Vytištěno z http://blog.arcs.cz, 2017-11-22 19:11:22

Odpusť Xemoně

Jaká je? Ano - je krásná, je úžasná, je obrovská. Absolutní! Xa Xemona Xea Kinridea, paní z Monde, Saebillen, Skláv, Sqaram, Sibria Rjóa Sina Sia Aradea, Xeana Ma Xeramii. Zná ji pod sty jmény, tvářemi a vtěleními jejích mnoha životů, ba co víc - pod tisíci bezejmennými postavami, jimiž všemi je a ještě čímsi víc - jako sám archetyp. Ale ne, není neosobní ani vzdálená, naopak je bližší než blízká, bližší jemu, než si je on sám, je to živé pod jeho kůží, které chce žít, je to nahé pod jeho šatem, které nechce být skryto. Stydí se za ni, ale bez ní nemůže a ona se dere ven svými příliš bujnými tvary a žádostmi, snaží se ji skrýt, ale ona je příliš citlivá i dychtivá a chvěje se i přes pláty jeho brnění a rozkoš a vášeň, již dává, je větší než vina, kterou za ni cítí, kterou cítí za to, že jí podléhá, že konečně činí to, co opravdu chce. Taková je. A ještě větší.

 Mám jí prý odpustit. Já? Jí? Jenže to bych jí musel nejdřív uvěřit. Copak můžete odpustit vlastnímu výmyslu? Copak se na něj můžete vůbec zlobit? Ano, říkám o ní, že je mým vnitřním hlasem, ale kdo by dnes čemu takovému věřil? Jako image dobré, ale odsud podsud, nečekej, že ti to sežereme... Ale všichni ti “oni” zůstali daleko pryč a ty tu stojíš živá náhle zas a krásná a tak úpěnlivě, tak naléhavě prosíš. A já nevěřícně hledím a do očí se derou slzy a na srdci pálí - nepros, prosím, dost už, takovou tě neznám - tak živou, tak blízkou, tak - trpící... A nevěřícně hledím - má Xemono, má Xem, má velekněžko, ty? Ty jsi kdy byla - opravdu - ty jsi - živá? Ty ses kdy dotýkala mé kůže, mých rtů, tys kdy chodila po týchž cestách, za těchže nocí a trápení? Ty ses kdy... milovala ses se mnou? A proto jsi teď mým hlasem a rádcem a milenkou a vším? Tedy nejsi můj blud, výplod osamělé mysli, zoufalé jen prázdné přání? Nemluvím tedy sám se sebou, nejsem tedy sám v osamělých černých večerech, v beznadějných smutcích, v zoufalých milováních sebe sama - to ty se miluješ se mnou, to tebe cítím, živou, živou, živou...

*****

Jaká je? Ano - je krásná, je úžasná, je obrovská. Absolutní! Xa Xemona Xea Kinridea, paní z Monde, Saebillen, Skláv, Sqaram, Sibria Rjóa Sina Sia Aradea, Xeana Ma Xeramii. Zná ji pod sty jmény, tvářemi a vtěleními jejích mnoha životů, ba co víc - pod tisíci bezejmennými postavami, jimiž všemi je a ještě čímsi víc - jako sám archetyp. Ale ne, není neosobní ani vzdálená, naopak je bližší než blízká, bližší jemu, než si je on sám, je to živé pod jeho kůží, které chce žít, je to nahé pod jeho šatem, které nechce být skryto. Stydí se za ni, ale bez ní nemůže a ona se dere ven svými příliš bujnými tvary a žádostmi, snaží se ji skrýt, ale ona je příliš citlivá i dychtivá a chvěje se i přes pláty jeho brnění a rozkoš a vášeň, již dává, je větší než vina, kterou za ni cítí, kterou cítí za to, že jí podléhá, že konečně činí to, co opravdu chce. Taková je. A ještě větší.

*****

Pojď, pojď, pojď! Křičíš, sténáš, svíjíš se. Smyslné jsou tvé tvary, žádostivé křivky, svůdné tělo, nestoudné všechno. Nespoutaná jsi, divoká, nic ti není svaté, neboť ty jsi světice všech svatých, jsi jako lvice dravá a svobodná. Pojď, pojď, pojď, křičíš na mě, ale dávno už jsi na mě zapomněla, tvé tělo vybuchuje mnou a ve mně a ze mě, na kousky trháš příliš strnulý a příliš chladný ti svět. Taková jsi. Vymyslel jsem si tě dokonalou, krásnou, nejkrásnější, vždy blízkou a nezklamávající a tys taková přišla. Taková a ještě větší. Vymkla ses mým příkazům, ty rádoby jen smyšlená, přerostlas mé nejodvážnější myšlenky, které nebyly víc než nesmělým přáním, a nespočetněkrát jsi je splnila. To jen já nevěřícně a bázlivě z té síly a krásy zůstával jsem stát opodál. Vím, že mi dáš všechno, ale copak to unesu? Ty hrozná, ty strašná, ty nesmírná. Jsi světlem, které až oslepí a já padám v tmu, když tě nedokážu následovat. Hrozná jsi, hrozná! Tolik jsem tě chtěl, ale raději běž, do čeho mě to nutíš?! Proč tolik bolesti, když přece pro lásku?! Že jsem tě vůbec kdy poznal, že jsem kdy vůbec chtěl, raději nechtít nic, zapomenout, zapomenout, zapomenout... A co že vlastně?

Ach, odpust, odpust prosím! Slyším znovu tvůj hlas. A znovu pláču. Já? Nebo kdo?

*****

Ano, tohle jsem opravdu mohl být já - v kterémsi ze svých minulých životů - ten mladý horlivý kněz s blonďatou kšticí a dlouhým krkem upnutým do těsného kolárku. Ten mladíček s očima naivníma i vášnivýma zároveň, který si kdysi přečetl v Markovu evangeliu: Amen, pravím vám, že všechno bude lidem odpuštěno, a to mu jediné stačilo z celé bible, neboť to otevíralo bibli v něm samotném, bibli mnohem větší, radostnou, otevřenou a plnou života. A jaký že vlastně je, ten udivený hoch, který se naučil říkat to, co necítí, aby mohl najít to, co cítí? Jistě je neposedný a nezbedný, tu horlivý, tu apatický, nesoustředěný, stále zahleděný kamsi. Protrpěl nudné semináře, bloudiv při nich myslí v cizích krajinách plných slunce a vůně exotických koření. Jedním uchem tam druhým ven pouštěl suchopárné litanie, pedantské předpisy, nekončící výhružky, byl nepozorný, stále duchem nepřítomný, už být na druhé straně těchle dveří - a copak to nejsou jen dveře, jen okna do skutečného světa? Otvíráte mu je nebo zavíráte? Chce jít dál, dál, vyjít už konečně! Nerozumí, o které temnotě že to všichni mluví, vždyť je všude tolik světla! Čtouc písma svatá, zdá se, že čte jakýsi jiný text, barvitější, živější. V každém obraze vidí množství jiných, každý mu připomíná cosi krásného, známého a mnohem mnohem většího, úchvatnějšího a vznešenějšího. Cokoli vidí či slyší, jako by bylo jen chabým odleskem toho, co je tam někde hluboko uvnitř, co by cítit mohl a tolik chtěl. Jak těžko se proto soustředí na to co je, na to pouhé malé, bezbarvé, nudné a omezené tady a teď. Znovu a znovu se s nadějí vrhá na Bibli, která je však stejně tak zdrojem krásy a vznešenosti jako malosti, strachu a viny, a proto ji znovu a znovu po pár řádcích či stránkách odkládá, když ta jeho nekonečné touhy zároveň probouzí i zároveň dusí. A nakonec - nechce o zázracích číst, chce je vidět, co víc - chce je zažít, chce je konat. Jakpak může těm samolibým vysušeným zamračeným hodnostářům stačit vydlážděná šedivá perspektiva chladných strnulých katedrál? Sami jsou zkamenělí a šediví a chladní a strnulí. Neživí. To není nic pro mě! Já se musím rozhořet, ne se nechat uhasit, rozletět se touhou do všech stran, ne se nechat svázat! Já budu - misionář! Ach, matko, nezbláznil jsem se, to spíš oni, a věř mi - bojím se, bojím se, že oni mají pravdu, vždyť jsem proti nim tak sám. Bojím se, ale musím, musím...

*****

A opravdu! Zeleň přetéká z ostrovů, slunce se odráží od hladiny až oči bolí, a těch pachů, těch hlasů, těch těl, těch živých, kteří nejsou schovaní za žádnou maskou, žádným stavem, funkcí, hodností, žádným postavením. Tak nazí jsou! Venku i uvnitř. Snad v tom všem docela zapomíná na strach - ach mámo, kdybys to všechno viděla. Cantiknya pemandangam ini, nádherný obraz!

malaysia.jpg (11223 bytes)

Někdy se mu chce brečet, zároveň ale smát a stejně tak se smíchem přichází vjedno pláč. Jak je tu všechno otevřené, vydané na pospas, ale tím tak plné, intenzivní. To nejsou srdce na dlani, to jsou srdce jednolitá a celistvá, jen ta. Co z toho ale napsat do dopisů, aby doma nevystrašil? Saya belajar bahasa, učím se jazyk, saya baik baik saja, mám se dobře, saya cinta kamu, miluji tě, bůh tě opatruj. Ten rozpor ho trhá. Cítí se sám být bolestivě trhán ze své strnulosti, která - aniž si to kdy uvědomil - stala se mu přes všechny jeho nespoutané touhy domovem. A teď se cítí sám, jako by ho všechen ten divoký a příliš krásný proud života míjel. Doma se cítil jako mladé víno ve starém měchu, vinum novellum in utres veteres, ale tady si připadá jako nepotřebná záplata, již nikdo nepotřebuje, když všichni chodí nazí. Copak s nimi může tančit v dešti v těsné černé sutaně? A tak sedí v chatrči a píše do rozmáčeného deníku další zadržené slzy. Ach bože, co jim mám odpouštět? To já bych potřeboval odpuštění! Shodit z ramen ten zbytečný kříž. Blahoslavení chudí duchem! Či snad chudí hříchem? A že tě neznají? To já si myslel, že tě znám, Bože, cítil jsem tě přece tak silně! Byl jsem si jist, že tě znám mnohem lépe než náš děkan, ta pergamenová skořepinka s očima jako jehly, doctus frigidus sotva živý - vix vivus. Ne on - já znal tvoji měkkost, tvoji hřejivou náruč letního dne, šimravé spočinutí ve vysoké trávě naší louky, chladivé objetí v proudu řeky za městem. Ale ti lidé tady - ti tě znají! Ne - ti z tvé náruče vůbec nevystoupili, ti u tebe dlí den za dnem, minutu za minutou, ti nepotřebují kostely, ti na tebe nezapomínají... Nebo ty nezapomínáš na ně... Ach, bože, proč jsi mě opustil?

*****

Ale potom... copak ještě andělé chodí po zemi? Ale ona byla víc než nehmotná zářící postava z písma, byla jeho světlem stejně jako jeho nocí - obojím tak krásným. Byla jeho nebem i zemí i mořem i pralesem, byla tělem všeho jsoucího. A také jeho prozřením - nikdy jsme nebyli sami, nikdy opuštěni, lásko. Tma beznaděje náhle zažehnána, to jediný její pohled, oči měla hlubší než noční moře pod útesy a dívala se jimi na něj, dívala se a usmívala - ty víš, ty všechno víš! Nebo já vím, že víš. A musím ti to říct! Mata anda cantik sekali, tvoje oči jsou tak nádherné, lásko!

*****

Která modlitba byla kdy horoucnější, která víra hlubší, které odevzdání úplnější? Netřeba již odpouštění, vždyť nikdy nebylo žádné viny, žádného hříchu - co se ti to snažili namluvit ti staří mocichtiví blázni?! Kde je teď jejich malost, krátkost a pomíjivost, kde je jejich smrt v této věčné krajině závratné extáze? V té chvíli víš, v té chvíli jsi našel - vše jest odpuštěno. Omnia dimitentur est. Děkuji ti, lásko, děkuji, terima kasih. Ale zároveň víš - to není ona - to je život sám, to jsi ty sám, ty opravdový, ty úplný, ty takový, jaký jsi, to je láska - a slunce, a moře a jeho vlny a delfíni, to je - ano, to je i ona. Záplava rozkoše, extáze, vší té božské síly rozmetala poslední z tvých obav a strachů a vin, odplavila vší tvoji hříšnost, jež snad nebyla než vězením svatosti nejsvatější, jež poslední stála ti v cestě k němu, k ní, ke všemu...

*****

Miloval ses s ní. S mladičkou dívkou z jejich lidu. S dívkou s očima tmavýma a hřejivýma, s vlasy černými jako noc, v níž vás unášely hlasy džungle, s nohama dlouhýma jako kmeny palem na plážích, s útlými boky, s ňadry tak plnými a tak pevnými, s kůží za dne tmavou, za noci však světlavou a hebkou a horkou a blízkou a tisknoucí se, miloval ses s ní a miloval jsi ji - jako nikdy, jako nikoho, jako vždycky, jako všechny. Zapomněl jsi, kdo jsi, odkud přicházíš a proč, protože nebylo třeba žádných odpovědí, neboť už nebylo žádných otázek. Zapomněl jsi i na břímě, jenž sis na sebe vzal - to zklamání v souboji se smrtí - vždyť tu nebyla žádná smrt, a kdo zemřel, ten jen na chvíli odešel.

*****

Miloval ses s ní a dals jí všechno a ona ti byla vším... Jak rád bych tu skončil své vyprávění. Jak nádherný obraz, jak láskyplný, jak něžný. Stejně tak, jako ty bys rád, aby to bylo na věky. Vidím ti to na očích, tak bláznivě zamilovaných. Jsou jen pro ni. Každý její pohyb, každé zachvění její kůže, každé nadechnutí, přiklonění hlavy, každičký její vzdech tě uvádí v úžas - což je co takového vůbec možné? Chvíli co chvíli si vedle ní připadáš, jako bys mě zemřít či se právě narodit. Ona je život sám, tak prostě, tak obyčejně, tak zázračně. A není slov, která by to vyslovila, není mysli, která by to pochopila. Jen láska chápe všechno.

*****

Ach bože, nikdy jsem ti nebyl blíž, slyšíš! Ale ty jsi mi nikdy nebyl dál. Ach svatá Terezičko, s tebou umírám, že neumírám. Na samém kraji propasti stojím, moře bouří pode mnou a listy odložené bible šustí ve slaném větru. Ty zrádná kniho knih, ukázala jsi mi cestu až sem a dál nesmím? Et ascendens in montem, i vystoupil na horu, vocavit ad se quos voluit ipse, a povolal k sobě ty, které vyvolil. Naplnila jsi mě nadějí, vírou a láskou a já vzlétl, ale teď cítím, že v tvých slovech byl také jed, strach, hrozba a výčitka a ty mě teď tíží jako kamení. Popíráš sama sebe nebo jak tedy? Nedokážu to domyslet, když myšlenky, jež znám jsou příliš omezené na to, co cítím. Vím jen jedno - což se neděje všechno na světě pro radost? Což není tvá zpráva radostná? A kdybys věděla kolik já jí teď cítím! Už tě nepotřebuji, slyšíš! Vždyť jsi jen kniha, stejně jako náš děkan není bůh, ale jen člověk, který o bohu hovoří, sám přec též hříšný. Ale ruka ztěžkne a jen myslí se mihne ten obraz: Propusť mě a já propustím tebe! A listy jako křídla rozvírající se v letu, slovo boží navráceno zpět bohu jako já životu. Ne, ještě kdes zůstalo příliš strachu. Ach, kde jsi má moje, zapomněl jsem snad za tu chvíli jaký že je svět plný tvé blízkosti? Jaký že je ten skutečný, ten velký a nádherný svět? Už se zase bojím, zase opuštěný? Běžím tedy a skály se míhají pod mýma nohama - jak lehké je pohnout světem pro lásku! Běžím jako šílený, padám, padám k tobě, už, už...

*****

Bylo to krátké, vím, ale v té kratinké chvíli jsi explodoval a žil všechno dosud nežité, celý život. A možná i víc.

*****

Vesnice poklidně usínala mezi palmami, noc se snesla nad domy, ale do nich nemůže. U ohňů přede se nitka pradávného života, ostrované si ji podávají posvátně a obyčejně, člunek proskakuje osnovou pralesa a života a světa hladce a radostně; tká věčné vzory. To jen ty, kněže, klopýtáš se svým bohem a čímsi zaslepen narážíš, kde by tě naši bohové přece tak hladce provedli. Hranatý jsi a neobratný pro ty lidi s pružností a ladností divokého zvířete. A kdo tě to stále honí, jsi snad na útěku před tygrem či zlými duchy? Věčná síla protékající údy těchto lidí zůstává nevzrušena a jen se vědoucně usmívá nad tvým trápením, plyne stále a stále, plyne všude a nedá se zastavit. Její dům je poslední v řadě. Obešel jsi vesnici tmou a přicházíš k pootevřeným dveřím.

*****

A to je ten obraz, který znám: Světlavá kůže jejího těla v přítmí, křivka útlých boků a pomalu ale důrazně kroužící nádherný, oblý zadeček. A cizí mužské nohy. Konec. Obrazu i všeho. Všeho.

*****

Bylo to krátké, vím, ale v té kratinké chvíli jsi explodoval a žil všechno dosud nežité, celý život. A možná i víc. Víš?!

*****

Tak proto, tak takhle to bylo, ty... ty, Xemono? Proč?

Ptáš se proč? Běž si za svým bohem, když je tak žárlivý! Chceš se nechat svazovat, tak se svazuj. Můj bůh je láska, cinta, myslela jsem, že jsi pochopil. Měl jsi všechno, všechno na dosah, poznal jsi, jaké je být volný, necítit vinu, hřích, být šťastný a úplný. Co chceš ještě víc? Prostě takový buď. Já taková jsem. Právě proto, že jsem taková, jsem ti mohla dát tohle všechno poznat. Že nevím, co je hřích, že nechávám sílu proudit, nechávám všechno přicházet stejně jako odcházet, nelpím, nevlastním, nesvazuji ani se svazovat nedám. Jsem volná a uvolněná. Buď taky takový, nic víc... Ale tys nepochopil. Odvrátil ses tu noc beze slova zpátky do tmy a odešel jsi. A všechno bylo pryč, všechno jsi zahodil, jen hořkost sis ponechal. A nikdy jsi mi neodpustil.

*****

Ty nevěrná, ty hrozná, jen proto jsi mu všechno dala, abys mu to mohla zase vzít? Už kdysi ztratil a moc to bolelo. Vím, chtěla jsi mu pomoct. Ale on zatím ztratil podruhé. A máš pravdu, neodpustil ti. Nebo sobě, vždyť tobě nebylo co odpouštět. Byl to nakonec on, kdo od tebe, tiše a beze slova, odešel. A já ho vidím - nevím o jak mnoho později - jak žehná znamením kříže - dva prsty zvednuté, to gesto dnes dobře znám, moje ruka si jej ještě pamatuje - žehná znamením odpuštění a přitom cítí, že sám neodpustil, že to nedokázal. Že tě nedokázal následovat. Cítí se prázdný a falešný křižujíc vzduch zvednutou pravicí, sám touží po odpuštění, kterému byl s tebou tak blízko. Stále touží po tobě a zároveň se tě tak bojí. Máš pravdu, Xem, to jsem já, ten obraz je až příliš přesný, než abych si ho jen vymyslel.

*****

Můj dávný já, slyšíš mě? A sám si v tom obraze stoupám do zástupu čekajících na přijímání a trpělivě čekám až na mě přijde řada. Cítím s tebou, slyšíš? Slyš mě a věř mi - i hříšník může dát odpuštění. Kdo jiný ostatně, vždyť každé odpuštění je odpuštěním sama sobě, věř mi prosím, věř! A vidím tvé oči, plné smutku ale nezahořklé, vrásku mezi obočím, tvou strnulou ruku, slyším tvůj zadrhávající se hlas. Tak se mi podívej do očí. To jsem já. To jsem já ty. A nepřišel jsem si pro odpuštění. Já jsem ti přišel odpuštění dát. Slyšíš? Omnia dimitentur est - všechno jest odpuštěno. Všechno. Tak už i jí odpusť. A běž za ní. Vždyť už čeká celé věky, celou tu dobu ti věrná. Anda Xem, tvoje Xem.



zadáno: 2004-10-05 01:06:37 || autor: Marek Páral

Tiskni