v moři sluncem prokvetlém.


A není zítra, není včera,

je jen hra, která nikdy nekončí,

neb nikdy nezačala,

neb hrou je život sám,

žbluňk, z radosti v radost se propadám.

 

Pak však náhle,

kreslím stíny,

sen se láme,

tma se vklíní,

ach matko, matičko,

bylo mi krásně, je mi uzoučko!

 

A matka se třese, matka naslouchá,

ví už, co uslyší, strnula však, naslouchá.

 

Kreslím sen,

slunce nízko nad vodou,

vodu a v ní samotu nás dvou,

kreslím delfína s delfínkou,

malého s maminkou,

a pod nimi hlubinu viny,

co neodčiní.

 

Kreslím sen,

slunce nad vodou,

nad hrou delfíní,

která náhle končí,

kdo pozná smrt, se proviní,

a vina radost tenčí.

 

Malý delfín šťastně volá,

smějící se ústa, hola,

tak mámo, mámo, má, pojď si hrát,

den teprv usíná,

a v dálce stádo halasí,

čekají, ještě včera se mnou hrála sis,

hrej si se mnou, mám tě rád,

ach, teď nesmíš, nesmíš umírat!

 

Však delfínka slábne, slábne dech,

to malý nese mámu na zádech.

Matko, matičko, delfínko, mé všecičko,

dýchej ještě, plav prosím, plav maličko,

slunce padá za obzor,

sami jsem zůstali, kol žádný tvor,

ach má moje, moje má, bojím se

tělo zemdlévá, to tělo, které nese tě,

umírající matku delfíního mláděte.


Tvé oko je tak smutné,

smutkem hlubším hlubiny,

kam klesáš, kam sklesneš,

až ploutev umdlí mi.

A já tak nevím, nerozumím, co to je,

co znamená, když si delfín nehraje.

Nevím, co je, neznám samotu,

kdo je smrt, skáče také z vody,

miluje mokré kůže nahotu?

 

Ach matko, moje vina, viná má,

ztrácíš se mi, moje má,

oči kalné zemdlené,

tělo chabne, nedýcháš,

bolí to,

až jak až

 

Ach matko, matičko,

dnes měl jsem divný sen,

přesmutným byl jsem delfínem,

ten sen tak silný byl,

proč já se zavčas nevzbudil,

ach matko má, mamičko, úzko je mi, úzičko,

nic neřeklas mi o smrti,

že není jí vyhnutí.

 

Dost už dost, křičí matka,

hlavu v dlaních, ruce roztřesené,

srdce puká, k smrti vyděšené.

Dost už synku, dost už dost,

to nedá se snést, tam není místo

pro radost!

To sen zlý jenom musel být,

ach nechtěj, nechtěj bolest probudit!


Matičko má, snad příběh ten je klíč,

vím, proč je radost pryč,

znám příčinu pravou

té viny zbytečné,

teď chmury zmizet mohou

z tvé tváře konečně,

tak nech je jít, nech je zmizet,

nech je bolet skutečně.

 

A bolest dávná, bolest zapomněná,

bolest skrytá, dobře uvězněná,

strhla pouta a teď šílí,

ven se bourá, srdce kvílí,

nechci vědět, nechci znát,

na závoru dám tě, dvéch dám vrat,

neznát smutek, to se sluší,

s ním však zapřela jsem duši,

s duší tebe, s tebou sebe,

strašné kolo chladem zebe,

zapřela jsem peklo,

ztratila jsem nebe,

tak už nemluv, vše se smeká,

hlubina je strašná, leká,

padám do ní, stahuji tě,

promiň, promiň, moje dítě,

nechtěla jsem vyděsit tě,

smrt zapřít, neznat, odhodit,

jen smát se, delfíně ploutví pohladit.

 

Ach matinečko, matinko,

tys neřekla mi o smrti,

která pustit tě mě donutí.

Ach matičko má, delfínko,

má radosti, má smutněnko,

pustit tě nesmím, nemohu,

nedám tě, nepustím,

ach, už nemohu.

Má maminečko delfíní,

kdo opustí tě, zle se proviní.


A ploutev mrtví, mdloba šedá,

nepřestávej, nesmíš zklamat,

nesmíš zklamat,

nesmíš,

nesmíš,

nesmíš,

nesmíš...

a do hlubiny tělo padá,

do hlubiny do černé,

do hlubiny do temné,

do hlubiny do chladné,

slunce prázdné

a bezedné,

padá,

padá,

padáš,

padáš,

padáš,

zmizelas.

A všechno je pryč...

 

Ach matko, tak strašný měl jsem sen

opuštěným jsem byl, malým delfínem,

ach ten sen tak silný byl,

proč já se zavčas nevzbudil

 

Zůstala noc, nezůstalo nic,

nahoře, dole, ze všech stran,

hlubinám všanc vydán,

sám ponechán.

Tak těžký, tak strnulý,

tak prázdný,

radosti prázdný,

hvězdy usnuly,

hledám tě mezi nimi,

tu, kterou jsem zradil,

bloudíc mezi tmou noci

a nocí přehlubiny.

 

A zdáli volá stádo, švitoří,

přijď, přijď k nám, kejklíři,

skok sem, skok tam,

skok z vody obratem,

pojď k nám,

ať nebloudíš osaměn.

Já zatím piju své samoty,

dna dopít se nedá,

hloubka je nezměrná,

v ní ležíš moje  ty.
Nikdy jsi mi neřekla,

že je kdes jaká smrt,

neznám ji,

neznám, co je být sám.

Ach neodcházej,

kus mě padá za tebou,

a nelze se smát,

nelze plakat,

jen plout po hladině,

marným myšlenek,

radost je vina,

žít je vina,

ach delfínečku, delfíne,

kdo ti ji promine?


IV.

Vyděšená matička znovu odmítá synův sen i boží milost. Ale pak znovu podléhá.

 

Ne synku, dost už dost,

tam není místo pro radost,

jen o smrti zas, nech ta slova,

kdo tě nutí zas a znova,

hloupé je to, zbytečné,

kruté, až moc skutečné.

 

Ne, zbytečné to není,

musím poznat, kam jsi odešla,

jaké je mé provinění,

poznat hloubku, peklo stíny,

konec života i světa,

konec viny.

Proto se ptám,

k otázkám jsem nucen,

patřím hlubinám

nebo čí jsem?

Co je v hloubce té prokleté?

Nelze se jí vyhnout,

nelze ji odmyslet,

nelze věčně na hladině dlít,

na povrchu života, slov, myšlenek.

Ne, nelze se jí vyhnout,

nelze ji odmyslet,

ona je cit, ona je život,

ona je celý svět.

 

Ach není, nesmí být, nemůže,

nemluv o ní, sic tě přemůže,

já nikam neodešla, tady jsem,

tak dost těch nápadů

s minulým životem!

 

Ne, to není minulé, nic není pryč,

viny hrozivé, v zámku zlomil se klíč.

Možná nebyl to život minulý,

možná byly to ke dnešku symboly,

ale tak pravdivé, tak pocity čisté,

té viny co cítívám, včera, dnes, posté.

Je tu, je tu a tíží,

přibiti jsme k kříži

podobni božím synům,

nekonečně jim vzdáleni.
S sebou si neseme

strach z opuštění,

strach ze zklamání,

strach k nesnesení,

nejsme než provinění

a k odpuštění žádná cesta,

den co den se znovu trestám,

prost boha, prost naděje,

že znovu najdu tě a mé štěstí se na mě

zas usměje.

 

A strach zabíjí lásku,

neláska rodí vinu

a vina strach,

v bludném kole zbloudím, zhynu,

dřív než mrtvý na marách,

tak proč nevěřit bohu,

že seslat může sen,

jímž smrt možná zmohu,

jímž den může být projasněn?

 

Ach jak by mohl bůh dobrým být,

jak chceš smrt uprostit?

Bůh je zlý, nic necítí

nechat tě tu mě přinutí.

Přezlý je, za smrt má masku,

odlučuje, bere lásku,

zabíjí a milost nezná,

nepromíjí.

 

Ach ty vylekaná, ty bolestí zaslepená,

ty neskromná, ty bláhová,

z věčného ticha bohem v milost vzatá,

teď sobě sama děláš kata.

Copak bůh nejdřív nedá život,

lásku

pocítit, prožít,

pochopit?

A cos opravdu procítila

to nelze vzít!

Tak dovol si trpět, dovol si jít,

jinak samota hrozná,

jinak nižádný klid.


Ach co mluvíš, čím ještě mám se probolet,

copak je málo dítěti umřít, ztratit svět?

Copak je málo padat k hlubině, zatímco

pláče malé delfíně?

Copak je málo té viny z věčných vin,

každým odmítána

o nic už neprosím.

 

Ach matko, matičko,

třeba není hlubina tak zlá,

třeba není vina bez konce,

třeba je to jen nějaká

větší hra

nakonec stejně veselá,

veselá něžně, tenounce.

Možná že bůh je světlo světel,

světla příliš, příliš záře,

tmy světa velký předěl, jenž tě leká,

že bůh je láska k nesnesení velká

proto z jeho tváře,

uzříš jenom stín,

který zdá se

černý, když jenom

tolik lásky vidět neumím.

 

Ach synku, možná, doufám, snad,

co dala bych, svého syna zas objímat,

ale copak mě špatnou, že by bůh...,

mě provinilou, že by snad...,

bůh, někdo, tys mohl mít rád?

Ach odpust mi, odpust na stokrát,

že jsem tě opustila.

 

Ach matičko, jak se bojíš,

že u boha neobstojíš,

neboj se, neboj, není co

k odpuštění,

to byla smrt,

to nebylo opuštění.

Ty ale odpust, odpust mi,

že nenechal jsem tě jít,

já nevěděl, co je být sám,

odpust, že jsem upřel ti klid.


V.

A nakonec se hovoří o tom, co je skutečné utrpení a co skutečná pomoc a smutný delfín se zase směje.

 

A utrpení menší, mizí

zmizí možná docela,

ach vím - netřeba mi pomoc cizí,

jenom tvoje důvěra,

pár tvých slov a ujištění -

kdo miluje, sám nikdy není.

- vím, že trpíš,

však vím, má to tak být,

je třeba utrpením projít,

seč se ho nezbavíš.

Máš mé svolení, mé požehnání,

jsem s tebou, tak jdi!

 

Protože často není utrpením

utrpení samo,

ale nemožnost projít jím

až na jeho konec.

Utrpením je polovičaté bytí,

v němž i každá radost je jen

způli sama sebou...

 

A objímá synka matička

pryč věčnost je jak chvilička

věčnost bolesti a odloučení

radost je tu, pohleď na ni,

smějí se zase šťastní delfíni,

smějí se zase delfíni své kráse,

ach nevinní.

 

 

 

 

 

 

 

                                                       Marek


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

-x-


 


 

Související texty
Příběh delfína

| Povídky |
| 2005-10-11 00:00 || marek | | čten: 6367x , naposled: 2017-07-24 10:30 | | || ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

The Nomad and the Princess

Nomád

Who knows how many times you return. Your soul is traveling all over stories and the stories travel all over your soul in the same way, they touch each other, talk, laugh and cry – they laugh and cry over their own laugh and tears. After water life and after death, dark and awesome as the sea depth, life in a desert is coming. Water spliced with blame is being changed for sand and dust and nothing is going to stop desire to learn a new face of the Death. North Africa, our era - 860 or 750, desire tribe of nomads, strollers and warriors.

Those people are the same as the desert itself, you cannot recognize them. The sand I am, the sand I am going to turn in, I rush between the desert and heaven as this sand, I am a child of the Earth – I am the Earth herself. My love is wild, passionate. My love for the Earth as well as for a woman and the woman as well as the Earth and my love for both of them as well as both sink or swim. I am a sand drift that does not stop spilling from one place to another, I am and I am not at the same time, I am as a sand atom that does not create sand storm, however what else the desert is than couple of sand atoms and what else is the tribe than you and me, racing the rocks, on steeds black like a veil of mysterious dancer.

No, it is not possible to say. It is unclear, misty, untouchable because always in move, is not going to wait for itself but what´s wrong with that? This movement is huge, gorgeous, humming, it is endless.  What is wrong on the fact it is not me – it´s desert and wind, unstoppable breeze that stopped, falls straight in non being, insensibility, cause what is the wind that does not blow, what is desert with no straight sun igniting? I am a warrior of unchained tribe, unchained myself, I myself am the whole tribe, whole kind, whole desert and Earth and heaven as I have no end and no beginning...

How simple, how gorgeous, wild, how ecstatic. 

But yet. There. Far away. You see it once and try to ignore it. Seeing it again, you peer into. And when you see it for the third time, you are lost. The city. Strange shapes. Structure. Fluent curves of the desert crashed into straight, sharp lines and those hit your eyes and your dreams. How unusual sight for nomad. And how fascinating. That inert. That stark. The shape that lasts, that does not change. Unnatural and though, so close to your eye by something. In its simplicity, in its innocence. It drops inside and does not leave your thoughts any more. Where does is this feeling, this sureness come from? Power? Strength? You do not come from this world. But what are you? What more than this world? What else?

The nomad is standing without single move with his sight fixed on the horizon, sun is setting and sharp shadows are getting larger, huger with coming darkness. Wild thoughts broke down as the wing crashing high walls. They do not understand, do not comprehend. Just like it was achy tooth, they return to the picture that grows more and more inside them.

And the wish must not be unfulfilled. So the nomad appears in front of the gate, he let it swallow him up with his head fling back, he is looking round stunned, wandering with his eyes, does not understand the sounds, voices, shapes. Where your gallop on the endless table land disappeared? You are looking round you, almost non breathing …

I am not sure what this feeling is like, reminding the nomad. Is he for the first time here? Did he see materialized thought for the first time? He watches, uncomprehending, this creation of those who forced the stream that had been his home to obey their will. Those who stood over him, over the stream, over the desert, over the world and so also over gods. He might unclearly think of Atlantis. Of the palaces belonging to people who preferred their games with stuff to games of the sea with them. However, people form Atlantis had been  swallowed up by the sea at that time and he, the dolphin, forgot in never ending games long time ago…

It is fascinating. And frightful at the same time. Yes – he is attracted by this and horrified at the same time. He does not know why. Something inside that he has not known about yet?

The nomad hushed, was struck mute, lost wind in his back and sand and rocks under his feet, it seems that he does not feel the stream any more.

Though, he cannot go back.

The city drew him into. His fortune.

Impersonated power, strength, will, existence.

And something else.

Modality that does not exist anywhere else. Something that must come from the other world. That strange. That something which penetrates into his world by people´s hands, their will, their mind. Other world? Other will? God´s will? His gods are the stream gods. You obey them and they may save you. But who are these gods? Yes, this is the battle of gods! And who are the gods of the city? He is looking for them. He must find them!

Dumb, he is standing in front of the palace. He is getting lost in exclamations of the festival. He is looking out for the rulers. Can he see them? Maybe, from a distance. It is not important because he can feel their presence everywhere. He might see them to sail in spectacular boats on the river. To sail through the crowds in high litter. They may be really gods! Who are you? He is calling them in his thoughts. They are attracting him, more and more.

And wish has to be fulfilled. Wild nomad wants to flow with gods, with these gods who are probably more powerful than those he had known before. He wants to flow unchained as he know and much more! But how in the narrow and crooked lanes? Narrow, crooked human power? No, nomad does not know this – to obey human. So it does not take much time and he is standing in front of one of these gods for thievery or other incorrectness. He does not realize human power that is keeping him. He never obeyed this, he does not know this. He, although, does not resist as he feels that the stream is carrying him to the place he wanted to be. That he will see the gods of the city soon. Or goddess?   

Yes, Berber princess. She is sitting close to him, in her veils and carpets and at the same time infinitely faraway. Power is commonplace for her. The city is commonplace for her. Her folk is commonplace for her. All their lives that she holds in white, gentle hand slovenly laid on golden arm. But the desert is enemy, it is there outside, that strange, unknown and dangers, as it is beyond control. The same as desert people. The same as him, the nomad. Behead!

Real gods? The easiness they govern with! The easiness they order death with! No counsel of patriarch, no duel, no pain, no fight body on body, life against life, knife against knife and hand against hand. What power is it?! Nomad can see divinity, it cannot be anything else! He does not realize he lost his head, that the goddess took it by one wave of that careless hand – and did not think too much of it. Death is not important for nomad. Death is actually like to cross from the top of one dune onto another, like sand storm that changes a face but never can change the desert itself. Nomad always obeys the stream, wind that blows, caravan, patriarchs, unknown, dreadful, faraway gods. And death from the hands of goddess – beautiful, alive, breathing, smooth – what else can he wish? He is faint, he held up his throat and still he is feeling like to shout about his happiness and pride …

However, something is breaking. Shout and noise. Does nomad know this voice? Graceless awakening? Nomad´s lover falls down on the stone floor in front of goddess. Please! The desert woman who tastes like a desert, making love to her is like making love to desert itself. Wild, flexible, steady, tough as a tamarisk and now, she is begging! Falling down and begging on her knees! For nomad´s life. For her love. Nomad does not understand, he did not want this, deep inside he was happy with his choice and now, he is he hesitating, confused, hurt. Goddess is excited, too. Behead as well! Can nomad now see it through? Did goddess change into human in his eyes? Into a woman? A girl? Maybe. He may not realize but he does not die convinced. He is angry with his lover who ripped him out of his dream and connected their lives in such a cruel way. He is angry with goddess as he is sure that real gods fulfill real human wishes. And he is angry with himself that he allowed his wind to die down, to stop his unchained soul gallop and sold his head out to false godhood.

So he is loosing his head – the machete cuts his wind in the vocal chords and his head is falling through to goddess – a woman who, like him, could not recognize godhood inside her from human. This is the reason why they are going to meet again…

Související texty
Nomád a princezna

| Povídky |
| 2005-05-01 20:45 || marek | | čten: 11232x , naposled: 2017-07-24 10:07 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Svět je tanec

svět je tanec dne a noci
a jinak nic
svět je tanec 
a jinak nic

***

vroucí rudé moře
nakresli jeho vlny
barbarskými barvami vylej je
z papíru
do duše

***

víla času jsem
jsem která jsem
země žhnoucí plamenem
jsem která bere času čas
i dává čas bezčasí
světa jsem úhelným kamenem
nesneseš mé krásy

***

a ona by mimozemšťanům - - - zatančila

***

radost, nic než radost, to je divoce šlehající oheň a nic než oheň, to je žár a divý hukot plamenů, musím být plný žáru, musím žárem být, vzplane čeho se dotýkám a žár je větší, tančím ohněm, tamtamy znějí, tančím po střepech, závrať je strašná, tančím se směji, ohnivý jsem, lásky rudé květ
(on)

***

radost, nic než radost, to je modřechladný klid a nic než klid, tma noci, smír osamění, hloubka ticha, v níž tančím na počest nehybnosti, klid a nic než klid, vcházení, vplývání, noření, ztišení, kapky věčnosti čeří mé kruhy na hladině prázdna, jsem krásná tak krásná, oči mé zavřené polapily nekonečno
(ona)

***

marně se modlíš, zbytečně prosíš
před křížem klečíš, neslyší tě, necítí
nic ti nedá, není tvůj
jeho dech, není jeho 
tvoje krev, prachem v očích ničím víc
v dálce velké malá svíc! není ničím - 
prachem slov! 
do prachu mi srdce svic, bij víc, rov 
tě sic pojme v plen, bij, tluč víc 
ne do víry, do ulic, sem jen sem
bože přijdi, mnou vším buď
srdcem rytmem, vzbuď se pruď
tanči žárem, klidem stuď
nesedej jen do lavic, neskláněj se
nedávej, bůh jsi ty, božsky dováděj!

***

mlhou slov, prachem slov, závojem či májou
nevidím tě, neslyším, tuším jen, zdám si, cítím sen
srdce buší, rytmus ten
blízký si mi, mlha řídne, prach sesedá
závoj zvedá tanec můj, můj si bože, svůj si svůj

***

všude tě hledám a ty
všude ač jsi, unikáš
marné mé prosby, hluché jsou modlitby
slova jak prach sedají na tvou tvář
otírám je mlčením, mluvit ne
jen tančit smím

***

smět tančit
něžně, něžně
něžně
nekonečně
pomalu
nekonečně
dlouho
nekonečně
hluboko
něžně, něžně
něžně

***

zakletá v mé kůži spíš
jsem bezcitný harant
násilník a lump
zatracenec bez boha
a bez tebe

pak ale přicházíš
ty krásná
ty svatá
ty živá
a odhazuješ mou strnulost jako příliš těsný šat
a říkáš mi svým jménem.

***

jsi si jist, že jsi našel pravý 
dům? pravý střed? 
přijde a nebude se ptát
jen tiše vzdechne

***

vilná samičko s pevnými boky
tisící roky vzývám tě zběsile
copak může stačit milování 
dnešní, tak spanilé?

***

má xemono, má ísis, má černá kálí,
ty krutá děvko všehomíra
kterou uctívám vbořen v klín vášnivé jeptišky
drží se mě zběsile
ta zkrachovalá nevěsta
zatímco ji trhám na kusy
zatímco ji z tebe svlékám

***

xem du tel 
tel dhu xem 
erlu hika num
dirla dia sun 
ta hyka mana run
ta hyka hyka dum

***

1999

 

Související texty
Poezie
by Neisuth

| Povídky |
| 2005-03-09 13:42 || marek | | čten: 10065x , naposled: 2017-07-24 10:05 | | || ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Tanec horizontálního medvěda
Usmívám se tvé kočičí blaženosti a ty se směješ mému úsměvu. Vypadáš nádherně. Skutečně nádherně. Jako hraběnka, hraběnko. Možná na třicet, snad i na dvacet. Vůbec ne na padesát. Vůbec se nemusím bát, že by někdo viděl paní a jejího gigola. Ale já se nebojím. Po pravdě bych byl někdy i raději, kdyby tomu tak mohlo být. Kdybychom byli jen to, co si myslíme a namlouváme, že jsme. Krásná a bohatá paní a její milenec. Jenže to bys za sebou ty nesměla zanechávat medvědí stopy, má krásná a bohatá paní, a já - já bych nesměl být lovec...
Vychutnáváš si špatně rozehřátou pizzu. Ostře červený ostrý kečup kontrastuje i ladí s temně rudou rtěnkou. Okrouhle našpulenými rty vydechuješ tu pálivou chuť, a když příliš odbarvená obsluha konečně přinese velkou colu, vypiješ ji naráz, se zavřenýma očima. 
Je příjemně chladný srpnový den, sedíme v maličkém baru na náměstíčku zapadlého městečka, kolem je nezvyklé, nehybné, příjemné ticho. Dlouze a slastně se v něm protahuješ. Vypínáš mně na oči pevná krásná ňadra v hlubokém těsném výstřihu, provokuješ. Slečna od baru tě po očku pozoruje. Usmívám se tvé kočičí blaženosti a ty se směješ mému úsměvu. Vypadáš nádherně. Skutečně nádherně. Jako hraběnka, hraběnko. Možná na třicet, snad i na dvacet. Vůbec ne na padesát. Vůbec se nemusím bát, že by někdo viděl paní a jejího gigola. Ale já se nebojím. Po pravdě bych byl někdy i raději, kdyby tomu tak mohlo být. Kdybychom byli jen to, co si myslíme a namlouváme, že jsme. Krásná a bohatá paní a její milenec. Jenže to bys za sebou ty nesměla zanechávat medvědí stopy, má krásná a bohatá paní, a já - já bych nesměl být lovec.
-
Mluvili potom o všem a o ničem, svobodně jako dva psanci. Byla přece hraběnka a věděla, co se sluší. A on si přece chtěl zachovat její přízeň. Proto se setkávali v zapadlých vesničkách, jezdili a milovali se v oprýskané, kdysi bílé Ford Sieře, oblékali se do kůže a třásní a navštěvovali vesnické diskotéky. A ona z toho všeho měla radost. Ona pro to všechno o něj stála. Pro ten rozdíl světů. Bylo to tak jednoduché a jasné, že o tom ani nemluvili. A ona si proto neuvědomovala, že to není tak úplně pravda. Že on nestojí o její svět, tak jako ona o jeho. Vlastně se tomu tématu vyhýbala. Jakoby nevěřila, že ji může mít skutečně rád. Nemohla si přece dovolit, tomu věřit. Jenže on byl lovec. Znělo to zvláštně za toho unylého, obyčejného a obyčejně ospalého dne, ale byla to pravda. Byl lovec a lovci milují vždy skutečně. Jsou ve všem hlubocí a opravdoví - jen proto mohou být lovci. Protože se svou opravdovostí dotýkají kořenů. I ona se jich dotýkala a on to věděl. Ona však ne. Žila dva životy a z jednoho utíkala do druhého... Když odcházeli, schoval do kapsy svoji tužku a ubrousek, který ona během rozhovoru celý pokreslila bezmyšlenkovitými obrazci. Krom obvyklé mandaly se na něm trojice blesků zatínala do širokého nízkého kužele. Má krásná paní, už zas za sebou necháváš stopy! Ještě tu noc medvěd udeřil a vyhodil do povětří ropné tanky v rafinerii v jejím rodném městě.
-
Dověděl se o výbuchu z ranních novin. Ještě při snídani prošel všechny místní bulvární plátky - svým zaměřením na to nejprostší v člověku nejvíce odpovídaly smýšlení davu, což bylo pro něj jako pro lovce neocenitelné. A potom - jako jediné přinášely velké a barevné fotografie. Na těch z včerejšího večera šlehaly stometrové plameny z nízkých válcovitých tanků patřících koncernu ÖMV. Připíchl ten obrázek vedle ubrousku ze včerejška a bylo to jako kresba s předlohou. Krátký, ale patřičně velký text pod obrázkem oznamoval: příčina dosud nezjištěna, budeme čtenáře informovat. Pokud ti ovšem pro další příval katastrof nezapomenou.
Do oběda přečetl všechen ostatní denní tisk - od první do poslední stránky, každá maličkost může být podstatná. V síti pak prolistoval přes tisíc stránek dokumentů o ÖMV a ještě jednou tolik nejnemožnějších odkazů. Po obědě zajel na místo výbuchu, zastavil se v nemocnici (tentokrát pouze pět mrtvých a tři lehce zranění), poptával se v okolí a domů se vrátil až těsně před půlnocí. Hlava mu jen drnčela. Usnul jako špalek. Zdálo se mu samozřejmě o medvědovi.
-
Před nějakými padesáti lety nevěděl o medvědech nikdo nic. Bylo jich také málo a byli docela malí. Přesto kvůli nim umírali lidé. Mnoho lidí. Už tehdy se našlo několik odvážných, kteří na ně upozorňovali, ale nikdo na ně nedbal. Stejně jako by dnes nikdo nedbal slov lovce. Proto mohly stíny zesílit a stát se medvědy.
Každý z nás máme svůj stín, svého osobního medvěda, svoji temnou, nepřiznanou, skrytou, ale stále se projevující stránku. Svého doktora Hydea. Je to stará písnička. Taková ta, co má pořád co říct, a proto ji hrají stále dokola. Je člověk uvnitř dobrý nebo zlý? Kdoví, ponechme to raději ve stínu! A nakonec je tento stín, tento strach prohlédnout jej, horší než to, co je v něm skryto. Ale je to jen stín, jen zárodek a předobraz skutečného medvěda. Teprve když se množství stínů spojí a když se najde médium, které je dokáže spojit, zosobnit a uvést do světa, objeví se skutečné zvíře. Nejen zvíře války či nenávisti, jakých už bylo v dějinách nespočet, ale skutečné živé zvíře. Vynoří se na samém horizontu našeho vědomí, obrovské, mohutné, temné, náhle oživlé jako Golem svým šémem. Horizontální medvěd. A při svém tanci ničí všechno, bez rozdílu. I své původce.
-
Zdálo se mi o hraběnce. Držela v ruce lesklé pero a seděla za dlouhým stolem. Pak o limuzíně a vysokém plotu, za nímž se tlačili lidé. Nakonec o tunelu, ve kterém na mě čekalo médium, jež jsem stále nemohl odhalit. Jakmile jsem do tunelu vstoupil, změnilo se v samotného medvěda a mě probudil domovní zvonek. Bylo šest večer, prospal jsem noc a den.
"Kde se flákáš?! Rande jsme měli v půl! V půl, rozumíš! V půl!" V kožené bundě, obtažených džínách, s šátkem uvázaným na čelenku a nádherně rozčílená jsi vypadala k sežrání. Řekl jsem ti o svém snu - nikdy jsem ti nelhal o tom, co jsem, to jen ty ses tomu smála - a šel si dát sprchu.
"Spí, spí, on spí! On si spí!" Celá napružená jsi pocházela po pokoji plném rozházených novin a papírů. Šustily ti pod nohama, a ty jsi je vůbec nevnímala. Co tě tak rozrušilo?
"On si spí a já se zatím můžu zbláznit! Hans před týdnem podepsal nějakou smlouvu s ÖMV a včera celý den mluvil o tom výbuchu, celý den! Smál se, měl radost, mluvil zase o svatbě a já musela mít radost s ním! Já ho nenávidím, nenávidím!" Dupalas, křičela, pak jsi bušila i do mě a nakonec ses sama přivinula a vzlykala si mi na rameni. Nebylo to poprvé a ty si mi byla vděčná i za to, že tě neutěšuji a nechávám tě tvůj vztek vybít.
"Půjdeme si zatančit, chceš?" Vím, jak zbožňuješ rytmus, divoký, syrový rytmus. Připomíná ti něco zapomenutého. Prostou radost. Říkáš, že při něm zapomínáš, ale já vždy vidím, jak při tanci ožíváš.
"Bude teplá noc, lásko. Chceš být se mnou?" Šeptám ti do vlasů a ty se ještě víc tiskneš.
"Ano, ano. Moc!"
Předtím se ale milujeme a já tě dlouze, dlouze laskám, dráždím, koušu do ušních lalůčků, jak máš ráda, a šeptám ti přitom: křič, křič, ještě křič! Saju sladkost z tvých prsů - křič!! Z horkého klína - tak křič!!! A ty křičíš, zapomínáš na všechno a propadáváš se a zároveň vznášíš. Zdá se ti, že nejsi ve svém těle. Na dlouhou chvíli jsi mezi hvězdami.
-
Barman u improvizovaného baru má fosforově zeleného motýlka a stále se s někým zapomíná. K tomu mu došel led, tak si dají skotskou bez ledu a posadí se s ní na zábradlí nad ztemnělým bazénem, který je hned kousek od betonové taneční plochy. Záblesky světel se odrážejí na jeho hladině a pobíhají po blízké hradbě lesa.
"Už víš, kdo je medvěd?" Škádlí ho. Považuje všechny jeho sny za vymyšlené a povídání o medvědech za hru, kterou se on dělá důležitým, a tak se jí staví na roveň. Proto ji s ním také hraje. Je jí příjemnější platit mu za lov medvědů než za sexuální služby.
"Ty jsi medvěd!" Zaryje jí prst do boku a položí jí hlavu na rameno. Kde jsou ty časy, kdy prostě medvědi nebyli a byli jen zlí lidé? Ale bylo jich víc a víc až... a dnes jakmile se objeví jediný zlý člověk, vchází skrze něj do světa všechno nahromaděné zlo... Ne, nenamáhá se dnes večer tvářit vážně, teď zase on hraje s ní její hru na jeho hru.
"Copak necítíš to temné puzení uvnitř? To volání divočiny?" Cítí, jak ji dunící rytmus rozechvívá. Dráždí ji slovy. "Šamanské tance, extatické víření, rytmus, rej, opojení!" Téměř mimoděk se mu do hlasu vloudí Hlas. Tóny sugesce, podprahové impulsy, průnik aury. Hlas lovce.
"Neblázni, co to se mnou zase děláš?!" Cítí jeho sílu a otřese se jí.
"Pojď!" Postaví svou i její skleničku k zábradlí a táhne ji na parket. Poddá se ráda. Poddá se a tančí. Rytmus duní uvnitř těla, zmocňuje se jí. Tančí a na něj zapomněla. Má zavřené oči, pružné pohyby jsou plné napětí. Tryská z ní síla. Taková, co před chvílí z jeho hlasu. Vždycky mu tvrdila, že tančit neumí, co víc, že to nesnáší. Kroky, figury, podřídit se partnerovi, a ty pohledy všech kolem, brr! Mluvila samozřejmě jen o tom, co znala, měla velmi dobré vychování. On ji však vzal sem. Žádné kroky, žádné figury, žádný partner, žádné oči. Jen rytmus.
Díval se na ni a docela prostě mu lichotilo, jak je krásná, jaké má vlasy, rty, boky, jakou radost z tance. Vybavil si jejich milování. Vůbec netušila, že ji provádí prastarou stezkou bojovníků a lovců. Stezkou extáze, která přivádí ke kořenům. A ke stínům. Vůbec netušila, co v sobě má. Medvěda? Díval se na ni a docela na něj při tom pohledu zapomněl. Medvěd však nezapomněl.
-
Odcházeli jsme a já se ještě vracel odnést skleničky do baru. Hraběnka šla napřed, dobíhal jsem ji. Na neosvětleném parkovišti se mihly mužské stíny. Přidušený výkřik patřil hraběnce. Na to přiopilý hlas.
"Stůj, zmetku!" To patřilo mně. Ve tmě se zaleskl nůž. Byli tři, jeden držel hraběnku před sebou s nožem na krku, dva postoupili proti mně.
"To je ten, co patří k ní," řekl mladý, hrubý hlas.
"Naval klíčky od auťáku!" řekl ten s nožem.
"Máš moc pěknou číču. Určitě je celá hladová, když se tak předvádí," řekl ten zřejmě nejmladší. A znovu nedočkavý hrubý hlas: "Ty klíčky nebo ti ji vylepším, že ji nepoznáš!"
Zastavil jsem se v dostatečné vzdálenosti, zatím mohli jen vyhrožovat: "Naval ty klíčky!" Ucítil jsem přítomnost medvěda.
"Co chceš dělat, když nedám?" Byl blízko. Medvěd. Zaslechl jsem jeho kroky.
"Tak co uděláš?" Hrál jsem si s ním.
"Spravím jí ksicht, že už si ani neškrtne. A tobě taky!" 
Zařval jsem na něj: "Tak pojď, začni!" Polekaně sebou cukli, medvěd se spokojeně zatetelil. Pokračoval jsem důrazným, naléhavým Hlasem: "Tak řízni! Pomalu řízni, do teplého, měkkého, lepkavého masa! Natrhni kůži, trochu to cukne, zabolí, ale na to nedej, jen táhni dál pomalu ostří, až ucítíš tahavý, kluzký odpor, až ucítíš teplou sladkou, lepkavou krev, až poteče všude, až narazíš na chrupavku, až nůž zaskřípe, a pak povolí, až přeřízneš chrčící trubici hrtanu a ta zasténá a zabublá. A pak se dotkneš kosti a nůž pomalu, pronikavě zapíská..." Zřetelně jsem slyšel jak hlasitě polkl. Obrazy sugesce se mu zaryly do podvědomí, jeho stín se znovu hladově zatetelil. A mně se zatočila hlava. Byl tady! Medvěd byl tady! Koutkem oka jsem jakoby zahlédl mihnutí mohutného černého stínu a zároveň pár metrů za mými zády explodovala zaparkovaná motorka. Zvíře s radostným řevem prošlo těsně kolem nás. A vědomí lovce zareagovalo a já v témž okamžiku pochopil dnešní sen. Hraběnka vykřikla a vytrhla se ze sevření. Vyběhl jsem jí vstříc. Ona ale kopem zasáhla toho s hrubým hlasem (i díky karate se udržovala ve své zázračné formě) a obrátila se k tomu s nožem. Ve světle ohně jsem viděl, jak strnule, s vyděšenýma očima zírá skrze ni na místo, kde jsem před chvílí stál. Dokázal jsem si představit, že na pozadí výbuchu jsem se musel jevit jako právě přišlý satan. Možná ale viděl víc než jen ohnivý efekt. V tom případě mu nebylo pomoci. Hraběnka se v chystaném útoku zarazila. Chlapík se zničehonic chytil za hrdlo a padl na zem. Jeho kumpáni vzali do zaječích. Zmizeli jsme, než se stačili seběhnout lidé.
-
Ujížděli jsme tmou. Mlčelas. Cítila jsi ještě příliš děsivou přítomnost medvěda. Chytil jsem tě za ruku, a ta byla studená a bezvládná. Když se ve zpětném zrcátku objevila dvojice světel, vyděšeně jsi mě začala pobízet:
"Jeď, jeď! To je on, jde po nás!" Poslušně jsem šlápl na plyn. Začalo pršet, vůz v zatáčkách přetáčel. Světla se vzdálila a zmizela v dálce. Vrátil se mi dnešní sen. Ten záblesk nože mi připomněl lesklé pero ve tvé ruce. Už si ani neškrtne! Nůž, pero, neškrtne. Můj lovec našel spojitost. Mluvila jsi dnes o Hansovi, o svém oficiálním milenci. Většinou ses mu vyhýbala, v našem životě byl pro tebe tabu. Oba jsme sice věděli, na čem jsme, ale ty ses přece bála, abys mě jím nepodráždila. Měla sis ho brzy vzít. Ujišťovalas sama sebe, že se mezi námi nic nezmění - ač mladší než ty, měl ke tvé zázračné - a mé skutečné - mladosti přece jen daleko. Přesto jsi měla strach. Bála ses o svůj druhý život, který byl přece tím prvním, tím skutečnějším. Podvědomě ses bránila a on naléhal. Hans Joachim Leschke, magnát a politik. Vynořil se mi před očima inzerát z včerejších novin: Pero, kterým podepíšete životní úspěch, pero značky Lesk! Testováno v kosmu, pětiletá záruka, vhodné k reklamním potiskům! Lesk - Leschke! A pero a podlouhlý stůl znamenaly podpis smlouvy. Hraběnka tedy držela ve snu Leschkeho. Tušil jsem, že ona není médium, ale jen stopař. Člověk, který má silný stín, ale zároveň i silnou touhu s ním bojovat. Proto reaguje jak na medvěda, tak na médium. Leschke... Celou dobu jsem ho měl přímo před očima, ale možná právě proto. Viděl jsem ho příliš zblízka, příliš jako člověka, zatímco já hledal cosi - nelidského. Ano, to byla má chyba - nedokázal jsem se vžít do myšlení člověka, který chce zlo. Přesto mi mělo být od počátku jasné, že médium je třeba vždy hledat v čele davu. Nějakého populistického politika, demagoga a nenávistného štváče, kterému cíl světí jakékoli prostředky. Se silnými gesty, velkými sliby a nekonečnými nadějemi... A teď jsem ho měl... Avšak ne, nejsem lovec lidí. Má práce tu nekončí, ale začíná. Skutečný medvěd je fenomén s vlastním životem nezávislým na jednotlivých životech lidí. Médium je pro něj jen zaklínadlo, kterým vchází do života. Potom mu stačí třeba jen symbol média, jeho učení, odkaz, fetiš, cokoli. Je to obrovská nespoutaná síla, která, jednou vyvolaná, žene se slepě jako povodeň ještě dlouho potom, co zničí i ty, kdo ji povolali na svět. Takové síle se lovec nemůže postavit, i kdyby byl sebesilnější. Byl by smeten jako první. Musí poznat její médium, navázat s ní kontakt a využít ji samou proti sobě... Dnes jsem díky své krásné stopařce objevil médium i získal kontakt. Příhoda na parkovišti byla jen medvědovým potvrzením příjmu...
-
Probrečela jsi celý zbytek noci. Bylas otřesená. Nebyl to jen šok ze setkání s medvědem - byl to šok ze setkání se svým vlastním stínem. Takové setkání dokáže zastrašit i odvážného lovce, což teprve tebe - nepřipravenou, hraběnku s hraběcím titulem a pýchou. Přesto jsem byl rád, žes v samotné přítomnosti medvěda nepropadla panice a bojovala. Přece jen i v tobě byl lovec. Panika přišla dodatečně a až světlo nového dne ti vrátilo něco odvahy a rovnováhy. Nechala ses odvézt na kraj města, kdes nechala zaparkovaný svůj vůz. Nechtěla ses pustit mé ruky.
"Musíš jít. Musíš bojovat! Jinak tě sežere!" Šla jsi. Když jsem projížděl železnou bránou parkoviště, měl jsem náhlou silnou vizi. Jel jsem potom delší cestou po vedlejší silnici. Na mostě překlenujícím dálnici jsem zastavil a sešel po náspu dolů. Zaklíněná mezi mostními sloupy trčela tam čerstvě havarovaná bílá Ford Siera. Proud aut se nerušeně řítil kolem a dunění kol se pod mostním obloukem rozléhalo jako řev velkého zvířete.
-
Tři dny nezavolala. To bylo normální, dal jí další tři. Zpracoval zatím všechny materiály, které o Leschkeho medvědovi shromáždil a pustil je volně do světové sítě. Shoda náhod s pravděpodobností miliontiny procenta. Série výbuchů, nehod i náhod spojené do očí však bijícími souvislostmi. Přesto nemohl dělat nic lepšího. Seriózní instituce se mu už několikrát vysmály, v bulvárních plátcích se jeho hlas ztrácel mezi nespočtem falešných proroků, jimiž se všude s přicházejícím miléniem jen hemžilo. Hraběnka se dosud neozvala. Pochopil, že se schyluje k rozhodujícímu dějství. Na další týden tedy odjel do džungle, kde vyhledal svého Mistra. Pojedli spolu se starým donem peyotlové koláčky, indián mu požehnal po způsobu bojovníků a nakonec mu řekl, že se vidí naposled. Připadlo jim to směšné. Smáli se tomu tolik, že rozesmáli i smrt, která jedla peyotlové koláčky s nimi. Nakonec si všichni tři popřáli navzájem dobrou cestu a dlouze se objali.
-
Za dobu, co jsem byl pryč, jsi volala čtyřikrát. Nechtěla jsi nechat vzkaz na záznamníku, ale softwarový telefon zaznamenával všechny údaje o hovorech. Dvakrát jsi volala ve dne - tos vždy vytočila číslo, a nechala telefon dlouho zvonit než jsi položila. Dvakrát jsi však volala v noci. To jsi nejprve zavěsila uprostřed prvního zvonění, po chvíli jsi však nechala telefon vyzvánět celých deset minut. Zavolal jsem ti přímo domů. Vzal to někdo jiný, šel tě zavolat. Zůstala jsi pak v místnosti sama, jen zdálky byly slyšet hlasy mnoha lidí.
"Blahopřeji ti k zásnubám."
"Jak to..." zarazila ses, zhluboka se nadechla a nasadila jiný, odtažitý hlas. "Jak to víš?"
"Medvěd mi to řekl." Cukla jsi sebou, ve sluchátku zapraskalo.
"Nech té hry! Proboha nech té hloupé hry!" V hlase ti probleskla hysterie, s námahou ses zase vzpamatovala a znovu nasadila neosobní tón.
"Nechala jsem to zajít příliš daleko. Příliš daleko... já... Musíme to skončit. Jsem ochotná tě vyplatit, nechat ti byt, auto, všechno, jen mi nesmíš dělat potíže." Mluvilas rychle, snažila ses být pevná, ale věty samy nabíraly horečnaté tempo.
"Bylo to krásné, krásné, můžeme být přátelé, jen mi nesmíš dělat potíže. Jsi rozumný, já vím, že mě chápeš, vždycky jsi mě chápal. Já ti věřím, spoléhám na tebe. Když budeš hodný, koupím ti lepší auto za tu starou herku, jenom musíš být hodný..." Zarazila ses, dech zrychlený. Mlčel jsem. Podle kolísající intenzity hlasů v pozadí jsem poznal, že zběsile pocházíš sem a tam.
"Tak budeš rozumný?!" V tlumeném výkřiku ti přeskočil hlas. Cítil jsem tvůj strach a bylo mi tě líto. Znal jsem ten strach. Strach postavit se stínu tváří v tvář.
"Samozřejmě, že budu rozumný." Mohutně sis oddechla, slyšel jsem jak ses posadila. Dlouho si mlčela.
"A nic od tebe nechci. Neboj se, už tě nikdy nevyhledám." Než stačíš překvapeně vyslovit mé jméno tiše pokládám. Na fotografiích z vlastních zásnub, které druhý den vyjdou - velké a barevné - ve všech bulvárních denících vypadáš podivně - vyplašená.
-
Mohl jsem to tak skutečně nechat. Znal jsem médium, měl jsem kontakt s medvědem, nepotřeboval jsem tě. Jenže já tě měl doopravdy rád. Nemohl jsem tě nechat tam na druhé straně, kam jsem se chystal medvěda poštvat. Spolehl jsem tedy nejprve na to, že jednou spatřený stín ti nedovolí vrátit se do ulity nadutosti a falešného sebevědomí. Tituly tě před smrtí nezachrání. Jenže jsem se přepočítal. Ukázaly se dvě věci. Zaprvé jsem začal ztrácet kontakt s medvědem. Pochopil jsem, že jsi byla mým médiem, které mi zprostředkovávalo kontakt (jak se zdálo, dokázalas pochopit myšlení zla lépe než já). Bez tebe bych se ocitl opět na začátku. A medvěd by získal nebezpečný náskok. Díky tomu jsem si také uvědomil, že já zase byl tvé médium, které v tobě probouzelo dávné a hluboké kořeny života a s nimi odvahu bojovníka. Beze mne jsi začala propadat jistotě davu. Místo abys se svým stínem bojovala sama, odevzdalas jej spolu s davem medvědovi. Jako jsi chtěla svůj život dát do rukou Leschkemu. Když se v novinách objevilo datum vaší svatby, málem mě medvěd zabil. Ostatně tebe i tvého nastávajícího málem také. Auto vám vybuchlo doslova před očima. Svedli jste to na teroristy.
-
Tou dobou jsem už byl bez peněz. Nemohl jsem se s tebou nijak spojit, nijak tě upozornit. Schovávala ses. A k tomu si na mě medvěd dočista zasedl. Nejezdil jsem už výtahem, chodil pěšky, nepoužíval ani plyn ani elektřinu, pětkrát denně jsem meditoval své duchy ochránce. Ta obluda byla schopná přivést do varu skotskou i s pěti kostkami ledu přímo v mé ruce! Byl jsem v pasti. Pochopil jsem, proč mi Mistr opakoval základní poučky. Lovec nikde nesetrvává, nemá jméno ani tvář, aby ho nepřítel nenašel. Je to lovec, kdo vybírá místo k boji. K boji, ne k lovu, protože síly jsou vyrovnány, ba naopak, lovec je tím slabším. A jde-li lovec do nerovného boje, opustí vše, co nezbytně nepotřebuje. Vzal jsem tedy diskmen, dvě silné červené svíčky, rudou hlinku ještě od Mistra, strunu z kytary a křečka v láhvi, dům jsem nechal odemčený a šel jsem. Na zámek mě přivezli s pistolí v zádech v limuzíně s černými okny a nechali mě čekat v přijímacím salónku.
-
Uvedli ho do velké pracovny s vysokými okny. Za slonovinou vykládaným masivním pracovním stolem uprostřed seděl Leschke. Byla to holoprojekce - pod stolem bylo vidět, že nemá nohy, a ruce měl nepatrně ponořené v desce stolu. Dvě gorily s rozepnutými saky stranou u malého konferenčního stolku s velkou dózou pestrobarevných bonbónů byly skutečné. Hraběnka také. Stála, přidržujíc se rukou velkého stolu, vypadala úchvatně. Pozdravil ji úklonou a dlouze a nestydatě si ji prohlížel. Neznal ji takovou. Vlasy teď měla vyčesané do drdolu, což zvýrazňovalo její protáhlou, výrazně modelovanou tvář - s ním je měla vždy rozpuštěné, někdy stažené čelenkou nebo sponkou. Nalíčená byla teď decentně, sotva znatelně, zároveň tím však neobyčejně vznešeně - s ním volila vždy výrazný a křiklavý make-up vhodný k divokému oděvu plnému třásnění, řetězů a kovových hrotů. Místo nich teď měla k bledému kostýmku jen úzký zlatý náramek a velké zlaté náušnice s perlami. Usmál se, ale ona mu neodpověděla. Nezahlédl dokonce ani náznak, nic, co by mu mohlo dát nějakou naději. Ale on nepřišel kvůli naději. Znovu si vybavil Mistra: Lovec jdoucí do bitvy se vzdá vší naděje. Naděje učí nespoléhat se výhradně na sebe, naděje je zrádná. Jediným rádcem je lovci v bitvě smrt.
"Prosím!" Promluvila první. Chladným, rázným, téměř výhružným hlasem. Mlčel, hleděl do země. Ve sluchátkách diskmena, které si nechal na krku, tiše šlapal rytmus.
"Přišel jste se k nám jen podívat?" V hlase měla zlobu, zášť. Opravdovou nenávist. Cítil, že by ho na místě zabila, kdyby jí chtěl cokoli připomínat. Pochopil, že síla davu musí být obrovská. Falešné bezpečí společnosti, která chrání člověka před ním samým. Před nemocí, před náhodou, před smrtí. Která mu skrývá jeho vlastní stín, jeho vlastní totožnost. Že strach z toho všeho musí být obrovský. Leschke vstal. Na okamžik se za ním objevil kus stěny s červeným vzorem.
"Jsme velice shovívaví, mladý muži, ale neměl byste naší laskavosti zneužívat." Nasadil profesionální úsměv a pokračoval, "předpokládejme, že všichni tady víme, proč jsme se tu sešli. Máte pro nás v této věci, předpokládám, nějaký návrh." Širokým, rádoby vstřícným gestem s rukama zvednutýma se otočil k němu. On si jen nervózním pohybem poopravil sluchátka a dál mlčel. Leschke chvíli stál s rukama zvednutýma, pak je spustil.
"Nebo snad ne?"
"Ano, pane Leschke." Promluvil nečekaně provinilým hlasem jako přistižený žáček. Rozpačitě až zkroušeně se posadil na samotný krajíček křesla.
"Lidé si vás váží, pane Leschke," mluvil tiše, pomalu a důrazně, s lehce roztřeseným hlasem, s přesně odměřenou nepatrnou dávkou Hlasu. "Věřím, že vyhrajete tyto volby, a přeji vám to. Země potřebuje silnou ruku, člověka, který to s ní myslí dobře. Je mi líto, že jsem se zapletl do hry, do které nepatřím. Bylo to pokušení a já mu podlehl. Máte jistě právo se na mě zlobit, třeba mě i potrestat. Ano, tak to cítím. Vím, že jsem malá ryba, která si nemá myslet, že má na ty velké. Ani mě nenapadlo vás vydírat, vím, jak bych dopadl. Ani jsem se nesnažil "pojistit". Vím, že jsem plně ve vašich rukách a věřím vám." Pokorně skloněná hlava, ruce sepjaté v klíně. Stojací hodiny u zdi vedle okna čtyřikrát odbyly celou. Počkal, až dozní, pak teprve pokračoval.
"Dovolil bych si jen požádat... Dlužím za připojení k Síti jistou větší částku. Potom už o mě neuslyšíte, skutečně ne."
Leschke byl překvapen, hraběnka nechápavě zamrkala. Gorily se na sebe pobaveně podívaly.
"No jestli to berete takhle, pak je všechno v nejlepším pořádku, mladý muži. Dokonce bych řekl, že byste to neměl vidět až tak černě. Váš účet je již zaplacen, myslím, že i nájemné na celý příští rok." Složili si zdvořilé úklony.
"Můj řidič vás odveze domů." Lovec ještě dvakrát poděkoval a odešel. Leschke kývl na gorily a ty hned zmizely bočními dveřmi.
"Neuvěřitelné, i když - když se se to tak vezme - velice rozumné," obrátil se Leschke k hraběnce. "Hned budu u vás, má drahá."
Vstoupil druhými bočními dveřmi sotva se hologram rozplynul. Zamířil hned k baru.
"Jsem rád, že to máme z krku ještě před svatbou. Mimochodem, víte, že zpráva o svatbě zvýšila naše preference u voličů?" Naléval nafialovělý Äppraeizel koňak do širokých sklenic s točenou stopkou. "Čeká nás už jen samé dobré!"
"Ne!" Tiché hlesnutí ho vyrušilo z úvah. Otočil se.
"Prosím?" Hraběnka stále nehybná hleděla skelnýma očima na dveře, kterými odešel lovec.
"Ne!" Opakovala ještě tišeji a pomalu se svezla do křesla stojícího vedle stolu.
"Co prosím ne? On? Ne, to skutečně ne. Nemusíte se bát, už ho v životě neuvidíte." Nalil z baru dvě skleničky a podával jednu hraběnce. Vybavila se jí světla diskotéky, les, bazén, rytmus. Rytmus, ano rytmus! V hlavě se jí vynořila melodie letního šlágru. Kde ji jen slyšela? Muselo to být někdy teď, dnes! I will survive... without you... without you. Without you!
"NE!!!" Výkřik ho zcela ochromil a první údery vůbec nevykryl. Fialkový Äppraeizel se rozstříkl po dvěstě let starých telecích tapetách.
"Ne, rozumíš ne! Nikdy, nikdy, nikdy!!!" Bušila do něj bez rozmyslu, proto ho ještě nezabila. Odkopl ji a vrhl se ke stolu. Nepronásledovala ho, prudkými nervózními pohyby si upravovala šaty, potom účes. Náramkem si rozepnula sponu ve vlasech a celá se rozcuchala. Vypadala děsivě, divoce. Leschke vytáhl jednou rukou ze stolu pistoli, druhou si držel kapesník u krvácejícího nosu.
"Zbláznila ses? Co to vyvádíš?!"
"Ty ses zbláznil! Nenávidím tě, seš hnusnej, hnusnej, hnusnej! Vím o tobě všechno, jakej seš podrazák, obyčejnej hajzl, hnusnej nafoukanej hajzl, kterej si myslí, že může všechno. Copak si myslíš, že si vezmu hajzla, copak si to myslíš?!!! Znám všechny tvoje podvody, všechny tvoje podrazy! Všechno vím, všechno!" Zachytila rukou znovu o zlatý náramek a tentokrát ho roztrhla. Lekla se a v té chvíli zapraskalo v monitoru počítače na pracovním stole a vyvalil se z něj dým.
"Vídíš to, vidíš?! To je on! Seš prokletej a on tě sežere. Tebe jo, ale mě ne, já se sežrat nenechám. Nebudu s tebou ani chvíli, ani chvíli! Všem řeknu, jaká jsi svině. Že je všechny stáhneš s sebou do pekla!" Prudce se obrátila a vyběhla týmiž dveřmi, co před chvílí lovec. Leschke nechápavě hleděl na zbraň ve svých rukou a na dveře, kterými utekla, pak zvedl telefon.
"...zadržte ji, zastavteji... jakkoli..." Teprve potom se posadil a tupě zíral do zmrtvělého monitoru.
-
Seběhla široké schodiště, proběhla halou. Nestačila však ani otevřít dveře. Někdo ji zezadu prudce strhnul a zatáhl za schodiště.
"Tiše, to jsem já."
"Ty... chtějí tě zabít, uteč!"
"Pššš, tebe chtějí zabít také, ale nikam utíkat nebudeme. Budou nás hledat venku, ne tady."
"Leschke je tady."
"Vím, v červeném pokoji. Neumí si ani správně nastavit holo... Víš tu o nějaké skrýši?"
"Ne, asi ne..." Něco ji přece napadlo: "Koupelna v pracovně!"
"V pracovně? To jsou věci, ani jsem si nevšiml."
"Býval to budoár kněžny von Sachs, mé babičky, koupelna je zabudovaná ve falešné stěně. Možná už zapomněli, že tam je."
"Vida, kdo by si nepřál zahrát si schovávanou na zámku. Pojď!"
Leschke vyběhl z pracovny pár minut na to, co se skryli za závěsem na chodbě. Koupelna ubírala část šířky místnosti tak, že nebylo nic patrné. Přede dveřmi maskovanými dřevěným obložením dokonce stály sloupkové hodiny.
"Počkej, to nás prozradí!"
"Mysli rychle, za chvíli jim dojde, že jsme neodešli!" Hraběnka chytila ze stolu jedno z krajkových prostírání.
"Chytej!"
"Co s tím?"
"Postavíme hodiny na to." Protáhli pak dečku pode dveřmi a při zavírání táhli hodiny na ní.
"Já byl vždy spíš na teorii a humanistické disciplíny."
"Nic si z toho nedělej, to je věkem získaná zkušenost... Počkej! Měl tu druhou pistoli!" Vyběhla a prohlížela stůl. Venku zaslechli hlasy.
"Nech to být, nepotřebujeme ji!" Dveře zapadly a uvnitř zůstala tma.
"Na co tu vlastně budeme čekat." Do pracovny někdo vstoupil.
"Na medvěda, drahá, na medvěda."
"Kdybych tě tak nemilovala, nenáviděla bych tě! Jak si to dokázal? Nikdy nevím, co to se mnou děláš." šeptala mu se rty přitisknutými až k uchu.
"Neříkal jsem ti, že jsem lovec?!"
"Tak proč je nezabiješ?"
-
"Bez tebe to nedokážu." Zachvěla ses mým dechem a dotekem rtů na tvém citlivém lalůčku. Leželi jsme na velké froté předložce, tiskli se ve tmě k sobě a naslouchali tlumeným hlasům zvenčí.
"Měla jsem dojem, že mě to chce zabít a to jsi byl ty. Tys mě k tomu přivedl. Tys mě nutil dělat takové věci, myslet na ně. Když jsem pak přišla domů a vyspala se a cítila kolem sebe svůj zámek, svoje věci, všechno známé, blízké. Cítila jsem se zase v bezpečí. Zdálo se mi potom to tam jako děsivý sen. Zdálo se mi, že jsem se zbláznila. A že jsem se teď z toho snu probudila."
"A teď máš stejný pocit."
"Jaký?"
"Že ses probudila ze sna."
"Ano - a nevím, který je děsivější."
"To je špatná otázka. Ptej se, který je opravdovější."
"Jak to ale poznám?"
"Učení lovců říká, že jenom na cestě srdce může člověk někam dojít. Ptej se srdce, ne hlavy."
"Já nevím, mám dojem, že se mnou vždy děláš věci, které..."
"Které chceš sama. Jen to třeba nevíš. Teď jsi moje médium, ale já vím, že v sobě máš lovce jako já. Nemusíš nikomu sloužit, nemusíš být ničím médiem, jen sama sebou." Venku bouchly dveře podruhé. Jedna z goril rozčileně Leschkovi referovala, že hraběnka ze zámku neodjela.
"Mohla odejít s ním, otevřít mu některý zadní vchod!" zlobil se Leschke.
"Myslím, že neodešli ze zámku, pane."
"Tak nemysli a hledej! A rychle!" Hraběnka se v lovcově náručí otřásla. Něžně ji kousl do ucha.
"Chceš se milovat?"
"Neblázni, uslyší nás!"
"Nevydáme ani hlásku."
"Ne, je to nebezpečné..." Rychle dýchala jemu za krk.
"Právě proto. Nevzrušuje tě to?"
"Budu chtít křičet!" Vyndal jí sponu zachycenou ještě ve vlasech, rozepnul kostýmek.
"Vypadalas úžasně! Chladně a přitom tak sexy!" šeptal jí. Hodiny za dveřmi začaly bít.
"Bojím se."
"Chceš!"
"Proč vždycky víš, co chci?"
"Psss..." Pod saténovou halenkou horká kůže.
"Jenom tiše, lásko." Drsné hroty ňader, sálající, vzepjatá, plná oblost tisknoucí se k rukám a rtům.
"Dýchej dlouze a zhluboka. Jen pomalu." Za dveřmi zvonění telefonu, nervózní, zlý hlas, kroky. S hlasitým lupnutím povolují patenty držící vysoké rozparky úzké sukně.
"Ssst, nesundávej ji. Pozor na boty." Napjaté pohyby ve tmě, vzpírá se mu.
"Pusť mě, chci nahoru." Ruce na klenbě boků, stehna tisknoucí tělo pod sebou, měkký, hebký, objímavý, žhavý pocit.
"Pomalu, nespěchej!" Zaryje jí prsty do boků, na okamžik znehybní. Ona ho kouše do rtů.
"Jak jsi tam tak stál, pokorný jako pes a kecal ty nesmysly, nemohla jsem tomu věřit."
"Já vím, vím. Musel jsem tě přivést zpátky."
"Ano, jsem s tebou, s tebou. With you!.."
Nikdy se nemilovali tak dlouze, tak nekonečně, nesnesitelně pomalu. A nikdy ne tak hluboce. Síla, která se jich vždy zmocňovala, je strhávala do zběsilého víru, který je v rychlé, vířivé závrati s sebou vynášel k ještě zběsilejšímu orgasmu, a hned potom - vykřičen, vysílen a vybit - mizel. Teď však síla mučivě narůstala uvnitř a uvnitř zůstávala. Vzdouvala se, ale spadala zpět sama do sebe, dovnitř, a sílila tak ještě víc. Vzrůstala, násobila se, mohutněla, ale nemohla nikudy uniknout. Mocněla, zahlcovala, šílená hledala průchod. Ven, ven, ven! Jenže ne, ne, ne... Vybuchla jako milión sluncí, jako celý svět - dovnitř. Všeho se zmocnil absolutní žár a absolutní světlo... Venku zatím někdo vešel, pak odešel, pak někdo přiběhl.
"Stáje hoří! Koně se splašili a utekli!" Na to Leschke zaburácel:
"Byli schovaní ve stájích, vy slepci! Mohli ujet na koních lesem!" Všichni z pracovny ve chvatu odešli. Ležela na něm, hladil ji ve vlasech, po tváři.
"Viděla jsem..." Nemohla najít slova.
"Všechno jsem viděla, úplně, úplně..." Nechal ji mluvit.
"...celý svět zvenčí. A kolem není nic. Nikdo! Hrajeme divadlo sami sobě a pořád od kohosi čekáme potlesk. Hrajem směšnou hru. Hrajem sami se sebou, hrajem si na sebe, na jména, na postavení, na tituly. Jeden druhému strkáme hlavu do písku." Rozplakala se.
"Proč pláčeš?"
"Viděla jsem tam i jeho. Je vevnitř, ta zrůda je ve mně. Pořád na mě šklebí ten svůj úsměv."
"Můžeš se ho zbavit."
"Zabít ho?"
"Ne, přemoci ho."
"Jak?"
"V tom už ti nepomohu, je to tvůj stín."
"Jak ho mám přemoci?"
"Nejdřív ho najdi, postav se mu a uvidíš."
"Bojím se."
"Já vím. Můžeme bojovat tutéž bitvu, ale v bitvě je každý sám."
"Bože, myslela jsem, že jsou to jen slova, velká slova, vždyť jen žijem, normálně žijem, jaká bitva?!"
"Ano, jen žijem. A proto se nám to zdá málo. Chceme víc, víc, ale nevíme, čeho víc. Přesto si pořád myslíme, že to
nakonec někde najdeme a - koupíme." Zvedla se, ve tmě zašuměla voda. Pila přímo z kohoutku.
"Půjdu," řekla.
"Já zůstanu." Otevřel. Hodiny spadly a hluboce zazvučely.
"Tady?"
"Neslyšelas? Medvěd je tu, zapálil stáje. Kde lépe bych ho našel?"
"Dobře..." V pracovně zůstalo převržené křeslo, hlavní budova byla prázdná. Zvenčí pootevřeným oknem doléhal dovnitř halas z hospodářské části.
"Kdybychom se neviděli..." Políbila ho.
"Vypadáš dobře." Zhodnotil její rozcuchané vlasy, rozmazané stíny a roztrženou halenku. "Skoro jako lovec." Odešla zadním schodištěm přes park do města.
-
Neměl jsem peyotlové koláčky. Věděl jsem však, že úspěch nezáleží na prostředcích. Odsunul jsem všechen nábytek ke stěnám, smotal koberce, zatáhl závěsy, sundal obrazy. Svlékl jsem oděv nasáklý všedním strachem a sám se omyl, aby se medvěd neměl čeho zachytit, a pomaloval si tělo i tváře rudou hlinkou. Na zem jsem toutéž hlinkou načrtl základ velké mandaly a na zeď a zvenčí i zevnitř na dveře jsem nakreslil silné symboly. Dveře jsem pak zevnitř zajistil strunou, zapálil jsem svíčku a doprostřed magického kruhu jsem položil křečka, kterého jsem při vstupu nechal ve sklenici v přijímacím salónku. Byl omámený přítomností síly, vypadal, že spí. Nakonec jsem se posadil na stůl vykládaný slonovinou, diskmen jsem zavěsil na Lescheho kravatu uvázanou kolem pasu a čekal jsem.
-
Proplížila se parkem. Do města bylo přes lesík pár minut cesty. Nevěděla, co má dělat, kam jít. Bezmyšlenkovitě mávla na taxík. Řidič ji poznal, ale mlčel.
"Jezděte chvíli po městě. A povídejte něco," přikázala ostře. Neposlouchala ho, nesnažila se na nic soustředit. V rádiu hráli jednu z jejích oblíbených písniček, v centru města je na křižovatce filmovali japonští turisté z vedlejšího autobusu. Řidič nejdřív zmateně vyprávěl o zaměstnání, pak se rozpovídal a zrovna se rozčiloval nad svojí dospívající dcerou, když rádio vysílalo reklamu na přímý přenos z Beta-centra, velkého zábavního areálu s největší diskotékou v okolí. Také na TV Alfa! Začátek v 18 hodin!
"Kolik je hodin?" Vyštěkla na řidiče. Zakoktal se, nakonec jen ukázal na displej zabudovaný ve volantu. Sedmnáct třicet.
"Zavezete mě do Beta-centra."
"Ale madam, to je..."
"Jakou postavu má vaše dcera? Aspoň trochu jako já?"
"A-ano, možná. Aspoň myslím."
"V pořádku, takže se před tím zastavíme u vás doma."
-
V šest zazvonil v Leschkeho pracovně telefon. Lovec ho zvedl a ohlásil se.
"Lovec, prosím?"
"Vím, co udělám. Zavolej za půl hodiny Leschkemu, že ho čekám ve vinárně hotelu Beta."
"Rozumím." Zavěsil a dál čekal.
-
Hraběnka vtiskla sluchátko do ruky taxikářově ženě. V úzké předsíňce panelového bytu si v zrcadle naposled opravila ohnivou rtěnku a posunula ramínko příliš přiléhavého bodytrika.
"Jak se vám líbím?" Nečekala na odpověď, políbila taxikářovu dceru na tvář - dík zlato, máš to u mě - a už táhla muže ven.
"Máme půl hodiny!"
-
V půl sedmé přerušily stojací hodiny lovcovu meditaci dvojím odbitím. Otevřel oči a zvedl telefon. Byl to inteligentní přístroj s pamětí a množstvím funkcí. Přesto trvalo dlouho, než Leschkeho našel. Byl asi až na osmém čísle a okamžitě chtěl vědět odkud mu lovec volá.
"Nezajímá vás, proč vám volám?"
"Kde jsi, dělej! Kde si?!"
"Vaše nastávající..." Hodiny začaly odbíjet třičtvrtě. Lovec k nim otočil sluchátko a počkal až dobijí.
"Co děláš v mé pracovně?! Slyšíš, slyšíš?! Ty malá kryso, co tam děláš? Kde je hraběnka?!"
"Pozor na slova, pane Leschke, váš přístroj má velice dobrou paměť."
"Malinkej, bezvýznamnej hajzlíku! Kde je hraběnka?!" Křičel.
"Čeká vás ve vinárně hotelu Beta." Lovec zavěsil a vytrhl šňůru přístroje ze zdi. Mezery v těžkých mechových závěsech potemněly, silných svíček už nepochopitelně zpola uhořelo.
-
V útulné, kůží a plyšem zařízené suterénní kavárně hořel na každém stolku aromatický kahánek, boxy byly odděleny jen zčásti, ponořené v teple laděném přítmí. Hraběnka objednala dvě skotské a přitulila se k taxíkáři
"Zůstaňte ještě se mnou!" Zpoza černých brýlí se rozhlédla kolem.
"Nemusíte se ničeho bát, jen se ke mně chovejte jako ke své dívce." Posadili se vedle vchodu k toaletám, který vedl zároveň do kuchyně. Sotva byli obslouženi, vešla jedna z goril a začala se rozhlížet.
"A měl byste se chovat přirozeně." Dloubla do stále vyjeveného taxikáře. Vešel Leschke.
"Přirozeně! Víte, co to je?" Přitáhla muže k sobě a začala ho líbat. Leschke věděl jen velice málo - o ní a o lovci. Vlastně jen to, co mu sama řekla. Tajné schůzky v lovcově domě, jeden dva výlety do přírody. Nevěděl nic o jejím druhém, nespoutaném já, které umělo mluvit smyslně chraplavým hlasem a při chůzi vulgárně vlnilo boky.
"V pořádku brouku," zamumlala si pro sebe a pod stolem stáhla z prstu silný prsten s granátem.
"Poseď tu chvíli, a pak to dej támhle těm šaškům, že je čekám vedle." Vtiskla prsten muži do dlaně, přidala několik bankovek.
"To je pro tebe a pro tvou bezva dceru," a odešla na toaletu. Místo toho však prošla kuchyní a přes skladiště se dostala do kuchyně Beta-centra. Objevila se přímo v hlavním baru. Barman si ji pamatoval, přestože tu byli s lovcem jen dvakrát - Betu navštěvovala smetánka a zlatá mládež a nebylo tu příliš bezpečno. A ani atmosféra tu nebyla tolik uvolněná.
"Dnes sama, slečno Adélo?" Pamatoval si její divoký tanec. Stávalo se málokdy, že tu lidé skutečně tančili.
"Kdepak, ještě nepřišel."
"Dnes byste mohla být v i televizi." Pohodil barman hlavou ke vzdálenému, silně osvětlenému pódiu. Pochopila, že televize zabrala pro sebe pouze vyvýšené patro a přísně avšak neviditelně ho oddělila od zbytku sálu.
"Třeba budu." Mrkla na barmana, a potom už se vpletla mezi tanečníky.
-
Lovec seskočil se stolu, nasadil si sluchátka, nastavil hlasitost. I will survive... Křeček ve středu obrazce stále spal nebo byl v bezvědomí.
-
Hraběnka odhodila bundu, brýle i čelenku. I will survive... without you... Hit letošního léta se stále držel v hitparádě. Zavřela oči, poprvé se zhoupla v rytmu. Lovec s ní.
A začala tančit.
A lovec začal tančit.
A rytmus přicházel.
Extáze přicházela.
Víření, nespoutané víření, spadání, hluboké, úplné, pronikání. Mizení hranic, času, těla. Dance and dance, only dance and... Medvěd přicházel.
"Vidím medvěda."
"Vidím medvěda."
"Je to smrt."
"On je smrt."
"Vyzývám ho na souboj!"
"Ne!.. Přijímám ho! Přijímám všechno!" Hlasy a blízkost v poloměru extáze, chvění jiného prostoru. Rytmus, rytmus, rytmus!
"Je čas jít proti a čas jít s. Pravá moudrost spočívá ve správném rozeznání. Smrt tě nakonec vždycky přemůže. Ale jen jedinkrát. Zato strach - strach z ní tě přemáhá stále. Nech proto smrt přijít, nech ji sebou projít. Není zlá, je tvůj přítel, tvůj rádce. Spřátel se s ní, dobře ji poznej a strach zmizí..."
Na parkovišti před Beta-centrem explodoval vůz. Hned na to další, na malou chvíli vypadl v celém centru proud, podlaha se nepatrně zachvěla rozběhem záložních agregátů. Tančila dál. Nevnímala. Lovec tančil dál. Na dveře pracovny zabušil druhý z Leschkeho pomocníků. Lovec nevnímal. Tančil po obvodu obrazce, tančil v magické krajině. Obklopoval ho prastarý les plný duchů a stínů, tančil kolem bezedné propasti a žhnoucího slunce. Plameny svící byly jeho oči, ruce měl dlouhé a silné jako staleté kmeny. Jediným magickým pohybem proměnil strunu v dubový trámec a struna byla dubovým trámcem. Kolem se mihl huňatý černý stín a dveře nepovolily. Gorila se u nich zhroutila v hlubokém bezvědomí.
-
Leschkeho někdo zatahal za rukáv. Přehlédl to.
"Kde je, zatraceně, kde je?! Nevěřím jí ani slovo, čubce!" Vstal. Muž ho zatahal podruhé.
"Pane, pane. Ta dáma, co se mnou seděla, říkala, že vám to mám dát a říct..."
"Která dáma, kde je?!" Došlo mu to ihned.
"Kde je?!"
"Říkala, že vám mám říct..."
"Co? Co máš říct?!!"
"Že vás čeká vedle."
"Kde vedle?.. zatraceně, televize! Televize!" Leschke muže hrubě odstrčil a vyběhl z vinárny.
-
Hraběnka otřela rtěnku do rukávu, sundala velké náušnice. Vytvořil se kolem ní uctivý kruh, většina přestala tančit a sledovala ji. Pak ji někdo poznal. Tančila dál. Rozruch se donesl k televiznímu štábu. Zavětřili senzaci a poslali záložní kameru. U vchodu začalo být hlučno, někdo se dobýval dovnitř.
"Je tam moje manželka, není jí dobře!"
"Pane, stůjte, tam nesmíte!" Leschke si všiml kamery a odháněl ji. Kameraman ho poznal a hlásil přenosovému vozu velkou rybu. Hraběnka vyskočila za boční mixážní pult, nahodila zesilovač a nasadila si sluchátka s mikrofonem.
"Pusťte mého bývalého nastávajícího! Chce vám říct, že jsem blázen a nevím, co mluvím, protože si ho nechci vzít." Její hlas zahřměl i do přímého přenosu. Ostraha v černých uniformách se k ní snažila protlačit. Přepnula rychle sluchátka na VKV přenos, čímž je napojila přímo na hlavní mixpult, a skočila na chromované zábradlí.
"Přísahám před vámi všemi, že si nikdy nevezmu Hanse Joachima Leschkeho, toho podvodníka a mafiána!" Přeběhla po zábradlí a skočila. Štíhlé tělo se ve vzduchu prohnulo, zhouplo se na konstrukci ozvučné rampy a zmizelo za reflektory. Kameraman zabíral Leschkeho. Štáb z horního patra vyrušený z přenosu přisunul jednu ze statických kamer a celou osvětlovací rampu namířil do spodní části sálu.
"Řeknu vám, koho chcete za týden volit! Řeknu vám všechno, co vím a bude to jen polovina, jen čtvrtina jeho podlostí! Řeknu vám, komu chcete dát svoji důvěru, komu chcete svěřit svoji zem, svoje děti!" Leschke se dostal k mixpultu, někdo mu zapnul vestavěný mikrofon. Hraběnčin mikrofon nějakou záhadou vypnout nešel.
"Prosímvás..." zapískala zpětná vazba, "prosímvás klid, máme všechno pod kontrolou. Hraběnka Sklodowitzská je pouze poněkud rozrušená, prodělává právě depresi..." Ze tmy za reflektory se ozval potlesk. Hraběnka se zhoupla z tyče na tyč a seskočila mezi stolky na vyvýšené terase.
"Výborně!" tleskala, "a ještě pověz, že jsi mě z ní přišel vyléčit, ať z toho vytřískáš pár hlasů! A pak jim pověz o akciích Argusu, o hotelu Eliss, o ÖMV! Pověz jim proč musel odejít tvůj "nejlepší přítel"! Je mi tebe zle!" Seskočila z terasy na parket, reflektory ji následovaly, kamery šly na detail.
"Já vím, jsi čistý jako lilie," ztišila hlas. "Ze všeho se vykroutíš, vždycky vyhraješ. Jsi rytíř bez bázně a hany. Ale já ti nevěřím." Stála sama ve vyprázdněném kruhu světel. Zíral na ni neschopen slova - všichni ohromeni zírali - a ona se k němu pomalými, téměř tanečními kroky blížila.
"Slíbil jsi mi, že budu bohatá, nejbohatší. Slíbil si mi, že budu mít moc, že budu obdivovaná, slavná. Ano, ty jsi mi málem slíbil, že budu nesmrtelná, že nikdy nezemřu, že nebudu stará! A já ti málem uvěřila. A teď bys totéž rád slíbil všem. A oni by ti rádi uvěřili. Tak já jim něco povím. Ty sám jsi smrt!" Prudce na něj ukázala a strnula. Davem projel úlek. Několik milionů televizních diváků vidělo Leschkeho zorničky rozšířené i ve světle silných reflektorů. Hraběnka se začala smát.
"Ne, takovou čest ti neprokážu. Ty nejsi nic! Tolik se smrti bojíš, že jí děláš přisluhovače. Myslíš si, že tě ušetří. Ale budeš první, koho si vezme!" Nikým nepuštěná rozezněla se v reproduktorech tichá, vzdálená hudba.
"Slyšíš? Říkala jsem ti, že si prokletý. Že si pro tebe přijde. Už jde!" Nikdo kolem se ani nepohnul, zdálo se, že jediný živý člověk je ona. Hudba sílila. I will survive. Lovec tančil ještě víc. Tančila i ona. Hudba se v reproduktorech mísila s jejím dechem. Tančil medvěd.
"Jde si pro tebe, pro tebe!" Kamera viděla, jak je Leschke bledý, jak se potí a třese.
"Myslel sis, že když poženeš davy na smrt před sebou, že tě ušetří? Ne! Ne! Ne!" Tančila rychleji. Na světelné rampě vybuchl největší reflektor.
"Jdu si pro tebe, jdu si pro tebe!" Křičela. Vybuchl další reflektor přímo nad ní. Setmělo se. Plameny svíček vně lovcova kruhu se bázlivě zatřásly a přikrčily před obrovským stínem.
"Už jsem tady, tady, tady!" Budova se otřásla. Zámek se otřásl. V reproduktorech zaduněl jiný, mocnější, temnější rytmus. Hraběnka rozpřáhla ruce v prudké otáčce.
"Néé!" Znělo to jako řev raněného zvířete. Byl to Leschke - vytáhl pistoli a vystřelil. Úder medvědí tlapy smýknul lovcem o zeď. Hraběnka upadla. Oba vstali. Hraběnka se smála, bílé body zrudlo a zčernalo. Lovec vykřikoval v indiánské řeči vyzývavé věty a tančil ještě rychleji, krev rozmáčela čáry z hlinky.
"Nezabiješ všechny, nezabiješ svoji smrt! Nezabiješ mě!" Smála se. "Proč nejdeš se mnou, nejsem zlá. Tak mě nech přijít a já ti ukážu, co je život." Usmívala se, natahovala k němu ruku. Z boku jí prýštila temná krev.
"Nemáš se čeho bát, vždyť nemáš co ztratit. Jenom svůj strach! Podívej, já ho ztratila. Nebojím se tě, nebojím se ničeho!" Dotančila. Stála krok před ním, pár centimetrů před třesoucí se hlavní. Dívala se mu do očí. Dlouhý, těžký, nehybný okamžik se mu dívala do očí. Vtom zhasily svíce, vypadl proud a medvěd udeřil.
-
U okénka před nemocnicí si nechal zabalit tři pizzy, strčil kytku pod paži, láhev s křečkem pod druhou a čtyři patra vyběhl na jeden rozběh, jen s pícháním v obvázaném boku. Ležela sama v pokoji. Rázným příchodem ji probudil.
"Paní hraběnko!" Tvář se jí rozzářila a od koutků očí se jí přitom rozběhly jemné vějířky vrásek. Pizzy s křečkem položil na stolek, kytku jí na přikrývku. Vzala ji, aby přivoněla. Ani pokožka jejích rukou už nebyla pružná a hladká.
"Nevěděl jsem, kterou byste raději, tak jsem vzal od každé jednu."
"Nejraději bych všechny tři, ale krmí mě pořád jakousi kaší." Objali se. Ona s rozpaky. Namáhavě se posadila, černým přelivem prosvitly bílé nitky.
"Krásný křeček... Jak se ti líbím coby babička?"
"Jednou to přijít muselo." Usmíval se přitom. Chvíli hledala v jeho tváři masku ohleduplné zdvořilosti. Pak pokývala hlavou.
"Víš, že jsem si vážně někdy myslela, že nikdy nezestárnu. Připadalo mi, že žiju věčnost. Hlavně s tebou."
"A nežilas?"
"Ano... ano, žila. Ale teď... nebudeš mi věřit, ale jsem... jsem šťastná. Nemusím utíkat, nemusím hledat a bát se, že nenajdu. Je tady... všechno..." položila si ruku na srdce, "všechno..."
"To je dobře, to je moc dobře." Položil ruku na její. Znovu zrozpačitěla. Odtáhla ji. Začala si nalévat ze skleněného džbánku vodu do sklenice.
"Ne, nechci tě držet u sebe." Rychle se napila, tiskla pak prázdnou sklenici oběma rukama a hleděla do ní.
"Prožila jsem si mládí v šedesáti, to se málokomu podaří. Vůbec jsem ho zažila, to je... pro mě je to zázrak. Myslím, že jsem konečně dospělá... že se už nemusím bát být stará, že už..."
"Co? Co už?" Opřel se o zadní čelo postele, dal nohu přes nohu a ruce sepjal na koleně.
"Že už můžeš v klidu zestárnout a zemřít?"
"Ne, to ne. Žít, prostě..." Mávl rukou, zmlkla. Vstal.
"Hans je mrtvý. Ale nezabil ho medvěd. Kdyžs ho k němu přivedla, jen ho odhodil a vylekal. A on začal v šoku střílet kolem sebe. Zastřelil ho jeho vlastní strážce."
"A medvěd?" Neodpověděl. Přešel k oknu, díval se ven.
"Co je s medvědem? Je také mrtvý?" Mlčel. Zničehonic hraběnka vykřikla a odhodila sklenici na podlahu. Neozval se však řinkot rozbitého skla, ale nelogicky měkké žuchnutí. Sklenice se nerozbila, jen zdeformovala. Sklo bylo nazlátle rudé, roztavené. Nevěřícně na to hleděla.
"Ne, medvěd není mrtvý. Ještě ne. I kdyby byl, jsou tu další." Zvedl, co ze sklenice zbylo, a stiskl žhavé sklo v dlani.
"Bojovala si dobře, jsi lovec. Jako já. Pro nás není prostě žít. Pro nás je jen bojovat nebo zemřít." Vzal její ruku a položil jí do dlaně vychládlý kus skla. Připomínal neumělou sošku zvířete. Sklonila hlavu a přitiskla si jeho ruku ke tváři. Dlouho mlčela. Pak se náhle bez souvislosti zeptala:
"A jak to, že nezasáhl medvěd tebe?" Zasmál se a jako rozveselen tou otázkou jí náhle vtiskl na tvář polibek.
"Nastrčil jsem mu křečka."
"Tohohle?"
"Tohohle. Na křečky asi medvědi nepůsobí. Našel jsem ho ráno v zahradě. Vypadal v tom zelí moc spokojeně."
"Tak aspoň pro křečka to dopadlo dobře."
"Neřekl jsem, že to dopadlo špatně. Vůbec ne. Jsme teď dva. To není málo." Zvedla oči.
"Mám tě ráda."
"Já tebe..."
"Nic neříkej... Jen bychom někdy mohli do toho baru, s tou odbarvenou blondýnou, co neuměla ani pořádně rozehřát pizzu..." Dlouze se objali.
"Brzy uzdrav, lovče." Ještě jednou ji políbil a odešel. Na dlani jí zůstala neumělá soška. Připomínala medvěda. Stačilo však pár doteků, a když ji malinko stiskla v horkých prstech, objevil se místo medvěda - křeček.

| Povídky |
| 2005-01-03 12:40 || marek | | čten: 10544x , naposled: 2017-07-24 12:30 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Kde duše má kořeny svými...
...se k zemi přivine
 Jako vždy byli tiší a nepostřehnutelní. Uvědomil si jejich přítomnost, až když ho obestoupili v mlčenlivém, zlověstném půlkruhu na samém okraji srázu. Dost možná tam ale stáli tak nehybně a bez hlesu už hodnou chvíli, v tom umění byli mistři.
“Jsem váš přítel...,” znělo to trapně. “Přítel vaší...” Nereagovali. Nebylo vůbec jisté, zda ho slyší. Mezi stromy se mihla bílá srst a nedaleko zavyl vlk. Pomalu se zvedl. Jejich nenadálé zjevení jej vylekalo, ale nedal na sobě nic znát. Snažil se uklidnit, ale náhle ho napadaly jen samé znepokojivé myšlenky - vědí vůbec, co se stalo? Řekla jim to Yiori nějak? Nebo jsem pro ně jen člověk, nepřítel? Rozhlédl se kolem. Nikdo z nich se ani nepohnul. Sráz za jeho zády končil hluboko dole polem balvanů.
“Já... odejdu, jen co... já jsem ji miloval, chybí mi...” Neporušil svojí přítomností tabu? Nespí tu jen ona. Neruší posvátný klid tohoto místa? Vůbec, že ví o tomto místě - musí být přece jejich největším tajemstvím. Ano, nejspíš mu vůbec nevěří a myslí si, že přišel jejich druhy zabít ve stromovém spánku. Proč ho sem ale Yiori přivedla?
“Yiori byla ve vězení, přivedl jsem ji, její čas už byl...” Ne, každá věta ho spíš usvědčuje - nedostal ji do vězení on? Nedonutil ji mučením, aby mu prozradila toto místo? Zmlkl. Půlkruh se pohnul a on se nebránil. Neměli žádnou zbraň, ale jejich ruce byly obrovské, silné a pevné. Nesli ho nad hlavami jako nic, ale jen kousek, pak ho položili a nechali být. Ani se nepokusil utéct. Byl v jejich lese - docela nedaleko od místa, kde spala Yiori - a někde uvnitř zvědavý. Oni zatím - stále mlčky, na první pohled líně, avšak práce jim ubíhala od těch velkých silných rukou rychle - vykopali v zemi jámu hlubokou po pás a velikou právě tak pro člověka. Pro něj. Nad zvědavostí začal převládat strach. Když ho pak svlékali a zřejmě nejstarší z nich s kůží vrásčitou hluboce jakou kůra z borovic nad ním začal dělat magická znamení, museli ho už držet. Křičel. Nadávky, modlitby, kletby, prosby. Její jméno. Nechali ho křičet, ale nepustili. V jámě ho tiskli k zemi tři, další dva zahazovali, starý nepřestával s magií. Jakmile však došlo na hlavu, vzal svoji hůl a strčil mu ji do úst. Byla dutá.
“Tsši lach!” Rozuměl. Na shledání? Na jaké ale? Vy možná nevěříte ve smrt, ale já ano! Ruce široké jako lopaty nabraly další hrst hlíny a svět zmizel.
“Tsš lach, tš lach...” Do rytmu se přidali další hlasy a ruce. Popěvek k práci či píseň za mrtvého? Ale i zvuky mizí, ještě chvíli šustot dopadající hlíny, ještě vzdálené dupání kdesi daleko nad ním, pak už jen sykot vzduchu v úzké dutině hole a nic. Nic.
Nic?
NIC?
Pro živého Boha! Děs, hrůza, panika! Nemožnost jediného pohybu, i dech vázne tíhou na hrudi a vzduchu proudí tak málo. A uvnitř! Bože, Bože, Bože! Utíkat, řvát, schovat se, schoulit, nebýt! Ne! Naopak - být, chci být, chci žít! A tíha hrobu na celém těle. Tíha a chlad.

----
 
“...a necítí chlad! Oni totiž vůbec necítí! Nemají žádný lidský cit, není v nich nic lidského! Jsou odporní, nelidští, jsou to zvířata!” Bělovlasý muž v černé sutaně vysokého kněžstva byl už pořádně v ráži. Cesta byla dlouhá a často téměř neschůdná, takže vůz by projel jen stěží, a jeho tak kromě notné dávky únavy z nadskakujícího sedla trápilo také revma, dna, věkem zkostnatělá páteř a též teprve nedávno se objevivší hemeroidy, které byly pro cestování na jízdních prasatech pravým požehnáním. Oblíbené téma mu tedy přišlo vhod a on svému mladému společníkovi uděloval - sedě na drncajícím sedle bokem jako na papežském stolci - zanícená kázání o nejvyšším poslání Církve, zapomínaje při nich alespoň chvílemi na nesnesitelnou bolest a lezavý chlad, které tak urputně cítil v celém těle.
“Myslíte, že zvířata necítí?” Jeho mladší společník se sutanou o poznání světlější měl před spravedlivým rozhořčením starého muže náležitý respekt, a tak rozhorlenému knězi namítal jen nesměle, téměř neslyšně. Starý kněz měl ale pro všudypřítomné dílo ďáblovo uši naostřené.
“Neřekl jsem zvířata, řekl jsem stromy! Jsou to jen stromy! Odporné stromy, které se odporným dílem ďáblovým mohou vydávat za lidi, a tím pokoušet věrné a poslušné!.. Áu! Koukej, kam šlapeš, svině zatracená!” Knězovo zvíře uklouzlo na ledu skrytém pod sněhem a bolestivě jej nadhodilo. Než bolest polevila, stačil kněz proklít - jmenovitě jednoho po druhém - celý Vznešený Církevní Koncil, který nechal vyměnit všechny koně za tahle jistě úsporná, odolná a levná, avšak k jízdě nepoužitelná -
“Zvířata odporná!” Uulevil si nahlas alespoň takto.
“Ano pane, řekl jste stromy,” zablekotal zmatený mladík, který nepochopil následnost knězových myšlenek.
“Jistěže stromy, řekl jsem stromy, kusy dřeva!” Když se starý pán rozčílil, celý zrudl, na krku mu naběhly žíly a hlas mu začal ošklivě přeskakovat.
“To je také jasné znamení pro každého inkvizitora. Alriani nemají žádné touhy přirozené každému bohabojnému člověku. Neví, co je to ctižádost, neumí se rozzlobit - to je obzvlášť dobré vodítko u inkvizičních soudů - můžeš jim řvát do obličeje a oni se ani nepohnou, můžeš je poslat na smrt a oni ti nebudou spílat, nebudou tě proklínat, vůbec nevědí, co je to nenávist či zloba. Che, říká se o nich, že se nebojí smrti, že neznají strach, ale to je jen to, že nic necítí. Kdyby cítili jako my... Ah!...” Bolest ze spodní části knězova těla proletěla mučenou páteří a napjatý hlas přeskočil už příliš a zadrhl se starému muži v hrdle. Měl jej vyprahlé, jako by těch mnoho džbánků kyselého vína nevypil včera, ale už před týdnem.
“Nepřejeli jsme snad už ten hostinec a nejsme už snad v proklatém alrianském Hargedonu?” O alrianech měl kněz jasno, avšak jinak už to nebylo nejlepší.
“Nemějte obavy, strýčku, je ještě daleko před námi.” Jeho mladý společník jej uvedl do reality, která ležela v podmračeném, šedivém zimním dni na zasněžené cestě obklopené starým ponurým lesem nejméně půl dne cesty na všechny strany. Kněz se ale odmítal tak lákavé myšlenky hned vzdát.
“Opravdu, Raolo? Proč ale potom stojíme?” V tom měl pravdu. Nejprve se - bez jakéhokoli pobídnutí - zastavila jeho malá svině, a poté i Raolův velký kanec (když vyjížděli, jel samozřejmě starší a výše postavený muž na větším zvířeti, ale jednak se mu na něj špatně nasedalo a potom - mohutný a poněkud línější kanec se vždy loudal a stále se otáčel za sviní. Takto bylo vše mnohem pohodlnější). Raolo pobídl své zvíře, ale kanec jen popošel pár kroků a zase se zastavil s rypákem i ušima zvednutýma.
Na tomto místě je třeba upřesnit myšlenky starého pána, který ve spravedlivém rozhořčení opomenul důležitý moment, jenž Koncil Církve církví při svém rozhodování dobře zvažoval (ostatně starý pán byl u toho a hlasoval pro prasata, ale to jen pro pořádek). Dlouhonozí jízdní vepři byly vyšlechtěni z divokých druhů ze severské tajgy, čímž získali nejen obrovskou odolnost a výdrž potřebnou v těžkých dobách po Zjevení, ale také bojovnost, jež byla třeba při setkání se sibiřským lvem či smečkami masožravých goril. Prasata z klášterních stájí prošlá dobrým výcvikem byla proto něčím víc, než jen jízdními zvířaty. V mnoha doložených případech dokázala ochránit svého pána a vypořádat se jak se smečkou divokých psů, tak s bandou lupičů, jakých bylo v zemích nejmocnější a nejbohatší Církve církví vždy dostatek.
Raolův kanec znepokojeně zachrochtal a nervózně přešlápl. Raolo seskočil, sundal ze zad luk a založil šíp.
“Děje se něco, Raolo?”
“Všechno je v pořádku, strýčku.” Mladý Insigno Raoalo di Spraevi byl nováčkem v Církvi, nikoli však v lese. Jeho děd, starý don Raoalo, bratr starého pána, zešílel z nešťastné lásky tak šťastně, že jak jen to bylo možné předal svůj hrad a panství synovi, nechal si postavit malý domek uprostřed lesa a celé dny si tam se svými vnuky hrál na robinsony, poustevníky či právě na zbojníky. Byly to sice jen hry a dědeček byl jen blázen, ale právě díky jim byl mladý Raolo v církevním lyceu v Gró Nisabé nejlepší jak v meči tak v luku a mohl být přísnou klášterní radou vybrán jako průvodce vznešeného Dona Trevora di Spraevi, svého prastrýce, Konzula a Inkvizitora Non et Ultra na tuto nebezpečnou cestu.
“Opravdu je všechno v pořádku, Raolo?”
“Jistě, strýčku.” Ve stromě kousek od starého kněze zadrnčel šíp. Jeho svině polekaně poskočila, kněz vyjekl bolestí, rozhodil rukama a svezl se do sněhu. Dvěma skoky se Raolo ocitl mimo cestu, kde se skulil do závěje. Ze stráně nad nimi se ozval hlas.
“Vzdejte se a nic se vám nestane!” Raolo uskočil na druhou stranu, než z které byl vystřelen šíp. Teď však zjistil, že má nepřítele také za zády. Vybrali si samozřejmě příhodné místo, pomyslel si a zapíchl do sněhu vedle sebe čtyři šípy. Na cestě se zatím motala zmatená a nervózní zvířata.
“Držte svoje prasata na uzdě a nic se vám nestane!” křičel hlas ze stráně. Zdál se malinko vystrašený.
“Raolo, co se děje? Jsme přepadeni?”
“Nevím, strýčku.” Raolo ještě nikdy neslyšel, že by lapkové vyjednávali a dokonce slibovali, že své oběti ušetří. Lesním tlupám rozhodně nešlo o čest a nikdy zbytečně neriskovaly. Využívaly překvapení a jejich oběti se ztrácely ze světa navždy nebo dokud vlci nevyhrabali jejich kosti a neroztahali je po lese.
“Co jste zač?” křikl Raolo do stráně. Také zatím nikdy neslyšel o přepadení v lesích tak vysoko na severu, kde se podle Církevních prohlášení konaly na hrůzami opředeném místě Hargedonu střeženém smečkou bílých vlků schůzky samotného Ďábla Non plus Ultra s alriany, a kde cest i poutníků bylo pomálu. Je ovšem pravda, že na alriany se už pomalu přestávalo věřit a Církev pěstovala jejich zlou pověst z více méně praktických důvodů. A potom - o většině přepadení neměl kdo podat zprávu.
“Jsme slušní lapkové... slušní lidé, máme jen hlad.” Raolo nevěřil svým uším. Slušní lapkové?
“Máme něco zásob, rádi se rozdělíme se slušnými lidmi.” Křikl do stráně a vyčkával s tětivou napnutou. Dlouho bylo ticho, na chvíli k poutníkům dolehly zvuky tlumeného dohadování, pak se rozhrnulo křoví...
“Přeji dobrého dne a šťastné cesty, milí poutníci.” Raolovi vyklouzla tětiva z prstů a šíp se jen zabořil do sněhu před ním.
“Raolo, to jsi ty?” Starý pán měl též poněkud horší zrak a zejména za šera neviděl téměř vůbec.
“Opatrně, otče, pomohu vám...”
“Ne, stůj!” Raolo vyskočil z křoví, ale bylo pozdě. Svině starého pána konečně uviděla nepřítele a teď už ji nebylo možné zastavit. Raolův kanec se přidá, jen co mu všechno dojde. Dívka v krátkém šedivém kabátci a dlouhé suknici se však ani nepohnula, jen na okamžik jako by jí hřívou plavých vlasů provál lehký vánek a pohled širokých černých očí se na chvíli zamžil a ona celá vrostla do lesní cesty. Obě zvířata proběhla kolem ní, zatímco Raolo do ní málem vrazil.
“Neboj se, neublíží mi.” Její obrovské oči se mírně smály a Raolo nebyl schopen slova.
“Kdo je to, Raolo? Nějaká žena?”
“Uklidni prosím vaše zvířata.” Usmála se na Raola ještě zářivěji, strnulého jej obešla a jala se pomáhat knězi na nohy.
“Jmenuji se Yiori, monsignore... Héj, pojďte mi přece pomoct!” zvolala do lesa. Z křovisek začaly vycházet podivné postavy. Malé, shrbené, kulhavé, všechny otrhané, zarostlé a špinavé, některé z nich snad byly i ženy, dokonce nějaké děti.
“To jsou moji přátelé, nemusíte se jich bát. Byli bychom rádi, kdyby i vy jste byli našimi přáteli,” řekla dívka.

----
 
Vedli potom poutníky úzkými pěšinkami vysoko do lesa, kde se v závějích na okraji malé louky choulilo několik ubohých chatrčí a další hromada dětí. Starý pán celou cestu mohutně naříkal a sténal, tak ho hned uložili do jedné z chýší a ta krásná dívka u něj dlouho zůstala. Raolo zatím hlídal zvířata, zimomřivě podupával a nedůvěřivě se díval na chmurné postavičky, které si je prohlížely pichlavýma očima, v nichž se mísil respekt s bezděčným olizováním rtů.
“Nemáš nic k jídlu?” Nebojácně přišla až k prasatům, dokonce je začala drbat za ušima a zvířata se nechala. Hleděla přitom ale na Raola a on cítil, jak se mu třesou kolena.
“Říkal jsi, že máte nějaké zásoby, nerozdělíš se s námi?” Měl dojem, že ho její velké smějící se oči propichují, že vidí až dovnitř. Otočil se k ní zády a dlouho hrabal v sedlových vacích. Rozdala všechno jejich sušené maso i ovoce dospělým, kteří poslušně stáli a čekali, než je všechny podělí.
“Tvůj starý druh je velmi nemocný, udělala jsem pro něj, co jsem mohla. Teď spí. Nepůjdeme také spát? Mám ve srubu teplo i něco k jídlu.” Nechápavě na ni hleděl.
“Ty mě nechceš?” Naklonila hlavu ke straně a celá se k němu přiklonila. Raolo měl z té náhlé blízkosti dojem, že její - i jeho - kůže doslova hoří.
“Já...” Srdce se mu divoce rozbušilo.
“Já jsem...” Nemohl zastavit zběsile mrkající víčka.
“Tak pojď!” Chytila ho za ruku a vedla ho pryč.

----
 
“Raolo, Raolo!” Probudil jej knězův hlas. Hlavu měl těžkou a matně si rozvzpomínal, co bylo. Pitka? Ne, to bylo včera, vlastně předevčírem. Abern? Ne, to ještě ne. Aha, les a to podivné přepadení a... Leknutím vyskočil z lůžka a rozhlížel se kolem.
“Yiori?” Chatrč byla prázdná, ale on byl nahý. Od doby, co vstoupil do církevního lycea, nikdy nespal nahý. Byla to tedy pravda. Rychle se třikrát pokřižoval a naházel na sebe věci.
“Raolo!” Monsignor di Spraevi se rozhlížel kolem sebe stejně překvapeně jako Raolo. Že si nemohl vybavit, kde se právě probudil, to jej nepřekvapovalo. Neuvěřitelné však bylo, že necítil téměř žádnou bolest, že mohl hned po ránu chodit a nemusel se zoufale rozhýbávat kousek po kousku a že také svět byl nějak jasnější a on z něj viděl víc než pouhé obrysy.
“Ano, strýčku?” Raolo doběhl víc udýchaný, než by těm pár krokům odpovídalo a nepřestával si dýchat na zkřehlé ruce. Skrýval tak svoje studem hořící tváře.
“Kde to jsme, Raolo?”
“Včera jsme byli přepadeni, strýčku. Jsme v doupěti zbojníků. Ale jsou přátelští.”
“Přátelští? Cože?” Z lesa vyšli nějací muži a mířili k nim.
“Tak vy jste zbojníci? Dejte se hned na pokání, nešťastníci!” zahrozil jim kněz.
“Odevzdejte se do rukou Pána a k vaší spáse bude stačit jen čtvrcení za živa.” Za jeho zády se ozval smích.
“Máme jen hlad, monsignore, když nám církevní šlechta bere víc než polovinu úrody.” Z krajní chatrče vyšla Yiori.
“Dobré ráno, monsignore. Dobré ráno, Raolo.” Smála se, kabátec rozhalený a pod ním bílou halenu se šněrováním po straně roztrženým. Raolo zalapal po dechu, hned ale svoji slabost skryl za náhlý záchvat kašle. Nebylo to třeba, neboť kněz překvapeně zíral na to zjevení, které stálo před ním. Bylo zřejmé, že vůbec neví, co bylo včera.
“Vy... vy k nim patříte také?”
“Jsem poutník jako vy. Pomáhám těm, kdo potřebují. Jak se cítíte?” Dokonce se mírně uklonila, dívala se však přitom na Raola, který se opět rozkašlal. Kněz jí milostivě pokynul, ale oči z ní nespouštěl. Její otázku přeslechl - neměl ani tušení, komu vděčí za zažehnanou bolest.
“Milosrdná sestra? Neznám žádný potulný ženský řád.”
“Nejsem v žádném řádu, jeden takový mi vzal mé blízké.”
“Tak? To je pozoruhodné. A kdopak vás ochraňuje, sestro?”
“Nemyslím, že by tu bylo víc nebezpečno než ve městech, monsignore. Nebojím se.”
“Eh, jistě, města, ta lůza... To vy jste jim přikázala, aby nás, ehm, nezabili? Jak to děláte, že vás poslouchají?”
“Nic jim nepřikazuji. Spíš já poslouchám je.”
“Vy?”
“Ano já. Církev příliš nenaslouchá tomu, co její ovečky potřebují, a proto je ztrácí. Já jim naslouchám a oni mi věří.”
“Mluvíš podivně na ženu poslušnou Beránkových přikázání! Buď pokorná a budeš nade vše - non et ultra! Církev neztrácí žádné ovečky. A rozhodně tu není od toho, aby naslouchala lidu, non! Jedině Církev církví ví, co je dobré.”
“Jedině Pán ví vše.” Znovu se při těch slovech lehce uklonila.
“Pán a Beránek,” dodal kněz bezmyšlenkovitě, zatímco jeho dalekozraké oči v tu chvíli dívku doslova propalovaly. Přehlédla to.
“Z klášterů vypadá všechno jinak. Tam nevládne hlad. Mohu se vás zeptat, monsignore, jedete daleko?”
“Do Abernu. Jsem Svatý Inkvizitor Církve církví Non et Ultra. Lidé už zapomněli, ale alrianský mor stále hrozí. Právě se zdá, že znovu propukl. Církev a její svaté údy jsou však stále ve střehu!” Kněz přitom mimovolně vypjal hruď a Raolo zaraženě hleděl, jak jinak shrbená a schoulená postavička stařičkého muže působí dnes náhle nezvykle mohutně a přísně. Zřejmě ne neprávem se říkalo, že s ďáblem může bojovat jedině Ďábelský, jak di Spraevimu v dřívějších dobách přezdívali. Ďábelský nebo také Malleus alrianum - Kladivo na alriany. Muži z lesa, kteří doposud stáli poblíž, o krok ustoupili.
“Alriany? Myslela jsem, že už žádní nejsou. Hodně štěstí, monsignore. Ale určitě to není tak daleko, abyste tam nemohli dojet i na jednom zvířeti.” Upřené soustředění v knězových očích vystřídalo překvapení.
“Svině bude mít zanedlouho selata, když ji tu necháte, budou si moct lidé tady založit chov.”
“Myslíte moji svini?” Hlas knězi znatelně ztvrdl.
“Ano, tu myslím.”
“Jsem Svatý Inkvizitor Non et Ultra...”
“...vážený monsignor Trevor di Spraevi...” Dívka se opět nepatrně uklonila.
“Velmi vás prosím, signore, o tak velkorysý a požehnaný dar, jaký můžete věnovat těmto strádajícím ovečkám... Není to mnoho za tolik bolesti, které jsem vás zbavila.”
“Ty?” Kněz se zamračeně rozhlédl kolem.
“Uzdravuješ?” Vypadal, jako by mu konečně došlo to, co celou dobu tak úporně hledal. Pak náhle vztáhnul ruku a rychle se křižoval.
“In nomine Agna dei, Domine mundi... Našli jsme jejich doupě, Raolo! Stůj při nás, Pane, Beránku boží, upadli jsme v chřtán satanův, ve smečku krvelačných alrianů, jistě v samotný Hargedon!” Zároveň s knězem padli na kolena i všichni muži stojící okolo, začali se křižovat a modlit.
“In nomine Patris et Agnus...” Stát zůstal jen překvapený Raolo a dívka. Kněz se zarazil.
“Ty nejsi alrian?” vstal kněz a uhodil na nejbližšího muže. Ten se vrhl k jeho nohám.
“Alriani diaboli! My ne, my ne, máme jen hlad, jsme slušní lapkové.” Střídavě se křižoval a bil hlavou o zem.
“Jsi alrian? Ty? Nebo ty?” Knězova postava v černé sutaně s širokou kápí musela na vyděšené ovečky Beránkovy působit hrozivě.
“Ne, ne, ne! Ne alriani, nejsme, nejsme ariani! Chraň nás pán...” Blekotali jeden vedle druhého.
“Modlete se, ubozí! Budete zatraceni v pekle pekel, duše vám Pán napne na skřipec a tisíc let je bude natahovat, až budou jak nitky!” Kněz ucítil sílu vlastního hlasu a rozhodil rukama.
“Patři na ně, Pane všech pánů, a ztrestej jejich neposlušnost, sešli na ně mor a dnu a hemeroidy!”
Yiori stála a nic neříkala. Raolo se na ni podíval a v tu chvíli v něm zatrnulo nejvíc. Ucítila jeho pohled a slabě se na něj usmála. Kněz se pomalu otočil.
“Ty!” Bílá stařecká ruka vystřelila z pod černého hábitu jako jedovatý had. Mířila na Yiori. Raolovi se přitom zatmělo před očima.
“Říkalas, že nejsi v řádu? Říkalas, že se nebojíš? Uzdravuješ? Žiješ v lese? Ty dokonce nejsi v tomhle mrazu ani oblečená! Ó, svatý Auerxi z Bressy, patrone pravé víry, kterému inkvizičnímu soudu by nestačilo tolik jasných důkazů?! Jsi alrianka!” A náhle nastalo dlouhé ticho. Pak začaly klečíčí a ležící postavy pomalu zvedat hlavy. Hleděli na ni.
“Je to alrianka!” vykřikl do ticha znovu kněz, ale nic se nedělo. Kněz znejistěl.
“Je to ďábelská alrianka!” o pakoval, ale lidé se stále nehýbali. Až po hodné chvíli se zvedl jeden z mužů, vystoupil o dva kroky a promluvil na dívku nejistým hlasem.
“Je to pravda?”
“Je pravda, že pomáhám těm, kdo potřebují pomoc, a že uzdravuji. To není nic zlého, Bure,” odpověděla obyčejně, dokonce se u toho usmála.
“Ty jsi nám lhala.”
“Nelhala, Bure.” Raolo na ni nevěřícně zíral. Chtělo se mu křičet. Křičet nebo utíkat.
“Alriani vždycky lžou.”
“Nikdy jsem nelhala, Bure. Ani když jsem pomohla tvé ženě a Jakumovi a Ulině a Popi.”
“To byla ďábelská kouzla. Všechny nás chceš dostat do pekla.”
“Už byste tam všichni byli, kdybych vám nepomáhala.”
“To jsou ďábelská kouzla,” opakoval muž a jeho hlas zněl bezbarvě a hluše.
“Bure? Kdo ti vzal úrodu? Nebyl to on? Kněžská šlechta?” Kněz vytušil nebezpečí.
“Chcete vědět, kdo vám vzal půdu? Alriani to byli! Na severu ji otrávili a lidé pomírali po stovkách, po tisících, bylo třeba jim přivést potraviny z jihu, z vašich polí!”
“Bure, neposlouchej ho, lže ti stejně jako když ti odvedl první dceru. Také ti říkal, že se brzy vrátí.” Kněz se však nehodlal pustit příležitosti.
“Alriani vždycky lžou!” rozkřikl se.
“Omámí člověka a pak ho v ústraní zabijí, usadí se na něm, zapustí do něj ty svoje odporné kořeny a jimi ho vysají, všechnu jeho krev až zbyde jen prázdná kůže a kosti, a s tímto příšerným nástrojem pak létají po lesích a chřestí, aby přivolali samotného Satana. Ďábla s rudýma očima a studenou hadí kůží, který spaluje jen svým pohledem, mění lidi v prach a popel a jejich duše vaří v oleji a napichuje na kůly!” Raolo se bezděky otřásl. Knězova slova i jeho hlas působily děsivě a on je cítil až na nahé kůži.
“Jedině Pán a velký a mocný Beránek vás může ochránit před úklady Satana,” přešel kněz do útoku.
“Beránek a jeho věrná Církev církví a její poslušní služebníci, kteří bojují s nejhnusnějším ze všech nebezpečí, kteří odhalí každého alriana, jenž by chtěl škodit, jako tato zakuklená ďáblice! A vy všichni jste povinni být v tomto boji Církvi církví nápomocni a ona vás za to vděčně odmění věčnou spásou a velkým bohatstvím. Za dopadeného alriana vám dá Církev odměnou milost! Milost a pole, které uživí celou rodinu! A k tomu dům z kamene a pět zlatých! Slyšíte, vy ubožáci, pět zlatých! Pět opravdových zlatých za tuto obludu v rouše nevinnosti! Rozumíte mi vůbec? Každý z vás dostane pět zlatých, když tuto prokletou alrianku odvedete do města! Pět zlatých, když ji chytíte, svážete a dovezete do města. Tam si budete moct za pět zlatých koupit jídla, kolik budete chtít. Masa pro všechny vaše děti. Deset takových prasat, jako je tohle, si budete moct koupit za tuhle prolhlanou alrianskou alrianku!” Mluvil, mluvil, mluvil. Lidé už všichni stáli, semknutí u sebe v jednom hloučku. Teď se dívali střídavě na kněze a na dívku. Pak někdo udělal první krok.
“Živou! Musí být živá!” ryčel kněz. Raolo se za celou dobu nedokázal ani pohnout.

----
 
Hlídali ji dobře. Kněz nepřestával se sliby, výhružkami, barvitými popisy ďábla i nebeských požehnání, jež lze pořídit za pět zlatých, a oni byli jako uhranutí a se slepou poslušností plnili každé jeho slovo. A Raolo byl zmatený - pokud lze vůbec tak jednoznačně znějícím slovem vystihnout stav naprostého chaosu, který způsobily dvě tak rychlé proměny - nejprve překrásné Yiori, s níž měl ještě nedávno pocit, že vstoupil do nějakého vyššího ráje určeného jen pro papeže a nejvyšší kněžstvo, v alrianku, a pak stařičkého směšného kněze, dobrého strýčka, v hromy a blesky dštícího Inkvizitora Církve církví Non et Ultra. Nechápal zhola nic. Očima stále těkal po těch dvou a měl pocit, že se mu co nevidět rozskočí hlava. Starý kněz jel v čele průvodu na velkém kanci, kterého neustále mladicky popobízel, a co chvíli hřímal z toho vysokého trůnu na otrhané postavičky pod sebou divoké výlevy božího hněvu. A ty postavičky poslušně vedly krásnou dívku Yiori s rukama svázanýma lýkovými houžvemi, jako by ji nikdy předtím neviděli. A ona šla s hlavou vztyčenou a s očima stále se mírně smějícíma. Ať Raolo hleděl, jak hleděl, nechápal, kam se poděl ten starý milý don Trevor, který ho učil pravé bázni boží a poslušnosti, který mu tichým a procítěným hlasem předčítal pokorné verše z Písma písem. A ať hleděl, jak hleděl, neviděl v klidné, hřejivé tváři dívky Yiori sebemenší náznak ďábla, jak jej přece tak dobře znal z mnoha věrných vyobrazení v církevních kodexech a traktátech. Za živého Pána nemohl pochopit, že by zlo mělo přicházet odtud, odkud on cítil jen teplo, odtud, kam mu oči samy znovu a znovu zabíhaly a vybavovaly si tu nádhernou noc, jež ho hřála po těle... A že by dobro mělo být ve skřípavých a neupřímných slovech starého kněze, jenž se opět začínal hrbit a připomínal tak teď spíš starého čaroděje než Vznešeného a Svatého Inkvizitora. Nemohlo mu dojít kdopak kdy slyšel, že Církev dává za dopadené alriany odměnu? Dokonce dům a pole a peníze. A copak se dá za pět zlatých pořídit dům ve městě a palác a vůz a... Au! Nejspíš se zbláznil jako jeho dědeček... Dědeček? Proč si jej vybavil právě teď? Přece už na něj zapomněl. Všichni se snažili, aby zapomněl, rodiče, lyceum, klášter, vlastně i don Trevor. Přesto - nedovedla ho dědečkova průprava až sem? Věř tomu, co cítíš, ne tomu, co ti říkají. Věř svému tělu!
“Vaše hříšná těla hladoví - dobrá, ale co duše? Nasytíte těla a zahubíte duši! Zapomeňte na svá těla, odhoďte je, věnujte je Církvi výměnou za své duše!” Hřímal právě z kancova hřbetu kněz a Raolův pohled po tisící a první zabloudil k ní - prosím, řekni něco! To přece není pravda, řekni, že to není pravda! Vyjížděli z lesa a na obzoru se objevila jízdní hlídka.
Lidé při pohledu na vojáky zakolísali, ale kněz si toho ihned všiml a začal nadšeně vykřikovat o blížící se odměně.
“Raolo, vezmi ji a jeď za mnou! Vy ostatní zůstaňte tady, jedu vám vyjednat vaši zaslouženou odměnu, vašich pět zlatých.” Rozjel se napřed k hlídce. Raolo se zpozdil, než vzal od mužů provaz s přivázanou Yiori, a když vyjel, stál už kněz mezi vojáky, něco jim říkal a ukazoval přitom na lidi z lesa. Raolem projelo známé leknutí. Ohlédl se ke skupince a zatrnutí se zopakovalo - otrhané postavičky bázlivě přikrčené pod prvními větvemi lesa - a na druhé straně vojáci na mohutných černých vepřích s kovovými vesticemi, s vysokými pestrobarevnými chocholy a dlouhými kopími s vlajícími zástavami. Mezi nimi pak výrazná černá postava v kápi s panovačnými gesty ukazujícími k těm pár vystrašeným lidičkám. Kněz se teď v sedle postavil a přátelsky na ně mával. Jeho pohyby však byly strnulé, neživé. Neupřímné. Vojáci sesedli z vepřů, odložili dlouhá kopí a vykročili k lesu. Lidé na jeho okraji se ani nepohnuli, přesto se zdáli ještě menší a ztracenější než předtím. Raolo sklouzl pohledem k Yiori. Její se oči se nesmály, pak se dokonce zavřely. Kněz přestal mávat a vojáci posledních pár desítek kroků proběhli s tasenými meči. Křik Raolem otřásl, a i když netrval dlouho, Raolo ho slyšel ještě dlouho potom. Ještě v Abern v síni inkvizičního soudu.

----
 
“Na příkaz této prokleté alrianky nás potom vláčeli svázané do kozelce na alrianské krvavé obětiště a bylo jen velkým štěstím, že přitom narazili na abernskou jízdní hlídku, která lapky do jednoho nelítostně pobila, nás osvobodila a tohoto vtěleného ďábla zajala, abychom nad ním mohli vynést spravedlivý rozsudek, stejně jako nad všemi těmito ostatními neřády.” Velká síň abernského velkoopatství, proslavená za dob honů na alriany, a zvaná proto Inkviziční, byla dnes vyzdobená jen ledabyle několika pruhy černého sametu - zašlého a na mnoha místech prožraného moly. Zato soudcovský stolec zářil sametem krvavě rudým a soudci sami, jimž předsedal abernský Velkoopat don Diomini di Amendola, i Svatý Inkvizitor starý Trevor di Spraevi měli dlouhé bílé peleríny z vlčích kožešin, neboť v rozlehlé síni bylo přes velké ohně ve dvojici obřích krbů chladno až od úst stoupala pára. Lidé zimomřivě přešlapovali a tlačili se dopředu ve snaze lépe vidět i se v těsnějším hloučku a blíže ohňům více zahřát.
Yiori stála spolu s dalšími dvanácti obviněnými před Inkvizičním tribunálem jen v rozedrané hrubé haleně, bosá na kamenné podlaze, s rukama i nohama zakovanýma v těžkých řetězech, které všechny končily v železném kruhu po straně dubového Inkvizitorova stolce. Stála ke stolci nejblíž a všech pět mistrů vymahačů stálo hned vedle ní.
“...jen nám ukaž, jak se klaníš svému pánu, Satanovi s řití smrdutou jako tisíc kozlů!”
“Neklaním se...”
“Směješ se mi do očí, prokletá alrianko, vidím to! Mistře vymahači, ať se pokloní svatému tribunálu až k zemi!” Na Trevorův příkaz přiskočilo všech pět katů a dřevěnými obušky svěcenými třikrát Božím hněvem srazilo dívku k zemi.
“Klaníš se samotné Dravé Šelmě! Plazíš se před ní a líbáš její ohnivý úd, který ti tento Satan satanů hnusně strká do huby! Mistře vymahači!” Kati ani nepotřebovali další příkazy. Dva drželi Yiori za ruce, třetí jí otvíral obuškem ústa, čtvrtý podával nástroje žhavící se v krbu a pátý jí strkal do ruda žhnoucí železo do úst. Yiori se ani nepohnula. Jen zavřela oči.
“Vidíte ji, ani nehlesne! Dělá jí to jen dobře! Je to ďáblova milá! Je to tak, vy zrůdy?!” Katové ihned přiskočili k ostatním obviněným a jednoho po druhém během okamžiku zručně srazili k zemi.
“Ty!” Kat jen škubnul řetězem a jedna z dívek upadla na podlahu přímo před kněze.
“Vstaň a řekni nám, jak to bylo!” Dívka nebyla schopná se sama zvednout ani na všechny čtyři. Kat ji zvednul za okovy a řetěz přehodil přes připravenou kladku spuštěnou ze stropu.
“Řekni nám, jak jste hodovali před satanovým ohnivým trůnem. Co dělala tato ďáblice?” Kat jen přitáhl a dívka se zhoupla ve vzduchu.
“Smilnili vám všem na očích a vy jste po nich vše opakovali...” Kat jen mírně přitáhl řetěz a cuknutí vypadalo jako přikývnutí.
“...muži s muži, ženy s ženami, s dětmi, se zvířaty...” Znovu cuknutí.
“...a požírali jste lidské údy a pili jste krev nevinných pannen!” Další cuknutí. Druhý kat přiskočil s nádobou horkého oleje.
“Ne, olej ještě ne!” Okřikl ho kněz.
“Palečnici!” Dívka sebou začala házet, udeřila přitom jednoho z katů do břicha a rozlila horký olej, který dalšího spálil. Spustili ji a ona se v mdlobách svezla k zemi, kde se na ni všech pět sesypalo. Za okamžik její křik zamrazil v zádech celou síň.
“Zvedněte ji!” Křičel kněz, ale ona už zase bezvládná vyklouzla katům z rukou a spadla téměř k nohám Yiori. Ta se rychle shýbla, jako by jí chtěla pomoci, jen se však zlehka dotkla oběma rukama dívčiny hlavy. Nejbližší kat ji srazil obuškem zpět.
“Táhni, mrcho!”
“Výš! A přitáhněte palečnici pořádně!” Ryčel kněz, když kati marně zápasili s ochablým tělem. Síní proběhlo temné zahučení.
“Je mrtvá, vypustila duši, je po ní, ta už je satanova...”
“Babralové! Proberte ji, snaží se nás oklamat!” Proud ledové vody ze džberu zasáhl i první řady. Mistr vymahač se sklonil nad zhrouceným tělem.
“Je mrtvá, monsignore.”
“Nevěřte jí! Vždyť je to posluhovačka ďáblova, zkuste ji železem!” Síní začpel pach spáleného masa. Dívka se však nepohnula.
“Odneste ji, hlupáci. Ať její hříchy, jež nebude moci vykoupit utrpením, padnou na vaše hlavy!” Dav se bázlivě rozestupoval, drobné tělo vláčené na řetězech za sebou nechávalo na podlaze krvavou stopu.
“Ďáblové, ďáblové, vy jste ďáblové, proklínám vás!” Jedna z obviněných, starší žena s šedivými, rozcuchanými vlasy a tváří zakrvavenou se vrhla k inkvizitorskému stolci.
“V hodině své smrti, proklínám vás!” Dva kati vláčeli pryč mrtvou, třetí jim otvíral dveře, čtvrtý šel pro nový olej. Zbylý vyskočil, aby ženu obuškem zahnal zpět.
“Proklínám tě, aby ti srdce zkamenělo, protože už kamenné je!” Vztáhla proti němu žena ruce s polámanými prsty. Kat se zarazil a zavrávoral. Síň zahučela. Kat upadl.
“Proklínám vás všechny a zvu vás na boží soud! Ještě dnes!” Prudce se obrátila s rukama stále zvednutýma k Velkoopatovi.
“Tvůj patron tě bude ještě dnes učit víře a povede tě k soudu Beránkově!”
“Umlčte ji, ať mlčí!” Křičel marně di Spraevi. Velkoopat se zděšeně tiskl k opěradlu svého křesla a nepřestával se křižovat.
“Mlč, nečistá stařeno!” Žena se však otočila i ke knězi.
“Vidím tvou smrt, už přichází a ty jí spěchej vstříc, protože tě očistí tím, co je ti nejvíc nečisté.”
“Zalejte jí hrdlo vařící smůlou, dejte jí hlavu do žhavé masky, zavřete ji do železné panny!” Jediný, kdo měl vůli vykonat zběsile chrlené inkvizitorovy příkazy, byl malý hrbatý soudní posluhovač. Vytáhl z ohně nažhavené páčidlo a rozběhl se k ženě.
“Tfuj, slouho satanášův!” Uplivla před ním ona
“Pekelní psi budou ožírat tvoje kosti, než odbyde půlnoc!” Hrbáč se vyděsil a švihl těžkým nástrojem vší silou. Žena se bez hlesu sesula na podlahu, kde se jí kolem hlavy rozlila červenobílá kaluž.

----
 
Raolo seděl bokem sálu v první řadě privilegovaných přísedících a viděl dobře jak na Trevora di Spraevi tak na Yiori. Čím víc mluvil starý kněz o ďáblu, tím připadal Raolovi sám ďábelštější. Beránku boží, to přece ne! Bušilo mu v hlavě. Zatímco, čím déle alrianka mlčela - a to i přes to, že jí do ramen, do lýtek, do boků vráželi dlouhá bodla a rozžhavená železa, i přesto že jí prsty drtily v palečnicích a do ran lili rozpálený olej a ocet - tím mu připadala krásnější. Střežil se na ni hledět, ale nemohl jinak. Visel na ní očima, nevnímal křik a pláč ostatních obviněných, zápach škvařené kůže, ostrý pach zvratků, vodnaté stolice a moči marně přebíjený kadidlem, nevnímal mručení davu tísnícího se kolem stěn a na galeriích ani chlad, který museli pustit dovnitř, když už se pro zápach nedalo dýchat. Jen slova starého pána ho vytrhávala z bolestného zasnění.
“...tito zlořádi, jež nedbají Písma, jež neznají kněží ni klášterů ni pokory a poslušnosti, jež nectí majetku ni zákona, protože jejich jediným zákonem je krev a panovníkem ďábel...” Raolo si všiml, že kněz, přestože oslovuje všechny, hovoří jen k Yiori. Že také on má oči jen pro ni. Ty knězovy však plály nenávistí stejně jako jeho slova.
“...jen prchají před údělem, který nám všem naložil náš Pán a Beránek, zbavují se bolesti na úkor nás, bohabojných a věrných, sají naši krev, a pak rejdí na svých pohanských obřadištích neznajíce nijakých zábran ni studu ni hanby. Jsou to zrůdy a vyvrhelové a my je musíme vykořenit už jednou provždy! Vypálit to hnízdo satanovo!” A zatímco starý kněz hřímal stále silněji a nenávistněji ze svého vysokého stolce, zatímco dívka Yiori mlčela, v Raolovi rostla touha vykřiknout, křičet, hrozně, hrozně moc křičet a řvát na ně na všechny. Každým dalším Trevorovým slovem, každým dalším děním v síni v něm rostla ta známá tíseň na hrudi a on měl pocit, že mu teď nevybuchne jen hlava, ale že vybuchne celý. A že nemůže jinak.

----
 
“Raolo? To jsi ty?”
“Ano, strýčku, to jsem já.”
“Nemůžeš spát?”
“Ne, nemůžu, strýčku.”
“To je v pořádku, chlapče, brzy bude po všem, neměj obavy.”
“Upálí ji?”
“Samozřejmě.”
Ticho.
“Chlapče. Raolo?”
“Ano, strýčku?”
“Je ti něco?”
“Ano, strýčku.”
“Co je ti?”
“Já nechci, aby ji upálili.”
“Cože?”
“Nechci, aby Yiori upálili.”
“Proč ne?”
“Nevím, nechci.”
“Uhranula tě? Těma černýma očima? Omámila tě jedem ženy?”
“Ona není ďábel.”
“Ona je ďábel a ty se musíš naučit rozeznávat pravé od zdánlivého, pravé od falešného!”
“To se snažím, strýčku. Snažím se, až se můžu celý rozletět, ale nejde to. Nesmíte ji upálit.”
“Musíme! Vzpamatuj se Raolo!”
“Nesmíme!” Raolo se vrhl ke starému pánovi a zalomcoval mu rameny.
“Kam jste zmizel, strýčku Trevore? Kde je ten hodný strýček? Byl jste skoro jako don Raoalo. Vždycky jste mi dobře radil, věděl jste, co je správné, ale teď... Prosím, pomozte mi, prosím! Já tomu nerozumím. Nerozumím tomu, proč jste najednou tak zlý, proč lžete, jak dokážete tak ubližovat?”
“Uklidni se Raolo! Uklidni se!” Starý muž mladého obejmul. Raolo se rozplakal a starý kněz ho hladil po vlasech.
“No tak, Raolo, já jsem pořád tvůj hodný strýček i tvůj dědeček.”
“Ne!” Mladý muž se vyprostil z objetí.
“Tohle by dědeček Raolo nikdy neudělal!”
“Tak dost, Raolo! Můj bratr byl blázen a je mrtev. A zabili ho právě alriani, copak jsi zapomněl?! Byl možná šťastný, ale nevěděl nic o skutečném světě. Blázni jsou šťastní právě proto, že nic nevědí.”
“Ne, to neříkejte, done Trevore, to neříkejte!”
“Musím to říkat, Raolo, protože ty se už jednou musíš rozhodnout, jestli chceš být šťastný a blázen nebo jestli chceš dosáhnout toho, co já.”
“Já se chci rozhodnout, done Trevore. Já už byl rozhodnutý. Vždy, když jsem byl s vámi, bylo všechno tak jasné. Ale...”
“Co ale? Chceš dopřávat sluchu ďáblu, litovat ho, tu proradnou alrianku? Kde je tvá víra, že neprohlédneš ani tak jasnou lest? Tak málo tě stačí svést z cesty Beránkovy?”
“Ona není ďábel!”
“Je to alrianka!”
“To není pravda! Kde má masožravé kořeny, kde má ostny na rukou a nohou, kde je po těle zelená a hrubá, kde plivá síru, kde... pročetl jsem deset kodexů a v každém se o alrianech píše něco jiného, samé výmysly! A proč ji nikdo nepustí ke slovu?”
“Alriani vždycky lžou...”
“Dost! Zatím lžete jen vy.”
“Raolo!”
“Ona není alrianka, vím to...”
“Co víš?”
“Ona je... obyčejná. Obyčejná žena.”
“Jak to víš?”
“Já... zhřešil jsem s ní... miloval se... ona se mnou.”
“Ty?!”
“Přiznám to před soudem, řeknu to!”
“Mlč! Pro živého boha, mlč! Nic jsi nepochopil! To jsou oni! To jsou jejich zrůdné způsoby, těch krvelačných bestií! Jak jsi mohl?!”
“Ne, strýčku, ne! Bylo to... Nebyl to chtíč, z kterého jsem se ti vždy zpovídal. Kolikrát jsi mi říkal, že jsem byl při horlivé modlitbě blízko Pánu a tohle bylo... to bylo takové a ještě větší... všude...”
“Říkám ti mlč nešťastníku! Pane, ach Pane, zač mě trestáš, všude jsem tě vynášel a rovnal ti cestu, se zlem jsem bojoval všude, kde jsem ho nacházel, tak proč ho teď sesíláš na svého služebníka nejpokornějšího? Jsem nic, jsem nic, non, tak proč mě ještě ponižuješ, ach Pane? Nic jsi nepochopil, to jsou jejich způsoby - oblouznit člověka, až neví, co dělá, svést jeho tělo, a pak mu ukrást duši. Ubohý Raolo, omlouvám tě, neboť nevíš, co činíš. To já tě měl ochránit, já! ” Starý muž poklekl ke svaté ikoně zády k Raolovi.
“Teď běž a zítra ať jsi připraven. Poneseš louč!” Přikázal mu přes rameno a začal s odříkáváním modlitby. Raolo se však nehýbal.
“Říkám, že můžeš jít.” Raolo stál u dveří a mlčel.
“Tak běž!” Rozkřikl se kněz.
“Ne, strýčku Trevore.” Mladík promluvil tiše, ale v hlase mu zaznělo jakési neznámé odhodlání. Kněz se otočil.
“Prosím ne, strýčku Trevore, prosím. Možná jsem opravdu uhranutý nebo blázen, sám nevím. Připadá mi to všechno jako zlý sen. Všechny ty příšery, které tak barvitě líčíte a já je nevidím. Nemohu tomu věřit, ale zároveň nevím, nerozumím... A vy mi nepomůžete!” Rozhodil Raolo rukama v bezmocném gestu a postoupill ke knězi.
“Vy mi nepomůžete.” Opakoval Raolo a chtěl udělat další krok. Kněz však prudce odstoupil a v obranném gestu zvedl proti němu zlatý křížek s dvanácti drahokamy, jenž tiskl v ruce při modlitbě. Raolo se zastavil.
“Ne... nepomůžete.” Hlesl.
“Ale já už chci, aby bylo jednou provždy rozhodnuto. Aby bylo jasné, kdo z nás je blázen... Protože já nechci být jako vy.” Sáhl do záhybu sutany a vyndal z něj malou krabičku s drátěným víčkem.
“Co je to Raolo?” Zostražitěl kněz.
“V jednom z kodexů z Briardenu píše opat Jarmuš o rozhodování těžkých sporů vůlí našeho Pána.”
“Jarmuš z Briardenu? Není na černé listině vyobcovaných knih?”
“Teprve nedlouho, psal prý o alrianech věci, se kterými Vznešený Koncil nesouhlasil, ale don Amarello říkal, že jej brzy vezmou na milost, protože s alriany si už nikdo těžkou hlavu nedělá. I tak můžete být ale klidný, strýčku, četl jsem ho ještě před uvalením klatby. Píše tam - nesmiřitelně dvě rozepřené strany, nechť dány jsou do pevně uzamknuté kobky...” Při těch slovech otočil Raolo klíčem v zámku dveří, vytáhl ho a hodil na skříň...
“...do níž je poté vpuštěn vespidus maximus, mediator Agni,” a položil krabičku, z níž se ozvalo slabé zabzučení, na stůl.
“O čem to mluvíš, Raolo?...”
“Sršeň obrovský, posel Beránkův. Nechal jsem ho dlouho v chladu, bude mu chvíli trvat, než se zahřeje.”
“Sršeň? A potom, co potom?”
“Jsou velmi útoční, zvlášť když mají jedové váčky tak plné, že jejich bodnutí zabíjí v několika minutách. A je to prý velmi bolestivá smrt. Mohou pak samozřejmě bodat znovu, ale podruhé už jejich bodnutí není tak nebezpečné.”
“Ty jsi se zbláznil, okamžitě ho zabij!” Kněz se vrhl ke krabičkce, v níž zatím bzučení nepatrně zesílilo.
“Jestli jsem se opravdu zbláznil, vybere si mě jako prvního.” Postavil se Raolo knězi.
“Raolo, vzpamatuj se, našeptává ti ďábel!”
“Ďábel, ďábel, všude ďábel! Tak proč ho nevidím? Proč neslyším jeho hlas? Proč mi neduní v uších jako vichřice yarazú, proč necítím v hlavě jeho ohnivé drápy, které při každé neposlušnosti zatínají do mozku? Alespoň bych věděl, kdy jsem neposlušný a kdy ne. Závidím vám, strýčku, vaši jistotu. Řekněte mi, proč? Co to všechno znamená? Chtěl bych umřít s myslí alespoň malinko klidnější.”
“Co proč?”
“Proč ty lži, proč ta nenávist, proč musí tolik trpět, proč musí zemřít?”
“Protože jsou od ďábla!” Z krabičky se vysoukal sršeň dlouhý snad deset palců a zadním párem nohou si rovnal křídla. Kněz na něj uhranutě hleděl s očima rozšířenýma hrůzou. Pak se rychle třikrát pokřižoval.
“Pozor na rychlé pohyby a raději zhasněte, strýčku, řídí se očima. Tak to bude spravedlivější a možná si budeme moct ještě něco říct.”
“Co říct? Všechno už jsem ti řekl, zabij ho!”
“Ne, neřekl jste mi nic. Všechno je jiné, kruté. Vy jste krutý. Jak můžete..?” Hmyz dolezl k okraji stolu a na hraně téměř ztratil rovnováhu. Zabzučení znělo zlostně a mrazilo.
“Nejdřív ho zabij, zabij ho... ah...”
“Co je vám, strýčku?” Raolo přiskočil k vrávorajícímu muži. Sršeň spadl na podlahu, kde se chvíli zlobně motal, až narazil do podstavce skříně a ztichl.
“Polož... polož mě, chci si lehnout.” Sípal kněz. Raolo ho téměř odnesl do velké postele se zdobenými čely a z cínového džbánku postaveného na stolku mu nalil vodu do poháru.
“Už jsem myslel, že...”
“Pijte, strýčku a nemluvte.”
“Ne, nech mě. Nech mě mluvit. Musím...” Starý muž se těžce, chrčivě nadechoval.
“Už jsem myslel, že se to nestane, ale ne, Pán všechno vidí... Myslel jsem, že jsem již všechno odčinil. Sám sebe jsem o tom přesvědčoval. Ale teď vím, že to není pravda. Vždycky jsem to věděl, cítil jsem to, jen jsem to nechtěl slyšet.”
“Co jste nechtěl slyšet, strýčku? O čem to mluvíte?”
“O všem, chlapče. Všechno je teď tady, ač jsem se tolik snažil...”
“Co všechno? Myslíte alriany?”
“Alriany a všechno, ach Pane!” Starý kněz se pokusil na lůžku posadit.
“Ležte, strýčku!”
“Přišel jsi mě zabít!” Vytřeštěné oči starého muže hleděli skrze Raola, vypadalo to, že blouzní.
“Ne, to není pravda. Ležte, strýčku.” Raolo teď už s knězem bojoval, když ten chtěl stále vstát a nemotorně máchal rukama i nohama.
“A je to tak dobře. Žes mě přišel zabít. Pán tě poslal.” Sršeň vrávoravě vyletěl na skříň.
“Strýčku, ležte!” Raolo nechápal, kde se ve starém muži bere tolik síly. Marně s ním zápasil, aby jej udržel alespoň na lůžku.
“Pán a Beránek mi tě poslali, abys mi jej stále připomínal, můj hřích, moje hříchy, moje neodčinitelné..., moje smrtelné... a teď... odpusť, Elorei, odpusť, bratře!”
“Co to říkáte, strýčku? Já tohle nechtěl, já...”
“Celý život čekám, kdy to přijde. Muselo se to stát. Jenom smrt za smrt dává náš pán. A já je zabil, zabil jsem je! Smilnil jsem, zhřešil jsem, zabil jsem.” Kněz prudce odkopl přikrývku nohama a snažil se vzepřít Raolovi, který jej tisknul zpět na lůžko.
“Nech mě přijmout spravedlivý trest!”
“Co to říkáte, strýčku? Jaký trest, koho jste zabil?”
“Miloval jsem ji a tvého děda jsem kvůli ní zabil. A ji také, ji také!” Zabzučení bylo krátké jako leknutí, starý muž se v Raolově náručí bolestivě napnul.
“Strýčku, ne!” Raolo vyskočil. Hmyz ještě nestačil osvobodit své dlouhé, mírně zahnuté žihadlo z Trevorovy nohy. Raolo vytrhl polštář zpod mužovy hlavy a začal jím do vztekle bzučícího tvora bušit.
“Zabil jsem... Ach, Pane, smrt za smrt, utrpení za utrpení, bolest za bolest...” Deklamoval kněz a hlas i celé tělo se mu třásly bolestí.
“Haleluja, spasení, sláva i moc patří Pánu našemu, protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy... Odpusť, Elorei, odpusť bratře.” Raolo vylil vodu z poháru a sršně jím přiklopil.
“Ale teď dávám svůj život za vaše, berte, teď jsem nic, teď... Raolo, kde...”
“Strýčku, neumírej! Jak jsi mohl zabít mého děda, byli to přece alriani.”
“Já to byl... já, ne ona, ne...” Tělo starého kněze se zimničně rozechvělo.
“Ale jak? Nerozumím tomu, o čem to mluvíš, strýčku?” Raolo k němu přiskočil a začal jím zběsile třást.
“Co to má znamenat?” Z bolestí vytřeštěných knězových očích bylo vidět již jen bělmo. Raolo se bezradně rozhlížel po místnosti. Pak mu pohled padl na obrácený pohár se sršněm. V rychlosti jej popadl, přikryl polštářem a vyběhl z pokoje.

----
 
“Alrianka utekla a uštkla monsignora di Spraevi! Monsignor umírá a zemře, jestli se mu nedostane včas pomoci. A tu mu může dát jedině malomocný. Nechápeš to? Zlým proti zlému! Tak otevři tu bránu!” Stráž u hlavní brány abernského velkoopatství byla zmatená. Uprostřed noci se k ní přiřítil vůz s naloženou postelí s nebesy a s monsignorem a jakýsi mladík se na muže bezostyšně rozkřikl, aby okamžitě otevřeli vrata nebo je zítra nechá všechny Velkoopat pověsit, protože budou mít za vinu smrt samotného Svatého Inkvizitora.
“Otevři, neslyšíš ho, monsignor umírá!” Přidal se k Raolovi jeden z mnichů, které Raolo vyburcoval ze spánku, aby mu pomohli zapřáhnout a naložit těžkou postel - s monsignorem nebylo možné ani jen pohnout. Strážný se nejistě podíval na své druha.
“Jsi hluchý nebo nechceš poslechnout sluhu Páně?!” Seskočil z vozu hrbatý soudní posluhovač a dorážel na strážného. Zbrojnoš se opřel do těžké závory.
“Stát! Co se to tu děje?” Z horního nádvoří přibíhal sám Velkoopat don Amendola. Stráže strnuly.
“Co to má znamenat?” Hleděl nechápavě na vůz s postelí. Raolo seskočil, uctivě se uklonil a pokřižoval.
“Buď pozdraven Pán a Beránek, ctihodný otče Velkoopate. Monsignor di Spraevi byl před několika minutami uštknut uprchnuvší alriankou.” Ukázal na vůz a pomohl opatovi nahoru.
“Uštknula ho sem do nohy.” Raolo zvednul přikrývku. Opatovi zacukala tvář a odvrátil se. Celá končetina Svatého Inkvizitora byla tmavě fialová a zduřelá tak, že vypadala jako větší sud. Raolo zas přikrývku vrátil.
“Dovolil jsem si ihned jednat, ctihodný otče Velkoopate, protože v takových případech existuje jen jediná možná pomoc.”
“Jaká?” podivil se opat.
“Jistě jste četl Malleus Alrianum, Kladivo na alriany, kapitola patnáctá - koho pak alrian uštkne svým hnusným jedem, s tím nesmí být pohnuto a tomu jedině dotek malomocného může pomoci, avšak jen není-li to později, než se všechny šťávy v těle otočí, což jest asi deset kop nádechů a výdechů. Otče Velkoopate a my nevíme, jak dlouho tam takto ležel, podle velikosti otoku...” Raolo znovu pozvedl přikrývku, opat vztáhl ruku.
“Stačí, otevřete bránu!” křiknul na strážné. Z horního nádvoří sem přibíhali nějací další mniši a něco volali.
“Dělejte, otvírejte!” přehlušil jejich křik Raolo.
“Otvírejte!” Přidali se k němu mniši, Raolovi pomocníci.
“Lže, on lže, v Kladivu není žádná patnáctá kapitola! To on vyděsil stráže sršněm a pustil alrianku!”
“Otvírejte tu bránu, rychle!” křičel Raolo. Opat konečně porozuměl, co na něj přibíhající mniši volají. Skočil k monsignorově lůžku a odhodil přikrývku celou. Mniši stojící okolo na voze zděšeně vykřikli. Monsignorovu nahou hruď objímaly jakési pulsující rudé kořeny a na mnoha místech se nořily do bledé kůže.
“Zrad...” Chtěl vykřiknout Velkoopat. Raolo však v tu chvíli práskl do prasat a vůz sebou trhl. Zadní pár ve spřežení zatlačil do předního a ten rypáky strčil do odjištěné brány. Dva mniši stojící vzadu na voze přepadli přes žebřiny, jednoho Raolo srazil násadou biče.
“Hyjé, prasata, jeďte!” Strážného, který se chtěl pověsit na postroje a spřežení zastavit, zasáhl Raolo bičem nechtě přímo do oka. Druhému strážnému, který skočil na žebřiny, rozdrtila ne zcela otevřená vrata, která vůz rozrazil, hrudník a kola vozu, pod něž se poté svezl, mu rozmáčkla lebku o dláždění. Hrbatý posluhovač stačil naskočit a chtěl Raola strhnout, ten však uhnul a uděřil jej pěstí. Hrbáč přeletěl žebřiny a za nimi i nízké zábradlí padacího mostu. Divoká prasata v příkopě hlasitě zachrochtala a zavětřila pozdní večeři. Na voze zůstal jen Velkoopat Amendola, který - když se po něm Raolo rozmáchl bičem - raději seskočil sám. V prudké zatáčce, kterou vůz vybíral hned za padacím mostem, však neviděl, kam skáče, a trefil se přímo na sochu svatého Auerxe di Bressy, jehož tři svaté šípy víry, oddanosti a lásky, jenž svíral svatý v ruce, mu propíchly srdce, žaludek a játra.
“Hyjé!” Prásknul Raolo bičem nad spřežením a to ujíždělo šílenou rychlostí do tmy.

----
 
“Bude žít?”
“Ne dlouho.”
“Kam mám jet?”
“Na sever, vysoko do lesa, tam, kde léto nikdy nekončí.”
Raolo s vypětím všech sil sundal těžkou postel z vozu, přendal na něj jen stlaní a přikrývky. Z vyřezávaných tyčí baldachýnu a plachty, která ležela na voze, udělal alespoň malý stan pro ty dva. Yiori stále objímala starého muže svýma rukama proměněnýma v kořeny a celou dobu spala vysílená těmi kouzly i vlastními zraněními z mučení. Jeli pak celou noc, stále výš do hor a do lesa, po cestách, které byly - zasněžené a jen ve světle měsíce - sotva znát. A jeli i celý další den, to už je nevedly žádné cesty a vůz co chvíli uváznul a museli se vracet a namáhavě hledat jinou cestu. Les se však zvedal stále prudčeji, bylo jasné, že vůz dál neprojede.
“Udělám malý smyk a povezeme strýčka na něm.”
“Je to zbytečné, umírá.” Yiori se již od starého muže odpojila, ale její ruce zůstávaly stále jako vytržené kořeny.
“Říkala jsi, že to není daleko.”
“Pro něj je všechno daleko.”
“Strýčku!” Obrátill se Raolo k umírajícímu muži.
“Počkej, neslyší tě.” Položila knězi svoje ruce na hlavu. Tomu se nejdřív jen zachvěla víčka.
“Rao... Raol...”
“Ano, strýčku?”
“Musím už... musím... jít.”
“Já vím, strýčku, jsem u tebe, modlím se k Pánu.”
“To je dobře... Raolo?” Teď otevřel kněz obě oči a díval se přímo na Raola.
“Mluv, strýčku, mluv, řekni mi všechno, jak to bylo s mým dědečkem?”
“Ano, musím ti... musím ti to říct. Já ho zabil, zabil jsem ho. Kvůli ní.”
“Kvůli komu?”
“Kvůli Elorei.” Yiori se zachvěla zavřená víčka, stisk jejích rukou zesílil a spolu s ním zesílil i knězův hlas.
“Kvůli alriance.” Raolo nevěřícně vykřikl.
“Cože? Ty? Kvůli alriance?”
“Ano, i já hřešil jako ty. Jako ty jsem si myslel, že jsem se zbláznil. A nebylo to jednou, utíkal jsem za ní z bohoslužeb, z koncilií, v sakristii jsem setřásal ze sutany jehličí a její vůni jsem přebíjel kadidlem. Jak byla krásná - její vůně i ona, její tvář, její tělo! Byla snad ještě krásnější než ta tvoje Yioiri a věř mi, pamatuji si všechno do posledního detailu.”
“Já to nechápu, strýčku. Tak proč...?”
“Asi jsi nebyl tak daleko jako já. Je tam peklo. Je tam něco horšího než peklo - je tam nic, prázdno! Vždycky jsem si myslel, že chřtán satanův hučí plameny a ježí se řadami ostrých zubů, ale tam nebylo nic! Jen chlad a nic... A šílený, nepředstavitelný děs z toho všeho.”
“Kde tam, strýčku?”
“V jejím klíně, Raoalo. Byl jsem před třetím vysvěcením, měl jsem před sebou přímou cestu na dvorský stolec, možná až na zemský, kdoví, jestli ne na papežský - Nikomédeovi bylo tehdy už přes sedmdesát let - měl jsem jméno, možnosti, přízeň, začínal jsem být někdo, všechno bylo tak jasné a přímé... Ale v jejím klíně to všechno nebylo nic! Rozumíš, nic! A co já byl bez toho všeho? Druhorozený syn! Pane, odpusť, musel jsem to udělat.”
“Co?”
“Odhalit ji, odsoudit, upálit. Zvítězit nad ďáblem. Nad ní. Nad sebou... Tenkrát mi to vyneslo úřad zemského inkvizitora, spoustu peněz, slávu, mluvilo se o mě ve Vznešeném Koncilu. Ale vítězství to nebylo. Nelze nad tím zvítězit, Raolo. Vidíš, už je zase tady. Je to tu pořád, pořád, pořád! Celý život to mám před očima. Ji. A ty jsi tam, co jsem byl já. Chtěl jsem tě ochránit.”
“A můj děd?”
“Co tvůj děd?” Hlas starému pánu znovu slábl a odumíral, oči se mu zase zavřely. Dívka spustila ruce.
“Yiori, prosím, ještě ne!” Alrianka na chvíli otevřela svoje velké černé oči a smutně na Raola pohlédla.
“Prosím.” Zase je zavřela a otevřel je kněz.
“Co bylo s mým dědem, strýčku!”
“S tvým dědem? Kdo byl tvůj děd?” Starý muž blouznil. Dívka mu třikrát zakroužila rukama nad hlavou a znovu je přiložila k jeho spánkům.
“Tvůj bratr, strýčku.”
“Ach. Byli jsme si s mým bratrem velmi blízcí. Dlouho si nás pletli, byli jsme jako dvojčata, a také jsme jeden bez druhého nedali ránu... Jenže on byl prvorozený syn a dědic. Na církevním lyceu v Gró Nisabé jsme už byli každý jinde - já v novickém semináři a on ve šlechtické přípravce. Nezáviděl jsem mu. Zpočátku ne. Ale potom... Jmenovala se Elorei. Bratr ji prý potkal na nějaké vyjížďce v lese a tam se s ní také dlouho tajně scházel. Očarovala ho, omámila. Mluvil jen o ní, žil jen pro ni. A já, když jsem ji uviděl, jsem mu rozuměl. Byla až nelidsky krásná. Ne na první pohled, ale to, co z ní zářilo, celá její bytost... eh...” Kněz se rozkašlal. Raoalo mu svlažil horké rty sněhem rozpuštěným v dlaních.
“Bratrovi končila přípravka - zatímco mě čekalo dalších mnoho let v klášteře - a on si ji chtěl přivést domů. Otec se něco doslechl, ale sám si vzal šlechtičnu bez hradu a já věděl, že ani on té kráse neodolá a svolí. Pane, jak byl Raolo šťastný... A jak jsem mu to přál - když zmizela. Strašně jsem mu to přál, každou hodinu jeho trápení. Schválně jsem mu naslouchal dlouho do noci, aby se trápil, co nejdéle... Jenže otec následnictví nezměnil, bratr se sice zbláznil, ale o hrad a hlavně o lesy se staral stále dobře. Tak jsem zůstal v Nisabé, poslušný Pánu. Ale stalo se něco neuvěřitelného. Uběhlo necelých čtyřicet let a ona se vrátila. A pořád vypadala tak mladá a krásná jako předtím. Tehdy se vědělo o alrianech málo, procesy s nimi u nás ještě nebyly. A já byl přesvědčený, že mi ji poslal Pán. Byl to zázrak. A já nepřemýšlel. Bylo to... Pane, odpusť, ale žádná tvá milost se nevyrovnala jejímu jedinému doteku. Byl jsem blázen, ale šťastný, dokonale šťastný na samém dně hříchu. Tak krásného hříchu... Dokud nepřijel on, bratr. Bylo ti právě jedenáct let a on tě přivedl do lycea a při té příležitosti chtěl zůstat nějaký čas u mě na návštěvě. Nevěřil bys tomu, ale potkali se u mě, v mém domě a ona... jako bych nikdy nebyl. Viděl jsem je, všechno jsem viděl, byla na něj ještě něžnější než na mě, bylo to, jako by k sobě patřili, jako by se jen chvíli neviděli. Myslel jsem, že na místě zemřu. Ale jen jsem se tiše vytratil a ještě ten večer jsem sám sobě napsal udání.
Přišel mě prosit. Za ni. Vychutnával jsem si ho, dával mu naději a zase mu ji bral. Chtěl se na mě nakonec vrhnout, nechal jsem ho vyvést. Jenže pak... msta byla jedna věc, ale já ji pořád... nemohl jsem bez ní. Šel jsem za ní, do klášterního žaláře. Nevím, proč. Možná bych ji nechal utéct, možná bych šel dokonce s ní. Ale ne. Byl tam zase on. Odvolal se na mě a dostal se tak dovnitř. Zastihl jsem je, jak se právě líbají v otevřených dveřích její cely, omráčený strážný ležel na zemi. Zatmělo se mi před očima. Vrhl jsem se na něj, ale on byl mnohem silnější. Jen mě odhodil a utíkali pryč. Jenže já měl mnišskou hůl. Tu, co se dá rozdělat a nahoře má v dutině natažené pero a šipku otrávenou sršním jedem. Zabil jsem ho zezadu. Ona ho chtěla zachránit, proto neutekla. A já to na ni svedl. Celou dobu jsem doufal, že bude prosit, že se vzdá, sám jsem ji celou dobu prosil očima... Pak už bylo pozdě. Pozdě...” Dlouho bylo ticho, starý muž oddechoval, Raolo mlčel. Začalo sněžit a velké vločky se snášely na knězovu pergamenovou kůži a rozpouštěly se jen pomalu.
“Pak už jsem ji jen hledal.” Řekl kněz se zavřenýma očima.
“Hledal?”
“Všem jsem se díval do očí a hledal ty její. Ale žádné už jsem nepotkal, žádného alriana, až teď.”
“Chcete říct... že žádný z těch, které jste upálil, nebyl alrian?”
“Žádný, chlapče, až ona, Yiori, ale to už bylo pozdě. Chtěl jsem tě před ní jen ochránit.”
“Tak proč...?”
“Proč? Hloupá otázka. Já hledal ji a Církev byla spokojena. Dávala pocítit svou moc a sílu, spouštěla hromy a blesky, získávala zabavený majetek, kácely se lesy, v nich se měl nacházet alrianský Hargedon a všechno dřevo patřilo církvi, všechny kožešiny bílých vlků, všechna půda, bylo možné odsoudit spoustu nepohodlných jako v Abern...”
“Ale proč, když jste...?” Yiori otevřela oči a sundala ruce z knězovy hlavy.
“Ne, ješte ne, Yiori!”
“Jsem zesláblá a on umírá.” Kněz zamrkal, kalnýma očima hleděl skrze Yiori.
“Elorei...”
“Myslí si, že jsem ona.” Vzala knězovu ruku do svých. Sotva slyšitelným hlasem přeříkával kněz slova svatební písně z Písma písem.
“Haleluja, ujal se vlády Pán náš všemohoucí. Radujme se a jásejme...” Yiori se k němu přidala a zpívala mu tichým hlasem do ucha.
“A vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla...” Raolo vstal.
“Budu se za něj modlit.”

----
 
Nechal ji s ním. Vypřáhl prasata z postrojů a zašel s nimi dál do lesa pustit je. Yiori za ním přišla zanedlouho. Polomem, po kterési vichřici yarazú bylo vidět daleko do nížiny, kde v padající tmě, kdesi tam, kde bylo možné tušit Velkoopatské město Abern, světélkovalo pět drobných jiskérek.
“Upalují je. Ty, kteří zbyli.” Řekl Raolo. Jen přikývla.
“Myslel si, že jsem Elorei. Umřel v jejím náručí. Šťastný... Elorei byla moje sestra.” Otočil se k ní.
“Tušila jsem to už dřív - že to byl on.”
“Jak se může něco takového... Pane... Řekni, Yiori?”
“Osamělé duše činí zlé ze zoufalství. A vy lidé jste velmi osamělí.”
“Vy ne?”
“I když naše těla nejsou právě spojena se Zemí, naše duše ji stále cítí a čerpají z ní sílu. Jen jestliže jsme od ní příliš dlouho odtrženi, naše duše zapomene odkud pochází a kam patří, a pak její kořeny odumřou a ona seschne, ztvrdne a zkamení a už se nemůže vrátit, je ztracená a jen bloudí přesně tak jako duše lidské.”
“Je tedy pravda, že lidé pocházejí ze stromů?”
“Nevím, některé legendy to tak říkají, podle jiných nás stvořila Stará Církev, aby přežila Zjevení, ale my jsme zapomněli její učení, protože jsme našli Zemi. Pravdu už dnes asi nikdo nezná. Jisté ale je, že duše lidí jsou skutečně jako duše alrianů, kteří ztratili svoje kořeny. Skryté ve skořápce, kamenné a ztracené. A osamělé. Jste tolik osamělí, a proto děláte zoufalé věci, proto můžete zabíjet a nenávidět.”
“Proč ale chceme být osamělí a vás pronásledujeme?”
“Alriani a lidé jsou jako voda a oheň, jako spánek a bdění nebo jako noc a den. My jsme hlubocí, chladní, temní, nehybní, nasloucháme Zemi a nočnímu nebi, neznáme čas, jsme rozprostření v prostoru, jakoby řídcí, prostupní všemu a vším také prostoupení a tím neurčití, jsme i nejsme, zníme s větrem ve svých korunách za stromového spánku, prostupujeme Zemi svými kořeny a ona prostupuje nás.”
“A my, lidé?”
“Vy jste jako blesky, rychlí a žhaví, hned tu, hned tam, prudce vzplanete, ale hned shoříte a mezi tím musíte být neustále v pohybu, jste malí a hustí, ohraničení, jakoby síla soustředěná v krátkém čase a v malém prostoru, jste jako ostří, jako padající kameny, jako vystřelené šípy, nemůžete se zastavit, protože pak už byste to nebyli vy. Vaše touha je tak silná a prudká, ale vy se jí jen necháváte spalovat a hnát dál, protože její naplnění by bylo vaším koncem. Zároveň jste ale tolik zranitelní a v tom citliví, jste jako nepřestávající bouře pocitů a citů, která nesmí utichnout, která žije jen tím, že bouří.”
“Říkáš to, jako bys to obdivovala?”
“Obojí má své kouzlo. My, alriani, se snažíme žít obojím, ale je to těžké. Říká se, že mnozí z nás se nevrátili ze stromového spánku, jiní zase propadli opojení z moci člověka.”
“Opojení z moci?”
“Stromy nečiní. Naslouchají a jsou, prostě jsou. Stojí na svém místě v životě i ve smrti, ať se děje cokoli. Nemohou utéct, rozhodnout se a změnit místo, osud. Jen ho přijímají. Ale každý lidský nádech, každý pohyb je rozhodnutí, úžasná moc, schopnost, síla. Jenže bez kořenů se síla ztrácí a zbývá jen bolest, každý nádech bolí prázdnotou.” Alrianka se ztěžka nadechla.
“Yiori?”
“Ano, má duše žízní po Zemi, už jsem příliš dlouho člověkem. Mířila jsem do hor, když jsme se potkali.”
“Takže ty...”
“Odcházím spát stromovým spánkem.” Raolo se odvrátil.
“Pláčeš?”
“Bylo to... krásné, Yiori.”
“Ano, bylo, děkuji ti, Raolo.”
“Neodcházej!”
“Musím, jsem čím dál slabší. Prosím, pomoz mi, už nedojdu sama. Zase se vrátím.”
“Za čtyřicet let?... Dobrá, doprovodím tě.” Ohně dole ve tmě už nehořely.
“Yiori?”
“Ano?”
“Miluji tě.” Vzala jeho ruce do svých a bylo to jako by držel větve stromu.
“Vaše láska je žhavá jako slunce, ale plná marnosti, naše je chladná, ale hluboká jako noční nebe. Možná ji jednou také poznáš.” Políbila ho na tvář a on ucítil, že i rty má drsné jako kůra stromu.

----
 
Prošli průsmykem a pak ještě jedním, Raolo padal vysílením, Yiori už obrostla větvemi celá, vlekla se pomalu, mnohokrát na dlouhou chvíli strnula a ani neodpovídala na Raolovo pobízení. Ten ji nejdřív jen podpíral, pak už spíš nesl a vlekl. A před nimi se prostíral zelený les, beze sněhu a s plody, na mnoha místech vyvěrala ze země horká voda, z níž stoupala pára, a teplo bylo téměř jako v létě.
“Hargedon?”
“Ano, jsme doma, ještě malinko...” V dálce zahlédl několikrát Raolo mezi stromy mihnout se bílou skvrnu a zaslechl vlčí zavytí. Pak se Yiori na jednom místě zastavila a zůstala stát.
“Děkuji ti, Raolo. Děkuji a nashledanou - tsši lach.” A víc nepromluvila.
“Tsši lach, lásko.” Raolo dlouho seděl a díval se na ni, na malý stromek se silným kmenem a dvěma větvemi vzpínajícími se k nebi jako při modlitbě Páně. Tak ho zastihla noc i svítání, ale on se stále neměl k odchodu. A tak ho také našli alriani. A zakopali ho do země. Aby poznal lásku hlubokou jako noční obloha.

----
 
A všechno se vzpírá, šílí, lomcuje, jsi zakopaný v zemi, mrtvý, mrtvý!... Všechno? Po hodinách či dnech nezměrné hrůzy, která už nemá kam růst, po tisících nárazech týchž myšlenek o zdi lebky a hrobu - proč? kdybych! ven! vzdávám se! ne, nesmím! nechci! to je nesmyslné! proč? - zahlédl Raolo za vším tím křikem nezvyklé ticho a klid. Zprvu se rychle ztrácelo, rval se s ním, to je přece poslední apatie, to ne! Bože, prosím, pomoz, to přece není možné! Ale pak se rozkládalo všude kolem, bylo vší tou chladnou zemí, jež se dotýkala jeho celého - jíž celé on se dotýkal a začal se v ní a v klidu, kterým byla, rozplývat a rozpouštět. Ještě se snažil vzepnout - vždyť umírá, vždyť je zakopán v zemi, na opuštěném místě, zapomenut... ale nevadilo mu to, nepřišel žádný pocit neklidu s tou myšlenkou, viděl se náhle zvenčí, viděl celý les, celou zem, viděl i skrz ni a celého jej ovládlo jediné: ano, toto je stromový spánek a já jej spím spolu se všemi, se všemi, s ní, s tebou, má Yioiri. A země mu odpovídala: se mnou, se mnou, můj Raolo, a pak už jen oba tiše plynuli, spolu, spolu... A kořeny jejich duší se k sobě něžně přivinuly...
Download
| Kde duše má kořeny svými se k zemi přivine || Delf-Kde_duse_ma.pdb || staženo: 580x |

| Povídky |
| 2005-01-03 12:39 || marek | | čten: 10426x , naposled: 2017-07-24 11:58 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Vetřelec 5
Alien5 - Pohleď mi do očí!
Příběh Ellen Ripleyové a vetřelců, navazující na čtvrtý film série "Resurection"
 Tiché pípnutí. Na obrazovce se rozvine zelený hádek slov, pak další.
„Armádní loď Argus II - nejvyšší priorita - identifikujte se!“ Spícímu mozku trvá jen okamžik, než si na sebe rozpomene.
„Betty, osobní člun třídy Koala-A, bez nákladu, jeden člen posádky v hibernaci. Odpovídá autopilot.“
„Identifikuj posádku!“ Dlouhá pomlka.
„Lituji, v centrální paměti informace chybí, hibernátor nepropojen s centrálním systémem.“
„Váš kurz?“
„Neudán.“
„Odkud letíte?“ Pomlka je tentokrát ještě delší.
„Lituji, informace chybí.“
„Přejděte na náš kurz, kontakt v nula plus patnáct hodin...“
 
***
...prolínání mlžnými závoji polovědomí, zšeřelé roztmívání a zas upadání do noci, šepoty a slova plující někde vedle ní... „...vstoupila jsi do mě... když jsem spala, ale já... necítím zlobu... Celý život jsem proti tobě bojovala, ale ty jsi mi přesto dala nosit svoje dítě, které... mě přivedlo až za hranice Hádu... a odsud zpět... Vzali mi ho, protože jsem k němu byla macešská. A přitom jsem ho nedokázala nemilovat, i když mě zabíjelo... i když jsem umírala...“ Matné rozbřesky, nejasně splývavé doteky, ozvěny přelévajícího se prostoru a času. „Co se se mnou stalo? Kde? Kde jsem?... Jsem?“ Neostré obrazy rybího oka paměti. „Zabila jsi mě tím, že jsi do mě vstoupila a nebylo už možné, tě udržet vevnitř. Měla jsi zemřít se mnou, ale naopak já prošla tebou jako branou... jsi se mnou... stále se mnou...“ Z veliké dálky přilétávají závany chóru hlubokých monotónních hlasů, které ji znovu uspávají...
Když se poté probudí, rychle a vcelku jasně si na všechno vzpomíná. Jmenuje se Ellen Ripleyová a všechny její vzpomínky jsou plné jeho - zdá se jí, že celý život bojuje s jejími dětmi - s černými dětmi černé královny, s vetřelcem. Kvůli němu zemřela na Fioře IV., kvůli němu byla naklonována na armádní lodi Argus I, kvůli němu Arguse zničila a kvůli němu se ocitla na... Zemi...
Prudce se zvedne na lůžku. Malá místnost se dvěma čtvercovými otvory místo oken a úzkými dveřmi v hliněných zdech. Chladný vzduch proudí dovnitř a ven v nepravidelných nárazech, přináší vzdálené povykující hlasy.
Země... Země? Co je to za iluzi? Sáhne na kožešinu, kterou je přikrytá, na hrubou zeď, která se drolí. Nahá vyskočí k oknu.
„Aelein ištah.“ Ve dveřích stojí mladá žena a usmívá se. Volný, pískově okrový háv má jen obtočený kolem těla. Obrovské krásné oči ji klidně pozorují.
„Aelein... Xhsahra.“ Podivný, cizí přízvuk. Lehce se přitom ukloní. „Ištah...“ a série melodických zvuků, připomínajících spíš zvířecí než lidskou řeč.
„Kde jsem? Co to je?“ Rozmáchne se Ellen kolem sebe míníc tím i závratně nekonečnou zeleň za oknem.
„Matchahrach.“ Slova zní hluboce v ženině hrdle. Zároveň široce. Vyhlédne přitom z okna a s ještě širším úsměvem opakuje: „Matcharchach.“
„Kde jsou ostatní? Kde je Callová?“ Žena se jen dívá a usmívá. Pak ukáže na hromádku vedle lůžka a vyjde ven.
„Co to má znamenat? Kde to jsem?“ Ellen kolem sebe za chůze omotává hrubou látku. Prochází kolem nízkých hliněných stavení choulících se na velké skalní terase vysoko nad řekou. Na protější straně se zvolna zvedá zvlněný lesní masív táhnoucí se až k dalekému obzoru. Když se k němu zadívá, zatočí se jí z té nekonečnosti hlava. Zastaví se, žena zůstane stát kousek od ní pozorujíc její nevěřící oči.
„Co to sakra je?“ Rozpomíná se na všechno, jen na to poslední ne. Jak se sem dostala. Co se stalo po přistání. Znovu tytéž matné obrazy jako ve spánku. Podivný pocit. Neskutečno. Ohrožení. Prosmekává se jí mezi prsty. Znovu - jako když... co? Úlek, sevření v hrudi. Jako když... Vybaví se jí neskutečně dávná vzpomínka - dárek, zabalený dárek pod umělohmotným stromečkem. Držela ho v ruce a strašlivě se chvěla. Ano - tolik chtěla, aby v něm byla malá androidka, a když to vypadalo, že možná ano, bála se jej otevřít... co když to není pravda!
Pokřik kdesi dole na okamžik utichl a hned se rozbouřil ještě víc.
„Aelein, Aelein!“ Žena jí naznačila rukou, že se to týká jí.
„Aelein,“ ukázala přímo na ni. Pak na sebe: „Xhsarha.“ Ellen přikývla. „Xara? Jmenuješ se Xara? Řekni mi, Xaro, kde to jsem?“ Bezradně rozhodila rukama kolem sebe. Obstoupili je děti, tiché a soustředěné. „Kde jsem se tu vzala? Odkud? Kde je člun?“ Ukázala k nebi a naznačila padat. Jeden z chlapců vzal kámen, zopakoval její gesto a položil jej na zem.
„Tat!“ ukázal za kopec.
„Tat?“ Ellen natáhla ruku týmž směrem. Chlapec ji chytil za zápěstí a opravil.
„Tat!“
***
...temná hmota válečné lodi roste za panoramatickými okny, člun se probouzí. Temperuje vnitřní prostory, regeneruje atmosféru. Žena v hibernátoru však spí dál. Sní?
***
...přes vodu vedl visutý most, lesem pak vyšlapané stezky. Vedli ji. Děti a Xara. Xara mlčela, jen oči se jí stále smály. Děti neustávaly halasit všemi lidskými i zvířecími hlasy. Pobíhaly kolem. Přinesly nějaké plody. Měla skutečně hlad, ale podívala se nejprve na Xaru. Ta jen kývla. Chutnaly sladce, některé trpce. Les prořídl, krajina se srovnala. Člun byl vidět z dálky, z nehybného obrysu se však nedalo nic vyčíst.
Děti vyběhly napřed a otevřely vchod, ještě než ke člunu došla. Chovaly se s naprostou samozřejmostí, jakoby jí ukazovali svůj dům. Systémy fungovaly, i když mnohé na hranici, mnohé již v nouzovém režimu. Prohlédla všechny prostory, nikoho nenašla. Vyvolala paměť černé skříňky. Končila úspěšným přistáním (už zde podivení, nikdo je nevítal, nikdo nestál na stráži), pak sumy analýz: nevěřícně je procházela. Ano, to byl ten pocit, ten úlek. Země! Země? Země jako ze starých obrázků, jako zahrada Eden. Žádná města, žádní lidé - tedy - žádní... žádná... To byly ale jen pocity, něco dávno zapomenuté vevnitř, co se pohnulo a zamroukalo ze spánku. Pak ale analýzy atmosféry a vystřízlivění: enormně bioaktivní! Člun ani neměl vybavení, kterým by dokázal analyzovat ovzduší nabité biologicky aktivním materiálem. Natož vybavení, jež by je dokázalo před takovou dávkou agresivity v každém nadechnutí ochránit... Země! Opuštěná a čistá. Až příliš. Až příliš živá. Až příliš silný sen. Mohli žít ve člunu. Možná rok, dva. Stará herka s neúplnou recyklací odkázaná na vnější zásobování. A s prázdnými nádržemi, s nimiž se nedá odletět. V pasti. Oni tři si vzali skafandry. Ochrnutého Nicka nesli. Robot Callová šla s nimi. Callová?
Děti suverénně zasedly do pilotních křesel. Přesnými pohyby oživovaly systémy.
„Fsthatach takrhrhrh!“ zachrčela holčička hrdelním hlasem částečně na Xaru, částečně na ni. Xara se zasmála: „Říká, že vám šilhá gonio,“ řekla.
„Gonio? Rozumíš?“
„Nemluví o stroji...“
„Co se děje? Kde jsou ostatní? Mluv!“ Člun se zachvěl, jak holčička nahodila motory.
„Ksakru, co to znamená? Přestaňte, nerozumím ničemu, co to je?“
„Aghráí! Sulla!“ křikla jen Xara na děti a otočila s k odchodu.
„Xaro! Mluv zatraceně! Mluv!“
***
...muži ve skafandrech prohlédli celý člun a poté jej vtáhli do vnitřního doku Arguse II. Ženu přenesli do karantény i s hibernátorem. V jeho paměti nebylo téměř nic. Jen jméno: Ellen S. Ripley.
„Podle oficiálních záznamů je ta žena přes třista let mrtvá. Zemřela na Fioře IV.“
„Fiora IV? Proč tam není víc? Rozluštěte to!“
„Není to tajné, vypadá to jako přemazané vojenským virem. Něco podobného používáme také.“
„Hledejte dál!“
„Pane!“
„Co je? Mluvte!“
„Ta žena není člověk.“
„Robot?“
„Ne. Diagnostika je zmatená, hlásí možnost xenózy.“
„Xenóza? Nebyla Fiora IV uzavřena také kvůli xenóze?“
„Ano, pane, vetřelec.“
„To by odpovídalo, je tu pár shodných parametrů.“
„Má ho v sobě?“
„Ne, pane, jde jen o odchylky ve struktuře některých tkání. A tahle stará jizva - možná ho v sobě měla.“
„Počkejte - je to klon!“
„Má výrobní číslo?“
„Ne, identifikační čip je kódovaný, ale je to armádní typ.“
„Pane, Fioru IV navštívila asi před sto lety armádní loď Argus I, nedlouho potom byla zničena.“
„Zdá se, že se to skládá. Argus získal na Fioře její tkáň infikovanou DNA vetřelce a spolu s ní přivedl na svět i jeho.“
„A to Arguse zničilo...“
„To nebo spíš ona? Ona přežila. A byla jím přece posedlá... Spojte mě s Mrakem, myslím, že se nám naskytla jedinečná příležitost.“
 
***
„...tvoji dva přátelé jsou mrtví. Zabila je infekce. Byli zvyklí na sterilní prostředí vašich lodí.“
„A Callová?“
„Nespěchej.“
„Nerozumím ničemu.“ Xara se zastavila a zahleděla se do dálky.
„Matarah,“ vydechla tiše. Řeka se leskla pod nimi svinutá mezi lesem a skalami, odrážela slunce a nebe, barvy byly syté a čisté.
„Co to znamená?“
„Matarah? Matka...“
„Matka? Ale kde jsou města, letadla, rakety? Kde jsou všichni?“
„Tam, odkud jsi přišla ty. Snad už zapomněli, že tu kdy žili. Nebo se možná bojí. Viděla jsi, že mají proč. Odvykli - na život.“
„Jak je ale možné za tak krátký čas... Pamatuji si...“
„Co? Špínu, kterou tu nechali než odešli? Možná i proto se bojí zpátky. Ublížili jí a tíží je vina. Tu skutečnou špínu si však odnesli s sebou.“
„Jaktože jsem přežila já, proč jsem nezemřela na infekci?“
„Ty? Jsi přece napůl drak.“
„Myslíš vetřelce?“
„Tak. Staré mýty se o tom mnohokrát zmiňují - napůl člověk, napůl drak.“
„Co to znamená?“
„To znamená víc, než si myslíš... ale o tom ještě bude řeč. Teď pojď, čekají nás.“
 
***
„...poslední velitel Arguse I, generál Peres, byl tak trochu dobrodruh, nicméně je zřejmé, že v této věci jednal v souladu se zájmy nejvyšších míst...“
„...myslel jsem si to...“
„...bylo velká škoda, co mu stalo. Xenóza vetřelcem se od té doby nikde neobjevila. A že nebylo málo těch, kdo se jí snažili napomoci. Tedy... krátce řečeno - zájmy těchto míst se od té doby nezměnily.“
„I to...“
„...jste si myslel zcela správně, admirále Daltone, a učinil jste dobře, když jste nás informoval. Ovšem také doba se příliš nezměnila. Nemůžeme vás otevřeně podporovat. Vztahy mezi Mrakem a Impériem leží neustále na vážkách. Nemůžeme riskovat. Budete odkázáni sami na sebe a jestliže se cokoli stane, prohlásíme vás za napadené xenózou a necháme vás zničit.“
 
***
 
...tančili kolem ohňů, oslavovali ji. Tančila s nimi, smála se. A nevěřícně přitom pozorovala samu sebe. V hlavě jí přitom znělo Xařino tiché, šeptavé, ale důrazné: Matarah.
„Líbí se ti tu?“ Xara ji našla udiveně procházející nočním lesem plným těžké vlhké vůně.
„Jak se cítíš?“
„Nevím. Nic nechápu.“
„Neptám se tě, jestli chápeš, ale co cítíš. Jak se ti dýchá? Jak - se - cítíš?... Zkus se nadechnout, hodně nadechnout!“ Zkusila to, zatočila se jí hlava.
„Ne, víc! Musíš víc!“ Nadechla se víc. Xara se opřela zády o kmen a zaklonila hlavu, zhluboka dýchala.
„Krása... všechno - jedna - krása... chceš vědět, kde je Callová?“
„Kde?“
„Tady, všude. Zkus ji zavolat, třeba tě uslyší.“
„Kde tady?“
„Tady, ve stromech, v houbách, ve zvířatech... Hááííí, Kóóól!“ Xara zavolala sama neurčitě do prostoru.
„Kóóól! Tá sí, tá sí, Kól!“ Větve nad její hlavou se pohnuly, sklonily se níž. Ozvalo se tiché zaškrábání, písknutí a na rameni jí seděl malý stín - veverka.
„Tady všude,“ opakovala Xara berouc zvířátko do dlaní. „Všechno je spojené, celá Země, celý vesmír jako jediná síť. Callová se v ní rozpustila... Copak je ti? Ellen?“
„Proč jsem tady? Prosím, proč? Co se to děje?“ Vydechla, schoulila se na zem objímajíc si kolena.
***
„...nebudeme ji vůbec probouzet, jen otevřeme hibernátor a odebereme materiál.“
„To ji zabije.“
„To se samozřejmě může stát. Jestliže je infikovaná, je lépe, když spí, než aby nám tu pobíhala po lodi.“
„Pane, manuální ovládání je zničené, zkusíme se napojit na vnitřní kompjútr... není to unifikovaný typ... spíš to vypadá jako nějaká improvizace, jsou tu syntetické obvody jaké používají androidi...“
„Pozor, oživlo to! Spouští dehibernaci! Poplach! Vyklidit prostor! Okamžitě uzavřít!“
„Bylo to tak nachystané, pane, nemohu za to.“
„Může to být past, pane, měli bychom ji okamžitě zničit.“
„Jste voják nebo srab?! Co budete dělat, až uvidíte opravdového vetřelce? Je tam jedna ženská, která bude mít po sto letech hibernace pěknou kocovinu.“
„Od vetřelce vím, co čekat, pane.“
„Pane, ty androidické elementy v hibernátoru pocházejí z androida druhé generace jménem Callová. Ona byla také na Argusu.“
***
„...nerozpustila se tak docela. Napojila se.“ Xara ji vedla dál do lesa, tma houstla, ale ona šla stále jistě, chvílemi jí pomáhala pevně ji držíc za ruku. Hlava se Ellen stále točila.
„Už tam budeme... nezapomínej dýchat!“ Úzká roklina byla úplně černá, po jejím kamenitém dně tekl potůček a čvachtal jim pod nohama.
„Pozor na hlavu!“ Protáhly se do jakési díry, z jejíhož stropu čněly šlahouny kořenů.
„Kól ištah!“ Před nimi vzplanulo bledé světlo. Když jí Xara uhnula z výhledu, Ellen vykřikla. Callová visela před nimi v nevelkém výklenku vpletená do kořenů prorůstajících stěnami. Spleť šlahounů vrůstala ze všech stran do nahého těla androidky.
***
„...android? Nechte to prohlédnout Otce, možná se mu podaří rekonstruovat něco z paměti... Jak je na tom ta ženská? Dejte ji na obrazovku!“
„Probouzí se velmi rychle, už by mohla reagovat.“
„Dobrá, zkusím na ni promluvit, přepojte mě.“
„Můžete, pane.“
„Ripleyová, slyšíte mě?... Ripleyová?... Co dělají měřáky, reaguje nějak?“
„Slyší vás, ale reakce jsou nevýrazné.“
„Ripleyová... Ellen! Byla jste dlouhou dobu v hibernaci, vzpomínáte si?“
„Pane, reakce je silnější, pohnula se.“
„Dobré ráno, Ellen. Jak se cítíte...“
Odpověď byla nečekaná. Spící holografická tvář vznášející se v čele velícího sálu náhle otevřela oči a pohlédla přímo na ně.
„Děkuji za optání, admirále Daltone, nikdy jsem se necítila lépe.“ Hlas zazněl ze všech reproduktorů, mohutný a zesílený, podbarvený standardním témbrem palubních mozků. Nastalá panika proběhla tiše a téměř nehybně jen zběsilým pobíháním prstů po klávesnicích, šepotem do hlasových vstupů, tikotem bytů do neuronálních interfejsů.
„Všechno se zdá v pořádku, pane. Síť nic nehlásí.“
„Promluvila na Otcově kanálu. Někdo dal Otci příkaz.“
„Nikdo z posádky to nebyl.“ Tvář je pobaveně pozorovala.
„Pane! Otec ztratil síťovou prioritu, něco je nad ním, něco přestrukturovalo hierarchii sítě.“ Žena v hibernátoru se posadila a její nadživotní tvář se na ně zářivě usmála.
„Vítám vás na své lodi, admirále Daltone.“
 
***
„...Ištah, Ellen, ráda tě vidím.“
„Jsi v pořádku, Callová?“
„Nikdy mi nebylo lépe...“ Chtěla se k ní vrhnout, ale Xara ji zadržela.
„Opatrně, potrháš vlákna!“
„Ne! Callová, řekni mi, co se děje, vysvětli mi to. Byli jsme tam a najednou... co je tohle?“
„Sama to teprve začínám chápat. Teprve se učím, ale je to úžasné! Zatím jsem spojená jen s okolním lesem, ale to je jen začátek. Je to jako superpočítačová síť, celý svět, celý vesmír jako jeden počítač, jako jediný proud informací. Hmota rovná se energie a energie rovná se informace. A nám přece vždy tvrdili, že androidi nemají duši, ale jen informace...“
„Vzpomínáš, Ellen? To tvrdili lidé i sami o sobě... Callová chce říct, že vidí mnohé jinak.“
„Ripleyová, udělali jsme mnoho věcí špatně. To s vetřelcem, neměli jsme jej vyhladit...“
„Stačí, Callová, nesmíme na Ellen spěchat, zdaleka ještě neví, to co my.“ Xara táhla Ellen ven z jeskyně. Tma byla ještě hustší.
„Neboj se, Ellen! Neboj se!“ Volala za nimi Callová, celý les kolem šuměl a zvučel hlasy a natahoval k nim své ruce.
„Co jsme udělali špatně? Mluví divně, proč mě táhneš pryč? Bože, chápu to čím dál míň!“
***
„...výborná práce, Callová! Někdy mi budeš muset ukázat, jak to děláš. Kde je posádka?“
„Stopadesát dva osob v hibernaci a v ubikacích je plně pod kontrolou, patnáct osob na velitelské palubě je částečně ozbrojeno, nebezpečí je minimální. Devětadvacet ozbrojených osob lze pacifikovat s určitým rizikem ublížení.“
„Pane, něco takového je naprosto nemožné...“
„Pane, vidím vstupy do sítě. Nejdou ale zevnitř - jsou zvenčí, jakoby od něčeho s vyšší prioritou...“
„V pořádku, Callová, s tou pacifikací počkej... Admirále!“
„Zadejte kód nejvyšší nouze! Zkoušejte vyvolat Otce!“
„Pane, kódy jsou změněny.“
„Otec je mrtev, udělala jsem z něj modul třetí kategorie. Můžete mi říkat mami.“ Hlas znící ze všech stran se smál.
„Slyšíte Daltone? Callová má vaši loď plně pod kontrolou. Předejděte prosím zbytečným obětem a nejdříve mě vyslechněte. Chcete vetřelce? Já také. Pomozte mi a já pomohu vám.“
„Toto je vojenská loď, Ripleyová. To, co děláte, bude každý jednoznačně kvalifikovat jako teroristický útok a jak jistě dobře víte, armáda s teroristy nevyjednává.“
„Přesně tak, admirále. Takže pro armádu jste v tuto chvíli odepsaní. Jednáte jen sami za sebe. Jde jen o to, jestli si prosadím svou s vámi nebo bez vás. Navíc - opakuji - v tom základním se naše zájmy shodují.“
„V tom případě předejte řízení zpět Otci a můžeme pokračovat podle našich standardních postupů.“
„Říkám pouze v tom základním. Nebýt Callové, neprobudila bych se. To od vás nebylo hezké... Podívejte, Daltone, o vetřelcích toho vím zdaleka nejvíc. Nerada bych, aby Argus II dopadl jako jeho mladší bratříček. Proto s okamžitou platností přebírám kompletní velení.“
„Co když odmítneme?“
„Jen co se osprchuji, svolám poradu řídících a výzkumných týmů. Tam vám odpovím na všechny dotazy. Prozatím děkuji.“
 
***
...znovu tančili. Tentokrát bylo ohňů třikrát víc a písně zněly kvílivě a zlověstně. Gradovaly po celý večer a černé a rudé masky křivily zubatá ústa do ironických úšklebků. V nejdivočejším reji se pak celá vesnice odebrala do skal nad osadou, do svatyně ukryté hluboko v labyrintu chodeb. Obrovitá černá socha vtesaná do stěny dómu v sobě neměla téměř nic lidského.
„To je vaše bohyně? Proč je tak děsivá? Nevšimla jsem si, že byste byli příliš bázliví?“
„Ona není zlá. Ona jenom je. Je zároveň dobré i zlé. Nerozlišuje. Dává nám všechno, ale také všechno bere. Všechno je v ní v rovnováze. To jen mi si vybíráme to nebo ono. Když chceš, dostaneš cokoli si jen přeješ. Ale zase to vrátíš.“
„Myslíš zákon o zachování hmoty a energie?“
„Dalo by se říct, ale to je příliš - neosobní. Člověk by si lehce mohl myslet, že se ho to netýká, a my jsme tu právě proto, abychom si uvědomili...“
„...že zemřete, to je podivné náboženství.“
„...že jsme s ní stále spojení. S ní a tím se vším. Každý z nás je jen částečka, nikdo není dokonalý ani úplný. Ale to, co chybí mě, je v tobě a naopak. Snadno se to zapomíná, protože to, co nám chybí, je často to, co sami odmítáme.“
„Co například?“
„Například smrt.“
***
„...střelba na dvanácté palubě. Devětadvacet osob se snaží dostat do spojovacího sektoru. Rozhodni se rychle, Ripleyová, dlouho je neudržím.“
„Admirále, zastavte je!“
„Vědí, že jsem pod nátlakem. Jednají na vlastní pěst. Zabijete je?“
„S tím přece museli počítat.“
„Jsou to vojáci. A potom... možná nevěří, že byste...“
„Neříkají si o to snad? Ale ne, nezabiji je... Callová, slyší mě?“
„Slyší všechno.“
„V pořádku. Poslouchejte mě! V této chvíli v sobě vy všichni máte vetřelce. První, co Callová udělala bylo, že do klimatizace vypustila virus Nostromo obsahující vetřelčí DNA.“
***
„...temnota je všude kolem nás... je v nás... temnota a smrt. Ona je všechno, všude, pořád. Kdo z ní chce vyjít, musí se něčeho vzdát. Levé pravého, pravé levého, horní spodního... ale pak mu to chybí, pořád nám něco chybí, pořád nejsme úplní... ale zároveň proti tomu, co nám nejvíc chybí, nejvíc bojujeme. Protože nám to připomíná, že nejsme všechno, že je tu něco víc, co po nás bude chtít splatit dluh... A ty jsi se s ní setkala - s temnotou samou.“
„Mluvíš o vetřelci?“
„Tak. Potkala jsi ji jednou a ona tě od té doby neopouští. Vzpomínáš - vstoupila do tebe, když jsi spala a dala ti nosit svoje dítě. Ale ty jsi ho zabila - tehdy na Fioře IV. Tedy tě přivedla zpět a dala ti další. Vzpomínáš si? To ty jsi dala královně kus sebe samé - dělohu. Narodil se netvor, nediv se. Dala jsi málo. Toužil po lásce, ale byl ještě příliš nemilován, proto zlý. Vyděsil tě a ty jsi ho vypudila do nicoty... Ale po tváři ti tekly slzy.“
„Proč mi to říkáš?“
„Protože se s ní setkáš znovu.“
„Jak to víš?“
„Bylo to něco zkouška... A ty jsi dala málo.“
„Málo čeho?“
„Jsi napůl člověk a napůl drak, nemůžeš být buď jedno nebo druhé. Obojí! Musíš svého draka najít a dát mu všechno.“
„Dát? Vetřelci?“
„Můžeš s ním sebevíc bojovat, ale nikdy se ho nezbavíš.“
„Zabila jsem ho. Všechny. Už není!“
„Kdybys ho opravdu zabila, byla bys mrtvá. Nosíš ho stále se sebou. Najdi ho. Nebo si zase on najde tebe!“ Xara vzala Elleninu ruku a zvedla ji. Světlo posvátného ohně na ni dopadlo a zalesklo se na úzkých, ostrých černajících se nehtech tolik už podobných drápům.
***
„...co jste si od toho slibovala? Loď vetřelců?“ Posádka byla na pokraji paniky. Černající kůže, mohutnící vystupující kosti, narůstající agresivita...
„Rozstřílejí nás pěkně z dálky, abysme jim nezasvinili štíty! Ani hymnu nám nedají zahrát!“
„Ne, to ne. Poslouchejte mě chvíli! Sedněte na zadky a poslouchejte!... To, že jsem zase tady, neměl nikdo původně v úmyslu. Vědci z Arguse I se nejprve snažili izolovat ze vzorku mé krve čistou vetřelčí DNA. Nepodařilo se jim to, ale ona tam skutečně byla. Jenže oni přišli k zajímavému závěru, který je v dalším snažení zastavil. Zjistili, že vetřelec nejen, že potřebuje hostitele, ale on dokonce staví na jeho DNA! Při zahnízdění infikuje hostitelský organismus virem, který prakticky jen přestrukturuje DNA hostitele a vetřelec je tady. Na Argusu I byli dokonce blízko tvrzení, že to je hlavní způsob vetřelcova rozmnožování - rozbíjí hostitelskou DNA a jakoby ji formátoval na vlastní. Z některých výsledků také vyplývalo, že kdyby lidé nakažení vetřelcem přežili, rodili by se jim vetřelci. Působení je však postupné a také značná druhová inkompatibilita - vzdálenost obou DNA - způsobuje, že proces je pomalý. Zřejmě proto používá vetřelec ještě onu rychlou cestu, kterou právě známe - královna pomocí larev zanese do těla hostitele svůj vlastní klon. Ten je většinou geneticky sterilizovaný - tedy jenom dělnice - a připravuje podmínky pro novou generaci vetřelců vzniklých z čerstvé DNA hostitelů... Jak už jsem ale řekla v mé krvi - či mám-li říkat v krvi mé matky - z Fiory IV se vetřelčí DNA vyskytovala i samostatně - to byl ten malý, kterého mi vyndali. Tu v sobě již nemám, proto by mé další klonování bylo k ničemu, ale onen virus v sobě mám stále...“
„Počkejte, počkejte! Podle toho, co říkáte, byste už měla být proměněná ve vetřelce.“
„Přesně to se vám snažím říct.“
***
...utíkala lesem, padala, vstávala, chytala se kmenů a větví.
„Callová, k čertu Callová! Měli jsme zabít sebe, ne jeho! Zatraceně!“ Utíkala, padala, bezmocně bila pěstmi do vlhké země.
„Jak mám zemřít, abych zemřela? K čertu!“ Někde blízko zaslechla hlasy, zvuky, tiché kvílení sirén. Aniž by chtěla, dostala se k roklině s jeskyní. Zvedla se. Z jeskyně vycházelo bledé světlo.
„On je smrt, Ripleyová. A té se smrtí nezbavíš... Přečetla jsem si záznamy z Arguse I. Víš, že jsme měli vetřelce všichni v sobě? Šíří kolem sebe virus, kterým dokáže změnit každou dostatečně komplikovanou živou formu sám v sebe. Žádné senzory ho nezaznamenaly, protože je nesmírně jednoduchý - geniální...“ Kořeny objímající a pronikající Callovou zesílily, její tělo se již začínalo trhat.
„Takže jsem ho přinesla i sem?“
„Ano...“
„Proboha...“
„Ne, neboj se. Na zdejší poměry je příliš pomalý - odchylky, které stačí způsobit, jsou mezitím již několikrát opraveny. Život tu má přílišnou převahu.“
„Co já? Šířím ho?“
„Ano, ale jak říkám, tím se netrap.“
„Musím zemřít!“
„Naopak, musíš žít! Jenom tak ho zastavíš! I v sobě!“
***
„...takže vy jste dokázala ten virus zastavit? Jak?“
„I když se jedná o relativně pomalý proces, měla bych už dávno mít dvě řady zubů a slintat tu po vás - a to je to zvláštní - proces lze zastavit. Bohužel vám nemohu říct víc, protože víc nevím. Jedinou pokusnou osobou, jež byla k dispozici, jsem já... a nyní vy...“
„Jste si vůbec jistá, že se vám to podařilo?“
„Ano jsem, ale to je to jediné, co vám k tomu mohu povědět. Nemám v ruce žádné důkazy.“
„Je to „zastavení“ definitivní?“
„Ne, to, co se podařilo mně, není definitivní. Minimálně stále přenáším virus.“
„A jak to vůbec vypadá?“
„Jde o psychosomatický proces v tom nejvlastnějším slova smyslu. Je obecně známé, že psychické procesy plynule přecházejí ve fyzické. Jako vojáci, jste se všichni museli ve výcviku setkat s metodou biofeedback. Armáda se údajně pokoušela ovlivnit touto metodou přímo DNA. Výsledky byly samozřejmě tajné, leč právě vysoký stupeň utajení říká mnohé. A já na sobě proces zastavení také vyzkoušela celkem úspěšně. Teď já chci vetřelce a vy se jimi zase nechcete stát. Já pomohu vám, vy mě. Vy budete proměnu zastavovat, zatímco já se pokusím pomocí stejné metody soustředit vetřelčí DNA do jednoho vajíčka a pomocí partenogeneze stvořit nového jedince...“
„Rozumím dobře, že chcete modifikovat DNA vůlí? Jak si to představujete?“
„Jak?... viděli jste někdy meditovat indického jogína?“
 
***
„...nesmíš se na ničem zastavit. Život je proud, ve kterém je všechno. Jen jestliže všechno proudí, žijeme. A jen život je lékem na smrt, na temnotu. Cokoli odmítnout je ale jako bránit proudu, jako zemřít. Zkus to - všechno v sobě rozproudit, vyčisti skrytá zákoutí, ve kterých voda stojí a hnije! Rozdýchej je, dýchej co nejhlouběji! Nepřestávej!“
Seděla na skále, vysoko nad řekou. Seděla den a noc. Plakala, křičela, smála se. Den a noc a pak další. Tančila vysoko nad řekou s očima plnýma slz smíchu a pláče. Tři noci a den tančila a ruce jí zase změkly a zvláčněly.
***
„...je to teď na tobě, Callová!“ Ticho a tma, osamělá světélka kajut jako plaménky svic vprostřed noci. V nich každý sám se svojí... co se to prodírá mojí kůží na povrch, co je - co jsem - tam uvnitř? Co černé, mrazivé, svíravé? Co tak cizí a přesto tak mé, že nejde utéci, nejde to zabít, aniž bych ne... zemřel já...
„Proč na to nejsou pilulky...“
„Bojím se, co když se to nepodaří...“
„Otče náš, jenž si na nebesích, posvěť se jméno tvé...“
„Je to past! Rozstrkala nás do kajut a zavřela! Budeme tu jako chovná zvěř!“
„Admirále, zrušte to! Vlezeme všichni do hibernace a pojedeme domů!“
„Mlčte už!“
„Nenávidím vás všechny!“
„Ripleyová, věřím ti!“
„Všechny systému v pořádku, loď plně v automatickém režimu. Přeji šťastnou cestu. Předpokládaný další kontakt v nula plus stotřicet hodin...“
Není živoucí tvář, která není tváří dítěte, není živá ta tvář, jež nemá slzy, jež nemá smích. Kam se poděly tvrdé tváře kosmických mariňáků, když loď potemněla a když do jejich samot nahlédl chlad venkovní noci? A zbraně jsou k ničemu, když se v temném zákoutí mysli zalesknou dvojité řady zubů, když je člověk cítí až na kůži a pod ní. Když se nahé tělo zmítá v drápech vlastních fantómů, zborcené potem a zalité vlastní krví, kterou kdy prolilo jiným.
„Proboha, Ripleyová!“
„Matko, ááá.“
„Bolí to, bolí to, bolí!“
„Néééé!“
Ale ty ničemu nesmíš říct ne. A já už ti neříkám ne. Naopak tě volám. Čekám a má náruč i můj klín jsou ti otevřené. Ano - měl jsi tak lidské oči. Promiň mi, promiň. Odpouštím ti... A chlad noci se mění v chvějivé teplo hluboko uvnitř, co mělo být mrtvé, ožívá...
„Bože...“
***
„...Ripleyová podařilo se to! Slyšíš mě, podařilo se to!“
„Páni, nikdy bych nevěřil, že budu mít takovou radost z toho, že jsem člověk.“
„Děkuju ti, dobrý bože. Doufám, že za tohle se už nebudu muset celý život modlit.“
„Ellen, jak se cítíš? Podle přístrojů jsi v pořádku. Plod už je ve stadiu gastruly. Dělení probíhá zrychleně.“
„Díky, Callová, nikdy jsem se necítila lépe - abych citovala klasika. Co posádka?“
„Tři muži a jedna žena mrtví - nedokázali to a přeměna u nich pokročila už příliš daleko. Použila jsem nervový plyn.“
„Myslela jsem, že to bude horší. Dobré ráno, admirále.“
„Rád jsem se ho dožil, co pro nás máte dalšího?“
„Inkubátor je připraven? Dejte sebe a své lidi co nejdřív zase do provozu. Měli byste brzy dokončit magnetickou klec.“
***
...ještě nedýchá, ještě snad ani neví, že je. Ale je. Malé klíčící semínko mé smrti... které jsem věnovala celý život...
„Měla jste někdy děti?“
„Jeden potrat.“
„Umělý?“
„Samozřejmě, doktore.“
„Nechtěl jsem se vás dotknout, Ellen. Víte tedy, o co jde. Nebojte se, přestože jsme armádní loď...“
„Ellen?“
„Ano, Callová?“
„Já... nejsem si jistá, ale... v síti došlo k docela drobným jevům, které myslím souvisí...“
„...se mnou?“
„Řekla bych, že ano. Víš, jak se tomu říká - synchronicity.“
„Náhody?“
„Nevím, ano. Nemohu to dokázat, ale ty korelace jsou nápadné.“
„Na androida mluvíš zatraceně lidsky.“
„Bojím se o tebe, Ellen.“
„Ne, neboj se. Já to... také to cítím.“ Nejsi má smrt, co bych byla bez tebe? Patříme k sobě, vždy jsme patřili...
„Děje se něco, Ellen?“
„Nic vážného, doktore. Jen to zrušte, on chce zůstat se mnou.“
„Kdo... Ellen, to nemyslíte vážně...“
„Žádný inkubátor. Nechám si ho.“
„Ale to... Admirále, slyšíte to? Ona se zbláznila!“
 
***
...tiché cinknutí oznamující návštěvníka splynulo s tóny varhan znějícími ztemnělým prostorem. Trvalo chvíli než se tři hradby dvojitých bezpečnostních dveří pootevíraly a zase uzavřely. I ony byly tiché a jakoby unylé.
„Dobrý večer... zase mu čtete Bibli?“
„Ach, sám admirál přišel potěšit osamělou ženu... Při vojenských předpisech hrozně kope.“
„Říkejte mi prosím Nugget nebo jen Nag... Nechápu vás, Ripleyová. Půl života s nimi bojujete a teď, když jsou pryč...“
„Ellen.“ Podala mu ruku a on ji políbil.
„Posaďte se. Něco k pití?“
„Díky, nic. Nebo jen vodu.“
„Není pryč, je tady, ve mně.“
„To jste chtěla sama.“
„Protože tam byl pořád. Já jsem on.“
„Už jste kvůli němu jednou zemřela, proč ne podruhé?“
„Abych se zase vrátila?“
„Tak tedy? Vidíte v tom vyšší vůli? Co ale zamýšlíte dál? Co bude, až se - „narodí“?“
„Nevím.“
„Nebojíte se?“
„Víc se těším. Obyčejně těším. Proto jsem vám musela vzít loď, protože vy byste mi ho vzali.“
„Co s ním chcete dělat? Mluvíte o něm jako o dítěti, neviděla jste ho na ultrazvuku? Roztrhá vás při porodu nebo hned po něm.“
„Jeden už to neudělal... A nevěřil byste, jak je hravý. Já ho šťouchnu, on mě šťouchne, já, on, já nic, tak se začne dožadovat...“
„Nemohu tomu věřit, Ellen, nosíte v sobě tu největší stvůru, kterou svět viděl!“
„Ta stvůra měla lidské oči, věděla, co je to - láska... A to jsem jí dala docela maličko, pár zbloudilých genů.“
„Nesnažila jste se teď naopak jí dát svého, co nejméně?“
„Ano, co nejméně zloby. A snažím se o to i teď - čtu mu, vyprávím, pouštím hudbu. Víte, co má nejraději? Hlasy velryb a Zimu od Vivaldiho... Na váš hlas také nereaguje špatně.“
„Jste vzorná matka, až mu závidím. Myslíte ale, že to tak budou dělat všichni? Že tuhle superschopnou obludku budou chovat jen jako domácího psíka? Že už si nikdo nevzpomene, jak účinně zabíjel? Jste vážně tak naivní?“
„Snažíme se zakázat oheň, protože umí pálit? Vodu, protože dokáže utopit? Ani nemůžeme, protože je každý máme v těle.“
„Ale ne každý máme v těle vetřelce! Oheň je něco jako princip, nejde vyhubit, je obsažen v zákonech našeho světa. Vetřelec ne.“
„Jste si tím jist? Co je vetřelec? Nepřítel! To zní přece také jako princip. Kolik nepřátel už jsme vyhubili? Mor, choleru, AIDS, Spojené Planety Země... Kolik jich ještě musíme vyhubit, aby přestali přicházet další? Celý vesmír?“
„Proboha, Ellen, tohle není otázka filozofie. Chcete řešit celý svět, když... buď skončíte ve vojenských laboratořích Mraku nebo o nás vypukne válka, při níž nás nejspíš vymažou z prostoru vlastní lidé, abychom nepadli do rukou nepříteli... Ať to obracím z kterékoli strany - a věřte mi, že bych chtěl - nevidím východisko.“
„Co když je pro mě východiskem i smrt?“
„A to už se nebudete bát znovuzrození? To už si myslíte, že jste se vykoupila? A co my? Stošestadevadesát mrtvých není žádný hřích?“
„K tomu nedojde. Kdyby se to mělo stát, má Callová příkaz dovolit vám, abyste mě i... malého... zlikvidovali. Pak přepíše všechny paměti a vrátí se do hibernátoru... Nechám ji, ať připraví scénář fiktivních událostí a naučí vás ho, abyste i pod hypnózou vypovídali stejně.“
„Chcete, abychom zapomněli?“
„Je to vaše jediná možnost.“
„A co virus? Rozneseme ho dál!“
„Naučí je to, co naučil mě... a co naučil snad i vás, nebo... proboha Nagu, vám zase černají ruce!“
„Ripleyová! Co to má znamenat?! Fuj, vyděsila jste mě, polil jsem vás.“
„Protože zase zapomínáte, že cílem není se tmy zbavit, ale přinést do ní světlo.“
 
***
...žena s netvorem v lůně... zrušili karanténu, k ničemu nebyla. Chodila tedy volně po lodi jen napojená na monitoring, setkávala se, mluvila, jedla s posádkou. Vojenská loď se proměnila v mateřskou. Jakoby pod Elleniným srdcem rostla temnota jich všech. Obávali se jí, ale... nebylo jiné cesty. V tom vědomí však nebylo hořké donucení. Jakoby se přehoupli přes horizont a teď už jen spadali a... spadali...
„Callová?“
„Ano?“
„Řekni mi, jsi teď víc počítač nebo duch?“
„Jsem obojí, Ellen.“
„Obojí... ale jak? Jak mám cítit, abych byla obojí? Člověk i netvor?“
„Od té doby, co jsem tím, co jsem, jakoby zmizely mé hranice. Na cokoli pomyslím, tím náhle jsem, a tak na cokoli se dívám, cokoli dělám, tím se v ten okamžik stávám a zase se dívám do vlastních očí.“
„Neděsí tě ty pohledy někdy?“
„Zpočátku snad...“
„A teď?“
„Dívám se a ve všem je krása...“
„I v černém lesku ostrých jehel, které cítíš v sobě? Drásajících tě po nocích, připravených tě roztrhat... i v něm???“
„I v něm poznávám sebe. Divoké zvíře, nesvázané morálkou, bez viny, bezohledné, a proto přímé. Poznávám v něm tu nezkrotnou sílu žít za každou cenu, za každé situace, tu strašlivou a nádhernou sílu... Nejsme snad stejní? Co jiného nás přivedlo až sem?“
„Jen to?“
„Nejen to, ale na toto rádi zapomínáme... že je to v nás. Tedy to přichází zvenčí...“
„...a chce dovnitř...“
„...aby nás učilo...“
„...milovat vlastní smrt.“
„Díky ní jsi tu. Díky ní jsi to, co jsi. Díky ní žiješ.“
„Dost, Callová, prosím! Třeští mi z toho hlava.“
„Protože je na to příliš malá, věř mi, teď to vím...“
Porod začal uprostřed noci, pravidelnými stahy.
***
„...už se cpe ven! Děložní hrdlo je otevřené... On snad vážně půjde normální cestou... Ripleyová, i kdyby to náhodou nebylo císařským řezem, skutečné bolesti teprve začnou. Nemám opravdu připravit anestézii?“
„Díky, doktore, ale prosím nezkoušejte to, Callová vám to nedovolí. Klec je připravená?“
„Jste blázen... Máme drobné potíže s manipulátory.“
„Další náhody, co říkáš, Callová? Vyšší moc chce, abych to zvládla... ah...“
„Jedeme! Prosím tým, aby zaujal svá místa. Zdroje zkontrolovány - v pořádku, otvírám klec. Držím ti palce, Ellen!“ Keramito-kovové dveře zapadly, kulovitá klec se v magnetickém poli o několik centimetrů zvedla.
„Levitujem.“
„Doktore, co manipulátory?“
„Zdá se, že dobré. Jen jsem měl dojem, že tu a tam vynechají.“
„...aah... Callová, ztiš zvuk, strašně chci řvát... aa...“ Callová skutečně ztišila zvuk z klece, Ellenin křik přicházel z dálky, jakoby nevýznamná kulisa.
„Zaberte, Ellen, lekl se úzkého hrdla, cuká se do něj nacpat hlavičku.“
„To je neuvěřitelné, sklopil hroty temenních obratlů! Zatlačte, Ellen, takhle by mohl projít lehce!“
„Hrozně křičí, neslyší nás. Ellen, tlačte!“
„Vidím hlavičku! Hlavička je venku, oči má zavřené. Proboha...“
„ Taky bych to nejradši neviděl.“
„Rameno, ruka! Špatně, nacpal tam ruku! Netlačte, Ellen, zpátky! Doktore, zpátky!“
„Proč jí nedáte analgetika, dejte jí něco!“
„Prokluzují! Ty ruce prokluzují!“
„Jenom kousek, zkuste to!“
„Ne, manipulátory neposlouchají, mohl bych jim oběma ublížit.“
„Nedělá to magnetické pole?“
„Všechno ostatní funguje. Co je s tím, Callová?“
„Neregistruji žádné poruchu, autotesty v pořádku.“
„Ellen, dejte ho zpátky, kousek zpátky! Proč tak křičí?“
„Má ji tam pořád. Je třeba s ní otočit, zkuste naklonit celý stůl.“
„Tuhle polohu stůl neumožňuje, navíc není přivázaná.“
„Otočte celou klec! Dělejte, celou klec!“
„Stůjte, chcete ji zabít!“
„Pane, je to jediná možnost.“
„Ne, je tu ještě jedna. Callová, spusť klec dolů, jdu dovnitř.“
„Pane...“
„Reagoval na můj hlas dobře nebo ne?“
„Nejste doktor...“
„Děkuji, admirále. Klec je spuštěna, otvírám ji.“
„Díky, Callová... Jsem u tebe, Ellen. Bude dobře. Otoč se, zkus se zvednout se na loktech!“
„Pozor na zuby, pane.“
„Ještě malinko zpátky, pane... Teď, dobré, můžete!“
„Dívá se na vás, pane. Ještě tahejte... E!...“ Ellen upadla zpět na stůl. Chvilka ticha byla nekonečná. Tvor v admirálových rukou se roztřeseně rozhlížel. Callová zesílila audiovýstup z klece a ve všech reproduktorech bylo slyšet jak -
„Dýchá, slyšíte? Callová, zesil to ještě!“
„Áááá...“ Řev, který se náhle vydral z malé vyceněné tlamičky, trhal v zesílení ušní bubínky.
„Pusťte ho, pane!“
„Callová, otevři klec!“
„Ne, zvedni ji!“ Řev však ustal stejně náhle, jako začal. Ellen se podařilo posadit, uchopila řvoucí bytůstku a přivinula ji do náruče.
„Maličký, maličký...“ Nag jí pomohl položit se zpátky, kolena se mu třásly.
„Co mám dělat dál, doktore?“
***
...dala mu jméno Roark podle tichého spokojeného mroukání, kterým doprovázel kojení - vnitřní řada zubů mu naštěstí narostla až začátkem druhého měsíce. Rostl rychle a psychotesty ukazovaly, že jaký byl uvnitř, zůstal i teď - hravý, neposedný, zvídavý. Klec mu brzy nestačila, a tak ovládl celou loď. Jakoby byl dítětem jich všech. Jestli se ho báli? Byl přece jejich strachem? Ano, ale tím, kterému se odvážili pohledět do očí. A potom - byl příliš živý na to, aby jim připomínal smrt a oni mu rádi odpouštěli vždy poslintanou jídelnu i to, že s ním nakonec šachy mohla hrát jen Callová. Měl IQ jako centimetrů na výšku a těch měl koncem čtvrtého měsíce - přestože řeč mu dělala stále potíže - o hlavu víc než jeho matka.
Argus II po celou tu dobu hlídkoval jako obyčejně daleko na hranicích Mraku, vyměňoval si opatrně zdvořilostní fráze s křižníky Impéria a jen Callová posílala jménem Otce fingované zprávy o pokrocích či spíše neúspěších tajného úkolu. Byla to hra na ostří nože, která stejně nemohla slíbit víc, než odklad. Vypršel dřív, než čekali. Jen co se nejvyšším místům podařilo nalézt dostatečně věrohodnou záminku, jak vypravit k Argusu nákladní loď plnou specialistů (napětí mezi velmocemi bylo značné, s nepolevující bdělostí pozorovala každá strana sebemenší krok té druhé). Když to Callová oznámila posádce natáčel zrovna Roark videosekvence do nové falešné zprávy (jednak tím ulehčil Callové pracné vytváření animací a jednak tím mohly být otestovány agresivní stránky jeho osobnosti - nebyly o nic větší než lidské).
„Budou tu během čtrnácti dní. Nákladní galéra společnosti Coca-cola, samozřejmě vyzbrojená až po zuby s doprovodem pěti raketonosek.“
***
„...co bude dál, Callová?“
„Bojím se, že to nedokážu spočítat.“
„Nevíš snad všechno?“
„Rozneseme virus po Mraku? Dojde k válce? Nevím...“
„Mám to skončit? Myslíš, že už je to dost? Že jsem dala dost?... Pořád mám dojem, že tu ještě něco chybí, že to, co máme, je jen tušení...“
„Chce s tebou mluvit Yell“
„Ano, Yell?“
„Roark právě odvysílal zprávu na volné frekvenci.“
„Jakou zprávu?“
„Ve zhuštěné podobě odvysílal záběry svého porodu, kojení, všeho.“
„Je to pravda, Callová? Jaktože jsi mu to dovolila?“
„Nevěděla jsem o tom. Podařilo se mu mě obejít, použil Otce.“
„Tak. Už víme, jak to dopadne.“
***
...Mrak neváhal ani chvíli - jednak prohlásil Arguse II za loď napadenou xenózou, aby se zbavil odpovědnosti za jeho chování a zabránil tak vyvolání konfliktu, a jednak se neprodleně pustil do jeho stíhání, aby předešel možnosti, že se ho zmocní druhá strana. Druhá strana nezaváhala ani o chvíli déle. Prohlásila Arguse za „nebezpečný objekt“ a pustila se do stíhání se stejnou vervou (a rozkazem buďto ho budeme mít živého my, nebo mrtvého nikdo).
„Jakou máme šanci, Callová?“
„Patnáct až dvacet procent.“
„Co takhle aspoň dvacet a půl? Nagu, je posádka připravena?“
„Jsou nadšení novým kurzem. Můžeme začít odpočítávání.“
„OK, nahoď motory, Callová! Únik směr Země! Drž se Roarku, když sis to tak přál, tak jedeme domů.“
„Asteroidické pole na relativních koordinátech 44 - 15, vzdálenost stodevětadvacet tisíc kilometrů.“
„Co je to za bluf, Callová? Proč jsi ho nehlásila dřív? Ukaž jeho trajektorii!“
„Prošlo blízko hranic Impéria, míří přibližně naším směrem.“
„Mohli bychom ho využít jako úkryt.“
„Nebo jako hřbitov.“
„Nehlásila jsem ho dřív, protože jsme ho zaregistrovala teprve před třemi minutami a ověřovala jsem to.“
„Budeme se mu muset vyhnout, takové náhlé objevení je nápadné. Může skrývat lodě Impéria nebo cokoli jiného. Připravte nový kurz!“
„Nový kurz je mnohonásobně rizikovější!“
„Matrarh, muzshyme tamh!“ Monstrum se sklonilo nad svoji matku a napřáhlo ruce k obrazovce.
„Právě že tam nesmíme! Proč nás chceš mermomocí zabít, Roarku?“ Tvor zlobně zatřásl hlavou a vycenil obě řady svých zubů.
„Chrhoachrk vý, szo chšííká! Chrhoachrk snáá!“
„Co víš, Roarku? Proč tam musíme?“ Místo odpovědi si Roark přitáhl pantograf s klávesnicí a bušil do ní.
„Ellen, Roark chce, abych se asteroidům ohlásila určitým signálem.“
„Jakým? Pust mi ho.“ Z reproduktorů můstku se ozvalo tklivé monotónní pískání. Ellen se zarazila.
„...s periodou dvanácti sekund... Roarku, odkud to znáš?“
„Ty to znáš, Ellen?“
„Tenhle signál přivedl Nostromo na Zetu II, tam jsem se poprvé setkala s vetřelcem. Vypadalo to nejprve jako SOS, ale bylo to zřejmě varování, které vyslala loď napadená,“ Ellen se ohlédla po Roarkovi, „vetřelci.“ Roark nejprve kýval hlavou, pak jí ale prudce zatřásl.
„Ééé, nhéé!“ znovu začal zběsile psát.
„Říká, že to bylo částečně varování...“ dopsal a začal se divoce bít do hrudi a ukazovat na obrazovku s asteroidy označenými bílými body.
„...ale bylo to jejich varování... ano, dá se to přeložit jako „pozor, přicházíme“... ale může to mít ještě množství dalších významů, je to...“
„Co je to? Mluv, Callová!“
„Zkouším další postupy, je to prostě jakási superobecná rovnice, které výsledek závisí jen na tom, co dosadíš... jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá...“ Roark přiskočil k obrazovce s tváří Callové a udeřil do ní.
„Chrnhemýzlý, vohleý! Snáám!“
„Ellen, máme optimální nový kurz. Váhání zvyšuje už tak obrovské riziko.“
„Co znáš, Roarku?“ Roark zařval a zoufale rozhodil rukama.
„Snáám Mathrááách!“ začal bít kolem sebe.
„Vysílej, Callová... Dobré, Roarku, dobré, už nemyslí, vysílá!“
„Tamh! Churrrssss tamh!“
„Kurz asteroidické pole! Jedeme!“ A náhle bylo ticho. Jen prsty ve vlysech neurovstupů, poblikávající body a křivky na skrínech.
„Z pole žádná odpověď.“
„Já snám,“ šeptal Roark hypnotizujíc malý shluk bílých teček v prostoru hologramu.
„Imperiální křižník Gorgona III na 103 - 47, vzdálenost nula sedm dva pět AU, imperiální bojová pevnost Silhouete na 98 -50, vzdálenost nula nula osm, bojová galéra Mraku Coca-cola XVII na 332 - 193, vzdálenost nula nula dva devět.“
„Já snáámmm...“
„Z pole žádná... Pozor, v poli zaznamenán pohyb! Poloměr objektu osmdesátšet kilometrů, vychýlení nula dvě dvě vteřin... nula tři jedna vteřin... mění dráhu směrem k nám!“
„Ááánho.“ Roark naklonil hlavu na stranu a zapíchl prst do červeně blikajícího bodu.
„Jiné objekty? Aktivita?“
„Třeba nějaká blondýnka...“
„Žádné další objekty, žádná další aktivita...“
„Coca-cola odpálila svazek anihilačních raket typu Dart.“
„Pěknej výprodej, co s tím chtěj?“
„V poli zaznamenán další pohyb! Dva objekty kopírují manévry prvního.“
„Tenhle způsob pekla ještě neznám...“
„Rrrhouhuarrrrrk snááá....“
„Gorgona vypustila celou letku raket. Vypadá to na zatraceně inteligentní týpky.“
„Chtěj hrát šachy nebo co?“
„Bože, tys na to možná zapomněl, ale slíbils mi, že už se nebudu muset nikdy modlit.“
„Jestlis to jen ty neslíbila jemu...“
„Dvě raketonosky se odpoutaly od Coca-coly a míří k nám.“
„Že by byl ohňostroj?“
„Ne, už jsem to viděl v jednom komiksu, udělá to jen suché plop.“
„Chachá, do hajzlu z hnusnou matérií, za chvíli z nás bude jen čistá energie! Svobodně a volně se rozletíme do všech stran!“
„Držte huby, všichni!“
„To budeme brzy... Další objekty v pohybu, objekt jedna zrychluje.“
„Docela by mě zajímalo, jak to dělá. Hmotnost má jen nepatrně nižší než právě tak velkej čedičovej šutrák, ale zrychluje jako by byl z vaty. Kolik se jich dohromady hýbe.“
„Stoosmnáct... stodvacetdva... stotřicet...“
„Počítá si orgasmy nebo co?“
„Gorgona brzdí... Coca-cola brzdí... Rakety z Gorgony se otáčejí k asteroidům...“
„Taková aktivita a není vidět žádná energie, ani stupeň zvýšení teploty.“
„To nejsou lidé.“
„Eýshou.“ Všichni se k Roarkovi otočili. Stál ponořen v holoobrazu hvězdné mapy, pokryt spletí čar a svítících bodů, pokyvoval velkou hadovitou hlavou a hladil drápatýma rukama červeně se rozblikávající body. Přibývaly jeden za druhým, pomalu zaplňovaly celý prostor.
„Tho é Chrhocharch,“ zabodával ostrý dráp do jednotlivých bodů a nepřítomně opakoval: „Thoé chroarch, thoé chroarch...“
„Dvanáctsetšedesát nových objektů v prostoru o poloměru nula čtyři AU, další registruji.“ Nikdo se nepohnul. Fascinovaně hleděli na přibývající světélka. Roark mezi nimi prošel k jedné z klávesnic. Když se ozvala Callová, jako by se jí třásl hlas.
„Žádost o potvrzení nového kurzu.“
„Jakého kurzu, Callová?“
„Přímý střet s objektem jedna.“
„Roarku?“ Jen stál a hypnotizoval obrazovku s pohledem vnějších kamer, na níž pomalu rostlo temné, mlčící těleso.
„Callová, zatraceně, co to je? Jsi snad něco víc než počítač!“
„Nevím, co to je, Ellen. Jediné, co ti mohu říct víc než počítač je, že se bojím. Je tam tma a jde odtud závrať.“
„Bůh chce říct, aby ses rychle začala modlit, Yell.“
„Ne, to se prostě jen dala do pohybu skrytá hmota vesmíru.“
„Nebo všichni skrytí... Roarku?“
***
„...zkoušíš ještě spojení, Callová?“
„Na běžné spojení žádná odpověď...“
„...a na čarodějnické?“
„Je to jako obrovská propast, studna, ale hrozně velká, a v ní je moře. Temné moře téměř bez pohnutí a v něm - jako zamrzlé nebo spící...“
„Co? Co je v něm?“
„Obrazy.“
„Jaké obrazy?“
„Nejasné, možná jen jako tušení obrazů...“
„Jaká je situace?“ Vyndali ruce z neurovstupů, sundali čelenky se sondami biod. Jen oči fascinovaně hleděly na hlavní obrazovku se záběrem černého asteroidu. Loď vedl Roark, i Callová jen vykonávala jeho příkazy a přihlížela.
„Kolize v nula plus dvacetjedna minut. Možnost provést úhybný manévr vyprší v nula plus dvě minuty.“
„Jak dopadly rakety z Gorgony?“
„Zmizely beze stopy na souřadnicích asteroidů, žádné zaznamenané uvolnění energie. Jedna z raketonosek Coca-coly se ztratila stejným způsobem... Pozor, objekt jedna brzdí!“ Yell vstala, s ní další. Dlouhé ticho.
„Součet rychlostí v okamžiku kolize jedna celá dva metru za sekundu. Kolize v nula plus třicetdevět.“ Roark se po nich otočil a vítězně zvedl ruce.
„Édhemé!“
***
...člun teď stál přímo nad řekou a nevypadal o nic lépe než předtím. Když ale zkontrolovala systémy, hlásily se všechny v pořádku, nádrže prvního i druhého stupně plné.
„Jak jste to dokázali? Je to celé divadlo, zatímco pod zemí skrýváte armády robotů?“
„Myslíš, že jsme se vrátili na stromy, když nemáme vaši techniku? Nikdy není možné se vrátit, jen nezapomenout, a my nezapomněli... Callová poletí s tebou.“
„Ahoj, Ellen, čeká nás spolu spousta mystických zážitků!“
„Tak ať už je raději máme za sebou. Co chybí ke startu?“
„Nic, můžeme letět.“
„Šťastnou cestu, Ellen. Šťastnou cestu, Callová.“ Dívala se za nimi jen chvíli. Pak se otočila a scházela dolů k řece, zezdola na ni mávaly děti.
„Tolik námahy, aby se člověk mohl vrátit...“
***
...prošli jím. Do něj. Ani ne minutu před kolizí ukázaly radary přímo před lodí obrovskou dutinu a loď do ní vplula.
„Rozkládám přechodový tunel.“ Callová vyznačila na obrazovce místo ve stěně doku, kam měl být tunel napojen.
„Podívejte, nejsme tu sami!“ Parkovali v obrovitém doku. Připoutány na dalších portech se vznášely dvě další lodě neznámé konstrukce. Roark zasunul klávesnici a otočil se k odchodu. Stáli kolem něj mimoděk stěsnáni v malém hloučku. Rozhlédl se po nich, pak jen ukázal na dveře a vyšel. Šli za ním. Přechodová komora již byla otevřená.
„Atmosféra v mezích normy, pozor na vyšší obsah kyslíku. Silná koncentrace viru Nostromo.“ První stáli hned u ústí tunelu. Vyšší než Roark, mohutnější, snad i s kůží o poznání temnější. Za nimi hned další, obklopili skupinku a vedli je dál. Chodby byly obrovské, klesaly a měly strukturu vetřelčího úlu. Šli dlouho, gravitace nepatrně narostla.
Pak stáli před ní. Gigantickou, černou matkou z pozemské svatyně. Matkou všech vetřelčích matek. Vznášela se vysoko nad nimi a shlížela na ně. Dlouho. Nesnesitelně dlouho. Yell upadla, Ellen se zatmělo před očima. Náhlý pohyb stovek černých těl i svůj křik smísený s křikem ostatních vnímala jen jako z dálky. Zapotácela se v náhlé závrati, černá masa jí zaplnila obzor. Zalehli ji, zavalili, strašná tíha ji drtila ze všech stran, nemohla nadechnout. Hned na to se jí dlouhé ostré jehly zabořily do každičkého kousku těla. Křičela uvnitř, drásali ji, rvali, trhali, slyšela ostrý praskavý, zvuk trhaných vnitřností, cítila, jak puká, žhavá krev se vyvalila v mohutném výbuchu a zahltila ji. Zoufale se vzepřela, měla dojem, že křičí tolik, až jí vlastní křik trhá na kusy. Šílená se prodírala změtí drápů a zubů, jako by jim sama šla vstříc. Čím větší byl odpor, tím větší byla bolest, ale tím větší síla se v ní zvedala. Ještě! Jako převrácená rozkoš, roztrhej mě, rozervi! Až ji bolest srazila, udeřila do ní naráz tisícem blesků, s příšerným zvukem ji rozervala - a zmizela. Zbyla z ní jen rozpolcená prázdná skořepina, z níž ona vystoupila v gejzírech krve čistá jako bohyně vystupující z mořské pěny. Zalilo ji světlo. Usmívala se.
„Nagu?“
„Ellen? Yell?“
„Callová?“
„Xaro... Jsme... mrtví?“
„Celý svět jako jediná síť, vzpomínáš? Jsme jen částečky, ale jsme s ní stále spojení. S ní a tím se vším.“
„Proč ale potom tamtem svět?“
„Co je odpověď bez otázky? Tam je otázka, tady odpověď. Jen dvě ruce tlesknou.“
„Dala jsem dost, Xaro?“
„Na to se zeptej jí...“ Světlo potemnělo, objevila se v něm silueta velké matky. Rozšklebený chřtán se na ně řítil.
„Roarku!“
„Snáám.“ Silueta zmizela. Světlo zezlátlo, zesílelo, aniž bolelo v očích.
„To je... to je Bůh...“
„Matko, mámo!“
„To je nádhera...“
„Ano...“
***
„...tady Argus II, admirál Nugget Dalton. Všem. Posíláme na volné frekvenci záběry, které jsme natočili uvnitř asteroidu TH-epsilon-O alfa omega jedna. Nejsou kompletní, protože část záznamů byla silně rušena a teprve se je pokoušíme rekonstruovat. Na závažnosti jim to však - zejména ve světle posledních událostí - rozhodně neubírá. Myslím, že budeme muset změnit některá svoje stanoviska... důstojník Ripleyová by vám k tomu něco ráda řekla...“
„Tady Ellen Ripleyová, všem. Oni jsou mnohem starší než my. Oni jsou sám - vesmír. Myslím, že jestli by měl být někdo z nás považován za vetřelce, měli bychom to být spíše my. Možná to se nám snažili naznačit. Vrátit nás či vrátit nám všechno to, na co jsme zapomněli. To, co se stalo, je jistě šokující, ale vidím jen jediné východisko. Naučit se s nimi žít...“ Roarkova hadí hlava jí nahlédla přes rameno a zřetelně pronesla:
„Relativní kurs sedmdesát nula dva, návrat na základnu v nula plus třistasedm...“
Download
| Vetřelec 5 || Delf-Alien 5.pdb || staženo: 682x |

| Povídky |
| 2005-01-03 12:36 || marek | | čten: 17169x , naposled: 2017-07-24 11:58 | | || | | ||

K tomuto článku je jeden komentář, přidej svůj názor >>>

16. Úplně jiný konec (marek, 2005-02-07 13:39:21) odpovědět
Ne, ne, ne, ten konec je směšný! Autor

Ukázky z povídek
kopie z původních stránek, linky nejsou funkční
Příběh se lvem - Xemona´s Machine - T.- sbírka básní - Psí den - Vzpomeň na ten konec léta - Kde duše má kořeny svými se k zemi přivine - Nadupáno - Pohár vizí královny Iverin - Tanec horizontálního medvěda - Dlouhá cesta s Ulrikou - Alien 5 - Look into my eyes - Minulost je dobrá jen jako barva kůže - Náhrobek pro Draculu - Vodopád v Bílých srázech¨- Král a vlk

ukázky z oldies zde

Novinka: Žena, která vítá smrt: Nečekej, až smrt tvé srdce rozzáří
ukázka:

Třiašedesátiletý Anthony Bishop má rakovinu kostí a je na vozíčku. Podle svých dobře placených lékařů může žít ještě i několik měsíců. Při intenzivní léčbě - ozařování, chemoterapii - možná i půl roku. Tedy spíše přežívat, umírat. Rozhodl se proto zemřít, dokud je při plném vědomí a teď se směje na svou smrt. Přímo do kamery, dokonce ji objímá a líbá. Z řeči zbylo jen ševelivé kolísání monotónního šumu. Anthony ženě ukazuje byt. Výhled na přístav, který se mu viditelně líbí a jehož velká část mu patří. Fotografie své už dlouho mrtvé ženy, svých dětí a vnuků. Sádrovou sošku čínského draka, kterému ve vyceněné tlamě zapaluje třesoucí se rukou vonnou tyčinku. Žena ho za tu ruku bere. Obraz se rozkládá do čtverečků. Pak ruce mizí ze záběru a je vidět, že Anthony pláče. Žena mu bere hlavu do dlaní a mluví na něj, obraz se znovu rozkládá. V té dlouhé chvíli zaposlouchání se zdá být ševelení samo o sobě jakousi hypnotizující, kolébavou řečí, která vtahuje pozornost a unáší ji… Ošetřovatelka se loučí a odchází. Je zřejmé, že nic neví. Žena zapaluje svíčky po celém bytě, zatahuje těžké závěsy, ukládá Anthonyho na postel, svléká ho, omývá a obléká mu bederní roušku ne nepodobnou Kristově. Zapaluje vonnou směs ve slonovinové misce. Pak se spolu modlí. Do spodní části obrazu přitom naskakují křivky Anthonyho životních funkcí. 
Od té chvíle je záznam dětem nepřístupný.


Příběh se lvemo hrdinech a hrdinkách
<>

o povídce:

žánr  - (extatická) povídka
vznikla 2002

    special:
Xemona´s Machineextatická povídka v Power Pointu
<>

Xemonas Machine - the story of Mesiah

  
<>

o povídce:

žánr - animovaná audiovizuální koláž s textem
vytvořena 2001 ve formátu Power Point, zde zazipovaná (2.1MB)
děj - příchod Xemony a její podobenství o Zemi

    poezie:
T.- sbírka básnísbírka básní vydaná i knižněo sbírce

ukázky:<>

víla času jsem
jsem která jsem
země žhnoucí plamenem
jsem která bere času čas
i dává čas bezčasí
světa jsem úhelným kamenem
nesneseš mé krásy
má xemono, má ísis, má černá kálí,
ty krutá děvko všehomíra
kterou uctívám vbořen v klín vášnivé jeptišky
drží se mě zběsile
ta zkrachovalá nevěsta
zatímco ji trhám na kusy
zatímco ji z tebe svlékám
radost, nic než radost, to je divoce šlehající oheň a nic než oheň, to je žár a divý hukot plamenů, musím být plný žáru, musím žárem být, vzplane čeho se dotýkám a žár je větší, tančím ohněm, tamtamy znějí, tančím po střepech, závrať je strašná, tančím se směji, ohnivý jsem, lásky rudé květradost, nic než radost, to je modřechladný klid a nic než klid, tma noci, smír osamění, hloubka ticha, v níž tančím na počest nehybnosti, klid a nic než klid, vcházení, vplývání, noření, ztišení, kapky věčnosti čeří mé kruhy na hladině prázdna, jsem krásná tak krásná, oči mé zavřené polapily nekonečno
 
<>

o sbírce T.

žánr - od poezie lehce pubertální, přes poezii vilnou, až k poezii extatické a mystické
vznikla 1999, vydána vlastním nákladem v počtu 200 ks za podpory tiskány Presspo Pozořice

    povídky:
Psí den jak voní psům zamilovaní?
<>
ukázka:

Voněli jeden druhým a milováním. Pak ještě santalem a zázvorem a olivovým olejem vetřeným masáží do celého těla. Voněli také každý sebou - on dřevem, ona vůní břečťanu a čerstvě nakypřené hlíny. Ke komu jinému jsem se měl já - toulavý pes - přidat?
 
<>

o povídce:

žánr - náladový obrázek, meditativní črta
vznikla - brzké jaro 2002 v Praze
publikována na www.palmknihy.cz

Vzpomeň na ten konec létapovídka z regrese, Polsko, kolem 1850
<>
ukázka:

Lontek uchopil obě vědra, ale nezvedl je hned. Podíval se na Gořicu. Zpříma, celýma očima, žádným úkradkem. Gořica prudko sklopila svoje černé kukadla, nechala slupky slupkama a otočila se do domu, jen za ní sukně zavlála. Jašek se obdivně zahleděl na Lontka. Pane, to byl jiný pohled! Až se musel nadechnout. Pěkně to s Gořicou zacloumalo! Jaška při tom zabolelo i zahřálo zároveň. Lontek vypadal stále jako předtím, jako by Gořicu nepotkal, jako by se na něj vůbec nepodívala těma svýma černýma, děsivýma studnama. Zvedl vědra a zamířil po černými cákanci vyznačené cestičce do sadu. Jašek klopýtal za ním s malým džberkem a cákal přitom všude kolem, hlavně na sebe. Zapíchalo ho přitom na prsou, možná z té námahy, ale spíš z toho, co viděl. Zatímco Lontkův hrudník se dál leskl potem a zdvíhal se jako měchy u kováře dole ve vsi, Jaškovi se z Gořicina divného pohledu stáhlo hrdlo a zabolelo na průduškách. Šak se tak na něj Gořica nepodívala prve. A jemu se z toho vždycky podlamovaly nohy. A podlomily se mu doopravdy, když mu mezi ně Gořica sáhla. A stiskla. Div nevyjekl, ale ona jen výhružně zvedla obočí a jemu uvázl všechen hlas v hrdle. Vrazila mu ruku horkou a mokrou ještě z vody, co v ní škubala slepici, za kalhoty a neohrabaně a bolestivě mnula jeho zvedající se přirození. Jako by tahala Bařku za vemeno. Div mu ho neutrhla.
 
<>

o povídce:

žánr - historizující, syrová próza
vznikla na podzim 2001 jako zpracování zážitku z regresní terapie
publikována na www.palmknihy.cz

Kde duše má kořeny svými se k zemi přivine kdyby lidé žili jako stromy...
<>
ukázka:

“Alriani a lidé jsou jako voda a oheň, jako spánek a bdění nebo jako noc a den. My jsme hlubocí, chladní, temní, nehybní, nasloucháme Zemi a nočnímu nebi, neznáme čas, jsme rozprostření v prostoru, jakoby řídcí, prostupní všemu a vším také prostoupení a tím neurčití, jsme i nejsme, zníme s větrem ve svých korunách za stromového spánku, prostupujeme Zemi svými kořeny a ona prostupuje nás.”
“A my, lidé?”
“Vy jste jako blesky, rychlí a žhaví, hned tu, hned tam, prudce vzplanete, ale hned shoříte a mezi tím musíte být neustále v pohybu, jste malí a hustí, ohraničení, jakoby síla soustředěná v krátkém čase a v malém prostoru, jste jako ostří, jako padající kameny, jako vystřelené šípy, nemůžete se zastavit, protože pak už byste to nebyli vy. Vaše touha je tak silná a prudká, ale vy se jí jen necháváte spalovat a hnát dál, protože její naplnění by bylo vaším koncem. Zároveň jste ale tolik zranitelní a v tom citliví, jste jako nepřestávající bouře pocitů a citů, která nesmí utichnout, která žije jen tím, že bouří..."

“Otvírejte tu bránu, rychle!” Křičel Raolo. Opat konečně porozuměl, co na něj přibíhající mniši volají. Skočil k monsignorově lůžku a odhodil přikrývku celou. Mniši stojící okolo na voze zděšeně vykřikli. Monsignorovu nahou hruď objímaly jakési pulsující rudé kořeny a na mnoha místech se nořily do bledé kůže.
“Zrad...” Chtěl vykřiknout Velkoopat. Raolo však v tu chvíli práskl do prasat a vůz sebou trhl. Zadní pár ve spřežení zatlačil do předního a ten rypáky strčil do odjištěné brány. Dva mniši stojící vzadu na voze přepadli přes žebřiny, jednoho Raolo srazil násadou biče.
“Hyjé, prasata, jeďte!” Strážného, který se chtěl pověsit na postroje a spřežení zastavit, zasáhl Raolo bičem nechtě přímo do oka. Druhému strážnému, který skočil na žebřiny rozdrtila vrata, která vůz rozrazil, hrudník a kola vozu mu hned poté rozmáčkla lebku o dláždění. Hrbatý posluhovač stačil naskočit a chtěl Raola strhnout, ten však uhnul a udeřil jej pěstí. Hrbáč přeletěl žebřiny a za nimi i nízké zábradlí padacího mostu. Divoká prasata v příkopě hlasitě zachrochtala a zavětřila pozdní večeři. Na voze zůstal jen Velkoopat Amendola, který - když se po něm Raolo rozmáchl bičem - raději seskočil sám. V prudké zatáčce, kterou vůz vybíral hned za padacím mostem, však neviděl, kam skáče a trefil se přímo na sochu svatého Auerxe di Bressy, jehož tři svaté šípy víry, oddanosti a lásky, jenž svíral svatý v ruce, mu propíchly srdce, žaludek a játra.
“Hyjé!” Prásknul Raolo bičem nad spřežením a to ujíždělo šílenou rychlostí do tmy.
 
<>

o povídce:

žánr - fantasy
vznikla v létě 1999 v Rakovníku, inspirována Cyrilem Bromem a jeho alriany
publikována na www.palmknihy.cz

NadupánoTroška legrace s hezkou holkou, která jim vidí do hlavy... Nechceš to taky zkusit? Jmenuje se Sibria Rjóa a je jako když namaluje Kája Saudek.
<>

ukázka:

Modrošedý buick z pětasedmdesátého Sib nadchl. Přiřítila se před obědem tentokrát bez igelitové tašky plné mincí, zato v krásných lehkých letních šatech z nejdražšího butiku ve městě a obtížená hromadou balíčků. Prohlásila, že všichni jistě mají hlad jako ona a že dárky počkají na večer. Pak celou rodinku nahnala do auta a dokonce - to už seděla za volantem - se táty Jacksona zeptala, jestli smí řídit. Samozřejmě mohla, a tak jeli. Máma se držela sedadla před sebou a zavírala oči (jestliže táta podle ní jezdil rychle, Sib měla každou chvíli měnit geometrii křídel), táta trnul, protože věděl, co letitá unavená herka vydrží či spíš nevydrží. Johny chvílemi nadšeně výskal nad řezanými zatáčkami, chvílemi zaraženě pokukoval do větrem z otevřeného okénka povlávajícího přehlubokého výstřihu Sibriiných šatů. Jediný, kdo měl radost ničím nezkalenou byl Robi. Nade vše miloval jízdu autem a Sibriin jásot nad každým předjetým protivníkem (předjížděla jedině v zatáčkách, protože jinde to udýchaný buick nedokázal) jej uváděl doslova v radostnou euforii. Stejně jako zděšené výrazy předjížděných řidičů, které mu připomínaly rovněž oblíbené televizní grotesky. Tleskal, mával na vyjevené obličeje a vyrážel veselé výkřiky: "Á to ato! Á to ato!" jimž ho během dvou minut naučila Sib a které znamenaly: má to auto!

 
<>

o povídce:

žánr - sci-fi groteska, hyperbola, parodie a dobrá povídka
vznikla 1998, součást příběhů o Xemoně
publikována na www.palmknihy.cz

Nadupáno II.pandán k Nadupáno, jak by to bylo dál...
<>
ukázka:

Otevřít hlavu?
Otevřít se?
Tady?
Hleděli na ni zděšeně.
Přišli z hor, po měsících, někteří p letech ticha a naslouchání.
Tady?
Nevěřili jí. Stáli v hloučku, snad se v nich probudil hluboký pud stáda, který je měl ochránit.
Město se na ně valilo.
Město na ně padalo.
Řítilo se a přitom
řvalo
 
<>

o povídce:

žánr - obraz, črta, pandán, poezie v próze
vznikla 2001

Pohár vizí královny Iverin  síla extáze
<>
ukázka:

O zázračném elixíru královny Iverin vypráví si snad všichni odsouzenci na smrt. Jediná kapka prý stačí a člověk sám a rozradostněn tančí až k popravčímu špalku, ten láskyplně objímá, sekeru líbá a ještě s katem laškuje a vyznává mu lásku. Je-li pak čtvrcen zaživa, má přitom tvář tak plnou slasti a vyráží takové výkřiky štěstí, jako by neumíral, ale se miloval se samotnou Iverin, královnou lásky.

Hned zpočátku, aby se ve velkém prázdném domě nebála, jí přinesl malé vlče a ona si až díky němu - až když z něj náhle bylo obrovské, silné zvíře, které svou paní na krok neopustilo - uvědomila, že tu vůbec nějaký čas běží. Ale byl to jiný čas. Neutíkal kolem nich, neunášel je, naopak vyplýval z jejich pohybů, plynul jen tehdy, když ho sami poháněli nějakou činností, nějakým vědomím času. Sami ho tvořili. A stačilo na něj nemyslet a on zmizel. Vsákl se do krajiny, která byla příliš vznešená a majestátní, příliš - nadčasová, která časem - titěrným, malým, klopýtajícím časem - pohrdala. Bral ji s sebou do lesa nebo do hor a ona nikdy nevěděla, strávila-li pryč z Domu týden, dva nebo tři. Cítila se tu dobře a ty hluboké, všepronikající pocity proudící ze samého středu jejího i krajiny se rozlévaly všude kolem ní bez hranic minulosti i budoucnosti. Brzy zapomněla na podivnost své situace, zapomněla na všechno, co nesouviselo s Domem.
 
<>

o povídce:

žánr - extaticko mystická fantasy
vznikla 199? jako pokus o čisté porno, který se ale odvíjel svou vlastní cestou
publikována na www.palmknihy.cz

Cestou ke Crystaloniceobraz cestou k sídlu bohů
<>

o povídce:

žánr - náladový, meditativní obraz
vznikla 2001, součást série Cesta ke Crystalonice

Tanec horizontálního medvědamystická akce...
<>
ukázka:

Usmívám se tvé kočičí blaženosti a ty se směješ mému úsměvu. Vypadáš nádherně. Skutečně nádherně. Jako hraběnka, hraběnko. Možná na třicet, snad i na dvacet. Vůbec ne na šedesát. Vůbec se nemusím bát, že by někdo viděl paní a jejího gigola. Ale já se nebojím. Po pravdě bych byl někdy i raději, kdyby tomu tak mohlo být. Kdybychom byli jen to, co si myslíme a namlouváme, že jsme. Krásná a bohatá paní a její milenec. Jenže to bys za sebou ty nesměla zanechávat medvědí stopy, má krásná a bohatá paní, a já - já bych nesměl být lovec...
Mluvili potom o všem a o ničem, svobodně jako dva psanci. Byla přece hraběnka a věděla, co se sluší. A on si přece chtěl zachovat její přízeň. Proto se setkávali v zapadlých vesničkách, jezdili a milovali se v oprýskané, kdysi bílé sieře, oblékali se do kůže a třásní a navštěvovali vesnické diskotéky. A ona z toho všeho měla radost. Ona proto všechno o něj stála. Pro ten rozdíl světů. Bylo to tak jednoduché a jasné, že o tom ani nemluvili. A ona si proto neuvědomovala, že to není tak úplně pravda.
 
<>
o povídce:

žánr - (mysticizující) sci-fi
199?
o lovu parapsychologických fenoménů pomocí sexy média a peyotlových koláčků
publikována na www.palmknihy.cz
Dlouhá cesta s Ulrikoublízká, náladová, milá
<>
ukázka:

Další den začal hekticky. Přeslechnutej budík, připálená snídaně, škodovka,která za vlhka nestartuje, víčko rozdělovače připečené na sporáku, cizí auťák, pozdě a s prošlápnutou brzdou. K čertu! Dolů k sálu jsem přijelv bujaré náladě a ve smyku jsem dočista zapomněl, že vezu dvacet litrů polívky. Na ni jsem taky zapomněl.
Čekala už přede dveřmi, pomohla mi vyskládat kastroly a "phone, phone, I need to phone!" Vezl jsem ji k budce, kde bezvýsledně a vztekle provolala kartu, pak do centra, pak zpátky. Cestou chtěla zastavit, přecházela po kraji silnice a cigareta se jí v ruce třásla. Nakonec se mi rozeštkala na rameni tou německou angličtinou:
"Moje nejlepší přítelkyně je mrtvá. A pohřeb je ve středu." Bylo pondělí. Přemýšlela. Na sobotu měla jízdenku do Östereichu a tam letadlo na Zéland. Její přítelkyně žila v Aberdeen v zatraceně severní Anglii.
 
<>

o povídce:

žánr - náladová road movie
vznikla 2000
děj - jaké to je ocitnout se krásnou ženou na náhlé dlouhé cestě

Alien 5 - Look into my eyesmoje pětka série Vetřelců (copak je to zabíjení nekonečné?)
<>
ukázka:

...prolínání mlžnými závoji polovědomí, zšeřelé roztmívání a zas upadání do noci, šepoty a slova plující někde vedle ní... „...vstoupila jsi do mě... když jsem spala, ale já... necítím zlobu... Celý život jsem proti tobě bojovala, ale ty jsi mi přesto dala nosit svoje dítě, které... mě přivedlo až za hranice Hádu... a odsud zpět... Vzali mi ho, protože jsem k němu byla macešská. A přitom jsem ho nedokázala nemilovat, i když mě zabíjelo... i když jsem umírala...“ Matné rozbřesky, nejasně splývavé doteky, ozvěny přelévajícího se prostoru a času. „Co se se mnou stalo? Kde? Kde jsem?... Jsem?“ Neostré obrazy rybího oka paměti. „Zabila jsi mě tím, že jsi do mě vstoupila a nebylo už možné, tě udržet vevnitř. Měla jsi zemřít se mnou, ale naopak já prošla tebou jako branou... jsi se mnou... stále se mnou...“ Z veliké dálky přilétávají závany chóru hlubokých monotónních hlasů, které ji znovu uspávají...
Když se poté probudí, rychle a vcelku jasně si na všechno vzpomíná. Jmenuje se Ellen Ripleyová a všechny její vzpomínky jsou plné jeho - zdá se jí, že celý život bojuje s jejími dětmi - s černými dětmi černé královny, s vetřelcem. Kvůli němu zemřela na Fioře IV., kvůli němu byla naklonována na armádní lodi Argus I, kvůli němu Arguse zničila a kvůli němu se ocitla na... Zemi...
Prudce se zvedne na lůžku. Malá místnost se dvěma čtvercovými otvory místo oken a úzkými dveřmi v hliněných zdech. Chladný vzduch proudí dovnitř a ven v nepravidelných nárazech, přináší vzdálené povykující hlasy.
Země... Země? Co je to za iluzi? Sáhne na kožešinu, kterou je přikrytá, na hrubou zeď, která se drolí. Nahá vyskočí k oknu.
„Aelein ištah.“ Ve dveřích stojí mladá žena a usmívá se. Volný, pískově okrový háv má jen obtočený kolem těla. Obrovské krásné oči ji klidně pozorují.
 
<>

o povídce:

žánr - sci-fi, horror, akce (mysticizující)
vznikla 1998, Rakovník, reakce na Vetřelce 4
publikována na www.palmknihy.cz
pozn.: Vetřelci nebudou na konci vybiti

Minulost je dobrá jen jako barva kůže fascinující obraz nekonečného volnýho moře a v něm...
<>
ukázka:

Letím nocí, hladina nebe je stejně černá jako hlubina. Letím a hladina řeže mé tělo, mé tělo černé jako nebe, moji kůži zčernalou obrazy Šíleného Vypravěče. To jeho smutné ruce vypálily do ní jako do vlasů mořských pannen všechno, všechno vyprávění, všechno utrpení, všechny obrazy. Do každého koutu, do každého záhybu. Obrazy a obrazy. Vypálily do ní Sheylinu smrt a také moji smrt, protože... jsem mrtvý, můj osud je mrtvý, já jsem však živý. Hladina řeže moje tělo a já spěchám od své smrti, od své minulosti, která rozdrtila starce i Šíleného Vypravěče, která... rozdrtila sama sebe. Ach, Sheylo, že jsem neviděl tvé oči v očích mořské panny, že jsem jí pro ně zapřel její lásku, že jsem zapřel všechnu lásku pro mrtvý a potopený svět! Prokletý starče! Že jsi zapřel život pro ten hrůzný, minulý svět! Chtěl jsi zabít i mne, vtáhnout mě svého světa, do jeho smrti! Ale já tě opustil. Žádné znovu - znovu žít, jen žít, teď žít! Dusil jsi mě, tvá minulost, kterou si nechtěl nechat odejít, mě dusila. Ale smrt mnou prošla a vzala si ji i s tebou. Ještě není pozdě! Nikdy není pozdě žít! Je právě čas! Řítím se nocí a vím, že Sheyla je mrtvá. Vím, že je živá - víc než kdy jindy živá - když Moby Dick vystřeluje nad hladinu hlásat smrt Šíleného vypravěče, konečně živá! Vítej mě můj ostrove, vítej svého osvoboditele! Je mrtev stařec, je mrtev Šílený Vypravěč! Konec panychidy, je pryč strach, ten prokletý strach z nesplněných nadějí! Je pryč naděje, ta prokletá naděje na minulost!
 
<>

o povídce:

žánr - sci-fi poezie v próze
vznikla: 1997
publikována na www.palmknihy.cz

Náhrobek pro Draculutak tiché splývání v jeho náručí, tak něžné objímání vlastní smrti 
<>
ukázka:

tehdy ji zradily ruce, když jí prudce otřásl ostrý šramot někde blízko a tětiva vyklouzla z roztřesených prstů. Šíp kamsi zapadl, vykřikla. Odhodila luk a utíká dovnitř, do chodby. Klopýtá, zahazuje prázdný toulec a utíká dál, do nitra stavby. Přízračný svit kolem sílí, šramot jeho kroků má v patách. Vysoko nad ní, sevřeno zubatými siluetami rozpadajících se zdí, se klene nebe s hvězdami. Tak pojď! Utíká. Železné schody, můstky, můstky, schody. Chodby. Bolest v boku a v lýtku a hrůza je již blízko. Jejich dupot splývá v jedné ozvěně. Dech! Chci dýchat, ale jen sípot a bránice v křeči. Podlamují se jí kolena a hlava se točí. Strach mrazivou rukou svírá srdce. Prosím, až už to skončí! Přesto běží dál a marně rve plíce... Pak zborcené potrubí a chybějící žebřík... Přece ještě ne! Ne!..
 
<>
o povídce:

žánr - postkatastroficko romanticky tragická sci-fi
vznikla 1996 pro Workshop v Příšťpu
publikována v Základně č. 6 na www.palmknihy.cz
 
Odjinud a jinamkrátký obrázek s Xemonou od jezera v Belgickém Gentu
<>
ukázka:

...měla radost. Radost z vody, z jejího doteku, ze svého i jejího pohybu, ze slastně objímavého splývání všech pohybů. Měla radost z ruchu na pláži, ze vzrušeného pokřiku přelévajícího se v gradacích s hysterickými punkty. Podivně krásně smutnou radost z těch důležitých a přitom tak malých postaviček, jindy tak legračně a tak bezbranně kopajících nohama nad její hlavou. Panika teď odvála jejich vážnost a bezstarostnost, ve které byli vždy tolik bezohlední...
 
<>

o povídce:

žánr - obraz s Xemonou
vznikla 1996 v Belgii ve městě Gent
publikována na www.palmknihy.cz

Vodopád v Bílých srázechtrošku milé slovenštiny s Marikou
<>

ukázka:

"Á, vráťme sa! Čo z toho buďe? Iba mokro v topánkoch!" Vždy když začala tou šepľavou, lahučkou rečou, mimoděk jsem se o to pokoušel i já. Nešlo mi to, to ne, ale líbila se mi ta řeč sama i způsob, jakým se o ni snažila ona. Bylo to něco jako exotické koření. Slova zůstávala stejná, ale chutnala jinak, výrazněji, bylo dobré je vychutnávat pro ně sama, pro jejich zvuk.
"Chceš ma naštvať? Zasa zkúšaš po mojom?" Dobírali jsme se kvůli té řeči navzájem, ale bylo to zároveň něco spikleneckého. Před mámou se tak mluvit nesmělo.
"Ako chceš!" pohrozila. Místo svetru měla károvanou košili, jakou právě v reklamách na cigarety nosili osmahlí kovbojové, a pod ní, rozepnutou a uvázanou na břiše na uzel, svítila jen bílá krajková podprsenka. Rozhodně si ji potáhla, pohodila hlavou a pustila se do stráně hned vedle cesty

 
<>

o povídce:

žánr - alternativní vzpomínka
vznikla 199?
publikována na www.palmknihy.cz

Příběh Xemonypříběh z holotropního dýchání, Indonésie, kolem 1600
<>
ukázka:

Vesnice poklidně usínala mezi palmami, noc se snesla nad domy, ale do nich nemůže. U ohňů přede se nitka pradávného života, ostrované si ji podávají posvátně a obyčejně, člunek proskakuje osnovou pralesa a života a světa hladce a radostně; tká věčné vzory. To jen ty, kněže, klopýtáš se svým bohem a čímsi zaslepen narážíš, kde by tě naši bohové přece tak hladce provedli. Hranatý jsi a neobratný pro ty lidi s pružností a ladností divokého zvířete. A kdo tě to stále honí, jsi snad na útěku před tygrem či zlými duchy? Věčná síla protékající údy těchto lidí zůstává nevzrušena a jen se vědoucně usmívá nad tvým trápením, plyne stále a stále, plyne všude a nedá se zastavit. Její dům je poslední v řadě. Obešel jsi vesnici tmou a přicházíš k pootevřeným dveřím.
 
<>

o povídce:

žánr - extatická vzpomínka na minulý život
vznikla 199? jako zpracování zážitku z holotropního dýchání
publikována na www.palmknihy.cz

Přivedu se k sobělegenda o tom, jak láska přišla na svět
<>
ukázka: 

Vzbuzuji-li v tobě lásku, pak musím být sama láska. Smrt.

“Ach pane, co by ti mohlo chybět? Jsi všechno, všechno světlo, všechna láska...”
“Dost už! Znám tvoje slova i tvůj mámivý hlas. Všechno jím proměníš. Jen tě slyším, zapomínám na své starosti, ale jen odejdeš, jsou zase zpátky.”
“Ale můj pane, i ty máš takový hlas a takovou moc...”
“Já? Ne, chci tvůj hlas! Slyšíš! Ten mi chybí k mému štěstí! Chci mluvit tak lahodně, jako mluvíš ty. Chci umět pojmenovávat věci jmény, jaká jim dáváš ty. Pak jistě poznám, co je láska!”

VI.

I jak si sultán přál, tak se i stalo. Xeramii oněměla, aby učinila svého pána šťastným. Ani nyní však sultánovi štěstí nevydrželo dlouho a ten brzy pohrdl takovým darem. Jeho tvář opět překryly mraky. A Xeramii se opět ptala, řečí beze slov:

 
<>

o povídce:

žánr - pohádka, legenda
vznikla 1998 na gestalt skupině v Olomouci
publikována na www.palmknihy.cz

Mami   dost dobrá nepovídka
<>

ukázka:

MAMI, MUSÍM TĚ TU NECHAT, KDYŽ MÁŠ POŘÁD BOLESTI. PAN DOKTOR TĚ BUDE LÉČIT. PŘIJDU ZA TEBOU A VLASTÍK TAKY.

KAM JSTE ŠLA? CHTĚLA BYCH VÁS VYŠETŘIT. BOLÍ VÁS NĚCO. A JINÉ OBTÍŽE NEMÁTE? BERETE NĚJAKÉ TABLETKY? MÁTE JE S SEBOU? A NAPSANÝ SEZNAM?

SPÁT BUDETE

 
<>

o povídce:

žánr - doslovný opis skutečného textu
nalezena 1998 v LDN polikliniky Rakovník
publikována na www.palmknihy.cz

Král a vlk něco o hrdinech
<>

o povídce:

žánr - pohádka
vznikla 2002 na gestalt výcviku IGT Praha

Vzpomínka na VikingyViking a kráska
<>
ukázka:

...roztřesená mladá holka. Nahá. Bílá kůže. A obrazy se valí. Vlastně jeden obraz, ale znovu a znovu, silněji a silněji. Bubny. Ohně. Strop z hrubých silných dřevěných trámů. Světlo ohně v kotoučích dýmu za hlavami tančících postav. Všechno je bytelné, mohutné, hrubé. Je noc plná tance, jídla a pití. Rituál? Snad. Není to vznešené, je to mohutné, zemité, obrovské. A znovu ta rituální vikingská přilba s rohy. Znovu a znovu. A pod ní muž. Nahá ramena, obrovské svaly lesknoucí se v žlutorudém mihotavém světle. A znovu ta přilba. Žádná tvář, žádné oči. A pořád rytmus, pořád narůstá vzrušení, očekávání, obrovská síla, touha vevnitř. Nebo dovnitř? Ano, ano, dovnitř! Vyděšená, rozechvělá holka, která ví, že něco přichází...
Nahá stojím opřená o oltář v čele hodovní haly. Sama před přesilou svalů, dupotu, dunění, žáru. Přilby na hlavách mužů, meče a štíty v rukou. Jejich těla ve zbroji  vynikají. Křičí. Hlubokými, drsnými, hromovými hlasy ze všech stran. Bijí meči do štítů. A bijí se o mě. Povzbuzování ze všech stran, ale hlasy míří jen a jen ke mně. Je to síla a nic než síla. Čistá síla. Valí se na mě, je tu pro mě. Směs obrovských pocitů. Strach. Bázeň. Vzrušení. Fascinace. Touha. Ano, touha. Touha, která až děsí. Toto bude moje! Toto je moje! Já to chci! Jsem pro to připravena a je to pro mě všechno. Chci tu sílu cítit v sobě. Děsím se jí, ale to je to, proč jsem, proč existuji, jenom proto. Už teď ji cítím vevnitř. Chci být naplněná. Chvěji se tím obrovským, co mě prostupuje. Co jsem. Ano, jsem obrovská. Zároveň nahá, rozechvělá dívka, vyděšená tou silou, obrovitostí, ale zároveň obrovská žena, bohyně, gigantická, prastará bohyně, mnohem větší než celá tato síň, než všichni tito muži a jejich obrovské a přece tak směšné souboje. A jejich síla mě ve skutečnosti neděsí, protože vím, že je to moje síla. Jen čekám, kdy se mi vrátí. On není důležitý, on je síla, neprostupuje mě on, ale síla sama…
 
<>

o povídce:

žánr - zpracování zážitku z holotropního dýchání, extatický obraz
vznikla v létě 2001

| Povídky |
| 2005-01-01 12:12 || marek | | čten: 9112x , naposled: 2017-07-24 10:21 | | || ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Ukázky z oldies povídek
kopie z původních stránek
Poslední večeře doktora McLoudapředloha filmového scénáře, upíři, mystika, tantra
<>

ukázka:

Valerii van Hallenové se v životě nikdy nic nevydařilo tak, jak chtěla.
Možná to bylo tím, že chtěla příliš.
Chtěla studovat na Harvardu, skončila na “vesnické” univerzitě v Rockette; chtěla bohatého muže a krásné maželství, zatím Jacka van Hallena po půl roce odsoudili k osmi letům nepodmíněně za zpronevěru a daňové podvody. Chtěla také pracovat v prvních liniích lékařského výzkumu a místo toho byla nakonec ráda, že pro malé nedopatření nepřipravila o život desítku dobrovolníků a že ji teď nechali v tomhle malém zapadlém výzkumáku bádat ve starých lejstrech o pochybných zvycích a způsobech ještě pochybnějších upírů.
Přeci jen se však jedno doktorce van Hallenové upřít nedalo - nikdy se nevzdávala a vždy se bila s plným nasazením. I když, kdoví, možná právě to bylo příčinou jejího neštěstí - ve svém plném nasazení se málokdy ohlížela na okolí. V každém případě jí však její snaha přinesla na novém místě brzy značné úspěchy. A Valerie van Hallenová zahořela. Ucítila příležitost a vrhla se po ní jako lovecký pes po stopě.
Netušila však, že ji neštěstí neopouští ani nyní. Mladý a nadějný Rorik Ackerhard, její kolega z ústavu, nebyl ani zdaleka tak bezmezně nadšen jejími objevy, jak by si ráda namlouvala. Rorik Ackerhard dokonce ani nebyl do doktorky Hallenové nijak zvlášť zamilován, jak by se dalo předpokládat. Ale to už předbíháme...

 
<>

o povídce:

žánr - předloha filmového scénáře mysticko horrorového filmu
vznikla 1997 pro spolek Sallmonela a bylo podle ní natočeno amatérské video, které ale nikomu neukážu, protože v něm hraju holku:)

Necháš-li ji tančit  tančící čarodějka
<>
ukázka:

Náraz bolesti jej doslova odmrští, vyhodí jej z kruhu, který je tím doslova rozmetán jakoby obří tlapa trhla zevnitř něj od středu až k okraji. Áááá, čarodějčin výkřik se láme vpůli, zaniká a s ním všechno. Výkřik davu je skutečně výkřikem pouhého vyděšeného davu a sám se rozpadá do jednotlivých hlasů a jejich hrůzy. A jako ozvěna hřmí rozpadajícím se prostorem neskutečný výkřik bytosti. Světla na rampě explodují ve snopech jisker a pohasínají. Čarodějka kolísá, klopýtá, padá a ještě v pádu se vrhá se k němu. Ležícího jej objímá. V celém okolí vypadla elektřina. Lidé, každý náhle zas sám se sebou, zděšeně mlčí, strnuli. Ve tmě vstává první on, pevně ji chytá za ruku a proplétá se s ní ven. Nikdo je nevidí, nikdo je nezastavuje.
  
<>

o povídce:

žánr - náladový obrázek
vznikla 1998

Tvýma očimapozoruji...
<>

o povídce:

žánr - sci-fi (vnitřní monolog)
vznikla 2002, nedokončena správně
děj - když tě úplně pochopím, stanu se tebou

Vzpomínka na VikingyViking a kráska
<>
ukázka:

...roztřesená mladá holka. Nahá. Bílá kůže. A obrazy se valí. Vlastně jeden obraz, ale znovu a znovu, silněji a silněji. Bubny. Ohně. Strop z hrubých silných dřevěných trámů. Světlo ohně v kotoučích dýmu za hlavami tančících postav. Všechno je bytelné, mohutné, hrubé. Je noc plná tance, jídla a pití. Rituál? Snad. Není to vznešené, je to mohutné, zemité, obrovské. A znovu ta rituální vikingská přilba s rohy. Znovu a znovu. A pod ní muž. Nahá ramena, obrovské svaly lesknoucí se v žlutorudém mihotavém světle. A znovu ta přilba. Žádná tvář, žádné oči. A pořád rytmus, pořád narůstá vzrušení, očekávání, obrovská síla, touha vevnitř. Nebo dovnitř? Ano, ano, dovnitř! Vyděšená, rozechvělá holka, která ví, že něco přichází...
Nahá stojím opřená o oltář v čele hodovní haly. Sama před přesilou svalů, dupotu, dunění, žáru. Přilby na hlavách mužů, meče a štíty v rukou. Jejich těla ve zbroji  vynikají. Křičí. Hlubokými, drsnými, hromovými hlasy ze všech stran. Bijí meči do štítů. A bijí se o mě. Povzbuzování ze všech stran, ale hlasy míří jen a jen ke mně. Je to síla a nic než síla. Čistá síla. Valí se na mě, je tu pro mě. Směs obrovských pocitů. Strach. Bázeň. Vzrušení. Fascinace. Touha. Ano, touha. Touha, která až děsí. Toto bude moje! Toto je moje! Já to chci! Jsem pro to připravena a je to pro mě všechno. Chci tu sílu cítit v sobě. Děsím se jí, ale to je to, proč jsem, proč existuji, jenom proto. Už teď ji cítím vevnitř. Chci být naplněná. Chvěji se tím obrovským, co mě prostupuje. Co jsem. Ano, jsem obrovská. Zároveň nahá, rozechvělá dívka, vyděšená tou silou, obrovitostí, ale zároveň obrovská žena, bohyně, gigantická, prastará bohyně, mnohem větší než celá tato síň, než všichni tito muži a jejich obrovské a přece tak směšné souboje. A jejich síla mě ve skutečnosti neděsí, protože vím, že je to moje síla. Jen čekám, kdy se mi vrátí. On není důležitý, on je síla, neprostupuje mě on, ale síla sama…
 
<>

o povídce:

žánr - zpracování zážitku z holotropního dýchání, extatický obraz
vznikla v létě 2001

Autobuscestou z Prahy
<>
ukázka:

13.10.2000
pátek
Autobus Praha, Florenc 15:45 - Brno, Grand Hotel 18:20
Sedadlo č.3 (s výhledem).
Knížku a mrkev s sebou.
Sedadlo č.4 s sebou spoustu tašek, červená a černá.
Pozdrav jen co o sebe zavadí oči.
Nervózní řidič, řady stopařů, kličkující sebevrazi.
Od Chodova k Budějicím (exit 30) pět SMS.
Od Budějic dalších čtyřicet kilometrů knížka.
Romantický, okázale nepochopený
slavný autor.
K čertu s pubertální erotikou!
Červená a černá je víc červená.
„Už od Budějic mě napadá, že bychom si mohli...“
 
<>

o povídce:

žánr - obraz
vznikla v pátek 13.10.2000 na lince Praha - Brno

Pravá chvíle, kdy zachránit svět... je právě teď
<>
ukázka:

Je deset a já ještě spím. Otupěle zírám do šálku a míchám kávu očima. Muž naproti stolu na mě zírá. Sakra, už zase!
"Starej se vo svý, zrovna ti vytekla propiska v kapse!" seknu po něm myšlenkou, vzpamatuju se a rychle beru do ruky lžičku a nořím ji do vířící pěny. Slunce za oknem pálí do protějšího domu, příjemně oslňuje, je slastné mhouřit do něj oči a ještě tak trochu plout. 
"Vítám vás na dnešní schůzce…" Asistentka vstane a zatáhne žaluzie, rozsvěcuje projekční plátno. Pracně tlačím mozek z garáže.
"Váš produkt je dražší než konkurenční…"
"Ano, ale kvalitnější…"
"Pak vám ho samozřejmě prodáme…"
 
<>

o povídce:

žánr - sci-fi
vznikla 2002
děj - co má člověk udělat jako první, když zjistí, že může cokoli?

Tiše si zpívámobraz nálady z dýchání 
<>
ukázka:

Držím na kolenou knihu, ale nečtu ji, poslouchám vynořující se rytmus, pomalu kloužu očima po zšeřelém sálu plném vůně kouře a zvláštního ticha ponořeného sama v sobě.Napravo ode mě hraje Janika s Vilémem dámu, přou se přitom téměř šeptem, nalevo si Marie češe vlasy. Slyší můj rytmus? Určitě, vím to. Jen možná ještě nevědí. Ale Bob už sedí s bubnem u kamen a nesměle pokouší kozí kůži. Tom leží z druhé strany na matraci a kreslí mandalu. Venku dopadají první kapky, hlasitě buší do oken a ticho uvnitř je o to větší. Slyším, jak rytmus sílí.
 
<>

o povídce:

žánr - náladový obraz
vznikla 2002

Pršelokdyž Bůh zavolá
<>
ukázka:

Pršelo dlouho a ošklivě. Pršelo, jako by z nebe spouštěl dráty. Autobus ji vyhodil do vodou šumící tmy a rozplynul se v provazcích lijáku, jako by ani nikdy nebyl. Jen zahučení motoru v prudkém kopci k ní ještě na chvíli dolehlo přes halasení deště v korunách stromů. Až teď jí došlo, jak se za ní řidič soucitně ohlížel, jestli to tu s tím vystupováním myslí vážně. Ale neřekl nic, jen za ní zase rychle zavřel dveře, aby mu vítr nenafoukal to divé pršení dovnitř, a ona už stála venku, těžkej batoh na zádech, promočená kapuce, ze který kape rovnou na nos, promočený tenisky jako bazény co studěj a čvachtaj. Já kráva, já nekonečná kráva! Spílala si, ale chtělo se jí spíš brečet. 
  
<>

o povídce:

žánr - poněkud mentorující povídka
vznikla 2000

Hybrissetkání civilizací
<>
Loď byla velká, dobře stavěná, a i když při vší své příliš užitné dokonalosti nepříliš krásná, jistě takto vznešená či jaksi - sebevědomá. Blížila se k planetě ani na krůček neváhajíc, přesto uvnitř napjatě nastražená, obezřetně vysílajíc už od hranic sluneční soustavy do všech směrů pronikavé pohledy a automatické sondy.
Planeta jako by jí v opak byla drobná, prostě modrobílá a tichá. Loď naslouchala, naslouchala ještě víc, ale v jejích citlivých uších jen šumělo zbytkové záření, praskaly geomagnetické bouře a sluneční protuberance. Sebevíce naslouchajíc slyšela loď jen ticho.
Podezřelé ticho?
Napjaté ticho?
Vyčkávavé ticho?
Nebo jen - ticho?
 
<>

o povídce:

žánr - sci-fi s mysticizujícími prvky a úžasnou ženskou
rozsah - cca 100 ns
vznikla 1996
děj - setkání dvou odlišných civilizací - techničanské a přírodní. Také jako setkání dvou žen.

Příběh delfína příběh z holotropního dýchání, když delfín potká smrt
<>

ukázka:

 
zalehla tě tma?
přišly stíny?
zalknutý tíhou
bez dechu
bez hlesu
minulost na ramenou jako kříž
prosíš boha
a hledáš konec svých vin
je-li jaký
a noc se přidá k noci,
tma ke tmě
zavři oči
přicházejí sny
to bůh ti píše
abys už neváhal
   
<>

o povídce:

žánr - zpracování zážitku z holotropního dýchání, balada
vznikla 1999, nedokončená

Kybererotickáhříčka s roboerotikou
<>
ukázka:

Mizera, padouch a násilník se vynořuje z oblaků rozplývajícího se dýmu. V manipulátorech - každém jako lžíce menšího bagru - atomový řezák doplněný elektronovou brzdou a maserovým zaměřovačem, s pažbou vykládanou úlomky pancířů předešlých obětí.Děsivý úsměšek odlitý v kovové tváři, zlé ohýnky ve škodolibě přimhouřených objektivech.
       A už se sklání nad obětí. Ještě otřesena leží mezi troskami, dráždivý lesk pancíře, subtilní, štíhlé linie podle poslední módy, slabé steny splývají ze svůdně chromovaných rtů.
 
<>

o povídce:

žánr - sci-fi groteska
vznikla 1994
publikována v příloze Interkomu Kvark

Muž a hvězdy...muž a hvězdy, hvězdy a muž
<>

ukázka:

Vstal z rozložitého křesla a přešel k oknu. Jako vždycky bylo otevřené a zaním - jako vždy - hvězdy.
Muž na ně chvíli hleděl a pak zamířil ke dveřím.
Otvíraly se bezhlučně a za nimi bylo jen zápražíčko se třemi schody a pak užnic - jen ty hvězdy zavěšené v tom velikánském, sametově černém a tichém nic.
Muž se posadil na poslední schod a nohy spustil do prázdna.

 
<>

o povídce:

žánr - romantická sci-fi
vznikla 1991
publikována v Ikarii

Trestpovídka
<>
ukázka: 

brzy bude
 
<>

o povídce:

vznikla 1996 jako úkol na literárním víkendu v Příšťpu, vyhrála litr dobrého vína
publikována v Základně

Pohádka pro princeznu Veronikupohádka
<>
Pohádka pro princeznu Luckupohádka
<>
To bylo takhle jednou, vlastně už ani nevím kdy. Nejspíš už hodně dávno, možná ale také docela nedávno, protože už byly telefony. Bylo jedno malé, roztomilé království,kterému vládl malý, možná také roztomilý král.
A ten král měl malou roztomilou dceru. Jak už to u královských dcer chodívá, byla to princezna. A musím vám říct, že až tak úplně roztomilá nebyla. Byla totiž trochu zlobivá.
 
Láska až do koncejedna hodně starší povídka, E.A.Poeovi a jeho Berenice
<>

ukázka:

Ne, nejsem blázen, opravdu ne! A když, tak přece jen proto, abych se nezbláznil! Jen proto!
Jen proto jsem tvůj střihač, jen proto nosím si domů vystříhané scény, jen proto si je pouštím, když mě stále cosi táhne ti blíž a blíž, a jen proto hodinu po hodině, den po dni se tě - se sám sebe - ptám - PROČ?
P R O Č ?
Jak však najít odpověď v rytmu tvých kroků? Či snad v houpání boků, z nichž pravý vždy jde výš? Jak v rysech tváře převedených na hru čísel, jak souhře symetrie dokonalejší nejdokonalejšího zlatého řezu? JAK? Jak?

 
<>

o povídce:

žánr - extatické psycho
vznikla 1990 pro Workshop na prvním polistopadovém Draconu

| Povídky |
| 2005-01-01 12:12 || marek | | čten: 8887x , naposled: 2017-07-24 10:21 | | || ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Nadupáno
Troška legrace s hezkou holkou, která jim vidí do hlavy... Nechceš to taky zkusit? Jmenuje se Sibria Rjóa a je jako když namaluje Kája Saudek.
Mamina Jacksonová se zamračená skláněla nad střihem šatů pro sousedovic Connie a něco si přitom mumlala. Měla pusu plnou špendlíků a přes tu ostnatou hradbu nebylo poznat, jestli mluví k sobě (jak měla po dvaceti letech strávených v domácnosti ve zvyku) nebo ke svému mladšímu synovi. Ten si na koberci u jejích nohou hrál s krabicí pestrobarevných kostek a pořád ji tahal za sukni, aby se podívala, jak mu to jde. Bylo mu sice už něco málo přes dvanáct, ale vzhledem k těžké mozkové obrně, se kterou se narodil, to od něj byl úctyhodný výkon. Právě se mu podařilo postavit dostatečně vysoký komín a s dětskou radostí ho jedním úderem rozmetal po celé místnosti. Jacksonovic mamina ho nepřítomně pochválila, jak je šikovný (na Conniinu čím dál bujnější, byl střih malý a ona se musela soustředit, kde přidat a kde ne) a zrovna zazvonil zvonek.

"Johny, běž otevřít!" vyndala z úst špendlíky a zakřičela na staršího syna do podkroví, kde trávil prázdniny s počítačem. Právě hrál novou hru vytaženou ze sítě, což považoval za ideální odpočinek po hodinách strávených programováním hry vlastní, a spolehlivě díky tomu ztrácel pojem o ročních obdobích. Samozřejmě nemohl.

"Končím levl, nemůžu!"

"Já taky ne!" zlobila se mamina a docela Johnymu jeho level pokazila. Přehlédl příšeru a po obrazovce se z vnitřní strany rozprskla krev. Tentokrát však jeho.

"Au! Sakra!" Politoval se, odhodil joystick a šel otevřít. Bylo nádherně slunečné letní dopoledne. Connie odvedle však odjela s rodiči na dědečkův ranč, a tak kromě horka, prachu a nudy nebylo venku nic dalšího, co by jej tam táhlo.

Za dveřmi stála zády k němu nějaká ženská. I když musela slyšet vrzající dveře, koukala dál dole na město - když vítr rozfoukal smog nad city jako dnes, bylo z Jacksonovic zápraží vidět nejen celý downtown, ale i mlhavé vršky hor na druhé straně. Mezi známými tím bylo Jacksonovic zápraží pověstné a dost možná představovalo největší část ze závratné kupní ceny malého, ošuntělého domečku, který byli Jacksonovic nuceni koupit nad cenou.

"Esliste přišla jen koukat, ste nemusela zvonit," zabručel Johny a zašoupal nohou až zaskřípal písek. Pak se však žena otočila a on zmlkl. Nejen, že byla krásná - to, co Johny viděl se jednoduše nevešlo do jeho čtrnáctiletého zorného pole. Měl sice již důkladně prostudované všechny tatínkovy pornočasopisy a kupoval si dokonce i vlastní, ale v reálu zůstával daleko pozadu. Connie byla o čtvrt roku starší, a přes svoji nápadně častou přítomnost v Jacksonovic domě, nepřestávala mu onen čtvrt rok bez přestání zdůrazňovat. Johny byl pro ni malý kluk, se kterým se rozhodně zahazovat nebude. A přestože vždy na dotvrzení svých slov vypínala Connie nenápadně svoje nadměrné přednosti Johnymu až pod nos, nebyl ten rozhodně připraven na tak pronikavě a hmatatelně živou blízkost něčeho, co mnozí zkušenější označovali pouze za výmysl autorů komiksů: Příliš dlouhé nohy začínaly v oslnivě bílých basketbalových kaguárech a po dlouhém, štíhlém, snědém stoupání končily v nepatrném, ale k prasknutí vyplněném trojúhelníčku kovodžínsoviny. Následovalo útlé, opálené bříško a další kousek módně metalicky lesklého hadříku vypnutého do oblin tak neuvěřitelně pevných a mocně klenutých, až působících dojmem přehnaně vznešených blatníků posledního pseudoveterána Chrysler FF850.

"Krása, fakt krása!" řekla žena a natáhla k Johnymu ruku. S popisem její tváře by se Johny namáhal zbytečně. Byla tak dokonalá, že se na ní nebylo čeho zachytit. A potom - její naprostou většinu (co do dojmu) zabíraly zářivé temné oči, podobné bezednou hloubkou a zejména účinkem dvěma černým děrám.

"Máte to tu ďábelsky nádherný, tady se mi fakt bude líbit!" Potřásla jeho bezvládnou rukou, nehybného ho obešla a vstoupila do domu.

"Johny, kdo to je? Johny?" Matčin hlas Johnyho rozhýbal a on se vrhl za ženou.

"Máte to tu bezkonkurenčně prímový!" jásala ta už v Jacksonovic kuchyni a natahovala ruku ke zkoprnělé mamině. Johny mohl na její vylekaný tázavý pohled, který k němu vyslala přes ženino rameno, jen pokrčit rameny. Žena si zatím bez zaváhání potřásla rukou i s Johnyho postiženým bratrem Robim a usadila se do posvátného modrého televizního ušáku Jacksona seniora.

"Na takhle betelným fleku sem byla naposled někdy před tisícem vašich let. Na poslední štaci nahoře u Tha Anlai - vy tomu řikáte myslím Rigel - sem proseděla dva dny v magistázi, abych se vodsaď jen dostala! A to ven to de dycky líp, ´k si představte, než sem se jim tam nabourala! Ále tady né - jen sem mrkla, sem tady. Máte tu zkrátka nadupáno až po střechu!" Rozhlédla se zálibně kolem a působilo to, jako by měla Jacksonovic dům v následující vteřině koupit i s jeho zatékající střechou a vyjevenými obyvateli.

"´kobyste posledních pětset let čekali jenom na Sibrinku!" Vzdychla si nakonec spokojeně a přejela si rukou po okraji blůzičky z jejíhož mihotavého lesku a mocného klenutí přecházely oči. Paní Jacksonová dala ruce v bok, ale k ničemu víc se nad tou drzostí nezmohla. Johny se zaškrceným hlasem nesměle zeptal:

"Vy ste vodjinud?"

"Spíš, že nejsem vodnikud. Chvíli tady, chvíli tam. Jak vy řikáte - kde se mi líbí, tam sem doma." Pohlédla na domácí a jejich tupě nechápavé pohledy a dodala:

"A tady se mi líbí." Načež začal Robi zničeho nic tleskat a kývat hlavou jako děkovací pokladnička. Mamina Jacksonová ho chtěla okřiknout a zároveň se rozkřiknout na tu drzou couru, ale ona ji předešla. Obrátila se k Robimu a vesele řekla:

"Taky se ti tu tak líbí? Počkej, až ti ukážu, co všechno se tu dá dokázat! To se ti tu bude teprv líbit!" A jindy stydlivý a před cizími lidmi nepřekonatelně bázlivý Robi vzal jednu ze svých kostek a ženě ji s úsměvem podal. Máma se jen posadila a nevěřícně na ně oba zůstala koukat.

Když Jackson senior přišel asi o hodinu později z práce, našel svoji ženu, jak usilovně drhne podlahy a utírá prach po celém domě. Protože nebyl pátek, věděl hned, že něco není v pořádku. Úklid totiž patřil k činnostem, kterými se jeho manželka uklidňovala nejen po nepříliš častých hádkách, ale vůbec vždy, když ji něco rozrušilo. Díky tomuto jejímu zvyku bylo u Jacksonů vždy čisto a uklizeno, protože mamina Jacksonová byla velmi citlivá a rozházet ji dokázala každá maličkost. Když tedy svému muži s pláčem na krajíčku vše vypověděla (ze všeho nejvíc ji vyděsila ta nečekaná reakce jejího syna, a tak se celá situace v jejím vyprávění jevila poněkud hororověji a zároveň neškodněji), usoudil táta Jackson, že není proč se vzrušovat. Jestli se žena vrátí, jak řekla, on to s ní už vyřídí. Pak se chlapácky zasmál, utěšil svoji přecitlivělou ženu v objetí a zeptal se, co je dnes k obědu. Byl jeho oblíbený biftek. Avšak vychutnat si ho pan Jackson nestačil.

"Tak jsem tady! Jak mě slyšíte?" Bouchly v předsíni dveře (copak nebylo zamčeno? pomyslel si pan Jackson) a zahalekal jasný dívčí hlas. Hned nato procítěně zarecitoval:

"A radost vešla do toho domu, jakož i do synů i dcer jeho!" a žena vešla. Pan Jackson se právě pokoušel vstát, ale židle se mu zasekla o koberec, takže on - ocitnuvše se v téže situaci jako prve jeho starší syn - zůstal na její zjevení hledět v podivné a poněkud nepohodlné pozici.

"Jen seďte, seďte! To, co uvidíte, vás stejně posadí!" Ocitla se dvěma kroky žena u stolu a hned vedle talíře s polovinou bifteku shodila těžkou tašku. Pan Jackson se posadil, v židli zapraskalo, o talíř cinka vidlička a v tašce zazvonily mince.

"Minutka, vážení, mi-nu-tka! Brnk a bylo to!" Rozmáchla žena rukama, strčila do tašky a ta se převážila na biftek pana Jacksona. V následujícím okamžiku se na stůl, na užaslého pana Jacksona, na koberec, pod stůl, pod gauč a vůbec všude začaly sypat mince. A sypaly se a sypaly, protože taška jich byla plná. Žena hrdě vztyčila hlavu a s přehrávanou skromností pronesla:

"Pokud jsem dobře pochopila, je tohle základní substance vašeho světa - všudypřítomná a přitom nenahmatatelná. Ale pozor - já říkám: pouze nenahmataná! Nádherně nenahmataná! Tady to vidíte!" Úlevně se svezla do modrého ušáku a se zavřenýma očima vzdychla: "Myslím, že tohle panenské místo jen čekalo na svoji Sibrinku!" Potom otevřela oči a normálně (i když to v dané situaci působilo jako další divadelní gesto) řekla:

"Jste jistě zaskočení, ale to jsou všude a vždycky. Chovejte se, jako bych tu nebyla. Zatím mi postačí tuhle gauč." Zvedla se z křesla, jediným pohybem shodila svoje "oblečení" a natáhla se napříč přes celou pohovku. "Jsem z té síly kolem docela celá utahaná," prohlásila rozespale a otočila k Jacksonovým zadeček hlaďoučký a obloučký jako jablíčko.

"Říkejte mi Sib nebo Sibri nebo Si, zkrátka nějak od Sibrii Rjói." Poslední slova zanikla v zívnutí.

A tak si táta Jackson s drzou vetřelkyní nic nevyřídil. Seděl s klínem plným mincí (a bez poloviny bifteku hladový), nervózně pomrkávajíc nad pohledem vhodným spíše pro Playboy či Penthouse než pro Jacksonovic příliš častým smýčením ošoupanou a vybledlou kuchyni a bezradně krčil rameny. První rozumný krok proto musela udělat mamina Jacksonová. Vzala přikrývku a spící ženu jí opatrně přikryla. Zkoprnělý táta Jackson zamrkal jako porcelánová panenka a konečně se pohnul.

"Co budeme dělat?" Manželčin šeptavý hlas a zvuk mincí padajících z jeho klína na zem ho konečně vrátily na zem. Že by však byl schopen v té chvíli něco udělat, nebylo tak zcela jisté. Jeho sebevědomí, které si vypěstoval pečováním o svoji ženu a rodinu, utrpělo těžkou ránu a z hromady mincí před ním se na něj šklebilo jeho stále podvyživené konto. Než se však vůbec k rozhodování dostal, zavrtěla se Sibria Rjóa ve své strakaté přikrývce, rozespale se zvedla na loktech a řekla Robimu, který celou dobu seděl na zemi u kuchyňské linky obklopený hromadou kostek:

"Tak tě teď poslouchám - proč mi neřekneš dobrou noc? vždyť to umíš!" A Robi, který podle všech lékařských posudků měl celý život jen tupě zírat do stropu (ale který díky péči maminy Jacksonové nejen chodil, ale se i smál a hrál si se svými kostkami), řekl:

"O-ou oc," a vesele pokýval hlavou.

"Tak dobrou," řekla Sibri, Sib nebo Si, načež se opět spokojeně zachumlala do přikrývky. Vypadalo to, že pan Jackson, muset rozhodovat nebude.

Tu noc Jacksonovic nejprve nemohli usnout. Pan Jackson si vzal na zítra volno a předsevzal si, že bude celou noc vzhůru - Sib předtím prospala celé odpoledne, prospala i celý večerní program a nevypadala, že by chtěla vstávat. Jacksonovi se tedy uložili všichni nahoře u Johnyho a - probudili se až když slunce pálilo plnou silou do pokoje. V domě bylo ticho, a když přišli dolů, stál uprostřed kuchyně stůl vzorně prostřený a navršený švédskou snídaní. Většina dobrot určitě nepocházela z jejich lednice. Na lístečku opřeném o pomerančovou marmeládu stálo:

"Dobré ráno a dobrou chuť. S obědem si nedělejte starosti. Co byste říkali malému výletu?" A přimalované malé srdíčko.

Modrošedý buick z pětasedmdesátého Sib nadchl. Přiřítila se před obědem tentokrát bez igelitové tašky plné mincí, zato v krásných lehkých letních šatech z nejdražšího butiku ve městě a obtížená hromadou balíčků. Prohlásila, že všichni jistě mají hlad jako ona a že dárky počkají na večer. Pak celou rodinku nahnala do auta a dokonce - to už seděla za volantem - se táty Jacksona zeptala, jestli smí řídit. Samozřejmě mohla, a tak jeli. Máma se držela sedadla před sebou a zavírala oči (jestliže táta podle ní jezdil rychle, Sib měla každou chvíli měnit geometrii křídel), táta trnul, protože věděl, co letitá unavená herka vydrží či spíš nevydrží. Johny chvílemi nadšeně výskal nad řezanými zatáčkami, chvílemi zaraženě pokukoval do větrem z otevřeného okénka povlávajícího přehlubokého výstřihu Sibriiných šatů. Jediný, kdo měl radost ničím nezkalenou byl Robi. Nade vše miloval jízdu autem a Sibriin jásot nad každým předjetým protivníkem (předjížděla jedině v zatáčkách, protože jinde to udýchaný buick nedokázal) jej uváděl doslova v radostnou euforii. Stejně jako zděšené výrazy předjížděných řidičů, které mu připomínaly rovněž oblíbené televizní grotesky. Tleskal, mával na vyjevené obličeje a vyrážel veselé výkřiky: "Á to ato! Á to ato!" jimž ho během dvou minut naučila Sib a které znamenaly: má to auto!

Zběsilá jízda však skončila velmi brzy, když je předehnal houkající policejní vůz a zastavil je. Sib poslušně zastavila, ale nevypadala, že by se mínila přestat smát nebo alespoň okouzlujícně usmívat. Muži v uniformě její úsměv profesionálně přehlédli a zaujali pozice. S namířenými zbraněmi pak vyzvali všechny, aby z auta vystoupili.

"Hmm, vidím, že doba je zlá a lidi si nemůžou ani v klidu popovídat," řekla Si a vystoupila sama. Jacksonovi slyšeli otevřeným okénkem jen začátek toho, co říkala, a pak útržky:

"Neblázni Bille, jen jsme se chtěli projet, jako ty předevčírem. No víš, v tom kradeným jaguáru, co jste zabavili na třetí avenue... neměl bys tolik pít... s jeho ženou... já to nikomu nepovím, vážně... nerozčiluj se Joe... toho černocha... zapomeňte na to..." Za chvilku byla zpátky, a když objížděli strnulé policisty a vyjížděli zpět na silnici, měli Jacksonovic dojem, že jim oba muži ještě zasalutují.

"Jak říkám - na-du-pá-no!" smála se Sib a bylo vidět, že se náramně baví.

"Kouknu na ně a vidím všechno jako v biografu, páni!" Smála se až zakláněla hlavu a hrozivě dlouho se nedívala na cestu.

Po pár kilometrech je na rovince začal předjíždět nablýskaný mercedes kabriolet. Řidič, jakmile spatřil pěknou tvář za volantem, zpomalil a začal na Sib pokřikovat.

"Hele ho, donchuána!" mrkla Sib na Jacksonovi. "Takový mám přečtený, ani nemusím zavírat oči." Na to se vyklonila z okénka a zakřičela:

"Myslíš si, že nepoznám ve velký káře malýho ptáka?! Nehraj si tu na Casanovu a jeď si zkontolovat starou, paroháči rozvětvená!" Muž zareagoval okamžitě a přesně tak, jako doposud všichni, co Sibriu Rjóu potkali - ztuhnul. Ovšem byl asi první, kdo ji potkal za volantem a v šedesáti mílích. Jeho metalýzovaná kára zakličkovala a - i když Sib bleskově uhnula až na druhé straně zaskřípělo a vylétly jiskry od svodidel - opřela se z boku do buicku.

"Vidíte, zase trefa!" Jásala Sib a rvala se s volantem. Máma Jacksonová třeštila oči, táta Jackson je obracel v sloup a Robi do toho pekelného rachotu tleskal a křičel svoje má to auto. Chlapík v mercedesu se naštěstí vzpamatoval, srovnal a okamžitě šlápl na plyn. Zmizel za obzorem s přetížením nejméně pěti gé. Při pohledu na jeho raketový start a odřené boky buicku, usoudila Sib, že s něčím takovým na oběd do PannaHotelu rozhodně nemohou. A tak ještě před kaviárem a krevetami přišli hladoví Jacksonovi o svoje - za patnáct let manželství teprve druhé a to hýčkanější - auto a vyměnili jej za limuzínu dlouhou jako vytahaný jezevčík.

Další nespočetná expozé během oběda (sedmsetsedmdesát dolarů) a odpoledních nákupů (dvaatřicet tisíc dolarů, většinou dodávky až do domu, přesto limuzína poněkud poklesla v pérování) přesvědčilo Jacksonovi, že na co Sibria sáhne, z toho kouká skandál. Krom toho také ovšem, že z čeho udělá skandál, z toho vždycky něco kouká. Viděla lidem do žaludků, do střev i do tresních rejstříků a každý takový pohled ji přiváděl do nepříčetného smíchu, který však postižení většinou nedokázali opětovat jinak než tím, že prostě sedli na zadek. Jacksonovic počáteční strnulost po tomto zjištění nepatrně opadla, stejně jako jejich nedůvěra. Představit si, že by kdokoli krom filmového supermana dokázal během jednoho odpoledne zesměšnit půl města, bylo zkrátka nad jejich síly.

"Sibri, Sibri!" Máma Jacksonová se pracně snažila prolézt malým okénkem k řidiči a šlo jí to dost špatně. Krom té zásadní skutečnosti, že otvor byl pro její proporce reálně neprůchodný, na sobě měla ještě nutrií kožich a byla lehce omámená vínem za dvěstě dolarů litr.

"Sibri, tak mě napadá... podívej -" Zasekla se už v ramenou, ale chvíli trvalo, než pochopila a vzdala. Zůstala tedy, kde byla, a vysvětlovala zvýšeným hlasem.

"Podívej - " Začala počítat na prstech, které se jí viditelně pletly. "Lednička, mraznička, dvě... ne, tři televizory, myčka, pr, pr... pr-ačka..." Jazyk se jí na tom hlavolamu dočista zamotal.

"Kam... kam to dáme?" Na okamžik z toho šokujícího zjištění posmutněla, pak ji však napadla spásná myšlenka a ona se rozzářila.

"Sibrinka nám koupí do, do... domeček!" Načež jí zničeho nic spadla hlava a ona usnula. Její přecitlivělá duše byla uvyklá starostem a tolik štěstí najednou ji opravdu zmohlo. Usnul i táta Jackson s hlavou podloženou velkou krabicí s vrtačkou - zdálo se mu nejdřív o nové dílně, kterou dočista převeze souseda Hilla, ale pak víc o mamině, kterou takhle veselou viděl naposled v den svatby. Spal i Robi, který si ještě před chvílí tiše pobrukoval něco, co téměř znělo jako písnička a mělo to téměř něco jako text. Jen Johny klečel před otevřeným počítačem napojeným na radiomodem s anténou vystrčenou z okénka a udiveně vrtěl hlavou.

Druhý den měli Jacksonovic táta s mámou od rána co dělat. Jedno za druhým přijížděla dodávková auta z města a udivení chlapíci rovnali bednu za bednou do sklepa, do obýváku, do podkroví, do kuchyně, pak i do garáže (pro limuzínu byla beztak malá) a nakonec i do zahrádky. Sib se v tom zmatku nabídla, že nebude překážet, vzala oba chlapce a vyrazili do disneylandu. Hned za osadou nechala řídit Johnyho. Když ten pak nadšený zasněně pronesl, že to by měla vidět Connie, zeptala se, kdo je Connie, a pak proč by pro ni nemohli zajet. Našli ji znuděnou (vždycky Johnymu vytahovačně vyprávěla, jak se na ranči má) a přesto po prvním překvapení rozhodnutou nenechat svoji hrdost a čtvrtroční povýšenost padnout. Zarytě mlčela a o Johnyho (ostatně nepříliš přesvědčivé) řidičské umění jevila okázalý nezájem. Když však po patnácti kilometrech Sib s Johnym společně usoudili, že si ve snobsky sterilní limuzíně připadají jako v naleštěné rakvi a u nejbližší benzinky ji vyměnili za otevřený sporťáček, bylo vidět, že je přinejmenším zmatená. Zmatený byl i postarší elegantní pán ze sporťáku. Nejdříve se zdráhal a byl podezíravý, ale když mu Sib vyplatila ještě k limuzíně cenu jeho auta v hotových (začala je vytahovat z výstřihu, zbytek měla volně nastrkaný pod sedadlem), podlehl K.O. Connie vydržela ještě dalších osmadvacet kilometrů, než se zastavili na oběd v malém městečku a Sib jí za zmrzlinou pocákané šaty koupila dvoje nové. Pak se nadšeně rozpovídala a dokonce se do Johnyho zavěsila (to když jí koupil velkou krabici rošé a vyměnil si sluneční brýle za jiné, ve kterých jí připomínal svého slavnějšího jmenovce Michaela). Johny se vznášel na růžovém obláčku - Connie Hillová, která stála v jeho snech po boku Madony a Sharon Stoneové, kráčela vedle něj a házela na všechny strany patnáctiletě ohnivé pohledy (sledovala, zda ji v jejích šatech za pětset dolarů sleduje dostatek závistivců). Na atrakcích v parku se však chovala jako Johnyho bláznivá sestřenka, což jej trochu zmátlo. Po druhé stovce utracených dolarů z papírového pytlíku od máminy svačiny (nedala si ji vymluvit, přece nebudete jíst hamburgery!) však ječel nadšeně na horské dráze nejen on, ale i jeho bratr, který odjakživa dostával mezi větším množstvím lidí pouze neutišitelné záchvaty vzteku nebo pláče. Stejně neuvěřitelné bylo, když na prvním videoautomatu, ke kterému ho Sib postavila, vystřílel Robi bez chybičky všechny zelené příšery a beze ztráty života postoupil do dalšího levelu. Zalíbilo se mu to (nejvíce, když zasažená příšerka legračně hekla, chytila se za břicho a toporně se svalila), a tak když sáhl Sib na dno pytlíku, vypadl z něj další zázrak a on vcelku srozumitelně a důrazně řekl:

"Eče to tolaů!" A dupnul si. Sib dohrála svoji hru (nejprve vždy prohrávala, teprve s posledním životem si šla najisto pro výhru) a řekla:

"Nedá se nic dělat, děti, já tu věčně nebudu. Je na čase, abyste se naučily živit samy." A zamířila k herně mincovních automatů držíc už cestou vysvětlovací řeč:

"Je dobře, že jste se mě ze začátku na nic neptali. Vysvětlování je zdlouhavé, většinou nudné a zdržuje děj. Nicméně čas pokročil natolik, abychom od činů mladistvě bláznivých, přešli ke skutkům, z nichž se nebudeme radovat jen my, ale i generace následující." Říkala to s úsměvem, ale všichni tři (i Robi) jí pozorně poslouchali. Sib pokývala hlavou.

"Tady Johny ze sítě ví, že se něco děje. Hledají mě a utajují to. Vojáci, policie, všichni. Zatím nevědí, co mají hledat a kdybych nechtěla, nemuseli by mě najít nikdy. Stala bych se jedním z vás a ztratila bych se mezi lidmi. Jenže já se ráda směju a to bych nesměla - normální lidé se u vás nesmějí. Jsou vážní a důležití. Brrr! A taky si myslí, že všechno vědí, což je omyl. Totiž - jak jsou tak strašně důležití, jsou přitom docela zabednění. Vědí jen to, co si myslí, že vědí..." Udělala dramatickou pauzu, rozhlédla se po svých posluchačích a obrátila se k automatu, před kterým se mezitím ocitli.

"Uděláme si malou ukázku. Například si lidé myslí, že nemohou vědět, jak lze na tomto primitivním přístroji vyhrát. A protože si to usilovně myslí, mají hlavy dočista zabedněné a vědět to skutečně nemohou. Názorně předvedu, že myslí špatně." Vhodila do otvoru minci a položila ruku na páku.

"Všude kolem nás," udělala druhou rukou kolem sebe oblouk, "proudí bez ustání nějaká energie. Cokoli se kolem nás děje je způsobeno a samo vyvolává energetické změny. Někdy velké, které běžně vidíme, ale nejčastěji drobné, které nám unikají. A pozor, teď to přijde - je to všechno v základu jediná energie, přesto má různou podobu, frekvenci, sílu, modulaci, zkrátka různou formu, formaci, informaci. Ano, jsme ponořeni v jakémsi moři energií, které nám bez ustání přinášejí nějaké informace. Jsou však velice tichounké," prudce ztišila a dokonce se přikrčila, jakoby hrála pantomimu, "takže je může zaplašit i ta nejnepatrnější myšlenka. Proto, chceme-li je slyšet, musíme mít hlavu naprosto prázdnou a naprosto otevřenou." Zavřela oči, na okamžíček strnula, a potom trhla pákou. Vzápětí se ozval zvonivý vodopád mincí.

"Po pravdě řečeno, až tak tiší být nemusíte," řekla do cinkotu omluvně. "Máte tu totiž ty energie tak silné, že je tu v čarách světa doslova nadupáno." Nabrali výhru do pytlíku, a aby nebudili příliš pozornosti, přešli několikrát do jiné herny. Totéž, co Sib, zkoušeli pak chlapci i Connie. Zezačátku drželi páku, či tlačítka spolu s ní, ale brzy se jim začalo dařit i samotným. Bylo to tak lehké, až se sami divili. Nejvíc se dařilo opět Robimu. Docela jistě proto, že neměl v hlavě zbytečné myšlenky.

Domů se vraceli za tmy a Johnyho s Connie vůbec nepřekvapilo, že Sib dala klíčky od jejich sporťáku Robimu. Jak se brzy ukázalo, řídil o poznání lépe než jeho starší bratr. Unešeni svými novými schopnostmi je všichni tři ihned cestou zkoušeli. Ukázalo se totiž, že do otevřené hlavy nepadá jen to, kdy zatáhnout za páku hracího automatu, ale prostě všechno.

"Jé, Sib, tamhleto auto je kradený!.. A tamten pán jede od milenky k jiný milence... a doma má dvě děti..." překřikovali se jeden přes druhého. "Páni, tamten chlap má v kufru heroin, a tamten zabil svoji tchýni..." A jak se zpočátku smáli, začali být brzy rozpačití.

"Sib, ty tohle všechno pořád vidíš?" Svět, který se před nimi otevřel nebyl vůbec zázračný ani pohádkový.

"Nejen tohle. Vidím hlouběji a dál než vy a je to tam stejné a ještě horší."

"Jak ale můžeš být potom pořád tak veselá?" zeptal se udiveně Johny.

"Copak vy každý den nevidíte v televizi tolik zlého, nečtete to v novinách, nevidíte kolem sebe?"

"Já noviny nečtu a v televizi se dívám jen na Dallas a Beverly Hills." Vyhrkla Connie. Johny ji zpražil pohledem, který se však ve tmě prořezávané jen světly protijedoucích a předjížděných vozů ztratil.

"I tak je možné to dělat, ale ne dlouho. Jestliže jednou nebudeš chtít něco vědět a zavřeš svoji hlavu, dopadneš jako všichni ti lidé kolem. Zanedlouho se ti hlava zavře úplně a ty nebudeš vidět nic." Všichni tři se při té představě otřásli. Jejich hlavy se otevřely sice teprve nedávno, ale jim připadalo, že ne tamta slepota, ale právě tohle je jejich normální a přirozený stav. Sib pokračovala:

"Je to zapeklitý kruh. Kdo chce vidět, tak jako teď vidíte vy, uvidí nejprve velkou zlobu. Mnoho ošklivých věcí, které lidé dělají. Lekne se a raději vidět přestane. Jenomže kdo nevidí, dělá ošklivé věci. Ne proto, že si myslí, že ho nikdo nevidí, ale proto, že je sám." Děti se zarazily, až teď si uvědomily tu zprvu nenápadnou proměnu, která se odehrála kdesi v pozadí. Až při Sibriiných slovech si uvědomily ve svých otevřených hlavách neustálý a hřejivý pocit přítomnosti ostatních.

"Lidé v tomto světě jsou velmi osamělí a dělají všechno proto, aby osamělí nebyli. Bohužel dělají spoustu nesmyslných věcí, které jim spíš škodí, než pomáhají. Například si myslí, že je samoty zbaví peníze, majetek nebo moc a ženou se za nimi a jejich hlavy se víc a víc zavírají. Je to skutečně velmi začarovaný kruh."

"Co se s tím dá dělat?" zeptala se Connie.

"Smát se."

"Smát se?" Robi se za volantem uchechtl. "Át se! Haha!"

"Ano, smích otevírá hlavy. Víš čím tu totiž máte nadupáno? Víš, proč je tak lehké číst tu v čarách světa? Čáry světa jsou souvislosti. Když chceš něco vědět a zeptáš se své otevřené hlavy, je to jakoby si tahal za provázky souvislostí - kdo je ten pán, odkud jede, kam jede, co má v autě. Nebo složitější otázky - proč to udělal, jaké má číslo konta, číslo tajné schránky a před očima se ti objevují odpovědi. A objevují se velice rychle. To proto, že jsou velice jednoduché. Udělal to kvůli penězům, kvůli slávě, z nenávisti, na příkaz. Od jednoho osamělého člověka vede jasná čára k jinému osamělému člověku. Čím jednodušší a jasnější souvislost, tím silnější čára a tím lépe ji najdeš. A takových je tu obrovská spousta. Lidé dělají jen to, co musí, to, co se od nich čeká. Příčina - následek, investice - návrat, vražda - pomsta, pomsta - pomsta, začátek - konec... Víš, co je to karman?"

"Jasně, bylo to v jedný hře..." Sib Johnyho zarazila zvednutím ruky.

"Špatně Johny!" Obrátila se ke Connie. "Connie, co je to karman?"

"Koloběh životů. Co si v jednom životě nadrobíš, to si v dalším vypiješ."

"Správně. Vidíš, Johny, Connie nevěděla, a proto měla otevřenou hlavu. Tys měl utkvělou myšlenku, že víš. Spousta lidí kolem si takhle myslí, že ví a zatím neví nic. Tamten chlapík s heroinem - žlutá fordka, čepice Chicago Bulls - tak už jeho táta pašoval a byl kvůli tomu ve vězení. Jeho máma proto nikdy neměla dostatek peněz a on jako si už jako malý kluk usmyslel, že bude bohatý, aby se jeho máma nemusela trápit. Myslí si, že když bude mít peníze, bude šťastný. Jenže totéž chtěl už jeho děd. Taky pašoval a zastřelili ho a jeho syn... Vidíš, je to koloběh, který se pořád opakuje. Je to tu jeden velký, nadupaný karman." Connie se rozplakala. Tomu, co Sibria povídala příliš nerozumněla, ale něco v jejích slovech a obrazy, které těmi slovy padaly do její otevřené hlavinky, ji rozrušily. Johny ji chlapsky obejmul (jako to vídal u táty, když utěšoval maminu) a skoro dospělým chraplavým hlasem se Sibrii zeptal:

"Co máme dělat?"

"Už jsem řekla - smát se. Počkej! Není to tak hloupé, jak to vypadá. Uvažuj! Kdyby všichni lidé uměli to, co umíš ty. Co by potom dělali všichni ti vážní lidé? Ulhaní politici by nemohli lhát, magnáti by nemohli vydělávat svoje špinavé peníze, generálové plánovat tajné operace, státy držet státní tajemství... Ti všichni totiž dělají jen rozumné věci, věci, které mají smysl, ale ty lze v čarách světa najít i s otevřenýma očima. Takové věci ztrácejí s otevřenou hlavou smysl. Můžeš se jim jenom smát. Smích žádný rozumný smysl nemá, je nádherný sám o sobě - jako třeba láska. Ti, kdo mají otevřenou hlavu se jen smějí a milují. Takoví lidé neumí dělat špatné věci. A čím víc lidí se bude smát a milovat, tím víc jich bude mít otevřenou hlavu a tím míň šancí budou mít hlavy zavřené..."

Sjeli z dálnice a blížili se k osadě. Město svítilo pod nimi a ležel na něm těžký, hutný oblak zahuštěných čar světa.

"Nikde jsem takovu tíhu neviděla a to už mám pár tisícovek let za sebou." Kroutila nad tím hlavou Sib. "Na druhé straně - je to ideální prostředí. Jen si představte, co všechno se stane, když třeba zvednete telefon a zavoláte rovnou do Washingtonu! Nebo jen vaší sousedce odnaproti!..." Než přijeli k Jacksonovic domku otřásal se sporťák opět výbuchy jejich halasného smíchu. Tenhle svět - viděno Sibriinýma očima, jakoby shora - byl zkrátka opravdu směšný. Zarazil je až Robi, když zastavil daleko před brankou a naléhavě si poklepal prstem na čelo:

"Ote-te lavy!" Naznačil pohybem rtů. Sotva tak učinili, pohlédli polekaně na Sib. Jejich zvenčí tichý a tmavý dům byl uvnitř plný vojáků. Také všude kolem byli skrytí a zamaskovaní muži v uniformách a s odjištěnými zbraněmi. Dobře slyšeli jejich napjatý šepot do vysílaček, dobře rozumněli jejich nanejvýš opatrným příkazům. Sib dala prst na ústa a naznačila, že je jistě slyší. Nahlas pak ledabyle řekla:

"Stejně jsem chtěla ten dům se vším tím harampádím prodat. Ještě bychom se o to museli starat a měli bychom po legraci."

"Já si myslím, že je to škoda, bylo nám v něm s tebou dobře," řekl malinko roztřeseným hlasem Johny.

"Přijedeš zase?" zeptala se vesele Connie a jen pevný stisk její ruky, ve které držela Johnyho, prozrazoval její napětí.

"Myslím, že se nasmějete i beze mě. Ale bylo mi s vámi moc príma. Jeď Robi!"

Státní i mezistátní horké linky přes tu noc div nevzplály. Mimozemšťanka zajištěna a s ní i všichni, kteří s ní přišli do styku. Případ předán příslušným institucím. A za každým sdělením důležitá poznámka: přísně tajné!

Sib, Connie i celá rodina Jacksonovic byli - každý zvlášť - převezeni na tajnou vojenskou základnu ukrytou hluboko v podzemí a daleko v poušti a tam podrobováni všem myslitelným testům a výslechům. Jacksonovic táta s mámou nešťastní a zoufalí nic nevěděli (vždy vystrašená máma zapřela zázraky, které dělala Sib s Robim, i před detektorem lži velkým jako dvě skříně), Robi najednou zase nemluvil jen se vztekal a brečel, dokud ho nedali k mámě a Connie s Johnym vyprávěli pořád dokola jen o bláznivé bohaté kamarádce. Přes všechnu hrůzu, kterou na ně všichni předůležití potentáti pouštěli, měli co dělat, aby se nezačali smát. Na supertajné vojenské základně to totiž vypadalo jako v blázinci. Mimozemšťanka vypadá jako sexbomba (málem před všemi kamerami svedla službukonajícího důstojníka, potom i důstojnici, která ho vystřídala), z každého si utahuje (hned při prvním výslechu vyzvonila, že velitel základny to dělá nejraději převlečený za růžové prasátko, speciální komisi z NASA poté rozesmála bez vysvětlitelného důvodu, tak, že jeden její člen musel být hospitalizován s potrhaným břišním vazivem) a mezi nejdůležitejšími svědky je chlapec, který se do každého nového oblečení počůrá a ještě se tomu směje. Vrcholem pak byla konfrontace Sib s rodinou Jacksonových (samozřejmě pro vědecké účely a pod dozorem štábu kamer). Sib se s dětmi jen smáli a smáli. Ve svých otevřených hlavách si zatím navzájem ukazovali, jak pouhý záznam Sibriina výslechu rozesmál samotného prezidenta k slzám, zatímco generální štáb vážně se tvářících panáků smolí jakási bezpečnostní opatření pro případ napadení státu smějícími se sexbombami a bankéři, ředitelé tajných služeb a jiní hlídači pokladů celého světa pořádají zoufalé konference, propadají panice a podléhají infarktům myokardu. Nakonec je Sib všechny obejmula (viděli v tu chvíli ve svých stále otevřenějších hlavách bezpočet světů a pocit jejich přítomnosti je příjemně hřál, když se loučili) a oni věděli, že se vidí naposled. Přesto se smáli, vždyť takhle nadupáno! - pečení holubi tu sami padají do úst! - to bych zlenivěla a co by pak bylo ze Sibrinky? Ošklivá bába! A to byla opravdu k neuvěření směšná představa! Sib a bába, bába a Sib! Smáli se tomu ještě dlouho potom.

Druhý den v pět třicetpět obdržel ještě spící prezident krátkou depeši.:

"PŘÍSNĚ TAJNÉ - S. ZMIZELA - PŘÍSNĚ TAJNÉ!" Rozhovor, který se ihned poté udál mezi ním a velitelem pouštní základny (růžové prasátko) prostřednictvím supertajné, několikrát geniálně kódavané družicové přímé linky, poslouchali Connie s Johnym každý ve vlastním "apartmá", leč ve svých hlavách od prvního dne stále spolu. Protože však považovali tento rozhovor za nudný (jako všechny ty důležité proslovy, kterým stačilo malinko kouknout pod kůži a hned se ukazovalo, že je za nimi stále totéž) nebo alespoň podstatně nudnější než svůj vztah (jejich láska vypadala v prostoru čar světa jako odpálený vagón semtexu), poslouchali jej jen napůl hlavy a poté ani tak ne. Jeho většinu jsme si tedy dovolili rekonstruovat s jistou dávkou nadsázky podle vlastní fantazie:

"Říkáte, že prostě jen tak zmizela?"

"Přesně tak, pane prezidente."

"To jste si oddech, co Conelly?! Co tomu říkají Jacksonovi?"

"Smějí se, pane prezidente."

"Eh, co taky jiného. Pořád se jen tak divně usmívají! Kam podle vás nebo podle nich vlastně zmizela? Nemáte tam kolem dost betonu a ostnatého drátu?"

"Zmizela, pane prezidente, přímo ze své cely, přímo před očima našich kamer."

"Asi maj ty vaše kamery šedej zákal! Kam tedy zmizela?"

"Pryč, pane."

"Úplně?"

"Ano, tvrdí, že úplně. Jsou si dokonce jisti, že se nikdy nevrátí."

"Kdo si je jist? Vy?... aha, Jacksonovi. Hmm, zajímavé. Nebyl to jen ruský špión? Vy od vojska vždycky naděláte humbuk pro každou prkotinu."

"Být vámi, pane prezidente, přál bych si raději, aby to skutečně byla mimozemšťanka. Dovedete si představit, co by jediný člověk dokázal například jen s přesnými informacemi o všech bankovních kontech vás i celé vaší rodiny, která máte ve Švýcarských bankách? A to i s udáním výše těchto kont?! Blahopřeji vám, pane prezidente."

"No, no, no! Mírněte se Conelly! Vaše růžové prasátko by se na prvních stránkách novin také nevyjímalo špatně."

"Nemyslel jsem to tak, pane prezidente. Chtěl jsem vám pogratulovat k zažehnání mezinárodní ba celosvětové katastrofy! Jediný takovýto "člověk" by mohl zničit celé lidstvo, celou civilizaci! Dokážete si to představit - státní tajemství, průmyslová tajemství, výzvědné služby, zhroutilo by se naprosto všechno!"

"Ano, ano, dokážu si to představit... Myslím, že bych měl pogratulovat já vám, drahý Conelly... A říkejte mi Bille. Ostatně, co byste řekl malému víkendu na mém ranči? Věděl bych o nějakých zajíčcích, kteří mají ouška růžová jako..."

Opusťme však úlevně si oddychující vážné pány, kteří by byli jistě neradi, kdyby věděli, že si z nich utahujeme a navíc je vůbec nemáme za kladné hrdiny. Otevřme na konec příběhu, který tak nádherně bláznivě otevřela překrásně nebezpečná Sibria Rjóa, svoje hlavy a položme jim otázku: jak to vlastně dopadlo?

Mamina Jacksonová se s pusou plnou špendlíků skláněla nad střihem proužkovaných šatů pro sousedovic Anne Marii a přes tu ostnatou hradbu nebylo poznat, jestli mluví ke své čtyřleté dcerce, která si vedle ní hrála s videohrou, nebo ke svému nepřítomnému manželovi, což - jak všichni sousedé udiveně, ale chápavě konstatovali - měla ve zvyku už od svatby. U práce se usmívala a vždy, když její dcera vyhrála další hru (v souboru jich bylo třista a ona vyhrávala jednu za druhou. Vypadalo to přitom velice lehce a samozřejmě), neopoměla se radovat s ní. Krátce před třetí se od práce náhle odtrhla a šla ke dveřím. Zvonek zazvonil právě když otáčela klíčem. Muž za dveřmi se však nedivil. Byl to Johnyho nový známý z práce (Johny pracoval jako sociální pracovník a každý den potkával spousty nových lidí). Řekl, že měl cestu kolem a že jej Johny požádal, zda by se nezastavil a nevyřídil jeho ženě, že se dnes v práci poněkud zdrží. Jistě prý bude ráda, když bude moci poznat jeho přítele. Vypil si kávu, zahrál si s malou Sibi pár her (Sibi mu napřed pomáhala, poslední hru muž však s přehledem vyhrál sám - bylo to přece tak lehké! Až se sám divil.) a odešel. Ani se vlastně nepředstavil. Dokonce na odchodu ani neřekl nashledanou. Zato se usmíval. Tak nějak podivně. Mladá paní Jacksonová udělala do malého zápisníčku další čárku a u večeře (Johnyho oblíbený biftek) potom s manželem nehlasně (dvě štěnice v kuchyni, dvě v ložnici, po jedné v hale, podkroví a garáži. NASA i celý svět stále ve střehu) počítali. Když každý známý potká své známé a ti známí... I s dnešním návštěvníkem jim vyšlo číslo delší jako displej kalkulačky. Connie se usmála (Johnymu se vybavily stejně zářivé oči Sibrii Rjói), dala svému muži mlaskavou pusu a zvedla telefon.

"Haló, tam Washington? Tady Jacksonová..."
| Povídky |
| 2004-12-16 14:42 || marek | | čten: 10784x , naposled: 2017-07-24 11:56 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Příběh se lvem
Muž & žena...
Tehdy přišel do vesnice Xüllá muž. Přinesli ho delfíni z moře, zpola utopeného a vesničané se ho ujali. A volali Dhiadhen pro její léčivé ruce. Ale ta jen spatřila mrtvolně bledou tvář rámovanou dlouhými mokrými vlasy, v panice vyběhla z chatrče a utekla.

"Viděla jsem obraz. Nebyl zlý. Byl jsi v něm tak blízko. Ale..."
"Ale?"
"Neviděla jsem dál. Nic. A i ten obraz se ztratil. Způsobil jsi, že nevidím, muži!"
"Omluvil bych se ti, ale nemám za co. Já to neučinil a chtěli-li to bohové..."
"Odejdi, muži! Mí delfíni ti zachránili život, to je snad dost."
"Bojíš se mě?"
"Jsi zlo."
"Zlo? V životě jsem neučinil nic horšího než, že jsem sousedovi prodal jeho vlastní krávu."
"Nemusíš učinit nic a přesto jsi zlo."
"Jsi nespravedlivá, ženo!"
"Ty jsi! Odejdi!"
"Řekli mi, že tu bouři jsi vyvolala ty a mě sem přinesli tvoji delfíni. Tys mě přivedla!"
"Takže tě mohu také vyhnat!"
"To jsou silná slova. Možná jsi vědma, kněžka, hovoříš se zvířaty, přivoláváš bouře, ale mě nezastrašíš. Teď neodejdu teprve."
"Prosím!"
"Kněžka na kolenou? To nemusíš. Já jen vím, že nejsem zlo. Vím, že to, co cítím není zlé."
"Mlč!"
"Víš, co chci říct. Slyšela jsi ta slova v mých myšlenkách, co změní, když je vyslovím?"
"Mlč, prosím!"
"Nechci, abys mi klečela u nohou, abys mě prosila, krásná mágarg. Já jsem ti přišel vyznávat lásku, já ti chci klečet u nohou! Miluji tě!"
"Mlč, muži, prosím! Nevíš, jak mi ubližuješ!"
"Ubližuji? Copak může láska ubližovat?"
"Nic nechápeš a teď už je pozdě."
"Nerozumím ti, o čem to mluvíš? Přál jsem si tě, vedl jsem loď k pobřeží i přes bouři, která zakryla celý horizont. A ty sis přála mě, když jsi poslala své delfíny, kam jindy neplují. Tak proč se bráníš? Já našel tebe a ty mě, co nám ještě stojí v cestě?"
"Nechápeš nic, muži. To je začátek cesty. A já nevidím, kam vede. Nevidím, jestli vede... nevidím nic, jenom prázdno, černo, samotu."
"Jakou samotu? Dhidadhen, vzpamatuj se! Jsme spolu, slyšíš! Spolu!"
"Ne, ty jsi tady a já tady a ta tady nejsou táž. Rozumíš? Myslíš, že jsem nepoznala lásku, když jsi tu nebyl? Já sama jsem byla láska..."
"Ano, ty jsi láska - a není krásné, mít ji komu dávat?"
"Dávat? Co to říkáš, muži. Může dát vlna moři vodu?... Jsi krásný. Ale jsi jako ostří meče, které proniklo do mého světa a rozpoltilo jej vedví. Ne, nemluvím v obrazech. Nemusel jsi do mě ani vstoupit, ani se mě dotknout, aby se tak stalo. Jediný pohled na tebe, jediný tvůj pohled, jediná myšlenka a já už nikdy neuvidím žádné obrazy."
"Proč... Dhiadhen..."
"Byla jsem pyšná. Pyšná na všechnu bolest, kterou jsem protrpěla za všechny věky, za všechny životy. Myslela jsem si, že už ji znám všechnu a že tím jsem všechno. Že jsem i všechna krása... Když jsem však uviděla tebe, muži - a z tvé andělské krásy mě polilo horko - pochopila jsem, že... ta cesta je nekonečná a že nikdy nemohu být všechno."
"Jenom Bůh je všechno."
"Právě jsem ho ztratila. Žila jsem v jeho náručí, hřál mě, radovala jsem se s ním..."
"Bůh stvořil muže a ženu, aby jej společně uctívali a hledali navzájem jeden v druhém, Dhiadhen."
"Ne! Slyšíš, ne! Už žádní prostředníci, žádné iluze, žádné hry, modly, naděje, ne! Dost slibů, falše, marnosti, krutosti! Přikývla jsem té hře už mnohokrát - ne nejsem tu poprvé. A vsázela jsem všechno! Vždycky! A sklízela jsem jen slzy a krev. Komu dělají radost? Ano, je to hra, ale možná už čas říct dětem, že hry bylo dost a teď jsou důležité jiné věci... Mlčíš, muži?"
"Nevídám obrazy, moře nevyslyší mé modlitby, ale moje srdce ke mně hovoří zřetelně a já mu naslouchám."
"Co slyšíš?"
"Čeká nás ještě dlouhá cesta."
"Pláčeš?"
"Můj meč nenalezl, kde by spočinul a jeho ostří zraňuje mě samého."
"Mluvíš v obrazech?"
"Ano i ne."
"A já myslela, že nevidíš nic... Dobrá, když nepůjdeš ty, půjdu já."

Delfíni zmizeli, jakmile odešla Dhiadhen. Rybářům z vesnice už nikdo nenadháněl hejna do sítí při rybolovu, přišly zlé časy. Říkalo se, že muž odešel tak, jak přišel - s delfíny (a že zas jen on je může přivést). Jiní však vyprávěli, že tesknil po Dhiadhen, chodil s očima nepřítomnýma a divokýma, roztrhaný, zarostlý, jedl se psy ze země syrové maso a trhal je zuby, vrčel a řval hlubokým hlasem, až se jednoho dne dočista přeměnil ve lva a vesničané jej bidly a kosami zahnali do hor.

Utíkala. Dvakrát mu unikla příkrými skalami. Neuměla šplhat po strmých srázech, ale lví drápy škrábající o kamení za jejími zády ji to rychle naučily. Pak spatřila na úbočí chrám a vydala se ukrýt v něm.

Ctili ji jako kněžku. Byla kněžka. Moudřejší, hlubší než všichni kněží. Nic jí nebylo skryté. A moc a sláva kláštera vzrostla a šířila se. Mělo to jen jedinou chybu - čas od času se některý z poutníků či dokonce mnichů ztratil v okolních skalách. To ten lev. Od bran ho zahnali troubami, zpěvem a ohněm. Ve skalách se ho však báli.

Toho dne přišla do kláštera žena, nemocná, zoufalá a padla ke kněžčiným nohám.
"Milovala jsem ho. Miluji ho! Všechno mu odpouštím, udělala bych pro něj všechno..."
"Vstaň, ženo. Budu tě léčit," řekla Dhiadhen, "ale musíš se ho vzdát. Nezabíjí tě tvá nemoc, zabíjí tě tvá láska, která je nemocná. Miluj Boha, vstup do kláštera a uzdravíš se."
"Ne," řekla žena, "uzdrav mě, a když to uvidí, přijde i on. Uvěří tobě a tvému bohu."
"Ne, mohu pomoci tobě, protože ty jsi přišla. Až přijde on, pomůžu jemu," trvala na svém Dhiadhen.
"Ne," řekla znovu žena. "K čemu by mi byl dlouhý život bez něj? Když mi nepomůžeš, vrátím se k němu. Takhle ještě budu moct být s ním, než oba zemřeme..."
"Opovrhuješ milostí, které se ti dostává, to je hřích, ženo." A Dhiadhen ženu vyhnala. Žena odešla hned, přestože mohla počkat do rána. Stmívalo se už. A oni přes vysoké zdi slyšeli lví řev. Její muž nedbal pověstí o lvu a šel ženu. Potkali se všichni tři. Lev muže zabil. A ženu si vzal za milenku. Vídali je pak spolu, jak žena hrozí chrámu, držíc řvoucího lva za hřívu.

Pak jednoho dne uslyšeli lva před bránou. Běhal jako zběsilý, válel se v prachu a řval. Chtěli ho střelit kuší, ale zavolali nejdřív Dhiadhen a ta je zastavila. Lev běhal k bráně a do skal a znovu a znovu, řval na obrovská vrata, drásal kamení.
"Volá nás. Dobrovolníci kopí, štíty, kuše, ihned k bráně!" Křikla Dhiadhen a bílá tunika za ní vlála, když běžela z věže točitým schodištěm dolů.
Vyšli před bránu v zavřeném šiku naježeném ostny kopí. Lev si mezitím získal pověst hodnou desetihlavé saně. Zařval na ně, popoběhl dál do skal a otočil se k nim. Čekal. Následovali ho. Zrychlil. Jejich útvar se rozpadl, obtíženi těžkými štíty a kušemi, kterými zásobily chrám právě kvůli němu, nestačili. Nakonec ho následovala jen malá skupinka s Dhiadhen a ta sama, neozbrojená měla brzy takový náskok, že šla za lvem téměř sama. Už se neotáčel, běžel při své mohutnosti neuvěřitelně rychle a dlouho. Až...
Pochopila.
Žena ležela pod kamenem, který jí zalehl do půli těla. Když ji uviděla, usmála se na lva i na Dhiadhen, poznávala ji.
"To je dobře... bála jsem se, že zemřu sama. Víte Dhiadhen, měla bych vám poděkovat. Ale... můj muž, volá mě. Podívejte jak mě zalehl, říká, že už mám dost... Když on je tak krásný. On je jako můj muž, divoký, silný, překrásný milenec, ale netrápí se. Jeho netrápí, že je zvíře. Nebojte se ho Dhiadhen..."
Dhiadhen k ženě zvedla ruce, ale necítila nic. Žádnou bolest, jen přítomnost duše, která svléká své tělo a naplňuje náhle velký prostor kolem sebe.
Lev zařval.
"Rozluč se," řekla mu Dhiadhen a věděla, že jí rozumí. Přišel k tělu, dloubnul do něj, ale hned odvrátil hlavu a znovu zařval.
"Šťastnou cestu," popřála duši Dhiadhen a cítila, že její klid, který se na chvíli rozlil kolem, lva uklidňuje. Smrt byla mimo jeho zvířecí obzor, neznal neexistenci, neboť on byl pouze existencí, byl pouze tím, co je, čirou, úplnou přítomností. A teď tu byla ona, Dhiadhen. Otřel se o ni a ona mu ponořila ruku do husté, obrovské hřívy. Muži s kopími se udýchaně zarazili v uctivé vzdálenosti.
"Vraťte se do kláštera!" Křikla na ně a otočila se. Hory se před ní tyčily obrovské a krásné. Pobídla lva a následovala ho do skal.
| Povídky |
| 2004-12-16 14:08 || marek | | čten: 9876x , naposled: 2017-07-24 12:31 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Psí den
Voněli jeden druhým a milováním.
Voněli jeden druhým a milováním. Pak ještě santalem a zázvorem a olivovým olejem vetřeným masáží do celého těla. Voněli také každý sebou - on dřevem, ona vůní břečťanu a čerstvě nakypřené hlíny. Ke komu jinému jsem se měl já - toulavý pes - přidat?
  Nepovídali si, opírali se sebe a pohladili mě oba zaráz s takovou samozřejmostí, až se mi podlomily všechny čtyři a celé mé psí tělo zalil blažený pocit smečky - netřeba utíkat dál.
Ruch nádraží změnil tóninu, pachy i zvuky změkly, poodstoupily jakoby uctivě; chtě nechtě zvláčněly velkému psu hnědé oči....
  Věděl jsem , jaký mají lidé problém s námi, toulavými psy. Ohlížejí se, v očích mají často smutek, ale utíkají, nejraději by nebyli. Což ti hulvátštější chtějí po nás. Když tedy přijel vlak a oni se zvedli i se svými batohy, zůstal jsem sedět u lavičky. Bylo to nakonec lehčí než utíkat, než se nechat odhánět.
  Dívali se za mnou ze staženého okýnka. Pak jen ona. Pak zavolala. Nejspíš to nic neznamenalo, pokřiknutí na psa za plotem, který na vás nemůže, ale všechny moje nohy už běžely a ocas se vysoko komíhal. Byla překvapená. On vykoukl z kupé a v jejím hlase se smísila omluvná provinilost s radostí:
  „Jen jsem zavolala, běžel rovnou ke dveřím a sám naskočil, zavolala jsem jenom jednou...“ Neřekl nic, ale krátce mě pohladil. Měl velkou, horkou ruku a já zachytil vzdálený pach jiného psa - snad z jiného letmého pohlazení, podobnému tomu, které potkalo mě.

Za městem pak vyšli do kopců, krátké chvilky klidně plynoucí řeči střídaly dlouhé chvíle ticha čechraného měkkým chroupáním sněhu a vůní z komínů osady v údolí. A jejich dechem, který se zas a znovu spojoval, dotýkal, prolínal, zadýchaný stával se hlubším a plnějším, ladil se s kroky - a kroky se ladily s ním. Šlo se mi vedle nich dobře. Pachy lesa zploštělé chladem a skryté bílou přikrývkou byly lahodně nezávazné.

Nahoře svačili na zbytcích prastaré zdi, podívala se na něj a on jen řekl: Je ti jasný, že tímhle je to jasný? Přikývla, tak také přikývl a ona mi podala kus svého chleba.

Neváhali, neptali se jeden druhého, neptali se ani mě, šli samozřejmě - šli jsme samozřejmě, šli jsme domů. Poznával jsem všechny ty vůně. Čerstvě přesazený břečťan na okně, ptačí krmítko ještě schnoucí na hromádce odřezků, santál, postel plnou jich obou a milování. Odpočívali v ní. Hráli pexeso, dívali se přitom na mě a připíjeli si horkým zázvorovým čajem. Pak se milovali. Tak uvolněně a otevřeně, jací byli. Jemně, divoce, voňavě, krásně i pro velkého psa, který položil hlavu na okraj postele a díval se. Podívala se na mě, usmála se z té dálky a zas oči zavřela. Byl to dobrý den pro toulavého psa. 

| Povídky |
| 2004-12-16 11:45 || marek | | čten: 9855x , naposled: 2017-07-24 11:55 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Dlouhá cesta s Ulrikou
Moje milovaná:)
Díval jsem se na ni jako usmrkanej kluk na tu novou slečnu ze záložny. Zíral jsem na ni. A pak samozřejmě vždy pohledem rychle pryč. Jak bych přece já mohl... Ale pak stejně.
Byla to pro naše centrum velká akce. Spousta lidí, Rusko, Německo, Anglie, dokonce Novej Zéland, zmatek, dlouhý noci, tisíc řečí. No, já vlastně jen vozil bedny, kastroly s jídlem, zapomenutý šrajtofle a tu a tam po večerech bubnoval. Cítil jsem se v tom velikášství trochu nesvůj a ztracenej - přines, přivez, zapoj, odpoj, odvez. Ale nejen proto - skrze to jsem tam naopak byl řek bych důležitá osoba - to jen jak se vyprávěly příhody z celýho světa, všechno vzdálené a neskutečné bylo tady a působilo tak samozřejmě... naštěstí se taky hodně zpívalo, písničky odtud a odtamtud - ty krásně smutně zasněný ruský, ty mě braly a jinak trošku uječená Marienka při nich doslova krásněla. Všichni tam byli krásní. I když někteří víc. Některý zatraceně víc! To vždy jen kratinké seknutí očima, ukrást si jeden pohled a zase jako nic. Á, bože, to snad ne! Proč tak obtažený triko?! Ten opálenej pupík! To odhození vlasů rukou s obrovským stříbrným prstenem, to přiklonění hlavy na stranu! Zatraceně, i s tím vajglem marjány jsi tak šíleně...! K sežrání! Moje černá krásko!


Máš černý delší vlasy, rozvlněný a volný, černý oči, nádherný k opití, přepadnutí a totálnímu utonutí, většinou maličko přivřený (sexy!), ale při ohni široce rozzářený (sexy, sexy!), celá snědá, úzký rty, cinkavý náušnice s indiánskými motivy, jsi vůbec celá indiánská, nejspíš pravá míšenka (sexy, sexy, sexy!).
Jo, jsi moc krásná a tváříš se tak zkušeně, světácky, německy, k čertu! Ale oči neodtrhneš, nohám neporučíš, tak dřepím přes oheň ti naproti a koukám, teď už zírám, už zase zírám! Už jsi mě poněkolikáté přistihla a teď se podíváš zase... ale jak? Co to znamená? Směješ se (mi?) a německy něco říkáš své sousedce. No nic, tak dobrou. Odpovídáš mi anglicky - tak gud najt... lounly...

Čas od času, když všechno šlapalo a s bednama cloumala místo mě pořádně nadupaná muzika, měl jsem free a moh s nima dělat jupí. A to já jo. Vždyť proto jsem tu mizerně neplacenou jobu vzal. Zapomenout kde jsem, kdo jsem, proč, spustit se o pár čaker níž a dupy dupy dupy dup dup dup! A k čertu se vším, s představama, s očima druhejch! K čertu s tebou, příliš krásná míšenko, které jsem pod rozevlátou sukní zapomněl svoje kdovíco - teď to mám tady, teď to cejtím, žiju, skáču, točím! Všechno!
Pestrobarevné představení na malém hradním nádvoří se v to nedělní odpoledne zvrhlo v úchvatně živou diskotéku, někdo přitáh zase tu velkou bubenickou rouru, a když bubeník umdléval, vyštrachal kdosi v autorádiu Šumsvisťáky a bedny jen drnčely a zbytky omítky starého hrádku opadávaly v kusech. Diváci se smísili s účinkujícími, tančily i děti a psi a večer a pár bavoráků chutnaly báječně. Pročpak-si-nezatancovat? Jupí, tady žiju, bouřím, hořím! A nikoho nepotřebuju, slyšíš, nepotřebuju tě, indiánko! Nikoho nepotřebuju!

A ona najednou stojí v tom všem randálu a dupy dup a víření naproti mě a snaží se mi něco říct:
"Co? What?"
"...your eyes..."
"What?"
"...eyes!"
"Yes?" Mávne rukou jakože radši nic a skočí mi kolem krku, ale pořádně, přitiskne, že bych z fleku poznal značku jejích kalhotek - kdyby teda nějaký měla.
"...hug you! I have to hug you!" Nerozumím ničemu, jen se o to, já blbec, zase pokouším.
"Yes, yes... thank you." Děkuju, aniž bych věděl za co. Pustí mě a já na ni zírám. Ta úleva, že mám proč.
"O.K.?" Ptá se. Cože? To je mi otázka. Zíral bych tak do umření.
"Yes?" Ptá se ještě, když já jen zírám. Vypadá skoro vylekaná.
"Yes!" Skočím jí kolem krku zase já (pozor chlapče, jestli je to to, o co se snažíš, tak má ještě sukni!). Radši ji zvednu a točím s ní přes půl nádvoří. Nádherně u toho křičí, tak křičím taky. Křičí ostatně všichni.
"Yes!" Postavím ji na zem, ona mi ale nechá ruce v mých a podívá se na mě tak jako tam přes oheň. Pak se ke mně znovu přitiskne.
"Yes." A odejde. Rej končí, ztratí se mi, odvážím aparaturu, oni spí jinde, auto musí zůstat v centru. Spím špatně. Vidím ji všude. Vlastně spím s ní, miluju se s ní, znásilňuji ji do zmuchlané přikrývky...

- nemáš na ni!
- je tak krásná!
- hledíš vysoko, zklidni hormon!
- sama přišla
- měla dost tě uslintanejch pohledů, smála se ti, chtěla tě vyhecovat. Chtěla to pořádně... Jenže to tebe ani nenapadlo.
- má tak něžný oči...
- i ty slepýšku romantickej? Divoký, kamaráde, divoký, ta tě vysaje, ani nevíš jak, budeš hotovej jen si sundá to obtažený triko, vytečeš jí na sukni, jen ti strčí jazyk do pusy. A copak budeš dělat potom? Brečet jí do klína, že nechceš milenku, ale maminku, aby ti cuchala vlásky a šeptala můj malej?
- drž hubu, srabe, ty se jí bojíš!
- já? Víš, jak rád bych si to s ní rozdal? Zezadu, zepředu, zepředu, zezadu, až to čvachtá, až krásně ječí, pořádnej kmitec, víš, mazánku, takovej, co tě chytí za prdelku až ti sama jenom cuká, kdy se zpocený horký těla bijou o sebe, kdy rezonujou, kdy ti v ní ocásek kmitá jako jazýček... slyšíš! Já chcípnu! Jenže to by ses nesměl posrat, jen se na tě koukne!
- seš hnusnej!
- no tos mi to nandal!
- a co jako, co kurva?
- co kurva? No něco! To sedneš do rohu a budeš čekat, až to přejde? Sakra, nemusíš přece šukat jak ef jednička, to jsou jenom takový hecy. Ale už probůh nech toho posranýho vzhůruhledění, připosranýho zbožňování. Vždyť ty přes ten kundacentrismus ani nevíš, kde máš ptáka!
- u ní asi, ne?
- bože muj! A jakpak by se tam asi vzal? Tim hleděním, viď?
- dyž vona je tak nádherná!
- no jo, to je ta dokonalost nedokončenýho obrazu, viš. Jak to chce ten poslední správnej tah štětečkem.
- myslíš?
- možná dva tahy...

Další den začal hekticky. Přeslechnutej budík, připálená snídaně, škodovka, která za vlhka nestartuje, víčko rozdělovače připečené na sporáku, cizí auťák, pozdě a s prošlápnutou brzdou. K čertu! Dolů k sálu jsem přijel v bujaré náladě a ve smyku jsem dočista zapomněl, že vezu dvacet litrů polívky. Na ni jsem taky zapomněl.
Čekala už přede dveřmi, pomohla mi vyskládat kastroly a "phone, phone, I need to phone!" Vezl jsem ji k budce, kde bezvýsledně a vztekle provolala kartu, pak do centra, pak zpátky. Cestou chtěla zastavit, přecházela po kraji silnice a cigareta se jí v ruce třásla. Nakonec se mi rozeštkala na rameni tou německou angličtinou:
"Moje nejlepší přítelkyně je mrtvá. A pohřeb je ve středu." Bylo pondělí. Přemýšlela. Na sobotu měla jízdenku do Östereichu a tam letadlo na Zéland. Její přítelkyně žila v Aberdeen v zatraceně severní Anglii.
"Je to dlouhá cesta... pro jednoho řidiče." Dívala se na mě.
"Ano?..." díval se já na ni.
"Můžeš... mohl bys...?"
"Jet s tebou?" Nikdy jsem si nebyl jist gramatikou.
"Jo... já... jenom jestli můžeš... a chceš..."
"Ok, Ok, můžu. A chci."
"Jestli nemůžeš..."
"Jo, chci, v pořádku."
"Díky... To je asi to nejlepší, co můžu udělat. Mám to říct Igorovi?"
"Ne, zařídím to. Kdy?" Naházela věci do auťáku a chtěla jet immediately, immediately, hned. Studenou sprchu před dlouhou cestou ale uznala. Potřebovali jsme zklidnit oba.

Opravdu byla nádherná. Krásná. Koupelna byla v centru jen jedna (jsme přece už na konci dvacátýho století, pozastavoval jsem se nad těmi, kteří se pozastavovali). Ale teď jsem trochu zaváhal. Usmála se na mě přes slzy a přitáhla si mě. A já ji objal, vzal mýdlo z okenního rámu (za tímhle oknem zapadává slunce a je to ta nejtěžší romantika, ráchat se tu takhle pod sprchou, nahý a tím otevřený a otevřeným oknem koukat do rudýho slunce nad vlnícím se zlatým obilím), teda vzal jsem to mýdlo a začal jí mýt záda, ramena, boky, ňadra, nekonečný nohy, voda jí stékala po vlasech a po tváři a ona se přes tu vodu smíšenou se slzami na mě usmívala nebo spíš plakala do úsměvu a byla krásná, opravdu krásná. Pak mi to mýdlo vzala a myla ona mě, pozorně, jen se mi občas podívala těma černýma studněma do očí, ale nic nechtěla, jen se usmála a myla dál, jako děťátko, i můj vztyčený úd, jemně ale dobře a - opravdu nevím, jak to říct jinak - bylo to prostě prosté. Prosté jakéhokoli nesouladu, opatrnosti, chtěnosti, strachu či viny, prosté. Pak jsme sedli do auta a jeli. Řídila ona.

"Zaplatím ti." Řekla sotva jsme vyjeli.
"Konverzuješ nesmysly!"
"Ne, necítila bych se dobře. Třeba... sto marek?"
"Bojíš se, že něco budu chtít? Tebe?" Ukázal jsem na ni a ona mi místo odpovědi chytila prst a kousla do něj. A hned se zase soustředila na prudké zatáčky v podhradí.
"Ne ty - já se necítím dobře." V nejprudších místech si naprosto neindiánsky hryzala spodní ret. Teď po mně nechápavě sekla očima a rychle podřadila.
"Proč?"
"Podívej, ty jedeš na pohřeb své nejlepší přítelkyně a já..." zatraceně! Musel jsem hledat ve slovníku. "Přijde mi to, jako bych tě zneužíval."
"Cože? Nerozumím vůbec."
"No, ty jsi smutná, pro tebe je to těžký a já si jedu na zábavnej výlet, užívám si, že jsem s tebou, koukám na tebe a pořád myslím na tu sprchu..."
"Co to říkáš? To je pitomost. Pomáháš mi s řízením ne se smutkem. Nejlíp mi pomůžeš, když se nebudeš snažit o žádnej smutek, ok? A na tu sprchu myslím taky." V kruhovém nájezdu na dálnici trochu řízla zatáčku a vzadu na sedadle se jí rozsypala taška.
"Shit!" Snažila se to spravit a já držel volant. Opírala se přitom nohou o plyn.
"Prosím, nechej mě radši řídit, jo. Prosím, prosím!" Vyměňovali jsme se za jízdy, ona pak vzadu dlouho nadávala.
"Když nadáváš, zní to jako poezie!" Smála se, pak auto nadskočilo, uhodila se do hlavy a poezie jadrně zazvonila.
"Mě vyháníš od volantu, ale ty nás chceš zabít definitivně!" Všimla si tachometru anebo rozmazaných obrysů za okny.
"Nejedeme na pohřeb?"
"Vtipálku!" Chytila mě zezadu kolem krku, až jsem musel zaklonit hlavu.
"Zpomal nebo stisknu!" Sešlápl jsem plyn.
"Pusť nebo to sešlápnu ještě víc!."
"Tak jo, aspoň umřeme spolu!" Zaklonila si mě ještě a začala mě líbat. Přece jen ale sama přidržovala volant.
"To není špatný, ne?" Smála se.
"Co, umřít na dvacátým kilometru?"
"První polibek ve sto mílích za hodinu."
"V pouhých stopadesáti kilometrech."
"V mílích to zní líp."

Dalších dvacet kilometrů mi zůstala s hlavou na rameni a mezi polibky, probíráním vlasů a žužláním ucha mlčela. Pak se natáhla dozadu a usnula. Předtím mi řekla, že mě miluje a:
"Proč by nemohla být cesta na pohřeb veselá?"
Objel jsem velkoměsto, nezabloudil na nájezdech a ona jen na hranicích pootevřela oko a spala dál.
"Ee, kde jsme?"
"Za Frankfurtem."
"Jsem medvěd? Kolik je? Tys chvilkama i letěl, viď?"
"Něco k půlnoci... tři kilometry před náma je benzinka, dáme pauzu, ok?"
"Určitě. Mám hlad jako medvěd. Ty ne?"
"Koupil jsem pár baget, ale tys spala, tak jsem je snědl obě. Ale mám. Jsem hladovej, žíznivej, ospalej, bolavej."
"To je ten zábavnej výlet."
"Jo, jede se moc hezky, když mi spíš v kufru."
"Spí se hezky, když se mnou letíš... Dáme si sprchu?"

Milovali jsme se. Za tři marky v ostrých horkých i chladných jehličkách. Kousala mě, škrábala, dívala se mi do očí ve velkém zrcadle zatímco mi zadečkem kroužila v klíně. Seděli jsme pak u nízkého stolku u skleněné stěny, za kterou se vyměňovali auta a lidé v pobledlém světle zářivek, byl jsem trochu ospalý, celé to bylo zvláštní. Snad útulné, blízké, šum hlasů nás obklopoval a houpal, jednotlivé zvuky a významy v něm splývaly do ševelení, které jakoby mělo jediný význam - obklopovat nás a smáčet jako vlažná zurčící sprcha se zrcadlem. Ulrika se opřela zády o mě a nohy si natáhla na topení pod oknem.
"Je to zvláštní. Alex je mrtvá a já tu sedím, cítím tvoji vůni a noc..."
"To není moje vůně, to je Black Denim."
"A to není moje smrt, ale já ji stejně cítím. Cítím smrt a život zároveň. Mrazí to. Podívej, jak může ten starý pán žít. On ji necítí?"
"Možná už si na ni zvykl."
"Zvykl? Na smrt? Copak to jde?"
"Každý den kousek umíráš, ztrácíš ideály, sny, vzpomínky, věci, místa, lidi - to všechno jsou kousky tebe. A ty kousky umírají den po dni celý tvůj život."
"A nakonec ty?"
"Ne, já věřím, že ne. Je tam něco - někdo, kdo přežije všechny tyhle smrti, kdo se jen dívá a nikdy nezemře - i když ty zemřeš."
"Věříš v nesmrtelnou duši?"
"Ty ne? Medituješ, jezdíš po světě, hledáš mistry."
"Možná... možná utíkám... před..." Schovala mi tvář do límce mikiny, s večerem přišlo chladno, ale bylo příjemné po parném dni. Srkali jsme kávu a horkou čokoládu z umělohmotných kelímků, napichovali hranolky z tácku a Ulrika se dívala kolem tak zvláštníma očima, ve kterých byly ještě slzy ale zároveň už smích, už jakési - snad tušené - pochopení. A byla v tom krásná a já jí to řekl, usmála se a tím úsměvem ještě zkrásněla. Nechápal jsem čím, ale jako bych se ocitl uvnitř světa, kterému jsem dosud stál opodál. Snad tou podivnou situací, prostorem automobilu, ubíháním světa kolem, kterým se klamně zdá, že se do něj člověk ponořuje, že se mu blíží. A možná to celé je klam - nejsem uvnitř, ale venku - vně jejího smutku, vně světa, který zůstal za sklem, který - pomalý a těžký - ležel pod dlouhými nadjezdy dálnic. Nevěděl jsem. Ale nevadilo to.
"Miluju tě, lásko."
"Já miluju tebe." Není to příliš jednoduché? Rozumíme si tak trošku, ani nevím, co dělá, jaká je. A v sobotu odjíždí.
- a nakonec je jedno čeho se bojíš, jen se bojíš...
- ty, půlnoční hlásku?
- já. Tehdy ses bál, že tě nebude chtít...
- a teď mě chce, přesto zůstává ale. Jsme spolu - ale... Ať je, co je, myslíš. Ale ať myslíš, jak myslíš, stejně to je.
- přesně tak, takže ať myslíš jak myslíš, jak je?
- dobře. Vychutnávám. Všechno. Rychlou káru, krásnou holku, milování ve sprše na benzince, filozofování o smrti, horkou čokoládu, její smích...
- co víc?
- nic?
- ne, teď ne.
- to je príma slyšet, moc príma... víc nic...

"Pojedeme?" Odnesla tác a přinesla mi velkou čokoládovou tyčinku. Teď se skláněla přede mnou s hlavou malinko na stranu a průhledem přímo do výstřihu.
"Něco sladkého pro mého sladkého."
"Díky... Ale, ty nosíš podprsenku v takovém horkém létě?" Paní od vedlejšího stolku se otočila.
"Jo, nosím podprsenku, protože chci mít ňadra dlouho tak krásný, jak jsou, ty mizero!" Zlobila se a smála zároveň. Stiskla mě silně v objetí, byla v tom vášnivost v tom malém násilí, radost, divokost, krása i něha kteréhosi dráždivého smutku. Řídila pak, pomaleji, ale byl v tom spíš klid než nejistota. Pustila Floating od Iris and Severn nebo Swen, zapálila si.
"Promiň, nezeptala jsem se." Rychle otevřela okénko, Floating zaniklo v hukotu větru.
"Ne, to je v pořádku, vypadáš sexy s cigaretou."
"Je to zlozvyk, ale ty budeš spát a já... vždycky když jsem sama..."
"Bojíš se být sama?"
"Asi... určitě." Zamrkala, dlouze vyfoukla kouř ven. Stočil jsem deku do mezery mezi sedadly a stulil se do klubíčka, abych mohl mít hlavu v jejím klíně.
„Nikdy nejsi sama, lásko“ Políbil jsem ji.
„Probudím tě před trajektem.“ Opravdu jsem usnul. Několikrát jsem vyplul do polospánku ale propadl zase zpátky. Hladila mě ve vlasech. Na tvář mi skáplo něco horkého a mokrého.
„Nikdy nejsi sama...“ Nevěděl jsem, jestli to říkám já nebo ona. Vůz důvěrně hučel. Vznášel jsem se na nikdy nekončící cestě do Aberdeen.

PS: světla noci, svítání, ta rozkoš zastavit! Protáhnout se! Tančíš na hudbu z rádia. Pomiluj mě! Za cesty ti pískám na tvoji píšťalku, vyprávíš mi o Alex, její rodiče jsou šťastní, žes přijela, představuješ mě jako svého řidiče, ale směješ se a smějí se všichni, jsou milí, i když smutní, neskrývají pláč, který zdá se tolik čistí, odvážíš si Alexina psa, budu se o něj starat, než se vrátíš ze Zélandu, všechno je otevřené…
| Povídky |
| 2004-12-16 11:41 || marek | | čten: 10394x , naposled: 2017-07-24 12:31 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Pohár vizí Královny Iverin
"O zázračném elixíru královny Iverin vypráví si snad všichni odsouzenci na smrt. Jediná kapka prý stačí a člověk sám a rozradostněn tančí až k popravčímu špalku, ten láskyplně objímá, sekeru líbá a ještě s katem laškuje a vyznává mu lásku. Je-li pak čtvrcen zaživa, má přitom tvář tak plnou slasti a vyráží takové výkřiky štěstí, jako by neumíral, ale se miloval se samotnou Iverin, královnou lásky."

I.

Probudil ji až tahavý kovový pískot kol vjíždějících do prudké zatáčky. Prázdná tramvaj dojela na konečnou a stočená ve smyčce kolejí jako velké odporné zvíře usnula. Řidič prošel vůz a chtěl jí podat kabelku, která jí sklouzla z klína. Spěšně ho předešla, přitiskla si kabelku oběma rukama k tělu a vystoupila. Noc byla příjemná, chladná jen tolik, aby ji probrala a ona si mohla uvědomit, že je opilá. Přejela nejméně deset zastávek. Navíc se jí rychlým pohybem, kterým se shýbla pro kabelku, zatočila hlava a teď byla právě tak na rozskočení. Tiše pro sebe zaklela, vrávoravě popošla pár kroků od cedulky VÝSTUP k cedulce NÁSTUP a opřela se o dřevěnou stěnu novinového stánku. Jediná lampa svítila přímo nad ní a její světlo se křečovitě chvělo, až měla dojem, že ji chce přinutit ke zvracení. Zkusila zavřít oči, ale bylo to ještě horší. Jako by ji někdo chytil a začal si s ní pohazovat ve vzduchu. Rychle oči zase otevřela a ztěžka se odlepila od stánku. Ve tmě jí pod nohama zazvonily střepy z ostatních ztemnělých lamp.

- máš štěstí... bych tě netrefila! pohrozila jí v duchu a znechuceně mávla rukou. Vložila do toho však příliš mnoho síly a málo citu a sama se udeřila do nohy. Vyjekla zaráz bolestí i leknutím. Opřený o zábradlí hned za stánkem někdo stál. V okamžité panice ztuhla na místě. Pohnul se.

- ty?... vydechla překvapeně i s úlevou. Když k ní ale vykročil, prudce couvla, kabelku opět přitisknutou zkříženýma rukama k tělu. Zastavil se.

- ahoj, řekl tiše, skoro šeptem.

- ty... hlas se jí zlomil, - jsem opilá! Nic neřekl, natáhl k ní ruku.

- jsem opilá... Celá se schoulila, obejmula si ramena. Jemně - sotva se jí dotkl - ji kolem těch ramen vzal. Kousek dál stála u zábradlí lavička.

- nechci sedět!

Zůstali stát opření o zábradlí. Cítila, jak je otupělá. Bylo to příjemné. Měla dojem něčeho velmi vláčného a hebkého. Splývavého. A jen vzdáleně kdesi pod tímto to vše ostatní. To ostré. Bolest. Byla tam, nezmizela, a dokonce ve chvíli, kdy na ni takto pomyslela, zaškubala sebou jako omámené zvíře, které se chce zvednout. Do očí jí vystoupily slzy. Bolest však závojem omámenosti nepronikla, jen ji vzedmula a ona ucítila - žádost. Náhlou prudkou touhu. Přitisknout se k němu! Silně přitisknout celým tělem!

- nepřišla jsi dnes do školy... řekl jí to skoro do ucha. Otřásla se jeho slovy i blízkostí. Čím víc na ni útočila bolest, tím větší byla touha. Otřásla se znovu, ale on to nepochopil. Sundal bundu. Mlčky si ji nechala dát přes ramena.

- obleč si ji. Chtěl jí podržet kabelku, ale ona polekaně ucukla a odvrátila se.

- Sue, co se stalo? Odmítavě pohodila hlavou. Celá se chvěla.

- Sue? Byla to náhlá něžná otázka. Otočila se.

- Sue, pojď se mnou. Natáhl k ní ruku. Spíš bezděky mu podala svoji, hned ji ale chtěla stáhnout zpátky. Nepustil ji, a ona se tak k němu ještě přitáhla. Teprve pak povolil, ale ona mu, aniž se už jeho ruky pustila, vklouzla do náruče. Spící tramvaj se znovu probudila a s týmž skřípotem jako prve projela kolem nich. Vedl ji pryč. Odbočili z chodníku a vyšli do noci. Stoupali jakousi stezičkou, nevnímala kam. Mlčeli. Pak ona řekla:

- jsem opilá. Ale on zavrtěl hlavou:

- nejsi. A ona skutečně cítila, že není. Zůstal jen onen příjemný, hebký pocit. Pocit doteku, blízkosti, žádosti. Zastavila se. Ucítil, jak mu silně tiskne ruku.

- chci tě. Bunda jí sklouzla z ramen. Zachytil ji a přitom ji pohladil po nahé paži.

- chci tě! Neodpověděl.

- pojď, řekl. Sešli z cestičky. Náhle stáli vysoko nad městem, odděleni od něj nízkou starou cihlovou zídkou. Mihotavá záplava světel rozhozená do šedomodré noci ležela hluboko pod nimi - spousta titěrných, vzdálených světel, drobných jiskérek. Naklonila se přes zídku a znovu jí projela závrať. Jakoby samo to moře světel bylo takovou závratí, představou doteku. V kratinkém okamžiku měla dojem obrovské vlny, která se z tohoto jiskřivého moře zvedá a obrovskou, strašlivou silou naléhá na ni, tříští se o její tělo, drtí ji a proniká jí skrz. Byl to silný, fyzický pocit. Vzrušení. Ruka se jí tou představou sama svezla do klína. Stiskla.

On zatím stál za ní. Cítila ho stejně silně, přímo tělesně vnímala doteky jeho očí. Přejela si rukama po bocích a stiskla pod látkou šatů naběhlá, vzrušená ňadra až k bolesti. Pak se otočila k němu. Díval se na ni, opřený o jakýsi vyvrácený kmen, v napětí jeho těla byla tatáž touha a žádost. Pomalu si vyhrnula šaty a stáhla si kalhotky. Posadila se na zídku, aby si je mohla sundat úplně, pak je i s kabelkou položila vedle sebe. Pozoroval ji přitom, nehýbal se. Spustila si šaty, pečlivě si je upravila a obrátila se zpátky k městu a ke světlům. Opřená o lokty vystrčila na něj zadeček.

- pojď! Neohlédla se. Přistoupil k ní a ona zůstala jak byla - s pohledem upřeným na město, hluboce vdechujíc sílu jeho nesmírné, vzdouvající se žádosti.

- pojď! Zaklonila hlavu a zavřela oči. Poprvé pocítila dotek jeho těla. A on jejího. Přimknula se k němu a on i přes lehkou látku šatů cítil, že v ní není nic - ostrého, že je nekonečně - prostupná. Malá, drobná, jemná a celá jeho. Sklonil se k ní. Cítil, jak je mu otevřená a takto ji mohl celou obejmout, celou laskat, celou prostoupit. Její útlá ramena, útlé boky. Pomalu se mu pod dlaněmi nahrnula látka vykasané sukně a on ucítil její kůži. Hladkou, hebkou, malinko snědou, horkou kůži; sálavé obliny zadečku. Dýchl jí do vlasů, dotkl se rty droboučkých lalůčků bez náušnic. Poprvé vzdychla. Měl dojem, že pláče. Rukama sjel po jejích bocích a stehnech a pod horkým podbřiškem se téměř nechtěně dotkl ještě žhavějšího klína. Víc se rozkročila a prohnula v zádech; hluboce se nadechla a na chvíli strnula. On s ní. Jemné chloupky, a pak hladké pružné plné pysky se přisály k jeho ruce. Dlouze vydechla. Hebce hladivé horké vlhko mu proklouzlo mezi prsty; jemněhebce vlhká krajka uprostřed rozkročeného klína se jen letmo otřela o laskající dlaň tichým lehoučkým dotekem a rychle uhnula. Ale pak znovu a znovu a silněji! Důrazným krouživým pohybem, nahoru a dolů! Chvějící se tělo nabídlo svůj jazýček jeho prstům a pohybující se zadeček jeho očím; mni mne, dotýkej se, dráždi, najdi moje sladké místo, vezmi mě do prstů, mni mezi jejich bříšky, celou mě uchop, stiskni, drž; dívej se! Ruka sklouzla níž a pronikla prstencem citlivého, pružného vchodu. Je celá tak drobná! Pomyslel si. Zadeček mu kroužil v dlani, rozevřená kundička se mu nabízela - pomalu, důkladně a potom čím dál divočeji se o něj třela, dráždila se, narážela, divoce pulsovala. A přitom si chtivě dávala třít žádostivě vyplazený jazýček, zrudlý, mokrý a zcitlivělý ve štěrbině rozdrážděné kundičky, jazýček k vykřičení sladký a slastný. Ještě víc, ještě, ještě se prohýbá, dává se, otvírá, vzdychá! Vzdychá a tiskne stehna, horko se rozlévá zevnitř podbřiškem a dál celým tělem; a dál... Přitáhla si ho, chytila jeho ruku ve svém klíně a nepustila ji dokud se mu tiše a náhle nezhroutila do náruče. Přitiskl ji k sobě, položila mu hlavu na rameno a zdálo se, že mu usnula v náručí. Odnesl ji kamsi pryč, kabelka i kalhotky zůstaly ležet na zídce. Jakmile se však ztratili mezi keři, ta i s věcmi náhle zmizela. Bez hlesu se rozplynula a s ní i světla a město a vůbec - všechno. A teprve dlouho potom se v podivném, hebce těžkém tichu a pomalu prosvítajícím šeru ozvaly hlasy.

II.

- kde to jsme?

- ve snu.

- ve snu?

- říká se o lásce a milování, že jsou branou do jiného světa. Vypadá to, že jsme jí prošli... Usmíval se, v rukou držel obrovitý stříbrný tác se snídaní. Nechápavě hleděla na něj i na honosně přichystané jídlo. Také na rozložitou dřevěnou postel s masívními, vyřezávanými čely, v níž ležela, a vůbec na celou prostornou místnost s trámovým stropem, třemi okny a průchozím schodištěm po jedné straně.

- ve snu? opakovala po něm nevěřícně a prohlížela si svoje ruce. Vypadaly dost skutečně a dost její.

- voda i toaleta jsou dole ve dvoře, támhle jsem ti přinesl vodu do džbánu na probuzení. Položil snídani na malý stolek pod okno a ukázal do kouta ke kovovému stojanu s mísou a porcelánovým džbánem. Namáhavě se vyhrabala zpod nadýchaných peřin, dřevená podlaha v místech kam dopadaly šikmé sluneční paprsky příjemně hřála do bosých nohou. Omyla si obličej, podle obrazu ve vodě si zběžně rukou prohrábla rozcuchané vlasy. Pokynul jí, aby se posadila. Sám si sedl naproti ní.

- dobrou chuť, popřál jí. Ona ale neodpověděla. Otevřené okno bylo právě ve výši stolku a ona zkoprnělá zůstala ohromeně hledět na krajinu za ním. Masa horských velikánů zaplňovala celý obzor a ten byl doslova na dosah. Nezvyklá sytost vjemů, ostrost barev, hloubka prostoru vytvářely dojem děsivé blízkosti a mohutnosti. Měla dojem, že strmá úbočí nejsou tam, ale tady, že se jí dotýkají, že se na ni valí.

- dobrou chuť, zopakoval přání a jemně ji přitom pohladil po ruce. Polekaně na něho pohlédla. Nechal ruku položenou na její a ona na ni zůstala chvíli nechápavě hledět. Znovu stočila pohled z okna. Ta síla! Ten dojem valící se, řítící laviny, dmoucí se vlny!... Milování! Teprve teď si uvědomila jeho slova: prošli jsme... my... milování... Teprve teď se jí vybavila včerejší noc. Obraz náhle vyplul na povrch, celistvý a živý, jakoby jen čekal připraven na tuto chvíli. Město, světla, světla a město a... doteky! Prudce se otřásla a zděšeně vytrhla svoji ruku zpod jeho.

- ne! vykřikla, vyskočila od stolu, převrhla židli, zakopla o ni, upadla. Na rozkymáceném stole se skácela čajová konvice.

- Sue? Překvapeně vyskočil, aby se vyhnul tekoucímu horkému čaji.

- nech mě! vykřikla silněji. Pokusila se vstát, ale zapletla se do dlouhé noční košile. Znovu upadla, znovu se pokusila vstát.

- kde to jsme, co to má znamenat? Konečně se jí podařilo vstát. Zůstala přitisknutá zády ke stěně mezi okny.

- kde to jsme?

- nikde, kde by ses musela bát...

- kde jsme?! zlostně na něj zasyčela, měřila ho nenávistným, ale zároveň vyděšeným pohledem.

- tohle je náš sen, mávnul rukou kolem, - náš sen o Domě na konci času... Cukla sebou. Jako by ji tím jménem udeřil. Těmi slovy. Dům na konci času...

- kde je moje kabelka? vyhrkla, - kde je!? Zvedl k ní hlavu a dloho nic neříkal, jen si ji prohlížel. Postupně se pod jeho pohledem roztřásla, celá se schoulila. Nakonec slabě vydechla:

- kde je moje kabelka? Nebylo ji skoro slyšet.

- vím, co v ní bylo, zašeptal stejně tiše a přistoupil k ní. Zvedla k němu nepřítomný, sklelný pohled a rty se jí bez hlesu zachvěly.

- kde je? Pak nelogicky dvakrát hlasitě opakovala:

- byla jsem opilá... byla jsem opilá... a skoro neslyšně:

- nech mě, prosím, nech mě... a svezla se podél stěny skrývajíc si hlavu do dlaní.

III.

Nechal ji být. Pracoval venku, na Domě, na poli, chodil do lesa na lov a kácet stromy, rybařil. Zpočátku jí přišlo, že se chová s takovou samozřejmostí, jako by tu nebyla. Nechával ji v Domě samotnou, přicházel a zase odcházel, bavil se s ní, jako by všechno bylo přesně tak, jak má být - o Domě, o práci, o lese a o horách; nikdy ne o tom, co bylo tam - před Domem. Brzy ji naučil všemu, co bylo kolem Domu a v Domě třeba - hlavně zpracovávat zvěřinu a spoustu plodů, které nikdy neviděla - a ona jaksi sama zapadla na místo, které jako by tu vždy bylo. Paní v Domě na konci času... To již pochopila, že ta důvěrná samozřejmost se vztahuje i k ní. Jako by tu nejen Dům a hory a les, ale i ona byla odevždy. A opravdu si tak připadla a ten pocit v ní zůstal. Pocit správného místa.

Hned zpočátku, aby se ve velkém prázdném domě nebála, jí přinesl malé vlče a ona si až díky němu - až když z něj náhle bylo obrovské, silné zvíře, které svou paní na krok neopustilo - uvědomila, že tu vůbec nějaký čas běží. Ale byl to jiný čas. Neutíkal kolem nich, neunášel je, naopak vyplýval z jejich pohybů, plynul jen tehdy, když ho sami poháněli nějakou činností, nějakým vědomím času. Sami ho tvořili. A stačilo na něj nemyslet a on zmizel. Vsákl se do krajiny, která byla příliš vznešená a majestátní, příliš - nadčasová, která časem - titěrným, malým, klopýtajícím časem - pohrdala. Bral ji s sebou do lesa nebo do hor a ona nikdy nevěděla, strávila-li pryč z Domu týden, dva nebo tři. Cítila se tu dobře a ty hluboké, všepronikající pocity proudící ze samého středu jejího i krajiny se rozlévaly všude kolem ní bez hranic minulosti i budoucnosti. Brzy zapomněla na podivnost své situace, zapomněla na všechno, co nesouviselo s Domem. Lidé jí nechyběli - byl tu on, její vlk, les, hory, pořád spousta práce... Ne, zapomněla na ně stejně jako na svou bolest. I jeho vlídná, starostlivá, ale nikdy ne vtíravá pozornost jí vyhovovala. Zapomněla i na onu první noc a nic podobného se už potom nestalo. Jednou mu řekla, že "to" nechce, a to stačilo, přikývl. Nikdy ji neobtěžoval. Vyhovovalo jí to tak. Dům, les, celá krajina byly prostoupeny nesmírným klidem a ten klid byl větší než kratinké zneklidňující návaly podivných pocitů, které se v nečekaných chvílích vzdouvaly z krajiny, aby ta jimi v okamžiku pronikla jejím tělem i myslí kamsi do hloubky, až k důkladně zasutým obrysům ukrytých obrazů. Ukryté bolesti. Dařilo se jí tyto okamžiky potlačovat. Většinou stačilo zavolat na vlka, stříknout si do tváře studenou vodu z říčky nebo se prostě zasmát. Ale nakonec bolest přece přišla. Jenže odjinud. A nebylo ji možné odehnat. Žalostně vyjící a štěkající vlk ji k němu přivedl a ona ho spatřila zkrouceného v hloží, rudého od krve. Umíral.

IV.

- říkal jsi, že jsme ve snu, a všechno tu bylo jako sen, tak jakto, že máš umřít? To přece nejde, to nesmíš, nemůžeš!

- je místo, které se zdá, a místo, ze kterého je zdáno, a ta místa jsou spojena pevným poutem... tvým... tebou... Nechápala. Vypadalo to, že blouzní, ale mluvil zřetelným, pevným, i když slabým hlasem. Viděla jeho bolest, ale on se přes ni usmíval. Bez zachvění v hlase jí říkal, co má dělat a ona to dělala. Otevřít ránu po medvědí tlapě, vymýt, vypálit, zašít obyčejnou nití, obložit rozetřenými listy pěti druhů bylin, obvázat. Neodvážila se ho dopravit do domu. Byl vysoko v kopcích a ve špatném stavu. Postavila přímo nad ním přístřešek, rozdělala oheň. Zatímco vlk hlídal, přinesla z Domu vše potřebné.

- už jsi našla pouto, které spojuje všechna místa? Byl stále při smyslech a ona se děsila toho, jak zřetelně, bez sebemenší úlevy vnímá všechnu svoji bolest. Co víc - děsil ji úsměv, s jakým přijímal to unikání vlastního života. Zavrtěla hlavou.

- nevím. Nevím, co mám hledat. Zavřel oči a po tváři mu přelétl stín bolesti.

- to je škoda... možná... mohl bych..., vydechl.

- co bys mohl? Co? Mohl bys žít?

- já? Pohlédl na ni a na okamžik měl v očích překvapení.

- ...žít... opakoval zasněně, zdálo se jí, že usíná. Že odchází.

- prosím! Nesmíš umřít, nesmíš... sklonila hlavu a přitiskla mu čelo na tvář, - miluji tě...

- vím, řekl náhle jasně. Zvedla překvapeně hlavu.

- jak?...

- vím to, slabě se na ni usmál. Rozplakala se.

- promiň, promiň! Chtěla jsem ti to říct, ale bylo to všechno tak - správné, tak jak má být. Nechtěla jsem to rušit, nechtěla jsem...

- milovat se?

- ne... chtěla jsem to, často mě napadalo - zpočátku... ale bylo to zároveň ošklivé, bylo to cizí... zahnala jsem to.

- cizí?

- já nevím, cizí. Jako pohled zvenčí, jako když se klíčovou dírkou díváš do cizího snu... nebo... nebo na jedlíka, který si plnými hrstmi cpe sousta do úst a vychvaluje si, jak jsou dobrá, ale ty přitom vidíš jen mastné prsty a mlaskající rty a je ti to odporné, odporné. Jen přitom tušíš chutě, které on vnímá... mívala jsem... chtěla jsem křičet, řvát: dej mi ho tam, dělej mi to! ale čím víc jsem to chtěla, tím víc se mi to hnusilo. Nikdy jsem to neudělala... Možná proto, že kdybych křičela - kdybych křičela na svou rozkoš - přišla by i - bolest...

- bolest?... Nechtěla jsi ji a vidíš, je tady... vzdychl a zavřel oči. - mám tě rád, moc rád, zašeptal a usnul. Ve spánku sebou neklidně pohazoval, ve tváři mu viděla víc a víc bolesti. Dvakrát volal ji, a potom několikrát neznámé, zvláštně znějící jméno:

- Iverin! Iverin! Královno... Když se probudil, byl zase o něco slabší. Znovu se jí ptal, jestli objevila pouto mezi místy. Řekla mu o jméně, které volal v noci, ale nebyl spokojen.

- Iverin je královna z jiného snu, její elixír by mohl pomoci mně, ale... Tvář se mu leskla potem, oči se mu kalily. - přivedl jsem tě do svého snu, abych ti pomohl... abych - abys mohla svoje pouta... přemýšlel jsem, proč, ale jsem si jist, že smrt přišla z tvé strany. Medvěd zaútočil ze strany, ze které jsi sem přišla ty... Přemýšlej prosím... prosím! Vyděsilo ji to. Ani nevěděla jak a musela utéct. Vzpamatovala se až u říčky, plnými hrstmi nabírala vodu a stříkala si ji do tváře, do výstřihu. Dlouze pak vydechovala, sklánějíc se nad tůní a čeříc vodu konečky prstů.

- smrt přišla z tvé strany! Nemohla ta slova pochopit. Nechtěla. Obracela se jí v hlavě a zněla hluše, udušena její panikou zanikala v koutech a zákoutích, jen se tam chvěla, jen tam - zůstávala a s čímsi - rezonovala. Snažila se to necítit. Hleděla na běžící vodu i na svůj obraz v klidné tůni. Na svůj obraz, když tu se jí něco... Zpozorněla a div v tu chvíli nevykřikla. Ta žena ve vodě nebyla ona. Ona se neusmívala a především - nepohybovala rty, nemluvila. Bezmyšlenkovitě se naklonila blíž a obraz udělal totéž, ale s malým zpožděním. Srdce se jí prudce rozbušilo. Když malinko natočila hlavu, zaslechla slova:

- ...erin, erin, in, in, in... Tichoulinká, zurčivě šeptavá ozvěna, jako když voda běží přes kamínky.

- Iverin, erin, erin... Dokonce se jí zdálo, že se hladina v místě rtů obrazu zachvěla podle jejich pohybu.

- Jsem Iverin, Iverin... Zaslechla teď už zřetelně. Naklonila se ještě blíž.

- musíš tančit, proti bolesti nahá tančit, zachránit...

- nerozumím ti! Jak tančit, jak zachránit? Vykřikla do obrazu, ale ten se jen rozvlnil, po hladině se rozběhla soustředná kola a do tváře jí vyšplíchl gejzír ledové vody.

- nahá tančit, zachránit... Zaznělo jí ještě v uších, než jí do nich natekla voda.

V.

- tančit, nahá tančit... usmíval se, zdálo se, že má radost, ale nebyla si jistá, jestli jí rozumí. Byl rozpálený horečkou, chvílemi se zdálo, že ji vůbec nevidí.

- já tomu nerozumím, slyšíš? Co mám dělat?

- nahá tančit, nahá tančit... opakoval si pro sebe, jeho oči hleděly skrze ni. Vlk seděl ve vchodu přístřešku a tiše skučel do lesa, jako by odtud někdo přicházel.

- kde mám tančit? Přes slzy neviděla, když se prodírala pichlavým ostružiním, které zachytávalo její šaty, trhalo je z ní a zároveň jí drásalo kůži. Nevšímala si ho, rvala se o to víc, až jí nahé paže zdobily řádky drobounkých rudých perliček. Rvala se, až v látce zapraskalo a ona zůstala mezi stromy nahá. Chladivý vánek se dotkl její kůže a ji tím dotekem zamrazilo. Objala si ramena a šla dál. Nevěděla kam. Kapradí se jí svezlo po nahých stehnech, bosou nohou zapadla do mokřiny. Najednou bylo všech těch pocitů příliš. Byly příliš intenzivní, útočily na ni, hladily, bodaly, píchaly, škrábaly - pronikaly. Snažila se uhýbat, chránit se, ale nešlo to. Naskočila jí husí kůže, a přestože bylo horké poledne, roztřásl jí chlad. Byla ráda, že vyšla na malý palouk s nízkou, hebkou travou a sluncem. Okamžik na to sebou ale otřásla ještě víc a vyjekla. Hradba stromů obklopující mýtinu se pohnula, a pak bez varování vykročila proti ní. Znovu ucítila onen podivný, hluboký, zneklidňující pocit. Tentokrát ale po prvním náporu nezmizel. Naopak se zvedl ještě výš a hloub. Prostoupil z oněch skrytých koutů její mysli do celého jejího těla. V mžiku jím zahlcena a uchopena se jen bezmocně prohnula jako luk napínaný do největší krajnosti. Všechny svaly strnuly námahou, pokožka po celém těle se napnula a ona krátce a silně vykřikla, když ucítila, jak se jí tím silným, hrubým a nesnesitelně dráždivým dotykem krajiny prudce nalévá klín, jak se jí divoce zvedají ňadra. Jako by je chtěla zachytit, stiskla je v dlaních. Ztuhlé bradavky vybuchly proti jejím dlaním, chtěly se vytrhnout z jejího těla a ji otřáslo jako nárazem obřího kladiva, které zevnitř mocnými ranami udeřilo vstříc sebemenšímu pohlazení. Žhavá ruka jí stiskla, až se nemohla nadechnout. V korunách gigantických kmenů naléhajících na její bolestí zkamenělé tělo se zatočil vítr a jeho dotek na ni zapůsobil jako rozbuška. Kladivo dopadlo tisíckrát silněji. Vykřikla podruhé, zatímco zduřelý, do šířky rozlitý klitoris v jejím klíně s ohlušujícím praskotem a pocity vybuchoval a její vzdutá ňadra se drala z kůže jakoby tím dotekem větru tisknuta, rvána a dobývána. Trhána žhavou rukou na kusy...

Probrala se s tváří zabořenou do trávy, tělem jí zřetelně probíhalo tetelivé, příjemné mrazení, les byl zase obyčejný, nehybný. Posadila se a rozhlížela kolem. Něco se změnilo. Snad barvy, snad něco v prostoru, jeho hloubka. Vybavila si tentýž pocit, když tehdy poprvé zahlédla zdejší krajinu z okna Domu. To ohromení z - blízkosti. Ano - les byl najednou bližší. Vstala a pošla tam a zase zpátky, pozorujíc změny, které vyvolával každý sebemenší pohyb hlavou. Určitě! Nemohla přijít na jiné vyjádření než blízkost. Až po chvíli, když v korunách znovu zašuměl vítr a ona, místo aby se schoulila, mu nastavila nahé tělo, ji napadlo cosi mnohem výstižnějšího - otevření. A v momentě, kdy jí to slovo a jeho představa vytanuly na mysli, zavřela oči, široce se rozkročila a zvedla ruce dlaněmi vzhůru. Vítr zašuměl víc, v náhlém víru zvedl zpomezi stromů náruč suchého listí a vrhnul se proti ní. V náhlém popudu mu vyšla vstříc, vysoko vyskočila a pak padala dolů mezi snášejícím se listím. A znovu a ještě, překvapena vlastní elegancí a lehkostí, s níž vyskočila výš, než byla sama vysoká. Vběhla dlouhými, ladnými skoky mezi stromy, několik jich oběhla a zase se vrátila na palouk. Před očima jí vytanula jeho vysílená, ztrhaná tvář. Zarazila se, pak ale jeho tvář vystřídala jiná. Ta z tůně. A potom slova - smrt přišla z tvé strany! A - už znáš pouto? Přemýšlej! A těmi slovy se stalo něco uvnitř ní. Paprsky slunce dopadající na lesní mýtinu dopadly i do koutů její mysli. Po nekonečně dlouhé době znovu uviděla bolest. Zprvu jen záblesk, potom její stín...

- ne! Než se stačila bolest vynořit celá, trhla sebou a rozběhla se.

- musíš tančit, tančit proti bolesti, nahá tančit! Pochopila. Nevěděla, co přesně musí udělat, ale její tělo to již dělalo. Oběhla třikrát mýtinu jedním směrem, pak třikrát druhým směrem, tanečním krokem ji rozpůlila nejprve od severu k jihu, potom od západu k východu a nakonec v každé části zatančila tentýž krátký sled figur. Po tomto úvodu se nad paloukem setmělo a lesem se mihly nejasné, mlhavé stíny. Spojila kvadranty úhlopříčkami a na chvíli strnula v jejich středu. Tělo jí hořelo horkostí, projížděly jím žhavé vlny vycházející z jejího klína a zase se do něj vracející. Měla přitom jasnou představu, jak slaný živel rozrušuje, rozmývá a splachuje nánosy bolesti a pomáhala mu důraznými vlnivými pohyby. Pak i doteky. Nakonec oběma rukama celou svou silou; prsty hluboce zabořenými do klína, divoce drásajícími to uvnitř, které nechtělo ven, které se sápalo a sápalo výš, nad bolest a nad všechno, ale ještě, ještě nemohlo dosáhnout.

Náhle jí někdo položil na rameno ruku. Rychle se zvedla. Za ní stála žena z obrazu v tůni. Iverin.

- volalas mě?

- Iverin?

- už dlouho mě nikdo nevolal tak naléhavě. Pohlédla na Sue a na její vlhké ruce a významně se usmála. V očích jí zajiskřilo.

- proč mě voláš? její výraz náhle ztvrdl a oči se jí zúžily do uzounkých škvírek, - nemám nic, co bych ti mohla dát!

- nechci nic pro sebe, pro něho... umírá... zachraň ho!

- jsem královna lásky, ne samaritán...

- prosím!

- nezachraňuji. A nedávám nic, co si lze vzít...

- prosím...

- mlč! a poslouchej! Tanči dál! Tanči a plač až bude tvých slzí do půli poháru. Pak tanči dál a směj se a buď šťastná jako matka, která kojí, a až se tvá ňadra naplní smíchej své mléko se svými slzami. Nakonec tiše seď a mysli na své srdce, mysli na svou krev, aby byla čistá, a až bude, vmíchej ji do nápoje. Ten mu dej vypít.

- uzdraví se?

- běž a nespěchej, špatný nápoj zabíjí lépe než smrt. Otočila se a odcházela. Sue na ni zavolala.

- královno?

- ano?

- proč volal vás? Žena se zářivě usmála.

- koho jiného?

VI.

Tančila celý den a slunce se stále nemělo k západu. Čas se zastavil. Tančila a pláč přicházel sám, odevšad, důkladný, hluboký, úplný. Tančila a z mokrého hadříku kroutila slané slzy do kamenného pohárku. Tančila a měla dojem, že každým krokem, každým zhoupnutím, každým vzlykem a slzou je blíž slzavému dnu, blíž konci všech ukrytých slz. Bylo jich hodně. Právě tak do poloviny pohárku. S tou poslední na ni přišla lehkost a s lehkostí smích. Nádherný, klokotavě, z netušeného uvnitř probublávající smích. Prolnul zpomezi spadaného listí, z vlhkého mechu, snesl se z korun smíchem rozkymácených stromů, z rozesmátých tváří vykreslených nadýchanými mraky na blankytné obloze. Obklopil ji, prosvětlil celou krajinu, prosytil ji, provoněl a nasál do všech pórů, škvír a zákoutí, nasál do jejího nitra a tam se usadil, zahnízdil a začal růst. Procítila ho nejprve jako chvění v každé buňce těla, pak jako živý, spokojeně vrnící tep pod srdcem. Ňadra se jí nalila a ona šťastná doplnila pohár. Zbývalo poslední. Našla si pohodlné místo pod starou borovicí, pohodlně se posadila a bez pohybu čekala se zrakem obráceným dovnitř. Marně.

Dlouho, zbytečně a marně seděla pod starou borovicí. Někde zbyla zapomenutá slza, někam neproniknul smích. Stíny zakryly její oči a temnota opět prostoupila její krev, a ta nebyla čistá. Zoufala si. Přišel k ní vlk a žalostně, táhle skučel, pak už vyl. Říkal jí, že je čas. Že už žádný čas nezbývá. V nejčernější beznaději se řízla do ruky a vzala pohárek. Zničehonic však vlk přiběhl k ní a krev jí z ruky olízl. Uskočila a většinu nápoje rozlila. Vlk na místě zemřel. Chtěla křičet, ale všimla si, jak se krev na vlkově jazyku mění, světlá a čistí se. Setřela ji do zbytku nápoje na dně pohárku a odnesla jej umírajícímu. Už sebou ani neházel, bledý se ztrácel v pokrývkách, chvějivými pohyby rtů šeptal nesrozumitelná jména. Podařilo se jí kápnout mu jednu kapku do úst, ale druhá mu sjela po tváři. Víc neměla. Vytřela tedy drsné stěny pohárku prstem a aspoň ještě jednu kapku mu nechala skápnout z malíčku mezi okoralé, rozpraskané rty. Pak prst bezmyšlenkovitě olízla. Než si to stačila uvědomit, zapraskalo za ní křoví a ozvalo se temné zamručení.

VII.

- přišel si pro mě! Náhle mluvil zřetelně, chtěl vstát. Rychle ho zatlačila zpět do lůžka a hodila přes něj přikrývku. Škvírou mezi větvemi přístřešku zahlédla rozhrnující se křoviska. Praskot se přiblížil.

- jde si pro mě, musím jít! Snažil se shodit ze sebe těžké houně. Byl však příliš zesláblý. Lehce ho vtiskla zpět, obtočila mu přikrývku kolem těla jako mumii, až ho tak znehybnila, a zapřela ho v lůžku velkým špalkem, který používala jako stůl, aby se nemohl rozmotat.

- nedám tě, slyšíš! Nedám! Vtiskla mu polibek na tvář a vyběhla ven. Medvěd stál přímo před vchodem, obrovský, šedivý. Vztyčený na zadních obezřetně čenichal.

- nedám ti ho, rozumíš?! řekla mu klidně a důrazně do očí. Zároveň totéž řekla posunky:

- nedám ti ho, rozumíš?! Chvíli stáli proti sobě. Díval se na ni a ona na něho a byla překvapená, jak málo cítí strachu. Vlastně necítila žádný. Jen záchvěv, první leknutí, ale to - místo aby ji zahltilo, svázalo jí nohy a zatemnilo mysl - se nečekaně změnilo - v radost. V podivné, tetelivé vzrušení, příjemné napětí, které jí prochvívalo a pohrávalo tělem. Neměla ale čas si to uvědomit. Když se medvěd začal bleskově spouštět na zadní, vyrazila ze sebe výkřik, který zněl jako výkřik rozverné radosti, a rozběhla se.

- za mnou, ošklivý, za mnou! Byl rychlý, ale ona byla rychlejší. Nebyla tak velká a těžká, uměla kličkovat, přidržovat se stromů.

- tak za mou, kde tě mám? Místo strachu ji zahltilo horečnaté vzrušení. Byla stále nahá a cítila, jak jí kůže žhne, jak sálá. Měla dojem, že jí vře krev v těle. Smála se. Když jí na listí podklouzla noha a ona nahmátla pod rukou ulomenou silnou větev, švihla s ní proti němu a zasáhla ho do čumáku. Tím nárazem v ní zajiskřilo a oheň, který jí hořel a plál po těle, s hlasitým zahučením šlehl dovnitř. V očích se jí zablesklo. Pevněji stiskla svoji zbraň a švihla podruhé.

- nebudu před tebou utíkat! Nikdy! Uhnul a ona vběhla do skal. Podařilo se jí zvíře srazit z menšího srázu, na který se dvěma skoky dostala a kde se zastavila. Široce otevřené oči s hrozivě rozšířenými panenkami jí svítily vzrušením.

- mám chuť si to s tebou rozdat! Smála se. Byla skutečně vzrušená. Každé švihnutí její zbraní jí působilo rozkoš. Přímou, konkrétní, fyzickou rozkoš. Zvířecky na něj zařvala. Váhal. Zlobně přešlapoval pod srázem. Zařvala ještě a hlasitěji a zuřivě zabušila klackem do skály.

- pojď, pojď, pojď! Tak pojď! Skopla dolů kámen, pak chytila jeden větší do obou rukou a zvedla ho nad hlavu. Jsi mrtvý! Zabiji tě! Nehodila ale. Nechala kámen volně dopadnout na sráz a znovu uchopila svoji větev.

- to ty jsi ho zranil, ty jsi jeho smrt! Přišel jsi pro něj? Co když tě zabiji, co když zabiji smrt?! Přikrčila se a sledovala ho přivřenýma očima. Zlobně na něj zasyčela.

- jsi mrtvá, smrti! Velkým obloukem zvíře obešla a ono ji sledovalo a nespokojeně mručelo. Jako by už nechtělo útočit.

- ale já chci! Udeřila sochorem o kmen stromu.

- já chci! Udeřila silněji. - Chci! Každičkým záchvěvem té myšlenky, každičkým zákmitem té představy jí přebíhal po těle mráz a vzrušené jiskření. Udeřit ho, sevřít ho, drtit ho! Proklát ho! Skrz! Holýma rukama vtrhnout do jeho těla a rvát ho! Nikdy necítila tak intenzívní nutkání, neodolatelnou touhu. Tak obrovskou sílu! Prudkou, agresívní, fyzickou sílu...

Vyřítila se na něj s napřaženým sochorem a on se proti ní zvedl na zadní. V poslední chvíli zbraň stáhla a vrazila mu ji obloukem zespod do slabin. Druhý konec přitom zapřela do země. Medvěd se spustil na ni a přitom se částečně na tyč nabodl. Nestačila uskočit, tak s co největší silou sochorem trhla do strany a nahoru. Zvíře uhnulo bolesti a svalilo se na bok. Přitom se ji snažilo strhnout s sebou a drápy jí sjelo po zádech, paži a rameni. Místo bolesti ucítila rozkoš. Někde v pozadí se jí mihla hlavou vzpomínka na Iverin a na pověst o jejím elixíru. Hned na to pak mnohem zřetelnější uvědomění: Zemřu! Umírám! Ale stejně jako medvědí drápy i toto v ní vyvolalo jen slastný, hřejivý pocit. Místo aby se snažila rozzuřenému zvířeti uniknout, vrhla se přímo na něj. Cítila, že ho dokáže roztrhat holýma rukama, ale nesnažila se ho zabít. Chtěla se vší silou přitisknout k jeho huňatému mohutnému tělu. Stisknout ho, silně stisknout, proniknout! Silná, živočišná touha se v ní zvedla a smetla všechny její myšlenky. Byla náhle zběsilá touhou.

- chci to! Chci! Znovu ji zasáhl drápy a ona mu ještě nastavila hruď. Teplá krev se jí rozlila po těle.

- chci! Musím! Konečně se jí podařilo vtisknout se mezi silné pracky a na okamžik obejmout to obrovské tělo. Vzdychla a vykřikla zahlcená závratí bolestné rozkoše. Zavřela oči a celá se víru, který s sebou strhával její mozek, celé její já, otevřela. Zvíře ji odmrštilo. Vztekle se drala zpátky. Nejasně si uvědomila, že medvědí obrysy nejsou již tak zřetelné, že částečně připomínají postavu muže. Vědomí k ní ale přes šílenou, slepou žádost neproniklo. Dál se, odhazovaná a srážená, sápala zpátky. Zpátky a dovnitř. Dovnitř! Další zásah jí sjel po boku přes břicho a stehno. Krev vystříkla, ucítila její teplo v klíně. Vykřikla a vzepjala se. Nesnesitelný tlak žáru, který její zběsilostí narostl v jejím klíně, se dotekem horké krve obrátil a vybuchl dovnitř. Cítila, jak sama sebe prudce vsává dovnitř, jak se rozevírá, jak vtahuje všechno kolem sebe. Cítila, jak chvějící, vlnící se pysky nabývají a s hlasitým mlaskání vtahování pomáhají. Jako velká nenasytná ústa. Znovu se vrhla kupředu. Medvěd zmizel a proti ní stál vysoký, robustní muž s tváří bez masa. Smrt!

- zemřeš smrti! S vypětím, kterým jí propnuté tělo praskalo a trhalo se na krvácející cáry, se vztyčila nad ním. Vzepjala se ještě o poslední neexistující kus a nastavila se mu. Muž se rozmáchl a mocným spodním obloukem jí vrazil do slabin obrovský kyj tvarovaný jako mužský úd. Náraz ji zvedl do vzduchu, vyrazil jí dech. Cítila, jak je zevnitř drcena, rozrážena a narážena na předimenzovanou, hrubou hmotu a příšerná bolest na dlouho převážila nad dosud slastnými pocity. Naplnilo ji praskání, mlaskavé trhání, před očima jí ve tmě zavířila pestrá kola.

Náhle se ale něco zlomilo, něco se změnilo. Nadechla se. Úd už nepronikal do ní, na okamžik se zastavil, a pak už ona pohlcovala jeho. Celé její tělo se kolem něj stáhlo, zuřivě ho obemklo a nezadržitelnou silou se rvalo dál, polykalo ho, vsávalo a s ním i muže, který nestačil ani hlesnout. A nezastavilo se, jen se na okamžik zarazilo, les se zachvěl a zakolísal a náhle i ten v gigantickém víru padal, řítil se a hroutil dovnitř. Do ní. Zoufale zalapala po dechu a začala křičet. Stromy se řítily do ní, drsná kůra, drásala její stehna, krví zalité pysky, drhla řvoucí střed jejího těla. Široké vějíře kořenů s do všech stran odlétávajícími hroudami lesní hlíny narážely o křečovitě pulsující vchod, na svíjející se, chrčící a chraptící poštěváček. Divoce dýchala, házela sebou, rukama rvala nohy od sebe a zoufale se vzpínala proti hřmící, dunící mase, proti nezadržitelné lavině.

Jako poslední prošly hory. Jejich ostré okraje a hrany hřebenů už nevnímala. Bolesti a rozkoše bylo tolik, že se smísily a ztratily smysl. Za horami v ní zmizelo nebe a náhle zůstalo ticho. Nesmírné a nekonečné, nekonečně milé ticho. Upadla do mdloby a probrala se potom už jen na krátkou chvíli. Před očima měla mihotavou tmu, zvuky k ní přicházely z dálky, tělo necítila. Jen tupé, všeobjímající přelévání tepla, neurčité, příjemné doteky. Zapomněla kde je, nevzpomínala si, kdo je, věděla jen, že její smrt umírá s ní. To velké, huňaté a přítulné zvíře, které bylo zároveň i mužem i smrtí, vyhasínalo v jejím objetí tak jako ona v jeho. Cítila, jak ho objímá, jak jsou v sobě vklínění, spojení, jak se spolu houpou na hladině onoho milého ticha. Bylo jí ho líto, ale neplakala nad ním. Usmívala se.

IX.

- Sue? Probouzí se, tiskne se k něčímu tělu, které ji hřeje. Ten hlas i tu otázku už někdy slyšela. Nemůže si vzpomenout, víčka i celé tělo má těžké, malátné. Jako by plula v horké lázni.

- proč je tu tma?

- je noc.

- noc? Kde... kde jsem?

- noc v Domě na konci času. Vzpomíná si. Na Dům, na něj i na otázku. Do tváře ji někdo horce dýchne, pak ji olízne drsný vlkův jazyk. I on i vzpomínky se jí zdají zahalené do hladivé, hebké mlhy, lehounkého, něžně dotýkavého oparu.

- vlk? A ty? Nejsi mrtvý?... a já? Chtěla se zvednout, ale jemným dotekem si ji zpátky tiskne k sobě.

- už jsi našla pouto mezi místy? Překvapeně pohlédne do tmy.

- pouto... vydechne.

- je pryč, cítíš?

- necítím nic. Jen ticho.

- to je ono, pouto je pryč. Zůstalo ticho.

- a ty, a vlk?

- naše smrt přišla z tvé strany, z tvého pouta, které jsi nechtěla vidět.

- umíral jsi kvůli mě?

- zachránilas mě. A zrušila své pouto.

- to Iverin...

- ne, ty sama. Sama si ho přetrhla. Její elixír ti jen pomohl.

- jak? Jak jsem přetrhla... jaké pouto?

- přestalas utíkat.

- utíkat?

- Utíkat sama sobě.

- bylo to strašné.

- a krásné.

- a krásné... co bude s naším snem?

- pouta místa nejen spojují, ale i oddělují. Když zmizí, zmizí i vzdálenost míst. Nezdá se ti, že všechna místa jsou stejná? Že všechno je sen i skutečnost zároveň? Prozdála ses na dno všech snů i skutečností. Teď můžeš jít kamkoli a stále budeš v našem Domě.

- byl jsi tak trpělivý.

- tvé pouto - tvá bolest byla silná, tolik ses jí bála. Proto jsem tě přivedl až na konec času.

- mám dojem, že náš Dům vstoupil do mě... že má krev pořád hoří královniným elixírem.

- bála ses bolesti ve svém srdci a tvá krev nebyla čistá, tvá radost nebyla čistá.

- už je čistá. Vezmi si ji, vezmi... Ve ztemnělém, ztichlém domě prolnula dvě těla. Velký vlk ze spánku zakňučel pod světlým obdélníkem okna, v dřevěné podlaze zapraskalo, a pak už zůstalo jen ticho. Ticho úžasného vyprávění, ticho úžasného naslouchání, ticho úžasného vplynutí.

- nestoupá ve mě žádné vzrušení. Jen celá padám do strašné hloubky, do obrovského prostoru...

- vzrušuje mě tvé tělo, ale není tu žádné tělo. Jsi tu jen ty a pak ani ty ne, jen nekonečno...

A do tmy se smály hluboké oči královny Iverin a její rudé rty dychtivě slíbávaly z měsíčních stínů a siluet elixír lásky prosakující vší nocí.

X.

Probudil ji až tahavý kovový pískot kol vjíždějících do prudké zatáčky. Prázdná tramvaj dojela na konečnou a stočená ve smyčce kolejí jako velké, odporné zvíře usnula. Noc byla příjemná, chladná jen tolik, aby ji probrala a ona si uvědomila, že je opilá. Přejela nejméně deset zastávek. Tiše se pro sebe zachichotala, vrávoravě popošla pár kroků od cedulky VÝSTUP k cedulce NÁSTUP a opřela se o dřevěnou stěnu novinového stánku. Jediná lampa svítila přímo nad ní a její světlo bylo nepříjemně nažloutlé a mdlé. Raději se odlepila od stánku a zamířila do tmy. Pod nohama jí zazvonily střepy ze ztemnělých lamp. Hned za stánkem stál někdo opřený o zábradlí.

- ty?... vydechla překvapeně i s úlevou.

- ahoj, řekl tiše, skoro šeptem.

- ahoj... hlas se jí zlomil, - jsem opilá! Nic neřekl, natáhl k ní ruku.

- jsem opilá... zasmála se, - nezeptáš se proč?

- proč? Otevřela kabelku a podala mu pomačkaný list papíru. Vzal ho a popošel s ním ke světlu. Dlouho si ho prohlížel.

- lékařská zpráva? Přikývla a znovu se zasmála.

- ještě před týdnem byly výsledky pozitivní. Skoro už jsem si na tu myšlenku zvykla... že umřu, eh! Víš na koho jsem přitom myslela?...

- teď jsou negativní...

- na tebe!... říkají, že je to zázrak... Byl to dlouhý týden. Připadá mi to teď jako sen... pak zničehonic vyhrkla, - nechceš to se mnou oslavit?

XI.

A dlouho po půlnoci, mnohem blíž už k ránu, když pak křičela a svíjela se v nových a nových vlnách objímavé radosti, když mu zarývala nehty hluboko do ramen a boků, když nepříčetná na něj naléhala celou vahou, celým tělem a s tváří plnou slz a nejvnitřnějšího pláče z něj sála přicházející vrchol, tehdy jí náhle a v jediné chvíli vyvstal před očima obraz velkého domu s roubením, obraz hor, lesa, obraz a pocit vlčího olíznutí i doteku mohutného, huňatého, příjemného medvědího těla. Vzpomněla si. Rozběsněné moře se přes ně přelilo a rozlilo se v oceán klidu. Usnuli se svítáním, stuleni si v náručí, za okny se probouzel den, ale uvnitř zůstávalo ticho...

Arco, 15,6,96





Download
| Pohár vizí královny Iverin || Delf-Pohar_vizi_kralovny_Iverin.pdb || staženo: 575x |

| Povídky |
| 2004-11-17 21:00 || marek | | čten: 12471x , naposled: 2017-07-24 11:54 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Xemonas Machine
Povídka v PowerPointu... Spasitelka si vybrala poněkud zvláštní nástroj... 2MB download níže

Xeminas machine - Nepochopili


Xemonas machine - Přicházím s nocí


spasitelka.jpg

Download
| Xemonas machine - povídka v PowerPointu || machine.pps || 2783Kb || staženo: 465x |

| Povídky |
| 2004-11-09 11:37 || marek | | čten: 10059x , naposled: 2017-07-24 12:31 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Poezie
toto je má magie...
...naslouchání
zaklínadla jsou mocná
avšak mocí, jež je jen má
jen nepatrná
já však
naslouchám slovům
nechávám je vpadat
nechávám je žít samým sebou
stávám se jimi
naslouchám zaklínadlům příběhů
a sám se jimi stávám

více viz link...
Související texty
Svět je tanec
by Neisuth

Linky:
Poezie >>>

| Povídky |
| 2004-11-09 11:37 || marek | | čten: 10505x , naposled: 2017-07-24 10:34 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Minulost je dobrá jen jako
...barva kůže...
Letím nocí, hladina nebe je stejně černá jako hlubina. Letím a hladina řeže mé tělo, mé tělo černé jako nebe, moji kůži zčernalou obrazy Šíleného Vypravěče. To jeho smutné ruce vypálily do ní jako do vlasů mořských pannen všechno, všechno vyprávění, všechno utrpení, všechny obrazy. Do každého koutu, do každého záhybu. Obrazy a obrazy. Vypálily do ní Sheylinu smrt a také moji smrt, protože... jsem mrtvý, můj osud je mrtvý, já jsem však živý.

I.

Ach, Sheylo! Přístaviště v měsíčním světle, hra odlesků na hladině, skřípění trupů kolébaných lodic, tvé polibky a šplouchání vln pod moly, dávných vln a dávných polibků... Jen těžce a nerad probouzí se stařec ze vzpomínek. Nevrlý a předem nenávistný ke každému vetřelci hřímá ze břehu, obklopen hrstkou svých posledních.

"Co za něj nabízíš? Co?! Tuku na dva roky pro celý ostrov, jídla na jeden a ty jej chceš zpátky?! Jen tak?!"

Ach, Sheylo! Stála jsi tam, co ona, vlasy zmáčené, co ona, tutéž krásnou tvář dítětě plnou bezměrné lásky... Tehdy a teď splývá poloslepým očím a ty nevidí dívčinu bledou a chladnou kůži, nevidí jejího nestvůrného společníka.

"Nemám nic," div nepláče ta, co je jako ty. "Ale znám místa pokladů, znám ztracená města, znám jejich příběhy... mám jen jeho, jen jeho..." Něco se pohlo dívčiným hlasem ve starcově srdci. Ale to srdce je již dávno jen kusem kompozitu a starcův hlas je náhle ještě nenávistnější.

"Mlč, mořská panno! K čemu jsou nám potopené poklady, k čemu smyšlené příběhy? Mlč a rychle pluj pryč, než i s tebou naložíme stejně!"

"Zůstanu! Zůstanu s ním!" Bože, snad ne láska? Zákeřně náhle stáhne plastové hrdlo pláč, jen skleněné čočky neznají plakat a slzy dávno došly... Také jsi byla taková, také jsi milovala - nekonečně, úplně, milovalas mě - a já tě takovou pořád vidím, já pořád miluji tebe. Odešlas, ale já zůstal s tebou, zastavil jsem čas, zapomněl na jeho běh! Unavenému tělu se chce spát, když bdělost bolí a to hrůzné, hrůzně krásné stvoření v temné vodě zálivu ho nutí bdít, chce mu připomínat, že Sheyla není, že už dávno není, že on sám umírá, že umírá jeho ostrov, poslední ostrov, poslední bašta minulosti - minulého štěstí! Ta prokletá, zmutovaná zrůda s šupinami, ta tolik ti podobná, tolik ti krásná zrůda!

"Zabte ji! Je to ďábelský mutant! Zabte je oba!" Křičí, ale mořská voda zkratuje hlasový výstup a v reproduktorech jen zachrčí zoufalství umírajícího muže.

"Zabte je oba! Tak už je zabte!" Smykem otáčí stařec vozík s troskami vlastní mumie a po vratkém molu vjíždí na loď k harpunovému dělu. Zbytky rozpraskané suché kůže pálí mořskou solí, pálí jako její tvář. Jako tvář tak podobná tvé, ach moje Sheylo! Kovová ruka sevře madlo harpunového děla a necítí jeho hladkost po tisících dotecích znavených rukou.

"Prosím, prosím! Pusťte aspoň jeho!" Za koho prosíš? Za který svět? Za který svět, jenž mi vzal moje všechno?!! Obrovská, nezvykle světlá, masa velrybího těla v temné vodě zálivu připomíná... co mu jen připomíná? Něco nesmírně dávného, něco hrozivého, ale zároveň - jeho. Ztracený čas. Její tvář, tolik jiná všech strhaných tváří kol něj, to je sama... sama ztracená láska!

"Prosím ne! Budu vám sloužit, budu vám lovit, budu vyprávět, znám spoustu příběhů..."

"Znáš Šíleného Vypravěče?" Hlas mladého rybáře starce nemile vytrhává ze spravedlivého hněvu. Je v něm prostá důvěra v bohy větru a v příznivá znamení, důvěra v lepší zítra a smíření s tím, co dnes vynesou sítě. Probouzí ho na okamžik z drtivé tíhy marně odpíraného osudu.

"Znáš Šíleného Vypravěče?" Někdo přehodil přes neforemné agregáty jeho těla rozedraný plášť a jemu se vrátil hlas. Snad si ho chtěl stařec jen vyzkoušet, když pronesl ta slova. Proč by jinak opakoval tu nesmyslnou otázku? Proč by se ptal na tu příliš starou a příliš krásnou báji?

"Znám Šíleného Vypravěče. Žije daleko na západ, ve sluji na úpatí podmořské hory. Znám od něj mnoho příběhů."

Co to říká? Mikrofony starcových uší se zachvějí, houfem ostrovanů projede hluboké zamručení.

"Znám Šíleného Vypravěče. Dokud nás bylo víc, sedávaly jsme před jeho jeskyní, naslouchaly jeho hlasu a nechaly si pročesávat vlasy jeho dlouhýma, smutnýma rukama. Jenže vypravěčův hlas lákal všechny, i žraloky. Zbyla jsem sama..." A drobnou ručkou polaská bílou kůži gigantického vorvaního mutanta, "on mě zachránil." Nestvůra nepatrně pohne ploutví, daleko ve tmě exploduje nad hladinu mohutný gejzír vydechnutí. Řada lodí se zhoupne na vlně a starcův vozík narazí do zábradlí.

"Miluje mě a já jeho." Křičí dívka do pleskotu vln o rozpadlé přístavní zdi. Zapomenutá slova se zarývají do omráčeného mozku.

"Zavedeš nás k Vypravěči?!" Otázka i příkaz a zároveň - tolik nezvyklé naděje ve vlastním hlase. Snad tedy není Šílený Vypravěč přeludem chorobné mysli, není to sen, ani zhmotnělá vzpomínka vyplynulá z přemnohých vyprávění za bouřlivých a hladových večerů. Snad skutečně někde žije onen dávný svět! Ach Sheylo, moje Sheylo! Snad je možné ho vrátit, všechno vrátit, znovu žít...

X.

Ta věž včera... jaké včera? jaká věž? hodiny leží a stojí, neznám včera, znám jen vyprávět, věž vyprávět, krásné oči vyprávět, řekni, že mám krásné oči, navždy oči, navždy vyprávět, holub v okně, to hejno nebylo holubí, čtverec dvanáct, vyprávět čtverec dvanáct, jaký holub? jaké oči? trpět za tebe, vyprávět trpět, ve jménu otce i syna i konce svatého, věčně trpět je věčně žít, jsem otec a syn a konec a začátek a vyprávět, čtverec třináct, silo pět...

II.

Není to jen báje? Není to jen bludná myšlenka? Ta nejistota bolí. Ta naděje bolí, to nezvyklé přání - žít! Její příběhy jsou příliš podivné a důmyslné na to, aby si je vymyslela - aby si je vymyslela mořská panna. Jak se však dostat stovky kilometrů daleko, stovky metrů hluboko? Poslední kovový člun potopil loňský uragán, přístavní dílny zarůstá džungle, poslední technika se rozpadá zrezivělá. Mladí umí sotva číst a psát, pár staříkům kolem jeho vozíku už nebude mít kdo postavit jejich vozíky... vozíky... těla... čluny... moře, vzpomínky na moře... Starcova mysl je náhle mladá. Vzpomínky na moře, mládí, službu... služba... ponorka... poplach... ne, zpátky - ponorka, ryba, velká ryba... Ano! Bože ano! Ta ryba! Ta divná velká ryba v přístavišti! To obrovské dokonalé tělo! Když může mozek vézt vozík z kočárku, proč ne...

X.

Ta věž včera... jaká věž? šestnáct padesát sedm, není ti horko, padesát osm, není ti... není, počkej, budu vyprávět znovu, kód věčnosti má jen dvacet čísel, šestnáct padesát, budu ti ho vyprávět, dokud budu vyprávět, musím víc vyprávět, víc trpět, ne, víc vyprávět, všechno vyprávět, měla jsem tak krásné oči, modré oči, milovala jsem, mě jsem milovala... ve jménu... Aaria, Abela... všechny si pamatuji, živě pamatuji, živé pamatuji, Alexandra, Al... Al... čtverec, čtverec, čtverec...

III.

Ještě včera jsem umíral. Ještě včera jsem pro tebe umíral. Teď pro tebe žiji. V zrcadle hladiny vidím tělo, které mě k tobě nese. Symbolicky bílé, symbolicky mohutné tělo Moby Dicka rozbíjející vlastní obraz a slastně padající zpět zvedajíc gejzíry oceánu, znásilňujíc hloubky, pronikajíc dálkami. Tělo dravé, rychlé a divoce krásné, tělo plné - naděje... Nechávám za sebou svůj ostrov, nechávám za sebou své rybáře, daleko za mocnými rozmachy zůstala plačící panna. Všechno je tak blízké, tak krásně blízké! Rozervaný na kusy klesá ke dnu obří krak - ne! můj svět mi už neunikne, už mi neuniká každým dnem, můj svět je přede mnou a je stále blíž! Je všude kolem, voda pění, tříští slunce, tep buší pod bílou kůží.

X.

Ta věž včera... jaká věž... jaké včera... a dnes? copak jsem dovyprávěl? musím znovu! ve jménu všech, Aa... A... B... musím pamatovat, pamatovat, vyprávět, vždycky jsem jen vyprávěl, vyprávěl živé, co je živé? dokud vyprávím, ach bolest, konec - bolest, začátek - bolest, konec, začátek... a, b, c, r... vyprávět...

VI.

Strmící úbočí podmořské hory, ostrý hřeben svažující se k jihu, trosky města u úpatí. Avšak ticho. Kde je Vypravěčův hlas omamující vše živé, kde jeho smutné ruce? Tak přece lež? Jeskyně je zpola zavalená, socha leží znavená, hlava s trnovou korunou složená ke spánku a snící, oddělená od těla. Proč mlčíš Šílený Vypravěči? Proč mlčíš?! Tak přece lež, lež, lež! Bílá velryba zoufale vráží do útesu, voda temní krví. Proč mlčíš?! Proč mě zabíjíš?! Zaduní náraz a ticho, dlouhé ticho.

X.

Ta bílá věž... ta padající věž... jsem jen vypravěč, vyprávěl jsem špatně, chci vyprávět znovu, jinak, komu ale, rád bych zase tu věž... viděl stát tu věž... neumím však, než vyprávět, vyprávět, co znám, vyprávět konec, znovu, znovu konec, aby nikdy neskončil, vyprávím konec, vyprávím věčnost, vyprávím svět, vím o něm všechno, vím jeho život, ale nevím jestli vyprávět je žít, jinak však neumím, vím jen, že vyprávět je trpět, věčně trpím, aby svět žil, trpím mořským pannám do vlasů, rybám do šupin, rozlévám své šílené utrpení temnotou hlubin, já, který přežil, přežil do prázdna, naplňuji prázdno utrpením, že jsem přežil.

V.

Sheylo? Sheylo, jsi to ty? Modravá záře, paprsky, mlžné tetelení hřejivého pocitu. Sheylo? Silueta, pak pohyb rukou, vůně růže. Ani nevíš, jak mnoho cítím, jak mnoho radosti! Je tak horká, ty jsi tak horká! Lásko! Tvoje ruce, tvoje vlasy, oči, doteky. Vznáším se, pluji, vplouvám do tvé náruče, do tebe, líbej mě, objímej, miluj! Vím, že jsi neodešla, vždy jsem to cítil, vždy jsem byl s tebou! Nádherně hladíš, máš překrásný hlas, jen mluv, vyprávěj! Vyprávěj mi svůj svět! Vyprávěj mi o lásce, ach, tolik lásky, lásky... cože? Ach Sheylo? Sheylo! To ne, Sheylo!!! To ne! Mlč, tak mlč! Proč vyprávíš o nenávisti? Vyprávěj o dětech, o vodě, o slunci! Ne! Ne, to není slunce, to není slunce, ta zář, ten žár, ta bolest, kde jsou děti, kde je voda? To přece není slunce, není...

X.

Jen jsem vyprávěl a voda vařila a země mizela. Jen jsem vyprávěl a bylo to tak lehké, lehčí než spát. Teď bych chtěl spát. Vyprávění zničilo svět a já ho chtěl vyprávěním zachránit, já Šílený Vypravěč. Zůstala jen bolest. Tisíckrát převyprávěl jsem všechnu minulost a přesto zůstala minulostí a já přesto zůstal přítomností, já a mé utrpení. Věčnost nepřišla, život nepřišel, nikdo nepřišel. Ve jménu otce, jenž stvořil a přikázal, ve jménu syna, jenž vykonal a zničil, ve jménu konce - skonči už, skonči mě, když nejsem svět, ale jen soužení! Poslední věta a běž! Snad musím skončit, abych mohl začít...

VI.

Letím nocí, hladina nebe je stejně černá jako hlubina. Letím a hladina řeže mé tělo, mé tělo černé jako nebe, moji kůži zčernalou obrazy Šíleného Vypravěče. To jeho smutné ruce vypálily do ní jako do vlasů mořských pannen všechno, všechno vyprávění, všechno utrpení, všechny obrazy. Do každého koutu, do každého záhybu. Obrazy a obrazy. Vypálily do ní Sheylinu smrt a také moji smrt, protože... jsem mrtvý, můj osud je mrtvý, já jsem však živý. Hladina řeže moje tělo a já spěchám od své smrti, od své minulosti, která rozdrtila starce i Šíleného Vypravěče, která... rozdrtila sama sebe. Ach, Sheylo, že jsem neviděl tvé oči v očích mořské panny, že jsem jí pro ně zapřel její lásku, že jsem zapřel všechnu lásku pro mrtvý a potopený svět! Prokletý starče! Že jsi zapřel život pro ten hrůzný, minulý svět! Chtěl jsi zabít i mne, vtáhnout mě svého světa, do jeho smrti! Ale já tě opustil. Žádné znovu - znovu žít, jen žít, teď žít! Dusil jsi mě, tvá minulost, kterou si nechtěl nechat odejít, mě dusila. Ale smrt mnou prošla a vzala si ji i s tebou. Ještě není pozdě! Nikdy není pozdě žít! Je právě čas! Řítím se nocí a vím, že Sheyla je mrtvá. Vím, že je živá - víc než kdy jindy živá - když Moby Dick vystřeluje nad hladinu hlásat smrt Šíleného vypravěče, konečně živá! Vítej mě můj ostrove, vítej svého osvoboditele! Je mrtev stařec, je mrtev Šílený Vypravěč! Konec panychidy, je pryč strach, ten prokletý strach z nesplněných nadějí! Je pryč naděje, ta prokletá naděje na minulost!

VII.

Náhle se do vorvaního těla zarývá jako tisíc krakových chapadel žhavá bolest. Nepoznali jej, nepoznali svou bílou velrybu! Poznali však minulé tajemství. Ta bolest nebyla z harpuny, nebyla z kovových ok sítě. Nešťastní poznali sílu skrytou Vypravěčem ve vlasech panny. Nešťastní! Ta síla zvedla moře nad hory, nad váš starý, vysněný svět, ta síla vzala vám vaše Sheyly! Další úder zvedá hladinu, moře duní ozvěnou. Nešťastní! Temné tělo padá do temné hloubky, Moby Dick prchá od ztraceného ostrova, žalostně volá a pláče, po staletích pláče slzami velryby a nad ostrovem se zvedá noční slunce. A v jeho záři... ach, Sheylo, v jeho záři znovu vidím siluetu, tvou siluetu mořské panny, své panny...

VIII.

A to je konec příběhu. To je konec příběhů. Od té chvíle už žádný další příběh nezačal, a žádný další proto nemohl skončit. Jen černá velryba a mořská panna brázdí nekonečné rozlohy oceánu, ve kterém není ostrova, jehož siluetu by mohli vyhlížet, ve kterém není hlasu, jehož mámení by mohli podlehnout.

IX.

Plujeme mořem bez ostrovů, šťastně plujem, stálé vznášení, stále tak lehcí a lehké doteky a proudění a hlazení těl a hladiny a větru, bezpřestajné milování, bezpřestajné zapomnění, bezpřestajné snění beze snů a sen bez snění. Jsi krásná, máš oči krásné a vlasy něžně dlouhé, nečesané Vypravěčem, když ty ostříhaly ostrované a ozáření. Minulost odešla s nimi, je pryč. I její obrazy na mé kůži slil žár v čerň a šeď. Je pryč. A mě alespoň krak nezahlédne v hloubce první.

 

Pozořice 24.10.1995

| Povídky |
| 2004-11-07 23:32 || marek | | čten: 9768x , naposled: 2017-07-24 09:56 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Mami
Tohle není povídka, to jsem jen s dovolením opsal pár stránek z bloku na nemocničním stolku jedné staré, skoro hluché paní.

MAMI, MUSÍM TĚ TU NECHAT, KDYŽ MÁŠ POŘÁD BOLESTI. PAN DOKTOR TĚ BUDE LÉČIT. PŘIJDU ZA TEBOU A VLASTÍK TAKY.

KAM JSTE ŠLA? CHTĚLA BYCH VÁS VYŠETŘIT. BOLÍ VÁS NĚCO. A JINÉ OBTÍŽE NEMÁTE? BERETE NĚJAKÉ TABLETKY? MÁTE JE S SEBOU? A NAPSANÝ SEZNAM?

SPÁT BUDETE!

TEĎ BUDETE NĚKOLIK DNÍ V NEMOCNICI.

BOLÍ VÁS TO? VYPLÁZNĚTE JAZYK. POLOŽTE SE NA CHVÍLI NA POSTEL.

MÁTE SEZNAM LÉKŮ? BERETE NĚJAKÉ TABLETKY?

SEDNĚTE SI K STOLKU K OBĚDU!

LEHNĚTESI DOPOSTELE DCERA ZAVÁMI PŘÍJDE ČEKEJTE, NIKAM NECHOĎTE!!

 

ZŮSTAŇTE TADY

PENÍZE JSTE NEMĚLA. DCERA SI TO ASI VZALA.

AŽ PŘIJDE EVA TAK VÁM TO ŘEKNE

REKOVI DÁVÁME ŽRAT.

A VY TDY ZŮSTANETE

ABY VÁM BYLO LÍP

CO VÁM TADY CHYBÍ

CHUTNÁ VÁM JÍDLO

JEŠTĚ NE, NEMŮŽETE BÝT DOMA SAMA

AŽ PŘIJDE TAK SE DOMLUVÍME

 

ŘEKNĚTE TO

DOKTORCE

PANÍ BLÁHOVÁ, BOLÍ VÁS NĚCO?

JÁ SI VÁS POSLECHNU A ZMĚŘÍM VÁM TLAK.

 

SEĎTE A JEZTE JÍDLO

CO CHCETE? ŘEKNĚTE.

POSAĎTE SE NA CHVÍLI

TEĎ JSTE DOMA TADY

 

 

| Povídky |
| 2004-10-12 11:10 || marek | | čten: 9894x , naposled: 2017-07-24 09:59 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Nadupáno 2
Pandán k Nadupáno

Otevřít hlavu?
Otevřít se?
Tady?
Hleděli na ni zděšeně.
Přišli z hor, po měsících, někteří po letech ticha a naslouchání.
Tady?
Nevěřili jí. Stáli v hloučku, snad se v nich probudil hluboký pud stáda, který je měl ochránit.
Město se na ně valilo.
Město na ně padalo.
Řítilo se a přitom
řvalo
dunělo
hromově hřmělo.
Drželi pěsti stisknuté a těla.
Pokynula jim a oni ji následovali slepě jako skutečné stádo.
Tady! řekla.
A „tady“ bylo ještě horší.
Světla, záblesky, ostré, neskutečné barvy.
Halas, křik, řinkot, lomoz.
A hlasy.
Uvnitř.
Hlasy deroucí se dovnitř jejich čistých, otevřených, příliš citlivých hlav, srdcí, těl, duší.
Řev hrůzy, peklo, očistec, všech sedm kruhů pekla v jediném.
Xemona přišla k jednomu ze strojů a její pohyby byly stále tytéž, ladné, uvolněné. Natáhla ruku po páce.
„Dokázali jste, že nemožné je možné… Tam…“
Zavřela oči a trhla.
„Dokažte to i tady!“ Zakřičela do hukotu stroje a její věta plynule přešla v cinkot řinoucích se mincí.
Podívali se po sobě jako žáčci základní školy.
Elorei zavrtěla hlavou.
Yori ji sklopil.
„Aiko?“
Dlouho stál bez hnutí a díval se na ni.
Pak
zavřel oči a přistoupil k jinému stroji.
Osahal ho.
Uchopil páku.
Zachvěl se.
Stál uprostřed řvoucího proudu, uprostřed řeky lidských těl, krvavé, žhnoucí, mrazivé; stál na hraně pekelného kataraktu, ruce se k němu vztahovaly po tisících, cítili ho, chtěli ho, toužili po něm, po jeho krvi, srdci, těle, duši, zkřivené tváře, řeka výkřiků, sténání, pláče, marnosti, zoufalství. Stál na samém kraji, stál v ní po pás, po ramena, stahovala ho, natahovala se po něm, propadal se do ní.
Klouby na ruce tisknoucí bílý kov zbělely.
Viděl je všechny.
Každého z těch, které kdy potkal.
Byli tady.
Se svojí bolestí.
Nikdy nebude pryč, Aiko, neutečeš před ní do hor, nespasí tě žádná zázračná žena!
Vždycky tu budu! vzepnul se sám proud, sama bolest.
A vevalila se dovnitř.
Do ticha hor.
Do ticha blízkosti zázračné ženy Xemony.
Do ticha dlouhých nocí
meditací,
do světla, k němuž se často vznášel,
do něj.
A jeho tělo se vzepjalo v divoké křeči - v bolestech se budeš rodit! - a padlo k zemi,
kde je zasypaly mince.

Xemona pokývala hlavou.
Bylo vidět, že pláče.
 

Související texty
Nadupáno

| Povídky |
| 2004-10-08 20:11 || marek | | čten: 9892x , naposled: 2017-07-24 10:00 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Král a vlk
Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
vlk

Byla noc. Obrovský Měsíc visel nízko nad lesem a stíny staletých kmenů tančily ve studeném větru, který rval listí z haluzí a smetal je dolů po skalisku.
Proti Měsíci se rýsoval hrad a kolem hradu chodil vlk.

„Už zase chodí kolem! Slyšíte? Už si zase brousí drápy o hradní skálu!“
V kamenné síni hradní věže hořel krb a král před ním přecházel zuřivě sem a tam. Královna seděla ve svém křesle a vyšívala.
„To se vám jistě něco zdá, můj králi,“ řekla smířlivě.
„Ne, ne! Copak ho neslyšíte? Jak noc co noc vyje? Jak tříská drápy o bránu?“
„Ale vždyť všude hlídají zbrojnoši. A co je jeden vlk?!“
„To není jeden vlk! To je tenhle vlk! Před zbrojnoši uteče do hloubi lesa, pak jim ze zálohy skočí za krk. Ve dne ho nenajdeš, ale jen padne tma, stojí před branou!“ Královna vytáhla jehlu z osnovu, podívala se na své dílo a řekla:
„Jen se neznepokojujte, můj drahý.“ V jejím oku, které se na krále podívalo přes rám výšivky, se však zaleskl plamen ohně.
„Neznepokojujte!...“ Král divoce rozhodil rukama.
„Hlavně se neznepokojujte...“ zase je spustil.
„Ano, hlavně se neznepokojovat.“ Usedl král vedle královny a mlčky se zahleděl do plamenů v krbu.
A tak to šlo den za denm. Či spíš noc za nocí.
Král přechází síní.
Vlk kolem hradu.
Král v síni.
Vlk pod hradem.
Král sem.
Vlk tam.
Vlk tam.
Král sem.
Vlk.
Král.
Král.
Vlk.
A královna zapíchla jehlu do další výšivky.
A uběhlo tak mnoho let. Hradní síň se změnila v galerii výšivek, královská ramena se shrbila, vlas pod korunou zešedl.
„Co ještě chce?“ I královský hlas zeslábl.
„Co ještě chce? Málo mých zbrojnošů zadávil? Málo princů roztrhal? Ani naše dcera mu nestačila?... Co ještě chce?“
Královna nic neřekla, její oči nebyly za velkým plátnem vůbec vidět.
Král složil hlavu do dlaní, královská koruna upadla na stůl, zazvonila o kamennou podlahu.
„Co ještě...“ Král zvedl hlavu. Královnina jehla se zastavila v půli cesty.
„Co ještě chceš?!“ Něco v králově hlase donutilo královnu vyhlédnout zpoza výšivky. Král v síni už ale nebyl.
Nebyl ani ve zbrojnici, odkud zmizel jeho starý meč a brnění.
Nebyl ani ve stájích, odkud zmizel jeho starý kůň.
Byl na cestě do hlubokého hvozdu, odkud se ozývalo vzdálené vlčí vytí.
Cesta byla dlouhá. Králův starý kůň už neunesl váhu brnění a král musel sesednou. Ani on sám neunesl váhu své zbroje, musel ji tedy odhodit. Táhl jen meč za sebou, křovisky, bažinou, skalami.
„Co ještě chceš?“ Křičel král, sípal, chraptěl.
„Tak kde jsi?“ V tu chvíli stál vlk před králem. Králi vypadl meč z rukou.
Na nejistě rozkročených, třesoucích se nohou stál před králem starý, prošedivělý vlk. Propadlé boky se mu chvěly horečnatým dechem, řídká srst pelichala v chomáčích. Jen oči měl ještě jasné.
„Už jsem myslel, že nepřijdeš,“ řekl vlk a nohy se mu přitom podlomily.
„Pomoz mi.“ Král je vzal do náručí. Přestože byl vlk vyzáblý až na kost, nemohl ho král téměř uzvednout. Vrávoral s ním skalami.
„Kdo jsi?“
„Já jsem vlk. Už se nepamatuješ?“ A král najednou zničehonic zaslechl zámeckou hudbu, před očima se mu mihly krajky plesových šatů.
„Vzpomínáš si?“ zeptal se vlk a král ucítil na jazyku chuť vybraných lahůdek ze zámecké tabule, ucítil vůni parfémů smísenou s vůní čadivých svic.
„Vzpomínám si,“ zašeptal a před očima se mu mihla dívčí tvář.
„Ano, vzpomínám!“ Koketní úsměv mladé královny a její hlas:
„Co se vám to pořád zdá, můj princi?“ Ano, co se mu to pořád zdá?
„Co to stále slyšíte?“ Ano, něco slyší, nějaký hlas! Ale to je přece vlčí vytí! Jde k oknu, vyhlíží do tmy, hmatá ji, cítí to obrovské spící, dýchajícíc v ní. Náhlé vlčí zavytí ho zamrazí po celém těle. To volá jej! To volá mě!
„Už si vzpomínáš?“ ptá se vlk a král klopýtá přes kořeny, král se potácí mezi skalami, vlčí tělo v náručí ho tíží, ale také hřeje, cítí jeho tíhu, cítí každý jeho sval, cítí jeho drápy, cítí jeho zuby, cítí jeho staré rány. Cítí je jako svoje. Těžký vlčí sípot je jeho sípot, slyší jeho ušima, vidí vlčíma očima.
„Kdo jsi?“
„Jsem vlk. Jsem tvůj vlk, králi.“
„Co se to stalo?“
„Na to jsi zapomněl?“ A král si vzpomíná, slyší hlasy.
„Drahý, můj drahý, pojďte k nám, nestůjte tam, ještě se nachladíte!“ A vidí sám sebe, jak zavírá okno,a pak tančí menuet s mnoha dvornými úklonami.
„Já jsem zapomněl! Já zapomněl!“ Král nese polomrtvého vlka lesem a pláče.
„Zapomněl jsem na tebe.“ Velké slzy padají do vlčího kožichu. Starý král nese staré zvíře v náručí a jde a jde, les skončil, krajina kolem nich je zelená a sveží a král se svým vlkem jde a usmívá se.

| Povídky |
| 2004-10-07 21:01 || marek | | čten: 27263x , naposled: 2017-07-24 09:58 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Odpusť Xemoně
Jaká je? Ano - je krásná, je úžasná, je obrovská. Absolutní! Xa Xemona Xea Kinridea, paní z Monde, Saebillen, Skláv, Sqaram, Sibria Rjóa Sina Sia Aradea, Xeana Ma Xeramii. Zná ji pod sty jmény, tvářemi a vtěleními jejích mnoha životů, ba co víc - pod tisíci bezejmennými postavami, jimiž všemi je a ještě čímsi víc - jako sám archetyp. Ale ne, není neosobní ani vzdálená, naopak je bližší než blízká, bližší jemu, než si je on sám, je to živé pod jeho kůží, které chce žít, je to nahé pod jeho šatem, které nechce být skryto. Stydí se za ni, ale bez ní nemůže a ona se dere ven svými příliš bujnými tvary a žádostmi, snaží se ji skrýt, ale ona je příliš citlivá i dychtivá a chvěje se i přes pláty jeho brnění a rozkoš a vášeň, již dává, je větší než vina, kterou za ni cítí, kterou cítí za to, že jí podléhá, že konečně činí to, co opravdu chce. Taková je. A ještě větší.
 Mám jí prý odpustit. Já? Jí? Jenže to bych jí musel nejdřív uvěřit. Copak můžete odpustit vlastnímu výmyslu? Copak se na něj můžete vůbec zlobit? Ano, říkám o ní, že je mým vnitřním hlasem, ale kdo by dnes čemu takovému věřil? Jako image dobré, ale odsud podsud, nečekej, že ti to sežereme... Ale všichni ti “oni” zůstali daleko pryč a ty tu stojíš živá náhle zas a krásná a tak úpěnlivě, tak naléhavě prosíš. A já nevěřícně hledím a do očí se derou slzy a na srdci pálí - nepros, prosím, dost už, takovou tě neznám - tak živou, tak blízkou, tak - trpící... A nevěřícně hledím - má Xemono, má Xem, má velekněžko, ty? Ty jsi kdy byla - opravdu - ty jsi - živá? Ty ses kdy dotýkala mé kůže, mých rtů, tys kdy chodila po týchž cestách, za těchže nocí a trápení? Ty ses kdy... milovala ses se mnou? A proto jsi teď mým hlasem a rádcem a milenkou a vším? Tedy nejsi můj blud, výplod osamělé mysli, zoufalé jen prázdné přání? Nemluvím tedy sám se sebou, nejsem tedy sám v osamělých černých večerech, v beznadějných smutcích, v zoufalých milováních sebe sama - to ty se miluješ se mnou, to tebe cítím, živou, živou, živou...

*****

Jaká je? Ano - je krásná, je úžasná, je obrovská. Absolutní! Xa Xemona Xea Kinridea, paní z Monde, Saebillen, Skláv, Sqaram, Sibria Rjóa Sina Sia Aradea, Xeana Ma Xeramii. Zná ji pod sty jmény, tvářemi a vtěleními jejích mnoha životů, ba co víc - pod tisíci bezejmennými postavami, jimiž všemi je a ještě čímsi víc - jako sám archetyp. Ale ne, není neosobní ani vzdálená, naopak je bližší než blízká, bližší jemu, než si je on sám, je to živé pod jeho kůží, které chce žít, je to nahé pod jeho šatem, které nechce být skryto. Stydí se za ni, ale bez ní nemůže a ona se dere ven svými příliš bujnými tvary a žádostmi, snaží se ji skrýt, ale ona je příliš citlivá i dychtivá a chvěje se i přes pláty jeho brnění a rozkoš a vášeň, již dává, je větší než vina, kterou za ni cítí, kterou cítí za to, že jí podléhá, že konečně činí to, co opravdu chce. Taková je. A ještě větší.

*****

Pojď, pojď, pojď! Křičíš, sténáš, svíjíš se. Smyslné jsou tvé tvary, žádostivé křivky, svůdné tělo, nestoudné všechno. Nespoutaná jsi, divoká, nic ti není svaté, neboť ty jsi světice všech svatých, jsi jako lvice dravá a svobodná. Pojď, pojď, pojď, křičíš na mě, ale dávno už jsi na mě zapomněla, tvé tělo vybuchuje mnou a ve mně a ze mě, na kousky trháš příliš strnulý a příliš chladný ti svět. Taková jsi. Vymyslel jsem si tě dokonalou, krásnou, nejkrásnější, vždy blízkou a nezklamávající a tys taková přišla. Taková a ještě větší. Vymkla ses mým příkazům, ty rádoby jen smyšlená, přerostlas mé nejodvážnější myšlenky, které nebyly víc než nesmělým přáním, a nespočetněkrát jsi je splnila. To jen já nevěřícně a bázlivě z té síly a krásy zůstával jsem stát opodál. Vím, že mi dáš všechno, ale copak to unesu? Ty hrozná, ty strašná, ty nesmírná. Jsi světlem, které až oslepí a já padám v tmu, když tě nedokážu následovat. Hrozná jsi, hrozná! Tolik jsem tě chtěl, ale raději běž, do čeho mě to nutíš?! Proč tolik bolesti, když přece pro lásku?! Že jsem tě vůbec kdy poznal, že jsem kdy vůbec chtěl, raději nechtít nic, zapomenout, zapomenout, zapomenout... A co že vlastně?

Ach, odpust, odpust prosím! Slyším znovu tvůj hlas. A znovu pláču. Já? Nebo kdo?

*****

Ano, tohle jsem opravdu mohl být já - v kterémsi ze svých minulých životů - ten mladý horlivý kněz s blonďatou kšticí a dlouhým krkem upnutým do těsného kolárku. Ten mladíček s očima naivníma i vášnivýma zároveň, který si kdysi přečetl v Markovu evangeliu: Amen, pravím vám, že všechno bude lidem odpuštěno, a to mu jediné stačilo z celé bible, neboť to otevíralo bibli v něm samotném, bibli mnohem větší, radostnou, otevřenou a plnou života. A jaký že vlastně je, ten udivený hoch, který se naučil říkat to, co necítí, aby mohl najít to, co cítí? Jistě je neposedný a nezbedný, tu horlivý, tu apatický, nesoustředěný, stále zahleděný kamsi. Protrpěl nudné semináře, bloudiv při nich myslí v cizích krajinách plných slunce a vůně exotických koření. Jedním uchem tam druhým ven pouštěl suchopárné litanie, pedantské předpisy, nekončící výhružky, byl nepozorný, stále duchem nepřítomný, už být na druhé straně těchle dveří - a copak to nejsou jen dveře, jen okna do skutečného světa? Otvíráte mu je nebo zavíráte? Chce jít dál, dál, vyjít už konečně! Nerozumí, o které temnotě že to všichni mluví, vždyť je všude tolik světla! Čtouc písma svatá, zdá se, že čte jakýsi jiný text, barvitější, živější. V každém obraze vidí množství jiných, každý mu připomíná cosi krásného, známého a mnohem mnohem většího, úchvatnějšího a vznešenějšího. Cokoli vidí či slyší, jako by bylo jen chabým odleskem toho, co je tam někde hluboko uvnitř, co by cítit mohl a tolik chtěl. Jak těžko se proto soustředí na to co je, na to pouhé malé, bezbarvé, nudné a omezené tady a teď. Znovu a znovu se s nadějí vrhá na Bibli, která je však stejně tak zdrojem krásy a vznešenosti jako malosti, strachu a viny, a proto ji znovu a znovu po pár řádcích či stránkách odkládá, když ta jeho nekonečné touhy zároveň probouzí i zároveň dusí. A nakonec - nechce o zázracích číst, chce je vidět, co víc - chce je zažít, chce je konat. Jakpak může těm samolibým vysušeným zamračeným hodnostářům stačit vydlážděná šedivá perspektiva chladných strnulých katedrál? Sami jsou zkamenělí a šediví a chladní a strnulí. Neživí. To není nic pro mě! Já se musím rozhořet, ne se nechat uhasit, rozletět se touhou do všech stran, ne se nechat svázat! Já budu - misionář! Ach, matko, nezbláznil jsem se, to spíš oni, a věř mi - bojím se, bojím se, že oni mají pravdu, vždyť jsem proti nim tak sám. Bojím se, ale musím, musím...

*****

A opravdu! Zeleň přetéká z ostrovů, slunce se odráží od hladiny až oči bolí, a těch pachů, těch hlasů, těch těl, těch živých, kteří nejsou schovaní za žádnou maskou, žádným stavem, funkcí, hodností, žádným postavením. Tak nazí jsou! Venku i uvnitř. Snad v tom všem docela zapomíná na strach - ach mámo, kdybys to všechno viděla. Cantiknya pemandangam ini, nádherný obraz!

malaysia.jpg (11223 bytes)

Někdy se mu chce brečet, zároveň ale smát a stejně tak se smíchem přichází vjedno pláč. Jak je tu všechno otevřené, vydané na pospas, ale tím tak plné, intenzivní. To nejsou srdce na dlani, to jsou srdce jednolitá a celistvá, jen ta. Co z toho ale napsat do dopisů, aby doma nevystrašil? Saya belajar bahasa, učím se jazyk, saya baik baik saja, mám se dobře, saya cinta kamu, miluji tě, bůh tě opatruj. Ten rozpor ho trhá. Cítí se sám být bolestivě trhán ze své strnulosti, která - aniž si to kdy uvědomil - stala se mu přes všechny jeho nespoutané touhy domovem. A teď se cítí sám, jako by ho všechen ten divoký a příliš krásný proud života míjel. Doma se cítil jako mladé víno ve starém měchu, vinum novellum in utres veteres, ale tady si připadá jako nepotřebná záplata, již nikdo nepotřebuje, když všichni chodí nazí. Copak s nimi může tančit v dešti v těsné černé sutaně? A tak sedí v chatrči a píše do rozmáčeného deníku další zadržené slzy. Ach bože, co jim mám odpouštět? To já bych potřeboval odpuštění! Shodit z ramen ten zbytečný kříž. Blahoslavení chudí duchem! Či snad chudí hříchem? A že tě neznají? To já si myslel, že tě znám, Bože, cítil jsem tě přece tak silně! Byl jsem si jist, že tě znám mnohem lépe než náš děkan, ta pergamenová skořepinka s očima jako jehly, doctus frigidus sotva živý - vix vivus. Ne on - já znal tvoji měkkost, tvoji hřejivou náruč letního dne, šimravé spočinutí ve vysoké trávě naší louky, chladivé objetí v proudu řeky za městem. Ale ti lidé tady - ti tě znají! Ne - ti z tvé náruče vůbec nevystoupili, ti u tebe dlí den za dnem, minutu za minutou, ti nepotřebují kostely, ti na tebe nezapomínají... Nebo ty nezapomínáš na ně... Ach, bože, proč jsi mě opustil?

*****

Ale potom... copak ještě andělé chodí po zemi? Ale ona byla víc než nehmotná zářící postava z písma, byla jeho světlem stejně jako jeho nocí - obojím tak krásným. Byla jeho nebem i zemí i mořem i pralesem, byla tělem všeho jsoucího. A také jeho prozřením - nikdy jsme nebyli sami, nikdy opuštěni, lásko. Tma beznaděje náhle zažehnána, to jediný její pohled, oči měla hlubší než noční moře pod útesy a dívala se jimi na něj, dívala se a usmívala - ty víš, ty všechno víš! Nebo já vím, že víš. A musím ti to říct! Mata anda cantik sekali, tvoje oči jsou tak nádherné, lásko!

*****

Která modlitba byla kdy horoucnější, která víra hlubší, které odevzdání úplnější? Netřeba již odpouštění, vždyť nikdy nebylo žádné viny, žádného hříchu - co se ti to snažili namluvit ti staří mocichtiví blázni?! Kde je teď jejich malost, krátkost a pomíjivost, kde je jejich smrt v této věčné krajině závratné extáze? V té chvíli víš, v té chvíli jsi našel - vše jest odpuštěno. Omnia dimitentur est. Děkuji ti, lásko, děkuji, terima kasih. Ale zároveň víš - to není ona - to je život sám, to jsi ty sám, ty opravdový, ty úplný, ty takový, jaký jsi, to je láska - a slunce, a moře a jeho vlny a delfíni, to je - ano, to je i ona. Záplava rozkoše, extáze, vší té božské síly rozmetala poslední z tvých obav a strachů a vin, odplavila vší tvoji hříšnost, jež snad nebyla než vězením svatosti nejsvatější, jež poslední stála ti v cestě k němu, k ní, ke všemu...

*****

Miloval ses s ní. S mladičkou dívkou z jejich lidu. S dívkou s očima tmavýma a hřejivýma, s vlasy černými jako noc, v níž vás unášely hlasy džungle, s nohama dlouhýma jako kmeny palem na plážích, s útlými boky, s ňadry tak plnými a tak pevnými, s kůží za dne tmavou, za noci však světlavou a hebkou a horkou a blízkou a tisknoucí se, miloval ses s ní a miloval jsi ji - jako nikdy, jako nikoho, jako vždycky, jako všechny. Zapomněl jsi, kdo jsi, odkud přicházíš a proč, protože nebylo třeba žádných odpovědí, neboť už nebylo žádných otázek. Zapomněl jsi i na břímě, jenž sis na sebe vzal - to zklamání v souboji se smrtí - vždyť tu nebyla žádná smrt, a kdo zemřel, ten jen na chvíli odešel.

*****

Miloval ses s ní a dals jí všechno a ona ti byla vším... Jak rád bych tu skončil své vyprávění. Jak nádherný obraz, jak láskyplný, jak něžný. Stejně tak, jako ty bys rád, aby to bylo na věky. Vidím ti to na očích, tak bláznivě zamilovaných. Jsou jen pro ni. Každý její pohyb, každé zachvění její kůže, každé nadechnutí, přiklonění hlavy, každičký její vzdech tě uvádí v úžas - což je co takového vůbec možné? Chvíli co chvíli si vedle ní připadáš, jako bys mě zemřít či se právě narodit. Ona je život sám, tak prostě, tak obyčejně, tak zázračně. A není slov, která by to vyslovila, není mysli, která by to pochopila. Jen láska chápe všechno.

*****

Ach bože, nikdy jsem ti nebyl blíž, slyšíš! Ale ty jsi mi nikdy nebyl dál. Ach svatá Terezičko, s tebou umírám, že neumírám. Na samém kraji propasti stojím, moře bouří pode mnou a listy odložené bible šustí ve slaném větru. Ty zrádná kniho knih, ukázala jsi mi cestu až sem a dál nesmím? Et ascendens in montem, i vystoupil na horu, vocavit ad se quos voluit ipse, a povolal k sobě ty, které vyvolil. Naplnila jsi mě nadějí, vírou a láskou a já vzlétl, ale teď cítím, že v tvých slovech byl také jed, strach, hrozba a výčitka a ty mě teď tíží jako kamení. Popíráš sama sebe nebo jak tedy? Nedokážu to domyslet, když myšlenky, jež znám jsou příliš omezené na to, co cítím. Vím jen jedno - což se neděje všechno na světě pro radost? Což není tvá zpráva radostná? A kdybys věděla kolik já jí teď cítím! Už tě nepotřebuji, slyšíš! Vždyť jsi jen kniha, stejně jako náš děkan není bůh, ale jen člověk, který o bohu hovoří, sám přec též hříšný. Ale ruka ztěžkne a jen myslí se mihne ten obraz: Propusť mě a já propustím tebe! A listy jako křídla rozvírající se v letu, slovo boží navráceno zpět bohu jako já životu. Ne, ještě kdes zůstalo příliš strachu. Ach, kde jsi má moje, zapomněl jsem snad za tu chvíli jaký že je svět plný tvé blízkosti? Jaký že je ten skutečný, ten velký a nádherný svět? Už se zase bojím, zase opuštěný? Běžím tedy a skály se míhají pod mýma nohama - jak lehké je pohnout světem pro lásku! Běžím jako šílený, padám, padám k tobě, už, už...

*****

Bylo to krátké, vím, ale v té kratinké chvíli jsi explodoval a žil všechno dosud nežité, celý život. A možná i víc.

*****

Vesnice poklidně usínala mezi palmami, noc se snesla nad domy, ale do nich nemůže. U ohňů přede se nitka pradávného života, ostrované si ji podávají posvátně a obyčejně, člunek proskakuje osnovou pralesa a života a světa hladce a radostně; tká věčné vzory. To jen ty, kněže, klopýtáš se svým bohem a čímsi zaslepen narážíš, kde by tě naši bohové přece tak hladce provedli. Hranatý jsi a neobratný pro ty lidi s pružností a ladností divokého zvířete. A kdo tě to stále honí, jsi snad na útěku před tygrem či zlými duchy? Věčná síla protékající údy těchto lidí zůstává nevzrušena a jen se vědoucně usmívá nad tvým trápením, plyne stále a stále, plyne všude a nedá se zastavit. Její dům je poslední v řadě. Obešel jsi vesnici tmou a přicházíš k pootevřeným dveřím.

*****

A to je ten obraz, který znám: Světlavá kůže jejího těla v přítmí, křivka útlých boků a pomalu ale důrazně kroužící nádherný, oblý zadeček. A cizí mužské nohy. Konec. Obrazu i všeho. Všeho.

*****

Bylo to krátké, vím, ale v té kratinké chvíli jsi explodoval a žil všechno dosud nežité, celý život. A možná i víc. Víš?!

*****

Tak proto, tak takhle to bylo, ty... ty, Xemono? Proč?

Ptáš se proč? Běž si za svým bohem, když je tak žárlivý! Chceš se nechat svazovat, tak se svazuj. Můj bůh je láska, cinta, myslela jsem, že jsi pochopil. Měl jsi všechno, všechno na dosah, poznal jsi, jaké je být volný, necítit vinu, hřích, být šťastný a úplný. Co chceš ještě víc? Prostě takový buď. Já taková jsem. Právě proto, že jsem taková, jsem ti mohla dát tohle všechno poznat. Že nevím, co je hřích, že nechávám sílu proudit, nechávám všechno přicházet stejně jako odcházet, nelpím, nevlastním, nesvazuji ani se svazovat nedám. Jsem volná a uvolněná. Buď taky takový, nic víc... Ale tys nepochopil. Odvrátil ses tu noc beze slova zpátky do tmy a odešel jsi. A všechno bylo pryč, všechno jsi zahodil, jen hořkost sis ponechal. A nikdy jsi mi neodpustil.

*****

Ty nevěrná, ty hrozná, jen proto jsi mu všechno dala, abys mu to mohla zase vzít? Už kdysi ztratil a moc to bolelo. Vím, chtěla jsi mu pomoct. Ale on zatím ztratil podruhé. A máš pravdu, neodpustil ti. Nebo sobě, vždyť tobě nebylo co odpouštět. Byl to nakonec on, kdo od tebe, tiše a beze slova, odešel. A já ho vidím - nevím o jak mnoho později - jak žehná znamením kříže - dva prsty zvednuté, to gesto dnes dobře znám, moje ruka si jej ještě pamatuje - žehná znamením odpuštění a přitom cítí, že sám neodpustil, že to nedokázal. Že tě nedokázal následovat. Cítí se prázdný a falešný křižujíc vzduch zvednutou pravicí, sám touží po odpuštění, kterému byl s tebou tak blízko. Stále touží po tobě a zároveň se tě tak bojí. Máš pravdu, Xem, to jsem já, ten obraz je až příliš přesný, než abych si ho jen vymyslel.

*****

Můj dávný já, slyšíš mě? A sám si v tom obraze stoupám do zástupu čekajících na přijímání a trpělivě čekám až na mě přijde řada. Cítím s tebou, slyšíš? Slyš mě a věř mi - i hříšník může dát odpuštění. Kdo jiný ostatně, vždyť každé odpuštění je odpuštěním sama sobě, věř mi prosím, věř! A vidím tvé oči, plné smutku ale nezahořklé, vrásku mezi obočím, tvou strnulou ruku, slyším tvůj zadrhávající se hlas. Tak se mi podívej do očí. To jsem já. To jsem já ty. A nepřišel jsem si pro odpuštění. Já jsem ti přišel odpuštění dát. Slyšíš? Omnia dimitentur est - všechno jest odpuštěno. Všechno. Tak už i jí odpusť. A běž za ní. Vždyť už čeká celé věky, celou tu dobu ti věrná. Anda Xem, tvoje Xem.

| Holotropní dýchání | | Povídky |
| 2004-10-05 01:06 || marek | | čten: 14583x , naposled: 2017-07-24 09:56 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Přivedu se k sobě
I jak si sultán přál, tak se i stalo a Xeramii se stala sultánovu ženou, aby jej učinila šťastným. Netrvalo však dlouho a v očích nejmocnějšího z panovníků převládl opět smutek a trápení, jeho slova zněla zachmuřeně a na tanec ani nepomyslel. I ptala se jej Xeramii:

Vzbuzuji-li v tobě lásku, pak musím být sama láska.

                                                        smrt

I.

Nade vším a ve všem a vším, co kdy bylo, co je a co kdy bude, vždy byl, stále je a navždy bude jediný prostor všech prostorů a časů a ten je plný světla, je světlo samo, a to světlo je bůh a ten bůh je láska.

II.

K příběhu je však třeba dvou, vypravěče a toho, kdo naslouchá. A tak se láska zjevuje sama sobě a nezáleží jí na cestě, kterou si zvolí, neboť je na počátku i na konci každé z cest. To jen ti, kteří putují, hledají cesty delší a strastiplnější, aby jim snad z větší tmy připadlo světlo zářivější.

III.

I chtěla se Láska zjevit bloudícím a oblékla své světlo v jejich šat a předstoupila sama před sebe:

“Ach, tolik se miluji, že nesnesu již delšího trápení, půjdu a zjevím se sama sobě!” A sama si odpověděla:

“Ach, tolik se miluji, že si dopřeji každičkého poznání, vždyť v každičkém jsem, v každém je mě znát, je moje přítomnost či stopa a netrápím se než sama pro sebe.”

“Ach, tolik se miluji, že nesnesu jiného poznání než sebe samé v celé své kráse a úplnosti. Kde je mě jen půl, jako bych nebyla!”

“Ach, tolik se miluji, že si všechno dovolím a každou svou cestu k sobě posvětím, ať je sebedelší.” Ale láska ohnivá nebyla spokojena se slovy lásky oddané:

“Ale oni bloudí!”

“Nemohou minout, takže ani nemohou bloudit.”

“Dovol mi, ukázat se jim.”

“Ach, všechno si dovolím...”

IV.

I zjevila se Láska lidem jako dívka z nejkrásnějších a oni ji pojmenovali Xeramii a zvěst o ní přinesli až panovníkovi z nejmocnějších, sultánovi Velké Vnitrozemě. Ten po ní ihned zatoužil a nedal jinak, než že ji musí získat. I přivedli dívku Xeramii před sultána ještě téhož dne a on se jí takto ptal:

“Doslechl jsem se o tobě, že chodíš po mé zemi a kam přijdeš, tam se lidé smějí a jsou šťastní. A teď vidím, že i ty sama máš v očích smích, tvá slova jsou jako hudba, tvé tělo stále tančí a světlo z tebe září bez přestání. Řekni mi, kdo jsi?” A dívka Xeramii takto odpovídala:

“Jsem Láska, můj pane.”

“Láska? Tomu nerozumím, myslíš snad bohyně lásky?”

“Jsem Láska sama, stejně jako ty, jako kdokoli.”

“Já jsem sultán Velké Vnitrozemě, nikdo nemůže být jako já.”

“Ale ty můžeš být šťastný jako já.”

“To samozřejmě mohu, protože mohu všechno.”

“Tak proč nejsi? Proč se tvé oči nesmějí, tvá slova nezní jako hudba a ty stále netančíš?”

“Snad mi ještě cosi chybí. Možná ty? Staň se mojí ženou a já budu šťastný a snad poznám, co je láska!”

V.

I jak si sultán přál, tak se i stalo a Xeramii se stala sultánovu ženou, aby jej učinila šťastným. Netrvalo však dlouho a v očích nejmocnějšího z panovníků převládl opět smutek a trápení, jeho slova zněla zachmuřeně a na tanec ani nepomyslel. I ptala se jej Xeramii:

“Můj pane, tvoje trápení je mým trápením a tvůj smutek mým, co mohu udělat, aby láska opět zvítěžila?”

“Snad mi ještě cosi chybí.”

“Ach pane, co by ti mohlo chybět? Jsi všechno, všechno světlo, všechna láska...”

“Dost už! Znám tvoje slova i tvůj mámivý hlas. Všechno jím proměníš. Jen tě slyším, zapomínám na své starosti, ale jen odejdeš, jsou zase zpátky.”

“Ale můj pane, i ty máš takový hlas a takovou moc...”

“Já? Ne, chci tvůj hlas! Slyšíš! Ten mi chybí k mému štěstí! Chci mluvit tak lahodně, jako mluvíš ty. Chci umět pojmenovávat věci jmény, jaká jim dáváš ty. Pak jistě poznám, co je láska!”

VI.

I jak si sultán přál, tak se i stalo. Xeramii oněměla, aby učinila svého pána šťastným. Ani nyní však sultánovi štěstí nevydrželo dlouho a ten brzy pohrdl takovým darem. Jeho tvář opět překryly mraky. A Xeramii se opět ptala, řečí beze slov:

“Co tě trápí, pane můj? Jak bych ti mohla pomoci?”

“K čemu je mi tvoje přenádherná řeč, když všude kolem mě je jen strast a trápení? Mám o něm snad lhát?”

“Strast možná, trápení snad, ale i v nich je krása,” tančila Xeramii sultánovi radostnou odpověď. “Vždyť pohlédni na moji tvář - je krásná, když se trápí pro tebe.” A sultán hned vykřiknul.

“Ano, krása mi chybí! Dej mi ji, dej mi svoji krásu a budu šťastný! Pak poznám, co je láska!”

VII.

I jak si sultán přál, tak se i stalo. Pozbyla Xeramiina tvář svojí krásy pro štěstí svého pána. Avšak pro štěstí pomíjivé jako květy v poušti. Znovu padl stín na sultánovu tvář a Xeramii se znovu ptala.

“Mám všechno a přesto je má duše neklidná a strádá,” odpovídal sultán téměř rozezleně. “Ty nemáš nic a přesto z tebe jde stále světlo, jak je to možné?” I uklonila se Xeramii přehluboce svému sultánovi, hned však zase vysoko vyskočila a zatočila se radostí jako vítr.

“To, jak cítím život tepat ve svém srdci, neboť život je radost a mé srdce je jí plné.” I tu vykřikl sultán náhle a hrozně:

“Ano, tvůj život! Dej mi svůj život, musím jej mít, pak budu jistě šťastný, pak jistě poznám, co je láska!”

VIII.

I jak si sultán přál, tak se naposled stalo.

IX.

I přišla láska zpět sama k sobě.

“Bláznivá, tolik bolesti a vidíš, nechtějí tě, nechtějí tvoji lásku.”

“Co jiného by mohli chtít?!”

“Snad ano, ale tolik se jí bojí, že před ní prchají. Stále si namýšlejí víc a víc, jen aby jejich přání nemohla být splněna.”

“Ano, snad máš pravdu. Prchají přede mnou, když přicházím. Ale... co udělají, když budu já prchat před nimi? Když nebudu dávat, ale brát?””

“Ach ne, ty chceš zpátky? Po tom všem?”

“Právě po tom všem!”

“Ale to nejsi ty, to nejsem já, lekám se sama sebe, chci se jim snad mstít?”

“Ne, jsem to stále já, nemohu být nikým jiným. A jestli se mstím? Možná to tak nazvou. Ale jsem to pořád já, Láska, a pořád chci jediné, milovat!”

X.

I zjevila se Láska lidem jako žena z nejkrásnějších avšak povahy kruté a chladné a lidé ji pojmenovali Miraxe a zvěst o ní přinesli až panovníkovi z nejmocnějších, sultánovi Velké Vnitrozemě. Ten, pamětliv toho, že mu stále cosi chybí, zatoužil po ní a nedal jinak, než je ji musí získat. Překrásná paní však zvysoka shlédla nejvznešenější poselstvo z Velké Vnitrozemě a bez jediného slova, jediným mávnutím ruky jej poslala zpět. O to víc však sultán zahořel a tím silnější bylo jeho přání. Ihned se k nádherné paní vypravil sám, a když mu ta pokynula, dokonce před ní bez váhání poklekl.

“Z velké dálky a z mnoha stran přinesly se ke mě zvěsti o tvé kráse, paní Miraxe. Pohleď, sám sultán Velké Vnitrozemě ti padá k nohám a prosí o tvoji přízeň.”

“Má přízeň není pro každého. A také ji nerozdávám. Dá se jen draze získat. Čím mi ji zaplatíš?”

“Mám všechno, co si jen můžeš přát, vznešená paní. Jsem pánem nesmírných pokladů a má země je nedozírná.”

“Nezajímají mě poklady. Je to jen kamení. A k čemu by mi bylo, ohraničovat zemi, když ptáci budou dál létat svobodně a zvířata se na hranicích nezastaví?”

“Mluvíš podivně, paní. Co jiného bych ti mohl nabídnout? Co jiného by sis mohla přát?” Podivil se sultán.

“Málo toho víš o světě, sultáne.“ Zasmála se paní Miraxe ze svého vysokého trůnu a znělo to jako cinkot ledu. „Přeji si všechno a ještě víc. Přeji si poznat lásku!”

“Mluvíš ještě podivněji, paní moje. Copak ti nechci prokázat svoji lásku těmi nejhonosnějšími dary?”

“Věci jsou jen věci, stárnou, ztrácejí na hodnotě a mizí. A každá země má své hranice, svůj konec. Copak nevíš, že láska je věčná a nezná hranic? Jen co takového hledám. A ty to máš! Ty máš něco, co zůstává i co je neohraničené a nekonečné. A to já chci!”

“Řekni mi, co to je, a já ti to dám.”

“Jsi troufalý. Ale jak chceš. Je to tvá řeč, v níž nic nestárne, tvoje řeč, která obsáhne nekonečno v jediném slově. Chci ji, chci tvoji řeč!”

XI.

A neboť sultánova touha byla nezměrná, stalo se, jak si překrásná Miraxe přála, a sultán oněměl, jen aby získal přízeň kruté paní.

“Teď jsi moje, paní!” Předstoupil sultán před Miraxe, avšak ta jen pohrdavě přehlédla jeho posunky.

“Copak si myslíš, že jsem tak levná? Urážíš mě nebo už mi nemáš co nabídnout?”

“Ach ne, krásná paní, dám ti všechno...”

“Míň bych ani nepřijala!”

“...ale krom plných pokladnic a širokých stepí, nemám už nic, co bych ti mohl nabídnout.”

“Ach, zase ty kameny. Nechej si je, jsou mrtvé a chladné a země zase rozlehlá a věčná a já mám dost vlastního chladu i dost vlastní věčnosti. Ne, chci poznat, co je láska a láska ta je žhavá a náhlá. Ale ty máš něco tak živého a hřejivého a zároveň něco tak pomíjivého, že po tom toužím a že to chci.”

“Co to je, má paní? Řekni a já ti to dám.”

“Vidím, že tě tvá troufalost nepřešla. Dobrá. Je to tvá krása. Lidská krása. A já ji chci!”

XII.

A neboť sultánova touha byla vskutku nezměrná, stalo se, jak si překrásná Miraxe přála a sultán pozbyl svojí krásy, jen aby získal přízeň krásné paní.

“Teď již mi dovol, být s tebou, paní.”

“Teď? Za co mě máš, že mě věčně jen urážíš?! Podívej se na sebe, jak vypadáš! A kdo vůbec jsi? Tvoje země už tě nechce a lidé tě vyhnali. Teď cena ještě stoupla! Chci víc, slyšíš?“ Chci už konečně poznat lásku!”

“Proč jsi tak krutá, krásná paní! Nemám nic, ale přesto cítím, že mám víc než kdy předtím! Proč to nevidíš a nechceš mě přijmout? Moje srdce hoří láskou k tobě a je jí plné.Můj život je plný lásky, je láska sama.” A paní Miraxe řekla:

“Tedy mi dej svůj život, sultáne.” A sultán sklonil hlavu.

„Ach, jsi opravdu tak krutá, paní? Není v tvém chladu ani malinká jiskřička? Ale oč jsi ty chladnější, o to já víc hořím. Jsi-li ty nejpronikavější mráz, jsem já nejpronikavější žár.“ A přikývl.

“Můj život je tvůj, paní.”

XIII.

V tu chvíli prohlédl a spatřil namísto kruté Miraxe dívku Xeramii a pochopil a uklonill se až k zemi.

“Já bláhový! Měl jsem všechno a chtěl jsem ještě víc. Neviděl jsem tvé dary. Teď nemám nic, a přesto bych mohl rozdávat. Už nehledám lásku v mnohosti věcí, teď jsem jí já sám.”

XIII.

A tady příběh končí.

“Ach, promiň, promiň lásko, že jsem se nepoznal. Promiň, že jsem se tak trápil. Jsem tvůj, jsem ty, jsem já, jsem kdo jsem a celý si patřím.”

26.5.95

| Povídky |
| 2004-10-01 07:11 || marek | | čten: 9688x , naposled: 2017-07-24 12:28 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Muž a hvězdy
dřevní povídka, co mi vyšla v Ikarii
Muž a hvězdy
"Víš, já si strašně vymejšlím! No fakt! Já vymyslel strašnou spoustu věcí! Celý velikánský světy! Vopravdu, mám je celý tady v tý hlavě - i teď - príma, co?" Zatímco ten kluk mluvil, On pozorně sledoval její myšlenky a zdálo se, že se usmívá. Dnes se nenamáhal do něčeho se převtělovat a sledovat své vzpomínky zevnitř, ocitnout se v nich samotných, jako to občas rád dělával. Dnes zůstal tím, čím byl - tím, kdo uchopil své vzpomínky a oživil je, aby tak mohl vrátit čas a prožít znovu už jednou prožité.
"Třeba si představ - víš, já si strašně představuju - taky si představuješ? ... Jo, tak si představ takovou sametovou noc mezi hvězdama - ono tam taky nic jinýho než taková noc není... No a v tý noci se vznáší - on vlastně pluje, ale to není poznat - takovej úplně obyčejnej domek - s červenou střechou, kamenným komínem a zápražím se třema schodama.
A na těch schodech sedí chlap - takovej docela normální chlap v riflích se širokým páskem a v manšestrový košili s vyhrnutejma rukávama. Sedí a kouká na hvězdy, který jsou všude kolem, a takhle sám už tam sedí a kouká dobrejch osmdesát let... úplně sám!"
Víc se k ní přitiskl a rty se dotknul jejích vlasů.
V křoví vedle vrat zasvítil pár zelených světýlek, reflektory projíždějícího auta. Pak se čas zastavil.
Černá kočka zůstala strnule přikrčená v křoví, ti dva znehybněli opření o sebe, znehybněly i jejich myšlenky, protože to byly Jeho myšlenky a on přestal vzpomínat.
A sotva muž otevřel oči, rozpadl se celý ten znehybnělý svět na fragmenty paměti a zmizel tak úplně.

Vstal z rozložitého křesla a přešel k oknu. Jako vždycky bylo otevřené a za ním - jako vždy - hvězdy.
Muž na ně chvíli hleděl a pak zamířil ke dveřím.
Otvíraly se bezhlučně a za nimi bylo jen zápražíčko se třemi schody a pak už nic - jen ty hvězdy zavěšené v tom velikánském, sametově černém a tichém nic.
Muž se posadil na poslední schod a nohy spustil do prázdna.
A tak tam seděl a kolem něj ubíhaly vzdálené tečky světel a zdálo se, že stejně tak lhostejně a neznatelně kolem něj ubíhá i čas - ubíhal-li ještě vůbec. A jestli ano, jako že fyzikální zákony se, přes všechnu neskutečnost toho výjevu, zdály být v pořádku, pak pro něj ztratil význam - ve svých myšlenkách, které pro něj byly mnohem důležitější než skutečnost a skutečný čas, si s ním mohl dělat co chtěl.
A tak ho také vracel o celých...
O kolik vlastně? O padesát? O sto? O dvě stě let? Kolik mu vlastně bylo, když se k němu tiskla a kolem šuměl déšť?...
A kolik že je mu vlastně teď? A co všechno se mezi tím událo?...
Hluboko v jeho paměti jsou uloženy dny, kdy pomalu objevoval sílu svých myšlenek a posléze ji dokázal ovládnout a znásobit, až mu jednoho dne stačila k tomu, aby jí dokázal přemoci vlastní tělo připravené zemřít. Rázem se tak stal věčně mladým a celý vesmír mu náhle ležel u nohou, stačilo jen chtít a mohl se dotknout hvězd. Ale potom přišly okamžiky, kdy s těmi hvězdami zůstal sám a uvědomil si, že se najednou změnily v pouhé tečky světel, protože už je nebylo proč dobývat, pro koho... To potom se začal nořit do vzpomínek, stále víc a víc, až je jednou dokázal oživit - oživit tak svět, ve kterém zanechal vše, pro co žil.
Byla to těžká práce, ale jeho myšlenky byly silné a on měl spoustu času, a tak trpělivě a důkladně probíral svoji paměť, pátral v hlubinách podvědomí a skládal obraz toho dávno minulého světa, ve kterém byl ještě tím klukem, který ani netušil, že se jednou opravdu dokáže vzepřít smrti, i když o tom už tehdy často přemýšlel, ale ne zas tak často jako o ní...
V jeho myšlenkách - dnes již mnohokrát obsáhlejších a rychlejších - se znovu odvíjel příběh jeho života...
Něco neobvyklého upoutalo jeho pozornost - to už se dlouho nestalo. Přehlédl prostor. Jedna hvězdička mu chybí do stáda!
Sedí a kouká, až se hvězdička zase objeví, a za chvíli zmizí kousek vedle jiná. Potom se beze spěchu zvedne a zajde do domku.
Zanedlouho pak ze skály, se kterou byl zřejmě domeček vytržen z nějakého poklidného pozemského zákoutí, vytryskne svazek energie a vesmírná chaloupka pomalu změní polohu, aby mohl muž znovu vyjít na zápraží a sledovat pohasínající a znovu se rozsvěcující hvězdy, dokud nevěděl dost, aby mohl svou chaloupku zamířit přímo k té temné hroudě hmoty schovávající hvězdičky.
Když opět vyšel na zápraží, měl přes rameno laserovou pilu, po kapsách nastrkané nálože a kolem pasu dlouhé lano, jehož druhý konec uvázal za kliku u dveří.
U práce neodpočíval. Asteroid to byl malý - takové snítko ztracené mezi hvězdami stejně jako jeho chaloupka - ale proti ní to byl přeci jen kolos.
Ale on ho nemínil nařezat a naštípat celý - jen aby zaplnil sklepení a měl tak čím občas nakrmit malinký reaktor. Práce mu rychle uběhla.
Brzy už chaloupka zase zrychlovala, nastavena opět na původní kurs, a muž opět usedl do svého ušáku u okna otevřeného do noci plné hvězd a znovu se ponořil do vzpomínek...

"On ten chlap je totiž nesmrtelnej a dokonce dokázal svý tělo přestavět tak, že může žít jen tak v kosmu - úplně bez skafandru - to musí být príma, co! Jenomže zase tak moc ne, protože jak on se tak dokázal udělat nesmrtelnej - jak to svý tělo ovládl - tak to ještě nedokázal naučit druhý a už se hrnul do toho vesmíru. A když pak jejich loď měla havárku, tak on jedinej to mohl přežít a tak zůstal sám. No a pak si postavil tu svoji chaloupku a teď se vrací domů... Je to moc blbý?"
Nic neřekla a jen zavrtěla hlavou, jak ji měla opřenou o jeho rameno.
Z křoví vyběhla černá kočka, v dálce bylo slyšet blížící se auto.
"No jo, co já ti to tady taky povídám takový nesmysly... čičí, pojď sem."
Kočka se zastavila uprostřed silnice a otočila se k nim.
Zelená očka jí na okamžik zasvětélkovala světly ještě vzdáleného auta, ale hned zase pohasla a zvířátko zmizelo ve tmě...
CopyRight © IKARIE

| Povídky |
| 2004-01-01 12:12 || marek | | čten: 8765x , naposled: 2017-07-24 10:24 | | || ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

by Neisuth

poetry by Neisuth

Motto:

"Tvá fantazie ti vypověděla službu a ty jí teď marně vyčítáš, že tě přivedla do neštěstí...
tvoje oči zoufale bloudí po zemi a nedivil by ses, kdyby právě teď..."
(2.3.92, škrtnuto)

"...je to příšerný pocit. Pocit naprosté bezmocnosti, úplného odevzdání a tupé neschopnosti jakkoliv se bránit. Každé ráno to se mnou vstává, snídá to se mnou, umývá nádobí, při obědě mi nakukuje do talíře, v koupelně nechává téct vodu naprázdno a v noci místo spánku otevírá oči. Cítím, že to musím udělat, ale nevím jak. Nevím jak začít. Ale to neutuchající nutkání konečně sebrat síly, vzít tužku a začít psát všechno to, co se mi honí v hlavě, to je něco, čemu se nemůžu - a snad ani neumím - bránit. Je to něco, co visí nade mnou a nenechá mě ani na chvíli o samotě. Ale taky mi to nedokáže poradit, jak začít - co ze sebe vyvrhnout jako první..."
(27.7.93)

...ztrácím přízeň Hvězd nebo se sama potácím špatnou cestou? Času není moc a já to vím. Utíká přede mnou jako moje myšlenky, prchá jako chvilky, které se daly snést. Bloudím po té stejné cestě, která se zdá být úplně jiná než ostatní jenom ze začátku...

- -

Na zemi klečím
a najednou
myšlenka krátká
jako tlumený vzdech
Rukama prosím
očima žádám
myšlenka vratká
jako tišený sten
Jak nízko jsou mraky
jak blízko je dým
očima se modlím
ke stínu všech stínů
Jak blízko je okno
jen natáhnout ruku
a studené sklo
uspí mé sny

- -

Je noc tak krátká -
nebo tak dlouhá?
Trápí mě sny
nebo jen touha
ta stejná co dřív
ta stejná co teď
a v šílených snech
zas cítím tvou dlaň

Kameny navršené v mohylu
dávné lásky
Poskládané neumělou rukou
Posazené jeden na druhý
druhý na třetí
špatně
Mohyla se hroutí
A hrob se stává obětištěm
mého zdravého rozumu
A měsíc svým jediným okem
vidí víc
než já svýma dvěma

- -

Jak zastavit pohyb i zvuk dýky
která právě rozetla čas na bylo
a bude
na bylo
a není
Jak zastavit pád kamene z věže tvého hradu
Už nesvírám meč
a záblesky kovu se změnily v záblesky slz
Zbraň letí
a tělo rozetnuté vpůl
Nevadí
má duše je ještě celá
A čas teď pro tebe plyne rychleji než pro mě

- -

Odešel den
odešel smích
přichází sen
a s ním i tvůj stín
Padají víčka
padají hvězdy
padám s nocí
do tupé tmy
Náraz a třesk
a vlna světla
tisíce paprsků jak útlí hádci
vplétají se mezi prsty
A král sedí pod trůnem
chytá paprsky
ty zelené hady
snaží se korunou co nejvíc blýsknout
Učenci leží pod jabloní
a spí
Ženy a dívky berou kopí a nože
Jdou řezat prádlo
Jen málokterá dojde k cíli
prádlo leží pod jabloní
a spí
A věčný smír krouží vesmírem
ale co to vidím - on se červená
A voda se tulí svými drobnými vlnkami
ke tvé rozevřené dlani

- -

Proč tě smím potkat jen
na pomíjivý okamžik věčně bolavých vzpomínek
proč musím tvé oči zahlédnout
jen v davu který spěchá pryč
proč slýchávám tvůj hlas
jen uprostřed kvílení brzd
proč cítím tvůj náhlý dotek
když se ptám na svůj čas
proč tě musím hledat
a nesmím najít

- -

Píšu ti píšu
i málo je moc
píšu ti píšu
a teplá je noc
a malé je velké
a myšlenky tenké
já píšu ti zas
a jas padá z hvězd
a mráz
já píšu ti píšu
když dávno je blízko
když mraky co nízko
vzali co není
déšť a utrpení
Píšu ti
píšu
že všechno vzal čas
však že zůstal v nás
že vrací se zas
(že všechno vzal čas
a pak zůstal v nás
a teď vrací se zas)

- -

Mlha snů utkaná
z šepotů noci
a perly vzpomínek spojené
v tenoučkou síť
stříbřenou Měsícem
a trápením
natáhneš ruku
a kreslíš na černou oblohu
mezi zlaté stíny hvězd
kreslíš tam mou přítomnost
a trháš moji síť

- -

Neznámý stín
si zpívá nocí
Kde jsi a kam ses ztratil
Kam jsi šel a kde jsi zůstal
Kde tě můžu potkat jak jdeš
a podáváš mi růži
nemusí mít barvu tvého hlasu
stačí ta vůně
ta přítomnost
ta skutečnost

Prší a vody je víc a víc
Sněží a zimy přibývá
Co zůstane tu po tobě
snad nic
Ne tebe
to jen lásky tvé teď ubývá

- -

Svět vábí a volá
ty neslyšíš
nechceš se vzdát ticha
svých světů
Svět hladí a já vím
že právě on je těch tisíc mých snů
Není třeba bloudit v představách
stačí sejít z hor do údolí
A toho kdo nic nečeká
toho svět nezklame
A tak očekávám v odevzdanosti toho
kdo v nic nevěří

- -

Jen sen jen vzpomínka a přece
jsem o kus dál
Neutichající smích plný slz
smích ze zoufalství a z neočekávaného
co nikdy nepřichází
V duchu tě vidím jak se nade mnou skláníš
Budu se smát a rozevírat vějíře štěstí
v jedné z jeho podob
Budu se dívat bez hnutí na blesk
vjíždějící do kamene
Budu věřit čemukoli a ptát se
na cokoli
Budu šeptat do zchladlé noci jména bohů
které ještě neznám
Všechno můžu
Všechno je mi dovoleno

- -

Jak
zní otázka tvá
zní odpověď tvá
a moje myšlenky mají
tvůj tep
tvůj tep
svůj tep
A otázek je víc a víc

- -

Už zase stojíš přede mnou
Jsi tu
Stojím
neschopná dechu
natož pohybu
natož myšlenky
Zborcený hrad opět stojí
Jak jsem mohla být tak nepozorná

- -

Podejte mi ruku toho
kdo mě naučil smát se a hladit jediným dotekem
Podejte mi něžnou dlaň toho
kdo mě naučil trpět s hlavou v oblacích
vleže pod postelí
pro své sny plné tichého smíchu
Podejte mi prsty toho
kdo zmizel za hory věčného ledu
Ta dlaň je tak tichá
už nezpívá nehladí nedotýká se
ty prsty už nesevřou moje zápěstí
nedovedou kreslit na čelo
malé křížky života
Nemohou hřát nemohou dýchat neumí spát
neumí ukázat
jak kvetou mraky plné deště
Jsou tu a jsou daleko
za řekou kterou neumím přeplavat
za horou kterou nesmím překročit
Život pro štěstí
Život pro život
chápu
Ale život pro věčné ticho
To ne
ale žiju ho
Nebesa vyslyšela moje modlitby
řekla že zázraky se dějí
a poslala mi své dary
kytku slaměnek a zlatá písmena
jak milé
přinesl to jediný den
a kouzla už se nedějí
nevěřím
jak nespravedlivé
jak nemyslitelné
jak zbytečné

- -

Vzbudil mě úder
srazily se dva kameny
padaly stejným směrem času
různou cestou prostoru
náhlý záblesk prudkého světla
pohled se vpíjí do skla
do střepu které spolu
drží podivnou silou světa
Vleže s podepřenou hlavou
vešla jsem do zrcadla
po obou stranách
mnoho malých bludiček
mrkalo a oslňovalo
souhrou duhových odlesků
pode mnou cesta tmavého nebe
posetého slzami stříbrných hvězd
nad hlavou sténání moře
před sebou mlhu
budoucnosti
Schod který chyběl
pád hlavou dolů
skleněné hradby vzpomínek
zbořila má vlastní ruka
když sbírám se před branou Minulostí
vždy s posvátnou úctou
když napjatě vcházím
do ticha mrtvých
když vtrhnu dovnitř
kroky se rozlehnou nádvořím
a smích
můj smích k nepoznání
lehký
jasný
jasný jako tvoje oči
když jsi stál přede mnou
když zůstaly jen bytosti stejného rodu a vyznání
a my vzaly dýky
a zůstaly jen trosky
Však zůstal kámen
který nikdo nedokázal rozdrtit
a z něj vyšlehl plamen
a rozpustil stín
tys vládl žáru
a vzpomínkám
které nelze uhasit
smál ses
a sutinami hradu
táhla se stopa
až ke tvým nohám
A já se divila
co tu děláš
Ty jsi přece
moje
přítomnost

- -

Sedím a mlčky
zpívám si do šera
síla tvé lásky
má jméno nevěra

- -

Lásko
na tvůj náhrobek z hlíny pokládám
svou hlavu
mé rozpálené čelo hladí zvadlé listy
lásko
už dlouhý čas se o nic nehádám
jen hraju
tu hru ve které jsem najednou sama
bez tvého úsměvu
bez tvého hlasu
lásko
je chladno a chomáče mlhy se válí přes pomrzlou trávu
přes tvé průsvitné tělo
vítr se točí v korunách stromů
já hledám tvé oči
a bojím se jít domů
Lásko
tisíc tvých hlasů slyším když hvízdá vítr
tisíc tvých prstů
tisíc malých ledových jehliček
mě hladí k smrti
Lásko
do života daleko a k tobě jen krok
jít dál a necítit tvůj chladný dech
nemyslet na to jak dlouhý je rok
nevidět na vzdechy visicí na stromech
ty chuchvalce mlhy jsou jako můj pláč
co mizí pozdě k ránu
kams do nebe
cestou klikatou
jako slova co slýchávám
Lásko
na tvůj trůn pokládám svou hlavu
mé rozpálené čelo hladí zvadlé listí
v myšlenkách nosím tvůj hlas
v kapse od košile
nejen v myšlenkách hladím
tvůj kapesník
tužku kterou jsi psal
Zoufale málo je toho co můžu políbit teď
když už nikdy nepolíbím tebe samotného
Lásko
lásko začátku mého žití
lásko jeho konce
Lásko
do vlhké hlíny zarývám prsty
očima hledám tvou přítomnost
tíživou a nesnesitelnou
cítím tě jako vítr volající do větví
jako okno otevřené do noci plné běsů
jako ohnivý sloup jisker
když nad ránem usínám a začíná se mi
o tobě zdát
Lásko
klečím a oči míří nahoru
kamsi k nekonečné spravedlnosti
zkouším uslyšet tvůj pohled
ucítit tvůj smích
vidím tě jako mlhavé páry nad zemí
co měkce dosednou na bílou trávu
Jako sněhovou bouři ve které stojím opřená o strom
A prosím
vem si mě k sobě
ať se dotknu mračen visících nad obzorem
dřív než spadnou nebo
odletí
Lásko
bloudím po tobě a zdá se mi
o tvých očích které hřály
v duchu cítím tvé ruce svírající tajemství
natahující se ke mně
a začínám věřit snu a jdu ti naproti
a nechávám tvé ruce aby si hrály s mými vlasy
jako dřív jako teď jako napořád
A všechno se hroutí v okamžiku
zpátky do přítomnosti
jen ta zima zůstává
chlad vanoucí z mokrého polštáře
a z unavených očí
Lásko
vrať se nebo zmiz

- -

Neisuth

 

| Povídky |
| 1998-11-14 14:15 || marek | | čten: 8893x , naposled: 2017-07-24 10:04 | | || ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Příběh delfína

 Následující text je zpracováním zážitku z holotropního dýchání ve Skřidlech u Českých Budějovic v létě 1997.

 “...delfíni jsou zvířata společenská. Jsou naprosto neschopná žít sama. Jestliže nemají žádné druhy, jsou krajně nešťastná a nezvyknou si na zajetí. Jsou-li sama, upadnou do strnulosti a zůstanou bez pohybu.”

J.Y.Cousteau, Delfíni

______________________________

Křtem mám být pokřtěn a je mi úzko,
dokud se nedokoná.

L 12,50

V den svého soužení volám k tobě a ty mi odpovíš.

Ž 86,7

______________________________

I.

zalehla tě tma?
přišly stíny?
zalknutý tíhou
bez dechu
bez hlesu
minulost na ramenou jako kříž
prosíš boha
a hledáš konec svých vin
je-li jaký

II.

a noc se přidá k noci,
tma ke tmě
zavři oči
přicházejí sny
to bůh ti píše
abys už neváhal

III.

probouzím se a pláču
pláču krásou
pláču hrůzou
a strachem
pláču vděkem
pláču
a sen tichounce doznívá

IV.

a já
spěchám k tobě
povědět ti jej
a v prudkém denním světle
tápu oslněn
a bázliv
že slunce roztrhá tu měsíční něhu

V.

chceš-li mě slyšet
musíš hodně zavřít oči
a ztišit svět
či sebe

VI.

já ti za to
vyhledám ta nejtišší slova
nejměkčí hlas
utiším pochyby
aby ani záchvěv hladiny nezůstal nevysloven
sic bude všechno zpátky

VIII.

a hledám cestu k tobě
v nejrůznějších oklikách
neboj se
najdu ji
nebo ona mě
jako tento příběh:

I.

byl to obřad
modlili jsme se
meditovali
chvěli se strachem
tiskli se k sobě
pak jsme si vybrali každý svého druha k opatrování
nechali si od něj zavázat oči
udělat křížek na čelo a popřát šťastnou cestu
a po chvíli tichého odevzdání
jsme se nechali vést svým dechem a rytmem
do krajiny pravdy

II.

šťastnou cestu

II.

bolí to
ta pravda, které jsem se tak dlouho bránil
bolí nevyslovená slova v hrdle
nepřiznaný strach v břiše
dusím se
zvracím špínu, kterou jsem kdy spolykal místo, abych ji odvrhl
ale věř mi, není to zlá bolest
je to jen bolest z odcházení bolesti
je to ta nejkrásnější bolest na světě

III.

a za ní

III.

sen, vize, příběh, nevím, jak to pojmenovat
ale na tom nezáleží
nebo -
pravda
tak

IV.

moře kolem mě je jako slunce samo
je slunce plné
mihotavé žilkoví paprsků vetkaných v tyrkysu
jas a prostor
blízký a otevřený zároveň
hřejivý a dotýkavý
jsem delfín
a v mohutných skocích propadám se z radosti
do radosti

V.

a hledám slova ještě tišší
docela tichounká
šeptavá
to, co přichází je velké
je obrovské
takže i tím nejtišším slovem
zavalí mě to jako výkřik:

IV.

mámo, to jsi ty!

VI.

mihotavá sít světla a odlesků
na tvé hladké
hebké
delfíní
kůži
směješ se
svýma
očima
krásnýma
a blízkýma

a já se směju
a já pláču
jsem doma

VII.

jsem doma

VIII.

a celý den si hrát, kůži o kůži třít, hladit,otírat
shlížet se v zrcadle hladiny
tříšťit vodu v miliony malých sluncí
a závrať volnosti
prostoru
hry
doteku
radosti
lásky
svět jak má být
a já v něm
a ty

IX.

kdo pozná delfíny
nikdy neublíží

 

X.

ale pak

X.

stíny
tma
zastřenost
mizíš mi
vzdaluješ se
nerozumím
nerozumím jako delfín
jen člověk ví
že umíráš

XI.

můj malý delfíne
pláču s tebou

XII.

dýchej přece, dýchej ještě
plav

Nedokončeno

Celý příběh je zde >>> zpracovaný trochu jako erbenovská balada
Související texty
Smích smutného delfína

| Holotropní dýchání | | Povídky |
| 1997-08-30 12:12 || marek | | čten: 12217x , naposled: 2017-07-24 10:21 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Láska až do konce
Jedna z nejstarších povídek
Láska až do konce
(E.A.Poeovi a jeho Berenice)

Ne, skutečně si nevzpomínám, kdy jsem ji spatřil poprvé. Nevzpomínám si, že by se kdy vůbec objevila, že by tu kdy v jedné některé chvíli ještě nebyla a v kterési další náhle vykrystalizovala do čisté přítomnosti či přítomnosti vůbec - v nějaké konkrétní chvíli, v nějakém okamžiku, v nějakém místě běhu věcí, které by jí tak určily místo mezi sebou, aby se dalo říct, co jí předcházelo a co následovalo.

Ne, byla tu a skutečnost, že tu kdy také nebyla, časem a její přítomností příliš vybledla. A s ní i všechny vzpomínky. Ba se dokonce zdálo, že silou své přítomnosti dokázala proniknout i do vzpomínek, do nichž nepatřila...

Ale to všechno bylo už tak dávno - ano, dávno - snad dvacet, snad víc či nemnoho míň let, co se její tvář začala objevovat na stránkách časopisů, schovaných za knížkami v tátově knihovně, prohlížených tajně po nocích. Z té doby si ale myslím víc pamatuji tátovy výprasky než tváře a vnady dívek z pestrobarevných stránek a i na ni - na sen mnohých bezesných nocí - bych možná zapomněl...

Jenže ne!

To jak na titulních stranách stále větších, stále lesklejších a dražších časopisů, to jak kralujíc stěnám plných rychlých aut a filmových supermanů. Už tehdy příliš krásná, než aby jen žena ze salónů, přehlídek a plakátů, příliš tajemná, než aby vůbec skutečná, příliš - příliš snová, než aby někdy živá... Zdálo se.

Ona ale živá byla a to čím dál víc a čím dál blíž. Zachycená pohledem, zafixovaná, vytržená a ukradená z plátna. A kradená tak zas a znovu v kratinké scéně, pro kterou lze celý film vidět třikrát, čtyřikrát, pětkrát...

A pak promluví. A pak mluví a mluví a srdce se stahuje a znovu a znovu a znovu. Raději utéct! Ale kam než zase k ní?!

K ní.

K tobě, moje lásko!

K tobě blíž jen blíž! Každý den, každou chvíli být s tebou, každou chvíli se tě dotýkat, pořád slyšet tvůj hlas a smích, vidět tvé vlasy, tvé oči, vnímat tvé tělo, tvůj dech, tvé pohyby! A i to je málo! Vidět tě víc, vidět tě třikrát, desetkrát, stokrát, stokrát v jediném okamžiku, v jediném gestu. A ani to nestačí!!!

Ne, nejsem blázen, opravdu ne! A když, tak přece jen proto, abych se nezbláznil! Jen proto!

Jen proto jsem tvůj střihač, jen proto nosím si domů vystříhané scény, jen proto si je pouštím, když mě stále cosi táhne ti blíž a blíž, a jen proto hodinu po hodině, den po dni se tě - se sám sebe - ptám - PROČ?

P R O Č ?

Jak však najít odpověď v rytmu tvých kroků? Či snad v houpání boků, z nichž pravý vždy jde výš? Jak v rysech tváře převedených na hru čísel, jak souhře symetrie dokonalejší nejdokonalejšího zlatého řezu? JAK? Jak?

Snad ve tvém rodokmenu, který setkal se kdysi s mým?

Ne.

Snad v krevních skupinách, Rh faktorech, snad v genech, snad v našich aurách?

Ne, ne, ne!...

A přece jsem tě potkal, přece jsi mě mne samému ukradla a já...

Nikdy už se nenajdu, nikdy, protože jsem nikdy ani nebyl. Bylas jen ty - tak mnoho a přece málo, stále málo, jsem tě miloval - jen ty ve všech mých vzpomínkách, jen tvoje byly všechny moje myšlenky...

Usínám a zdá se mi, že se rozplývám ve své lásce. Zdá se mi, že už nejsem, že nejsem já - je jen má láska, jen láska, já nejsem lásko... lásko... A potom...

Ach ano! Já nejsem! Je láska! Ta největší, nejsilnější, nekonečná láska! Jak prosté, jak jednoduché, jak jasné - tak jasné - když se probouzím ve... tvém těle...

http://arco.hyperlink.cz
marek.paral@centrum.cz

| Povídky |
| 1997-02-15 12:12 || marek | | čten: 7221x , naposled: 2017-07-24 10:25 | | || ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Kybererotická črta
jedna z prvních publikovaných povídeček
(Kybererotická)
A. C. Delf
Exploze! Tuna semtexu v akci a dvakrát tolik železného šrotu ve vzduchu. Dým, prach a trosky. Atentát! Politická provokace! Převrat?
Ne, ne, ne - pouhé násilné přepadení, jen další všední den v roce 2150.
Ano, a už je tady! Čtyři metráky kompozitů a superslitin, těžké kroky duní zdemolovaným podlažím. Mizera, padouch a násilník se vynořuje z oblaků rozplývajícího se dýmu. V manipulátorech - každém jako lžíce menšího bagru - atomový řezák doplněný elektronovou brzdou a maserovým zaměřovačem, s pažbou vykládanou úlomky pancířů předešlých obětí. Děsivý úsměšek odlitý v kovové tváři, zlé ohýnky ve škodolibě přimhouřených objektivech.
A už se sklání nad obětí. Ještě otřesena leží mezi troskami, dráždivý lesk pancíře, subtilní, štíhlé linie podle poslední módy, slabé steny splývají ze svůdně chromovaných rtů.
Chtivě zahrají padouchovy prsty vzrušené staccato na zdobném lučíku a pak stisknou dvojitou spoušť. Několikastupňovými zesilovači násobený výkřik protne vzduch a zase zanikne v ďábelském praskotu destrukce, vše se opět ztrácí v kotoučích těžkého kouře.
Když se ten rozplyne, zaleskne se mezi pokroucenými, zčernalými pláty rozervaného krunýře matným, smyslným leskem metalíza mladého, krásného těla oběti. V duhových čočkách strachem rozšířených panoramatických očí nevinnost, zrychlený dech zdvíhá pastelově rudé bradavky drobných, něžně špičatých prsů, ruce vyvlečené ze závěsů manipulátorů křečovitě zakrývají plavé kudrny klína.
„Neboj se, malá!“ Smích v hrubém hlase a blízkost obrovského kovového těla. „Nic ti neudělám.“
Úlisné tóny a dotyk hrubých železných prstů rozechvělých chtíčem. Pak ostré zasyknutí hydraulického poklopce, krátký a marný odpor prostých svalů neposílených systémy robotického brnění, bolestný vzdech, výkřik, a obrovské tělo nahoře začíná rytmicky pulsovat.
„Hodná buď, kočičko, hodná!“
Do hukotu agregátů se mísí vysoký, stále stoupající svist chlazení a vyděšené výkřiky bolesti. Rytmus se zrychluje, až námaha útočníkových strojů přechází k mohutným vibracím celého těla, chroptícího a sténajícího zvrácenou slastí, z níž probublává šílený smích.
„Jen křič, holčičko, křič!“
Dívčiny výkřiky se však začínají měnit - nejprve v překvapené a posléze, když svist přetíženého mužova chlazení přechází do oblasti neslyšitelna a odkudsi se objevují první proužky bledého dýmu, již v nadšené výkřiky, pomalu ale jistě přetékající rozkoší.
Tu se však z útrob divoce se zmítající kovové masy začíná ozývat zlověstné, téměř ještě infrazvukové dunění a muž polevuje. Dívka protestuje zklamanými steny, její tělo, stále ještě částečně uvězněné ve zbytcích vlastního pancíře, sebou náhle prudce zmítá.
Masa hmoty se nad ní ještě dává do pohybu, ale sílící dunění a skřípot sráží muže zpět. Snaží se od dívky odpoutat a vstát, její brnění však, poslušno myšlenkového příkazu své paní, zachytává s posledními zbytky dohasínající energie násilníka kráčedly kolem pasu, strhává ho zpět a volným manipulátorem mu do větrací mřížky vráží z ruin čnící konec silnoproudého kabelu.
Mohutné zajiskření zasáhne muže jako blesk. Výboj proběhne přes kostru celým pojistným systémem robotického brnění a dokonale je zkratuje. Kovové tělo se vzepne v poslední křeči, agregáty mocně zaryčí pod náporem neregulovatelné energie a dívka pod náporem nejvyšší rozkoše.
Bílý dým naposled zahalí celou scénu...
/1993/

| Povídky |
| 1993-09-12 12:12 || marek | | čten: 6699x , naposled: 2017-07-24 10:26 | | || ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Bubeník
A ty bubnuj, až zase přijdu, můj bubeníku


“Vzpomněl jsem si na svůj příběh," řekl bubeník. "Jsem bubeník a šaman z džungle!”
“Vzpomněl jsem si! Vzpomněl jsem si, že jsem ji také potkal Já jsem ji také potkal - a čekal jsem od té doby, až mě zase zavolá. Věděl jsem, že přijde!” Po obrazu bubeníkovy tváře se skutálela skutečná, obyčejná slza.
“Věděl jsem, že mě zase bude potřebovat...”
“Vyprávěj.” Zaprosila Paolline.
“Nemůžu, ne.” Otočil hlavu, aby mu neviděla do tváře.
“Pláčeš?” Mlčky přikývl. Harcourt se zvedl.
“Vyprávěj. Musíš. Všichni jsem vyprávěli. Vzpomínáš - vyprávění je modlitba, která má sílu očistit.”
“Nejde to.” Posadil se pod strom, schoulil se.
“Prosím, vyprávěj. Nebo ukazuj.” Posadila se Paolline vedle něj
“Tak dobře, tady se posaď a dívej se.” Bubeník vzal do rukou své paličky a před nimi se z jeho rytmu vynořila majestátní stěna džungle lemující širokou řeku. Po jejím břehu přicházeli domorodci.

Našli ji u řeky, dole pod Spálenou loukou. Byla možná právě tak stará jako ty teď, Paulline. Spala v bahně na samém břehu, zesláblé nožky téměř ve vodě, jako by ji ta právě přinesla - přestože tou dobou a v oněch místech byly pirani obzvlášť hladové - a nepamatovala si ani vlastní jméno. Vzali ji tedy mezi sebe a říkali jí různě, podle toho, čím pro ně právě byla. Ta-od-řeky, Ta-hladová, Ta-malá, okatá, zamlklá, Ta-co-mluví-s-rybami, Ta-samotná, divná, posedlá, Ta-z-vody-z-pekla. Ano, začali se jí bát, jako se báli hloubky na řece, noci v džungli, jako se báli svého šamana a vůbec všeho neznámého a cizího.

Šamanem jsem byl já. Ale to bylo kdysi. Teď jsem živořil za ohradou vesnice a byl vděčný, když mi má dcera, nová šamanka, tu a tam nechala přinést zabitou veverku s maniokovou plackou. Spíš ale pošlého psa s ničím a přistrkovat mi ho museli dlouhou holí. Báli se mě přece. Byl jsem starý, ale stále šaman, navíc šaman v klatbě. Místo nových polí, nového místa pro vesnici, místo uzdravení pro všechny a na pořád, dal jsem svému kmeni jen Spálenou louku a strach. Strach ze Spálené louky a možná ze všeho. Pryč tedy se mnou. A Ta-divná-posedlá, Ta-z-vody-pekla byla přece také Tou-od-Louky, Tou-z-neznáma. Pryč tedy s ní.

Moje dcera nebyla dobrým kandidátem na šamanství. Byla to má chyba. Ne to, že jsem ji vzal do učení - měli a mají ji rádi a jsou s ní jistě spokojenější - chyba byla to, že jsem chtěl učinit šamany ze všech. Zalekli se a ona je ochránila. Na špatnou šamanku to byla vynikající kletba. Rozbila mé kruhy z čar a kamenů, rozehnala pomocné duchy, vypálila v džungli palouk ne pro jednu ale pro tři vesnice, upálila mi nohy a nakonec zalehla celé Údolí a tak zůstala. To ale nikdo z nich nevěděl. Byl jsem starý ale stále šaman a klatbu, která byla jednou uvalena, jsem nesl mlčky za všechny. Jen za ni ne, za Tu-z-Louky. Byla otevřená a oni jí ostatně ani nedovolili schovávat s nimi hlavu do jednoho písku. Našla Louku, kletbu i mě sama a já ji léčil z toho objevu dobře měsíc. Ještěže mi kletba upálila nohy jen po kolena. Našel jsem učednici nad jiné.

Ne však na dlouho. Oba nás zkamenovali, ji pak přivázali ke kůlu a ten zabodli uprostřed Spálené louky. Umírala dlouho. Marně jsem se jí plazil na pomoc. Nemuseli se přemáhat a zadržovat mě násilím. Byl jsem starý, beznohý a zkamenovaný a malá skalka nad řekou byla náhle příliš velká. Třásl jsem se pod ní chladem celou noc a celou noc jsem slyšel její zpěv. Slábnul ale ne dost rychle. Ráno jsem se doplazil zpátky a spal jsem, dokud mě s nočním chladem neprobudil opět její zpěv. Byl slabší než včera, ochraptělý, monotónní beze slov, avšak nepřestával. Tak je to správně, nepřestávej, jen nepřestávej! Třásl jsem se po celém těle zimnicí, neexistující nohy mě rozbolely šílenými nárazy křečí, než jsem vyhrabal ten balíček kůží ze dna dutiny. Pak jsem jej ale rozbalil a poprvé udeřil svými paličkami do bubnu. Džungle i bolest ztichly, do těla se vlila horkost. A podruhé, potřetí. Pochopila a síla se vlila i do jejího hlasu. Z jednotlivých úderů se vynořil rytmus. Vyháněč duchů - buben z kmene, kterým by prolezl dospělý muž, se probudil. Čekal jsem, že se probudí i moje dcera, čekal jsem úder kamenem ze tmy do zátylku, ale nic nepřicházelo. A do zesláblých rukou se vlila síla. Snad ani za svých nejlepších let jsem neplul rytmem tak hladce, tak samozřejmě. Jako by se mých rukou, celého těla zmocnili sami duchové. A bubnovali mnou celou noc, zatímco já umíral. Spolu s ní.

K ránu už zpěv nebylo slyšet. Věděl jsem ale, že ještě žije. Jen docela malinko - tak jako já tam vevnitř pod rytmem, který už jediný mi tloukl srdcem a pohyboval rukama. Začalo svítat a oni se odvážili vylézt z chatrčí. Myslel jsem si: teď už mě můžete zabít, převedl jsem ji přes řeku temnoty a nebudou to noční duchové, kteří si odnesou její duši, nebudou to duchové kletby - ta zůstane na vás! Místo vrženého kamene ale přišla moje dcera - a přinesla si vlastní paličky. Hlava se mi zatočila, zakolísal jsem a padl do trávy. Zřetelně jsem však vnímal, že se rytmus ani na jediný úder nepřerušil. Teprve potom jsem upadl do mdlob.

Probral jsem se pak už jen slabě a na malou chvíli. Vyháněč duchů stále zněl a mě něco tížilo na prsou. Ona. Přinesli ji ze Spálené louky, položili vedle mě a ona mě teď ve smrti objímala. Udělali to naopak! Jestli už se chtěli zavděčit umírajícím duším, pak přece stále logika strachu velela odnést mě na Louku. Pohybem ruky jsem přivolal nejbližšího chlapce.

“Sih rhika marhe khei”, bereme si kletbu s sebou, bereme ji pryč, rozumíš. Nevím, jestli rozumněl. A ani nevím, jestli se mi její slabý hlas u mého ucha jen zdál, či zda byl skutečný:

“Můj bubeníku... až tě budu potřebovat... zase přijdu a... ty... bubnuj...” Všechno další je jen tma.


http://arco.hyperlink.cz
marek.paral@centrum.cz

| Povídky |
| 0000-00-00 00:00 || marek | | čten: 7009x , naposled: 2017-07-24 10:25 | | || ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>


       

Osobní stránky
copyright (c) Arc´s, 2004
Rodinné konstelace

DaMíšovy nejnovější
• Hry pro děti  • Vlakové muzeum Lužná  • Zoo Praha  • Damián fotograf 

Hledej
  více >>>
| 1d | 1t | 1m | 3m | 1r | abs |

Nejnovější
eb_logo.gif

EnergyBulletin.cz spuštěn

WishList
• Co bysme si přáli  • Co jsou naše skromná přání?  • Splněno: pohádky do promítačky DIAX