Vytištěno z http://blog.arcs.cz, 2017-07-25 12:41:53

Mýtus psychologa

Psycholog dnes často vystupuje v roli, jež byla dřívě vyhrazena duchovním. Je-li potom instituce dnešní psychologie srovnatelná s institucí církve, měli bychom se obávat. Neboť, jak řekl Schweitzer (a sám z církve vystoupil) - „organizovaná církev brání skutečné duchovnosti“. Stejně tak by mohla příliš institucionalizovaná psychologie bránit psýché.



Celý náš život vyrůstáme z ochranných skořápek. Opouštíme rajskou dělohu, odrůstáme od mateřského prsu, vylétáme z rodného hnízda, skládáme zkoušky dospělosti a opouštíme školní lavice, abychom se nakonec stali součástí společnosti... Nakonec? Je to opravdu konec cesty? Procesu? Růstu? Co když je společnost jen další podobnou ochrannou skořápkou, z níž vyrůst je naším dalším úkolem?

Velcí duchové lidstva si to bez pochyby myslí - Jung se svojí individuací, Kohlberg ve svém posledním stupni morálky, Maslow na příkladech seberealizujících se lidí a vůbec mnoho takových jako Giordano Bruno, Ježíš, Jan Hus, Spartakus, Butch Cassidy a Sundance Kid a další a další.

Pro většinu z nás však obzor světa končí právě společností. Jejími hodnotami, jí vymezeným prostorem. Většina požaduje, aby společnost byla vším, aby dokázala vše zabezpečit. Společnost je tak pro mnohé obrazem všemocného rodiče, Boha, jehož úkolem a povinností je zajistit svým dětem všechny potřeby. Je to bezpečné, je to pohodlné a především je to výhodné pro obě strany. Člověk jako jedinec tak získává pocit bezpečí a na oplátku společnost nad jedincem získává neomezenou moc právě jako rodič nad dítětem. Je to ale zároveň zrádné. Protože to není pravda, protože se člověk tím vzdává odpovědnosti spoléhaje na řešení, které přijde shůry.

Odhlédněme v tuto chvíli od globálních ekologických dopadů tohoto postoje a podívejme se, co znamená pro tak moderní obor, jakým je psychologie, prožívající v posledních desetiletí svůj boom.

Sotva jsem začal studovat na vysoké škole, už jsem slýchával - „jako budoucí psycholog bys to měl vědět, bys tomu měl rozumět, bys to měl chápat...“ Z počátku mě tato slepá důvěra i těšila. Vždyť právě z tohoto důvodu jsem se sám o psychologii začal zajímat - „právě toto je ten pravý obor, který dokáže vysvětlit nevysvětlitelné, který dá odpovědi na všechny ty otázky, které zůstávají všude kolem nás tak okatě nezodpovězené. Jako psycholog nahlédnu za závoj skrytého, poznám utajené...“

Skryté a utajené skutečně existuje, ale zdá se však, že není posláním psychologa jej odhalovat.
V zájmu zachování výše zmíněné iluze všemohoucnosti a všemocnosti musí mít společnost - alespoň teoreticky, formálně návod na řešení všech životních oblastí a problémů, které mohou člověka - jejího člena potkat. Toto je také úloha institucí. Instituce sudiček, kmotrů a osvícených alternativních porodníků nás uvádí do života, instituce pojišťovacích agentů nás před životem chrání, instituce soudců, policistů, vrátných, popelářů a lékařů nás chrání před námi samotnými.

Co se však stane, když už není kam utéct? Když skutečnosti naší duše a skutečné reality dotírají příliš silně? Když žádný z institucializovaných a legálních způsobů jak se vyhnout pravdě už neúčinkuje? Co se stane, když člověk pod tíhou rozporů toho, co je a co by být mělo, toho, co cítí a co myslí, toho, co chce a co může, se dostane až za sám okraj normality tj. prostoru vymezeného společností jako bezpečný? Když nahlédne za kulisy společnosti a spatří třeba i jen málo ze sil a mocností, jež jinak zná jen v kultivované (sublimované:-) podobě?
(Samozřejmě - pak se nabízí široký sortiment stejně institucializovaných pololegálních a nelegálních způsobů, jakými jsou alkohol, drogy, fanatismus a podobně. Ale zůstaňme s duší, která přes všechno utrpení nechce ztratit spojení se svými kořeny.)
Pak je tedy čas pro psychologa.

Z tohoto pohledu však může být role psychologa dvojí:

Jednak manifestní, oficiální a veřejnou funkcí psychologa je být zasvěceným průvodcem v této krajině, kde hic sunt leones. Rádcem, či až duchovním vůdcem, oporou v novém, neznámém, děsivém světě. Z téhož titulu - a také z důvodu absence skutečných duchovních autorit a skutečné duchovnosti - leží na psychologovi nevyslovené břemeno smyslu, tj. znalosti hlubšího významu těchto „hraničních“ zkušeností a snad nakonec i celého našeho života.
Málokdo však - dobrovolně - podstupuje tuto cestu (barbarská doba iniciačních zkoušek je naštěstí zažehnána), zvláště přichází-li k psychologovi otřesený, ztracený a ne z vlastního vědoméno rozhodnutí.

V této chvíli nastupuje druhá - latentní - funkce psychologa. Tak jako požadavkem člověka ocitnuvšího se v krizi není objevování nových horizontů ani žádné pochybné duchovní dobrodružství, stejně tak zakázkou společnosti, která svému členovi vystavila poukaz k léčení, není, aby dotyčnému byla zjevena pravda o iluzi její všemocnosti. Aby se snad dokonce naučil být k ní a jejím institucím kritický, rebelující či dokonce nezávislý. Zcela dostatečným záměrem společnosti je formálně disponovat institucí, která je navenek (vlastně „nauvnitř“) delegována jako správce, strážce, ošetřovatel a hlídač této oblasti života. A mít tedy alibi, čistý štít, uklidnění a ujištění pro ostatní členy společnosti, že myšleno je na vše a vše je zaopatřeno a nic se tedy nemůže stát.

Z toho pak plyne nezájem společnosti o skutečně hluboké, smysluplné a pravdivé vzdělání psychologů - neboť takové je vnímáno jako ve své podstatě nebezpečné. Zejména proto, že jako první ruší onu iluzi společnosti jako všemocné...

Samozřejmě všechna tato tvrzení jsou příliš zjednodušující, schématická a jednostranná. Nicméně některé závěry, které můžeme z výše řečeného vyvodit, nelze označit jako zcela nepravdivé:

1. Psycholog, protože se pohybuje na pomezí známého a neznámého, má v dnešní společnosti nejblíže archetypu „vědoucího“ (zde jako variace již zmíněného archetypu omnipotentního rodiče-boha). Je tak ztělesněným - a institucionalizovaným - mýtem.

2. Je tedy vnímán jako mýtická postava, jako role. Jako takový je potom jako projekční plátno zatížen příliš mnoha významy a očekáváními.

3. Pohybuje se přitom na úzké hraně mezi požadavky duše a normy a je zároveň tajným spojencem i zrádcem jich obou.

A z toho nakonec plyne jedna závažná otázka - jak se stát psychologem a zůstat sám sebou?


Dodatečné úvahy

Psycholog dnes často vystupuje v roli, jež byla dřívě vyhrazena duchovním. Je-li potom instituce dnešní psychologie srovnatelná s institucí církve, měli bychom se obávat. Neboť, jak řekl Schweitzer (a sám z církve vystoupil) - „organizovaná církev brání skutečné duchovnosti“. Stejně tak by mohla příliš institucionalizovaná psychologie bránit psýché.

Nejde o to, svrhnout společnost. Potřebujeme životní prostor s řádem a jasnými konturami. Jde o naši vlastní nechuť dospět (která je dnes zřetelná i na všech předcházejících fázích našich životních cest). Jsme možná příliš oslepeni, uchváceni, okouzleni, fascinováni, ale také přetíženi, ovládnuti, chyceni vlastním výtvorem - společností - tím báječným nejlepším z možných světů.

zadáno: 2012-10-15 10:43:43 || autor: Marek Páral

Tiskni