Vytištěno z http://blog.arcs.cz, 2017-09-22 10:13:56

Patočka

Co je býti filosofem



Obsah

Obsah

základní téma

česká filosofie

obraz základnho tématu v psychologii

filosofie & psychologie

filosofie jako reflexe ztráty Jednoty

ztráta oprávnění k výkladu světa

nahradí psychologie filosofii?

přirozený svět

fenomenologie a přirozený svět

spor o totéž?

jak vyprávět vědci o přirozeném světě?

rozhovor 1

rozhovor 2

rozhovor 3

rozhovor 4

rozhovor 5

nepřirozený popis přirozeného světa

(myšlenkový) svět filosofa

Patočkův přirozený svět

paradox

původní filosof?

Co je býti filosofem?

Co dává Patočka psychologii?

Patočka, slovníkový životopis

Literatura

Poznámky


základní téma
Už v roce 1870 Franz Brentano ve své přednášce nazvané Důvody zmalomyslnění na poli filosofie konstatoval, že je konec filosofie – zbyl  jen pozitivismus. Vše již nyní patří odborným vědám, a veškeré vědění je jen speciální, pro filosofii nezbývá žádná oblast vědění[i]. V roce 1936 začíná Patočka svoji habilitační práci Přirozený svět jako filosofický problém větou: Problém filosofie je svět v celku. A definuje tak v krátkosti svoje základní filosofické a snad i životní téma. Celek. Celek, který představuje Jednotu. Jednotu člověka a světa. Která byla ztracena. A její hledání.

česká filosofie

Česká filosofie vždy klopýtala za filosofií světovou a spíše než vlastní témata nabízela český způsob, jak přijmout nové myšlenkové směry. Proto má také česká filosofie velmi málo „čistých“ filosofů, jejichž myšlenky by byly nadčasové a platné bez ohledu na společenské události. A naopak má množství filosofů „marginálních“ ve smyslu účelovosti jejich myšlenek vzhledem k aktuálním problémům národa.[ii]
Příslušníkům mé generace, několika, moc nás nebylo, kteří jsme se zabývali filosofií, připadalo, že to čemu se u nás říkalo filosofie, s věcí filosofie nemá nic společného. Přitom jsem si byli nějak vědomi, že nevíme, jak se k té věci dostat a jak se k ní postavit... Myšlenkové úsilí našich lidí, kteří filosofovali do světové války a v poválečné době, bylo dáno něčím jako snahou o začlenění české společnosti do historie... Je to tak u Masaryka i u Rádla. Tím je dána velice konkrétní a důležitá povaha tohoto úkolu. Tak je nepochybně možno pochopit filosofickou úlohu. Filosofie však musí být jasně určena a mít jistý význam nejenom pro tu partikulární společnost a situaci, nýbrž z hlediska myšlenkové masy, kterou reprezentuje myšlení vůbec. To všechno nám nebylo jasné a nebylo, myslím, jasné nikomu.[iii],[iv]
Jestliže tedy Jan Patočka při studiu u Edmunda Husserla doslova propadl fenomenologii, stalo se tak snad právě kvůli stavu filosofie v našich zemích. O to hlouběji se jí oddal, o co více byla naše tehdejší filosofie zchudlá a prázdná.[v]

obraz základnho tématu v psychologii

Řeč však nebyla jen o české filosofii, ale o filosofii vůbec. Ten, kdo chtěl filosofovat v zemích Českých mohl tuto situaci pouze vnímat o to markantněji a být o to více puzen hledat nové cesty. Brentano se ve výše zmíněné přednášce pokusil filosofii obhájit s pomocí psychologie.  Dcera zachraňuje matku. Dějiny psychologie na Západě začínají právě u nejvýznamnějších představitelů filosofie - Pýthagora, Démokrita, Platóna a Aristotela, který je mimo jiné autorem prvního systematického spisu o problémech lidské psychiky (O duši). Původně byl předmět psychologie vymezován filosofickým (ale též teologickým) pojmem duše. Poté, co se psychologie oddělila od filosofie, v jejímž rámci byla jako spekulativní nauka o duši pěstována přes dva tisíce let, byl pojem duše opuštěn jako nevědecký a nahrazován různými termíny, jako je např. vědomí, vnitřní zkušenost, které se však všechny ukázaly jako nevyhovující.[vi] Žádný nebyl dostatečně přesný. A zároveň dostatečně úplný. Neboť v parafrázi na Patočku by jistě bylo možné říct, že: Problém psychologie je člověk v celku.

filosofie & psychologie
V tuto chvíli se ale musíme ptát:Nejde o tautologii?Už sama příbuznost obou disciplín způsobuje obtíže v rozlišení a nabádá ke zvýšené pozornosti. Jaký je rozdíl těchto výroků? Není snad v naší parafrázi svět obsažen? Je snad možné o člověku uvažovat mimo kontext světa? A může snad člověk o světě uvažovat jinak než skrze sebe? Může se snad člověk ptát po jiném světě, než po tom, který sám vnímá, zachycuje, zkoumá a tím představuje? Člověk – to je také jediný svět, který je člověku dostupný. Svět pro člověka je dán člověkem samým. Tedy člověk v celku – to je také svět.
Jaký je tedy rozdíl mezi světem v celku a člověkem v celku? Chce tím snad filosofie říci, že zkoumá svět bez člověka?  
Filosofie je encyklopedicky definovaná jako snaha člověka, která je mu bytostně vlastní. Jako snaha o určitý přemýšlivý výklad světa i sebe sama. O nalezení či dokonce utváření své vlastní podstaty a spojitosti se světem[vii].  
Nebo psychologie, že zkoumá člověka mimo svět?
Předmět psychologie je vymezován různě, behaviorismus jej chápe jako studium chování {ve světě}, což je vymezení příliš úzké, neboť psychiku tvoří také prožívání {světa} (poznávání, cítění, snahy). V současnosti se prosazuje pojetí psychologie člověka jako vědy o mentálních procesech a chování {ve světě}. K mentálním procesům (prožívání) patří procesy poznávací čili kognitivní (vnímání, představy, myšlení a řeč), emoční procesy a procesy motivace, lze k nim dále zařadit i procesy paměti a z komplexního hlediska procesy učení.[viii]  
Tedy ani jedno ani druhé. Přesto…

filosofie jako reflexe ztráty Jednoty
Vraťme se o kousek zpátky:K celku. Celku, který představuje Jednotu. Jednotu člověka a světa. Která byla ztracena. Ano, hledáme to společné, jednotící, Jednotu samu, ale zároveň hledáme moment její ztráty, okamžik rozdělení.
V Úvodu do Husserlovy fenomenologie Patočka píše: „…filosofie začíná objevem nahodilosti bytí: uvědoměním si, že fakt bytí vůbec není něco samozřejmě nutného. To je pramen filosofického údivu a ohromení, který chce filosofie zpracovávat.“
Patočka i celá filosofie tak reflektuje ztrátu samozřejmosti bytí člověka ve světě.
Člověk a svět už nejsou jedno, existence jednoho již zdá se přímo nepotvrzuje existenci druhého. A filosofie vznikla právě za účelem udržování spojení! Což se jí ovšem v moderním světě specializovaných věd nedaří. V Přirozeném světě jako filosofickém problému si Patočka stěžuje: „Naše společnost nemá tak, jako antika a středověk, jednotný a úplný obraz, představu o uspořádání skutečnosti.“
Svět se stává objektivním a tím údajně nezávislým na člověku, který náhle neví, v jakém vzájemném vztahu s tímto nanejvýš nevyzpytatelným objektem je.
Druhý krok pak nutně následuje a člověk činí i sám ze sebe objekt (i s toutéž chybnou ideou nezávislosti a jejími například ekologickými následky).
A spojení se ztrácí zcela. Člověk je vytržen a vyvržen ze svého samozřejmého bytí, z toho, čemu nyní říká naivní „předvědecký“ svět. Celý tento původní svět je vykázán z moderního objektivního vědeckého světa spolu s člověkem. Který tak jakoby ztratil právo na tuto – přímou – existenci. Patočka jako filosof je potom bojovníkem za právo tohoto světa na existenci.
A za právo člověka žít v něm, jím a jej.  
…fenomenologie představuje protest ve jménu subjektu proti depersonalizující objektivaci skutečnosti. Klade si za úkol znovuobjevit, co moderní filosofie a věda přehlédly, bezprostřednost žité zkušenosti, kterou předpokládá veškeré poznání, a učinit tak právě jako věda, to jest nikoli pouze popisovat fakta, nýbrž uchopit smysl, smysluplnou strukturu zakoušení, subjektu v aktu a skutečnosti jako kontextu tohoto aktu.[ix]
 …úkol překonání distance, která je dnes základním postojem věd.[x]

 ztráta oprávnění k výkladu světa
Filosofie se v pozitivistickém nadšení rozprchla ve speciální vědy, které se navzájem vzdálily samy sobě, a ona sama tak ztratila onen svět v celku. Tím ztratila svou orientační cenu pro člověka. Neboť věda nikdy nežila svět v celku. Mohla vzniknout pouze nad částečnými, izolovanými oblastmi. Rozparcelovala tak svět, a tím ho proměnila v mrtvé, pro život nepoužitelné schéma nikým nikdy nespatřeného objektivního světa. Který myšlen jako celek je jen zdecimovaným mýtem přežívajícím v jejím kabinetu.
Kde ale potom žije dnešní člověk? Věda se ho snaží přesvědčit, že žije v objektivním světě, jenž je ona sama schopna popsat a pochopit. Čím víc se o to ale snaží – a čím lépe se jí to ve speciálních oborech daří – tím nepoužitelnější je vědecký obraz světa po běžný život. A ten musí být žit. A musí mít svoji prakticky použitelnou mytologii.
Tázání člověka není nikdy jednokolejné.
Ptá se nejen: jaký je svět?
A: jaký jsem já?
Ale ptá se i: jak to jde dohromady?
Musí se ptát: jaký je vztah mezi mým bezprostředním prožíváním světa a tím, co o něm vím?
Možná také: jaké je místo mého prožívání v mém vědění?
Kterážto otázka by mohla být dnes položena spíše: má mé prožívání ještě vůbec nějaké místo v mém vědění?
nahradí psychologie filosofii?
Možná proto je psychologie dnes tak populární a přebírá na sebe úkoly, které si v minulosti ještě nedávné filosofie bytostně vyhrazovala ze samé své definice.
Filosofie řeší společné otázky smyslu, nároku na úplnost a pravdivost svého výkladu světa (stejně tak jako i náboženství) a zkoumá základní kategorie, jakými jsou duše, svět, Bůh, příroda a člověk, a má rovněž morálně praktickou orientační funkci ve společnosti, především vzhledem k horizontu tázání, který později vymezil Immanuel Kant: Co mohu vědět? Co mám dělat? V co smím doufat?[xi]
Protože jestliže se psychologie definuje (i když tato definice vzešla a je platná pouze v této práci) jako věda o člověku v celku, pak toto obnáší vše, co vědě (a té filosofii, která se dala strhnout falešným mýtem objektivity) chybí - akcent na člověka, na celek a vzdání se objektivity (kterou už jen samo slovo svět dnes zavání). Psychologie jako by se takovouto svojí definicí vzdávala studia onoho člověku cizího objektivního světa, a  naznačovalo tím ještě dál, že jejím zájmem je právě svět běžného života, oním objektivním tak utlačovaný.

přirozený svět
A to je právě Patočkova otázka a doména a on v ní vystupuje bojovně. Zůstává přitom samozřejmě filosofem a psychologii nijak vědomě neakcentuje. Že se ale pohybuje často na psychologické půdě za současného opomíjení psychologie, má své důsledky, které si ukážeme. Zatím však ještě sledujeme Patočku v jeho úvahách.
Ve své filosofii vystupuje Patočka proti sílícímu objektivismu. Západní věda - a západní racionalita v jejím dnešním rozpoložení - podle něj ztratily schopnost poskytovat lidskému jednání orientaci, protože ztratily styk se svým lidským základem.[xii] Ctít vědecký rigor, vědeckou objektivnost, znamená obětovat autonomii života a jeho vztah k celku.[xiii] Znamená obětovat smysluplný kontext veškerého našeho jednání - přirozený svět.
Přirozený svět to je …svět, nikoli jak jej zkoumá anatomie, fyziologie, nýbrž svět jako subjektivní fenomén, svět tak, jak je žijeme, prožíváme. Tento živý svět je podmínkou i toho, abychom o objektivním a vědeckém světě vůbec věděli. Subjektivní svět není pouhým reflexem objektivního světa. Je sice subjektivní, ale je objektivní v tom smyslu, že je vůbec podmínkou života, prožívání. Celou tradicí byl subjektivní svět člověka pojat tak, že vlastní svět, jak jej žijeme a prožíváme, se nikdy nemohl stát námětem filosofické úvahy.[xiv]

fenomenologie a přirozený svět
Přirozený svět je snad nejdůležitější Patočkovou filosofickou kategorií. Nejzákladnější. Fenomenologii pak prezentuje jako způsob filosofování, který nevychází z hotových tezí jako premis, ale ke všem premisám zachovává distanci a zkoumá, co ze zkušenostního obsahu je v tezích obsaženo; pro každou abstraktní myšlenku chce ukázat, co je za ní skryto, jak se k ní dospívá, co je za ní viděného, žitého. Fenomenologie odhaluje něco, co zde již bylo, co jsme cítili, viděli jaksi koutkem oka, ale ne plně věděli, “co nebylo přivedeno k pojmu”. Fenomén – to, co se zjevuje; logos – řeč, která má smysl. Teprve vyslovením něco plně víme, řečené teprve plně vidíme.[xv],[xvi]
Husserl ve fenomenologii odkryl nový přístup k věcem. Zatímco obvykle spatřujeme věci okolo sebe jako hotové a předpokládáme, že takové, jaké jsou, byly, a my že jsme je pouze nalezli, vychází Husserl od toho, že věci jsou konstituované předmětné smysly, které je možno osvětlit ze subjektivity. Aby však bylo možno takové zkoumání vůbec podniknout, je potřeba řídit se tím, co se ukazuje, a neopírat se o to, co pouze předpokládáme nebo konstruujeme. Nejzákladnější předpoklad, uvedená víra v tezi světa a věcí, zakládá nekritický přístup k potkávanému, a tím znemožňuje odhalit původ smyslu věci. Řídit se tím, co se ukazuje, právě znamená zkoumat potkávané jenom do té míry, jak se ukazuje. Avšak stavět jenom na tom, co se ukazuje, se zdá být jednou z nejobtížnějších úloh, jakou na sebe smrtelník může vzít.[xvii]
Fenomenologie chce zkoumat věci v tom, jak se ukazují. Předměty, které se ukazují našemu vědomí, jsou intencionálně obsaženy v našich prožitcích (neboť každý akt vědomí je vždy vědomím něčeho) a tyto prožitky lze zkoumat reflexí. Celé toto zkoumání se pohybuje na půdě fenomenologicky očištěného vědomí, které Husserl nazývá absolutním či transcendentálním. Vědomí je však proud, plynutí, a tedy i všechny prožitky jsou součástí tohoto proudu.[xviii]
Patočka argumentuje ve prospěch přirozeného světa celou vahou fenomenologické filosofie. Dochází při tom ke stejnému názoru jako Husserl: že není možno nahlížet svět objektivně. Objektivita je konstruktem subjektu.[xix] Subjektivita je s to uchopit objektivitu, protože ji v jistém smyslu už má v kategoriálním názoru.[xx] Jinak: teorie předpokládá metateorii.[xxi] Ještě jinak: čisté faktické poznání není možné, každé takové předpokládá nějaké eidetické schéma, které mu předchází.[xxii] Zkušenost jako taková před námi leží takřka jako hotový produkt, jehož vznik je nám samým, v ní naivně žijícím, skryt (pochopit tento vznik, jít do a za zkušenost si klade za úkol transcendentální filosofie).[xxiii]
Na druhé straně věda je příběhem postupné objektivace zkušenosti, činěním zkušenosti nezávislé na tom, kdo ji získává. Přitom však živá zkušenost nezačíná objektem: spíše již vždy předpokládá - byť bez povšimnutí - kontext celku, který není objektem, nýbrž netematizovaným horizontem, uvnitř kterého subjekt je vždy již v pohybu, jsoucí v aktivním smyslu slova.[xxiv]

spor o totéž?
Až dosud jsme sledovali Patočku dokonce se sympatiemi a nechali jsme se jím vést – dalo by se říci „přirozeně“
To dá přirozeně rozum! Ať si filosofie či věda říká, co chce, člověk žije – a musíme žít – s ní i bez ní. Ať si filosof hlásá, že želvu nelze předběhnout nebo že mé hodinky nejdou, když je nevnímám. Neumím své bytí obhájit filosofickými slovy, ale přesto jej žiji s jistou samozřejmou a nevyvratitelnou jistotou. Jakýmsi nejniternějším způsobem samozřejmě a přirozeně. Tato zkušenost leží zřejmě v samém základu Patočkova filosofování. Jakým způsobem s ní ale zachází?
Patočka vystupuje, jako ten kdo chce bránit přirozený svět, kterému je tento drahý a blízký a který by v něm rád pobýval. Vydává se jej tedy hájit. A činí to velmi horlivě. Ale činí tak prostředky těch, kteří právě tento přirozený svět ohrožují. Argumentuje filosofií proti filosofii, racionalitou proti racionalitě.  
Když totiž nahlédneme blíže - co je podstatou tohoto sporu? Určit co bylo dřív? Zda objektivní nebo subjektivní? Hmota nebo duch?Když budeme poněkud vulgární - není to tak trochu problém slepice a vejce?Bylo dřív jedno nebo druhé?Řešení problému slepice/vejce je vystoupit z omezeného rámce, v němž řešení neexistuje.Jít se například poohlédnout po Asklépiovi, jestli už dostal toho dlužného kohouta.Nebo zamávat evolučním Darvinem a prohlásit: první byl přece prvotní bujón.Jistě slepičí.Ne, vážně.Problém se zdá být vytvořen uměle, a to omezením referenčního rámce. Tím, jak byla položena otázka. Či že vůbec byla položena. Jaký rámec je ale přesně míněn zde? Kdo klade otázku? Filosofie?Není tedy ona sama tím omezujícím rámcem? A musíme my na ni přistoupit?
jak vyprávět vědci o přirozeném světě? Následující citáty pocházejí z přepisu magnetofonového záznamu soukromého pracovního rozhovoru, který proběhl v Praze dne 25.6.1975 a byl zveřejněn v knize Petra Rezka Jan Patočka a věc fenomenologie vydané roku 1992. Uvádíme je v nezkráceném znění a v nepřiměřené délce pro alespoň dostatečnou představu čtenáři, a také proto, že chceme na těchto textech ilustrovat některé vlastní domněnky ze studia Patočkových spisů.  

rozhovor 1

Patočka(1): Chtěl bych vás poprosit, abyste ještě jednou ostře formulovali, v čem je distinkce mezi jsoucnem a jevem, jak mi ji přisuzujete, a v čem vidíte její diskrepanci od heideggerovského pojetí. Němec(1): Když jsem slyšel o jevu, okamžitě se mi vybavilo, jak se v 7. paragrafu Sein und Zeit přísně rozlišuje mezi ontickým fenoménem, ontologickým fenoménem a jevem. Z ontického fenoménu, který je tam přibližně ztotožněn s Kantovým empirickým jevem, je nutno teprve výkladem dospět k fenoménu ontologickému. Ale jev je postaven do úplně jiné souvislosti, souvislosti indikace, v níž ontický fenomén poukazuje k ontologickému fenoménu, ke kterému sám nepatří, a to tak, že se v něm ontologický fenomén hlásí. Uvádí se tam příklad symptomu. Patočka(2): Je v Sein und Zeit opravdu řečeno, že se hlásí fenomén ontologický? V tomto případě se v jednom ontickém fenoménu hlásí jiný ontický fenomén na základě principu kauzality. Když se však ukazuje fenomén ontologický, je to v případě Kanta čas a prostor. Ten je předpokladem empirického předmětu, jak si jej Kant představuje (empirického ne ve smyslu smyslových dat pozitivismu. V Kantově empirickém předmětu se hlásí něco, co je v něm jako předpoklad, který není tematický a který také není tematizovatelný z hlediska souvislosti ontických fenoménů. To, co tuto souvislost otevírá, to je ontologický fenomén. Musí se eruovat, a to může jen filosof, zvláštní metodou, metodou fenomenologickou...  

rozhovor 2

Patočka(1): Ovšem neukazuje se ve zkušenosti, ale ve filosofické úvaze. Tak jsem tomu rozuměl, proto jsem provedl tu distinkci. Nicméně v 7. paragrafu se o ontickém fenoménu nemluví. Němec(1): Mluví se tam o ontickém fenoménu, když se mluví o fenoménu vulgárním. Patočka(2): Ale nejmenuje se to ontický fenomén, a je proto těžké tuto distinkci ze 7. paragrafu dokládat. Protiklad ontický - ontologický je u Bossa, a ten jej pravděpodobně převzal od Heideggera, ale v Heideggerových textech to nemohu najít. Němec(2): Condrau cituje korespondenci mezi Heideggerem a Bossem: ontický fenomén je vlastně východiskem věd. Také v příkladě, který si zvolil Heidegger v této korespondenci, kde mluví o židli, neříká, že to smyslové ze židle je ontický fenomén. Patočka(3): To říká Boss. Němec(3): Ale v Heideggerově dopise je to řečeno jemněji: např. ontický fenomén je výška od podlahy. Patočka(4): Ale Boss říká výslovně, že ontický fenomén je to, co je smyslově dané - a to mně připadá, že není přesně heideggerovské. Rezek(1): Otázka je, co to jsou smysly... Patočka(5): Jistě, to je otázka, která musí být revidována jako všechny pojmy... Němec(5): To se mi právě zdálo problematické na tom, co jste tady říkal. Vy jste cítil nutnost pohovořit nějak o smyslovém tácku, proto jste mluvil o perspektivnosti, a pro to, co je dané perspektivně, jste rezervoval titul jevu ve smyslu jakéhosi odstínění, osvětlení toho smyslového jevu. A to se mi zdálo, že vede úplně jinam. Patočka(6): Já myslím, že je to teď jasnější. Němec(6): Ano, podstatně jasnější.

rozhovor 3

 Patočka: Když dovolíte, vsunu sem takovou poznámku: Fenomenologie je přece studium fenoménů. Husserl to jednou vyjádřil takto: Dal Selbstverstandliche verstandlich mache. Co je nejsamozřejmější? Že toto, toto zde přede mnou, je ta a ta věc. A to právě nedovede Husserlova fenomenologie vyložit. Proč?

rozhovor 4

  Patočka(1): Záleží vzhledem k čemu. Mluvíme-li o vněmu... máme ale vůbec právo mluvit o vněmu z hlediska filosofie bytí? Němec(1):Navrhl bych ještě jiný konec: my se fixujeme na statické podoby: vněm - vzpomínka. Mně se však zdá, že v pojmu možnosti je klíč k celému problému. Není pro toho, kdo žije s převahou budoucnosti, originálem to, co je mimo vněm a vzpomínku? Patočka(2): Proč to potom chce realizovat? Rezek(1): Třeba ani nechce.Patočka(3): Když ne, tak prosím.

rozhovor 5 

Rezek(1): Když míříme ke stolu?Němec(1): Když chci vyložit, co je stůl.Rezek(2): Když stůl například myji, tak k němu nemířím. To chci, aby bylo v mém pokoji vše čisté. Ke stolu nikdy nemířím.Patočka(1): Přece jen. Když uvažuji o stole. Při teoretické meditaci to mohu.Němec(2): Samozřejmě, že mířím ke stolu, když o něm vykládáme. Ale může mi sloužit v různých modech.Rezek(3): To, na co ťukám není stůl.Němec(3): To jsem chtěl říci, že když řeknu: „stůl je tady“, tak že to není stůl, o čem mluvím.Rezek(4): Takže jste se, pane profesore, když jste říkal: stůl „tady přede mnou“, takříkajíc „nedržel“ stolu.Němec(4): I kdyby pan profesor nezaťukal, věděli bychom, že stůl tady je. Stůl je ve vzpomínce, snu a zde jinak, než na něj ukazujeme. Rezek(5): Ale i tak. Němec(5): Ano, ale to je vyložitelné ne z toho zaťukání, ale z toho, že je tady jako stůl. Rezek(6): A nejsme pak vedeni ontickým?
 
nepřirozený popis přirozeného světa  
Účelem této práce není psychologická diagnostika z textového materiálu. Přesto si položme několik otázek, ke kterým nás konec konců přivádí sám Patočka: Kde je zde přirozený svět? Kde je zde původní zkušenost? Kde je to žité, jenž se nachází za abstraktní myšlenkou? Je toto proud fenomenologicky očištěného vědomí?

(myšlenkový) svět filosofa
Za nejmarkantnější považujeme to, že východiskem v těchto filosofických rozhovorech se v žádném případě nejeví být zkušenost přirozeného světa či světa vůbec, ale myšlenky jiných! Objevuje-li se v těchto rozhovorech (přirozený) svět (stůl v pátém rozhovoru), působí zde jako cizinec a je s náležitou distancí napichován na preparační jehlu myšlenek.
Neboť když se Patočka vydává hledat, kde se na cestách člověka ztratila jeho jednota se světem, postupuje při tom nanejvýš pečlivě a zkoumá nejdříve celou filosofickou historii. Jak říká Kohák v Patočkově filosofickém životopise – Patočka je dějepiscem myšlenek. Pohybuje se ve světě myšlení, v racionálních schématech. Ano, Patočkovi je bytostně vlastní přemýšlivost. Je přesvědčen – či spíše pokládá za samozřejmé, že slova/myšlenky, které používá k popisu světa, jsou tímto světem samotným. To je jeho omezující rámec. Rámec filosofické úvahy.
A jisté je, že chceme-li navázat s Patočkou kontakt – číst jeho texty – musíme  se stát filosofy, musíme se „naladit na jeho kanál“. Což se rovná omezit se na mód racionality.

Patočkův přirozený svět
Patočka se vyrovnával se světem svým způsobem. Promyslel všechny možné problémy, všechny možné filosofy - problém těla, jazyka, společnosti, přirozeného světa, metafyziky, nebe a země... ale není to jako přeházet hromadu písku z jednoho stromu na druhý? Vydobyl Patočka nakonec jednotu?Jakou jednotu vůbec hledá a může najít analytická mysl?Jakou jednotu lze vůbec nalézt myslí, které je vlastní analyzovat, tedy dělit?
Patočka je přesvědčen o neredukovatelné nepoddajnosti skutečnosti, o tom, že skutečnost je opravdově autonomní, vědomím předpokládaná a tedy na ně neredukovatelná. Vztah subjektu k objektivitě musí být vztah dvou zásadně netotožných realit.[xxv]
Patočka, zdá se, došel spíše k tomu, že je třeba „přemyslet“ celý svět. V IX. přednášce v knize Tělo, společenství, jazyk, svět říká:
Sebevytváření skrze objektivitu a objektivita jako faktum jsou dvě rozdílné věci... Proto je třeba Kantovo dědictví znovu promyslet z hlediska aktivity a praxe, která zůstala u Kanta a jeho pokračovatelů in suspenso; je třeba promyslet znovu celou filosofii.
Znamená to, že chce pouhým přemýšlením vyřešit vše?[xxvi]
Tento přístup může mít i jisté pozitivní konsekvence. Patočka nevidí druhého, vidí myšlenky, které dost dobře mohou být jak jeho tak moje. Nevidí hranice. Je v tom jeho jednota? Jednota myšlení, které myslí všechno? I nejednotu? Jednota jednolitého proudu myšlenek, kterým konečně Patočkovy knihy jsou? Patočkovy psané texty nemají  rytmus, nemají gradaci, jsou monotónní. Je to myšlení neukotvené v bytosti, v těle. Ukotvené zase jen v jiných myšleních.
Můžeme si přitom povšimnout i toho faktu, že Patočka tím v konečném důsledku „filtruje“ ty, jež k němu přistupují. Požaduje (např. i vahou své autority) zcela specifický (=omezený) přístup. Přístup filosofický, dokonce fenomenologický. Uznání se mu ostatně dostalo právě od těchto „přefiltrovaných“ kruhů. Filosofická pravda platí v první řadě pro filosofa.  
S jakou sebejistotou a rozmachem Patočka rozkrývá a chápe jakékoli myšlenkové úsilí ostatních filosofů, jejich systémy. A v tomto jednom rozmachu je sám – samozřejmě, když je přece pochopil - překonává. Čímž ovšem zákonitě padá do jednoho pytle a pro třísku v oku bližního nevidí trám ve vlastním.Tímto trámem je sama Patočkova přirozená konstituce. Konstituce jeho vlastního přirozeného světa, který chápe jako přirozený také pro všechny ostatní.To odpovídá i jeho teorii o danosti výchozích prvků našeho vnímání - pro něj jsou (myšlenky) dány - někým jiným. Nakonec je tedy možno říct, že Patočkův přirozený svět je v myšlenkách. Patočka je výborným zrcadlem. Které nevidí samo sebe.A pokud ano, tak se chytá do pasti nekonečné rekurzivní smyčky problému slepice a vejce. Jsem, protože myslím, že jsem?Nebo myslím, že jsem, protože jsem?  

paradox
Je možné, že je Patočkova filosofie racionální obranou před převahou racionality?Patočka se brání ve vnějším světě tomu, co jej přemáhá v něm samém.Bojuje proti tomu, co nejvíc žije.Myšlenkami proti myšlenkám.Jakoby chtěla ryba vodou zmoct něco proti vodě.Vědomý záměr patří smyslovému, vnímání, onomu přirozenému světu.Kompenzační – v důsledku ale mnohem více žitá – druhá strana - nevědomí je potom ona obrovská racionalita, myšlení.Nakonec – obhájil Patočka své stanovisko, svůj přirozený svět skutečně důsledně? Nepojímá ho jako daný? Který je třeba zdůvodnit jen několika myšlenkami jiných filosofů? Nevnímá ho jako daný předem stejně jako to, o čem sama tato hypotéza učí?Patočka odmítá objektivismus, ale pak činí ze subjektivních myšlenek objekty. A jestliže je subjektivita je klíčem k jednotě - dosahuje jí tedy Patočka, když se vydává všanc objektům myšlenek? Když se v nich jeho subjektivita mění v objektivitu?
Patočka zapomněl do přirozeného světa přirozeně zahrnout i myšlení. Vnímá je zřejmě jako něco mimo svět (protože je to nevědomé mimo něj? A proto ho nejvíc ovládá?). Když naopak je pro něj myšlení tím nejpřirozenějším světem.

původní filosof?
To, co jsme vymezili jako fenomenologii – učit se přesně myslet a vidět (jak přečíst, jak říci, co vidíme) – je obsaženo ve filosofii vždy. Celá filosofická tradice je kombinací umění myslet a umění vidět. Filosofie se pohybuje mezi Skyllou a Charibdou: to, co spatřuje a chce říci, nemoci říci dost důsledně a přesně, a naopak přesný, tradicí vybroušený formalismus, kterému chybí obsah. Důslednost myšlení má cenu i tam, kde myšlení chybuje; i filosofické omyly mají z tohoto hlediska cenu, neboť ukazují cesty. Avšak filosofie, která má program, musí vidět něco podstatného, co svět nějak určuje. Např. platónská idea, karteziánské cogito, Leibnizovská monáda.[xxvii]
Patočka tak sám popisuje vlastní obtíže při plnění svého programu – obhajoby přirozeného světa. Na počátku nevyslovitelný přirozený svět na konci formální obhajoba sestavená z myšlenek jiných. Neboť Patočka není původní filosof – nemůže být, protože nevychází ze zdrojů, z přímé zkušenosti. Dokáže vnímat svět pouze zprostředkovaně skrze ideje.

Patočka je obrovský zjev, člověk nesmírně vzdělaný, snad geniální. Každá genialita má ale jak známo své naivní stránky. Patočka je nepřekonatelný jako dějepisec myšlenek, systémů. Ve filosofování o přirozeném světě se však jeví jako nadšené dítě, které když se naučilo azbuku, myslí, že umí rusky a začne jí psát „ruské“ dopisy. Chce myšlenkami vyjádřit předmyšlenkový svět. Zaměňuje schopnost pojmenovat jej za schopnost žít jej, rozumět mu. Ač sám tvrdí opak.
Filosofie musí podle Patočky být fenomenologická v univerzálním smyslu uchování pohledu na zkušenost jako smysluplnou i v nepřítomnosti Boha jako toho, kdo poskytuje a zaručuje smysl. Musí rozumět, ne jenom vysvětlovat. [xxviii]
I když je nanejvýš pravděpodobné, že totéž lze říct o mnoha dalších filosofech. Neproniknutelný Heidddeger, suchý Kant, absolutní Hegel... Ostatně svůj k svému, filosof dělá filosofii a filosofie filosofa. Patočka přezkoumává důkladně Kanta (kterého by nejraději přemyslel), Hegela, Heideggera, Husserla - stejné racionalisty jako je on sám, ale nikde se nezmiňuje např. o Nietszchem, což je zajímavý fakt, když si zpětně uvědomíme, že zatímco psychologie se na Nietszcheho ráda odkazuje, na Patočku...
Co je býti filosofem? Znamená býti filosofem především ctít filosofii? A filosofy?
Znamená to ctít myšlenkový svět?
Pouze ten?
V materiálech k Mezinárodní vědecké konferenci Jan Patočka, Češi a Evropa uskutečněné v roce 1998 na Pedagogické fakultě Masarykovy university v Brně (kde Patočka svého času přednášel) se Zuzana Slavíková zamýšlí:
Jaký je vůbec obsah slova filosof v poměrech české filosofie? Je to ten, kdo má zálibu věci komplikovat, kdo je okouzlen zvukomalebnými, cizími a mnohoznačnými slovy, kdo podléhá závrati z vlastní schopnosti přemýšlet, kdo má nezvládnutelnou potřebu zpochybňovat, kdo se hlásí k původním myslitelům, kdo považuje za důležitější otázky než odpovědi?[xxix]
„Filosofování, to jest zkoušení sama sebe i druhých prostředkem dialektiky.“ Píše Jan Patočka ve své práci o Sokratovi.[xxx]
Erazim Kohák píše v závěru svého Patočkova filosofického životopisu:
Není-li Patočkovo sókratovské pojetí filosofie docela vedle, měřítkem filosofické hodnoty nebude předložení definitivních odpovědí, nýbrž spíše krystalicky čisté artikulování temných a zatemněných otázek, které leží pod nesnázemi doby. V tom je podle mého mínění Patočkův velký výkon: kladl ty klíčové otázky.
Napovězme sami sobě snad:
Neleží správné odpovědi v odhození špatných otázek?

Co dává Patočka psychologii?
Kazuistiku par excelence? Tato práce nechce a nemůže být pokusem o diagnózu. Je to až poněkud osobní zklamání, rozčarování, z toho, co nacházíme, rozhrnujíce aureolu uznávané autority.
Patočka se často na psychologii odkazuje, ale nakonec chce být psychologičtější než ona svými pouze-myšlenkovými prostředky. Odváženi tímto, pokusili jsme se my naopak proniknout skromně psychologickými náhledy na půdu filosofie.

Patočka, slovníkový životopis
Patočka Jan, český filosof, * 1. 6. 1907 Turnov, † 13. 3. 1977 Praha; od 1936 docent, 1968 profesor na UK (po válce směl přednášet jen v letech 1945–50 a 1968 až 72), vědecký pracovník Masarykova ústavu (1950–54), Pedagogického ústavu ČSAV (1954–57), Filosofického ústavu ČSAV (1957–68); 1977 se podílel na zrodu Charty 77. Historik filosofie, komeniolog, filosof dějin, vypracoval. vlastní verzi („asubjektivní“) fenomenologie; 1934–39 čestný tajemník Cercle philosophique de Prague. Přeložil Hegelovu Fenomenologii ducha a Estetiku. Z díla: Přirozený svět jako filosofický problém (1936, 3. vydání 1993), Aristotelés, jeho předchůdci a dědicové (1964), O smysl dneška (1969), Kacířské eseje o filosofii dějin (Mnichov 1980, Praha 1990), Ausgewählte Schriften I–V (Vybrané spisy, Stuttgart 1987–92), Negativní platonismus (1990), Platón. Přednášky z antické filosofie (1991), Tři studie o Masarykovi (1991), Evropa a doba poevropská (1992), Úvod do fenomenologické filosofie (1993), Tělo, společenství, jazyk, svět. Přednášky ve školním roce 1968-69 (1995). V roce 1996 začaly vycházet Sebrané spisy.[xxxi]

Literatura
Patočka, Jan: Přirozený svět jako filosofický problém; Československý spisovatel, Praha 1992Patočka, Jan: Tělo, společenství, jazyk, svět; Oikúmené, Praha 1992Kohák, Erazim: Jan Patočka, filosofický životopis; Nakladatelství a vydavatelství H&H, Jinočany 1992Patočka, Jan: Kacířské eseje o filosofii dějin; Academia, Praha 1990kolektiv autorů: Všeobecná encyklopedie Universum; Euromedia, Praha 2001Rezek, Petr: Jan Patočka a věc fenomenologie, Academia, Praha 1992Materiály k Mezinárodní vědecká konferenci Jan Patočka, Češi a Evropa, Pdf MU Brno, 23. 9. 1998

Poznámky
[i] ) Patočka, J.: Přirozený svět jako problém[ii] ) materiály k Mezinárodní vědecké konferenci Jan Patočka, Češi a Evropa[iii]) Rezek, Petr: Jan Patočka a věc fenomenologie[iv]) „…myšlenkové masy…“ - všimněme si akcentu na myšlenky…[v] ) Kohák, E.: Patočka, filosofický životopis[vi] ) encyklopedie Universum[vii] ) tamtéž[viii] ) tamtéž[ix] ) Kohák, E.: Patočka, filosofický životopis[x] ) tamtéž[xi]) V co smím doufat s Patočkou? Patočka stále naráží na náboženství, ale odmítá ho. Chce to všechno promyslet sám…[xii] ) Kohák, E.: Patočka, filosofický životopis


zadáno: 2005-01-02 22:03:04 || autor: Marek Páral

Tiskni