Vytištěno z http://blog.arcs.cz, 2017-11-22 19:32:07

Přivedu se k sobě

I jak si sultán přál, tak se i stalo a Xeramii se stala sultánovu ženou, aby jej učinila šťastným. Netrvalo však dlouho a v očích nejmocnějšího z panovníků převládl opět smutek a trápení, jeho slova zněla zachmuřeně a na tanec ani nepomyslel. I ptala se jej Xeramii:



Vzbuzuji-li v tobě lásku, pak musím být sama láska.

                                                        smrt

I.

Nade vším a ve všem a vším, co kdy bylo, co je a co kdy bude, vždy byl, stále je a navždy bude jediný prostor všech prostorů a časů a ten je plný světla, je světlo samo, a to světlo je bůh a ten bůh je láska.

II.

K příběhu je však třeba dvou, vypravěče a toho, kdo naslouchá. A tak se láska zjevuje sama sobě a nezáleží jí na cestě, kterou si zvolí, neboť je na počátku i na konci každé z cest. To jen ti, kteří putují, hledají cesty delší a strastiplnější, aby jim snad z větší tmy připadlo světlo zářivější.

III.

I chtěla se Láska zjevit bloudícím a oblékla své světlo v jejich šat a předstoupila sama před sebe:

“Ach, tolik se miluji, že nesnesu již delšího trápení, půjdu a zjevím se sama sobě!” A sama si odpověděla:

“Ach, tolik se miluji, že si dopřeji každičkého poznání, vždyť v každičkém jsem, v každém je mě znát, je moje přítomnost či stopa a netrápím se než sama pro sebe.”

“Ach, tolik se miluji, že nesnesu jiného poznání než sebe samé v celé své kráse a úplnosti. Kde je mě jen půl, jako bych nebyla!”

“Ach, tolik se miluji, že si všechno dovolím a každou svou cestu k sobě posvětím, ať je sebedelší.” Ale láska ohnivá nebyla spokojena se slovy lásky oddané:

“Ale oni bloudí!”

“Nemohou minout, takže ani nemohou bloudit.”

“Dovol mi, ukázat se jim.”

“Ach, všechno si dovolím...”

IV.

I zjevila se Láska lidem jako dívka z nejkrásnějších a oni ji pojmenovali Xeramii a zvěst o ní přinesli až panovníkovi z nejmocnějších, sultánovi Velké Vnitrozemě. Ten po ní ihned zatoužil a nedal jinak, než že ji musí získat. I přivedli dívku Xeramii před sultána ještě téhož dne a on se jí takto ptal:

“Doslechl jsem se o tobě, že chodíš po mé zemi a kam přijdeš, tam se lidé smějí a jsou šťastní. A teď vidím, že i ty sama máš v očích smích, tvá slova jsou jako hudba, tvé tělo stále tančí a světlo z tebe září bez přestání. Řekni mi, kdo jsi?” A dívka Xeramii takto odpovídala:

“Jsem Láska, můj pane.”

“Láska? Tomu nerozumím, myslíš snad bohyně lásky?”

“Jsem Láska sama, stejně jako ty, jako kdokoli.”

“Já jsem sultán Velké Vnitrozemě, nikdo nemůže být jako já.”

“Ale ty můžeš být šťastný jako já.”

“To samozřejmě mohu, protože mohu všechno.”

“Tak proč nejsi? Proč se tvé oči nesmějí, tvá slova nezní jako hudba a ty stále netančíš?”

“Snad mi ještě cosi chybí. Možná ty? Staň se mojí ženou a já budu šťastný a snad poznám, co je láska!”

V.

I jak si sultán přál, tak se i stalo a Xeramii se stala sultánovu ženou, aby jej učinila šťastným. Netrvalo však dlouho a v očích nejmocnějšího z panovníků převládl opět smutek a trápení, jeho slova zněla zachmuřeně a na tanec ani nepomyslel. I ptala se jej Xeramii:

“Můj pane, tvoje trápení je mým trápením a tvůj smutek mým, co mohu udělat, aby láska opět zvítěžila?”

“Snad mi ještě cosi chybí.”

“Ach pane, co by ti mohlo chybět? Jsi všechno, všechno světlo, všechna láska...”

“Dost už! Znám tvoje slova i tvůj mámivý hlas. Všechno jím proměníš. Jen tě slyším, zapomínám na své starosti, ale jen odejdeš, jsou zase zpátky.”

“Ale můj pane, i ty máš takový hlas a takovou moc...”

“Já? Ne, chci tvůj hlas! Slyšíš! Ten mi chybí k mému štěstí! Chci mluvit tak lahodně, jako mluvíš ty. Chci umět pojmenovávat věci jmény, jaká jim dáváš ty. Pak jistě poznám, co je láska!”

VI.

I jak si sultán přál, tak se i stalo. Xeramii oněměla, aby učinila svého pána šťastným. Ani nyní však sultánovi štěstí nevydrželo dlouho a ten brzy pohrdl takovým darem. Jeho tvář opět překryly mraky. A Xeramii se opět ptala, řečí beze slov:

“Co tě trápí, pane můj? Jak bych ti mohla pomoci?”

“K čemu je mi tvoje přenádherná řeč, když všude kolem mě je jen strast a trápení? Mám o něm snad lhát?”

“Strast možná, trápení snad, ale i v nich je krása,” tančila Xeramii sultánovi radostnou odpověď. “Vždyť pohlédni na moji tvář - je krásná, když se trápí pro tebe.” A sultán hned vykřiknul.

“Ano, krása mi chybí! Dej mi ji, dej mi svoji krásu a budu šťastný! Pak poznám, co je láska!”

VII.

I jak si sultán přál, tak se i stalo. Pozbyla Xeramiina tvář svojí krásy pro štěstí svého pána. Avšak pro štěstí pomíjivé jako květy v poušti. Znovu padl stín na sultánovu tvář a Xeramii se znovu ptala.

“Mám všechno a přesto je má duše neklidná a strádá,” odpovídal sultán téměř rozezleně. “Ty nemáš nic a přesto z tebe jde stále světlo, jak je to možné?” I uklonila se Xeramii přehluboce svému sultánovi, hned však zase vysoko vyskočila a zatočila se radostí jako vítr.

“To, jak cítím život tepat ve svém srdci, neboť život je radost a mé srdce je jí plné.” I tu vykřikl sultán náhle a hrozně:

“Ano, tvůj život! Dej mi svůj život, musím jej mít, pak budu jistě šťastný, pak jistě poznám, co je láska!”

VIII.

I jak si sultán přál, tak se naposled stalo.

IX.

I přišla láska zpět sama k sobě.

“Bláznivá, tolik bolesti a vidíš, nechtějí tě, nechtějí tvoji lásku.”

“Co jiného by mohli chtít?!”

“Snad ano, ale tolik se jí bojí, že před ní prchají. Stále si namýšlejí víc a víc, jen aby jejich přání nemohla být splněna.”

“Ano, snad máš pravdu. Prchají přede mnou, když přicházím. Ale... co udělají, když budu já prchat před nimi? Když nebudu dávat, ale brát?””

“Ach ne, ty chceš zpátky? Po tom všem?”

“Právě po tom všem!”

“Ale to nejsi ty, to nejsem já, lekám se sama sebe, chci se jim snad mstít?”

“Ne, jsem to stále já, nemohu být nikým jiným. A jestli se mstím? Možná to tak nazvou. Ale jsem to pořád já, Láska, a pořád chci jediné, milovat!”

X.

I zjevila se Láska lidem jako žena z nejkrásnějších avšak povahy kruté a chladné a lidé ji pojmenovali Miraxe a zvěst o ní přinesli až panovníkovi z nejmocnějších, sultánovi Velké Vnitrozemě. Ten, pamětliv toho, že mu stále cosi chybí, zatoužil po ní a nedal jinak, než je ji musí získat. Překrásná paní však zvysoka shlédla nejvznešenější poselstvo z Velké Vnitrozemě a bez jediného slova, jediným mávnutím ruky jej poslala zpět. O to víc však sultán zahořel a tím silnější bylo jeho přání. Ihned se k nádherné paní vypravil sám, a když mu ta pokynula, dokonce před ní bez váhání poklekl.

“Z velké dálky a z mnoha stran přinesly se ke mě zvěsti o tvé kráse, paní Miraxe. Pohleď, sám sultán Velké Vnitrozemě ti padá k nohám a prosí o tvoji přízeň.”

“Má přízeň není pro každého. A také ji nerozdávám. Dá se jen draze získat. Čím mi ji zaplatíš?”

“Mám všechno, co si jen můžeš přát, vznešená paní. Jsem pánem nesmírných pokladů a má země je nedozírná.”

“Nezajímají mě poklady. Je to jen kamení. A k čemu by mi bylo, ohraničovat zemi, když ptáci budou dál létat svobodně a zvířata se na hranicích nezastaví?”

“Mluvíš podivně, paní. Co jiného bych ti mohl nabídnout? Co jiného by sis mohla přát?” Podivil se sultán.

“Málo toho víš o světě, sultáne.“ Zasmála se paní Miraxe ze svého vysokého trůnu a znělo to jako cinkot ledu. „Přeji si všechno a ještě víc. Přeji si poznat lásku!”

“Mluvíš ještě podivněji, paní moje. Copak ti nechci prokázat svoji lásku těmi nejhonosnějšími dary?”

“Věci jsou jen věci, stárnou, ztrácejí na hodnotě a mizí. A každá země má své hranice, svůj konec. Copak nevíš, že láska je věčná a nezná hranic? Jen co takového hledám. A ty to máš! Ty máš něco, co zůstává i co je neohraničené a nekonečné. A to já chci!”

“Řekni mi, co to je, a já ti to dám.”

“Jsi troufalý. Ale jak chceš. Je to tvá řeč, v níž nic nestárne, tvoje řeč, která obsáhne nekonečno v jediném slově. Chci ji, chci tvoji řeč!”

XI.

A neboť sultánova touha byla nezměrná, stalo se, jak si překrásná Miraxe přála, a sultán oněměl, jen aby získal přízeň kruté paní.

“Teď jsi moje, paní!” Předstoupil sultán před Miraxe, avšak ta jen pohrdavě přehlédla jeho posunky.

“Copak si myslíš, že jsem tak levná? Urážíš mě nebo už mi nemáš co nabídnout?”

“Ach ne, krásná paní, dám ti všechno...”

“Míň bych ani nepřijala!”

“...ale krom plných pokladnic a širokých stepí, nemám už nic, co bych ti mohl nabídnout.”

“Ach, zase ty kameny. Nechej si je, jsou mrtvé a chladné a země zase rozlehlá a věčná a já mám dost vlastního chladu i dost vlastní věčnosti. Ne, chci poznat, co je láska a láska ta je žhavá a náhlá. Ale ty máš něco tak živého a hřejivého a zároveň něco tak pomíjivého, že po tom toužím a že to chci.”

“Co to je, má paní? Řekni a já ti to dám.”

“Vidím, že tě tvá troufalost nepřešla. Dobrá. Je to tvá krása. Lidská krása. A já ji chci!”

XII.

A neboť sultánova touha byla vskutku nezměrná, stalo se, jak si překrásná Miraxe přála a sultán pozbyl svojí krásy, jen aby získal přízeň krásné paní.

“Teď již mi dovol, být s tebou, paní.”

“Teď? Za co mě máš, že mě věčně jen urážíš?! Podívej se na sebe, jak vypadáš! A kdo vůbec jsi? Tvoje země už tě nechce a lidé tě vyhnali. Teď cena ještě stoupla! Chci víc, slyšíš?“ Chci už konečně poznat lásku!”

“Proč jsi tak krutá, krásná paní! Nemám nic, ale přesto cítím, že mám víc než kdy předtím! Proč to nevidíš a nechceš mě přijmout? Moje srdce hoří láskou k tobě a je jí plné.Můj život je plný lásky, je láska sama.” A paní Miraxe řekla:

“Tedy mi dej svůj život, sultáne.” A sultán sklonil hlavu.

„Ach, jsi opravdu tak krutá, paní? Není v tvém chladu ani malinká jiskřička? Ale oč jsi ty chladnější, o to já víc hořím. Jsi-li ty nejpronikavější mráz, jsem já nejpronikavější žár.“ A přikývl.

“Můj život je tvůj, paní.”

XIII.

V tu chvíli prohlédl a spatřil namísto kruté Miraxe dívku Xeramii a pochopil a uklonill se až k zemi.

“Já bláhový! Měl jsem všechno a chtěl jsem ještě víc. Neviděl jsem tvé dary. Teď nemám nic, a přesto bych mohl rozdávat. Už nehledám lásku v mnohosti věcí, teď jsem jí já sám.”

XIII.

A tady příběh končí.

“Ach, promiň, promiň lásko, že jsem se nepoznal. Promiň, že jsem se tak trápil. Jsem tvůj, jsem ty, jsem já, jsem kdo jsem a celý si patřím.”

26.5.95



zadáno: 2004-10-01 07:11:15 || autor: Marek Páral

Tiskni