Texty
Mýtus psychologa
Psycholog dnes často vystupuje v roli, jež byla dřívě vyhrazena duchovním. Je-li potom instituce dnešní psychologie srovnatelná s institucí církve, měli bychom se obávat. Neboť, jak řekl Schweitzer (a sám z církve vystoupil) - „organizovaná církev brání skutečné duchovnosti“. Stejně tak by mohla příliš institucionalizovaná psychologie bránit psýché.
Celý náš život vyrůstáme z ochranných skořápek. Opouštíme rajskou dělohu, odrůstáme od mateřského prsu, vylétáme z rodného hnízda, skládáme zkoušky dospělosti a opouštíme školní lavice, abychom se nakonec stali součástí společnosti... Nakonec? Je to opravdu konec cesty? Procesu? Růstu? Co když je společnost jen další podobnou ochrannou skořápkou, z níž vyrůst je naším dalším úkolem?

Velcí duchové lidstva si to bez pochyby myslí - Jung se svojí individuací, Kohlberg ve svém posledním stupni morálky, Maslow na příkladech seberealizujících se lidí a vůbec mnoho takových jako Giordano Bruno, Ježíš, Jan Hus, Spartakus, Butch Cassidy a Sundance Kid a další a další.

Pro většinu z nás však obzor světa končí právě společností. Jejími hodnotami, jí vymezeným prostorem. Většina požaduje, aby společnost byla vším, aby dokázala vše zabezpečit. Společnost je tak pro mnohé obrazem všemocného rodiče, Boha, jehož úkolem a povinností je zajistit svým dětem všechny potřeby. Je to bezpečné, je to pohodlné a především je to výhodné pro obě strany. Člověk jako jedinec tak získává pocit bezpečí a na oplátku společnost nad jedincem získává neomezenou moc právě jako rodič nad dítětem. Je to ale zároveň zrádné. Protože to není pravda, protože se člověk tím vzdává odpovědnosti spoléhaje na řešení, které přijde shůry.

Odhlédněme v tuto chvíli od globálních ekologických dopadů tohoto postoje a podívejme se, co znamená pro tak moderní obor, jakým je psychologie, prožívající v posledních desetiletí svůj boom.

Sotva jsem začal studovat na vysoké škole, už jsem slýchával - „jako budoucí psycholog bys to měl vědět, bys tomu měl rozumět, bys to měl chápat...“ Z počátku mě tato slepá důvěra i těšila. Vždyť právě z tohoto důvodu jsem se sám o psychologii začal zajímat - „právě toto je ten pravý obor, který dokáže vysvětlit nevysvětlitelné, který dá odpovědi na všechny ty otázky, které zůstávají všude kolem nás tak okatě nezodpovězené. Jako psycholog nahlédnu za závoj skrytého, poznám utajené...“

Skryté a utajené skutečně existuje, ale zdá se však, že není posláním psychologa jej odhalovat.
V zájmu zachování výše zmíněné iluze všemohoucnosti a všemocnosti musí mít společnost - alespoň teoreticky, formálně návod na řešení všech životních oblastí a problémů, které mohou člověka - jejího člena potkat. Toto je také úloha institucí. Instituce sudiček, kmotrů a osvícených alternativních porodníků nás uvádí do života, instituce pojišťovacích agentů nás před životem chrání, instituce soudců, policistů, vrátných, popelářů a lékařů nás chrání před námi samotnými.

Co se však stane, když už není kam utéct? Když skutečnosti naší duše a skutečné reality dotírají příliš silně? Když žádný z institucializovaných a legálních způsobů jak se vyhnout pravdě už neúčinkuje? Co se stane, když člověk pod tíhou rozporů toho, co je a co by být mělo, toho, co cítí a co myslí, toho, co chce a co může, se dostane až za sám okraj normality tj. prostoru vymezeného společností jako bezpečný? Když nahlédne za kulisy společnosti a spatří třeba i jen málo ze sil a mocností, jež jinak zná jen v kultivované (sublimované:-) podobě?
(Samozřejmě - pak se nabízí široký sortiment stejně institucializovaných pololegálních a nelegálních způsobů, jakými jsou alkohol, drogy, fanatismus a podobně. Ale zůstaňme s duší, která přes všechno utrpení nechce ztratit spojení se svými kořeny.)
Pak je tedy čas pro psychologa.

Z tohoto pohledu však může být role psychologa dvojí:

Jednak manifestní, oficiální a veřejnou funkcí psychologa je být zasvěceným průvodcem v této krajině, kde hic sunt leones. Rádcem, či až duchovním vůdcem, oporou v novém, neznámém, děsivém světě. Z téhož titulu - a také z důvodu absence skutečných duchovních autorit a skutečné duchovnosti - leží na psychologovi nevyslovené břemeno smyslu, tj. znalosti hlubšího významu těchto „hraničních“ zkušeností a snad nakonec i celého našeho života.
Málokdo však - dobrovolně - podstupuje tuto cestu (barbarská doba iniciačních zkoušek je naštěstí zažehnána), zvláště přichází-li k psychologovi otřesený, ztracený a ne z vlastního vědoméno rozhodnutí.

V této chvíli nastupuje druhá - latentní - funkce psychologa. Tak jako požadavkem člověka ocitnuvšího se v krizi není objevování nových horizontů ani žádné pochybné duchovní dobrodružství, stejně tak zakázkou společnosti, která svému členovi vystavila poukaz k léčení, není, aby dotyčnému byla zjevena pravda o iluzi její všemocnosti. Aby se snad dokonce naučil být k ní a jejím institucím kritický, rebelující či dokonce nezávislý. Zcela dostatečným záměrem společnosti je formálně disponovat institucí, která je navenek (vlastně „nauvnitř“) delegována jako správce, strážce, ošetřovatel a hlídač této oblasti života. A mít tedy alibi, čistý štít, uklidnění a ujištění pro ostatní členy společnosti, že myšleno je na vše a vše je zaopatřeno a nic se tedy nemůže stát.

Z toho pak plyne nezájem společnosti o skutečně hluboké, smysluplné a pravdivé vzdělání psychologů - neboť takové je vnímáno jako ve své podstatě nebezpečné. Zejména proto, že jako první ruší onu iluzi společnosti jako všemocné...

Samozřejmě všechna tato tvrzení jsou příliš zjednodušující, schématická a jednostranná. Nicméně některé závěry, které můžeme z výše řečeného vyvodit, nelze označit jako zcela nepravdivé:

1. Psycholog, protože se pohybuje na pomezí známého a neznámého, má v dnešní společnosti nejblíže archetypu „vědoucího“ (zde jako variace již zmíněného archetypu omnipotentního rodiče-boha). Je tak ztělesněným - a institucionalizovaným - mýtem.

2. Je tedy vnímán jako mýtická postava, jako role. Jako takový je potom jako projekční plátno zatížen příliš mnoha významy a očekáváními.

3. Pohybuje se přitom na úzké hraně mezi požadavky duše a normy a je zároveň tajným spojencem i zrádcem jich obou.

A z toho nakonec plyne jedna závažná otázka - jak se stát psychologem a zůstat sám sebou?


Dodatečné úvahy

Psycholog dnes často vystupuje v roli, jež byla dřívě vyhrazena duchovním. Je-li potom instituce dnešní psychologie srovnatelná s institucí církve, měli bychom se obávat. Neboť, jak řekl Schweitzer (a sám z církve vystoupil) - „organizovaná církev brání skutečné duchovnosti“. Stejně tak by mohla příliš institucionalizovaná psychologie bránit psýché.

Nejde o to, svrhnout společnost. Potřebujeme životní prostor s řádem a jasnými konturami. Jde o naši vlastní nechuť dospět (která je dnes zřetelná i na všech předcházejících fázích našich životních cest). Jsme možná příliš oslepeni, uchváceni, okouzleni, fascinováni, ale také přetíženi, ovládnuti, chyceni vlastním výtvorem - společností - tím báječným nejlepším z možných světů.
| Index | | Texty |
| 2012-10-15 10:43 || marek | | čten: 32767x , naposled: 2017-07-25 12:26 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Test osobnosti
Hloubkový psychotest z vlastní dílny s automatickým vyhodnocováním
download zde

co test testuje

kde leží hluboké příčiny Vašich pocitů viny? Smutku? Nebo naopak radosti a vášně? Jaká jsou vědomá i nevědomá spojení krásy, nenávisti, umění,  radosti s Vaším dětstvím, matkou, otcem, s Bohem?

Test odhaluje jak celkové ladění Vaší osobnosti, tak zejména ukazuje bolavá i radostná místa, která jsou tohoto ladění příčinou.

Popis

Test je ve formátu xls, rozbalený cca 1,2MB, zabalený v samorozbalovacím souboru k downloadu cca 250 Kb. 

Popis - funkce

Test je založen na matici, tj. vzájemném porovnávání uvnitř Vašich zadaných hodnot, tj. do vyhodnocení nevstupuje žádná interpretace.
Vyhodnocení je provedeno automaticky s výstupem v matici čísel, v grafech a v textové podobě (viz. ukázky).

Popis - instrukce

Každému z následujících 36 pojmů (hodnot):

bůh, cestování, člověk, ďábel, děti, dětství, dobro, druhé pohlaví, já, krása, manželství, matka, nemoc, nenávist, otec, partner, peníze, politika, přátelství, radost, rodina, sex, smrt, smutek, sourozenec 1, sourozenec 2, sourozenec 3, stáří, škola, učitel, umění, vášeň, vina, zdraví, zlo, zlost

přiřazujete (viz. ukázka) vždy 8 ¨(ne více, ne méně!) z 16 následujících symbolů:

Blesk, Měsíc, Číše, Mříž, Člověk, Oko, Dům, Rty, Had, Ryba, Květina, Slunce, Kříž, Strom, Loď, Voda


ukázka automatického textového vyhodnocení 

Výsledek testu - automatické textové vyhodnocení
ARC-S 2002
Komplexy osobnosti
Jméno

Velmi blízké
Hodnota člověk je pro Vás blízká s aspektem/y: Matka
Hodnota děti je pro Vás blízká s aspektem/y: Otec
Hodnota sourozenec 1 je pro Vás blízká s aspektem/y: Otec  

 

Spojené
Hodnota bůh je pro Vás spojená s aspektem/y: Otec
Hodnota cestování je pro Vás spojená s aspektem/y: Bůh, Otec
Hodnota člověk je pro Vás spojená s aspektem/y: Otec
Hodnota ďábel je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina
Hodnota děti je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost, Bůh
Hodnota dětství je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost, Otec
Hodnota dobro je pro Vás spojená s aspektem/y: Matka
Hodnota druhé pohlaví je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost
Hodnota já je pro Vás spojená s aspektem/y: Matka
Hodnota krása je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost, Matka, Otec
Hodnota matka je pro Vás spojená s aspektem/y: Smutek, Otec
Hodnota nemoc je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina
Hodnota nenávist je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina
Hodnota otec je pro Vás spojená s aspektem/y: Bůh, Matka
Hodnota partner je pro Vás spojená s aspektem/y: Matka
Hodnota politika je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina
Hodnota přátelství je pro Vás spojená s aspektem/y: Bůh, Otec
Hodnota rodina je pro Vás spojená s aspektem/y: Bůh
Hodnota sex je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost, Vášeň
Hodnota smrt je pro Vás spojená s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota smutek je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina, Matka
Hodnota sourozenec 1 je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost, Matka
Hodnota stáří je pro Vás spojená s aspektem/y: Matka
Hodnota škola je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina
Hodnota umění je pro Vás spojená s aspektem/y: Smutek, Vina, Matka
Hodnota vina je pro Vás spojená s aspektem/y: Smutek
Hodnota zdraví je pro Vás spojená s aspektem/y: Bůh, Otec

Opačné
Hodnota dětství je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Vina
Hodnota nemoc je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost, Otec
Hodnota politika je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Matka, Otec
Hodnota přátelství je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Vášeň
Hodnota radost je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Vina
Hodnota smutek je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Vášeň
Hodnota sourozenec 1 je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Vina
Hodnota stáří je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Vášeň
Hodnota umění je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost
Hodnota vášeň je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek
Hodnota vina je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost

Celkové ladění
Celkové ladění Vaší osobnosti ovlivňují negativní aspekty smutku a viny.
Výrazně pozitivně jste v testu hodnotil/a: 7 body.
Výrazně negativně jste v v testu hodnotil/a: 12 body.

13.12.2002 9:13
copyright Marek Páral, 2002
marek.paral@centrum.cz
 


ukázka 2 (srovnání teprve ukazuje hodnotu testu)

Výsledek testu - automatické textové vyhodnocení
ARC-S 2002
Komplexy osobnosti
Jméno

Totožné
Prázdné

 

Velmi blízké
Hodnota ďábel je pro Vás blízká s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota děti je pro Vás blízká s aspektem/y: Radost, Bůh
Hodnota dobro je pro Vás blízká s aspektem/y: Radost
Hodnota druhé pohlaví je pro Vás blízká s aspektem/y: Radost
Hodnota já je pro Vás blízká s aspektem/y: Radost, Bůh
Hodnota nenávist je pro Vás blízká s aspektem/y: Smutek
Hodnota partner je pro Vás blízká s aspektem/y: Radost
Hodnota politika je pro Vás blízká s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota přátelství je pro Vás blízká s aspektem/y: Radost
Hodnota radost je pro Vás blízká s aspektem/y: Vášeň
Hodnota sourozenec 1 je pro Vás blízká s aspektem/y: Matka
Hodnota nevěra je pro Vás blízká s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota věrnost je pro Vás blízká s aspektem/y: Radost, Vášeň
Hodnota vášeň je pro Vás blízká s aspektem/y: Radost
Hodnota zdraví je pro Vás blízká s aspektem/y: Radost, Bůh
Hodnota zlo je pro Vás blízká s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota zlost je pro Vás blízká s aspektem/y: Smutek

Spojené
Hodnota bůh je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost, Matka
Hodnota člověk je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost, Vášeň, Otec
Hodnota děti je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň
Hodnota dobro je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň, Bůh
Hodnota druhé pohlaví je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň, Bůh, Otec
Hodnota já je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň
Hodnota krása je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň
Hodnota manželství je pro Vás spojená s aspektem/y: Matka
Hodnota matka je pro Vás spojená s aspektem/y: Bůh
Hodnota nemoc je pro Vás spojená s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota nenávist je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina
Hodnota otec je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň
Hodnota partner je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň, Bůh, Otec
Hodnota přátelství je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň, Bůh
Hodnota radost je pro Vás spojená s aspektem/y: Bůh
Hodnota rodina je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost, Bůh
Hodnota sex je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň, Otec
Hodnota smrt je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina
Hodnota smutek je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina
Hodnota sourozenec 1 je pro Vás spojená s aspektem/y: Bůh
Hodnota věrnost je pro Vás spojená s aspektem/y: Bůh, Otec
Hodnota stáří je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina
Hodnota škola je pro Vás spojená s aspektem/y: Matka
Hodnota umění je pro Vás spojená s aspektem/y: Radost, Vášeň
Hodnota vášeň je pro Vás spojená s aspektem/y: Otec
Hodnota vina je pro Vás spojená s aspektem/y: Smutek
Hodnota zdraví je pro Vás spojená s aspektem/y: Vášeň
Hodnota zlost je pro Vás spojená s aspektem/y: Vina

Opačné
Hodnota bůh je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek
Hodnota cestování je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota člověk je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek
Hodnota ďábel je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost, Bůh
Hodnota děti je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota dobro je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota druhé pohlaví je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota já je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota nemoc je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost, Vášeň, Bůh, Otec
Hodnota nenávist je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost, Vášeň, Bůh
Hodnota partner je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota politika je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost Bůh
Hodnota přátelství je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota radost je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota rodina je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota smrt je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost Vášeň, Otec
Hodnota smutek je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost Bůh
Hodnota sourozenec 1 je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek
Hodnota nevěra je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost Bůh
Hodnota věrnost je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina
Hodnota učitel je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Bůh
Hodnota umění je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Vina
Hodnota vina je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Radost
Hodnota zdraví je pro Vás vzdálená až opačná s aspektem/y: Smutek, Vina

Celkové ladění
Celkové ladění Vaší osobnosti je pozitivní
Výrazně pozitivně jste v testu hodnotil/a: 38 hodnot.
Výrazně negativně jste v v testu hodnotil/a: 28 hodnot.
8.1.2003 15:13
copyright Marek Páral, 2002   

Download
| Test ARCS2002 || test_arc-s2002.zip || 213Kb || staženo: 6882x |

| Holotropní dýchání | | Texty | | Občasný blog | | Autor | | Zábava | | Moje |
| 2006-07-25 13:49 || marek | | čten: 32767x , naposled: 2017-07-25 11:34 | | || | | ||

K tomuto článku je jeden komentář, přidej svůj názor >>>

141. sdfsa (sdfs, 2011-04-27 08:50:13) odpovědět
sdfsadf

Léčivý pohled na skutečnost
Článek o Rodinných konstelacích pro ČAPZ

Rodinné konstelace – léčivý pohled na skutečnost 
Mgr. Marek Páral, http://konstelace.arcs.cz

    

    O rodinných konstelacích se píše velmi obtížně. Je doslova nemožné zprostředkovat slovy zážitek, který má tolik rovin a dotýká se člověka na tak hluboké úrovni. Nabízím vám proto takový ukázkový seminář…

    Skupina asi patnácti lidí sedí v kruhu, většina je tu poprvé, navzájem se neznají. V čele jsou dvě židle, pro lektora a pro klienta. Úvodní přednáška je spíš jen stručnou instruktáží, několik slov o Bertu Hellingerovi, objeviteli metody a čas na otázky přijde až poté - až budou i ti, kteří jsou zde poprvé, mít alespoň první představu, co to vlastně rodinné konstelace jsou.

    Ptám se účastníků, kdo již tuto metodu zná, prosím všechny o důvěrnost, vzájemnou úctu a pozornost, zároveň je upozorňuji, že odpovědnost sama za sebe zůstává stále v jejich rukou. Po krátké meditaci - zaměření pozornosti k tady a teď, přichází na řadu první konstelace pro zájemce z řad účastníků semináře.

    Jako první se ptám, co klienta, v tomto případě klientku přivádí? Aspoň pro tuto chvíli si všichni tykáme, usnadňuje to kontakt a především práci při střídání různých rolí v samotné konstelaci. Už v úvodu jsem upozornil, že není třeba podrobné vyprávění celého životního příběhu, naopak – čím stručnější zadání, tím lépe – „mám problém se vztahy, s rodiči, s prací, cítím se mimo, jsem nemocný…“ 

    Klientka, žena kolem čtyřicítky, chce porozumět tomu, proč jsou vztahy v její současné rodině tak chladné. Trápí ji hlavně, proč k ní má tak daleko její syn.

    Konstelace ale nejsou individuální práce. Dokonce ani v tom smyslu, že by pozornost byla zaměřena jen na osobu klienta, jen na jeho příběh. Ten je v konstelacích vnímán jako nedílná součástí většího příběhu, většího systému - rodinné konstelace jsou systémová práce. Nikdo nejsme jen ostrov a svůj život z větší části neurčujeme svou vůlí, naopak z větší části jsme určováni tím, odkud přicházíme – nejvíce rodinou. Odtud je již blízko k myšlence, že nelze hledat štěstí jen sami pro sebe, že je třeba hledat rovnováhu celku.

    Ptám se tedy, kdo všechno patří do klientčiny rodinu, kdo vytváří její celek. To je to, co je pro konstelaci důležité, fakta, žádné interpretace. Se zvláštní pozorností se ptám na některé důležité momenty: Zemřel někdo v rodině mladší 40 let? Byl někdo z rodiny vyloučen, zapomenut, o někom se nemluví? Byl někdo v klášteře, vězení, v léčebně? Existují v rodině nějaké majetkové křivdy, např. vyvlastnění? Prožil někdo velké utrpení, např. koncentrační tábor? Spáchal někdo sebevraždu? Byl někdo dlouhodobě nebo těžce nemocný? Byl v rodině potrat nebo potraty? Měli jste vy, vaši rodiče či prarodiče předchozí vztahy, tj. jsou nějací bývalí partneři? To všechno dvě, někdy i více generací zpět.

    Z osob jmenovaných klientkou vybírám ty, kterých si myslím, že se problém týká, a vyzývám klientku, aby si pro tyto členy vybrala z přítomných zástupce. Pokud možno muže za muže a ženy za ženy, ale není to bezpodmínečně nutné, na semináře chodí ostatně stále převaha žen. Klientka si má vybrat zástupce také sama za sebe.

    V tomto případě jsou to zástupce za klientku, jejího manžela a jejich syna. Vybrané zástupce nejdříve jen nechám postavit do řady, a teprve až jsou vybráni všichni, bere každého z nich klientka zezadu za ramena a odvádí je na jejich místo v prostoru kruhu. Bez přemýšlení, bez plánu, podle okamžitého impulsu, intuice. Také bez dalšího polohování či vysvětlování, vše v tichu a za pozornosti celé skupiny. Když jsou zástupci rozestaveni, klientka se posadí a jejím hlavním úkolem je pouze pozorně sledovat, co se bude dít. Ještě zopakuji, kdo je kdo, prosím zástupce, aby k sobě byli nanejvýš pozorní a upřímní, všímali si všeho, co se děje jak v jejich tělech, tak emocích i myšlenkách – a, ano, toto je samotná rodinná konstelace.

    Zdá se to prosté - a na jisté úrovni to prosté, přirozené je - ale k pochopení řádu, který se zde projevuje, je dlouhá cesta. Nejen pro ty, kteří chtějí konstelace vést, ale i pro samotné účastníky.

    Matka se dívá kamsi ven, syn zdá se nic nevnímá, manžel stojí stranou, hledí na manželku jakoby v očekávání.

    Přestože tito lidé – zástupci - ty, které právě hrají, nikdy neviděli, jsou s nimi v této chvíli ve spojení, cítí jejich emoce - hluboké existenciální pocity týkající se jejich místa ve světě, v této rodině, někdy dokonce cítí například symptomy tělesného zranění či handicapu. Jakoby tato rodina existovala právě teď a tady. A to v jakémsi svém nadčasovém obraze, kondenzátu vztahů a osudů.

    Ptám se každého ze zástupců, jak se cítí, chci co nejstručnější a nejvýstižnější odpovědi. V této konstelaci zpočátku žádné výrazné pocity nejsou.

    Žena: nic zvláštního necítím, není mi dobře.
    Manžel: manželka je nepřítomná, je daleko.
    Syn: moc se mě to netýká.

    Vybírám z publika dalšího zástupce, ženu a stavím ji naproti zástupkyni klientky. Každá změna v konstelaci mění celé pole, pocity, cítí to i ti i diváci, bezděčně reagují na to, co se děje uvnitř kruhu. Zástupkyně klientky ožívá, fascinovaně se dívá na nově příchozí. Ptám se jí, zda tuší, kdo by to mohl být. Neví. Ptám se klientky, jestli si ještě dodatečně nevybavuje, zda někdo v rodině nezemřel nebo nebyl vyloučen? Klientka váhavě zmiňuje, že její matka měla možná ještě před jejím narozením potrat. Ptám se zástupkyně klientky, jestli by žena, kterou jsem přivedl do konstelace, mohl být její sourozenec. Jen přikyvuje. Přivádím do konstelace ještě zástupce za matku a otce klientky. Stavím je proti mrtvému dítěti.

    Matka: je to dávno, už je to pryč.
    Žena: je mi hůř, když to řekla
    Stavím rodiče proti zástupkyni klientky. Chci aby jim žena řekla:
    Žena: Mami, tvůj smutek nechávám tobě. Chtěla jsem ti pomoct, ale co patří tobě, ti nechávám. Matka sklání hlavu. Stavím otce těsně vedle ní, mrtvé dítě proti nim. Chci po nich, aby řekli:
    Oba: je nám líto, že tu nemůžeš být s námi, v našich srdcích máš pořád svoje místo, patříš k nám. 
    Matka pláče, oba dítě objímají. Chci aby řekli zástupkyni klientky:
    Matka: to je tvůj starší sourozenec, moc nás bolelo, když odešel. 
    Žena: je mi lehčeji, ano, je to úleva, chtěla bych teď za sestrou. Objímají se.
    Chci po klientce, aby řekla svému sourozenci, sestře:
    Žena: je mi líto, že tu nemůžeme být spolu, v mém srdci máš pořád svoje místo. Potom ještě:
    Žena: dívej se na mě prosím přátelsky, jestli tu zůstanu o trochu déle.
    Stavím ženu zpátky čelem k současné rodině. Ptám se, zda se něco změnilo?
    Žena: teď je vidím
    Muž: ano, teď cítím, že je tu s námi
    Prosím ještě zástupkyni klientky, aby představila svoji sestru své současné rodině.
    Žena k manželovi a synovi: toto je moje sestra, moc nám všem chyběla, moc mi chyběla. Teď jsem tu s vámi. Prosím otce a syna, aby se mrtvé poklonili. Pak stavím otce, ženu a syna vedle sebe a vyzývám klientku, aby se vyměnila se svojí zástupkyní a zaujala svoje místo ve své rodině. Klientka se rozhlíží, pak objímá syna. Jsem tady, říká sama. Pro syna je v pořádku stát teď vedle matky. Tím konstelaci končíme, prosím klientku, aby si tento obraz vzala s sebou a zástupce, aby vystoupili ze svých rolí.

    V konstelacích se uvolňuje mnoho emocí, ale ty nejsou cílem, konstelace nejsou katarzní technika, cílem je obraz – onen původní, narušený, a pak nový, harmonický, v němž dosud zablokovaná energie okamžitě začíná proudit celým systémem.

    S konstelacemi si můžeme bezprostředně zakusit, že hluboká pouta existují, přestože na ně přestáváme věřit. A že jsou velmi silná – tak, že jim nemůžeme přikazovat. Přesto či právě proto se je snažíme obelstít, vyhnout se bolestným zkušenostem. Na povrchu je to možné, ale uvnitř ne. Duše ví, kdo ji přivedl na svět, kdo je otcem a matkou, ví, koho miluje, ať je to přijatelné nebo ne, ví, koho nemiluje, ač by snad milovat měla, ví o hlubokém smutku, ač se člověk směje. A pokud cokoli z toho člověk neprožije sám, musí se najít někdo jiný - blízký - kdo tento neprožitý osud, bolest či lásku vezme na sebe. Aniž by to tušil. A toto jsou konstelace schopny ukázat a už jen tímto vyjevením, jak se věci mají, léčit. V konstelacích není třeba nic měnit, zpracovávat, řešit, stačí jen nechat prostor pro to, co je. Je to léčivý pohled na skutečnost. Rodinné konstelace nejsou rituál, je to „jen“ nahlédnutí – takto se věci mají, a ať jsou jakkoli těžké, říkám jim „ano“.

    Postavení rodinné konstelace vypadá velmi jednoduše, ale v tom malém prostoru a čase se děje nesmírně mnoho na mnoha úrovních. Konstelace je pohledem na to, jak se věci mají. A tím, že spatříme nerovnováhu, máme šanci ji uzdravit, nalézt harmonii, přirozený řád, ve kterém může láska volně proudit. Je to řád, ve kterém:

•     Každému je dáno místo, které mu náleží
•     Každému je prokázaná úcta, která mu náleží
•     Každý přijme odpovědnost za tu svoji část vztahů a přenechá odpovědnost těch druhých těm, komu patří
•     Každý nese svůj osud sám takový jaký je se vším dobrým i zlým – ani nepřebírá osud nikoho druhého, ani ten svůj neuvaluje na druhé.
•     Je to řád, v němž láska neříká – miluji tě, proto vezmu tvé utrpení na sebe, ale – z lásky k tobě udělám ze svého života to nejlepší.
•     Řád, kde děti jsou dětmi a rodiče rodiči, takže děti nemusí být předčasně dospělé a rodiče se o ně neopírají, tj. děti jsou malé a rodiče velcí, děti berou a rodiče dávají.
•     Kde děti přijímají své rodiče - takové, jací jsou.
•     Kde zapomenutí členové zaujímají svoje místo v rodině a jsou přijati zpět do srdcí ostatních.
•     Kde manželka je svému muži ženou a manžel své ženě mužem. Ne dcerou, synem, matkou či otcem.
•     Kde je ve vztazích rovnováha mezi braním a přijímáním.
•     Kde ti, kteří přišli první jsou první a poslední poslední.
•     A konečně – kde láska i bolest přijaty takové jaké jsou.

    Těch mnoho příběhů, které jsem v konstelacích viděl, mi ukázalo, že není nic, co by nebylo možné – dokonce důstojně – prožít. Naopak, všechno je nutné prožít, naplno s očima otevřenýma. Jinak se neprožité vrací nebo se přesunuje na jiné, které tím nutíme žít, co sami odmítáme. Čím víc je člověk schopen prožít jedné strany, tím víc může prožít i tu druhou. Láska a bolest jsou dvě strany téže mince – jaký smysl by mělo rozloučení, kdyby nebylo setkání! A konstelace jsou takovým místem neuvěřitelných setkání, ve která už jsme ani nedoufali, setkání ve světě rozděleném dlouho nahromaděnou bolestí.

    Rodinné konstelace nejsou vracením se do minulosti ani snahou měnit, co už se změnit nedá. Je to nacházení své vlastní síly, kterou máme, pokud jsme v kontaktu se svými kořeny, s tím, odkud přicházíme. Hledáme cestu k našim skutečným, hlubokým a opravdovým pocitům - k bolesti a lásce. To jsou základní polarity, v nichž plyne život z dávné minulosti skrze naše předky k nám a skrze nás dál k našim dětem. Tyto primární pocity, primární síly jsou nesmírně silné, jsou silnější než my, nemáme je pod kontrolou a už v jejich pouhé blízkosti jsme bezmocní a zranitelní. Pokud se ale této větší síle nevydáme, pokud utíkáme, zavíráme se, obviňujeme, snažíme se být silnější, pak s touto silou ztrácíme kontakt a po čase se ocitáme mimo proud života, mimo proud vlastní životní síly, mimo ostatní. V konstelacích tuto sílu hledáme.
    
    Dnes již existují také firemní, finanční, mužské, ženské, abstraktní, šamanské, astrologické, archetypální a mnohé jiné konstelace, ale pro mě jsou stále nejsilnější ty rodinné, neboť rodina to je místo, kudy vcházíme do světa, místo našich kořenů.

    Na závěr ještě malou poznámku: Rodinné konstelace se v současnosti velmi šíří. Na první pohled se zdají velmi snadné a špatná kvalita se těžko prokazuje. K jejich vedení - i absolvování je však třeba velké úcty a pokory – a také hluboká znalost toho, čemu Bert Hellinger říká řád lásky. Buďte proto opatrní při výběru lektora a důvěřujte svým pocitům.

    Stránky autora článku - http://konstelace.arcs.cz, konstelace@arcs.cz

    

    

| Rodinné konstelace | | Texty |
| 2006-07-25 13:48 || marek | | čten: 32767x , naposled: 2017-07-25 11:31 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Remake otčenáše

Demona

Otče náš, jenž jsi nám nebem.
Matko naše, jež jsi nám zemí.
Z vaší lásky zrozen vás ctím,
váš zákon je mou vůlí
a vaše láska mým světlem
jak v životě, tak ve smrti.
Hojnost přijímám s pokorou
a děkuji za strázeň.
Sebe přebírám do péče
a mnohým tak daruji.
Co přichází mě rozechvívá,
hýčkají mě ruce zázraků.
| Texty | | Občasný blog |
| 2005-03-09 12:58 || marek | | čten: 32767x , naposled: 2017-07-25 12:34 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Rodinné konstelace
Jak probíhají rodinné konstelace
Jak rodinné konstelace prakticky probíhají
Kontraindikace
Co je dobré vědět než si postavíte konstelaci...
Co je cílem rodinných konstelací
Jak působí láska (přednáška B. Hellingera)
Úvodní slovo B. Hellingera při semináři v Lipsku
Skrytá symetrie lásky - kniha o rodinných konstelacích
Láska, která osvobozuje - připravovaná kniha


Bert Hellinger, zakladatel Rodinných konstelací, objevil, že děti na sebe často berou role těch, kteří předčasně zemřeli, byli ze systému vyloučeni, či utrpěli bezpráví. Děti se podvědomě identifikují s těmito předky, a tím se naleznou vzhledem ke svým rodičům a ostatním členům rodiny v chybném postavení, nemohou žít v míru a vrozená posloupnost rodiny je tím poničena. V tomto procesu se nejedná o projekci, ale o zbloudilou lásku, o hlubokou potřebu lásky, harmonie a sounáležitosti. To je také důvod, proč stěžejní záležitostí při této práci je hledání lásky. Je-li jednou objeveno místo, kde může plout, řešení je možné a všichni členové konkrétního systému naleznou opět jejich přirozené místo.

Přestože během cesty do Rodinných konstelací přichází mnoho emocí, hlavní orientace je zaměřena na fakta a události, jako jsou předčasná či náhlá smrt, zděděné defekty, potlačení či zapomenutí členové rodiny, zločiny atd. Takovéto události mají destruktivní dopad na posloupnost systému a pro znovuobjevení rovnováhy na sebe následující generace bere lítost, vinu a trest, nevědomě vedoucí k náhlému sklonu. Příčiny mnoha sebevražd se nalézají právě zde. Je překvapivé, jak silnou roli pro nás hraje naše krev a náš genetický původ. Je to něco, co není možné cítit, a proto lidé žijí úděly jiných, aniž by si toho povšimli. Sestavení Rodinné konstelace vynese onu poničenou strukturu na světlo a pak je možné na ní pracovat.

Zde krátký úvod Berta Hellingera o tom, co jsou konstelace >>>
tady si můžete přečíst přednášku B. Hellingera o celku rodinných konstelací>>>

zpět


Kontraindikace: Rodinné konstelace nejsou náhražkou psychoterapie ani lékařské péče, účast na semináři je tedy zcela ve vaší zodpovědnosti. Zásadní kontraindikací je vliv alkoholu a drog. V případě aktuálního psychiatrického léčení či medikace je také vaší odpovědností informovat jak nás tak svého ošetřujícího lékaře.

Jak konstelace prakticky probíhají

Než si necháte postavit vlastní konstelaci, doporučujeme nejdříve několik konstelací shlédnout. Budete pak mít z vlastní konstelace větší užitek, budete více chápat, co se děje.

K vlastní konstelaci je třeba určité připravenosti, konstelaci si nelze vynutit ani předem postavit v hlavě. Nechte konstelaci přijít k sobě.

Což vám ovšem nebrání v tom, abyste nám napsali či zavolali a předem si konstelaci zamluvili >>>:)

Doporučujeme nejdříve stavět konstelace své původní rodiny (vaši rodiče...), až poté vaší současné rodiny (manželka, děti...).

K tomu postavit  si konstelaci vás jistě přivedl nějaký problém, máte určitou motivaci. Tuto motivaci po vás bude chtít vědět ten, kdo vaši konstelaci povede. Ještě předtím je dobré zjistit si o své rodině některá fakta:

Co je dobré vědět, než si postavím svoji konstelaci

  • kdo ve vaší rodině zemřel mladší 40 let? 
  • kdo z rodiny byl "vyloučen", zapomenut, o kom se nemluví? 
  • kdo z rodiny byl v klášteře, vězení, v léčebně?
  • byl někdo z rodiny knězem, jeptiškou?
  • existovaly v rodině nějaké majetkové křivdy (např. vyvlasnění)? 
  • prožil někdo v rodině velké utrpení (např. koncentrační tábor)? 
  • spáchal někdo sebevraždu?
  • byl někdo dlouhodobě nebo těžce nemocný?
  • byl ve vaší rodině potrat?
  • měli jste vy, vaši rodiče či prarodiče předchozí vztahy (tj. bývalí partněři)
  • Dobré je podívat se na tyto věci alespoň dvě nebo tři generace nazpět.
pozn.: rodinné konstelace nejsou určeny pouze pro takto "těžce postižené" rodiny, toto jsou pouze nejsilnější akcenty

Pokud máte konkrétní motivaci (vztahy, peníze) zaměřte se na podobné problémy ve vaší rodině.

Tato fakta spolu s motivací prezentujete před skupinou (která je - slovně - zavázána k důvěrnosti).

Nikoho nejmenujete, neuvádíte žádné podrobnosti, data ani charakteristiky, pouze základní fakta. Na výslovné přání je možné tyto údaje sdělit pouze vedoucímu konstelace. Přesto je dobré skupině a především představitelům sdělit alespoň "zápletku příběhu".

Také budeme chtít vědět, kdo všechno patří do vaší rodiny - rodiče, sourozenci, potraty, expartneři vás, vašich rodičů příp. prarodičů, vaši partneři, děti.

Vedoucí konstelace podle tohoto vašeho "zadání" vybere ty členy systému, které považuje za relevantní.

Představitele těchto členů si sami vyberete z přítomných (a tomu ochotných). Není důležitá fyzická podobnost, snažte se vybírat ženy za ženy a muže za muže, i když ani to není podmínkou. 

Vybraného člověka slovy požádejte, jestli souhlasí s tím zahrát vám příslušníka vaší rodiny a odveďte ho do řady před skupinou.

Vyberete také představitele za sebe.

Nyní přichází pro vás klíčový moment. Nepřemýšlejte, nekombinujte. Důvěřujte své intuici, dýchejte do břicha, můžete zavřít oči, a přitom položte představiteli ruce zezadu na obě ramena a pomalu ho odveďte v prostoru na místo, na které patří. Pouze to, žádné polohování, žádné instrukce. Vše v tichu.  

Odveďte tak jednoho po druhém, a pak se posaďte na svoje místo a dívejte se, nechte na sebe to, co vidíte působit. 

Pokud máte pocit, že byste měli ještě doplnit nějou informaci, na kterou jste při úvodním rozhovoru zapomněli, udělejte to

Nyní je důležité, aby představitelé plně důvěřovali svým pocitům. Vaše pocity nejsou jen vaše pocity, jde o pocity těch, které představujete. Pozorně je vnímejte a snažte se do nich nezasahovat, necenzurovat je.

Vedoucí konstelace vás může vyzvat, abyste tyto svoje pocity, impulsy následovali. Nebo se vás na ně přímo zeptá.

Odpovídejte přímo a jednoduše. Mnoho slov umořilo osla a rozptýlilo energii. Stačí - "je mi dobře, je mi špatně, bolí mě břicho, chce se mi smát, toho mám rád, toho ne, ta mě přitahuje..." Sdělujte i pocity, které nejsou obvyklé nebo "správné". Sexuální přitažlivost k dítěti, nenávist k rodičům, mateřské pocity k manželce...

Co se bude dít dál záleží hlavně na vás - představitelích. Vedoucí konstelace vás může přestavět, může vás požádat, abyste řekli určité věty (pokud můžete), ale řídí se podle vašich signálů (a samozřejmě řádu lásky:).

Konstelace nejsou katarzní technika, silné emoce nejsou podmínkou dobré konstelace. Přesto se jim nebraňte. Železo se lépe ohýbá nahřáté a emoce jsou takovým ohněm, který dokáže prolomit ledy. Dobré je ale v každém případě "zůstat zde" - emoce bez vědomého prožití, slepé záchvaty jsou pouze dalším útěkem.

Rovněž Happy End s hromadou objímajících se není podmínkou dobré konstelace. Někdy je to prostě tak a úkolem konstelací není věci měnit, ale ukazovat takové, jaké jsou.

Konstelace trvá od 20 do maximálně (+-) 60 minut.

Většinou v závěrečné fázi postaví vedoucí konstelace toho, kdo si ji zadal, na své místo do systému.

Na závěr vyzve vedoucí konstelace, aby všichni představitelé vystoupili z rolí.

Častou otázkou je - co dělat, když se nepodaří vystoupit z role. Odpovídáme - pokud to jen jde, nechte to, co se stalo na sebe působit. Jestli se vás něco dotklo, zřejmě se vás to týká, dožaduje se to pozornosti, dostali jste příležitost se o sobě něco dozvědět, na sobě pracovat. Často je hraní v konstelaci silnějším prožitkem a působí více než vlastní konstelace. 

Pokud to nejde, věnujte se něčemu jinému, pokud možno fyzickému. Chůzi, práci, studené sprše.
Pokud usoudíte, že je to vážné (platí i pro zadavatele), pište nám, volejte.

Konstelace však působí pomalu, v hloubce. Nespěchejte proto s další konstelací. Dva měsíce je minimální čas, rok dobrý čas, dojít vám může ledacos i po dvou letech. 

Nesnažte se také konstelaci uchopit hlavou. Slova a intelektuální schémátka jsou pokusy o kontrolu, pokusy omezit možný vliv konstelace. Nebojte se, konstelace to s vámi myslí dobře.

Jak poznáte, že se to povedlo? Aniž bychom se snažili o alibismus, musíme říct, že těžko. Často to, z čeho máme těžkou hlavu, že jsme neodvedli nejlépe, se časem ukáže, jako správná trefa a naopak, velký happy end na place nezmění nic ve skutečnosti. Konstelace jsou přece jen trochu kouzlo - pokud je jsou všichni zůčastnění připravení, děje se vše samo.

Je nějaké nebezpečí? Myslíme, že největší nebezpečí je, že se mineme. Navzájem s vámi, s energií, kterou jsme navzájem do skupiny přinesli, s příběhem, s pointou. Díky tomu, že konstelace pracují prostřednictvím skupiny a na hluboké úrovni, není možné je osobně zneužít. Pokud by k něčemu takovému došlo, zůstane to pouze na povrchu, nebudou to konstelace.

A úplně na konec - co je cílem rodinných konstelací?
Není to vracení se do minulosti ani snaha měnit, co už se změnit nedá. Je to nacházení své vlastní síly, kterou máme, pokud jsme v kontaktu se svými kořeny, s tím, odkud přicházíme, kdo jsme. Hledáme cestu k našim skutečným, hlubokým a opravdovým pocitům - k bolesti a lásce. To jsou základní polarity, v nichž plyne život z dávné minulosti skrze naše předky k nám a skrze nás dál k našim dětem. Tyto primární pocity, primární síly jsou nesmírně silné, jsou silnější než my, nemáme je pod kontrolou a už v jejich pouhé blízkosti jsme bezmocní a zranitelní. Pokud se ale této větší síle nevydáme, pokud utíkáme, zavíráme se, obviňujeme, snažíme se být silnější, pak s touto silou ztrácíme kontakt a po čase se ocitáme mimo proud života, mimo proud vlastní životní síly, mimo ostatní. V konstelacích tuto sílu hledáme.


Marek Páral

Související texty
Konstelace s vtipem
Foto z konstelací

Linky:
Rodinné konstelace >>>

| Texty | | Autor |
| 2005-01-18 19:35 || marek | | čten: 32767x , naposled: 2017-07-25 12:09 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Interview with the vampyre
Moderní americký thriller jako mýtus o člověku ve světě
 film s Tomem Cruisem a jeho překvapujici mytologicke, archetypální & aktuální souvislosti. Transakční analýza příběhu a současné společnosti.

I. Mýtus

Dřívějšímu člověku pomáhali v orientaci v jeho světě mýty. Člověk byl v mýtickém vyprávění zobrazen ve svých různých aspektech, které představovaly různé postoje ke světu. Tak bylo posluchačům takovéhoto vyprávění názorně ukázáno, kam které postoje vedou, tedy kterým směrem je záhodno se vydat.

Dnešní doba je dobou informací, přesto si stěžuje, že jí chybí mýtus, příběh skutečně hluboký, příběh - učitel.

Není to však mýtus, který chybí. Je to schopnost mýtického vidění. Schopnost rozeznávat sebe v příběhu, sebe ve světě. Že se vytrácí schopnost vnímat svět ne pouze jako objektivní, na mě nezávislý, ale jako mé dílo, v němž se shlížím. "Celý život si myslíme, že se díváme z okna, zatímco ve skutečnosti hledíme do zrcadla", praví na toto téma klasik.

Mýty ale stále existují. A to tam, kde bychom je nejspíš ani nehledali.

II. Děj filmu (znalí přeskočí):

Hlavním hrdinou tohoto filmu je Louis, mladý američan ze střední vrstvy, farmář (otrokář neboť jsme na jihu Ameriky a v osmnáctém století), jemuž při porodu zemřela žena i dítě. Zoufalý ztrátou je odhodlán zemřít a pokouší smrt. 

Místo smrti však přichází Lestath, upír. A dává mu volbu - zemřít nebo se stát upírem. Louis přijímá. Jeho nový život ho však nečiní šťastným. Nedokáže zabíjet tak bezostyšně jako Lestath, nedokáže se smířit se svojí novou podstatou, zbavit se pocitů viny. Je hnán z místa na místo a Lestath jej všude následuje. 

Ve městě zasaženém morovou epidemií učiní z děvčátka, kterému zemřela matka upírku a pokračují ve třech. Malá Claudie však jako upírka nemůže nikdy dospět, vyčítá to Lestathovi a nakonec jej za to otráví. Společně s Louisem pak svrhnou Lestatha do močálu a chystají se odjet do Evropy hledat jiné upíry. Těsně před odjezdem se však Lestath objevuje živý. Louis jej v bitce zapálí a podaří se mu s Claudií nalodit a odplout.

Ve Starém světě oba marně pátrají po jiných upírech. Až v okamžiku, kdy po nich pátrat přestanou, vyhledávají upíři je. Nevyřčeným vůdcem upírského společenství je Armando, který mimo jiné pořádá v podzemním divadle teatrální vystoupení pro upíří obecenstvo. Od počátku Louise přitahuje, protože ten doufá, že u něj nalezne odpovědi na své otázky. Zároveň se tím ale Louis odcizuje Claudii. Ta si proto nachází Madeleine - ženu, které zemřelo dítě - a žádá Louise, aby s ní učinil také upírku, aby nezůstala sama, až ji on opustí. Louis váhá, ale učiní to. V té chvíli se dav upírů všech tří zmocní a odvleče je do podzemí, kde Louise zazdí a Claudii s Madeleine odsoudí ke smrti slunečními paprsky. Armando o všem ví, ale zasáhne až ve chvíli, kdy je pozdě a obě upírky jsou již proměněny v popel. Louis se mstí a zapaluje podzemní sídlo upírů. Sám je ale ohrožen sluncem, když utíká. Zachraňuje jej Armando a přemlouvá ho, aby s ním zůstal. Louis odmítá a odchází.

Tento celý příběh je potom rámcován právě vyprávěním Louise, který ho v moderním New Orleans - v místě, kde příběh začal - sděluje novináři. Poslední, co novináři vypráví je, jak se naposled setkal se zesláblým Lestathem, který zde na něj čekal a chtěl, aby se k němu Louis vrátil. Louis ho odmítl stejně jako novináře, který nic z vyprávěného utrpení nepochopil a oslněn mocí a nesmrtelností upírů žádá Louise, aby z něj také učinil upíra. Louis rozhořčen mizí a novinář vylekán odjíždí. V autě na něj čeká Lestath a slibuje mu, že i on si bude moci vybrat jako Louis a že je spolu čeká skvělá budoucnost...

III. Symbolika

Chceme-li uchopit příběh jako mýtus, musíme pochopit, co která postava znamená. Představme si, že jsou všechny součástmi jednoho člověka (subjektu), ale každá vyjadřuje jinou jeho část, aspekt, postoj. Zároveň musíme sledovat okolnosti, za jakých se v příběhu postavy objevují.

Louis jako hlavní postava představuje vědomí, je nejblíže tomu, co bychom mohli nazvat subjektem - já samotným. To také vysvětluje, proč se každá z postav tak usilovně uchází o jeho přízeň. Bez vědomí totiž zůstávají pouhými nevyužitými potenciály, zesláblými stíny tak jako Lestath v závěru v New Orleans.

Lestath pak představuje agresívní, bezohledné, sobecké ego, část já, která se neohlíží na nic a vidí jen sebe. V příběhu se objevuje ve chvíli, kdy Louis ztrácí svou manželku a dítě a hledí smrti do očí. Tento okamžik je důležitý, neboť vypovídá o situaci, v níž se já (Louis) nacházelo. Především se cítilo opuštěné, osamělé, odtržené. Nebudeme snad příliš spekulovat, když situaci vyložíme tak, že já ztratilo kontakt se svojí ženskou a dětskou (vnitřní) stránkou, se svými kořeny, a to ve chvíli, kdy se ocitlo v Novém (i novém) světě, který je náročný a agresivní (mužský!) a ohrožuje jej. A kdo je potom Lestath? Upír?

Není právě upír ideálním zobrazením moderního člověka? Dravec žijící z druhých lidí, nesmrtelný, ale za cenu toho, že ztratil slunce - světlo (právě jím paradoxně smrtelný)? Jakmile jednou okusí krve navždy už ovládaný neukojitelnou touhou po ní, hnaný tak proti své přirozenosti, proti svému vlastnímu druhu. A vzpomeneme-li si na poznámku o schopnosti zrcadlení - není právě upír v zrcadlech nespatřitelný? (Nad tradičními charakteristikami upírů jako obavami před křížem či česnekem se Louis jen usmívá.)

Lestath tak představuje v příběhu nové vlastnosti, které jsou v novém světě třeba, jestliže já nechce zemřít (taková je volba, před kterou je Louis s Lestathovým příchodem postaven). Být upírem také slibuje nesmrtelnost, což je lidská touha táhnoucí se od samého rozbřesku rozumu. Upír též necítí bolest a je tu zřejmě míněna právě bolest z odloučení, z konečnosti a ze samoty, již Louis dokáže narozdíl od bezcitného Lestatha tak intenzivně cítit.

Já - Louis se ale s těmito novými vlastnostmi, s touto bezcitností nedokáže smířit - ztotožnit. I když Louis přijímá a stává se upírem, stále mu činí potíže zabíjet, chvílemi této potřebě podléhá, chvílemi odolává a živí se krysami. Jeho vztah k Lestathovi je nejblíže nenávisti. Cítíme též, že na rozdíl od něj není ještě tolik vzdálen “normální” lidské společnosti. Zkouší také prchat, ale Lestath jej všude následuje. Zkouší s ním bojovat, ale jeho druh a učitel je nesmrtelný, je součástí jeho samého.

V tomto okamžiku se na scéně - uprostřed morem zachváceného města -objevuje Claudie. Bloudící a zmítané já - Louis nalézá své ztracené dítě, od kterého jej nový svět odvádí, své nejpůvodnější, nejvlastnější nejvnitřnější já, svoji ztracenou přirozenost, čistotu, radost a důvěru. Zmůže se v té chvíli však k jedinému - ví, že děvčátko nemůže ve světě zachváceném epidemií přežít, tak alespoň pije jeho krev a utíká. Zanechává své dítě samotné, i když tím samo trpí v podzemní díře živo krysami. Kdo dá paradoxně Claudii život je Lestath. Proto je to také život upírský a dítě se stává spíše hračkou sobeckého já - Lestatha, spíše jeho návnadou pro Louise, jakousi úplatou - dárkem, o němž Lestath ve chvíli darování říká vše tím, že kolem šťastně se shledavší dvojice bláznivě tančí s mrtvolou dívčiny matky. Z dítěte se potom stává malá modla, které je vše dovoleno, vše se jí podřizuje. Jen jediné ne - nesmí dospět. Nároky malého dítěte totiž neustále poutají pozornost já - Louise a jaksi ospravedlňují jeho další upíří existenci, při níž potřebuje svoji sobeckou část - Lestatha. Také je tak zabráněno tomu, aby se spontánní, živelná část já spojila s vědomím a odebrala tak vládu a kontrolu sobeckému egu. V příběhu - aby se Claudie a Louis staly rovnoprávnými partnery, milenci, kterými ve skutečnosti jsou.

Právě tato nemožnost dospět je příčinou sváru mezi Claudií a Lestathem, a také příčinou Claudiiny msty. Utlačované vnitřní já - dle Freuda id - se stává destruktivní a bouří se proti superegu. To se však jeví jako značně odolné a vynořuje se i z bezedného močálu, takže jedinou cestou je utéct se jinam - do Starého světa, hledat své kořeny, ztracené tradice.

Aktivní hledání ve vnějším světě nepřináší výsledek. Starobylé, zapomenuté otcovské já přichází samo zosobněné fascinující postavou tajemného čtyřistaletého Armanda, až ve chvíli bezstarostnosti, protože tu celý ten čas čekalo. Předchází jej starý ironický upír chodící po stropě - snad jako symbol světa vzhůru nohama, spíše ale jako předsunutý náznak toho, že tyto tradice, původní hodnoty jsou v upíří společnosti zdeformovány do křivého úšklebku klaunského upíra. V osobě tohoto upíra-klauna je také uveden na scénu dav, společnost, můžeme říci civilizace, jíž Armando vládne (jak silně, uvidíme později).

Armando zve Louise s Claudií do divadla. Zdeformované tradice ve skutečnosti jen posluhují upírské společnosti jako vnější nátěr, jako fasáda za níž se skrývají dychtivé zuby. Předvádějí otupělému a dekadentnímu davu upírů nabubřelá představení jako úplatu za poslušnost, jako doslova oběť jejich choutkám. Zajímavě se zde objevuje kontrast mezi společenstvím upírů a “normálním světem”, když se v okamžiku, kdy se na jevišti objeví dívka - budoucí oběť, ozývají výkřiky: “Hleďme, kdo to k nám zabloudil!” Je zde přítomno tušení, že “někde” stále existuje “normální” svět, normální společnost. A opět je zde ono, kdo pozná upíra, má pouze dvě možnosti - zemřít nebo se jím také stát. A ukazuje se také charakter této tradice, která jen slouží upírské společnosti, když kdokoli čistý a nevinný jako ona zabloudivší dívka musí být obětován. Armando ji nejprve před rozvášněným davem bere pod svou ochranu a dívka se k němu na krátký okamžik dokonce choulí. Velký Otec bere dívčí nevinnost pod svou ochranu, ale jen proto, aby z ní mohl okamžik na to pít a poté ji předhodil davu. V plné síle se zde ukazuje motiv prolínající celým příběhem - totiž naprosto negativní vztah k ženskému elementu, o němž ještě bude řeč, a v náznaku pak také skutečná Armandova role, která je poněkud odlišná od toho, jak se vnějšně prezentuje.

Louis je k Armandovi přitahován. Tajemná postava nejstaršího upíra fascinuje skrytým kouzlem. Já hledá své kořeny v návratu k tradici, hledá v minulosti. A hledá učitele (řekněme Velkého Otce, snad Boha), který by byl větší, hlubší a pravdivější než omezený, sobecký Lestath. Co ale žádá tradice - Armando po já? Žaluje jej, že dovolilo svému dítěti odvrhnout superego, požaduje, aby se já milovaného dítěte vzdalo. Je nakonec jen jinou formou superega a chtěl by (stejně jako Lestath) dostat vědomé já - Louise plně pod kontrolu (což živelné vnitřní já neumožňuje). Staví ho před volbu - ono nebo já. Zároveň ale odhaluje sama sebe, říká, že není tím, čím se zdá být. Odmítá úlohu vůdce, když říká: “Kdyby tu byl nějaký vůdce, byl bych to nejspíš já,” čímž zpochybňuje svůj majestátní, lákavý a zřejmě pouze vytoužený obraz. Zoufalé já - Louis přesto podléhá.

Opouštěné dětské já - Claudie hledá úkryt (nebo se vrací ke svému původu?) a nachází Madeleine, matku, které zemřelo dítě (tím dítětem může být přímo Louis) a žádá Louise, aby z ní učinilo upírku. Louis váhá, a když tak učiní, říká, že v něm zemřelo i to poslední lidské. Stalo se tak ve chvíli, kdy byla znesvěcena a do světa upírů stržena žena-matka, poslední pouto s lidskostí, které v já zůstávalo.

Že ale i takto snížen a “zesvětštěn” zůstává symbol Velké matky stále nebezpečný, je v následující scéně Madeleine uvržena upírským davem do “sluneční kobky” spolu s Claudií a mění se tam v popel. Společnost nesnese dítě osvobozené od vlády superega a ještě navíc spojené se svým prvotním základem - matkou (tedy perspektivně silné a samostatné - nezávislé na vnější kontrole společnosti zosobněné Lestathem nebo Armandem).

Tradice se tu v osobě Armanda ukazuje ve skutečném světle jako bezmocná. Pouze přihlíží za nedovřenými dveřmi a čeká, až rozbouření davu pomine (zdá-li se, že Armando nezasahuje pouze z jakési nevysvětlitelné svévole a že chtěl-li by, stačilo by mu zvednout ruku, je to jen naše projikované přání, vidět to, co Armando představuje, jako skutečnou sílu. Pravda je taková, že proti vášni davu je cokoli bezmocné a Claudie s Madeleine jsou obětí, jíž pro sebe Armando vykupuje Louise.

Ženský prvek, jenž je v celém filmu již tak postihován (obětmi byly nejčastěji krásné dívky, hned v počátku smrt Louisovy manželky, Claudiina matka, oběť v divadle...) je tak z příběhu definitivně vymazán, a příběh tím také v podstatě končí. To, co pokračuje, je pouze dohra.

Louis se mstí upírům tak, že podpálí jejich sídlo (později, když se ale na scéně znovu objeví Lestath živý, jeví se tato pomsta jako marná - co zmůže osamocené já proti celé společnosti?!) a když utíká, je sám ohrožen sluncem. Já, které se vzbouřilo proti konvencím a své společnosti, je ohroženo příliš náhlou svobodou - světlem, hrozí mu zhroucení jeho dosavadní osobnosti postavené právě na konvencích, jeho stávající identita je ohrožena - zdá se, že umírá. Proto když se objeví Armando (tradice) v černém kočáře, nasedá k němu a nechá se odvézt. Armando jej poté přemlouvá a chce jej za společníka, což je totéž jako u Lestatha - bez účasti vědomého já je Armando jako pouhá tendence odsouzena stát se nevědomým stínem. Louis jej odmítá. Bez Claudie, kterou, jak si uvědomuje, hluboce miloval - bez svého vnitřního já, je sám mrtvý. Proto odchází a až do okamžiku, kdy se s ním setkáváme jako s vypravěčem příběhu, se “bezcílně a prázdně potuluje”. Jen se ještě jednou setká s Lestathem, který na něj stále čeká - stále je tu ta zdánlivě jednoduchá a vše řešící cesta stát se upírem, ale znovu ho odmítne.

Z příběhu tedy zbývá pochopit jeho podání ve formě vyprávění novináři a závěr. Novinář je posluchač, je to kdokoli z nás, moderní člověk. Důležitá je jeho reakce na Louisovo vyprávění. Je zcela oslepen mocí a nesmrtelností upírů a chce se jím stát také. Louis jej ještě varuje, že nic nepochopil, ale pak mizí. A potom už se objevuje Lestath a opět je tu jeho volba - kdo poznal, kdo se ocitl ve společnosti, kde jsou upíři, má jen dvě možnosti. Lestath přitom vypíná běžící kazetu s Louisovým hlasem, jako by umlčoval novinářovo či posluchačovo svědomí - svědomí člověka, jehož vědomí se chystá ovládnout namísto Louisova.

Zde je symbolické za jak rozdílných situací se stal upírem Louis, kterému zemřela žena a dítě, který trpěl a vyzýval smrt, a novinář (jako moderní člověk), který po tomtéž touží jen z nenasytné touhy po moci, po senzaci, či z nenasytnosti samé.

IV. Otázka

Byl scénárista či autor předlohy skutečně tak rafinovaný, psychologicky fundovaný a navíc geniální? Každá jeho postava má v příběhu přesné místo, každé rozhodnutí či dějový zvrat se dějí přesně tak, jak se dít musí, příběh je zrcadlem věrným do posledního detailu... Nebo je to jen daná vlastnost našich myslí, že promítají nás samotné do světa a svět do nás samých - do našich příběhů? Jistě z každého půl. Tak jako tak, jsem nesmírně ráda, že jsem se mohla s tímto příběhem setkat a doufám, že se mi podařilo jej dostatečně ukázat v mytickém světle, dostatečně ukázat jeho fascinující sílu. I to, že opravdové - “informace”, takové, které působí hluboce a opravdově, existují, ale není to záležitost množství, dostupnosti telefonu, telefaxu či internetu, je to otázka pohledu, vnímání, soustředění, trpělivosti...

 

V. Příloha - transakční analýza

základní schéma transakční analýzy:

Rodič (superego) Lestath, Armando
dospělý (ego)  Louis
dítě (id) Claudie

 

 

| Texty |
| 2005-01-03 13:20 || marek | | čten: 32767x , naposled: 2017-07-25 12:32 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Stisknout slova

Essay

 

-pokus o filozofický esej-

Zadaná témata:

1. Svět
2. Bůh
3. Já
4. Příroda
5. Člověk
6. Zvířata
7. Technika
8. Civilizace
9. Věda
10. Vědění
11. Moudrost
12. Nevědomost
13. Hloupost
14. Logos, zákon, řád
15. Chaos
16. Osud
17. Svoboda
18. Nesvoboda
19. Jistota
20. Nejistota
21. Klid
22. Neklid
23. Uměřenost
24. Láska
25. Nenávist
26. Krása
27. Ošklivost
28. Dokonalost
29. Duše
30. Tělo
31. Dobro
32. Zlo
33. Spravedlnost
34. Nespravedlnost
35. Slast
36. Bolest
37. Život
38. Cíl života
39. Smysl života
40. Smrt
41. Cíl smrti
42. Smysl smrti
43. Vražda
44. Sebevražda
45. Osamění
46. Nemoc
47. Zdraví
48. Hmota
49. Bytí
50. Nebytí

I.

Osamělá slova jakoby nabízela vlastní téma - Osamělost. Ptám se ale, odkud tato jejich osamělost pochází, kdo jim ji vnutil? Říká se přece, že vidíme věci ne jaké jsou, ale jací jsme my. My sami jsme osamělí, a tak tvoříme osamělá slova, která nás poutají do své samoty. Jsme nejenom tvůrci, ale i ti, kteří jsou tvořeni. Vypadá to, že jsme zároveň věznitelé i vězni. Jsme tak trochu jako veverka v kruhu.

II.

Jsem před těmi slovy rozpačitá. Jsou v nich staletí lidského snažení, tolik lidských životů. Jen jaksi vyabstrahovaných, vysušených a vylisovaných ve filozofickém herbáři. A já nevím, jestli jsou to otázky nebo odpovědi. Možná, že je to veverčin kruh:

Vědění jako odpověď na Nevědění, Zákon a Řád jako odpověď na Chaos, Jistota na Nejistotu, Dobro na Zlo a Láska na Všechno (podle jiných však jako odpověď na život sebevražda, na Boha Civilizace, na Smrt Nevědomost, na Všechno Nenávist.)

III.

Jsou to fascinující slova, možná samotné archetypy, božské mocnosti obsahující vykrystalizovanou zkušenost lidstva, které ale může člověk vcelku jen tušit - a být pak uchvácen jejich majestátností. Archetypy, ze kterých může žít jen část. Jako by byl řekou vinoucí se mezi horskými velikány, stužkou lesknoucí se živé rtuti mezi věčnými, nehybnými božstvy. Nezastavuj se, teč - možná ven z kruhu.

IV.

Bojím se vybrat si z těch slov jedno. Bojím se pro Duši ztratit Tělo, pro Klid Neklid, pro Jistotu Nejistotu, pro Řád Svobodu. Jak to ale bývá, s jedním přichází i to druhé, a tak aniž bych si vybrala jediné slovo, tlačí se uvnitř náhle významy všech a mně je úzko.

V.

A cítím jakési puzení poskládat všechna ta slova zpět, jedno k druhému a všechna ke všem a stisknout je k sobě tak silně, jak to jen jde, tak silně, až by všechna ožila. Vdechnout jim život nebo je všechna vdechnot do sebe a nechat se jimi proniknout, a pak vydechnout sám život. Stát se tak na okamžik Tvůrcem. Oživit je sebou a možná i sebe jimi.

Ale to by znamenalo vzdát se vlády nad nimi a nejspíš i nad sebou. Ale možná bychom se tak mohli stát něčím víc, než čím jsem byly osamělí, víc než jsme si mysleli, že jsme. Víc než jen veverkou odsouzenou běhat v kruhu.

VI.

Chtěla bych obejmout všechna ta slova a stisknout - už nejste osamělá, ani já nejsem osamělá. Jsem Láska i Nenávist, jsem Klid i Neklid jako jsem nádech i výdech a jen v tom střídání žiju a srdce mi tluče v Těle i v Duši. A Bolestí cítím Život a Smrtí Slast. Dosud jsem vraždila život slovy, teď se vzdávám slov a ona padají volně jako déšť a zem klíčí jejich vláhou - v jediném semínku jsou všechna slova a ještě víc, stejně jako možná v jednom slově všechna další. A slovo slovo ztrácí význam, jsou jen věty, jen výpovědi, jen proud, do kterého dvakrát nevstoupíš. Jen Život .

VII.

Podle Pascala je člověk jen třtinou mezi dvěma propastmi malého a velkého nekonečna. Podle jiných právě člověk tato nekonečna, tyto dvě “nelidské” propasti spojuje, obě je přesahuje. Já žiju obojí - Svobodu i Nesvobodu, Lásku i Nenávist. Já všechna slova vidím a spojuji. Jenže co je spojené, je také živé a co je živé, to se nedá uchopit. Proto se tedy možná lidé stávají filozofy, aby to jediné, živé a neuchopitelné mohli rozpojit a to rozpojené mohli uchopit. Jenže to rozdělené a uchopené, to je osamělé a mrtvé. Proto by se potom filozof měl stát člověkem, aby mohl to uchopené pustit a to puštěné spojit a oživit (nepřipomíná právě to uchopování a pouštění onu veverku v kruhu?).

VIII.

Možná mi ale něco uniká a právě toto, je ta nejhlubší filozofická kontemplace. Vidět všechna ta slova a vidět tak to veliké kolo jsoucna. Buddhův tisíciplátkový květ lotosu, Karman, prostě Pravdu.

IX.

Nejsem přece Frankenstein, sešitá z nesourodých plátů - jsem Dobro i Zlo, protože s jedním je tu i to druhé.Ve Společnosti vychutnávám Samotu a o Samotě Blízkost, v Nemoci chválím Zdraví, v Hmotě slavím Ducha, v Těle Duši, v Člověku Zvíře a ve Zvířeti Člověka. V Osudu Svobodu a v Nejistotě Boha. A v mlčení filozofii.

X.

Přece ale jen to stálé hledání nekončí. Které z těch slov je smysl a které konečná odpověď? A zatímco hledám, spojuji na papíře slova a zase je rozpojuji, mění se to samo spojování a rozpojování v tanec. Mění se v tu řeku, do které dvakrát nevstoupíš. A ta řeka je možná odpověď. Novodobé první přikázání prý zní: jestliže můj obraz netančí, nejsem to já, jestliže netančíš, nejsi Bůh! A tak říkám, že raději nebudu Logem, jestliže to slovo - ten Řád není řádem tance, pak budu raději Chaosem! Nechci být Krásou, jestliže je to strnulá krása chladného reklamního bilboardu, to raději živou Ošklivostí! Nechci být Smyslem ani Cílem Života, jestliže by to měl být život bez smíchu. Pak chci být raději Smrt, která možná vyděsí až k životu!

XI.

A tak chci stisknout slova, až se roztaví jejich omezené významy, jako řeka rozemílá hory a odnáší je do moře. Stisknou je až dojde ke kvalitativnímu skoku do neznáma a po zádech přeběhne zamrazení ze závanu posvátna. Až Bůh pronikne do Světa a pronikne Člověka i Přírodu, až se Duše nerozlučně spojí s Tělem, až Smysl života nebude jiný než Smysl smrti, až Cíl bude tentýž jako Smysl a Vražda nebude ničím jiným než Sebevraždou.

XII.

A filozofie ničím jiným než životem.

 

| Texty |
| 2005-01-03 13:18 || marek | | čten: 32767x , naposled: 2017-07-25 11:30 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Freud
Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Freud

Oidipský komplex – obecně platný nebo jen Freudův?
Od-byvatel nevědomí
rodinná konstelace Sigmunda Freuda

Freud.
Obdiv. Úžas. Oněmění. Úcta. Bázeň.
Ale také odstup, chlad, rozmrzelost, zloba.
Rozpornost.
Snad každý student se někdy nad Freudovým životopisem podivil velikánovým neurózám a množství problémů, s nimiž se Freud celý život potýkal.
Nutkavé doutníky, kterých se nedokázal vzdát ani přes rakovinu čelisti, časté trávící potíže, strach z cestování, strach ze sblížení i opuštění (viz. přátelství s Fliessem a později Jungem), workoholismus, problematické vztahy k ženám.
A každý zřejmě dostal odpověď ve stylu: velký muž - velké neurózy; vždyť právě v tvořivém a objevném zpracování toho, co zná ze svého života každý, tkví Freudova velikost…
Ano...
Ale...
Tím jako by byl tvůrce „vyřízen“, vysvětlen, obhájen a postaven mimo diskuzi a zůstalo jen dílo. Dílo, které má obecnou platnost. 
Co když jsme však tím, že jsme z díla hovořícího o - a k nejniternějším věcem člověka vyřadili spojení s nitrem jeho tvůrce, ztratili některé důležité souvislosti?
Vědecká metoda spočívá v tom, vyvodit z individuálního obecně platné. Člověk se tím též povznáší nad osobní strádání a přetavuje ho v nadosobní službu vědě a lidstvu. Ale nevzniká právě takto rozštěp mezi vědeckým a laickým? Nebo jen – neztrácí se něco podstatného? Stejně jako Jung používal ve svých pracích akademický až esoterický jazyk, aby dostatečně vědecky popsal své vlastní nábožensko-mystické zkušenosti, a přitom si osobně nezadal, tak i Freud - viděno z dálky - tone ve schématech, interpretacích a ztrácí v nich živost, srdce.

Vzniká rozštěpení na vědu a člověka, na hlavu a to ostatní. Freudova velikost spočívá tedy v tom, jak tvořivě dokázal zpracovat své neurózy. Ale zpracoval je skutečně? Nepřekryl je pouze usilovnou prací? Nezbavil se jich magickým způsobem tím, že je pojmenoval? Přejmenoval?
Z jistého úhlu pohledu se může jevit, že celý život zůstal v jejich zajetí. Proti čemu bojuje, to jej ovládá. Mohli bychom parafrázovat - Freud nikoli jako dobyvatel, ale jako od-byvatel nevědomí, které ho celý život hrozilo zaplavit. Dokonce z neuróz učinil své všechno, svůj objekt, založil na nich svou identitu, svůj věhlas. Freud rovná se neuróza. Co by bez nich byl? (Nabízí se kacířská myšlenka proč se nejčastěji učíme o lidech, který celý život přemýšleli nad špatnostmi či je častěji přímo páchali? Právě proto snad? Protože puzeni vnitřním napětím jsou nutkavě činní, dokáží být přesvědčiví, dokáží učinit ze svých problémů ctnosti a tím je fixují? Ale zpět!) Co když všechno Freudovo racio-nální snažení byla velká racio-nalizace? Velká výhybka skutečné vnitřní bolesti, zeď, za kterou se skryl? Umělý rozštěp mezi hlavou a srdcem. Mezi - vědou a životem. Vzal svůj život a přepsal ho – pro větší bezpečnost – do vědeckých termínů…

Sám Freud interpretoval umělecká díla vzhledem k jejich tvůrcům a my bychom měli udělat totéž, protože jestliže to neuděláme a budeme se řídit Freudovými idejemi, může se nám stát, že se stejně jako on ztratíme ve schématech a interpretacích, že ztratíme srdce. A že přijmeme za normu něco, co normou být nemusí.

Jaká podstatná souvislost tedy v tomto případě vyplývá ze spojení autora a jeho díla? Kde Freud nechal své srdce a co skrýval sám před sebou? Je fascinující, jak všechny vztahy chápal jako boj. Rivalita a žárlivost mezi dítětem a rodičem stejného pohlaví, svržení praotce pratlupy, boj se snovým cenzorem o každou interpretaci a nakonec i s celým nevědomím. Podnětná je například otevřeně vojenská hantýrka jeho dopisů tehdy ještě následníkovi Jungovi - čteme doslova o křižáckém tažení pod praporem psychoanalýzy. Není divu, že při takovémto náhledu lidské přirozenosti, propadal Freud ke stáří obecné skepsi, co se lidstva týče (ač je nutno přiznat, že v tu chvíli byla všude kolem něj nanejvýš reálná).

Je potom možné, že to, co Freud popisuje v Oidipském a Elektřině komplexu jako běžné a zákonité je jen jedna – byť v naší kultuře velmi rozšířená – patologie, kterou zažil ve vlastní rodině?

Ze systemické rodinné terapie víme, že dítě potřebuje ke svému vývoji stejně intezivně rodiče oba, což nemění ani skutečnost, že v každé fázi vývoje každého z nich jinak. A také že potřebuje jejich vzájemný vztah, který vnímá stejně silně jako jejich jednotlivé individuality. Usilování dítěte o rodiče opačného pohlaví je sice častá, nikoli však normální situace. Může nastat většinou pouze tehdy, jestliže mu toto rodiče svým chováním a přístupem dovolí. Jestliže to umožní narušená rodinná konstelace, která jej z jeho místa dítěte vytlačí na jiné místo - např. jestliže jeden rodič odmítá druhého a místo něj se fixuje na dítě a činí z něj tak náhradního partnera, malého dospělého.

Ve Freudově původní rodině s největší pravděpodobností taková situace nastala. Mladší matka a starší otec - můžeme se jen dohadovat, zda si Amálie Nathansohnová vybrala značně staršího vdovce Jákoba Freuda jako (náhradní) otcovskou postavu, protože byla sama fixovaná na svého otce. Či zda zůstal Jákob Freud duší u své první zemřelé manželky – a tak ani jeden neměli pro svého partnera místo (a proto se vybrali…). Svědčil by pro to například i nepotvrzený milostný vztah Freudovy matky Amálie s nevlastním synem Filipem. Každopádně ale výsledkem bylo Freudovo protěžování ze strany matky. Prvorozený syn se stal matčiným miláčkem a favoritem. Stal se tak malým dospělým. Předčasně vyspělým - také jako nejstarší bratr pěti sester, předčasně rozumějícím (mohli bychom říct „interpretujícím“?), s potlačenými vlastními přáními a emocemi, k nimž měl poté zřejmě již navždy obtížný přístup.

Důkazem pro toto tvrzení by mohlo být snad jak – až příliš známé – Freudovo brzké sexuální ochladnutí v jinak zřejmě šťastném vztah k manželce Marthě (viděl v ní více matku než partnerku?), ale především to, že Freud pak sám stejným způsobem zafixoval svoji dceru Annu na sobě, takže se nikdy neprovdala, dělala otci sekretářku a bojovala s ním jeho bitvy na poli psychoanalýzy. Jejich společná fotografie, kde vážný Freud s holí a dýmkou v tyrolském vycházkovém obleku rázně vykračuje se stydlivě schoulenou Annou v závěsu v jednoduchých šatech se zástěrkou, je skutečně působivá.

Nevyjasněný v této souvislosti zůstává Freudův vztah k jeho nevlastní sestře Minně, která s Freudovými sdílela jejich byt na Berggasse 19 ve Vídni. A to tak – jak se podivil ve svých vzpomínkách Jung – že ze své maličké ložnice musela v noci do koupelny procházet přes manželskou ložnici Sigmunda a Marthy. Při návštěvě Freudových (asi 1907) se prý – podle jedněch pramenů – Minna Jungovi svěřila, že ji Freud miluje a že jejich vztah je opravdu velmi intimní. Podle jiných pramenů řekl Jung pouze to, že ji Freud před Marthou upřednostňuje.

Nejde nám však o to, pátrat po pomluvách, jakkoli pikantních (a zdá se, že Haymanův Jungův životopis, v němž se o Freudovi mnohé dočítáme, si na pikantnosti potrpí přespříliš). 
Hledáme onen prostý a hluboký vzorec autorovy duše, který poté zformoval jeho dílo. I kdybychom měli pravdu ve všem výše uvedeném, nic to nemění na Freudově velikosti - je přece velikostí velikánů právě to, že dokáží na svém osudu demonstrovat osud celku. 

Pak se můžeme ptát, proč je tedy tak běžné, že rodiče lpí na dětech a děti na rodičích, jestliže to není systemicky správné? Jaktože lidé tak univerzálně ignorují svá místa a dělají z dětí dospělé a z dospělých děti? Je to zkoumání již mimo úvahu o Freudovi, ale odpovídá na otázku proč může být Oidipský a Elektřin komplex chápán tak univerzálně. A odpověď už je také možná za hranicí psychologie - rodiče jsou pro nás ztělesněním božského principu, ale my jsme Boha jako takového ztratili - nebo zatratili. Je tedy možné, že ve chvíli, kdy jsme takto učinili, nezbývá nám, na koho jiného se obracet než lpět jako děti na fyzických rodičích, protože jinou autoritu, jistotu ani bezpečí neznáme, a jako rodiče hledat nesmrtelnost a smysl pouze ve svých dětech.

Brno, 13.1.2003


zpět

| Texty |
| 2005-01-03 13:05 || marek | | čten: 32767x , naposled: 2017-07-25 11:30 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Patočka

Patočka

Co je býti filosofem

Obsah

Obsah

základní téma

česká filosofie

obraz základnho tématu v psychologii

filosofie & psychologie

filosofie jako reflexe ztráty Jednoty

ztráta oprávnění k výkladu světa

nahradí psychologie filosofii?

přirozený svět

fenomenologie a přirozený svět

spor o totéž?

jak vyprávět vědci o přirozeném světě?

rozhovor 1

rozhovor 2

rozhovor 3

rozhovor 4

rozhovor 5

nepřirozený popis přirozeného světa

(myšlenkový) svět filosofa

Patočkův přirozený svět

paradox

původní filosof?

Co je býti filosofem?

Co dává Patočka psychologii?

Patočka, slovníkový životopis

Literatura

Poznámky


základní téma
Už v roce 1870 Franz Brentano ve své přednášce nazvané Důvody zmalomyslnění na poli filosofie konstatoval, že je konec filosofie – zbyl  jen pozitivismus. Vše již nyní patří odborným vědám, a veškeré vědění je jen speciální, pro filosofii nezbývá žádná oblast vědění[i]. V roce 1936 začíná Patočka svoji habilitační práci Přirozený svět jako filosofický problém větou: Problém filosofie je svět v celku. A definuje tak v krátkosti svoje základní filosofické a snad i životní téma. Celek. Celek, který představuje Jednotu. Jednotu člověka a světa. Která byla ztracena. A její hledání.

česká filosofie

Česká filosofie vždy klopýtala za filosofií světovou a spíše než vlastní témata nabízela český způsob, jak přijmout nové myšlenkové směry. Proto má také česká filosofie velmi málo „čistých“ filosofů, jejichž myšlenky by byly nadčasové a platné bez ohledu na společenské události. A naopak má množství filosofů „marginálních“ ve smyslu účelovosti jejich myšlenek vzhledem k aktuálním problémům národa.[ii]
Příslušníkům mé generace, několika, moc nás nebylo, kteří jsme se zabývali filosofií, připadalo, že to čemu se u nás říkalo filosofie, s věcí filosofie nemá nic společného. Přitom jsem si byli nějak vědomi, že nevíme, jak se k té věci dostat a jak se k ní postavit... Myšlenkové úsilí našich lidí, kteří filosofovali do světové války a v poválečné době, bylo dáno něčím jako snahou o začlenění české společnosti do historie... Je to tak u Masaryka i u Rádla. Tím je dána velice konkrétní a důležitá povaha tohoto úkolu. Tak je nepochybně možno pochopit filosofickou úlohu. Filosofie však musí být jasně určena a mít jistý význam nejenom pro tu partikulární společnost a situaci, nýbrž z hlediska myšlenkové masy, kterou reprezentuje myšlení vůbec. To všechno nám nebylo jasné a nebylo, myslím, jasné nikomu.[iii],[iv]
Jestliže tedy Jan Patočka při studiu u Edmunda Husserla doslova propadl fenomenologii, stalo se tak snad právě kvůli stavu filosofie v našich zemích. O to hlouběji se jí oddal, o co více byla naše tehdejší filosofie zchudlá a prázdná.[v]

obraz základnho tématu v psychologii

Řeč však nebyla jen o české filosofii, ale o filosofii vůbec. Ten, kdo chtěl filosofovat v zemích Českých mohl tuto situaci pouze vnímat o to markantněji a být o to více puzen hledat nové cesty. Brentano se ve výše zmíněné přednášce pokusil filosofii obhájit s pomocí psychologie.  Dcera zachraňuje matku. Dějiny psychologie na Západě začínají právě u nejvýznamnějších představitelů filosofie - Pýthagora, Démokrita, Platóna a Aristotela, který je mimo jiné autorem prvního systematického spisu o problémech lidské psychiky (O duši). Původně byl předmět psychologie vymezován filosofickým (ale též teologickým) pojmem duše. Poté, co se psychologie oddělila od filosofie, v jejímž rámci byla jako spekulativní nauka o duši pěstována přes dva tisíce let, byl pojem duše opuštěn jako nevědecký a nahrazován různými termíny, jako je např. vědomí, vnitřní zkušenost, které se však všechny ukázaly jako nevyhovující.[vi] Žádný nebyl dostatečně přesný. A zároveň dostatečně úplný. Neboť v parafrázi na Patočku by jistě bylo možné říct, že: Problém psychologie je člověk v celku.

filosofie & psychologie
V tuto chvíli se ale musíme ptát:Nejde o tautologii?Už sama příbuznost obou disciplín způsobuje obtíže v rozlišení a nabádá ke zvýšené pozornosti. Jaký je rozdíl těchto výroků? Není snad v naší parafrázi svět obsažen? Je snad možné o člověku uvažovat mimo kontext světa? A může snad člověk o světě uvažovat jinak než skrze sebe? Může se snad člověk ptát po jiném světě, než po tom, který sám vnímá, zachycuje, zkoumá a tím představuje? Člověk – to je také jediný svět, který je člověku dostupný. Svět pro člověka je dán člověkem samým. Tedy člověk v celku – to je také svět.
Jaký je tedy rozdíl mezi světem v celku a člověkem v celku? Chce tím snad filosofie říci, že zkoumá svět bez člověka?  
Filosofie je encyklopedicky definovaná jako snaha člověka, která je mu bytostně vlastní. Jako snaha o určitý přemýšlivý výklad světa i sebe sama. O nalezení či dokonce utváření své vlastní podstaty a spojitosti se světem[vii].  
Nebo psychologie, že zkoumá člověka mimo svět?
Předmět psychologie je vymezován různě, behaviorismus jej chápe jako studium chování {ve světě}, což je vymezení příliš úzké, neboť psychiku tvoří také prožívání {světa} (poznávání, cítění, snahy). V současnosti se prosazuje pojetí psychologie člověka jako vědy o mentálních procesech a chování {ve světě}. K mentálním procesům (prožívání) patří procesy poznávací čili kognitivní (vnímání, představy, myšlení a řeč), emoční procesy a procesy motivace, lze k nim dále zařadit i procesy paměti a z komplexního hlediska procesy učení.[viii]  
Tedy ani jedno ani druhé. Přesto…

filosofie jako reflexe ztráty Jednoty
Vraťme se o kousek zpátky:K celku. Celku, který představuje Jednotu. Jednotu člověka a světa. Která byla ztracena. Ano, hledáme to společné, jednotící, Jednotu samu, ale zároveň hledáme moment její ztráty, okamžik rozdělení.
V Úvodu do Husserlovy fenomenologie Patočka píše: „…filosofie začíná objevem nahodilosti bytí: uvědoměním si, že fakt bytí vůbec není něco samozřejmě nutného. To je pramen filosofického údivu a ohromení, který chce filosofie zpracovávat.“
Patočka i celá filosofie tak reflektuje ztrátu samozřejmosti bytí člověka ve světě.
Člověk a svět už nejsou jedno, existence jednoho již zdá se přímo nepotvrzuje existenci druhého. A filosofie vznikla právě za účelem udržování spojení! Což se jí ovšem v moderním světě specializovaných věd nedaří. V Přirozeném světě jako filosofickém problému si Patočka stěžuje: „Naše společnost nemá tak, jako antika a středověk, jednotný a úplný obraz, představu o uspořádání skutečnosti.“
Svět se stává objektivním a tím údajně nezávislým na člověku, který náhle neví, v jakém vzájemném vztahu s tímto nanejvýš nevyzpytatelným objektem je.
Druhý krok pak nutně následuje a člověk činí i sám ze sebe objekt (i s toutéž chybnou ideou nezávislosti a jejími například ekologickými následky).
A spojení se ztrácí zcela. Člověk je vytržen a vyvržen ze svého samozřejmého bytí, z toho, čemu nyní říká naivní „předvědecký“ svět. Celý tento původní svět je vykázán z moderního objektivního vědeckého světa spolu s člověkem. Který tak jakoby ztratil právo na tuto – přímou – existenci. Patočka jako filosof je potom bojovníkem za právo tohoto světa na existenci.
A za právo člověka žít v něm, jím a jej.  
…fenomenologie představuje protest ve jménu subjektu proti depersonalizující objektivaci skutečnosti. Klade si za úkol znovuobjevit, co moderní filosofie a věda přehlédly, bezprostřednost žité zkušenosti, kterou předpokládá veškeré poznání, a učinit tak právě jako věda, to jest nikoli pouze popisovat fakta, nýbrž uchopit smysl, smysluplnou strukturu zakoušení, subjektu v aktu a skutečnosti jako kontextu tohoto aktu.[ix]
 …úkol překonání distance, která je dnes základním postojem věd.[x]

 ztráta oprávnění k výkladu světa
Filosofie se v pozitivistickém nadšení rozprchla ve speciální vědy, které se navzájem vzdálily samy sobě, a ona sama tak ztratila onen svět v celku. Tím ztratila svou orientační cenu pro člověka. Neboť věda nikdy nežila svět v celku. Mohla vzniknout pouze nad částečnými, izolovanými oblastmi. Rozparcelovala tak svět, a tím ho proměnila v mrtvé, pro život nepoužitelné schéma nikým nikdy nespatřeného objektivního světa. Který myšlen jako celek je jen zdecimovaným mýtem přežívajícím v jejím kabinetu.
Kde ale potom žije dnešní člověk? Věda se ho snaží přesvědčit, že žije v objektivním světě, jenž je ona sama schopna popsat a pochopit. Čím víc se o to ale snaží – a čím lépe se jí to ve speciálních oborech daří – tím nepoužitelnější je vědecký obraz světa po běžný život. A ten musí být žit. A musí mít svoji prakticky použitelnou mytologii.
Tázání člověka není nikdy jednokolejné.
Ptá se nejen: jaký je svět?
A: jaký jsem já?
Ale ptá se i: jak to jde dohromady?
Musí se ptát: jaký je vztah mezi mým bezprostředním prožíváním světa a tím, co o něm vím?
Možná také: jaké je místo mého prožívání v mém vědění?
Kterážto otázka by mohla být dnes položena spíše: má mé prožívání ještě vůbec nějaké místo v mém vědění?
nahradí psychologie filosofii?
Možná proto je psychologie dnes tak populární a přebírá na sebe úkoly, které si v minulosti ještě nedávné filosofie bytostně vyhrazovala ze samé své definice.
Filosofie řeší společné otázky smyslu, nároku na úplnost a pravdivost svého výkladu světa (stejně tak jako i náboženství) a zkoumá základní kategorie, jakými jsou duše, svět, Bůh, příroda a člověk, a má rovněž morálně praktickou orientační funkci ve společnosti, především vzhledem k horizontu tázání, který později vymezil Immanuel Kant: Co mohu vědět? Co mám dělat? V co smím doufat?[xi]
Protože jestliže se psychologie definuje (i když tato definice vzešla a je platná pouze v této práci) jako věda o člověku v celku, pak toto obnáší vše, co vědě (a té filosofii, která se dala strhnout falešným mýtem objektivity) chybí - akcent na člověka, na celek a vzdání se objektivity (kterou už jen samo slovo svět dnes zavání). Psychologie jako by se takovouto svojí definicí vzdávala studia onoho člověku cizího objektivního světa, a  naznačovalo tím ještě dál, že jejím zájmem je právě svět běžného života, oním objektivním tak utlačovaný.

přirozený svět
A to je právě Patočkova otázka a doména a on v ní vystupuje bojovně. Zůstává přitom samozřejmě filosofem a psychologii nijak vědomě neakcentuje. Že se ale pohybuje často na psychologické půdě za současného opomíjení psychologie, má své důsledky, které si ukážeme. Zatím však ještě sledujeme Patočku v jeho úvahách.
Ve své filosofii vystupuje Patočka proti sílícímu objektivismu. Západní věda - a západní racionalita v jejím dnešním rozpoložení - podle něj ztratily schopnost poskytovat lidskému jednání orientaci, protože ztratily styk se svým lidským základem.[xii] Ctít vědecký rigor, vědeckou objektivnost, znamená obětovat autonomii života a jeho vztah k celku.[xiii] Znamená obětovat smysluplný kontext veškerého našeho jednání - přirozený svět.
Přirozený svět to je …svět, nikoli jak jej zkoumá anatomie, fyziologie, nýbrž svět jako subjektivní fenomén, svět tak, jak je žijeme, prožíváme. Tento živý svět je podmínkou i toho, abychom o objektivním a vědeckém světě vůbec věděli. Subjektivní svět není pouhým reflexem objektivního světa. Je sice subjektivní, ale je objektivní v tom smyslu, že je vůbec podmínkou života, prožívání. Celou tradicí byl subjektivní svět člověka pojat tak, že vlastní svět, jak jej žijeme a prožíváme, se nikdy nemohl stát námětem filosofické úvahy.[xiv]

fenomenologie a přirozený svět
Přirozený svět je snad nejdůležitější Patočkovou filosofickou kategorií. Nejzákladnější. Fenomenologii pak prezentuje jako způsob filosofování, který nevychází z hotových tezí jako premis, ale ke všem premisám zachovává distanci a zkoumá, co ze zkušenostního obsahu je v tezích obsaženo; pro každou abstraktní myšlenku chce ukázat, co je za ní skryto, jak se k ní dospívá, co je za ní viděného, žitého. Fenomenologie odhaluje něco, co zde již bylo, co jsme cítili, viděli jaksi koutkem oka, ale ne plně věděli, “co nebylo přivedeno k pojmu”. Fenomén – to, co se zjevuje; logos – řeč, která má smysl. Teprve vyslovením něco plně víme, řečené teprve plně vidíme.[xv],[xvi]
Husserl ve fenomenologii odkryl nový přístup k věcem. Zatímco obvykle spatřujeme věci okolo sebe jako hotové a předpokládáme, že takové, jaké jsou, byly, a my že jsme je pouze nalezli, vychází Husserl od toho, že věci jsou konstituované předmětné smysly, které je možno osvětlit ze subjektivity. Aby však bylo možno takové zkoumání vůbec podniknout, je potřeba řídit se tím, co se ukazuje, a neopírat se o to, co pouze předpokládáme nebo konstruujeme. Nejzákladnější předpoklad, uvedená víra v tezi světa a věcí, zakládá nekritický přístup k potkávanému, a tím znemožňuje odhalit původ smyslu věci. Řídit se tím, co se ukazuje, právě znamená zkoumat potkávané jenom do té míry, jak se ukazuje. Avšak stavět jenom na tom, co se ukazuje, se zdá být jednou z nejobtížnějších úloh, jakou na sebe smrtelník může vzít.[xvii]
Fenomenologie chce zkoumat věci v tom, jak se ukazují. Předměty, které se ukazují našemu vědomí, jsou intencionálně obsaženy v našich prožitcích (neboť každý akt vědomí je vždy vědomím něčeho) a tyto prožitky lze zkoumat reflexí. Celé toto zkoumání se pohybuje na půdě fenomenologicky očištěného vědomí, které Husserl nazývá absolutním či transcendentálním. Vědomí je však proud, plynutí, a tedy i všechny prožitky jsou součástí tohoto proudu.[xviii]
Patočka argumentuje ve prospěch přirozeného světa celou vahou fenomenologické filosofie. Dochází při tom ke stejnému názoru jako Husserl: že není možno nahlížet svět objektivně. Objektivita je konstruktem subjektu.[xix] Subjektivita je s to uchopit objektivitu, protože ji v jistém smyslu už má v kategoriálním názoru.[xx] Jinak: teorie předpokládá metateorii.[xxi] Ještě jinak: čisté faktické poznání není možné, každé takové předpokládá nějaké eidetické schéma, které mu předchází.[xxii] Zkušenost jako taková před námi leží takřka jako hotový produkt, jehož vznik je nám samým, v ní naivně žijícím, skryt (pochopit tento vznik, jít do a za zkušenost si klade za úkol transcendentální filosofie).[xxiii]
Na druhé straně věda je příběhem postupné objektivace zkušenosti, činěním zkušenosti nezávislé na tom, kdo ji získává. Přitom však živá zkušenost nezačíná objektem: spíše již vždy předpokládá - byť bez povšimnutí - kontext celku, který není objektem, nýbrž netematizovaným horizontem, uvnitř kterého subjekt je vždy již v pohybu, jsoucí v aktivním smyslu slova.[xxiv]

spor o totéž?
Až dosud jsme sledovali Patočku dokonce se sympatiemi a nechali jsme se jím vést – dalo by se říci „přirozeně“
To dá přirozeně rozum! Ať si filosofie či věda říká, co chce, člověk žije – a musíme žít – s ní i bez ní. Ať si filosof hlásá, že želvu nelze předběhnout nebo že mé hodinky nejdou, když je nevnímám. Neumím své bytí obhájit filosofickými slovy, ale přesto jej žiji s jistou samozřejmou a nevyvratitelnou jistotou. Jakýmsi nejniternějším způsobem samozřejmě a přirozeně. Tato zkušenost leží zřejmě v samém základu Patočkova filosofování. Jakým způsobem s ní ale zachází?
Patočka vystupuje, jako ten kdo chce bránit přirozený svět, kterému je tento drahý a blízký a který by v něm rád pobýval. Vydává se jej tedy hájit. A činí to velmi horlivě. Ale činí tak prostředky těch, kteří právě tento přirozený svět ohrožují. Argumentuje filosofií proti filosofii, racionalitou proti racionalitě.  
Když totiž nahlédneme blíže - co je podstatou tohoto sporu? Určit co bylo dřív? Zda objektivní nebo subjektivní? Hmota nebo duch?Když budeme poněkud vulgární - není to tak trochu problém slepice a vejce?Bylo dřív jedno nebo druhé?Řešení problému slepice/vejce je vystoupit z omezeného rámce, v němž řešení neexistuje.Jít se například poohlédnout po Asklépiovi, jestli už dostal toho dlužného kohouta.Nebo zamávat evolučním Darvinem a prohlásit: první byl přece prvotní bujón.Jistě slepičí.Ne, vážně.Problém se zdá být vytvořen uměle, a to omezením referenčního rámce. Tím, jak byla položena otázka. Či že vůbec byla položena. Jaký rámec je ale přesně míněn zde? Kdo klade otázku? Filosofie?Není tedy ona sama tím omezujícím rámcem? A musíme my na ni přistoupit?
jak vyprávět vědci o přirozeném světě? Následující citáty pocházejí z přepisu magnetofonového záznamu soukromého pracovního rozhovoru, který proběhl v Praze dne 25.6.1975 a byl zveřejněn v knize Petra Rezka Jan Patočka a věc fenomenologie vydané roku 1992. Uvádíme je v nezkráceném znění a v nepřiměřené délce pro alespoň dostatečnou představu čtenáři, a také proto, že chceme na těchto textech ilustrovat některé vlastní domněnky ze studia Patočkových spisů.  

rozhovor 1

Patočka(1): Chtěl bych vás poprosit, abyste ještě jednou ostře formulovali, v čem je distinkce mezi jsoucnem a jevem, jak mi ji přisuzujete, a v čem vidíte její diskrepanci od heideggerovského pojetí. Němec(1): Když jsem slyšel o jevu, okamžitě se mi vybavilo, jak se v 7. paragrafu Sein und Zeit přísně rozlišuje mezi ontickým fenoménem, ontologickým fenoménem a jevem. Z ontického fenoménu, který je tam přibližně ztotožněn s Kantovým empirickým jevem, je nutno teprve výkladem dospět k fenoménu ontologickému. Ale jev je postaven do úplně jiné souvislosti, souvislosti indikace, v níž ontický fenomén poukazuje k ontologickému fenoménu, ke kterému sám nepatří, a to tak, že se v něm ontologický fenomén hlásí. Uvádí se tam příklad symptomu. Patočka(2): Je v Sein und Zeit opravdu řečeno, že se hlásí fenomén ontologický? V tomto případě se v jednom ontickém fenoménu hlásí jiný ontický fenomén na základě principu kauzality. Když se však ukazuje fenomén ontologický, je to v případě Kanta čas a prostor. Ten je předpokladem empirického předmětu, jak si jej Kant představuje (empirického ne ve smyslu smyslových dat pozitivismu. V Kantově empirickém předmětu se hlásí něco, co je v něm jako předpoklad, který není tematický a který také není tematizovatelný z hlediska souvislosti ontických fenoménů. To, co tuto souvislost otevírá, to je ontologický fenomén. Musí se eruovat, a to může jen filosof, zvláštní metodou, metodou fenomenologickou...  

rozhovor 2

Patočka(1): Ovšem neukazuje se ve zkušenosti, ale ve filosofické úvaze. Tak jsem tomu rozuměl, proto jsem provedl tu distinkci. Nicméně v 7. paragrafu se o ontickém fenoménu nemluví. Němec(1): Mluví se tam o ontickém fenoménu, když se mluví o fenoménu vulgárním. Patočka(2): Ale nejmenuje se to ontický fenomén, a je proto těžké tuto distinkci ze 7. paragrafu dokládat. Protiklad ontický - ontologický je u Bossa, a ten jej pravděpodobně převzal od Heideggera, ale v Heideggerových textech to nemohu najít. Němec(2): Condrau cituje korespondenci mezi Heideggerem a Bossem: ontický fenomén je vlastně východiskem věd. Také v příkladě, který si zvolil Heidegger v této korespondenci, kde mluví o židli, neříká, že to smyslové ze židle je ontický fenomén. Patočka(3): To říká Boss. Němec(3): Ale v Heideggerově dopise je to řečeno jemněji: např. ontický fenomén je výška od podlahy. Patočka(4): Ale Boss říká výslovně, že ontický fenomén je to, co je smyslově dané - a to mně připadá, že není přesně heideggerovské. Rezek(1): Otázka je, co to jsou smysly... Patočka(5): Jistě, to je otázka, která musí být revidována jako všechny pojmy... Němec(5): To se mi právě zdálo problematické na tom, co jste tady říkal. Vy jste cítil nutnost pohovořit nějak o smyslovém tácku, proto jste mluvil o perspektivnosti, a pro to, co je dané perspektivně, jste rezervoval titul jevu ve smyslu jakéhosi odstínění, osvětlení toho smyslového jevu. A to se mi zdálo, že vede úplně jinam. Patočka(6): Já myslím, že je to teď jasnější. Němec(6): Ano, podstatně jasnější.

rozhovor 3

 Patočka: Když dovolíte, vsunu sem takovou poznámku: Fenomenologie je přece studium fenoménů. Husserl to jednou vyjádřil takto: Dal Selbstverstandliche verstandlich mache. Co je nejsamozřejmější? Že toto, toto zde přede mnou, je ta a ta věc. A to právě nedovede Husserlova fenomenologie vyložit. Proč?

rozhovor 4

  Patočka(1): Záleží vzhledem k čemu. Mluvíme-li o vněmu... máme ale vůbec právo mluvit o vněmu z hlediska filosofie bytí? Němec(1):Navrhl bych ještě jiný konec: my se fixujeme na statické podoby: vněm - vzpomínka. Mně se však zdá, že v pojmu možnosti je klíč k celému problému. Není pro toho, kdo žije s převahou budoucnosti, originálem to, co je mimo vněm a vzpomínku? Patočka(2): Proč to potom chce realizovat? Rezek(1): Třeba ani nechce.Patočka(3): Když ne, tak prosím.

rozhovor 5 

Rezek(1): Když míříme ke stolu?Němec(1): Když chci vyložit, co je stůl.Rezek(2): Když stůl například myji, tak k němu nemířím. To chci, aby bylo v mém pokoji vše čisté. Ke stolu nikdy nemířím.Patočka(1): Přece jen. Když uvažuji o stole. Při teoretické meditaci to mohu.Němec(2): Samozřejmě, že mířím ke stolu, když o něm vykládáme. Ale může mi sloužit v různých modech.Rezek(3): To, na co ťukám není stůl.Němec(3): To jsem chtěl říci, že když řeknu: „stůl je tady“, tak že to není stůl, o čem mluvím.Rezek(4): Takže jste se, pane profesore, když jste říkal: stůl „tady přede mnou“, takříkajíc „nedržel“ stolu.Němec(4): I kdyby pan profesor nezaťukal, věděli bychom, že stůl tady je. Stůl je ve vzpomínce, snu a zde jinak, než na něj ukazujeme. Rezek(5): Ale i tak. Němec(5): Ano, ale to je vyložitelné ne z toho zaťukání, ale z toho, že je tady jako stůl. Rezek(6): A nejsme pak vedeni ontickým?
 
nepřirozený popis přirozeného světa  
Účelem této práce není psychologická diagnostika z textového materiálu. Přesto si položme několik otázek, ke kterým nás konec konců přivádí sám Patočka: Kde je zde přirozený svět? Kde je zde původní zkušenost? Kde je to žité, jenž se nachází za abstraktní myšlenkou? Je toto proud fenomenologicky očištěného vědomí?

(myšlenkový) svět filosofa
Za nejmarkantnější považujeme to, že východiskem v těchto filosofických rozhovorech se v žádném případě nejeví být zkušenost přirozeného světa či světa vůbec, ale myšlenky jiných! Objevuje-li se v těchto rozhovorech (přirozený) svět (stůl v pátém rozhovoru), působí zde jako cizinec a je s náležitou distancí napichován na preparační jehlu myšlenek.
Neboť když se Patočka vydává hledat, kde se na cestách člověka ztratila jeho jednota se světem, postupuje při tom nanejvýš pečlivě a zkoumá nejdříve celou filosofickou historii. Jak říká Kohák v Patočkově filosofickém životopise – Patočka je dějepiscem myšlenek. Pohybuje se ve světě myšlení, v racionálních schématech. Ano, Patočkovi je bytostně vlastní přemýšlivost. Je přesvědčen – či spíše pokládá za samozřejmé, že slova/myšlenky, které používá k popisu světa, jsou tímto světem samotným. To je jeho omezující rámec. Rámec filosofické úvahy.
A jisté je, že chceme-li navázat s Patočkou kontakt – číst jeho texty – musíme  se stát filosofy, musíme se „naladit na jeho kanál“. Což se rovná omezit se na mód racionality.

Patočkův přirozený svět
Patočka se vyrovnával se světem svým způsobem. Promyslel všechny možné problémy, všechny možné filosofy - problém těla, jazyka, společnosti, přirozeného světa, metafyziky, nebe a země... ale není to jako přeházet hromadu písku z jednoho stromu na druhý? Vydobyl Patočka nakonec jednotu?Jakou jednotu vůbec hledá a může najít analytická mysl?Jakou jednotu lze vůbec nalézt myslí, které je vlastní analyzovat, tedy dělit?
Patočka je přesvědčen o neredukovatelné nepoddajnosti skutečnosti, o tom, že skutečnost je opravdově autonomní, vědomím předpokládaná a tedy na ně neredukovatelná. Vztah subjektu k objektivitě musí být vztah dvou zásadně netotožných realit.[xxv]
Patočka, zdá se, došel spíše k tomu, že je třeba „přemyslet“ celý svět. V IX. přednášce v knize Tělo, společenství, jazyk, svět říká:
Sebevytváření skrze objektivitu a objektivita jako faktum jsou dvě rozdílné věci... Proto je třeba Kantovo dědictví znovu promyslet z hlediska aktivity a praxe, která zůstala u Kanta a jeho pokračovatelů in suspenso; je třeba promyslet znovu celou filosofii.
Znamená to, že chce pouhým přemýšlením vyřešit vše?[xxvi]
Tento přístup může mít i jisté pozitivní konsekvence. Patočka nevidí druhého, vidí myšlenky, které dost dobře mohou být jak jeho tak moje. Nevidí hranice. Je v tom jeho jednota? Jednota myšlení, které myslí všechno? I nejednotu? Jednota jednolitého proudu myšlenek, kterým konečně Patočkovy knihy jsou? Patočkovy psané texty nemají  rytmus, nemají gradaci, jsou monotónní. Je to myšlení neukotvené v bytosti, v těle. Ukotvené zase jen v jiných myšleních.
Můžeme si přitom povšimnout i toho faktu, že Patočka tím v konečném důsledku „filtruje“ ty, jež k němu přistupují. Požaduje (např. i vahou své autority) zcela specifický (=omezený) přístup. Přístup filosofický, dokonce fenomenologický. Uznání se mu ostatně dostalo právě od těchto „přefiltrovaných“ kruhů. Filosofická pravda platí v první řadě pro filosofa.  
S jakou sebejistotou a rozmachem Patočka rozkrývá a chápe jakékoli myšlenkové úsilí ostatních filosofů, jejich systémy. A v tomto jednom rozmachu je sám – samozřejmě, když je přece pochopil - překonává. Čímž ovšem zákonitě padá do jednoho pytle a pro třísku v oku bližního nevidí trám ve vlastním.Tímto trámem je sama Patočkova přirozená konstituce. Konstituce jeho vlastního přirozeného světa, který chápe jako přirozený také pro všechny ostatní.To odpovídá i jeho teorii o danosti výchozích prvků našeho vnímání - pro něj jsou (myšlenky) dány - někým jiným. Nakonec je tedy možno říct, že Patočkův přirozený svět je v myšlenkách. Patočka je výborným zrcadlem. Které nevidí samo sebe.A pokud ano, tak se chytá do pasti nekonečné rekurzivní smyčky problému slepice a vejce. Jsem, protože myslím, že jsem?Nebo myslím, že jsem, protože jsem?  

paradox
Je možné, že je Patočkova filosofie racionální obranou před převahou racionality?Patočka se brání ve vnějším světě tomu, co jej přemáhá v něm samém.Bojuje proti tomu, co nejvíc žije.Myšlenkami proti myšlenkám.Jakoby chtěla ryba vodou zmoct něco proti vodě.Vědomý záměr patří smyslovému, vnímání, onomu přirozenému světu.Kompenzační – v důsledku ale mnohem více žitá – druhá strana - nevědomí je potom ona obrovská racionalita, myšlení.Nakonec – obhájil Patočka své stanovisko, svůj přirozený svět skutečně důsledně? Nepojímá ho jako daný? Který je třeba zdůvodnit jen několika myšlenkami jiných filosofů? Nevnímá ho jako daný předem stejně jako to, o čem sama tato hypotéza učí?Patočka odmítá objektivismus, ale pak činí ze subjektivních myšlenek objekty. A jestliže je subjektivita je klíčem k jednotě - dosahuje jí tedy Patočka, když se vydává všanc objektům myšlenek? Když se v nich jeho subjektivita mění v objektivitu?
Patočka zapomněl do přirozeného světa přirozeně zahrnout i myšlení. Vnímá je zřejmě jako něco mimo svět (protože je to nevědomé mimo něj? A proto ho nejvíc ovládá?). Když naopak je pro něj myšlení tím nejpřirozenějším světem.

původní filosof?
To, co jsme vymezili jako fenomenologii – učit se přesně myslet a vidět (jak přečíst, jak říci, co vidíme) – je obsaženo ve filosofii vždy. Celá filosofická tradice je kombinací umění myslet a umění vidět. Filosofie se pohybuje mezi Skyllou a Charibdou: to, co spatřuje a chce říci, nemoci říci dost důsledně a přesně, a naopak přesný, tradicí vybroušený formalismus, kterému chybí obsah. Důslednost myšlení má cenu i tam, kde myšlení chybuje; i filosofické omyly mají z tohoto hlediska cenu, neboť ukazují cesty. Avšak filosofie, která má program, musí vidět něco podstatného, co svět nějak určuje. Např. platónská idea, karteziánské cogito, Leibnizovská monáda.[xxvii]
Patočka tak sám popisuje vlastní obtíže při plnění svého programu – obhajoby přirozeného světa. Na počátku nevyslovitelný přirozený svět na konci formální obhajoba sestavená z myšlenek jiných. Neboť Patočka není původní filosof – nemůže být, protože nevychází ze zdrojů, z přímé zkušenosti. Dokáže vnímat svět pouze zprostředkovaně skrze ideje.

Patočka je obrovský zjev, člověk nesmírně vzdělaný, snad geniální. Každá genialita má ale jak známo své naivní stránky. Patočka je nepřekonatelný jako dějepisec myšlenek, systémů. Ve filosofování o přirozeném světě se však jeví jako nadšené dítě, které když se naučilo azbuku, myslí, že umí rusky a začne jí psát „ruské“ dopisy. Chce myšlenkami vyjádřit předmyšlenkový svět. Zaměňuje schopnost pojmenovat jej za schopnost žít jej, rozumět mu. Ač sám tvrdí opak.
Filosofie musí podle Patočky být fenomenologická v univerzálním smyslu uchování pohledu na zkušenost jako smysluplnou i v nepřítomnosti Boha jako toho, kdo poskytuje a zaručuje smysl. Musí rozumět, ne jenom vysvětlovat. [xxviii]
I když je nanejvýš pravděpodobné, že totéž lze říct o mnoha dalších filosofech. Neproniknutelný Heidddeger, suchý Kant, absolutní Hegel... Ostatně svůj k svému, filosof dělá filosofii a filosofie filosofa. Patočka přezkoumává důkladně Kanta (kterého by nejraději přemyslel), Hegela, Heideggera, Husserla - stejné racionalisty jako je on sám, ale nikde se nezmiňuje např. o Nietszchem, což je zajímavý fakt, když si zpětně uvědomíme, že zatímco psychologie se na Nietszcheho ráda odkazuje, na Patočku...
Co je býti filosofem? Znamená býti filosofem především ctít filosofii? A filosofy?
Znamená to ctít myšlenkový svět?
Pouze ten?
V materiálech k Mezinárodní vědecké konferenci Jan Patočka, Češi a Evropa uskutečněné v roce 1998 na Pedagogické fakultě Masarykovy university v Brně (kde Patočka svého času přednášel) se Zuzana Slavíková zamýšlí:
Jaký je vůbec obsah slova filosof v poměrech české filosofie? Je to ten, kdo má zálibu věci komplikovat, kdo je okouzlen zvukomalebnými, cizími a mnohoznačnými slovy, kdo podléhá závrati z vlastní schopnosti přemýšlet, kdo má nezvládnutelnou potřebu zpochybňovat, kdo se hlásí k původním myslitelům, kdo považuje za důležitější otázky než odpovědi?[xxix]
„Filosofování, to jest zkoušení sama sebe i druhých prostředkem dialektiky.“ Píše Jan Patočka ve své práci o Sokratovi.[xxx]
Erazim Kohák píše v závěru svého Patočkova filosofického životopisu:
Není-li Patočkovo sókratovské pojetí filosofie docela vedle, měřítkem filosofické hodnoty nebude předložení definitivních odpovědí, nýbrž spíše krystalicky čisté artikulování temných a zatemněných otázek, které leží pod nesnázemi doby. V tom je podle mého mínění Patočkův velký výkon: kladl ty klíčové otázky.
Napovězme sami sobě snad:
Neleží správné odpovědi v odhození špatných otázek?

Co dává Patočka psychologii?
Kazuistiku par excelence? Tato práce nechce a nemůže být pokusem o diagnózu. Je to až poněkud osobní zklamání, rozčarování, z toho, co nacházíme, rozhrnujíce aureolu uznávané autority.
Patočka se často na psychologii odkazuje, ale nakonec chce být psychologičtější než ona svými pouze-myšlenkovými prostředky. Odváženi tímto, pokusili jsme se my naopak proniknout skromně psychologickými náhledy na půdu filosofie.

Patočka, slovníkový životopis
Patočka Jan, český filosof, * 1. 6. 1907 Turnov, † 13. 3. 1977 Praha; od 1936 docent, 1968 profesor na UK (po válce směl přednášet jen v letech 1945–50 a 1968 až 72), vědecký pracovník Masarykova ústavu (1950–54), Pedagogického ústavu ČSAV (1954–57), Filosofického ústavu ČSAV (1957–68); 1977 se podílel na zrodu Charty 77. Historik filosofie, komeniolog, filosof dějin, vypracoval. vlastní verzi („asubjektivní“) fenomenologie; 1934–39 čestný tajemník Cercle philosophique de Prague. Přeložil Hegelovu Fenomenologii ducha a Estetiku. Z díla: Přirozený svět jako filosofický problém (1936, 3. vydání 1993), Aristotelés, jeho předchůdci a dědicové (1964), O smysl dneška (1969), Kacířské eseje o filosofii dějin (Mnichov 1980, Praha 1990), Ausgewählte Schriften I–V (Vybrané spisy, Stuttgart 1987–92), Negativní platonismus (1990), Platón. Přednášky z antické filosofie (1991), Tři studie o Masarykovi (1991), Evropa a doba poevropská (1992), Úvod do fenomenologické filosofie (1993), Tělo, společenství, jazyk, svět. Přednášky ve školním roce 1968-69 (1995). V roce 1996 začaly vycházet Sebrané spisy.[xxxi]

Literatura
Patočka, Jan: Přirozený svět jako filosofický problém; Československý spisovatel, Praha 1992Patočka, Jan: Tělo, společenství, jazyk, svět; Oikúmené, Praha 1992Kohák, Erazim: Jan Patočka, filosofický životopis; Nakladatelství a vydavatelství H&H, Jinočany 1992Patočka, Jan: Kacířské eseje o filosofii dějin; Academia, Praha 1990kolektiv autorů: Všeobecná encyklopedie Universum; Euromedia, Praha 2001Rezek, Petr: Jan Patočka a věc fenomenologie, Academia, Praha 1992Materiály k Mezinárodní vědecká konferenci Jan Patočka, Češi a Evropa, Pdf MU Brno, 23. 9. 1998

Poznámky
[i] ) Patočka, J.: Přirozený svět jako problém[ii] ) materiály k Mezinárodní vědecké konferenci Jan Patočka, Češi a Evropa[iii]) Rezek, Petr: Jan Patočka a věc fenomenologie[iv]) „…myšlenkové masy…“ - všimněme si akcentu na myšlenky…[v] ) Kohák, E.: Patočka, filosofický životopis[vi] ) encyklopedie Universum[vii] ) tamtéž[viii] ) tamtéž[ix] ) Kohák, E.: Patočka, filosofický životopis[x] ) tamtéž[xi]) V co smím doufat s Patočkou? Patočka stále naráží na náboženství, ale odmítá ho. Chce to všechno promyslet sám…[xii] ) Kohák, E.: Patočka, filosofický životopis
| Texty |
| 2005-01-02 22:03 || marek | | čten: 32767x , naposled: 2017-07-25 11:29 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Evangelium Esejských

Ježíš

EVANGELIUM ESEJSKÝCH
(Poselství míru)
Z aramejštiny podle Dr. Ed. B. Szekely Do němčiny přeložil Bruno Martin 1987, 6.vydání

Předmluva:

Uplynuly téměř dva tisíce let od té doby, co Syn člověka učil lidi "Cestě, Pravdě a Životu". Přinesl nemocným uzdravení, nevědomým moudrost a zbědovaným štěstí. Dobyl polovinu lidstva a celou západní civilizaci. Tato skutečnost potvrzuje věčnou životní sílu Mistrových slov a jejich vysokou a nedostižnou hodnotu.

Obsahem této knížky je pouze třetina celého rukopisu, který se nalézá v aramejštině v archívech Vatikánu a ve staroslověnštině v královských archívech Habsburků ( dnes majetek rakouské vlády ).

Za existenci zěchto dvou verzí vděčíme nestoriánským kněžím, kteří pod tlakem postupujících hord Džingischána byli nuceni uprchnout z východu na západ a kteří s sebou vzali všechny své staré spisy a ikony. Staré aramejské texty pocházejí z třetího století po Kristu a stará slovanská verze je jejich doslovný překlad. Jak se dostaly texty z Palestíny do nitra Asie, do rukou nestoriánských kněží, archeologové dosud nemohou objasnit.

K textu nemáme co dodat, mluví sám za sebe. Čtenář, který bude studovat následující stránky pozorně, pocítí tu věčnou životní sílu a mocnou jistotu základních pravd, kterou lidstvo potřebuje dnes více než kdykoliv předtím.

"A Pravda sama sebe dosvědčí."

Londýn, 1937 Edmond Bordeaux Szekely


Předmluva k vydání z roku 1974:

Od prvního uveřejnění první knihy "Mírové poselství pustošivou, vše zahrnující válku a stojí očividně zase znovu před nepřekonanými problémy planetárního zamoření, nedostatku energií a rostoucího napětí mezi rozdílnými politickými filosofiemi. A stále ještě rozsévají tato nadčasová slova Ježíše svá semena míru a lásky trpícímu světu. Toto poslelství - Evangélium Esejských, přijalo od roku 1933 přes pět miliónů čtenářů a jejich počet denné vzrůstá. Viktou Hugo řekl, že není větší moci než ideje,jejíž čas právě přišel. Snad právě nadešel čas pro prostou sílu filosofie Esejských. Snad není ještě příliš pozdě pro přeměňující sílu těchto slov v jejich prapůvodní čissttotě a jednoduchosti, aby mohla jejich magická moc působit na svět, který tato slova potřebuje více než kddy dříve ve svých dějinách.

Pro upřímné hledače pravdy představuje tato první kniha spolu s bezprostředními pokračováními knihy druhé "Neznámé knihy Esejských" a knihy

třetí "Ztracené svitky Esejského bratrství" úplný text "Mírového evangelia Esejských". Tato díla reprezentují více než čtyřicet let rozsáhlého bádání, zabívajícího se událostmi, které změnily dějiny naší planety.

San Diego, Kalifornie, 1984 Edmond Bordeaux Szekely

 


 

POSELSTVÍ MÍRU JEŽÍŠE KRISTA

A stalo se, že mnoho nemocných a chromých přišlo za Ježíšem a ptali se ho: "Když všechno znáš a víš, řekni nám, proč musíme tak hrozně trpět? Proč nejsme zdraní jako jiní lidé? Mistře, uzdrav nás, abychom byli silní a nemuseli setrvávat v naší bídě. Víme, že máš tu moc, uzdravovat ze všech druhů nemocí, osvobod° nás od Satana a všech jeho velkých utrpení. Mistře, slituj se nad námi!"

A Ježíš odpověděl: "Šťastní jste, že hladovíte po Pravdě, neboť vás chci chlebem moudrosti nasytit. Šťastní jste, že klepete, neboť vám chci dveře života otevřít. Šťastní jste vy, kteří chcete setřást moc Satana, neboťvás chci vést do říše andělů naší Matky, kam moc Satana nesahá."

A oni se ptali a podivením: "Kdo je naše Matka a co jsou její andělé? A kde je jejich říše?"

"Vaše Matka je ve vás a vy jstte v ní. Ona vás zrodila, ona vám také dává život. Ona to byla, která vám dala vaše a k ní se jednoho dne vrátíte.Šťastní jste, jestliže poznáti ji a její říši, jestliže přijmete anděly své Mattky a jejich zákony. Neboť vpravdě pravím vám, ten kdo tak činí, nikdy nebude nemocen, Neboť moc Matky stojí nade vším. Potře Satana i jeho říši a opanuje naše těla a všechny živé věci.

Krev, která v nás teče, prochází z krve naší Matky země. Její krev prší z oblaků, tryská vřídly země, pramení v horách, protékářekami v údolích, spí v jezerech, mocně zuří v bouřlivých mořích.

Vzduch, který dýcháme, pochází z dechu naší Matky země. Její dech jke azurový v nebeských výšinách, kvílí na vrcholcích hor, šeptá v listoví lesů, vlní se v obilných polích, podřimuje v hlubokých údolích, horce sálá v pouštích.

Pevnost našich kostí pochází z kostí naší Matky zěmě, skal a kamenů. Obnažené se zvedají k nebi na vrcholcích hor, jsou jako obři,kteří spí na jejjích svazích, v pustinách jsou zasazeny jako modly a skryty jsou v hlubinách země.

Jemnost našeho masa pochází z masa naší Matky země, ze žlutých a červených plodů ovocných stromů a obilných brázd.

Naše vnitřnosti pocházejí z nitra naší Matky země, a stejně jako jsou neviditelné hlubiny země, i ony jsou naším očím skryté.

Světlo našich očí, sluch našich uší, pocházejí oboje z barev a zvujů naší Matky země, které nás obklopují jako voda obklopuje rybu, jako chvějívý vzduch obklopuje ptáka.

Vpravdě pravímvám, šlověk je synem Matky země a od ní obddržel své tělo, tak jako tělo novorozeného dítěte bylo zrozeno z lůna své matky. Proto pravím vám, bud°te zajedno s Matkou zemí. Ona je ve vás a vy jste v ní. Z ní jste byli zrozeni, v ní žijete a k ní se zase navrátíte. Dodržujte proto její tákony, neboť nikdo nemůže žít dlouho, ani být šťastný, jen ten, který svou Matku zemi ctí a dbá jejích zákonů. Neboť váš dech je její dech, vaše krev je její krev, vaše kosti jsou její kosti, vaše maso je jdejí maso, vaše oči a uši jsou její oči a uši.

Pravím vám, nebudete-li dodržovat jenom jediný z jejich zákonů, budete-li jem jedimé části svého těla škodit, budeti zcela ztraceni ve své bolestiplné nemoci a utrpení. Nebudete-li žít podle zákonů své Matky, nemůžete žádným způsobem uniknout smrti. Ale při tom, kdo bude podle zákonů své Matky žít, ona také setrvá. Uzdraví jeho bolesti a on nikdy neonemocní. Dá mu dlouhý život a uchrání jej od všeho trápení, před ohněm, před voddou i před uštknutím jedovatým hadem. Neboť vaše Matka vás zrodila, uchová také ve vás život. Šťastný je ten, kdo svou Matku miluje a klidně spočívá na jejích prsou. Neboť vaše Matka vás miluje, i když se od ní odvracíte. A o kolik víc vás bude milovat, jestliže se k ní opět navrátíte?

Vpravdě pravím vám, její láska je veliká, větší než nejvyšší hory, hlubší než nejhlubší moře. A ty, kteří svou Matku milují, ona nikdy neopustí. Tak jako chrání slepice svá kuřata, jako lvice své mladé, jako matka novorozeně, tak chrání Matka země syna člověka před vším nebezpečím a zlem.

Neboť vskutku, bezpočet nebezpečí a zlého číhá na syna člověka. Belzebub, kníže pekel, zřídlo všeho zla, číhá v těle všech ledí. Je smrtí, je pánem všech běd a zatímco se obléká do pěkných šatů, pokouší lidi a utiskuje je. Slibuje bohatství a moc a zářivé paláce a šaty ze stříbra a zlata a množství služebníků, všechno toto. Slibuje slávu a nádheru, rozkoše a pržitky, přemíru jídla a pití, hýřivý smyslný život a zahalčivé dny. A láká každého tím, po čem jeho srdce nejvíc prahne. A v onom dni, kdy se již synové člověka stali otroky všech těchto marnivostí a ohavností, zmocní se jako protizaplacení všech věcí, kterými je bohatě obdařila Matka země. Vezme si z jejich dechu, z jejich krve, z jejich kostí i z jejich masa, z jejich vnitřností i z jejich očí a uší. A dech člověka se stává krátkým a sípavým, plným trýzně a zápachu, jako dech nečistých dobytčat. A jehho krev houstne a páchne jako voda močálu, hrudkovatí a je černá jako noc smrti. A jeho kosti tvrdnou a sukovatí, vysychají a rozlamujjí se jako kámen, který dopadne na skálu. A jeho maso tuční a vodnatí, rudne a hnije vyrážkami a nádory, které jsou hrozné. A jeho střřeva se naplňují odpornými nečistotami, kalnými proudy úpadku, ve kterých řádí hrozní cezopasníci. Jeho oči se zakolují, až je zastře černá noc a uči ohluchnou, jako tich hrobu. A nakonec ztrácí zbloudilý syn člověka svůj život. Neboť nedodržuje zákony své Matky a vrší hříchy na hříchy. Proto jsou mu všechny dary přírody odebrány: dech, krev, kosti, maso, vnitřnosti, oči a uši a potom všem život, kterým Matka země jeho tělo korunovala.

Ale jestliže bloudící syn člověka lettuje svých hřichů a chce je odčinit, jakovy se nekdy nebyly staly a chce se opět navrátit ke své Matce zemi, jestliže dodržuje zákony své Matky země a osvobodí se z drápů Satanových tím, že odvolává jeho pokušením, pak přijme Matka země svého bloudícího syna s láskou a pošle mu své anděly, aby mu sloužili. Vskutku, pravím vám, když syn člověka odolá Satanovi, který v něm přebývá a nevykonává jeho vůli, ve stejnou hodinu uvidí anděly Matky země, kteří mu všemi svými silami pomohou, aby se z moci d°áblů vysvobodil.

Neboť žádný člověk nemůže sloužit dvěma. Bud°to slouží Belzebubovi a jeho dáblům nebo slouží životu. Vpravdě pravím vám, šťastni jsou ti, kteří dodržují zákony života a neputují po stezce smrti. Neboť v nich rostou životní síly a oni uniknou utrpení smrti."

A všichni kolem něj poslouchali jeho slovas podivením, neboť v jeho slově byla síla, a om učil zcela jinak než kněží a vykladači písma.

A ačkoli slunce právě zapadalo, neubíral se nikdo z nech ke svým obydlím. Seděli kolem Ježíše a ptali se ho: "Mistře, jalé jsou tyto zákony života? Zůstaň ještě chníli s námi a uč nás. Chceme naslouchat tvému učení, abychom se uzdravili a správně žili."

A Ježíš se posadil do jejich středu a řikl: "Vpravdě pravím vám, nikdo nemůže být šťastný, než ten, kdo dodržuje zákon."

A oni odpovídali: "My dodržujeme všechny zákony Mojžíše, zákonodárce, přesně tak, jak jsou zapsány ve svatých písmech."

A Ježíš odpověděl: "Nehlededte zákon v písmech, neboť zákon je život, zatím co písmo je mrtvé. Říkám vám popravdě, Mojžíš neobdržel zákon od Boha napsaný, ale prostřednictvím živého Slova. Zákon je živé Slovo živého Boha prostřednictvím živých proroků pro živé lidi. Ve všem živém je zákon. Najdete ho v trávě, v stromě, v řece, v hoře, v nebeských ptácích, v mořských rybách. Ale hledejte ho hlavně ve vás samých. Neboť vpravdě pravím vám, všechny živé věci jsou Bohu blíže než písmo, které je bez života. Tak učinil Bůh život a všechny živé věci, aby skrze věčné Slovo učili člověka zákonům pravého Boha. Bůh nevepsal zákony so stránek knihy, ale do vašich srdcí a do vašeho ducha. Jsou ve vašem mase, vašich vnitřnostech, ve vaších očích a uších a v každé malé šásti vašeho těla. Jsou přítomné ve vzduchu, ve vodě, v zemi, v rostlinách, v slunečních paprscích, v hlubinách a výšinách. Mluví všechny k vám, abyste mohli porozumět řeči živého Boha. Ale vy zavíráte své oči, abyste neviděli, zacpáváte se uši, abyste neslyšeli. Vpravdě pravím vám, že písma jsou dílem člověka, ale život a všechny jeho projevy jsou dílem našeho Boha. Proč neposloucháte slova Boha, která jsou zapsana v jeho dílech? A proč studujete mrtvá písma, která pocházejí od člověka?"

"Jak můžeme Boží zákony jinak číst než v písmech? Kde jsou napsány? Předčítej nám z toho, kde ty je vidíš, neboť my neznáme nic jiného než písma, která jsme zdšědili po svých předcích. Pouč nás o zákonech, o kterých mluvíš, abychom jich byli poslušni a mohli se uzdravit."

 

A Ježíš řekl: "Neporozumíte již slovům života, protože jste ve smrti. Temnota zakalila váš zrak a vaše uši zacpala hluchota. Neboť jak vám říkám, nepomůže vám dumat nad mrtvými písmy, jestliže svými činy popíráte to, co bylo napsáno. Vpravdě pravím vám, Bůh a jeho zákony nejsou ve vašich činech. Nejsou ani v rozmařilosti, ani v opilství, ani v nedbalém životě či žádostivostech; ani v touze po bohatství, ani v nenávisti k vašim nepřátelům. Neboť všechny tyto věci jsou nesmírně vzdálené pravému Bohu a jeho andělům. Všechny tyto věci pocházejí z říše tmy a pána všeho zla. A všechny tyto věci nesete sami v sobě. A proto k vám nemůže proniknout Slovo a moc Boží, protože ve vašem těle a duchu je zabydleno všechno možné zlo a nečistota. Jestliže chcete, aby se k vám dostalo živé Slovo Boží a jeho moc, pak nešpiňte své tělo a svého ducha;neboť tělo je chrám Ducha a Duch je chrám Boha. Očistěte proto chrám, aby v něm Pán chrámu mohl bydlet a zaujmout místo, které je ho hodno. A před všemi pokušeními svého těla a ducha, která přicházejí od Satana, se? Utečte do ochrany nebes.

Obnovte se a postěte. Neboť vám pravím. že Satan s jeho souženími může být přemožen jen postem a modlitbou. Zůstaňte sami a postěte se a neukazujte své postění žádnému z lidí. Živý Bůh to uvidí a velká bude jeho odměna. A přijdou andělé vaší matky země a budou vám sloužiti. Vpravdě pravím vám, když se nebudete postit, nebudete se nikdy osvobodit z nadvlády Satana, ani ze všech nemocí, které zapříčiňuje. Postěte se a modlete vroucně a hledejte sílu živého Boha pro své uzdravení. Během postění se vyhýbejte lidem a vyhledejte Matku zemi, neboť kdo hledá, najde. Vyhledejte čerstvý vzduch v lesích a polích a tam v jejich středu najdete anděla vzduch. Svlékněte si šaty a boty a dovolte andělu vzduch, aby objal celé vaše tělo. Potom dýchejte dlouho a zhluboka, aby do vás anděl vzduch mohl proniknout. Vpravdě pravím vám, anděl vzduch vyžene všechny nečistoty z vašeho těla, které zvenku i zevnitř špiní. A všechny nečisté věci z vás odejdou, jako se kouř z ohně vine vzhůru a ztrácí se ve vzduchu. Neboť vám pravím, svatý je anděl vzduchu, který všechno nečisté očišťuje a všemu páchnoucímu navrací sladkou vůni. Žádný člověk nemůže předstoupit před tvář Boží, kterého nepropustí anděl vzduchu. Vskutku, všechno musí být obrozeno skrze vzduch a Pravdu, neboť vaše tělo dýchá vzduch Matky země a váš duch dýchá Pravdu nebeského Otce. Po andělu vzduchu vyhledejte anděla vody. Vysvlečte si boty a šaty a dovolte mu, aby vás celé objal. Vrhněte se do jeho objímající náruče a s každým nádechem vodou pohybujte. Říkám vám, že anděl vody odplaví z vašeho těla páchnoucí nečistoty, které se tak jako bláto z šatů rozpustí v říčním proudu. Neboť svatý je anděl vody, který vše nečisté očišťuje a vrací všem páchnoucím věcem sladkou vůni. Žádný člověk nemůže přestoupit před tvář Boží, kterého nepropustí anděl vody. Vskutku, vše musí být z vody a Pravdy znovuzrozeno, neboť vaše tělo se koupe v řece života věčného. Neboť vaši krev dostáváte od své Matky země a Pravdu od tvého nebeského Otce.

Nemyslete, že postačí, když vás anděl vody obejme jen zvnějšku. Vpravdě vám říkám, že vnitřní nečistota je o mnoho větší než vnější nečistota. A ten, kdo se jen povrchně očišťuje, ale uvnitř zůstává nečistý, je podobný hrobkám, které jsou zvenčí pohledně omítnuté, ale uvnitř skrývají děsivé nečistoty a ohavnosti. Říkám vám proto, nechte anděla vody, aby vás pokřtil i vnitřně, aby byli osvobozeni od minulých hříchů a abyste byli uvnitř právě tak čistí jako zřídlo řeky ve sluneční záři. Vyhledejte proto velkou štíhlou tykev se šlahounem v délce člověka, vyjměte dřeň a naplňte ji říční vodou, ohřátou sluncem. Zavěste tykev na větev stromu a poklekněte na zem před andělem vody a zaveďte konec šlahounu do konečníku, aby mohla voda protékat všemi vašimi vnitřnostmi. V kleče odpočívejte na zemi před andělem a modlete se k živému Bohu, aby odpustil vaše staré hříchy a modlete se k andělu vody, aby vaše tělo osvobodil ode vší nečistoty a nemoci. Nechte pak vodu z těla vytéci a s ní odplavit všechny nečisté a páchnoucí látky Satana z vašeho nitra.

A na vlastní oči uvidíte a vlastním nosem ucítíte všechny ty ohavnosti a nečistoty, které špinily chrám vašeho těla a dokonce všechny ty hříchy, které ve vašem těle bydlí s které vás mučí všemi možnými nemocemi. Vpravdě pravím vám, křest vodou vás osvobodí od toho všeho. Obnovujte křest vodou v každý váš postní den, až do toho dne, kdy uvidíte, že voda z vás vytéká je tak čistá, jako říční pramen. Odeberte se pak k tekoucí vodě a tam v objetí anděla vody vzdejte díky živému Bohu, že vás vysvobodil od vašich hříchů. A tento svatý křest skrze anděla vody bude vzkříšen k novému životu. Neboť pal budou vaše oči vidět a vaše uši budou slyšet. Proto po křtu již více nehřešte, aby andělé vzduch a vody ve vás stále bydleli a provždy vám sloužili.

A jestliže potom ještě přetrvá něco z vašich minulých hříchů a nečistot, vyhledejte anděla slunečního světla. Svlékněte si boty a šaty a nechte jej obejmout celé vaše tělo. Pak dýchejte dlouho a zhluboka, aby vás mohl anděl slunečního světla zcela proniknout. A anděl slunečního světla vyžene všechny páchnoucí nečistoty, které vás zevnitř i zvnějšku špiní. A všechny páchnoucí a nečisté věci z vás vyprchají, tak jako mizí temnota noci před jasem vycházejícího slunce. Neboť vpravdě vám pravím, svatý je anděl slunečního světla, který čistí všechny nečistoty a přeměňuje zápach na sladkou vůni. Nikdo nemůže předstoupit před tvář Boží, kdo nebyl propuštěn andělem slunečního světla. Vskutku. všichni musí být obnoveni sluncem a Pravdou, neboť vaše tělo se ohřívá ve slunečním světle Matky země a váš duch se ohřívá ve slunečním světle Pravdy nebeského Otce.

Andělé vzduchu, vody a slunečního světla jsou bratři. Byli dáni člověku, aby mu sloužili a aby on mohl chodit od jednoho k druhému. Právě tak svaté je jejich objetí. Jsou nerozlučnými dětmi Matky země a proto nerozdělujte to, co země a nebe učinily jednotou. Dovolte, aby vás tito tři andělští bratři zahalovali každý den a zůstaňte s nimi po celou dobu půstu. Neboť jak vám říkám, moc ďáblů. Všechny hříchy a nečistoty opustí spěšně tělo, které tito tři andělé objímají. Tak jako zloději utíkají z opuštěného domu, když se pán domu navrací: jeden dveřmi, druhý oknem a třetí přes střechu podle toho, kde se zdržoval a jak umí, právě tak uprchnou všichni ďáblové zla, minulých hříchů i všech nečistot a nemocí, kteří chrám vašeho těla zamořovali. Jestliže andělé Matky země vstoupí do vašeho těla s písní, že jej přebírají do vlastnictví jako vládce chrámu, pak všechny ošklivé pachy odejdou spěšně vaším dechem a vaší kůží, nečistá voda vašimi ústy a vaší kůží, konečníky a intimními místy. A všechny tyto věci budete moci svýma očima vidět, svým nosem cítit a svýma rukama ohmatat. A když všechny nečistoty a hříchy opustí vaše tělo, bude vaše krev tak čistá jako krev vaší Matky země, jako pěna řeky v slunečním jasu. A váš dech bude tak čistý jako dech vonících květin, vaše maso tak čisté dužina ovocných plodů, které zrají v korunách stromů, světlo vašich očí bude tak jasné a čisté jako zář slunce na modrém nebi. A nyní vám budou andělé Matky země sloužit. A váš dech, vaše krev a vaše tělo budou zajedno s dechem, krmí a tělem Matky země, že váš duch bude také zajedno s duchem vašeho nebeského Otce, než skrze Matku zemi. Právě tak nemůže žádné novorozené dítě rozumět učené svého otce, dokud jej matka neodkojila, nekoupala, neuspávala a nevychovala. Dokud je dítě malé je jeho místo u matky a musí svou matku poslouchat. Když dítě vyroste, vezme je otec po svém boku do pole k práci a dítě se vrací ke své matce jen v čas oběda a večeře. A nyní je učí jeho otec, aby se vycvičilo v činnostech svého otce. A když otec vidí, že syn jeho učení chápe a práci dobře vykonává, svěří mu potom všechen svůj majetek, aby patřil milovanému synu a syn v práci otce pokračuje. Vpravdě pravím vám, šťastný je syn, který přijímá rady své matky a podle nich jedná. Stokrát šťastnější je syn, který přijímá rady svého otce a podle nich se zachovává, neboť bylo řečeno: "Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl."

Ale já vám říkám, synové člověka: ctěte svoji Matku zemi a dodržujte její zákony, aby vaše dny na zemi byly dlouhé a ctěte nebeského Otce, abyste získali věčný život na nebesích. Neboť stokrát větší je Otec na nebesích než všichni pozemští otcové a stokrát větší je Matka země než všechny tělesné matky. A syn člověka je od nebeského Otce a Matky země více milován, než můžou být kdy děti milovány svými pozemskými otci a matkami. A slova a zákony vašeho nebeského Otce a Matky země jsou moudřejší než slova a vůle všech pozemských otců a matek. A cennější je dědictví pozemských otců a matek.

A vaši praví bratři jsou všichni ti, kteří žijí podle vůle nebeského Otce a Matky země a ne vaši rodní bratři. Vpravdě pravím vám, že vaši praví bratři ve vůli nebeského Otce a Matky země vás budou tisíckrát víc milovat, než vaši vlastní bratři. Neboť od časů Kajna a Abela, kdy rodní bratři urazili vůli Boha, neexistuje již žádné pravé pokrevní bratrství. A bratři si ubližují navzájem stejně jako cizí. Proto vám říkám, milujte své pravé bratry v Boží vůli tisíckrát více než své bratry rodné. Neboť váš nebeský Otec je LÁSKA, neboť vaše Matka země je LÁSKA, neboť Syn člověka je LÁSKA.

Skrze lásku jsou Otec nebeský, Matka země a Syn člověka JEDNO. Neboť such člověka byl stvořen z Sucha nebeského Otce a jeho tělo bylo stvořeno z těla Matky země. Buďte proto dokonalí jako Duch vašeho nebeského Otce a tělo vaší Matky země jsou dokonalé. A milujte svou Matku zemi tak, jako milujete svá těla. Milujte své skutečné bratry tak, jako je milují váš nebeské Otec a vaše Matka země. A pak vám dá nebeský otec své posvátné tělo. Potom se budou synové člověka milovat jako praví bratři láskou, kterou dostali od svého nebeského Otce a Matky země a budou se navzájem utěšovat. A pak zmizí na zemi všechno zlo a smutek a místo nech nastoupí láska a radost. A pak bude země jako nebe a nastane Království Boží. A pak přijde Syn člověka v celé své nádheře, aby zdědil Boží říši. A synové člověka si rozdělí božské dědictví, Království Boží. Neboť synové člověka žijí v Otci nebeském a Matce zemi a nebeský Otec a Matka země žijí v nech. A s Boží říší přijde konec věků; neboť láska nebeského Otce se v říši Boží dává neustále všemu živému. Neboť láska je věčná. Láska je silnější než smrt. Kdybych mluvil jazyky lidí i andělů, ale byl bez lásky, zněl bych jako plech nebo rozladěný cimbál; kdybych uměl předpovídat budoucnost a znal všechna tajemství i všechnu moudrost, a kdybych měl tak silnou víru jako je bouře a dokázal hory přesazovat, ale lásku bych neměl, nejsem nic. A kdybych dal všechny statky, abych nasytil chudé a všechen svůj lesk, který jsem obdržel od svého

Otce, ale lásku neměl, nic mi to nebude platné. Láska je trpělivá, láska je dobrotivá, láska nezná závist, neplodí nic zlého, nezná pýchu;není ani hrubá, ani sobecká, vůči zlobě zůstává mírnou, nepředstavuje si neštěstí, neupadá do nespravedlnosti, ale naopak, těší se ze spravedlnosti. Láska brání vše, láska doufá vše, láska unese vše; nikdy se nevyčerpá?

Však slova sama zaniknou a vědění se ztrátí. Neboť máme jen částečnou pravdu a částečnou nepravdu, ale když přijde plná dokonalost, všechno nedokonalé se rozplyne. V dětském věku mluví člověk jako dítě, chápe jako dítě, myslí jako dítě; ale dospělý odkládá dětské věci; ale přece ještě se díváme přes kalné skla a matoucí slova. Ještě máme jen částečná vědění, ale až staneme před tváří Boží, nebudeme již mít částečná vědění, ale taková, která nás On učí. Ale nyní nám zůstávají tato tři: víra a naděje a láska;Nyní k vám mluvím živou řečí živého Boha, skrze Ducha svatého našeho nebeského Otce. Není mezi vámi ještě jediný, který by mohl rozumět všemu, co vám říkám. Ten, který vykládá písma, mluví k vám mrtvou řeší mrtvých lidí, skrze své nemocné a smrtelné tělo. Jemu proto mohou lidé rozumět, neboť všichni lidé jsou nemocní a všichni náležejí smrti. Nikdo nevidí světla Života. Slepí lidé vedou slepé po temných stezkách hříchů, nemocí a utrpení. A nakonec spadnou všichni do hrobu.

Byl jsem poslán Otcem, abych před vámi rozžal světlo Života. Světlo se rozžíhá samo a osvětluje temnotu, ale temnota zná jen sama sebe a světlo nezná. Mám vám ještě mnoho co říci, ale vy byste to zatím ještě neunesli. Neboť vaše oči jsou zvyklé na tmu a všechno světlo nebeského Otce by vás oslepilo. Proto nemůžete ještě rozumět, co vám říkám o nebeském Otci, který mě k vám poslal. Následujte proto nejprve zákony své Matky země, o kterých jsem mluvil. Až její andělé očistí a obnoví vaše tělo a posílí vaše oči, budete schopní unést světlo našeho nebeského Otce. Až se dokážete upřeně dívat do světla poledního slunce, pak budete moci snést oslňující světlo svého nebeského Otce, které je tisíckrát jasnější než zář tisíce sluncí. Ale jak se můžete dívat do oslňujícího světla svého nebeského Otce, když nesnesete ani lesk svítícího slunce? Věřte mi, že slunce je jako plamen svíčky vedle slunce Pravdy nebeského Otce. Proto nemáte zatím nic než víru, naději a lásku. Vpravdě pravím vám, že odměna vás nemine. Jestliže věříte mým slovům, věříte i v toho, který mne poslal, který je Pánem všeho a kterému jsou všechny věci možné. Když budete věřit v anděly Matky země a dodržovat její zákony, bude vaše víra podpořena a nikdy nepoznáte nemoc. Mějte také naději v lásku našeho nebeského Otce, neboť kdo mu důvěřuje, nebude nikdy oklamán a neuvidí smrt. Milujte se navzájem, neboť Bůh je láska, a tak jeho andělé poznají, že putujete po jeho cestách a připojí se k vám a budou vám sloužit. A Satan se všemi svými hříchy, nemocemi a zlořádem se z vašeho těla odstěhuje. Jděte, vyhýbejte se svým hříchům, čiňte pokání; pokřtěte se, abyste se znovu zrodili a už více nehřešili."

Pak se Ježíš zvedl. Ale všichni ostatní zůstali sedět, neboť každý cítil sílu jeho slov. A potom se objevil mezi rozestouplými mraky měsíc v úplňku a zahalil Ježíše světlem. A jiskry sršely z jeho vlasů a on stál mezi nimi ve svitu měsíce, jako by se vznášel ve vzduch. A nikdo se ani nepohnul, nebylo slyšet nejmenšího zvuku. A nikdo nevěděl, kolik času uplynulo, neboť čas se zastavil. Potom Ježíš nad nimi vztáhl ruce a řekl: "Mír buď s vámi", a tak odešel, jako vánek, který prochvívá korunami stromů.

A po nějakou dobu sedělo shromáždění tiše a potom se probouzelo ze svého mlčení, jeden po druhém, jako po dlouhém snu. Ale nikdo neodcházel, neboť slov toho, který je opustil, stále ještě zněla v jejich uších. A oni seděli, jako by naslouchali podivuhodné hudbě. Ale konečně, když už to bylo poněkud tísnivé, řekl jeden: "Jak je dobré být tady". A druhý: "Kéž by tato noc trvala navždycky!" A jiný: "Kdyby tak on s námi stále zůstal." "Je to pravda, že je vyslancem Božím, protože vložil naději do našich srdcí." A nikdo nechtěl jít domů s odůvodněním: "Nepůjdu domů, protože je tam všechno temné a neradostné. Proč bychom měli jít domů, kde nás nikdo nemá rád?"

A takto mluvili dále, neboť téměř všichni byli chudí, chromí, slepí zanedbaní, žebráci, bezdomovci, ve své bídě opovrhovaní, a byli strpěni jen ze soucitu v domech, ve kterých nalezli na pár dnů útulek. Dokonce i zajištění, kteří měli domov a rodinu, říkali: "My s vámi také zůstaneme." Neboť každý cítil, že slova toho, který odešel, spojila to malé shromáždění neviditelnými pouty. A všichni se cítili jako znovuzrozeni. Viděli před sebou prozářený svět, přestože měsíc byl již zase skryt za mraky. A v srdcích všech rozkvetl podivuhodný květ podivuhodné krásy, květ radosti.

A když se nad horizontem objevily zářivé paprsky slunce, cítili všichni, že je to slunce přicházející říše Boží. S radostným vzezřením povstali, aby pozdravili Boží anděly. A mnozí nečistí a nemocní následovali Ježíšova slova a vyhledali břehy zurčícího proudu. Svlékli boty i šaty, postili se a vystavili svá těla andělům vzduch, vody a slunečního světla. A andělé Matky země je objali a zmocnili se jejich těl zvenku i zevnitř. A všichni viděli veškeré neduhy, hříchy a nečistoty, jak od nich rychle odcházejí. A dech některých byl tak páchnoucí jako to, co vycházelo z vnitřností, a někteří zvraceli a páchnoucí výkaly vycházely z jejich útrob. Všechny tyto nečistoty vytékaly ústy, některým z nosu, jiným z očí a uší. A mnohým vycházel protivný a odporný pot ze všech pórů těla. A na mnohých místech vyrážely velké hnisavé boule, ze kterých vycházely nečistoty s hrozným zápachem a moč zhoustla jako včelí med; u jiných byla téměř červená nebo černá a téměř tak tvrdá jako říční písek. A z mnohých vycházely tak páchnoucí větry, jako dech ďábla. A jejich zápach byl tak veliký, že to nikdo nemohl snést.

A když se ponořovali, vstoupil anděl vody do jejich těl a všechny odpornosti a nečistoty jejich minulých hříchů se vyplavovaly a jako valící se horská řeka vytékalo z jejich těl množství tvrdých a měkkých ohavností. A zem, na kterou jejich voda tekla, byla znečištěná a zápach byl tak veliký, že tam nikdo nemohl zůstat a ďáblové opustili jejich útroby v podobě nespočetných červů, kteří se hemžili v jejich výkalech. A kroutili se v bezmocném vzteku, že je anděl vody vyhnal z vnitřností lidský synů. Ale pak se na ně snesla moc anděla slunečního svitu a oni tam pošli za zoufalého kroucení, rozšlapáni andělem slunečního světla, Kolem se všichni třásli hrůzou, když se dívali na všechny tyto odpornosti Satana, před kterými je andělé zachraňovali. A děkovali Bohu, který poslal své anděly k jejich osvobození. A byli někteří, kteří byli mučení velkými bolestmi, které nechtěly povolit; a protože nevěděli, co mají dělat, rozhodli se poslat někoho za Ježíšem, neboť si velmi přáli, aby byl s nimi. A když jej dva z nich šli hledat, viděli jak Ježíš sám přichází podél břehu. A jejich srdce byla naplněna nadějí a radostí, když slyšeli jeho pozdrav: "Mír buď s vámi." A bylo mnoho otázek, které mu chtěli položit, ale ke svému podivení nemohli se ptát, neboť je nic nenapadalo. Potom jim Ježíš řekl: "Přicházím, protože mě potřebujete." A jeden zvolal: "Mistře, my tě opravdu potřebujeme, pojď, osvoboď nás od našich bolestí.!"

A Ježíš k nim mluvil v podobenství: "Vy jste jako ztracený syn, který dlouhá léta jedl a pil a trávil svoje dny v nedbalosti a rozmařilosti se svými přáteli. A každý týden dělal nové dluhy bez vědomí svého otce a promarnil všechno v několika dnech. A věřitelé mu vždy znovu něco půjčili, protože jeho otec byl velmi bohatý a trpělivě platil dluhy svého syna. Marně jej otec napomínal dobrými slovy; ten napomenutí svého otce nechtěl slyšet, ani jeho úpěnlivé prosby, aby se vzdal svých nekonečných prostopášností a vrátil se na pole dohlédnout na práci služebníků. Syn vždy všechno otce slíbil, jen když zaplatí jeho staré dluhy, ale na druhý den začal všechno znovu. A více než sedm let pokračoval syn ve svém hýřivém životě. Až nakonec ztratil jeho otec trpělivost a dluhy svého syna již věřitelům nezaplatil. "jestli vždy znovu zaplatím," řekl, "nebude nikdy hříchům mého syna konec." Tak vzali ti oklamaní věřitelé ve svém hněvu syna do otroctví, aby svou každodenní prací vrátil peníze, které mu půjčili. A tu přestalo jídlo a pití a denní prostopášnosti. Od rána do noci svlažoval pole svým potem a všechny údy jej bolely od nezvyklé práce. Žil ze suchého chleba a neměl nic než své slzy, kterými jej mohl zvlhčit. A po třech snech trpěl tolik vedrem a únavou, že řekl svému pánovi: "Nemohu už pracovat, neboť mě bolí všechny údy. Jak dlouho mě chcete trápit?" "Až do dne, kdy prací tvých rukou budou tvé dluhy zaplaceny, a až uplyne sedm let, budeš volný.!" Avšak zoufalý syn s pláčem odpověděl:" Ale já nemohu unést ani sedm dní! Měj se mnou soucit, neboť mě všechny mé údy pálí a bolí." A zlomyslný lichvář na něj křičel: "Hleď konat svou práci; když jsi mohl sedm dlouhých let trávit své dny a noci v prostopášnostech, musíš nyní všechny své dluhy až do posledního haléře splatit." A zoufalý syn se vrátil s trýznivými bolestmi zpátky na pole, aby pokračoval v práci. Únavou a bolestí stál sotva na nohou, když přišel sedmý den sváteční, kdy se na poli nepracuje. Tu sebral syn své poslední síly a klopýtal k domu svého otce. Vrhl se k jeho nohám a řekl: " Otče, uvěř mi naposledy a odpusť mi všechny urážky, kterých jsem se vůči tobě dopustil. Přísahám ti, že už nikdy nebudu žít tak rozmařile a že budu ve všech věcech tvůj poslušný syn. Osvoboď mě z rukou mých utlačovatelů. Otče, podívej se na mne a na moje nemocné tělo a nezatvrzuj své srdce. "

Tu otci vstoupily slzy do očí a on objal svého syna a řekl: "Oslavme to, neboť dnes mi byla dána veliká radost, vždyť jsem nalezl svého milovaného syna, který se ztratil." A oblekl jej do svých nejvybranějších šatů a oslavovali celý den. Druhý den ráno dal svému synu stříbro, aby zaplatil dluhy věřitelům. Když se syn vrátil, řekl mu: "Můj synu, vidíš, jak je snadné sedm let hýřivým životem dělat dluhy, ale jejich zaplacení sedmi lety tvrdé práce je těžké." "Otče, je skutečně kruté je platit i jen sedmi dny." A otec jej napomínal a řekl: "Tentokrát ti bylo dovoleno, abys své dluhy zaplatil v sedmi dnech místo v sedmi létech, zbytek je ti odpuštěn. Ale měj se napozoru, abys v budoucnosti nedělal nové dluhy. Neboť ti říkám nikdo kromě tvého otce ti nepromine dluhy, neboť jsi jeho syn. U každého jiného bys musel těžce pracovat sedm dlouhých let, jak kážou naše zákony."

"Můj otče, chci být již stále tvůj milující a poslušný syn a nechci dělat už žádné dluhy, neboť nyní už vím, jak je kruté je platit." A šel na pole svého otce a dohlížel každý den na práci jeho dělníků. Ale nenutil je nikdy k tvrdé práci, neboť vzpomínal na vlastní těžkou dřinu. A roky ubíhaly a majetek otce pod jeho rukama přibýval, neboť otec jeho práci žehnal. Pomalu vrátil desetkrát více, než za těch sedm let promarnil. A když otec viděl, že syn jeho služebníky i jeho majetek dobře spravuje, řekl mu: "Můj synu, vidím že můj majetek je v dobrých rukou. Dám ti všechen svůj dobytek, svůj dům, své polnosti a své poklady. Vezmi toto vše jako své dědictví, pokračuj v jeho velebení, abych se mohl z tebe těšit." A když syn převzal od otce své dědictví, odpustil všem dlužníkům, kteří nemohli zaplatit, neboť nikdy nezapomněl. že jemu byly jeho dluhy také prominuty, když je nemohl zaplatit. A Bůh mu požehnal dlouhým životem, mnoha dětmi a velkým bohatstvím, neboť byl vždy laskavý ke všem svým služebníkům i ke svému dobytku."

Potom se Ježíš obrátil k nemocnému lidu a řekl: "Mluvím k vám v podobenstvích, abyste mohli Boží slovo lépe pochopit. Těch sedm let jídla a pití a hýřivého života jsou hříchy minulosti. Zlomyslný věřitel je Satan. Dluhy jsou nemoce. Tvrdá práce jsou bolesti. Ztracený syn jsme my. Zaplacení dluhů je vyhnání ďáblů a nemocí a uzdravení vašeho těla. Stříbro, které syn od otce obdržel, je osvobozující moc andělů. Otec je Bůh. Otcovo vlastnictví jsou země a nebe; služebníci otce jsou andělé. Podle otce je svět, který se promění v Království nebeské, jestliže na tom budou synové člověka spolu s anděly nebeského Otce pracovat.

Neboť vám říkám, je lepší, když syn je poslušen otci a dohlíží na služebníky na poli, než aby se stal dlužníkem zlomyslných lichvářů a jako otrok se plahočil a dřel, aby své dluhy splatil. Stejně tak je lepší, když synové člověka dbají zákonů nebeského Otce a společně s jeho anděly pracují na Královské říši, než aby se stali dlužníky Satana, pána smrti, všech hříšníků a nemocí, a museli v potu a s bolestí trpět, dokud nejsou všechny jejich hříchy splaceny. Vpravdě pravím vám, velké a hojné jsou vaše hříchy. Mnoho let jste povolovali svodům Satana. Přejídali jste se, opíjeli, a vaše dluhy se množily. a nyní je musíte splatit a jejich zaplacení je těžké a kruté. Nebuďte proto jež třetí den netrpělivý jako ztracený syn, ale buďte trpělivý až do sedmého dne, který je Bohem posvěcený, a jděte potom s pokorným a poslušným srdcem před tvář svého nebeského Otce, aby vám všechny vaše staré dluhy prominul. Vpravdě vám říkám, že váš nebeský Otec vás nekonečně miluje, neboť vám dovolí, abyste své dluhy sedmi let zaplatili v sedmi dnech. Těm, kteří dluží za sedm let hříchů a nemocí, ale poctivě zaplatí a vydrží až do sedmého dne, promine náš nebeský Otec dluhy za celých sedm let."

"A jestli jsme hřešili sedm krát sedm let?" ptal se nemocný muž, který hrozně trpěl. "Také v tomto případě odpustí nebeský Otec všechny tvé dluhy v sedm krát sedmi dnech." "Šťastní jsou ti, kteří vydrží až do konce, neboť ďáblové Satana píší všechny zlé skutky do knihy, do knihy vašeho těla a vašeho ducha. Pravím vám, není žádného hříšného činu, který by již od počátku světa nebyl zapsán u vašeho nebeského Otce. Neboť zákonům, které dávají králové, se můžete vyhnout, ale zákonům svého Boha nemůže ujít žádný člověk. Když stojíte před tváří Boží, ukáží ďáblové Satana vaše činy a Bůh vidí vaše hříchy zapsány v knize vašeho těla a vašeho ducha a je ve svém srdci smutný. Ale když litujete svých hříchů a pomocí půstu a modliteb vyhledáte Boží anděly, pak za každý další den, kdy se postíte a modlíte,vymažou Boží andělé jeden rok vašich špatných činů z knihy vašeho těla a vašeho ducha. A když je i poslední stránka vymazána a od všech vašich hříchů očištěna, stojíte před tváří Boží a Bůh se ze srdce raduje a zapomene všechny vaše hříchy.

Osvobodí vás z drápů Satana a od utrpení; vezme vás do svého domu a přikáže všem svým služebníkům, všem svým andělům, aby vám sloužili, dá vám dlouhý život a už nikdy nepoznáte nemoc. A jestliže od nynějška místo hřešení naplníte své dny dobrými skutky, potom zapíšou andělé Boží všechny dobré skutky do vašeho těla a vašeho ducha. Říkám vám pravdivě, každý dobrý čin je zapsán u Boha již od počátku světa. Neboť od svých králů a vlád marně očekáváte odměnu, ale před Bohem nezůstanou vaše dobré skutky nikdy neodměněny.

A když přijdete před tvář Boží, budou jeho andělé vaše dobré činy dosvědčovat. A Bůh uvidí vaše dobré činy zapsány ve vašem těle a vašem duchu a ze srdce se zaraduje. Požehná vašemu tělu a vašemu duchu i všem vaším činům a dá vám jako dědictví svou pozemskou i nebeskou říši, abyste v nich žili svůj věčný život. Šťastný je ten, který může vstoupit do říše Boží, neboť nikdy neuvidí smrt." A veliké mlčení následovalo po jeho slovech. A ti, kteří byli zbaveni odvahy, čerpali novou sílu z jeho slov a pokračovali v půstu a modlitbách. A ten, který mluvil před tím, mu řekl: "Chci vydržet až do sedmého dne." A druhý rovněž: "Chci také vydržet sedm krát sedm dnů." Ježíš jim odpověděl: "Šťastní jsou ti, kteří vydrží až do konce, neboť oni zdědí zemi." A bylo mezi nimi mnoho nemocných, mučených krutými bolestmi, kteří se nemohli dostat až k Ježíšovi, neboť nemohli jít po vlastních nohou. Řekli: "Mistře, budeme velmi mnoho trpět, řekni nám, co máme dělat." A ukázali Ježíši své zkroucené a uzlinaté nohy a řekli: "Ani anděl vody, ani anděl vzduch, ani anděl slunečního světla nemohou zmírnit naše bolesti, ačkoli jsme se ponořovali, postili, modlili a ve všem tvoje slova následovali."

"Vpravdě pravím vám, vaše kosti budou uzdraveny! Neztrácejte odvahu, ale vyhledejte léčitele kostí, anděla země. Neboť odtud Pocházejí vaše kosti a tam se také vrátí." A ukázal svojí rukou tam, kde je tekoucí voda a sluneční žár změkčily zemi u kraje řeky na bahnitou usazeninu. "Ponořte své nohy do bahna, aby objetí anděla země vztáhlo z vašich kostí všechnu nečistotu a nemoc. A uvidíte, jak Satan a vaše bolesti z objetí anděla země uprchnou. A uzliny z vašich kostí zmizí a budete se moci opět protáhnout a všechny vaše bolesti objetí anděla země uprchnou. A uzliny z vašich kostí zmizí a budete se moci opět protáhnout a všechny vaše bolesti pominou." A nemocní učinili tak jak řekl, neboť věděli, že budou uzdraveni. A byli ještě jiní nemocní kteří trpěli strašnými bolestmi, ale i přesto se dále postili. A jejich síla byla u konce a polévalo je velké horko. Když vstali z lože, aby šli za Ježíšem, zašla se jejich těla kroutit, jako by se do nich opíral prudký vichr a kdykoli se pokusili postavit na nohy, padali opět k zemi. Tu šel Ježíš k nim a řekl: "Vy trpíte, protože Satan a jeho nemoci mučí vaše tělo. Ale nebojte se, neboť jejich moc nad vámi rychle skončí. Neboť Satan je jako pokrytecký soused, který vstoupil do domu svého souseda, když tento nebyl přítomen, s úmyslem odnést si jeho majetek do vlastního domu. Ale lidé vyprávěli majiteli, že nepřítel řádí v jeho domě a on se rychle vracel zpět domů. A když ten špatný soused pobral všechno, co se m u líbilo, uviděl z dálky pán domu, jak se spěšně vrací; a pln zlosti, že nemůže všechno odnést, chtěl vše, co tu zbylo, rozbít a zpustošit, všechno zničit, aby alespoň ty věci, které nemůže mít, ani ten druhý neměl. Ale krátce nato, co pán domu vstoupil a ještě než mohl zlomyslný soused svůj úmysl provést, jej pán uchopil a vyhodil z domu. Pravím vám, právě tak vstoupil Satan do vašeho těla, které je příbytkem Boha. A pobral všechno, co chtěl ukrást: váš dech, vaši krev, vaše kosti, vaše maso, vaše vnitřnosti, vaše oči a vaše uši. Ale svým půstem a modlením jste přivolali pána svých těl a jeho anděly. A nyní vidí satan, že je to konec moci. Proto ve svém vzteku sbírá ještě jednou svou sílu, aby tělo zničil, dříve než pán přijde. Proto vás Satan tak strastiplně mučí, protože cítí, že přišel jeho konec. Ale vaše srdce se nemusí chvět úzkostí, neboť brzy se objeví Boží andělé, aby obsadili svoje obydlí a vysvětili je jako chrám Boží. A popadnou Satana a vyhodí ho z vašich těl i se všemi jeho nemocemi a nečistotami. A budete šťastní, neboť se dočkáte odměny za svou statečnost a už žádné nemoci neuvidíte."

A byl jeden mezi nemocnými, který byl mučen Satanem více než všichni ostatní. Jeho tělo bylo vysušeno jako kostra a jeho kůže byla žlutá jako padající list. Byl už tak slabý, že se nemohl doplazit k Ježíšovi ani po svých rukou a volal na něj z dálky:

"Mistře, měj se mnou soucit, neboť nikdy netrpěl člověk tolik co já, co svět existuje. Vím, že jsi byl skutečně poslán od Boha a vím, že můžeš Satana ihned vyhnat z mého těla, jestliže chceš. Což neposlouchají andělé Boží vyslance Božího? Přijď, Mistře, a vyžeň ze mne Satana, neboť ve mně zlostně řádí a zle mě mučí."

A Ježíš mu odpověděl: "Satan tě týrá tak silně, že se již několik dní postíš a neplatíš mu žádný poplatek. Nekrmíš ho všemi těmi odpornostmi, kterými jsi až dosud špinil chrám svého ducha. Týráš Satana hladem a proto tě ve své zlobě týrá také. Neboj se, neboť ti říkám, že Satan bude zničen dříve, než bude zničeno tvé tělo, neboť zatímco se postíš a modlíš, chrání Boží andělé tvé tělo, takže tě moc Satana nemůže zničit. A hněv Satana je vůči Božím andělům bezmocný."

Potom přišli všichni k Ježíšovi a hlasitým voláním jej snažně prosili: "Mistře, slituj se nad ním, neboť on trpí více než my všichni, a jestliže z něj Satana hned nevyženeš, bojíme se, že nedožije rána."

A Ježíš jim odpověděl: "Velká je vaše víra. Když se stane podle vaší víry, brzy spatříte na vlastní oči strašné zjevení satana a zažijete moc Syna člověka. Neboť chci vyhnat mocného Satana silou nevinného beránka Božího, nejslabšího stvoření Pána. Neboť Svatý Duch Boží činí nejslabšího tím nejsilnějším." A Ježíš podojil jednu ovci, která se pásla v trávě. Vylil mléko na sluncem prohřátý písek a řekl: "Pohleďte, síla anděla vody je vtisknuta do tohoto mléka. A nyní do něj proniká i síla anděla slunečního světla. A mléko bude díky jejich síle vřelé. A nyní se spojí anděl vody a anděl slunce s andělem vzduchu. Hleďte, pára horkého mléka stoupá pomalu do vzduchu. Pojď a dýchej ústy sílu andělů vody, slunečního světla a vzduchu, aby přešla do tvého těla a vyhnala z něj Satana."

A nemocný muž, kterého mučil Satan, zhluboka vdechoval stoupající páru do sebe. "Satan ihned opustí tvé tělo, neboť již tři dny hladoví a v tobě žádnou potravu nenalézá. Vyjde z tebe, aby utišil svůj hlad teplým mlékem, neboť tato strava mu vyhovuje. Ucítí jeho vůni a nebude moci odolat hladu, který jej již po tři dny sužuje. Ale Syn člověka zničí jeho tělo, aby už nemohl nikoho jiného trápit." Potom se začal nemocný třást zimnicí a jeho tělo se napjalo, jako by chtěl zvracet, ale nemohl. Lapal po vzduchu, ale nemohl se nadechnout a zůstal ležet v klíně Ježíše v bezvědomí. "Nyní opouští Satan jeho tělo, pohleďte!" A Ježíš ukázal na otevřená ústa nemocného muže. A pak sledovali všichni s úžasem a hrůzou, že z jeho úst vychází Satan v podobě odporného červa, rovnou ke kouřícímu mléku. Pak vzal Ježíš do rukou dva špičaté kameny a rozmačkal hlavu Satana a vytáhl z nemocného muže celé tělo obludy, které bylo téměř tak dlouhé jako výška člověka. Když byl ten odporný červ z hrdla nemocného venku, mohl opět dýchat a všechny jeho bolesti byly pryč. A všichni hleděli zděšeně na odporné tělo Satana.

"Podívej, co hrozného jsi po mnoho let ve svém těle nosil a živil. Vyhnal jsem to a zabil, aby tě to už nikdy nemučilo. Děkuj Bohu, že Tě jeho andělé osvobodili a již nehřeš, aby se Satan do Tebe nevrátil. Ať je tvé tělo od této chvíle chrámem, zasvěceným Bohu."

A všichni byli ohromeni jeho slovy i jeho mocí. A říkali: "Mistře, ty jsi skutečně Boží vyslanec a znáš všechna tajemství." "A vy," odvětil Ježíš, "máte být pravými syny Božími, abyste se mohli také podílet na jeho moci, na jeho vědění a na všech tajemstvích. Neboť moudrost a moc může přijít jen z lásky Boží. Milujte proto svého nebeského Otce a svou Matku zemi z celého srdce svého a celým duchem svým. A služte jim, aby vám jejich andělé také sloužili. Obětujte všechno své konání Bohu. A neživte Satana, neboť odměnou hříchu je smrt. Ale u Boha je odměnou dobrého jeho láska, vědění a moc života věčného." A všichni poklekli a děkovali Bohu za jeho lásku.

A Ježíš je opustil se slovy: "Přijdu opět ke všem, kteří vydrží v modlitbě a půstu do sedmého dne. Mír buď s vámi." A ten nemocný muž, ze kterého Ježíš vyhnal Satana, vstal, neboť se do něho vrátila životní síla. Dýchal zhluboka a jeho oči se vyjasnily, když všechny jeho bolesti pominuly. A vrhl se na zem, kde před tím stál Ježíš, a líbal otisky jeho nohou a plakal. A to bylo u řečiště jednoho proudu, kde se mnoho nemocných sedm dní a sedm nocí s anděly Božími postilo a modlilo. A velká byla jejich odměna, že následovali slova Ježíše. Když uplynul i sedmý den, opustily je všechny bolesti.

A když slunce vyšlo nad horizontem, viděli Ježíše přicházet s hory k nim, s jasem vycházejícího slunce nad jeho hlavou. "Mír buď s vámi." A oni neřekli ani slovo, ale jen se vrhli před ním na kolena a dotkli se lemu jeho šatu na znamení svého uzdravení. "Neděkujte mně, nýbrž své Matce zemi, která vám poslala své mocné anděly. Jděte a už nehřešte, abyste už žádnou nemoc nepotkali. A dovolte uzdravujícím andělům, aby se stali vašimi strážci."

Ale oni mu odpověděli: "Kam máme jít, když slova věčného života jsou při tobě? Řekni nám, které jsou to hříchy, kterým se musíme vyhýbat, abychom již nikdy neonemocněli?" Ježíš odvětil: "Stane se podle vaší víry."

Sedl si mezi ně a pokračoval: "Bylo vám již dříve řečeno: "Cti svého nebeského Otce i svou Matku zemi a dodržuj jejich přikázání, abys žil dlouho na zemi."

A jako další bylo tímto přikázáním dáno: "Nezabiješ, "neboť život byl dán všem Bohem a to, co dal Bůh, nesmí člověk vzít. Neboť vám pravím, z jedné Matky pochází vše, co na zemi žije. Proto každý, kdo zabíjí, zabíjí svého bratra. A od něj se jeho Matka země odvrátí o odejme mu svá životodárná ňadra. A její andělé ho opustí a do jeho těla se nastěhuje Satan. A maso zabitých zvířat se stane v jeho těle jeho vlastním hrobem. Vpravdě pravím vám, ten, který zabíjí, zabíjí sebe a kdo jí maso zabitých zvířat, jí z těla smrti. Neboť v jeho krvi se každá kapka krve zabitého tvora stává jedem, jejich dech se stává zápachem jeho dechu, jejich maso se proměňuje v hlízy: v jeho kostech jejich kosti ve vápno, v jeho vnitřnostech jejich vnitřnosti v úpadek, v jeho očích jejich oči v šupiny : v jeho uších jejich uši ve voskovou zátku. A jejich smrt se stane jeho smrtí. Neboť jenom ve službě nebeskému Otci budou vaše dluhy sedmi let prominuty v sedmi dnech. Ale Satan vám neodpustí nic a jemu budete musit všechno zaplatit. Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, pálení za pálení, ránu za ránu, život za život, smrt za smrt.

Neboť mzda hříchu je smrt. Nezabíjejte ani nejezte maso svých nevinných obětí, jestliže se nechcete stát otroky Satana. Neboť to je stezka utrpení a vede ke smrti. Naopak vykonávejte vůli Boží, aby Vám andělé na vaší cestě životem sloužili. Poslechněte proto slova Boží: "Hleďte, dal jsem vám k obživě všechny rostliny celé země i s jejich semeny a všechny stromy s jejich plody a jádry a veškeré zvěři na zemi a ptákům ve vzduchu a vší havěti, co se po zemi plazí, jsem dal k obživě všechny zelené natě. Také mléko od všeho, co se pohybuje a na zemi žije má být pro vás potravou: tak jako jim jsem dal zelené byliny, dávám vám jejich mléko. Ale maso a krev, která je oživuje, nejezte. Zajisté budu na vás požadovat vaši tekoucí krev, ve které je vaše duše: budu na vás žádat všechna zabitá zvířata i duše všech zabitých lidí.

Neboť já, Pán a Bůh tvůj, jsem přísný a horlivý Bůh, který chyby otců přenáší až do třetího a čtvrtého pokolení na děti těch, kteří mě nenávidí, ale těm mnoha zástupům, kteří mě milují a má přikázání dodržují, prokazuji milosrdenství. "Miluj Pána Boha svého z celého srdce svého a z celé duše své a veškerou silou svou," to je první a největší přikázání.

A druhé je mu podobné: "Miluj svého bližního jako sebe sama." Není větších přikázání než tato."

A po těchto slovech mlčeli všichni až na jednoho, který zvolal: "Co mám dělat, Mistře, když uvidím, jak mého bratra napadlo divoké zvíře? Mám nechat svého bratra zahynout nebo mám to divoké zvíře zabít? Nepřestoupím pak zákon?"

A Ježíš odpověděl: "Již dříve vám bylo řečeno: "Všechna zvířata, která chodí po zemi, všechny ryby v mořích a všichni ptáci ve vzduchu jsou dáni do vaší moci." Vpravdě pravím vám, ze všech stvoření, která žijí na zemi, stvořil Bůh jen člověka podle svého obrazu. Proto jsou zvířata podřízena člověku a ne člověk zvířatům. Nepřekročíte proto zákon, když zabijete divoké zvíře, abyste zachránili život svého bratra. Neboť vskutku, člověk je více než pouhé zvíře. Ale když člověk zabije zvíře bezdůvodně, i když ho nenapadlo, jenom pro požitek ze zabíjení nebo pro maso nebo kůží nebo kly, je to zlý čin, kterého se dopustil, neboť se promění v divoké zvíře. Proto je jeho konec také takový jako konec divokého zvířete."

Potom řekl jiný: "Mojžíš, největší v Izraeli, dovolil našim praotcům jíst maso čistých zvířat a zakazoval jim jen maso nečistých zvířat. Proč ty nám zapovídáš maso všech zvířat? Který zákon je od Boha? Ten Mojžíšův nebo Tvůj?" A Ježíš odpověděl : " Bůh dal vašim praotcům prostřednictvím Mojžíše deset přikázání. Těchto deset přikázání je příliš těžkých," řekli vaši praotcové a nemohli je dodržovat. Když to Mojžíš viděl, měl se svým lidem soucit a nechtěl jej vidět zahynout. A proto jim dal desetkrát deset přikázání méně těžkých, aby je mohli plnit. Vpravdě pravím vám, kdyby vaši praotcové bývali schopni dodržet těch deset Božích přikázání, nemusel by Mojžíš nikdy dávat desetkrát deset přikázání. Neboť ten, jehož nohy jsou pevné jako hora Sión, nepotřebuje žádné berle. Ale ten, jehož údy se chvějí, dojde s berlemi dál než bez nich. A Mojžíš řekl Pánu: "Moje srdce je naplněno starostí, neboť moji lidé jsou ztraceni. Neboť jim chybí vědění a oni nejsou schopni pochopit Tvé zákony, Jsou jako malé děti, které ještě nemohou rozumět slovům svého otce. Dovol mi, Pane, abych jim dal jiné zákony, aby nezahynuli. Když nemohou jít s Tebou, ať alespoň nejsou proti Tobě, aby zůstali naživu, a až přijde jejich čas a oni budou zralí pro Tvá slova, zjev jim své zákony." Proto rozbil Mojžíš ty dvě kamenné desky, na kterých bylo napsáno deset přikázání, a místo nich jim dal desetkrát deset. A z těchto desetkrát deset přikázání udělali písaři a učenci stokrát deset přikázání. A vložili na vaše bedra nesnesitelné břímě, které sami nenesou. Čím bližší jsou přikázání Bohu, tím jich potřebuje méně, a čím jsou Bohu vzdálenější, tím jich potřebujeme více. Proto je nespočetně zákonů písařů a učenců, jen sedm Syna člověka, tři andělů a Bůh má jen jeden zákon. Proto Vás učím jen zákonům, kterým můžete rozumět, abyste se stali lidmi a sledovali sedm zákonů Syna člověka. Pak vám zjeví andělé také své zákony, aby se na vás snesl Svatý Duch Boha a přivedl vás k jeho zákonu."

A všichni se podivili nad jeho moudrostí a prosili ho: "Pokračuj, Mistře, a uč nás všem zákonům, které můžeme přijmout."

A Ježíš pokračoval: " Bůh přikázal vašim praotcům: "Nezabiješ." Ale jejich srdce byla zatvrzelá a oni zabíjeli. Tak na nich Mojžíš požadoval, že nesmějí zabít nikoho z lidí a strpěl, že zabíjeli zvířata. A pak se zatvrdila srdce vašich praotců ještě více a oni zabíjeli lidi a zvířata ve stejné míře. Ale já vám říkám: nezabíjejte ani lidi ani zvířata, ani potravu, kterou přijímají vaše ústa. Neboť když jíte živou potravu, i vy budete živí, ale když svou potravu zabijete, právě tak ona zabije vás. Neboť život plodí jen život a smrt plodí zase jen smrt. Neboť vše, co zabíjí vaši potravu, zabíjí také vaše tělo. A vše, co zabíjí vaše těla, zabíjí také vaše duše. Vaše těla jsou tím, čím je vaše strava, stejně jako váš duch je tím, čím jsou vaše myšlenky. Nejezte proto, co oheň, mráz nebo voda narušila. Neboť vařená, zmrazená nebo nahnilá strava nechá právě tak vaše těla propálit, zmrazit nebo shnít. Nebuďte jako ten hloupý hospodář, který na svém poli zasil vařená, zmrazená a shnilá zrna. A přišel podzim a jeho pole nic nenesla. A jeho bída byla veliká. Ale buďte jako ten sedlák, který osívá svá pole živou setbou a jehož pole nesou živé pšeničné klasy, které ho stonásobně odmění za zrna, která zasil. Neboť vpravdě vám říkám, žijte jenom ohněm života a nepřipravujte si svou stravu pomocí ohně smrti, který vaši potravu zabíjí a vaše těla a vaše duše též."

"Pane, kde je oheň života?" ptali se někteří.

"Ve vás, ve vaší krvi a ve vašich tělech."

"A oheň smrti?" ptali se jiní.

"To je oheň, který hoří mimo vaše těla, který je víc horký než vaše krev. Tímto ohněm smrti si vaříte svou obživu doma i na poli. Vpravdě pravím vám, je to ten samý oheň, který ničí vaši potravu i vaše těla, právě tak jako oheň zlomyslnosti, který pustoší vaše myšlenky a vašeho ducha. Neboť vaše tělo je to, co jíte a váš duch je to, co myslíte. Nejezte proto nic, co zabil silnější oheň než oheň života. Proto si připravujte a jezte všechny plody stromů a všechny traviny polí a všechno mléko zvířat, které jsou poživatelné. Neboť tyto byly živeny a zrály ohněm života, všechny jsou darem andělů naší Matky země. Ale nejezte nic, co ochutil oheň smrti, neboť to je od Satana."

"Jak si máme bez ohně upéci náš denní chléb, Mistře?" ptali se někteří s velkým podivením.

"Dovolte Božím andělům připravit váš chléb. Navlhčete svou pšenici, aby do ní mohl proniknout anděl vody. Vystavte ji potom vzduchu tak. aby ji mohl obejmout i anděl vzduchu. A nechte ji od rána až do večera na slunci, aby k ní mohl přijít anděl slunečního světla. A požehnání těch tří andělů dá brzy vzklíčit zárodek života. Potom rozmačkejte zrní a utvořte tenké placky, jak to dělali i vaši praotcové, když opustili Egypt, dům otroctví. Vystavte ráno placky opět slunci když stojí nejvýše, placky otočte na druhou stranu, ať i tu obejme anděl slunečního světla a nechte je ležet až do západu slunce. Neboť tak jako andělé vody, vzduchu a slunečního světla způsobili vzrůst a zrání pšenice na poli, tak musejí také váš chléb připravit. A to samé slunce, které ohněm života nechalo vyrůst a dozrát pšenici, musí stejným ohněm upéci váš chléb. Neboť oheň slunce dá pšenici, chlebu a tělu život. Ale oheň smrti zabíjí pšenici, chléb i tělo. A živí andělé živého Boha slouží jen živým lidem. Neboť Bůh je Bohem živých a ne Bohem mrtvých. Tak jezte vždy se stolu Boha: ovoce stromů, zrno a traviny polí, mléko dobytčat a med včel. Neboť všechno ostatní je Satana a vede na cestu hříchu a nemocí až ke smrti, Ale obživa, kterou jíte z hojnosti Božího stolu, dá vašemu tělu sílu a mládí a vy nepoznáte žádné nemoci. Neboť stůl Boha živil Metuzaléma až do vysokého stáří a já vám říkám po pravdě, když budete žít tak, jako žil on, tak vám dá Bůh živých také tak dlouhý život na zemi. Vpravdě pravím vám, Bůh živých je bohatší než všichni boháči na zemi a jeho plný stůl je pestřejší než nejbohatší hodovní stůl všech boháčů na zemi. Jezte proto po celý váš život u stolu vaší Matky země a nepoznáte nikdy nedostatek. A jezte všechny věci tak, jak se na stole Matky země nacházejí. Nevařte, ani nemíchejte všechny věci dohromady, aby se vaše vnitřnosti nestaly dýmající bažinou. Neboť vám říkám po pravdě, toto je v očích Pána odporné.

A nebuďte jako lačný služebník, který snědl u stolu pána pokaždé porce druhých. Zhltal všechno sám a ve své žravosti vše smíchal. A když to jeho pán uviděl, rozhněval se na něj a odehnal jej od stolu. Když bylo jídlo u konce, smíchal dohromady vše, co zbylo a zavolal lačného služebníka k sobě a řekl mu : "Vezmi a jez toto všechno s prasaty, neboť tvoje místo je mezi nimi a ne u mého stolu." Buďte proto opatrní a neznečišťujte svá těla všemi možnými odpornostmi. Buďte spokojeni s dvěma nebo třemi druhy potravy, které vždy na stole naší Matky země najdete. A nedychtěte spotřebovat všechny věci, které všude uvidíte. Neboť vpravdě pravím vám, když všechny ty druhy potravy ve svém těle smícháte, končí mír ve vašem těle a zpustoší ho nekonečný boj. A bude zahubeno, tak jako rodiny a královské říše přivodí svůj zánik, když se rozdělí. Neboť váš Bůh je Bůh míru a nepodporuje žádné rozdělení. Nepřivolávejte na sebe tedy jeho prokletí, aby vás nevyhnal od svého stolu a vy jste nebyli nuceni jít ke stolu Satana , kde oheň hříchů, nemocí a smrti zahubí vaše tělo.

A když jíte, nejezte až do plnosti. Prchejte před pokušením Satana a poslouchejte hlasy andělů Božích. Neboť Satan a jeho moc vás svádí, abyste jedli víc a víc. Žijte z Ducha a odolejte žádostem těla. A váš půst bude pokaždé radostí v očích Božích andělů. Tak pozorujte, kolik jste snědli, když jste sytí a jezte vždy o jednu třetinu méně. Množství vaší denní potravy by nemělo být menší než jedna třetina, ale hlídejte, abyste nepřekročili dvě třetiny. Pak vám Boží andělé vždy pomohou a neupadnete do zvůle Satana a jeho nemocí. Neztěžujte práci andělům ve svém těle častým jídlem.

Neboť vpravdě pravím vám, ten, kdo jí během dne více než dvakrát, koná v sobě satanskou práci. A Boží andělé opustí jeho tělo a brzy nato ho převezme Satan do své moci. Jezte jen, když je slunce vysoko na obloze a opět. když zapadne. A neuvidíte žádnou nemoc, neboť to najde zalíbení v očích Pána. A jestli chcete, aby se andělé Boží z vašeho těla radovali a Satan se vám zdaleka vyhýbal, pak sedejte u Božího stolu jen jednou denně. Pak budou Vaše dny na zemi dlouhé, neboť toto najde obzvláštní zalíbení v očích Pána. Jezte vždy jen tehdy, když je stůl Boží před vámi prostřen, a jezte vždy to, co na Božím stole najdete. Vpravdě pravím vám, Bůh ví přesně, co vaše tělo potřebuje a kdy to potřebuje.

Se začátkem měsíce Ijar jezte ječmen: počínaje měsícem Sivan jezte pšenici, nejdokonalejší ze všech rostlin, plodících semena: a připravujte svůj denní chléb z pšenice, aby pán mohl dohlédnout na vaše tělo. Od měsíce Tammuz jezte kyselé hrozny, aby vaše tělo zeštíhlelo a Satan je opustil. V měsíci Elul sbírejte hrozny, aby vám jejich šťáva sloužila za nápoj. V měsíci Marchehvan sbírejte sladké hrozny, zesládlé a usušené andělem slunečního světla, aby vaše tělo sílilo, neboť andělé Pána bydlí ve vás. Fíky, bohaté na šťávu, jezte v měsících Ab a Shebat, a co zbude, dovolte andělu slunečního světla, aby pro vás zachoval. Jezte je s masem mandlí ve všech těch měsících, kdy stromy nenesou žádné ovoce. A byliny, které přijdou po deštích, jezte v měsící Thebet, aby vaše krev byla očištěna ode všech hříchů. A ve stejném měsíci začněte jíst mléko Vašich zvířat, neboť Pán dal zvířatům zeleň, aby ji přeměňovala na mléko, aby svým mlékem živila člověka. Neboť vpravdě pravím vám, šťastni jsou ti, kteří jedí pouze u stolu Boha a všechny odpornosti Satana odmítají. Nejezte žádnou nečistou potravu, která je přivezena z dalekých zemí, ale jezte vždy to, co nesou vaše stromy. Neboť váš Bůh ví, co je pro vás správné, i kdy a kde. A dává všem lidem všech království to jídlo, které je pro každého to nejlepší. Nejezte jako pohané, kteří se ve spěchu nacpou a zanesou své tělo všemi odpornostmi. Neboť moc andělů Boha přijde k vám prostřednictvím živé stravy, kterou vám Pán dává ze své královské tabule. A když jíte, mějte nad sebou anděla vzduchu a pod sebou anděla vody, Dýchejte zhluboka a dlouho po dobu každého jídla, aby anděl vzduchu vaše jídlo požehnal. A žvýkejte svou potravu dokonale svými zuby, až se stane tekutinou, aby ji mohl anděl vody ve vašem těle proměnit na krev. A jezte pomalu, jako by to byla modlitba, kterou věnujete Pánu. Neboť vám říkám po pravdě, moc Boží vás naplní, když budete takto u jeho stolu jíst. Ale Satan promění v dýmající bažinu tělo toho, při kterém nejsou během jídla přítomni andělé vzduchu a vody. A Pán jej nestrpí více u svého stolu. Neboť stůl Pána je jako oltář a ten, který jí u stolu Boha, je v chrámu.

Vpravdě pravím vám, těla synů člověka budou proměnena v chrám a vnitřní orgány v oltář, když dodržují přikázání Boží. Nepokládejte proto nic na oltář Boha, když je tvůj duch mrzutý, ani nesmýšlej špatně o druhých v chrámu Božím. A přistupujte k tomu nejsvětějšímu Pána jen tehdy, když vás naplní volání jeho andělů, neboť vše, co sníte ve smutku nebo hněvu nebo bez přání, se stane jedem. Neboť dech Satana vše znečistí. Pokládejte své dary na oltář svého těla s radostí a nechte všechny zlé myšlenky od vás odplynout, jestliže přijímáte ve svém těle Boží sílu z jeho stolu. A nesedejte nikdy ke stolu Božímu, dokud vás nezavolá anděl chuti. Radujte se proto vždy s anděly Božími u jejich královského stolu, neboť to potěší srdce Pána. A vaše dny na zemi se prodlouží, neboť vám po všechny dny bude sloužit ten nejvzácnějšíz Božích služebníků: anděl radosti.

A nezapomínejte, že každý sedmý den je svatý a zasvěcený Bohu. Po šest dnů živte svoje tělo dary Matky země, ale sedmého dne zasvěťte své tělo svému nebeskému Otci. A sedmý den nejezte žádné pozemské pokrmy, ale žijte jen ze Slova Božího. A buďte celý den s anděly Pána v říši nebeského Otce. A sedmého dne budou andělé Boží ve vašem těle stavět království Boží, tak jako vy pracujete po šest dnů v království Matky země. A žádná strava ať v tento sedmý den neztíží práci andělům ve vašem těle. A Bůh vám dá dlouhý život na zemi, abyste mohli získat věčný život v říší nebes. Neboť vpravdě pravím vám, jestliže již nespatříte žádnou nemoc na zemi, budete žít navždy v království nebes. A Bůh vám pošle každé ráno anděla sluneční záře, aby vás probudil ze spánku. Proto poslechněte výzvy Boha a nezůstávejte ležet líně ve svých postelích, neboť andělé vzduchu a vody na vás venku již čekají. A pracujte celý den s anděly Matky země, abyste ji i její díla stále lépe poznávali. Ale když slunce zapadne a nebeský Otec vám pošle svého milovaného anděla spánek, pak odpočívejte a zůstaňte celou noc s anděly spánku. A tehdy vám pošle váš nebeský Otec své neznámé anděly, aby s vámi byli v noci, dlouhé jako život. A ti neznámí andělé nebeského Otce vás budou učit mnoho věcí z říše Boží, stejně jako andělé, které znáte od Matky země, vás poučují ve věcech její říše. Neboť vpravdě pravím vám, budete každou noc hosty v království svého nebeského Otce, když budete zachovávat jeho přikázání. A když se ráno probudíte, pocítíte sílu těchto neznámých andělů. A váš nebeský Otec je vyšle každou noc, aby budovali vašeho ducha, právě tak, jako každý den posílá Matka země své anděly, aby stavěli vaše tělo. Neboť vpravdě pravím vám, jestliže vás během dne zahaluje do svého obětí Matka země a v noci vám vdechuje své políbení nebeský

Otec, pak se stanou synové člověka syny Božími. Odolávejte dnem i nocí pokušením Satana. Nebděte v noci ani nespěte ve dne, aby vás andělé neopustili. A nemějte žádné potěšení z pití nebo nějakého kouře Satana, které vás v noci udržují vzhůru a ve dne nechají spát. Neboť vám říkám, všechny nápoje a veškerý kouř Satana jsou odpornostmi v očích Boha.

Nedopouštějte se smilstva ve dne ani v noci, neboť nezřízený pohlavní život je jako strom, z jehož kmene vytéká šťáva. A tento strom předčasně usychá a nenese ovoce. Proto nechoďte za nevěstkami, aby Satan nevysušil vaše těla a Pán neučinil vaši setbu neúrodnou. Vyhýbejte se všemu, co je příliš horké nebo příliš studené. Neboť to je vůlí vaší Matky země, že vašemu tělu neprospívá ani žár ani chlad. A nenechte svá těla zahřát nebo ochladit více než vás Boží andělé zahřívají nebo ochlazují. A když budete zachovávat přikázání své Matky země, tak vám vždy, když bude vaše tělo příliš horké, pošle svého anděla chladu, aby vás chladil a kdykoli bude vaše tělo prochladlé, ona vám pošle svého anděla tepla, aby vás ohřál.

Následujte příkladu všech andělů nebeského Otce a Matky země, kteří ve dne v noci nepřetržitě pracují ve svých říších nebe a země. proto v sobě přijměte také nejsilnějšího anděla Božího, anděla činu a pracujte společně na říši Boží. Následujte příkladu tekoucí vody, vanoucího větru, vycházení a zapadání slunce, růstu rostlin a stromů, zvířat, jak běhají a jak si hrají, přibývání a ubývání měsíce, hvězd, jak přicházejí a zase se vzdalují, všechno toto se pohybuje a vykonává svou práci. Neboť vše v čem je život, se pohybuje a jenom mrtvé je ztrnulé. A Bůh je Bůh živých a Satan těch mrtvých. Proto služte živému Bohu, abyste získali věčný pohyb života a abyste ušli věčnému tichu smrti.

Pracujte proto nepřetržitě na říši Boha, abyste nebyli uvrženi do říše Satana. Neboť věčná radost panuje v živé říši Boží, ale hluboký smutek zatemňuje Satanovu říši smrti. Buďte proto pravými syny své Matky země a svého nebeského Otce, abyste neupadli do otroctví Satana. A vaše Matka Země a Otec nebeský vám budou posílat své anděly, aby vás učili, milovali vás a sloužili vám. A jejich andělé zapíšou přikázání Boží do vaší hlavy, do vašeho srdce a do vašich rukou, abyste přikázání Boží věděli, cítili a konali.

A modlete se každý den ke svému nebeskému Otci a Matce zemi, aby se vaše duše stala dokonalou, tak dokonalou, jako je Svatý Duch Otce, a aby se vaše těla stala tak dokonalými, jako je tělo vaší Matky země. Neboť jestliže jejich přikázání rozumíte, cítíte a vykonáváte, pak vám bude dáno vše, oč svého nebeského Otce a Matku zemi poprosíte. Neboť moudrost, láska a moc Boží jsou nade vším.

Modlete se proto ke svému nebeskému Otci takto:

"Otče náš, který jsi na nebi, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Tvá vůle se staň na zemi jako na nebi. Dej nám náš denní chléb. A odpusť nám naše viny, jako my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás do pokušení, ale vysvoboď nás ode zlého. Neboť tvé je království, moc a sláva navěky. Amen."

A takto se modlete také ke své Matce zemi:

"Matko naše, která jsi na zemi, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království a tvá vůle se staň v nás jako v tobě. Vysíláš každý den své anděly, pošli je také nám. Odpusť nám naše hříchy, jako my usmiřujeme všechny své hříchy vůči tobě. A neveď nás do nemoci, ale vysvoboď nás ode všeho utrpení, neboť tvá je země, tělo i zdraví. Amen."

A všichni se modlili společně s Ježíšem k nebeskému Otci a Matce zemi. A potom k nim Ježíš promluvil takto: "Stejně tak, jako bude vaše tělo znovuzrozené pomocí andělů Matky země, právě tak může být znovuzrozen váš duch pomocí andělů nebeského Otce. Buďte proto pravými syny svého Otce a své matky a praví bratři synů člověka. Až dosud jste vedli se svým Otcem, se svou Matkou a se svými bratry válku. A sloužili jste Satanovi. Ode dneška žijte v míru se svým nebeským Otcem a Matkou zemí a se svými bratry, syny člověka. A bojujte jen proti Satanovi, aby vás neoloupil o mír. Dávám vašemu tělu mír vaší matky země a vašemu duchu mír vašeho nebeského Otce. Nechť mír obou panuje mezi lidskými syny. Přijďte ke mně všichni, kteří jste znaveni a trpíte sporem a tísní. Neboť můj mír vás posilní a občerství. Neboť můj mír přetéká radostí. Proto vás zdravím vždy takto : "Mír buď s vámi!"

Zdravte se také tak, aby se na vaše těla snášel mír Matky země a na vašeho ducha mír nebeského Otce. A potom najdete mír také mezi sebou, neboť říše Boží je ve vás. Jděte nyní zpátky ke svým bratřím, se kterými jste dosud žili v boji a dejte jim svůj mír. Šťastní jsou ti, kteří usilují o mír, neboť ti najdou mír Boží. Jděte a již víc nehřešte. A dávejte každému svůj mír, tak jako já jsem vám dal mír svůj. Neboť můj mír je od Boha. Mír buď s vámi.

A opustil je.

A jeho mír do nich vstoupil: a do jejich srdce anděl lásky, do jejich hlavy moudrost zákonů a do jejich rukou síla znovuzrození: tak šli dál mezi lidské syny a dcery, aby přinášeli světlo míru těm, kteří bojovali v temnotě.

A rozešli se a přáli si navzájem:

"MÍR BUĎ S VÁMI "


DODATEK

Staré učení z přítmí dějin

Od starých časů historie existuje pozoruhodné učení, které je universální v použití a nadčasové ve své moudrosti. Jeho zlomky nacházíme v sumerských hieroglyfech a na kamenech a hliněných střepinách, až osm tisíc let starých. Některé ze symbolů, jako slunce, měsíc, vzduch, voda a další přírodní živly, jsou dokonce ještě starší, sahají až do doby kataklizmatu, ukončujícího čtvrtohory (Diluvium). Kolik tisíc let před tím toto učení existovalo, je neznámo. Stopy tohoto učení lze nalézt téměř v každé zemi a každé církve. Jeho základní principy byly učeny ve staré Persii, Egyptě, Indii, Tibetu, Číně, Palestině, Řecku a mnoha dalších zemích. Ale ve velmi čisté formě bylo předáváno Esejským, kteří žili v posledních dvou nebo třech stoletích před Kristem a v prvním století po Kristu u Mrtvého moře v Palestině a u Mareotiského jezera v Egyptě, V Palestině a Sýrii byli členové tohoto bratrstva známí jako Esejští, v Egyptě jako Terapeuti, tj. léčitelé. Neví se odkud přišli, ale je jisté, že jako bratrstvo Esejští existovali velmi dlouho, snad pod jinými jmény v jiných zemích.

Učení se objevuje v Zendavestě Zarathuštry, který mu dal živou formu, která přetrvala tisíce let. Obsahuje základní pojetí věd a upanišad v brahmanismu: odvozuje se z něj rovněž indický systém jóga. Buddha učil později v podstatě stejné ideje a jeho svatý strom bódhi odpovídá stromu života Esejských. V Tibetu našlo učení výraz v tibetském kole života, dharmě. Pythagorejci a stoikové starého Řecka také v mnohém následovali principy Esejských svým způsobem života. Stejné staré učení bylo základem adóniské kultury Féničanů, alexandrijské školy filosofie v Egyptě a přineslo mnoho různým větvím západní kultury - svobodným zednářům, gnostikům, kabalistům a křesťanům. Ježíš je intepretoval v jeho nejjemnější a nejkrásnější formě v Devíti blahořečeních kázání na hoře.

Bratrstvo Esejských u Mrtvého moře

Esejští žili na pobřeží jezer a řek, daleko od měst a vesnic a ve svém společenství si vše stejně rozdělovali. Byli hlavně zemědělci a lesníci a měli tak rozsáhlé vědomosti o obilí, půdě a podnebních podmínkách, že dosáhli v pěstování ovoce a zeleniny značné rozmanitosti v poměrně pusté oblasti a při minimu vynaložené práce. Neměli žádné služebníky nebo otroky a říkalo se o nich, že byli prvními lidmi, kteří teoreticky i prakticky otroctví zavrhli. Mezi nimi nebyli ani chudí, ani bohatí, obojí spatřovali jako odchylku od Zákona. Založili vlastní ekonomický systém, který spočíval plně na Zákoně a ukázali, že lze dosáhnout všech potravinových a materiálních potřeb lidí bez zápasu, jednoduše znalostí zákonů. Mnoho času věnovali studiu starých písem a zabývali se zvláštními odvětvími výchovy, léčení a astronomie.

Převzali dědictví chaldejské a perské astronomie a egyptského umění léčitelství. Byli zasvěceni do proroctví, na které se připravovali dlouhodobými půsty. Právě tak se vyznali v užívání léčivých bylin. Žili jednoduchý, uspořádaný život, vstávali ráno před východem slunce, aby byli ve spojení s přírodními silami, koupel ve studené vodě byla pro ně obřadem a nosili bílé oděvy. Po denní práci na polích a vinicích pojedli mlčky své jídlo, zahájené a ukončené modlitbou. Jedli zcela vegetariánsky, nedotkli se ani jídel z masa, ani ostrých nápojů. Večery věnovali studiu a spojení s nebeskými silami. Večer byl počátkem dne a jejich sabbat nebo sváteční den začal v pátek večer, prvním dnu týdne. Tento den vyplnili studiem, diskusemi, rozhovory s návštěvníky a hrou na jistý hudební nástroj, jehož zbytky byly nalezeny. Díky svému způsobu života dosahovali vysokého věku 12O a více let a připisovala se jim podivuhodná síla a vytrvalost. Vším konáním vyjadřovali tvůrčí lásku.

Záznamy o životě Esejských nám byly dochovány ve spisech jejich současníků. Plinius římský občan, Philo alexandrijský filosof, Josephus Flavius, římský historik Solanius a další se vyjadřovali o nich rozličně jako o " zvláštní rase, " pozoruhodnější než kterákoli jiná na světě, nejstarší zasvěcenci, kteří své učení obdrželi ve Střední Asii, "tradice, přechované z dávných dob,"stálá a neměnná svatost v myšlenkách, slovech a idejích." Skutečnost, že toto velmi staré učení přetrvalo věky dosvědčuje, že to nemůže být výplod jednotlivce nebo určitých lidí, ale že to je interpretace - přenos skrze velké učitele - zákon Universa, základního zákona, věčného a neměnného jako hvězdy ve svém oběhu.

Je stejné dne jako před dvěma nebo desítkami tisíc let a ještě i dnes stejně použitelné. Část vnějšího učení je v aramejských textech přechovávána ve Vatikáně v Římě. Některé slovanské texty se nalézají v majetku Habsburků v Rakousku a říká se, že byly ve třináctém století přineseny na západ nestoriánskými kněžími, kteří prchali před nájezdy Džingischána z Asie. A pak jsou tu svitky od Mrtvého moře, které našla před čtyřiceti lety zvědavá koza. Díky suchosti jeskyní, ve kterých byly u Mrtvého moře zahrabány, přežilo mnoho svitků tisíciletí a přineslo uprostřed dvacátého století náhlou pozornost pro Esejské.

(z: "Search for the Ageless" svazek I. od Dr.E.B. Szekely, 1977)

| Texty |
| 2005-01-02 20:46 || marek | | čten: 32767x , naposled: 2017-07-25 11:29 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

C. G. Jung & 8 typů

Jung

Jungova teorie psychických typů

 

     


  · „...duše je přece místem zrodu všeho jednání, a tím všeho dění, o něž člověk usiluje! Bylo by nejen těžké, ale dokonce přímo nemožné vytrhnout libovolně ohraničený kousek z nekonečně široké oblasti života, v níž duše působí, a prohlásit jej za soukromé hřiště té či oné vědy... Věda sama žádné hranice nemá a vůbec neexistuje taková specializace, která by se mohla chlubit úplnou soběstačností. Na svých hranicích se musí překrývat se sousedními obory, má-li si dělat vážný nárok na označení věda.“ 

                                                           C.G.Jung, Základní otázky psychoterapie

 

         Úvod

 Nejznámější částí Jungovy práce je bezesporu jeho teorie psychologických typů. Neznámější a také nejuznávanější. Přinejmenším jeho rozdělení na extrovertní typy a typy introvertní doslova „zlidovělo“. Většina Jungovy další práce, zejména pasáže o archetypech a kolektivním vědomí jsou však hodnoceny přinejmenším jako sporné.

V této svojí seminární práci se chci věnovat jak Jungově typologii samé, tak jejím některým okolnostem - zejména její souvislost s teorií archetypů. Při studiu Jungovy typologie jsem si totiž uvědomila, že existence introvertního zaměření (které je běžným omylem často zaměňováno za sobeckou zaměřenost na sebe sama, za sebelásku) je bez existence archetypů pochybná, dalo by se říci alogická, neboť odvrat od vnějšího světa přece odporuje schopnosti přizpůsobení se a tím přežití - adaptaci. Téma adaptace se pak znovu vrací (i když v této práci leží hned na začátku) při úvaze nad čtyřmi psychickými funkcemi v Jungově typologii užitými. Tři z funkcí přímo vyplývají z lidské evoluce, která je konec konců evolucí lidské adaptace na prostředí. Čtvrtá - intuice zůstává tajemnou a je možná jen sugestivní otázkou, zda i tato funkce tak úzce související s nevědomím neukazuje k archetypálnímu základu naší psýchy.

         Čtyři psychické funkce

Nejprve názorná ilustrace:

Dva muži se vypotácejí z hospody. Pokřikují na sebe nadávky a dojde ke rvačce. Jeden z nich upadne a uhodí se hlavou o chodník.

Každý ze svědků bude na průběh incidentu reagovat způsobem, jenž je pro jeho typ typický:

Percepční typ podá nejjasnější svědectví o tom, co se stalo. Všimne si výšky, figury a vzhledu obou mužů: jeden byl plešatý a tlustý, středního věku a přes levé oko se mu táhla jizva; druhý byl mladší, sportovní blonďák s knírkem. Oba byli v tričku a v džínách, na nohou měli tenisky. Upadl ten tlustý a o obrubník si narazil pravý spánek. Bylo přitom slyšet bouchnutí atd.

Myslivý typ interpretuje události v jejich průběhu a zjišťuje jejich smysl. Oba muži vrávoravě vycházejí z hospody, rozhodně mají tudíž něco upito. Hulákají na sebe nadávky, takže mezi nimi vzniká hádka. Spor vyústí ve rvačku – musí tudíž být opravdu rozohněni, když přikročí k fyzickému násilí. Jeden z nich padá k zemi, musí to být tudíž ten slabší (nebo opilejší). Prudce se praští do hlavy, takže je možné, že utrpěl otřes mozku a potřebuje lékařské ošetření atd.

Citový typ na události reaguje hodnotícími soudy: “Taková odporná scéna!” “To jsou ale nechutní pobudové!” “Tohle je zaručeně putyka pro ochlasty, kam není radno chodit, když si chce člověk s někým v klidu popovídat.” “Ten, co upadl si možná hodně ublížil, ale patří mu to!” atd.

Intuitivní typ celý příběh “vidí”: Jsou to fotbaloví chuligáni, kteří fandí mužstvům, mezi nimiž už tradičně vládne rivalita. Hospodský je kvůli tomu, jak sprostě mluvili, vyhodil z lokálu, a to je rozzuřilo a vyvolalo v nich bojovnou náladu. Muž, který se praštil do hlavy, jako by k sobě úrazy přivolával – tohle je v jeho životě jen jedna z dlouhé řady nešťastných náhod. Z rány se mu řine krev; utrpěl poranění mozku, jež bude vyžadovat chirurgický zákrok. Nebude moci týdny chodit do práce a jeho ubohá žena zas bude mít co dělat, aby vyšla s penězi. Tohle se stává lidem, kteří pocházejí ze špatného kulturního prostředí a v životě jim jde jen o fotbal a pití. A takovéhle věci se budou dít dál a bude to stále horší, protože neděláme nic pro to, abychom změnili společnost nebo vylepšili vzdělávací systémy atd.

 Podobné postřehy, myšlenky, hodnotící soudy a intuice může mít kdokoli, kdo by zmíněný incident sledoval, Jung však chce ukázat, že každý z nás má sklon při registrování událostí dávat jednomu funkčnímu modu přednost před ostatními třemi. Navyklé užívání daného modu určuje funkční typ osoby.

 Jungovy čtyři funkční typy odpovídají prostředkům, pomocí nichž vědomí získává orientaci ve zkušenosti. Percepce, tj. smyslové vnímání nám říká, že něco existuje; myšlení nám říká, co to je, cítění nám říká, zda to je anebo není příjemné; a intuice nám říká, odkud to přichází a kam to směřuje.

poznámka: Jung pokládá myšlení a cítění za racionální funkce, kdežto percepci a intuici za iracionální funkce. Zařazení cítění do racionálních funkcí Jung vysvětluje tak, že cítění zpravidla slouží k tomu, aby vytvářelo hodnotící soudy o vnitřních nebo vnějších  událostech a určilo zda jsou příjemné či nepříjemné, krásné či ošklivé, žádoucí či nežádoucí. To vyžaduje hodnotící reflexi ve světle dosavadní zkušenosti, což podle Junga znamená, že se jedná o racionální proces. Zmatek v této otázce nastává záměnou emoce  s afektem. Bylo by také možné hovořit o posuzování zaměřeném na hodnoty, či přímo o hodnotící funkci.

         Původ psychických funkcí

Jak již jsem naznačila v úvodu, původ psychických funcí je třeba hledat v procesu evoluce - v procesu stále dokonalejšího přizpůsobování se životním podmínkám. Historie způsobů, jimiž se člověk se svým světem vyrovnával - se na něj adaptoval - historie adaptačních mechanismů je vepsána v naší fyziologii, především ve fyziologii mozku:

Vegetativní úroveň

Sestoupíme-li po stupních fylogeneze k nejstarším vrstvám lidské psychiky, ocitneme se v nejhlubších vrstvách centrální nervové soustavy, v oblastech, které zajišťují a řídí nejzákladnější funkce organismu a jeho elementární reakce vůči prostředí jako reflexy a instinkty. Tato vegetativní úroveň (jíž fyziologicky odpovídá retikulární formace - viz obr.1) je zodpovědná za prvotní zpracování podnětů podle aktuálního stavu organismu a tím za určování směru činnosti organismu. S čímž souvisí též příslušný stupeň a způsob aktivace.

Vegetativní úroveň je vlastní všem obratlovcům, jde o mechanismus starý řádově stovky miliónů let. Její funkce je založena na systému nepodmíněných reflexů, tudíž variabilita reakcí je velmi nízká. Nezahrnuje více než nejbližší okolí a přítomný okamžik. Její zpětnou vazbou je pouze aktuální bolest. Pamětí pak systém podmíněných reflexů. Možnosti adaptace na této úrovni jsou tedy značně omezené, neboť jde o pouhou reakci na podnět - tedy zde je původ psychické funce percepce.

Emocionalita

Vyšší a tedy mladší vrstvou - řádově desítky milionů let - je limbický systém, sídlo emocionality - psychické funkce cítění. Tento mechanismus adaptace je vlastní všem savcům a jeho funkce je založena na pocitech libosti a nelibosti - tzv. valorizaci. Podnět zpracovaný na vegetativní úrovni vstupuje do emoční vrstvy jako hrubě směrované napětí či uvolnění a je zde dále jemněji diferencován v konkrétní emoci s kvalitou libosti či nelibosti (v závislosti a v rámci na původním podnětu). Je také porovnáván s dřívějšími prožitky v emocionální paměti a s jejich výsledky. Emocionalita je tedy obohacena o rozměr minulosti, čímž se variabilita jejího chování značně rozšiřuje a schopnost adaptace takto vybaveného jedince vzrůstá. 

Racionalita

„K nejdramatičtějšímu skoku lidského vědomí došlo asi 3 000 let př. Kr.: objevilo se racionální myšlení. Tuto úroveň vědomí označují antropologové jako „mentální jáství“ a v řecké mytologii je symbolizováno Diem zabíjejícím draka. Zeus představuje racionální myšlení; drak ztělesňuje nadvládu emocí a primitivní úrovně vědomí.“[i]

Výsledek práce emocionální vrstvy vstupuje do vědomí - lokalizovaného v nejmladší vrstvě lidského mozku - neokortexu (řádově statisíce let) v podobě prožitku emoce. Na této úrovni probíhá porovnávání s poznatky nejen vlastními, ale i získanými, probíhá anticipace možných následků a dochází k výběru nejoptimálnější činnosti.

Tento adaptační mechanismus - racionalita, myšlení - je vlastní pouze člověku. Její funkce je založena na abstrakci, takže prostor a čas, který zahrnuje, již není vázán na konkrétního jedince, konkrétní situaci ani konkrétní okamžik. Díky racionalitě se variabilita reakcí stává teoreticky nekonečnou a s ní i možnosti jedince přežít. Pro další výklad nás však zajímá především to, že díky této skutečnosti mohlo u člověka dojít ke vzniku subjektivity.

CHARAKTERISTIKA

VEGETATIVNÍ ÚROVEŇ

EMOCIONALITA

RACIONALITA

;

obratlovci

savci

člověk

řádové stáří

stovky mil. let

desítky mil. let

statisíce let

fyziologický substrát

retikulární formace

limbický systém

neokortex

mechanismy substrátu

biochemické

biochemické

potenciály akčních proudů

evoluce substrátu

skončena před milióny let

skončena před milióny let

skončena před 40 000 lety

evoluce funkce

nepokračuje

diferenciace

pokračuje

mechanismus funkce

systém nepodmíněných reflexů - „akce - reakce“ - percepce

valorizace - hodnotící funce - cítění

abstrakce - myšlení

zpětná vazba

bolest

nelibost

nezdařená anticipace

časová dimenze

přítomnost

přítomnost a minulost

přítomnost, minulost a budoucnost

plynutí času

dáno hormonálně

dáno libostí a nelibostí

dáno abstraktně

prostor

vymezen podmíněnými reflexy

vymezen prožitky libosti a nelibosti

abstraktní vícedimenzionální kontinuum

možnost volby

úzká

širší

nejširší

stupeň subjektivity

rudimentární (bolest)

v prožitku

v uvědomění

vztah k prostředí

součást

součást

izolace

(=>destruktivní)

zpracování informací

přímé

přes vegetativní filtr

přes vegetativní a emocionální filtr

Podíl na psychické činnosti

neměnný

klesá

roste

zdroj aktivace

vlastní

vegetativní úroveň

vegetativní úroveň

paměť

podmíněné reflexy

obrazná

znaková

reprezentace prostředí

úhrn signálů

úhrn obrazů

úhrn znaků

 

 

tab.1 - Některé charakteristiky adaptační vybavenosti člověka

(pramen: V. Rollo: Emocionalita a racionalita)

         Intuice?

Čtvrtá psychická funce - intuice zůstává záhadou. Jung ji přímo nedefinuje, používá ji jako samozřejmost. Ani jinde se o ní příliš nedočteme:

intuice: schopnost bezprostředně postihnout pravdu, získat poznatek bez logické úvahy a nezávisle na zkušenosti a praxi; řazena k zákl. psych. funkcím a jako pomocná v kognitivních procesech; i. lze dělit na citovou a intelektuální

                                                                       (Pavel Hartl: Psychologický slovník)

intuice: (lat.) 1. filoz.: schopnost postihovat pravdu cestou bezprostředního nazírání bez předchozího log. důkazu.; Platón ji chápal jako přímé zření idejí, R. Descartes jako jasné a zřetelné evidentní chápání racionálních pravd. Dial. mat. odmítá mystický výklad a spatřuje racionální jádro koncepcí i. v uznání momentu bezprostřednosti poznání, spojení smyslového s racionálním a vědomého s neuvědomělým.  I. není izolována od ostatních cest poznání, je jejich zákonitým projevem, zejm. v situacích naléhavé potřeby okamžité a celkové orientace; přitom jednotlivé články poznávacích procesů zůstávají nevědomé a ve vědomí se objevuje jen výsledek. I. může postihnout pravdu, ale prokázat pravdivost lze jen log. důkazy.

            2. psychol.: způsob získávání poznatků bez log. úvahy a analýzy, nezávisle na přímé konfrontaci s realitou; vybavování zkušenosti, která neprošla jasným uvědoměním, zůstala pod prahem vědomí, a zanechala ve vědomí latentní stopy. Hl. znaky i.: náhlost, neočekávanost, bezděčnost a spontaneita nalezeného řešení. Přes zdánlivou náhodnost a iracionalitu zření je i. projevem a výsledkem zákonité aktivity lidské psychiky. V psychol. kontextu je ztotožňována s takovým gnozeologickým aspektem myšlení, který je nezávislý na smyslově jasném podnětovém poli. V tomto smyslu se i. chápe jako: a) názorné poznání protikladné poznání symbolickému (slovnímu), které je „prázdné“; b) názorné poznání, které je bezprostředně jisté a jasné v protikladu k poznání (myšlení) diskurzivnímu; c) poznání, v němž není vnější objekt při subjektu smyslově přiřazen, ale je v něm sám vytvářen. I. jako psychický fenomén  představuje nezbytný předpoklad tvůrčího myšlení.

                                               Malá československá encyklopedie, rok vydání: 1986

V každém případě však funkce intuice ukazuje někam mimo vědomou oblast. Pojem nevědomí je dnes samozřejmě běžný, avšak tato myšlenka je často spíš jen módní frází, než skutečně uvědomovanou realitou. Je odkazována do kompetence odborníků, jakoby jen oni byli postiženi touto nemilou příhodou. Všeobecně si svého nevědomí nejsme vědomi.

 

         Nevědomí a jeho kompenzační funkce

 „Naše osobní psychologie je pouhou tenkou pokožkou, lehkým čeřením na hladině oceánu kolektivní psychologie. Onen mocný faktor, ten faktor, který mění náš život, který mění povrch nám známého světa a vytváří dějiny, je kolektivní psychologie. A kolektivní psychologie se řídí zákony, jež se zásadně liší od zákonů našeho vědomí.“[ii]

Nevědomí totiž neleží nedosažitelně skryté pod vrstvami naší mysli, ani jej není třeba odhalovat namáhavým hlubinným pátráním. Jeho vlivy se naopak neustále promítají do běžného - vědomého - života, a to v tak, že někdy připadá obtížné rozhodnout, které vlastnosti nebo činy lze přičítat vědomí a které nevědomí.[iii]

Vztah nevědomí k vědomí je totiž kompenzační. Jung ve své charakteristice typů hovoří o tendenci k určité jednostrannosti v průběhu psychického dění - k přednostnímu postavení některé z funcí či některého z faktorů - objektivního nebo subjektivního. Extrovertní typ je například v neustálém pokušení zbavit se (zdánlivě) sám sebe ve prospěch objektu a svůj subjekt asimilovat k objektu. Introvert zase naopak (viz obr. 2). Jung poukazuje především na důsledky, které mohou vyplývat z přehánění extrovertního zaměření - tj. převládajícího zaměření naší civilizace -  a to na škodlivé potlačení subjektivního faktoru. Podle toho lze očekávat, že psychická kompenzace vědomého extrovertního zaměření bude zdůrazňovat subjektivní moment, to znamená, že v nevědomí se bude projevovat silně egocentrická tendence. Nevědomí soustřeďuje energii na subjektivní moment, tedy na všechny ony potřeba a nároky, které jsou extrovertním vědomým zaměřením potlačeny nebo vytěsněny (neboť orientace podle objektivně daného znásilňuje spoustu subjektivních citových hnutí, názorů, přání a potřeb a olupuje je o energii, která by jim přirozeně měla připadnout). Úplné přizpůsobení se objektu proto naráží na protest potlačené minority. Z této zcela obecné úvahy pak Jung odvozuje, proč nevědomé nároky extrovertního typu mají vlastně primitivní a infantilní, egoistický charakter. ... Vpravení se do objektivně daného  a asimilace objektivně danému zabraňuje uvědomění nedostatečných subjektivních hnutí. Tyto tendence (myšlenky, přání, afekty, potřeby, city atd.) získávají podle stupně svého vytěsnění regresívní charakter, to znamená, že čím méně jsou uznávány, tím jsou infantilnější.[iv] Tedy čím úplnější je vědomé extrovertní zaměření, tím infantilnější a archaičtější je nevědomé zaměření. Někdy je to až brutální egoismus rozsáhle překračující to, co je dětské, a hraničící s hanebným a ničemným, jenž charakterizuje takové nevědomé zaměření.[v] Neboť charakteristickou vlastností nevědomých tendencí je, že v té míře, jak jsou vědomým neuznáváním olupovány o svou energii, dostávají destruktivní charakter.[vi] Obdobně totéž však platí i naopak - o přehánění introvertního zaměření. Hlavním závěrem z řečeného je, že vždy existuje určitá oblast na níž je kladen důraz, zatímco opačná strana polarity leží ve stínu, odkud se ovšem - hlasitě - hlásí.

 obr.2 - „kompenzační“ funkce nevědomí, Stín

         Archetypy

Nevědomí ale není jakousi jednolitou ani konečnou oblastí, jež je nám neznámá:

vnímání

myšlení

cítění

intuice

paměť

subjektivní komplex funkcí

afekty

invaze

OSOBNÍ NEVĚDOMÍ

KOLEKTIVNÍ NEVĚDOMÍ

 

tab.2 - Jungovo rozvrstvení psychiky jedince podle funkcí

ektopsychická sféra

endopsychická sféra

Prostřednictvím kolektivního nevědomí je každý jedinec spojen s před- či nad- osobní sférou světa archetypů:               

 


 

obr.3 -  schéma kolektivního nevědomí a v něm spočívajících archetypů,

A-C - jednotlivé osoby

 Archetypy

 Archetyp [řeč.], pův. podoba, pravzor. O archetypech víme příliš málo na to, jak mnoho ovlivňují, determinují naše poznání, nás samotné. Dalo by se dokonce říci, že v konečné instanci poznáváme jen to, co nám dovolují poznat naše archetypy. V reakci na přehnanou objektivitu doby můžeme být dokonce v pokušení tvrdit, že veškeré poznání je pouze poznáním archetypů.

„...nic námi nemůže být pochopeno, co by nevyvolávalo některou z našich vzpomínek. Nemůžeme nic připustit, dokud neporovnáme fakt s předchozím faktem uchovaným v naší paměti... bez tohoto přetlumočení by pro nás zůstal (svět) nesrozumitelný... Každým počitkem tak vyplouvá na hladinu vědomí zapomenuté mentální schéma, znak odpovídající již procítěnému dojmu. To umožňuje zařadit tento znak do tematického souboru paměti, a proto jej i poznat a přijmout.“[vii]

„Dešifrovat zprávu znamená vnímat symbolickou formu.“

„Je velký omyl předpokládat, že duše novorozeně je tabula rasa v tom smyslu, že uvnitř není vůbec nic. Jelikož dítě přichází na svět s diferencovaným, dědičností předurčeným, a proto také individualizovaným mozkem, projeví vůči smyslovým vzruchům, které přicházejí zvenčí, ne nějakou, ale naopak specifickou pohotovost, což ihned podmiňuje zvláštní (individuální) výběr a utváření apercepce. Tyto pohotovosti jsou prokazatelně zděděné instinkty, a dokonce i rodinně podmíněné preformace. Jsou to na instinktech založené, apriorní a formální podmínky apercepce. Její existence dává dětskému světu a snovému světu dospělých antropomorfní pečeť. To jsou ony archetypy...“[viii]

Archetypy jsou jako koryta řek, jež opustila voda, ale vždy je však může znovu vyhledat. Archetyp se podobá starému vodnímu toku, jehož vody tekly dlouho a hluboce se vryly do země. A čím déle se toho směru držely, tím pravděpodobnější je, že se tam dřív či později znovu vrátí. [ix] Podle jsou to ony faktory a motivy, které řadí psychické elementy do určitých obrazů. Existují „předvědomě“ a tvoří nejvlastnější strukturu lidské duše jako takové. Je možné je přirovnat k nenázorné, potenciální existenci krystalové mřížky v mateřském roztoku.[x] Obsahy (kolektivního) nevědomí jsou tak ve vědomí zastoupeny jako typické sklony a způsoby vnímání a chápání. Jedinec je zpravidla pojímá jako závislé na objektu, a to v podstatě nesprávně, neboť pocházejí z nevědomí a působením objektu jsou jen vybavovány.[xi]

poznámka: Když se na tomto místě vrátíme k otevřené otázce intuice, nemůže nás nenapadnout spojitost intuice a takovéhoto „vnitřního“ poznávání - jakého Platónovského znovurozvzpomínání.

„...za základní rysy individuálního lidského života bychom mohli označit přiměřenost a jedinečnost. Archetyp je absolutní, univerzální a věčně se opakující, a proto je nezbytné, aby se svým praktickým výkladem přizpůsobil omezeným možnostem individuálního lidského života a jeho daným materiálním podmínkám a aby se obecnost archetypu proměnila v jedinečnost čili aby se jeho obecné latentní možnosti rozvinuly a vytříbily do konkrétní podoby... „Existencí“ lze podle toho rozumět takový způsob života, v němž programově dochází k rozvíjení, diferenciaci a transformaci archetypů v rámci konkrétně vymezených životních podmínek lidského jedince.“

Převažuje-li orientace na objekt a objektivně dané tak, že nejčastější a nejdůležitější rozhodnutí a jednání nejsou podmíněna subjektivními názory, nýbrž objektivními poměry, mluvíme o extrovertním zaměření. Introvertní typ se od extrovertního liší tím, že se neorientuje převážně na objekt a na objektivně dané, nýbrž na subjektivní faktory. Nesmíme totiž zapomínat, že veškeré vnímání a poznán je podmíněno nejen objektivně, ale i subjektivně. Vnímám svět vždy jako „svůj obraz tohoto světa“.

To, jak bude člověk na incident reagovat, je navíc ještě ovlivněno jeho charakteristickým zaměřením. Extrovert spíše zasáhne, poskytne první pomoc, zklidní útočníka, zavolá sanitku atd., od introverta je naopak možné očekávat, že bude pozorovat, zaznamenávat a vnitřně reflektovat události a nijak nezakročí…

            Kombinací dvou typů zaměření - extrovertního a introvertního - a čtyř funkčních typů - percepčního, citového, myslivého a intuitivního - teoreticky vznikne osm psychologických typů: extrovertní percepční typ, introvertní percepční typ, extrovertní intuitivní typ, introvertní intuitivní typ a tak dále. Jung vypozoroval, že lidé jen zřídka užívají výhradně jedné funkce a obyčejně si rozvíjejí funkce dvě, většinou jednu racionální a jednu iracionální. Jedna z nich se stává hlavní funkcí, druhá pomocnou. Druhé dvě funkce zůstávají poměrně nevědomé a jsou spojovány se stínem. Tak která je méně vědomá, bývá nazývána funkcí inferiorní neboli méněcennou. Je proto neobvyklé, aby měl určitý člověk rozvinuté myšlení i cítění, percepci i intuici. Racionální funkce, tj. myšlení a cítění, lze stejně jako iracionální funkce, percepci a intuici, chápat jako dvojici protikladů. Extrovertní myslivě-percepční typ by měl introvertní citově-intuitivní stín a naopak. Tyto zákonitosti je možné vyjádřit pomocí diagramu.

Extrovertní percepční typ: Lidé tohoto typu se v prvé řadě zajímají o objektivní skutečnost, o to, jak věci opravdu jsou. Bývají v zásadě realističtí a praktičtí, soustředí se na detaily a nemívají čas na abstrakce, povahy o hodnotách či smyslu. Jejich stálým cílem je “mít smyslové vjemy a pokud možno se z nich těšit”. Aktivně hledají vzrušení v nebezpečných sportech a tíhnou k tomu stát se požitkářem, který žije přítomným okamžikem a tak jako Epimétheus se příliš nestará o budoucnost. Mohou proto být vynikajícími společníky. Jejich heslo zní: “Jezme, pijme a veselme se, neboť zítra zemřeme.” Někdy ostatním připadá, že jsou povrchní a bezduší. Pokus se s nimi psychiatr setká při své praxi, bývá to zpravidla kvůli různým závislostem, fetišismu či obsedantně-nutkavé neuróze.

            Stín: jejich méněcennou funkcí je intuice, a ta jelikož je introvertní, je vyvolávána vnitřními událostmi a nevztahuje se k vnějšímu dění. Když je aktivována, dává vzniknout neblahým tušením, která bývají zcela nesprávná. Následkem toho se mohou lidé této kategorie zdánlivě bez důvodu náhle začít chovat paranoidně nebo nepřátelsky. Vlivem primitivní, nestrukturované intuice také mohou překvapit své okolí tím, že propadnou nějakému esoterickému kultu, například antroposofii, či nějaké formě archaického mysticismu.

            Příklady: inženýři, podnikatelé, stavbaři, automobiloví závodníci, žokejové, rogalisté, horolezci, fakty posedlý pan Grandgrind z Dickensových Zlých časů.

            Introvertní percepční typy

            “Zatímco extrovertní percepční typ je veden intenzitou objektivních vlivů, introvertní  typ je veden intenzitou subjektivních vjemů vyvolaných objektivními podněty,” říká Jung. Emma Jungová, která se sama řadila k tomuto typu, se přirovnávala k velmi citlivé fotografické desce. Každý detail je zaznamenán a může být kdykoli vědomě vyvolán z paměti. Tito lidé mají živé vzpomínky na místa, barvy, pasáže z knih, zvuky, rozhovory, vůně, chutě, hmatové vjemy a podobně.

            Stín: jejich méněcennou funkcí je extrovertní intuice; je-li aktivována, podněcují ji vnější události. Působení takové intuice bývá ve své podstatě negativní. Když introvertní percepční typy užívají to málo intuice, které vlastní, zpravidla si vybírají to, co je na situaci špatné: na všem hledají kaz, všude věští něco nekalého. Jejich předtuchy bývají vesměs nesprávné. Může to vést k temným prorockým představám o tom, co by se mohlo stát ve vnějším světě. Jestliže se lidé tohoto typu nervově zhroutí mají sklon být paranoidní.

            Příklady: přední francouzští impresionističtí malíři, kteří reprodukovali vlastní živé vnitřní dojmy skutečnosti.

           

            Extrovertní myslivé typy

            Lidé tohoto typu řídí své konání na základě intelektuální úvahy ovlivňované vnějšími kritérii. Umějí řešit problémy, reorganizovat podniky, vyjasňovat otázky a oddělovat zrno od plev. Skoro vždycky se zabývají vnějšími okolnostmi, a nikoli teoriemi či ideami. Milují čistě praktické zásady, které se snaží uplatňovat ve všech situacích, v nichž se ocitnou. Ostatním mohou připadat chladní a rezervovaní, protože cítění podřizují myšlení.

            Stín: introvertní cítění. Jeho vlivem vznikají pocity a hodnotící soudy, jež jsou primitivní, nestrukturované a špatně vyjádřené. Extrovertní myslivý typ má tendenci pokládat své osobní vztahy za samozřejmé a neuvědomovat si pocity lidí okolo sebe. Jeho archaické cítění může někdy zapříčinit, že zcela změní politické či náboženské vyznání nebo učiní stejně náhlou změnu v oblasti svých vztahů.

            Příklady: právníci, státní úředníci, obchodní poradci, výzkumní pracovníci, technici, Voltaire, myslitel a ateista, který celý život ostře kritizoval církev a na smrtelném loži náhle konvertoval ke katolicismu a žádal o poslední pomazání.

            Introvertní myslivé typy

            Konání tohoto typu je též založeno na intelektuálním uvažování, je ale ovlivňováno vnitřními kritérii. Tito lidé nemívají příliš zájem o dění ve vnějším světě a v zásadě je zajímají teorie a myšlenky. Když člověk pročítá, co je o tomto typu psáno v Psychologických typech, uvědomí si, že Jung popisuje sebe samého: „Největší důležitost přikládá rozvinutí a prezentaci subjektivní ideje, počátečního symbolického obrazu, který se matně vznáší kdesi uvnitř mysli.“ Jungova teorie psychologických typů je vlastně dobrým příkladem práce introvertního myšlení: je to důkladně propracovaný systém, postavený na jasných protikladech a vyváženosti, který je pak aplikován, jako všechny typologie, na psychologická data. Lidé tohoto typu jsou rádi ponecháni sami se svými myšlenkami a často dávají přednost samotě před společností. Bývají intelektuálně soběstační - příliš jim nezáleží na tom, zda jejich myšlenky mají ohlas, anebo nemají.

            Stín: extrovertní cítění. Může být uvedeno v činnost ve vztahu k vnějším objektům, introvertnímu myslivému typu činí ovšem velké problémy své city poznat a podělit se o ně s jinými. Jelikož je cítění primitivní a z velké části nevědomé, může se projevovat donkichotsky a nepředvídaně: takovýto člověk se zničehonic může silně rozrušit, pokud se lidé či věci nechovají tak, jak by se podle něho chovat měli; může si vytvořit náklonnost k nevhodnému partnerovi, což mívá katastrofální následky.

            Příklady: filozofové, „intelektuálové“, matematici, teoretici vědních oborů; Bertrand Russel.

            Extrovertní citové typy

            Pocity, hodnoty a soudy těchto osob bývají konvenční a v souladu s názory a cítěním těch, s nimiž se pravidelně stýkají. Tito lidé jsou tedy přívětiví, dobře vycházejí s ostatními a v kolektivu jsou oblíbení. Nemají rádi samotu a introspekce se jim zdá morbidní a depresivní. Když přijde čas nouze, na jejich pomocnou ruku je spolehnutí.

            Stín: introvertní myšlení. Jung: „Nevědomí tohoto typu obsahuje především zvláštní typ myšlení - myšlení, které je infantilní, archaické a negativní.“ Takové myšlení je omezené, nestrukturované a cynické. Může přijít ke slovu při ošidném ospravedlňování citového stavu dané chvíle, což je taktika, která silně popuzuje extrovertní myslivé typy. Jestliže extrovertní citový typ zastává nějaký intelektuální systém, často se stává fanatikem, neboť jej není schopen promyslet. Když se nervově zhroutí, může u něj propuknout hysterie nebo mánie.

            Příklady: herci, Oscar Wilde.

            Introvertní citové typy

            Lidé tohoto typu mají vysoce diferencovaný soubor hodnot, které si spíše nechávají pro sebe. Mohou nicméně na základě standardů, které svým způsobem života zosobňují skrytě působit na své okolí. Mohou skupině lidí dodávat etickou základnu, a to nikoli proslovy a kázáními, nýbrž prostě svou přítomností. „Většinou bývají tišší, nepřístupní, těžko pochopitelní... harmoničtí, nenápadní, působí dojmem příjemného vnitřního klidu... nijak netouží působit na druhé, dělat dojem, ovlivňovat je nebo je jakkoli měnit... nesnaží se příliš reagovat na skutečné city jiných... Zachovávají benevolentní, byť kritickou neutralitu spojenou s mírným pocitem nadřazenosti...“ Na tomto typu se ukazuje rčení „tichá voda břehy mele“.

            Stín: extrovertní myšlení. Stejně jako u extrovertního citového typu je myšlení konkrétní a primitivní, jelikož je však extrovertní, jeví sklony otrocky se držet objektivních fakt. Když se pak takovíto lidé pokusí užít své myšlení, zpravidla se utápějí v detailech a pro stromy nevidí les. Nervové zhroucení obvykle vede k depresím.

            Příklady: Rainer Maria Rilke, snad i Mona Lisa.

            Extrovertní intuitivní typy

            Lidé tohoto typu mají ve zvyku užívat v kontaktu s vnějším světem intuice. Intuitivním typům narozdíl od typů percepčních nejde o to, jak věci doopravdy jsou, nýbrž o to, co se s nimi dá dělat. „Intuice není pouhé vnímání či pohled, ale aktivní tvůrčí proces, který z objektu nejen bere, ale rovněž do něj vkládá.“ Extrovertní intuitivní typy jasně vidí možnosti, jež tkví v podstatě dané situace, a umějí předvídat budoucí vývoj. Jestliže však myšlení není jejich pomocnou funkcí, nedaří se jim u započatých projektů vytrvat, aby je dovedli do úspěšného konce. Mají vynikající inovační schopnosti a rutina je nudí. Najdou si nové přátele, koníčky či myšlenky kvůli jejich zajímavým možnostem a pak je stejně rychle opustí, když se objeví možnosti jiné.

            Stín: introvertní percepce. „Intuitiv samozřejmě má vjemy, nenechává se ovšem vést jimi samotnými, užívá je jen jako výchozí bod pro své představy.“ Tito lidé si nicméně nejsou svých smyslových vjemů zcela vědomi, a v důsledku toho si nemusí vždy všimnout, že jsou unavení, hladoví nebo že je jim zima. Pokud je jejich introvertní percepce aktivována, může způsobit, že špatně interpretují zprávy, které jim podávají jejich smyslové orgány, a mohou pak mít hypochondrické sklony nebo se poblázní do diet a cvičení pro zdraví.

            Příklady: novináři, burzovní makléři, podnikatelé, investoři do věcí, jež „mají budoucnost“.

            Introvertní intuitivní typy

            Tito lidé „se nezabývají vnějšími možnostmi, ale tím, co ze sebe vnější objekt uvolňuje.“ Mají tendenci využívat mechanismu reifikace (tj. zacházejí s ideami, obrazy či vhledy, jako by to byly skutečné předměty). „Pro intuici tedy nevědomé obrazy nabývají povahy věcí.“ Podobně jako Jungovi samému, který byl v prvé řadě intuitivní introvert (s myšlením jako pomocnou funkcí), jim činí obtíže, aby své myšlenky sdělili druhým jednoduše a přehledně, neboť postupují obraz po obrazu, myšlenku po myšlence, „honí se za každou možností v lůně nevědomí“, jak říká Jung, přičemž obvykle přehlížejí, jako osobní důsledky tyto možnosti mohou mít. „Kdyby tento typ neexistoval Izrael by neměl žádné proroky.“ Někdy mívají úžasný vhled do věcí a dokážou-li se přinutit, aby jej dostatečně srozumitelně vyjádřili, mohou na něm jiní stavět.

            Stín: extrovertní percepce. Toto smyslové vnímání je do značné míry nevědomé, a proto jim neustále hrozí nebezpečí, že ztratí kontakt s vnější skutečností. Jestliže se nervově zhroutí, objeví se u nich schizofrenické symptomy. Leckdy mívají schizoidní osobnost, což byl v dětství i Jungův případ. Nemají příliš ponětí o praktických detailech a špatně se orientují v prostoru a čase, mají sklon zapomínat domluvené schůzky, málokdy jsou dochvilní a lehce se ztratí na neznámých místech. Slabý vztah ke skutečnosti spolu s hloubkou jejich vhledů některé z nich dovádí k pocitu, že patří k „zneuznaným géniům“. Jejich postoj k sexualitě může být primitivní a nevhodný. Mohou být špatnými milenci, protože si neuvědomují, co se děje v jejich vlastním ani v partnerově těle.

            Příklady: vizionáři, proroci, básníci, psychologové (nikoli ti experimentální a akademičtí), umělci, šamani, mystikové a blázni; Nietzsche.

            Na závěr

            Hodnocení z Kratochvíla:

            Jungově analytické psychologii lze vytknout, že pojmy v ní nejsou jednoznačně definovány a někdy se používají v různém smyslu a že jeho koncepce archetypu a kolektivního nevědomí jsou záležitostí spíše víry než empirické ověřitelnosti. Současní příznivci Junga však přistupují k jeho pracím s velkou citlivostí a pietou, odhalují bohatství a moudrost v jeho myšlenkách a při dojmu protiřečivosti, rozporů a nejasností doporučují nad Jungovými podněty meditovala a vstřebávat je postupně. Zdá se, že užitek ze systematického studia Jungových spisů může mít čtenář buď osobnostně vyladěn či disponován sklonem k introverzi, meditaci, duchovnu a filozofickému myšlení, nebo se k němu musí propracovat  životní cestou s hledáním, utrpením, zklamáním a pochybnostmi.



[i] ) Keating, s. 39

[ii] ) Jung, Duše a člověk, s.238

[iii] ) viz Jung, Vybrané spisy I., s. 275

[iv] ) tamtéž, s. 270-271

[v] ) tamtéž, s. 27

[vi] ) tamtéž, s. 274

[vii] ) Benoist, Luc: Znaky, symboly, mýty, Victoria publishing, Praha 95, s. 13-14

[viii] ) Jung, Duše a člověk, s. 43

[ix] ) viz tamtéž

[x] ) viz tamtéž, s. 44

[xi] ) viz tamtéž, s. 327

| Texty |
| 2005-01-01 23:37 || marek | | čten: 32767x , naposled: 2017-07-25 11:29 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>

Platón
Poklikáním na obrázek jej otevřete v původní velikosti
Platón

opačný - a proto stejný... rozkrývání mýtů

I. opačný - a proto stejný


 
 
 
Platón, 427-347 př.Kr., řec. filozof; Sókratův žák a zakl. pojmové spekulativní fil., učitel Aristotela. Jako syntetik racionalismu pokládal za jediné nezprostředkované bytí svět idejí, podstat. Věci jsou jen stíny idejí, a proto skutečnost nelze uchopit jinak než rozumem. Zakladatel athénské školy Akadémie a autor přibliž. 30 fil. spisů. (Encyklopedický slovník, Odeon 1993)

 II.
Platón někde udělal chybu.
“...i my jsme přece, to tvrdím, utvářeli model dobré obce jen slovem?
Docela tak.
Myslíš si tedy, že zde snad mluvíme méně dobře, nemůžeme-li prokázat, že je možno obec uspořádat tak, jak jsme o tom vykládali?
To ne, řekl.
Tedy tak tomu je, pravil jsem já. Mám-li se potom kvůli tobě snažit prokázat i to, kde zejména a jak by se to všechno mohlo uskutečnit, přiznej mi pro takový důkaz tutéž výhradu.
Jakou?
Může být něco provedeno přesně tak, jak to podávají slova, anebo tkví v přirozenosti věci, že se její provedení blíží pravdě méně než výklad, jejž o ní podalo slovo - i kdyby se to někomu nezdálo? Uznáváš to? Je to tak nebo ne,
Je to tak, uznávám, pravil.
Nenuť mne zde tedy, abych prokazoval, že se musí vše, co jsme zde probrali slovem, právě tak stejně uskutečnit i činem.” (Ústava, V. kniha, 472e)

Platón nazval svět Stínem a odmítl jej. Proč ale potom tolik starostí o něj? Proč Ústava, proč ideální stát, proč Zákony, proč vůbec to všechno?
“...samo toto podobenství o jeskyni nebylo Platónem srovnáno se zkušeností lidí s úspěchem zasahujících do světa. Kdyby tento svět byl skutečně jen stínem, nebylo by možné měnit ho zasahováním do něj.” (Dušan Machovec: Dějiny antické filozofie)

Platón něco opomenul. Nebo opomenout chtěl. V honbě za ideálem chtěl jedním rázem přeskočit vše neideální. A tak slova předběhla činy a filozof s očima upřenýma na hvězdy upadl do studny.

III.
A jelikož cítíme, že dnešní svět je ve studni velmi hluboké a velmi temné, zbývá nám pátrat po tom, v čem se tyto studny liší a co je jim společné.

IV.

Od jednoho podobenství není daleko k druhému, stejně jako od studny není daleko k jeskyni. Začněme tedy s ní, s Platónovým obrazem jeskyně:

 
“Sókratés:
Představ si lidi v podzemním příbytku podobném jeskyni, která má k světlu otevřený dlouhý vchod podél celé jeskyně. V této jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní na nohou a na krku, takže zůstávají stále na tomtéž místě a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň; uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď na způsob zábradlí, jaké mají před sebou loutkáři a nad nímž dělají své kousky. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídku, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva.
Glaukón:
Předvádíš podivný obraz a podivné vězně.
Sókratés:
Podobají se nám. Myslíš, že by takoví vězni mohli vidět sami sebe a ze svých druhů něco jiného než stíny vrhané ohněm na protější stěnu jeskyně?
Glaukón:
Jak by mohli vidět, když jsou celý život nuceni držet hlavu nehybně?
Sókratés:
Tito vězni by nemohli pokládat za pravdivé nic jiného než stíny oněch umělých věcí.
Glaukón:
Nevyhnutelně.
Sókratés:
Kdyby jeden z nich byl zbaven pout a přinucen náhle vstát, otočit šíjí, jít a podívat se nahoru do světla, mohl by to udělat jen s bolestí a pro oslepující lesk by nebyl schopen dívat se na předměty, jejichž stíny předtím viděl; co by podle tebe řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tehdy viděl pouze přeludy? Nemyslíš, že by byl zmatený a domníval by se, že předměty tehdy viděné jsou pravdivější než ty, které mu ukazují teď?
Glaukón:
Mnohem pravdivější.
Sókratés:
A kdyby ho někdo odtud násilím vlekl skrze drsný a strmý vchod a nepustil by ho, dokud by ho nevytáhl na sluneční světlo, nepociťoval by bolestně to násilí a nevzpíral by se, a kdyby přišel na světlo, mohly by snad jeho oči plné sluneční záře vidět něco z toho, co se mu nyní uvádí jako pravdivé?
Glaukón:
Ne, alespoň ne hned.
Sókratés:
Myslím, že by si musel na to zvyknout, kdyby chtěl vidět věci tam nahoře. Nejdříve by asi nejsnáze poznal stíny, potom samotné předměty; dále by potom nebeská tělesa i samotnou oblohu snáze pozoroval v noci, dívaje se na světlo hvězd a měsíce. Nakonec by se myslím mohl dívat na slunce samo o sobě na jeho vlastním místě a mohl by též pozorovat, jaké je.” (Ústava, VII. kniha, 514a-516b)

Platón kritizuje přílišnou oddanost každodenní zkušenosti. Běžný svět je mu nedostatečný ve své nedokonalosti, proměnlivosti, pomíjivosti. Je to pouhý stín. Hledá proto něco víc, hledá “skutečnou skutečnost”. A nachází ideje. A u nich všechno začíná a končí.

V.

Idea, myšlenka, smysl, význam, podstata; pův. řec. výraz pro tvar, obraz, formu, typ. Mnohovýznamový pojem, výsledek duchovní činnosti člověka. V tradici platonismu a hegelovství v ontologickém významu příčina a podstata věcí, v empirismu psychol. pojetí obsahu vědomí, v tradici racionalismu (Descartes, Kant) vrcholné pojmy rozumu. (Encyklopedický slovník, Odeon)
Idea idejí je bezpochyby geniální. Tak geniální, že britský filozof A.N.Whitehead nazve celou evropskou filozofii pouhými poznámkami k Platónovi (alespoň tak tvrdí Anzenbacher). Je to geniální vhled do skutečnosti. Všechno další filozofické dění se bude točit právě kolem idejí. A platnost tohoto vhledu potvrdí překvapivě takové obory jako hlubinná psychologie či informatika.
V.a
Platón bude dokonce označen jako předchůdce teorie archetypů. Odcitujme pro ilustraci samotného autora této teorie C.G.Junga:
Archetyp [ řeč.] , pův. podoba, pravzor.
“Archetypy jsou ony faktory a motivy, které řadí psychické elementy do určitých obrazů. Existují “předvědomě” a tvoří nejvlastnější strukturu lidské duše jako takové. Je možné je přirovnat k nenázorné, potenciální existenci krystalové mřížky v mateřském roztoku. Obsahy (kolektivního) nevědomí (ideje, pozn. autorka) jsou tak ve vědomí zastoupeny jako typické sklony a způsoby vnímání a chápání. Jedinec je zpravidla pojímá jako závislé na objektu, a to v podstatě nesprávně, neboť pocházejí z nevědomí a působením objektu jsou jen vybavovány.”
“...nic námi nemůže být pochopeno, co by nevyvolávalo některou z našich vzpomínek. Nemůžeme nic připustit, dokud neporovnáme fakt s předchozím faktem uchovaným v naší paměti... bez tohoto přetlumočení by pro nás zůstal (svět) nesrozumitelný... Každým počitkem tak vyplouvá na hladinu vědomí zapomenuté mentální schéma, znak odpovídající již procítěnému dojmu. To umožňuje zařadit tento znak do tematického souboru paměti, a proto jej i poznat a přijmout.”
“Je velký omyl předpokládat, že duše novorozeně je tabula rasa v tom smyslu, že uvnitř není vůbec nic. Jelikož dítě přichází na svět s diferencovaným, dědičností předurčeným, a proto také individualizovaným mozkem, projeví vůči smyslovým vzruchům, které přicházejí zvenčí, ne nějakou, ale naopak specifickou pohotovost, což ihned podmiňuje zvláštní (individuální) výběr a utváření apercepce. Tyto pohotovosti jsou prokazatelně zděděné instinkty, a dokonce i rodinně podmíněné preformace. Jsou to na instinktech založené, apriorní a formální podmínky apercepce. Její existence dává dětskému světu a snovému světu dospělých antropomorfní pečeť. To jsou ony archetypy...”

V.b

Aristotelés jak známo o sobě jsoucí obecné ideje ze svého systému rozhodně vypudil. Nechal je však vstoupit zpět zadními vrátky, neboť jeho formy jsou od Platónových idejí téměř k nerozeznání. Jeho pojem “tvarové příčiny” odpovídá tomu, co dnes označujeme jako informace. In-formace znamená doslova “ztvárnění dovnitř”. A tak velkou oklikou jsme zase zpátky: idea a informace.
Nepředbíhejme však, neboť zde se již odkláníme od “pravověrného platonismu”.

VI.

Co je “pravověrný platonismus”? Platón nejprve geniálně vyabstrahoval ideje ze skutečnosti. Z množství rozličných konkrétních koní vyabstrahoval ideu koňovitosti, z množství nejrůznějších skutečných stolů ideu stolovitosti, či jak toto nazvat, ale pak silně zakolísal:


Jako by si nevěděl s příliš geniálním a dalekosáhlým vhledem rady, Platón vyabstrahované zpředmětnil a začal s idejemi zacházet jako s jakýmikoli jinými věcmi. A tak - místo aby se nová myšlenka stala klíčem a vysvětlila vztahy mezi člověkem a světem - vše se spíše zkomplikovalo. Ideje tu byly najednou jaksi navíc a Platón (jak píše nepříliš mu nakloněný aristotelista Machovec) byl coby filozof nucen k neustálým revizím svého systému, který při střetu s realitou trpěl četnými šrámy.
Tady někde udělal Platón svoji chybu.

VII.

Vraťme se na tomto místě k Platónovi samotnému, ať ho můžeme lépe pochopit:
“Vyprošťovati pak ji
(duši), jak tvrdíme, se snaží stále nejvíce a jedině ti, kdo správně filosofují, a právě to je předmět přípravy filosofů, vyproštění a odloučení duše od těla, či ne?
a Simmias odpovídá: To je jasné...” (Faidón)
“...dialog Faidón je významným předchůdcem křesťanství... jež jde k témuž cíli, arci jinou cestou; zároveň usvědčuje tento dialog z nevědomosti ty, kteří vytýkají křesťanství, že ono přineslo zapírání těla.” (Faidón; z předmluvy překladatele Františka Novotného)
Plotinos, který se k Platónovi hlásí coby pokračovatel už svým jménem, tvrdí dokonce, že existence ve světě je vyhnanství a prokletí. Jak vypráví Plotinův žák Porfyrios, Plotinos, filosof našich dnů, podobá se muži, který se stydí být ve vlastním těle. Plotinos nikdy nevyprávěl o svém původu, o svých rodičích nebo vlasti. Neprozradil ani den svého narození, nestrpěl ani, aby se zhotovil jeho obraz... Odmítá léčit střevní koliku, přestože ho nesmírně trápí, zdráhá se při nemocech brát medikamenty. I v jídle je nanejvýš střídmý, mnohdy zapomene i na kousek chleba, který si připravil. Výsledkem tohoto pohrdání tělem je, že Plotinos začne chřadnout, a když zestárne, vypovídá mu hlas a ruce i nohu mu hnisají. To ho přivádí i do obtíží při styku se žáky, neboť má zvyk obejmout je na pozdrav. Porfyrios vypráví, že se mu proto jeho přívrženci ponenáhlu vzdalovali.(cit. z Weischedel: Zadní schodiště filozofie)
Platón zahlédl dokonalé, a proto radikálně odmítá vše nedokonalé. Například tělo. Zřejmě ale nikdy neslyšel onu pravdu o lepším vrabci v hrsti než holubovi na střeše, protože s vaničkou vylil i dítě. Přesněji: odmítl realitu kolem sebe pro nedosažitelný ideál, a vylil tak s ní - úplně všechno.

VIII.

Platón provedl dělení. Jak říká v dialogu Polítikos a ilustruje tak způsob svého myšlení a filozofování vůbec: “K výsledku jsme se rozhodli dobrat neustálým rozdělováním (vědění) na dvě cesty až do té doby, dokud nenalezneme “stezku (politického) vědění". Rozdělil tedy existenci na svět dokonalých a božských idejí a na svět nízké hmoty a vybral si to první. Lépe řečeno - chtěl si vybrat, jenže to nebylo dost dobře možné. Protože tu byl ještě člověk. Člověk, který nepatřil úplně ani tam ani tam, zároveň však byl obojím - duší ve světě.


Svět podle Platóna

zdroj: V.F.Asmus: Antická filozofie
Zdá se ale, že Platón nevěděl nic o spřízněnosti protikladů, pro niž měl takové porozumění Herakleitos, a tak vznikl Platónský trojúhelník a s ním nekonečné filozofické pobíhání po jeho stranách a vrcholech:


Nepřipomíná ale tento trojúhelník onu svatozář, kterou mívá na kreslených vtipech nad hlavou vousatý tatík Pán Bůh? Nepřipomíná ideu trojjedinosti? Platón však v žádném případě nebyl tím, kdo spojuje. Platón chtěl dělit a z rozděleného vybírat to nejlepší.
Zde se naskýtají dvě důležité otázky: Co si vlastně vybral (byl to skutečně svět idejí?) a co se stalo s tím ostatním?

IX.

Analýza, dělení, rozlišování, posuzování - nejvlastnější nástroje rozumu.
“...vědomí štěpí a rozkládá všechno do protikladných dvojic, které - jestliže nás provokují - prožíváme jako konflikt. Nutí nás rozlišovat a pak učinit rozhodnutí. Náš rozum nedělá nic jiného, než že rozkládá skutečnost na stále menší kousky (analýza) a ty mezi sebou porovnává (rozlišovací schopnost).” (T.Dethlefsen: Nemoc jako cesta)

Zatímco Plótínos hovoří o extatických zážitcích, o božské jednotě, Platón ne. Žádná jednota. Naopak - dělení, oddělování, vyčleňování...
“Lidské ego
(zde: rozum) by vždycky rádo mělo něco, co leží mimo ně, a nanejvýš nerado chápe, že musí pouze vyhasnou, aby bylo zajedno s veškerenstvem...” (tamtéž)
Zdá se, že Platón sám jest oddělen. Oddělen od reality, v níž (jak ho mnozí osočují) trpce neuspěl, oddělen od svého těla, které chce pouze odvrhnout, či alespoň řádně vydrezůrovat, oddělen od země (jeho vztah k ženám, jak ho ukazuje např. v Ústavě není právě nejlepší). Platón představuje myšlení, které nemá zpětnou vazbu, které nestojí na zemi. Myšlení, které odmítá podstoupit verifikaci.
Nenuť mne zde tedy, abych prokazoval, že se musí vše, co jsme zde probrali slovem, právě tak stejně uskutečnit i činem.” (Ústava, V. kniha, 472e)
A přesně to má Platón společné s člověkem dnešní doby: “... propadá idealismu. Ze správného předpokladu, že člověk se liší od ostatních tvorů svou schopností pohybovat se ve světě symbolů, se mylně domnívá, že člověk žije čistě ve světě symbolů...” A citát pokračuje: “a participuje na jeho neomezenosti. ...vstupuje do světa symbolů, do světa představ, ve kterém neplatí žádná limitovanost, jak ji známe v přírodě. Je to svět nekonečného růstu, neomezeného právě tak, jako je neomezená naše představivost. ...v rovině globálních úvah mívá toto opomenutí materiální stránky společenské reprodukce podobu spekulací o příchodu společnosti informativní či technotronní, které v úžasu nad novými technologiemi snadno zapomínají, že lidé nejsou živi pouze éterickými informacemi.” (Jan Keller: Dvanáct omylů sociologie)
Platón je jednostranný. Nebo by chtěl být. Druhá strana však nemizí, zůstává.

X.

V páté kapitole, jsem se zmínila o hlubinné psychologii. Odpověď na to, co bylo Platónovou chybou jsem totiž nalezla (celkem náhodou) ve své gymnaziální práci pojednávající právě o archetypech a nevědomí. Stačí když si uvědomíme, že Platón absolutně upřednostnil subjektivní svět idejí (to, že nazýval svět idejí objektivním, zde považuji spíše za Platónovo přání, jak hned vysvětlím) a zavrhl objektivní svět, odmítal ho brát na vědomí. Ten tím ovšem nezmizel, stal se pro něj pouze nevědomým.
“Vztah nevědomí k vědomí je totiž kompenzační. Jung ve své charakteristice typů hovoří o tendenci k určité jednostrannosti v průběhu psychického dění - k přednostnímu postavení některé z funkcí či některého z faktorů - objektivního nebo subjektivního. Extrovertní typ je například v neustálém pokušení zbavit se (zdánlivě) sám sebe ve prospěch objektu a svůj subjekt asimilovat v objektu. Introvert zase naopak
(Platón proměňuje svět ve stín). Jung poukazuje především na důsledky, které mohou vyplývat z přehánění extrovertního zaměření - tj. převládajícího zaměření naší civilizace - a to na škodlivé potlačení subjektivního faktoru. Podle toho lze očekávat, že psychická kompenzace vědomého extrovertního zaměření bude zdůrazňovat subjektivní moment, to znamená, že v nevědomí se bude projevovat silně egocentrická tendence. Nevědomí soustřeďuje energii na subjektivní moment (Platón zase veškerou svoji energii věnoval problémům reálného světa - státu, přestože začal u idejí), tedy na všechny ony potřeby a nároky, které jsou extrovertním vědomým zaměřením potlačeny nebo vytěsněny (neboť orientace podle objektivně daného znásilňuje spoustu subjektivních citových hnutí, názorů, přání a potřeb a olupuje je o energii, která by jim přirozeně měla připadnout). Úplné přizpůsobení se objektu proto naráží na protest potlačené minority. Z této zcela obecné úvahy pak Jung odvozuje, proč nevědomé nároky extrovertního typu mají vlastně primitivní a infantilní, egoistický charakter. ... Vpravení se do objektivně daného a asimilace objektivně danému zabraňuje uvědomění nedostatečných subjektivních hnutí. Tyto tendence (myšlenky, přání, afekty, potřeby, city atd.) získávají podle stupně svého vytěsnění regresívní charakter, to znamená, že čím méně jsou uznávány, tím jsou infantilnější. Tedy čím úplnější je vědomé extrovertní zaměření, tím infantilnější a archaičtější je nevědomé zaměření. Někdy je to až brutální egoismus rozsáhle překračující to, co je dětské, a hraničící s hanebným a ničemným, jenž charakterizuje takové nevědomé zaměření. Neboť charakteristickou vlastností nevědomých tendencí je, že v té míře, jak jsou vědomým neuznáváním olupovány o svou energii, dostávají destruktivní charakter. Obdobně totéž však platí i naopak - o přehánění introvertního zaměření. Hlavním závěrem z řečeného je, že vždy existuje určitá oblast na níž je kladen důraz, zatímco opačná strana polarity leží ve stínu, odkud se ovšem - hlasitě - hlásí.”
Toto by také mohlo vysvětlovat Platónův přehnaný despotismus, který prezentuje v Ústavě. Čím méně jsou jeho absolutní, ideální požadavky naplňovány, tím více je stupňuje a tím tvrdší jsou. Znovu vidíme obraz ztráty kontaktu se skutečností, který ostatně čteme i ve většině “dialogů”, které jsou dialogy jen do té míry, do jaké můžeme nazvat dialogem přitakávání monologu.
Také v jeho ideálním státě není příliš místa pro cokoli osobního, subjektivního, svobodného, tvůrčího. Platónův ideální stát je státem spravovaným maximálně “objektivně”.
To, že Platón nazýval svět idejí “objektivním” a že reálný svět odsoudil coby pouhý stín, také přesně odpovídá řečenému. Platón chtěl zbavit skutečnost skutečnosti ve prospěch své vize. Jenže:
“...forma (hmota) dává obsahu (ideji) možnost vyjádřit se, a tím se formy stávají významuplnými... Tělo je tak rovinou zobrazení či uskutečnění vědomí. Tak jako veškerý materiální svět jen jevištěm, na němž se ztvárňuje hra praobrazů a stává se podobenstvím, je analogicky i hmotné tělo scénou, na níž jsou vyjadřovány obrazy vědomí. Upadne-li člověk ve svém vědomí do nerovnováhy, ta se projeví a je prožita jako příznak nemoci. Nemoc tedy znamená opuštění harmonie.”
Platón nebyl ochoten naplňovat svoji vizi v omezených podmínkách reality.
“...za základní rysy individuálního lidského života bychom mohli označit přiměřenost a jedinečnost. Archetyp
(idea) je absolutní, univerzální a věčně se opakující, a proto je nezbytné, aby se svým praktickým výkladem přizpůsobil omezeným možnostem individuálního lidského života a jeho daným materiálním podmínkám a aby se obecnost archetypu proměnila v jedinečnost čili aby se jeho obecné latentní možnosti rozvinuly a vytříbily do konkrétní podoby... “Existencí” lze podle toho rozumět takový způsob života, v němž programově dochází k rozvíjení, diferenciaci a transformaci archetypů v rámci konkrétně vymezených životních podmínek lidského jedince.”
A to byla Platónova chyba, jeho studna. Či spíš slonovinová věž.

kompenzační funkce nevědomí, zpětný tah

Platón představuje radiální formu introverze. Odmítl objektivní svět a vrhl se do světa idejí. Toho však nejenže nedosáhl, nýbrž se mu vzdálil natolik, že jakýmsi paradoxním kruhovým pohybem byl zaměněn za “jiný objektivní svět”, svět ideálního státu. Platón se ocitl kdesi mimo - nebyl ani přítomen v realitě, ani se zcela nevznesl do světa idejí.
I když ani jedním si nemůžeme být zcela jistí, neboť:
“...nejvlastnější jádro své nauky by
(Platón) nikdy nesvěřil žádnému spisu, protože tím by je vydal nepřízni a nepochopení. O tomto jádru říká: “ode mne není žádného spisu a také nikdy nebude; neboť to nijak nelze povědět jako jiné nauky, nýbrž z hojného společného zkoumání té věci a ze soužití jako plamen vznícený od vylétlé jiskry vznikne to najednou v duši a pak se již samo živí” (Störig: Malé dějiny filozofie)

XI.

Nazval jsem svoji práci Platón, opačný - a proto stejný. Byla jsem totiž sama překvapena tím, co nacházím. Měla jsem původně za to, že Platónův svět idejí má přehnaně materialisticky zaměřenému dnešku mnoho co dát. Marně hledáme smysl hmoty ve hmotě samé. Jenže - co udělal Platón? Nezdá se, že by hledal smysl světa, vždyť jej odmítá (stejně jako my dnes cokoli “ideálního”) spíš nakonec hledal smysl idejí v idejích samotných. Udělal opačnou chybu, než kterou děláme my dnes, ale právě proto stejnou: byl jednostranný, vybíral jedno a odmítal druhé, hodnotil, soudil, po jednom toužil, druhé zatracoval, vyvyšoval jedno, ponižoval druhé...
“...z nouze rozkládáme každou jednotu do takovýchto aspektů, abychom je mohli pozorovat postupně. Tak vzniká čas. Současnost bytí se mění v posloupnost teprve tehdy, pozorujeme-li ji naším polárním vědomím...
Je důležité přiznat si, že ne svět, ale naše vědomí, jímž svět poznáváme, je polární.
Odstraňme jeden pól a zmizí i druhý. Tak vzniká i elektřina - jako napětí mezi dvěma póly - odstraňme jeden pól - a nebude žádná elektřina.” (T.Dethlefsen: Nemoc jako cesta)

Protože člověk právě jako člověk musí dostán nejen požadavkům světa idejí, ale i požadavkům světa materiálního.
Sám Platón přece hovoří o “Sófrosyné, což znamená rovnováha, spravedlnost, schopnost najít pravý střed mezi požitkem a askezí, uměřenost - ve spravedlnosti jsou všechny ostatní zdatnosti zahrnuty, spočívá ve vyváženém poměru tří částí duše a jejich zdatností...” (cit. z Störig: Malé dějiny filozofie) A jak jsme viděli, této rovnováhy a harmonie nebylo dosaženo dělením na dobré a špatné, dělením vůbec. Chceme-li se z Platóna poučit, pak možná tak, že my a on jsme dva extrémy, které je třeba spojit. Ale ne nějakou třetí, střední cestou. Spojením protikladů, syntézou, jíž je zřejmě rozum, jak nám ho předvádí Platón i dnešní civilizace, neschopen. Jíž je schopna jedině duše. Ta, která nikdy nebyla oddělena ani od božského ani od pozemského. Ta která je neustále a zároveň ve světě, v člověku i v Bohu, která tím vším je.
 
Svět pochází bezprostředně z božství a je v něm současně uchováván. Vychází ze zdroje, aniž by se od něho oddělil.”(Plotinos, cit. z Weischedel: Zadní schodiště filozofie)


 
Dodatek:


 
 V.F.Asmus zmiňuje v popisu Platónova světa i prvky rodové polarity: muž jako představitel principu ideje, žena jako představitelka principu hmoty. Tento model se sám nabízí k doplnění dynamiky, která je Platónovi cizí (stejně jako mu byly zřejmě cizí ženy), ale která vysvětluje úlohu protikladných principů v rámci celku. I možná to, co Platónovi chybělo.
 Literatura:

Arno Anzenbacher: Úvod do filozofie; SPN, Praha 1990
V.F.Asmus: Antická filozofie, Nakl. Svoboda, Praha 1986
Benoist, Luc: Znaky, symboly, mýty, Victoria publishing, Praha 95, s. 13-14
Thorwald Dethlefsen, Rudiger Dahlke: Nemoc jako cesta; Aquamarin, Praha 1995
C.G.Jung: Duše a člověk; Pragma, Praha 1993
Jan Keller: Dvanáct omylů sociologie; Slon , Praha 1995
Dušan Machovec: Dějiny antické filozofie, H& H, Jinočany 1993
Zdeněk Neubauer: Vhled a Vzhled (k ontologickým předpokladům intuice) in: Intuice ve vědě a filozofii; Filozofický ústav AV ČR 1993
Jan Patočka: Platón, Přednášky z antické filozofie, SPN, Praha 1991
Platón
: Faidón; Oikúmené, Praha 1994
Platón, Ústava; nakl. Svoboda, Praha 1993
H.J.Stö rig: Malé dějiny filozofie; Zvon, Praha 1992
Wilhelm Weischedel: Zadní schodiště filozofie; Votobia 1995
 


 

| Index | | Texty |
| 2004-11-11 15:30 || marek | | čten: 32767x , naposled: 2017-07-25 11:35 | | || | | ||

K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře, přidej svůj jako první >>>


       

Osobní stránky
copyright (c) Arc´s, 2004
Rodinné konstelace
DaMíšovy nejnovější
• Hry pro děti  • Vlakové muzeum Lužná  • Zoo Praha  • Damián fotograf 

Hledej
  více >>>
| 1d | 1t | 1m | 3m | 1r | abs |

Nejnovější
eb_logo.gif

EnergyBulletin.cz spuštěn

WishList
• Co bysme si přáli  • Co jsou naše skromná přání?  • Splněno: pohádky do promítačky DIAX