Vytištěno z http://blog.arcs.cz, 2017-09-22 10:08:06

C. G. Jung & 8 typů





Jungova teorie psychických typů

 

     


  · „...duše je přece místem zrodu všeho jednání, a tím všeho dění, o něž člověk usiluje! Bylo by nejen těžké, ale dokonce přímo nemožné vytrhnout libovolně ohraničený kousek z nekonečně široké oblasti života, v níž duše působí, a prohlásit jej za soukromé hřiště té či oné vědy... Věda sama žádné hranice nemá a vůbec neexistuje taková specializace, která by se mohla chlubit úplnou soběstačností. Na svých hranicích se musí překrývat se sousedními obory, má-li si dělat vážný nárok na označení věda.“ 

                                                           C.G.Jung, Základní otázky psychoterapie

 

         Úvod

 Nejznámější částí Jungovy práce je bezesporu jeho teorie psychologických typů. Neznámější a také nejuznávanější. Přinejmenším jeho rozdělení na extrovertní typy a typy introvertní doslova „zlidovělo“. Většina Jungovy další práce, zejména pasáže o archetypech a kolektivním vědomí jsou však hodnoceny přinejmenším jako sporné.

V této svojí seminární práci se chci věnovat jak Jungově typologii samé, tak jejím některým okolnostem - zejména její souvislost s teorií archetypů. Při studiu Jungovy typologie jsem si totiž uvědomila, že existence introvertního zaměření (které je běžným omylem často zaměňováno za sobeckou zaměřenost na sebe sama, za sebelásku) je bez existence archetypů pochybná, dalo by se říci alogická, neboť odvrat od vnějšího světa přece odporuje schopnosti přizpůsobení se a tím přežití - adaptaci. Téma adaptace se pak znovu vrací (i když v této práci leží hned na začátku) při úvaze nad čtyřmi psychickými funkcemi v Jungově typologii užitými. Tři z funkcí přímo vyplývají z lidské evoluce, která je konec konců evolucí lidské adaptace na prostředí. Čtvrtá - intuice zůstává tajemnou a je možná jen sugestivní otázkou, zda i tato funkce tak úzce související s nevědomím neukazuje k archetypálnímu základu naší psýchy.

         Čtyři psychické funkce

Nejprve názorná ilustrace:

Dva muži se vypotácejí z hospody. Pokřikují na sebe nadávky a dojde ke rvačce. Jeden z nich upadne a uhodí se hlavou o chodník.

Každý ze svědků bude na průběh incidentu reagovat způsobem, jenž je pro jeho typ typický:

Percepční typ podá nejjasnější svědectví o tom, co se stalo. Všimne si výšky, figury a vzhledu obou mužů: jeden byl plešatý a tlustý, středního věku a přes levé oko se mu táhla jizva; druhý byl mladší, sportovní blonďák s knírkem. Oba byli v tričku a v džínách, na nohou měli tenisky. Upadl ten tlustý a o obrubník si narazil pravý spánek. Bylo přitom slyšet bouchnutí atd.

Myslivý typ interpretuje události v jejich průběhu a zjišťuje jejich smysl. Oba muži vrávoravě vycházejí z hospody, rozhodně mají tudíž něco upito. Hulákají na sebe nadávky, takže mezi nimi vzniká hádka. Spor vyústí ve rvačku – musí tudíž být opravdu rozohněni, když přikročí k fyzickému násilí. Jeden z nich padá k zemi, musí to být tudíž ten slabší (nebo opilejší). Prudce se praští do hlavy, takže je možné, že utrpěl otřes mozku a potřebuje lékařské ošetření atd.

Citový typ na události reaguje hodnotícími soudy: “Taková odporná scéna!” “To jsou ale nechutní pobudové!” “Tohle je zaručeně putyka pro ochlasty, kam není radno chodit, když si chce člověk s někým v klidu popovídat.” “Ten, co upadl si možná hodně ublížil, ale patří mu to!” atd.

Intuitivní typ celý příběh “vidí”: Jsou to fotbaloví chuligáni, kteří fandí mužstvům, mezi nimiž už tradičně vládne rivalita. Hospodský je kvůli tomu, jak sprostě mluvili, vyhodil z lokálu, a to je rozzuřilo a vyvolalo v nich bojovnou náladu. Muž, který se praštil do hlavy, jako by k sobě úrazy přivolával – tohle je v jeho životě jen jedna z dlouhé řady nešťastných náhod. Z rány se mu řine krev; utrpěl poranění mozku, jež bude vyžadovat chirurgický zákrok. Nebude moci týdny chodit do práce a jeho ubohá žena zas bude mít co dělat, aby vyšla s penězi. Tohle se stává lidem, kteří pocházejí ze špatného kulturního prostředí a v životě jim jde jen o fotbal a pití. A takovéhle věci se budou dít dál a bude to stále horší, protože neděláme nic pro to, abychom změnili společnost nebo vylepšili vzdělávací systémy atd.

 Podobné postřehy, myšlenky, hodnotící soudy a intuice může mít kdokoli, kdo by zmíněný incident sledoval, Jung však chce ukázat, že každý z nás má sklon při registrování událostí dávat jednomu funkčnímu modu přednost před ostatními třemi. Navyklé užívání daného modu určuje funkční typ osoby.

 Jungovy čtyři funkční typy odpovídají prostředkům, pomocí nichž vědomí získává orientaci ve zkušenosti. Percepce, tj. smyslové vnímání nám říká, že něco existuje; myšlení nám říká, co to je, cítění nám říká, zda to je anebo není příjemné; a intuice nám říká, odkud to přichází a kam to směřuje.

poznámka: Jung pokládá myšlení a cítění za racionální funkce, kdežto percepci a intuici za iracionální funkce. Zařazení cítění do racionálních funkcí Jung vysvětluje tak, že cítění zpravidla slouží k tomu, aby vytvářelo hodnotící soudy o vnitřních nebo vnějších  událostech a určilo zda jsou příjemné či nepříjemné, krásné či ošklivé, žádoucí či nežádoucí. To vyžaduje hodnotící reflexi ve světle dosavadní zkušenosti, což podle Junga znamená, že se jedná o racionální proces. Zmatek v této otázce nastává záměnou emoce  s afektem. Bylo by také možné hovořit o posuzování zaměřeném na hodnoty, či přímo o hodnotící funkci.

         Původ psychických funkcí

Jak již jsem naznačila v úvodu, původ psychických funcí je třeba hledat v procesu evoluce - v procesu stále dokonalejšího přizpůsobování se životním podmínkám. Historie způsobů, jimiž se člověk se svým světem vyrovnával - se na něj adaptoval - historie adaptačních mechanismů je vepsána v naší fyziologii, především ve fyziologii mozku:

Vegetativní úroveň

Sestoupíme-li po stupních fylogeneze k nejstarším vrstvám lidské psychiky, ocitneme se v nejhlubších vrstvách centrální nervové soustavy, v oblastech, které zajišťují a řídí nejzákladnější funkce organismu a jeho elementární reakce vůči prostředí jako reflexy a instinkty. Tato vegetativní úroveň (jíž fyziologicky odpovídá retikulární formace - viz obr.1) je zodpovědná za prvotní zpracování podnětů podle aktuálního stavu organismu a tím za určování směru činnosti organismu. S čímž souvisí též příslušný stupeň a způsob aktivace.

Vegetativní úroveň je vlastní všem obratlovcům, jde o mechanismus starý řádově stovky miliónů let. Její funkce je založena na systému nepodmíněných reflexů, tudíž variabilita reakcí je velmi nízká. Nezahrnuje více než nejbližší okolí a přítomný okamžik. Její zpětnou vazbou je pouze aktuální bolest. Pamětí pak systém podmíněných reflexů. Možnosti adaptace na této úrovni jsou tedy značně omezené, neboť jde o pouhou reakci na podnět - tedy zde je původ psychické funce percepce.

Emocionalita

Vyšší a tedy mladší vrstvou - řádově desítky milionů let - je limbický systém, sídlo emocionality - psychické funkce cítění. Tento mechanismus adaptace je vlastní všem savcům a jeho funkce je založena na pocitech libosti a nelibosti - tzv. valorizaci. Podnět zpracovaný na vegetativní úrovni vstupuje do emoční vrstvy jako hrubě směrované napětí či uvolnění a je zde dále jemněji diferencován v konkrétní emoci s kvalitou libosti či nelibosti (v závislosti a v rámci na původním podnětu). Je také porovnáván s dřívějšími prožitky v emocionální paměti a s jejich výsledky. Emocionalita je tedy obohacena o rozměr minulosti, čímž se variabilita jejího chování značně rozšiřuje a schopnost adaptace takto vybaveného jedince vzrůstá. 

Racionalita

„K nejdramatičtějšímu skoku lidského vědomí došlo asi 3 000 let př. Kr.: objevilo se racionální myšlení. Tuto úroveň vědomí označují antropologové jako „mentální jáství“ a v řecké mytologii je symbolizováno Diem zabíjejícím draka. Zeus představuje racionální myšlení; drak ztělesňuje nadvládu emocí a primitivní úrovně vědomí.“[i]

Výsledek práce emocionální vrstvy vstupuje do vědomí - lokalizovaného v nejmladší vrstvě lidského mozku - neokortexu (řádově statisíce let) v podobě prožitku emoce. Na této úrovni probíhá porovnávání s poznatky nejen vlastními, ale i získanými, probíhá anticipace možných následků a dochází k výběru nejoptimálnější činnosti.

Tento adaptační mechanismus - racionalita, myšlení - je vlastní pouze člověku. Její funkce je založena na abstrakci, takže prostor a čas, který zahrnuje, již není vázán na konkrétního jedince, konkrétní situaci ani konkrétní okamžik. Díky racionalitě se variabilita reakcí stává teoreticky nekonečnou a s ní i možnosti jedince přežít. Pro další výklad nás však zajímá především to, že díky této skutečnosti mohlo u člověka dojít ke vzniku subjektivity.

CHARAKTERISTIKA

VEGETATIVNÍ ÚROVEŇ

EMOCIONALITA

RACIONALITA

;

obratlovci

savci

člověk

řádové stáří

stovky mil. let

desítky mil. let

statisíce let

fyziologický substrát

retikulární formace

limbický systém

neokortex

mechanismy substrátu

biochemické

biochemické

potenciály akčních proudů

evoluce substrátu

skončena před milióny let

skončena před milióny let

skončena před 40 000 lety

evoluce funkce

nepokračuje

diferenciace

pokračuje

mechanismus funkce

systém nepodmíněných reflexů - „akce - reakce“ - percepce

valorizace - hodnotící funce - cítění

abstrakce - myšlení

zpětná vazba

bolest

nelibost

nezdařená anticipace

časová dimenze

přítomnost

přítomnost a minulost

přítomnost, minulost a budoucnost

plynutí času

dáno hormonálně

dáno libostí a nelibostí

dáno abstraktně

prostor

vymezen podmíněnými reflexy

vymezen prožitky libosti a nelibosti

abstraktní vícedimenzionální kontinuum

možnost volby

úzká

širší

nejširší

stupeň subjektivity

rudimentární (bolest)

v prožitku

v uvědomění

vztah k prostředí

součást

součást

izolace

(=>destruktivní)

zpracování informací

přímé

přes vegetativní filtr

přes vegetativní a emocionální filtr

Podíl na psychické činnosti

neměnný

klesá

roste

zdroj aktivace

vlastní

vegetativní úroveň

vegetativní úroveň

paměť

podmíněné reflexy

obrazná

znaková

reprezentace prostředí

úhrn signálů

úhrn obrazů

úhrn znaků

 

 

tab.1 - Některé charakteristiky adaptační vybavenosti člověka

(pramen: V. Rollo: Emocionalita a racionalita)

         Intuice?

Čtvrtá psychická funce - intuice zůstává záhadou. Jung ji přímo nedefinuje, používá ji jako samozřejmost. Ani jinde se o ní příliš nedočteme:

intuice: schopnost bezprostředně postihnout pravdu, získat poznatek bez logické úvahy a nezávisle na zkušenosti a praxi; řazena k zákl. psych. funkcím a jako pomocná v kognitivních procesech; i. lze dělit na citovou a intelektuální

                                                                       (Pavel Hartl: Psychologický slovník)

intuice: (lat.) 1. filoz.: schopnost postihovat pravdu cestou bezprostředního nazírání bez předchozího log. důkazu.; Platón ji chápal jako přímé zření idejí, R. Descartes jako jasné a zřetelné evidentní chápání racionálních pravd. Dial. mat. odmítá mystický výklad a spatřuje racionální jádro koncepcí i. v uznání momentu bezprostřednosti poznání, spojení smyslového s racionálním a vědomého s neuvědomělým.  I. není izolována od ostatních cest poznání, je jejich zákonitým projevem, zejm. v situacích naléhavé potřeby okamžité a celkové orientace; přitom jednotlivé články poznávacích procesů zůstávají nevědomé a ve vědomí se objevuje jen výsledek. I. může postihnout pravdu, ale prokázat pravdivost lze jen log. důkazy.

            2. psychol.: způsob získávání poznatků bez log. úvahy a analýzy, nezávisle na přímé konfrontaci s realitou; vybavování zkušenosti, která neprošla jasným uvědoměním, zůstala pod prahem vědomí, a zanechala ve vědomí latentní stopy. Hl. znaky i.: náhlost, neočekávanost, bezděčnost a spontaneita nalezeného řešení. Přes zdánlivou náhodnost a iracionalitu zření je i. projevem a výsledkem zákonité aktivity lidské psychiky. V psychol. kontextu je ztotožňována s takovým gnozeologickým aspektem myšlení, který je nezávislý na smyslově jasném podnětovém poli. V tomto smyslu se i. chápe jako: a) názorné poznání protikladné poznání symbolickému (slovnímu), které je „prázdné“; b) názorné poznání, které je bezprostředně jisté a jasné v protikladu k poznání (myšlení) diskurzivnímu; c) poznání, v němž není vnější objekt při subjektu smyslově přiřazen, ale je v něm sám vytvářen. I. jako psychický fenomén  představuje nezbytný předpoklad tvůrčího myšlení.

                                               Malá československá encyklopedie, rok vydání: 1986

V každém případě však funkce intuice ukazuje někam mimo vědomou oblast. Pojem nevědomí je dnes samozřejmě běžný, avšak tato myšlenka je často spíš jen módní frází, než skutečně uvědomovanou realitou. Je odkazována do kompetence odborníků, jakoby jen oni byli postiženi touto nemilou příhodou. Všeobecně si svého nevědomí nejsme vědomi.

 

         Nevědomí a jeho kompenzační funkce

 „Naše osobní psychologie je pouhou tenkou pokožkou, lehkým čeřením na hladině oceánu kolektivní psychologie. Onen mocný faktor, ten faktor, který mění náš život, který mění povrch nám známého světa a vytváří dějiny, je kolektivní psychologie. A kolektivní psychologie se řídí zákony, jež se zásadně liší od zákonů našeho vědomí.“[ii]

Nevědomí totiž neleží nedosažitelně skryté pod vrstvami naší mysli, ani jej není třeba odhalovat namáhavým hlubinným pátráním. Jeho vlivy se naopak neustále promítají do běžného - vědomého - života, a to v tak, že někdy připadá obtížné rozhodnout, které vlastnosti nebo činy lze přičítat vědomí a které nevědomí.[iii]

Vztah nevědomí k vědomí je totiž kompenzační. Jung ve své charakteristice typů hovoří o tendenci k určité jednostrannosti v průběhu psychického dění - k přednostnímu postavení některé z funcí či některého z faktorů - objektivního nebo subjektivního. Extrovertní typ je například v neustálém pokušení zbavit se (zdánlivě) sám sebe ve prospěch objektu a svůj subjekt asimilovat k objektu. Introvert zase naopak (viz obr. 2). Jung poukazuje především na důsledky, které mohou vyplývat z přehánění extrovertního zaměření - tj. převládajícího zaměření naší civilizace -  a to na škodlivé potlačení subjektivního faktoru. Podle toho lze očekávat, že psychická kompenzace vědomého extrovertního zaměření bude zdůrazňovat subjektivní moment, to znamená, že v nevědomí se bude projevovat silně egocentrická tendence. Nevědomí soustřeďuje energii na subjektivní moment, tedy na všechny ony potřeba a nároky, které jsou extrovertním vědomým zaměřením potlačeny nebo vytěsněny (neboť orientace podle objektivně daného znásilňuje spoustu subjektivních citových hnutí, názorů, přání a potřeb a olupuje je o energii, která by jim přirozeně měla připadnout). Úplné přizpůsobení se objektu proto naráží na protest potlačené minority. Z této zcela obecné úvahy pak Jung odvozuje, proč nevědomé nároky extrovertního typu mají vlastně primitivní a infantilní, egoistický charakter. ... Vpravení se do objektivně daného  a asimilace objektivně danému zabraňuje uvědomění nedostatečných subjektivních hnutí. Tyto tendence (myšlenky, přání, afekty, potřeby, city atd.) získávají podle stupně svého vytěsnění regresívní charakter, to znamená, že čím méně jsou uznávány, tím jsou infantilnější.[iv] Tedy čím úplnější je vědomé extrovertní zaměření, tím infantilnější a archaičtější je nevědomé zaměření. Někdy je to až brutální egoismus rozsáhle překračující to, co je dětské, a hraničící s hanebným a ničemným, jenž charakterizuje takové nevědomé zaměření.[v] Neboť charakteristickou vlastností nevědomých tendencí je, že v té míře, jak jsou vědomým neuznáváním olupovány o svou energii, dostávají destruktivní charakter.[vi] Obdobně totéž však platí i naopak - o přehánění introvertního zaměření. Hlavním závěrem z řečeného je, že vždy existuje určitá oblast na níž je kladen důraz, zatímco opačná strana polarity leží ve stínu, odkud se ovšem - hlasitě - hlásí.

 obr.2 - „kompenzační“ funkce nevědomí, Stín

         Archetypy

Nevědomí ale není jakousi jednolitou ani konečnou oblastí, jež je nám neznámá:

vnímání

myšlení

cítění

intuice

paměť

subjektivní komplex funkcí

afekty

invaze

OSOBNÍ NEVĚDOMÍ

KOLEKTIVNÍ NEVĚDOMÍ

 

tab.2 - Jungovo rozvrstvení psychiky jedince podle funkcí

ektopsychická sféra

endopsychická sféra

Prostřednictvím kolektivního nevědomí je každý jedinec spojen s před- či nad- osobní sférou světa archetypů:               

 


 

obr.3 -  schéma kolektivního nevědomí a v něm spočívajících archetypů,

A-C - jednotlivé osoby

 Archetypy

 Archetyp [řeč.], pův. podoba, pravzor. O archetypech víme příliš málo na to, jak mnoho ovlivňují, determinují naše poznání, nás samotné. Dalo by se dokonce říci, že v konečné instanci poznáváme jen to, co nám dovolují poznat naše archetypy. V reakci na přehnanou objektivitu doby můžeme být dokonce v pokušení tvrdit, že veškeré poznání je pouze poznáním archetypů.

„...nic námi nemůže být pochopeno, co by nevyvolávalo některou z našich vzpomínek. Nemůžeme nic připustit, dokud neporovnáme fakt s předchozím faktem uchovaným v naší paměti... bez tohoto přetlumočení by pro nás zůstal (svět) nesrozumitelný... Každým počitkem tak vyplouvá na hladinu vědomí zapomenuté mentální schéma, znak odpovídající již procítěnému dojmu. To umožňuje zařadit tento znak do tematického souboru paměti, a proto jej i poznat a přijmout.“[vii]

„Dešifrovat zprávu znamená vnímat symbolickou formu.“

„Je velký omyl předpokládat, že duše novorozeně je tabula rasa v tom smyslu, že uvnitř není vůbec nic. Jelikož dítě přichází na svět s diferencovaným, dědičností předurčeným, a proto také individualizovaným mozkem, projeví vůči smyslovým vzruchům, které přicházejí zvenčí, ne nějakou, ale naopak specifickou pohotovost, což ihned podmiňuje zvláštní (individuální) výběr a utváření apercepce. Tyto pohotovosti jsou prokazatelně zděděné instinkty, a dokonce i rodinně podmíněné preformace. Jsou to na instinktech založené, apriorní a formální podmínky apercepce. Její existence dává dětskému světu a snovému světu dospělých antropomorfní pečeť. To jsou ony archetypy...“[viii]

Archetypy jsou jako koryta řek, jež opustila voda, ale vždy je však může znovu vyhledat. Archetyp se podobá starému vodnímu toku, jehož vody tekly dlouho a hluboce se vryly do země. A čím déle se toho směru držely, tím pravděpodobnější je, že se tam dřív či později znovu vrátí. [ix] Podle jsou to ony faktory a motivy, které řadí psychické elementy do určitých obrazů. Existují „předvědomě“ a tvoří nejvlastnější strukturu lidské duše jako takové. Je možné je přirovnat k nenázorné, potenciální existenci krystalové mřížky v mateřském roztoku.[x] Obsahy (kolektivního) nevědomí jsou tak ve vědomí zastoupeny jako typické sklony a způsoby vnímání a chápání. Jedinec je zpravidla pojímá jako závislé na objektu, a to v podstatě nesprávně, neboť pocházejí z nevědomí a působením objektu jsou jen vybavovány.[xi]

poznámka: Když se na tomto místě vrátíme k otevřené otázce intuice, nemůže nás nenapadnout spojitost intuice a takovéhoto „vnitřního“ poznávání - jakého Platónovského znovurozvzpomínání.

„...za základní rysy individuálního lidského života bychom mohli označit přiměřenost a jedinečnost. Archetyp je absolutní, univerzální a věčně se opakující, a proto je nezbytné, aby se svým praktickým výkladem přizpůsobil omezeným možnostem individuálního lidského života a jeho daným materiálním podmínkám a aby se obecnost archetypu proměnila v jedinečnost čili aby se jeho obecné latentní možnosti rozvinuly a vytříbily do konkrétní podoby... „Existencí“ lze podle toho rozumět takový způsob života, v němž programově dochází k rozvíjení, diferenciaci a transformaci archetypů v rámci konkrétně vymezených životních podmínek lidského jedince.“

Převažuje-li orientace na objekt a objektivně dané tak, že nejčastější a nejdůležitější rozhodnutí a jednání nejsou podmíněna subjektivními názory, nýbrž objektivními poměry, mluvíme o extrovertním zaměření. Introvertní typ se od extrovertního liší tím, že se neorientuje převážně na objekt a na objektivně dané, nýbrž na subjektivní faktory. Nesmíme totiž zapomínat, že veškeré vnímání a poznán je podmíněno nejen objektivně, ale i subjektivně. Vnímám svět vždy jako „svůj obraz tohoto světa“.

To, jak bude člověk na incident reagovat, je navíc ještě ovlivněno jeho charakteristickým zaměřením. Extrovert spíše zasáhne, poskytne první pomoc, zklidní útočníka, zavolá sanitku atd., od introverta je naopak možné očekávat, že bude pozorovat, zaznamenávat a vnitřně reflektovat události a nijak nezakročí…

            Kombinací dvou typů zaměření - extrovertního a introvertního - a čtyř funkčních typů - percepčního, citového, myslivého a intuitivního - teoreticky vznikne osm psychologických typů: extrovertní percepční typ, introvertní percepční typ, extrovertní intuitivní typ, introvertní intuitivní typ a tak dále. Jung vypozoroval, že lidé jen zřídka užívají výhradně jedné funkce a obyčejně si rozvíjejí funkce dvě, většinou jednu racionální a jednu iracionální. Jedna z nich se stává hlavní funkcí, druhá pomocnou. Druhé dvě funkce zůstávají poměrně nevědomé a jsou spojovány se stínem. Tak která je méně vědomá, bývá nazývána funkcí inferiorní neboli méněcennou. Je proto neobvyklé, aby měl určitý člověk rozvinuté myšlení i cítění, percepci i intuici. Racionální funkce, tj. myšlení a cítění, lze stejně jako iracionální funkce, percepci a intuici, chápat jako dvojici protikladů. Extrovertní myslivě-percepční typ by měl introvertní citově-intuitivní stín a naopak. Tyto zákonitosti je možné vyjádřit pomocí diagramu.

Extrovertní percepční typ: Lidé tohoto typu se v prvé řadě zajímají o objektivní skutečnost, o to, jak věci opravdu jsou. Bývají v zásadě realističtí a praktičtí, soustředí se na detaily a nemívají čas na abstrakce, povahy o hodnotách či smyslu. Jejich stálým cílem je “mít smyslové vjemy a pokud možno se z nich těšit”. Aktivně hledají vzrušení v nebezpečných sportech a tíhnou k tomu stát se požitkářem, který žije přítomným okamžikem a tak jako Epimétheus se příliš nestará o budoucnost. Mohou proto být vynikajícími společníky. Jejich heslo zní: “Jezme, pijme a veselme se, neboť zítra zemřeme.” Někdy ostatním připadá, že jsou povrchní a bezduší. Pokus se s nimi psychiatr setká při své praxi, bývá to zpravidla kvůli různým závislostem, fetišismu či obsedantně-nutkavé neuróze.

            Stín: jejich méněcennou funkcí je intuice, a ta jelikož je introvertní, je vyvolávána vnitřními událostmi a nevztahuje se k vnějšímu dění. Když je aktivována, dává vzniknout neblahým tušením, která bývají zcela nesprávná. Následkem toho se mohou lidé této kategorie zdánlivě bez důvodu náhle začít chovat paranoidně nebo nepřátelsky. Vlivem primitivní, nestrukturované intuice také mohou překvapit své okolí tím, že propadnou nějakému esoterickému kultu, například antroposofii, či nějaké formě archaického mysticismu.

            Příklady: inženýři, podnikatelé, stavbaři, automobiloví závodníci, žokejové, rogalisté, horolezci, fakty posedlý pan Grandgrind z Dickensových Zlých časů.

            Introvertní percepční typy

            “Zatímco extrovertní percepční typ je veden intenzitou objektivních vlivů, introvertní  typ je veden intenzitou subjektivních vjemů vyvolaných objektivními podněty,” říká Jung. Emma Jungová, která se sama řadila k tomuto typu, se přirovnávala k velmi citlivé fotografické desce. Každý detail je zaznamenán a může být kdykoli vědomě vyvolán z paměti. Tito lidé mají živé vzpomínky na místa, barvy, pasáže z knih, zvuky, rozhovory, vůně, chutě, hmatové vjemy a podobně.

            Stín: jejich méněcennou funkcí je extrovertní intuice; je-li aktivována, podněcují ji vnější události. Působení takové intuice bývá ve své podstatě negativní. Když introvertní percepční typy užívají to málo intuice, které vlastní, zpravidla si vybírají to, co je na situaci špatné: na všem hledají kaz, všude věští něco nekalého. Jejich předtuchy bývají vesměs nesprávné. Může to vést k temným prorockým představám o tom, co by se mohlo stát ve vnějším světě. Jestliže se lidé tohoto typu nervově zhroutí mají sklon být paranoidní.

            Příklady: přední francouzští impresionističtí malíři, kteří reprodukovali vlastní živé vnitřní dojmy skutečnosti.

           

            Extrovertní myslivé typy

            Lidé tohoto typu řídí své konání na základě intelektuální úvahy ovlivňované vnějšími kritérii. Umějí řešit problémy, reorganizovat podniky, vyjasňovat otázky a oddělovat zrno od plev. Skoro vždycky se zabývají vnějšími okolnostmi, a nikoli teoriemi či ideami. Milují čistě praktické zásady, které se snaží uplatňovat ve všech situacích, v nichž se ocitnou. Ostatním mohou připadat chladní a rezervovaní, protože cítění podřizují myšlení.

            Stín: introvertní cítění. Jeho vlivem vznikají pocity a hodnotící soudy, jež jsou primitivní, nestrukturované a špatně vyjádřené. Extrovertní myslivý typ má tendenci pokládat své osobní vztahy za samozřejmé a neuvědomovat si pocity lidí okolo sebe. Jeho archaické cítění může někdy zapříčinit, že zcela změní politické či náboženské vyznání nebo učiní stejně náhlou změnu v oblasti svých vztahů.

            Příklady: právníci, státní úředníci, obchodní poradci, výzkumní pracovníci, technici, Voltaire, myslitel a ateista, který celý život ostře kritizoval církev a na smrtelném loži náhle konvertoval ke katolicismu a žádal o poslední pomazání.

            Introvertní myslivé typy

            Konání tohoto typu je též založeno na intelektuálním uvažování, je ale ovlivňováno vnitřními kritérii. Tito lidé nemívají příliš zájem o dění ve vnějším světě a v zásadě je zajímají teorie a myšlenky. Když člověk pročítá, co je o tomto typu psáno v Psychologických typech, uvědomí si, že Jung popisuje sebe samého: „Největší důležitost přikládá rozvinutí a prezentaci subjektivní ideje, počátečního symbolického obrazu, který se matně vznáší kdesi uvnitř mysli.“ Jungova teorie psychologických typů je vlastně dobrým příkladem práce introvertního myšlení: je to důkladně propracovaný systém, postavený na jasných protikladech a vyváženosti, který je pak aplikován, jako všechny typologie, na psychologická data. Lidé tohoto typu jsou rádi ponecháni sami se svými myšlenkami a často dávají přednost samotě před společností. Bývají intelektuálně soběstační - příliš jim nezáleží na tom, zda jejich myšlenky mají ohlas, anebo nemají.

            Stín: extrovertní cítění. Může být uvedeno v činnost ve vztahu k vnějším objektům, introvertnímu myslivému typu činí ovšem velké problémy své city poznat a podělit se o ně s jinými. Jelikož je cítění primitivní a z velké části nevědomé, může se projevovat donkichotsky a nepředvídaně: takovýto člověk se zničehonic může silně rozrušit, pokud se lidé či věci nechovají tak, jak by se podle něho chovat měli; může si vytvořit náklonnost k nevhodnému partnerovi, což mívá katastrofální následky.

            Příklady: filozofové, „intelektuálové“, matematici, teoretici vědních oborů; Bertrand Russel.

            Extrovertní citové typy

            Pocity, hodnoty a soudy těchto osob bývají konvenční a v souladu s názory a cítěním těch, s nimiž se pravidelně stýkají. Tito lidé jsou tedy přívětiví, dobře vycházejí s ostatními a v kolektivu jsou oblíbení. Nemají rádi samotu a introspekce se jim zdá morbidní a depresivní. Když přijde čas nouze, na jejich pomocnou ruku je spolehnutí.

            Stín: introvertní myšlení. Jung: „Nevědomí tohoto typu obsahuje především zvláštní typ myšlení - myšlení, které je infantilní, archaické a negativní.“ Takové myšlení je omezené, nestrukturované a cynické. Může přijít ke slovu při ošidném ospravedlňování citového stavu dané chvíle, což je taktika, která silně popuzuje extrovertní myslivé typy. Jestliže extrovertní citový typ zastává nějaký intelektuální systém, často se stává fanatikem, neboť jej není schopen promyslet. Když se nervově zhroutí, může u něj propuknout hysterie nebo mánie.

            Příklady: herci, Oscar Wilde.

            Introvertní citové typy

            Lidé tohoto typu mají vysoce diferencovaný soubor hodnot, které si spíše nechávají pro sebe. Mohou nicméně na základě standardů, které svým způsobem života zosobňují skrytě působit na své okolí. Mohou skupině lidí dodávat etickou základnu, a to nikoli proslovy a kázáními, nýbrž prostě svou přítomností. „Většinou bývají tišší, nepřístupní, těžko pochopitelní... harmoničtí, nenápadní, působí dojmem příjemného vnitřního klidu... nijak netouží působit na druhé, dělat dojem, ovlivňovat je nebo je jakkoli měnit... nesnaží se příliš reagovat na skutečné city jiných... Zachovávají benevolentní, byť kritickou neutralitu spojenou s mírným pocitem nadřazenosti...“ Na tomto typu se ukazuje rčení „tichá voda břehy mele“.

            Stín: extrovertní myšlení. Stejně jako u extrovertního citového typu je myšlení konkrétní a primitivní, jelikož je však extrovertní, jeví sklony otrocky se držet objektivních fakt. Když se pak takovíto lidé pokusí užít své myšlení, zpravidla se utápějí v detailech a pro stromy nevidí les. Nervové zhroucení obvykle vede k depresím.

            Příklady: Rainer Maria Rilke, snad i Mona Lisa.

            Extrovertní intuitivní typy

            Lidé tohoto typu mají ve zvyku užívat v kontaktu s vnějším světem intuice. Intuitivním typům narozdíl od typů percepčních nejde o to, jak věci doopravdy jsou, nýbrž o to, co se s nimi dá dělat. „Intuice není pouhé vnímání či pohled, ale aktivní tvůrčí proces, který z objektu nejen bere, ale rovněž do něj vkládá.“ Extrovertní intuitivní typy jasně vidí možnosti, jež tkví v podstatě dané situace, a umějí předvídat budoucí vývoj. Jestliže však myšlení není jejich pomocnou funkcí, nedaří se jim u započatých projektů vytrvat, aby je dovedli do úspěšného konce. Mají vynikající inovační schopnosti a rutina je nudí. Najdou si nové přátele, koníčky či myšlenky kvůli jejich zajímavým možnostem a pak je stejně rychle opustí, když se objeví možnosti jiné.

            Stín: introvertní percepce. „Intuitiv samozřejmě má vjemy, nenechává se ovšem vést jimi samotnými, užívá je jen jako výchozí bod pro své představy.“ Tito lidé si nicméně nejsou svých smyslových vjemů zcela vědomi, a v důsledku toho si nemusí vždy všimnout, že jsou unavení, hladoví nebo že je jim zima. Pokud je jejich introvertní percepce aktivována, může způsobit, že špatně interpretují zprávy, které jim podávají jejich smyslové orgány, a mohou pak mít hypochondrické sklony nebo se poblázní do diet a cvičení pro zdraví.

            Příklady: novináři, burzovní makléři, podnikatelé, investoři do věcí, jež „mají budoucnost“.

            Introvertní intuitivní typy

            Tito lidé „se nezabývají vnějšími možnostmi, ale tím, co ze sebe vnější objekt uvolňuje.“ Mají tendenci využívat mechanismu reifikace (tj. zacházejí s ideami, obrazy či vhledy, jako by to byly skutečné předměty). „Pro intuici tedy nevědomé obrazy nabývají povahy věcí.“ Podobně jako Jungovi samému, který byl v prvé řadě intuitivní introvert (s myšlením jako pomocnou funkcí), jim činí obtíže, aby své myšlenky sdělili druhým jednoduše a přehledně, neboť postupují obraz po obrazu, myšlenku po myšlence, „honí se za každou možností v lůně nevědomí“, jak říká Jung, přičemž obvykle přehlížejí, jako osobní důsledky tyto možnosti mohou mít. „Kdyby tento typ neexistoval Izrael by neměl žádné proroky.“ Někdy mívají úžasný vhled do věcí a dokážou-li se přinutit, aby jej dostatečně srozumitelně vyjádřili, mohou na něm jiní stavět.

            Stín: extrovertní percepce. Toto smyslové vnímání je do značné míry nevědomé, a proto jim neustále hrozí nebezpečí, že ztratí kontakt s vnější skutečností. Jestliže se nervově zhroutí, objeví se u nich schizofrenické symptomy. Leckdy mívají schizoidní osobnost, což byl v dětství i Jungův případ. Nemají příliš ponětí o praktických detailech a špatně se orientují v prostoru a čase, mají sklon zapomínat domluvené schůzky, málokdy jsou dochvilní a lehce se ztratí na neznámých místech. Slabý vztah ke skutečnosti spolu s hloubkou jejich vhledů některé z nich dovádí k pocitu, že patří k „zneuznaným géniům“. Jejich postoj k sexualitě může být primitivní a nevhodný. Mohou být špatnými milenci, protože si neuvědomují, co se děje v jejich vlastním ani v partnerově těle.

            Příklady: vizionáři, proroci, básníci, psychologové (nikoli ti experimentální a akademičtí), umělci, šamani, mystikové a blázni; Nietzsche.

            Na závěr

            Hodnocení z Kratochvíla:

            Jungově analytické psychologii lze vytknout, že pojmy v ní nejsou jednoznačně definovány a někdy se používají v různém smyslu a že jeho koncepce archetypu a kolektivního nevědomí jsou záležitostí spíše víry než empirické ověřitelnosti. Současní příznivci Junga však přistupují k jeho pracím s velkou citlivostí a pietou, odhalují bohatství a moudrost v jeho myšlenkách a při dojmu protiřečivosti, rozporů a nejasností doporučují nad Jungovými podněty meditovala a vstřebávat je postupně. Zdá se, že užitek ze systematického studia Jungových spisů může mít čtenář buď osobnostně vyladěn či disponován sklonem k introverzi, meditaci, duchovnu a filozofickému myšlení, nebo se k němu musí propracovat  životní cestou s hledáním, utrpením, zklamáním a pochybnostmi.



[i] ) Keating, s. 39

[ii] ) Jung, Duše a člověk, s.238

[iii] ) viz Jung, Vybrané spisy I., s. 275

[iv] ) tamtéž, s. 270-271

[v] ) tamtéž, s. 27

[vi] ) tamtéž, s. 274

[vii] ) Benoist, Luc: Znaky, symboly, mýty, Victoria publishing, Praha 95, s. 13-14

[viii] ) Jung, Duše a člověk, s. 43

[ix] ) viz tamtéž

[x] ) viz tamtéž, s. 44

[xi] ) viz tamtéž, s. 327



zadáno: 2005-01-01 23:37:11 || autor: Marek Páral

Tiskni