Vytištěno z http://blog.arcs.cz, 2017-09-20 20:22:42

Léčivý pohled na skutečnost

Článek o Rodinných konstelacích pro ČAPZ

Rodinné konstelace – léčivý pohled na skutečnost 
Mgr. Marek Páral, http://konstelace.arcs.cz

    

    O rodinných konstelacích se píše velmi obtížně. Je doslova nemožné zprostředkovat slovy zážitek, který má tolik rovin a dotýká se člověka na tak hluboké úrovni. Nabízím vám proto takový ukázkový seminář…

    Skupina asi patnácti lidí sedí v kruhu, většina je tu poprvé, navzájem se neznají. V čele jsou dvě židle, pro lektora a pro klienta. Úvodní přednáška je spíš jen stručnou instruktáží, několik slov o Bertu Hellingerovi, objeviteli metody a čas na otázky přijde až poté - až budou i ti, kteří jsou zde poprvé, mít alespoň první představu, co to vlastně rodinné konstelace jsou.

    Ptám se účastníků, kdo již tuto metodu zná, prosím všechny o důvěrnost, vzájemnou úctu a pozornost, zároveň je upozorňuji, že odpovědnost sama za sebe zůstává stále v jejich rukou. Po krátké meditaci - zaměření pozornosti k tady a teď, přichází na řadu první konstelace pro zájemce z řad účastníků semináře.

    Jako první se ptám, co klienta, v tomto případě klientku přivádí? Aspoň pro tuto chvíli si všichni tykáme, usnadňuje to kontakt a především práci při střídání různých rolí v samotné konstelaci. Už v úvodu jsem upozornil, že není třeba podrobné vyprávění celého životního příběhu, naopak – čím stručnější zadání, tím lépe – „mám problém se vztahy, s rodiči, s prací, cítím se mimo, jsem nemocný…“ 

    Klientka, žena kolem čtyřicítky, chce porozumět tomu, proč jsou vztahy v její současné rodině tak chladné. Trápí ji hlavně, proč k ní má tak daleko její syn.

    Konstelace ale nejsou individuální práce. Dokonce ani v tom smyslu, že by pozornost byla zaměřena jen na osobu klienta, jen na jeho příběh. Ten je v konstelacích vnímán jako nedílná součástí většího příběhu, většího systému - rodinné konstelace jsou systémová práce. Nikdo nejsme jen ostrov a svůj život z větší části neurčujeme svou vůlí, naopak z větší části jsme určováni tím, odkud přicházíme – nejvíce rodinou. Odtud je již blízko k myšlence, že nelze hledat štěstí jen sami pro sebe, že je třeba hledat rovnováhu celku.

    Ptám se tedy, kdo všechno patří do klientčiny rodinu, kdo vytváří její celek. To je to, co je pro konstelaci důležité, fakta, žádné interpretace. Se zvláštní pozorností se ptám na některé důležité momenty: Zemřel někdo v rodině mladší 40 let? Byl někdo z rodiny vyloučen, zapomenut, o někom se nemluví? Byl někdo v klášteře, vězení, v léčebně? Existují v rodině nějaké majetkové křivdy, např. vyvlastnění? Prožil někdo velké utrpení, např. koncentrační tábor? Spáchal někdo sebevraždu? Byl někdo dlouhodobě nebo těžce nemocný? Byl v rodině potrat nebo potraty? Měli jste vy, vaši rodiče či prarodiče předchozí vztahy, tj. jsou nějací bývalí partneři? To všechno dvě, někdy i více generací zpět.

    Z osob jmenovaných klientkou vybírám ty, kterých si myslím, že se problém týká, a vyzývám klientku, aby si pro tyto členy vybrala z přítomných zástupce. Pokud možno muže za muže a ženy za ženy, ale není to bezpodmínečně nutné, na semináře chodí ostatně stále převaha žen. Klientka si má vybrat zástupce také sama za sebe.

    V tomto případě jsou to zástupce za klientku, jejího manžela a jejich syna. Vybrané zástupce nejdříve jen nechám postavit do řady, a teprve až jsou vybráni všichni, bere každého z nich klientka zezadu za ramena a odvádí je na jejich místo v prostoru kruhu. Bez přemýšlení, bez plánu, podle okamžitého impulsu, intuice. Také bez dalšího polohování či vysvětlování, vše v tichu a za pozornosti celé skupiny. Když jsou zástupci rozestaveni, klientka se posadí a jejím hlavním úkolem je pouze pozorně sledovat, co se bude dít. Ještě zopakuji, kdo je kdo, prosím zástupce, aby k sobě byli nanejvýš pozorní a upřímní, všímali si všeho, co se děje jak v jejich tělech, tak emocích i myšlenkách – a, ano, toto je samotná rodinná konstelace.

    Zdá se to prosté - a na jisté úrovni to prosté, přirozené je - ale k pochopení řádu, který se zde projevuje, je dlouhá cesta. Nejen pro ty, kteří chtějí konstelace vést, ale i pro samotné účastníky.

    Matka se dívá kamsi ven, syn zdá se nic nevnímá, manžel stojí stranou, hledí na manželku jakoby v očekávání.

    Přestože tito lidé – zástupci - ty, které právě hrají, nikdy neviděli, jsou s nimi v této chvíli ve spojení, cítí jejich emoce - hluboké existenciální pocity týkající se jejich místa ve světě, v této rodině, někdy dokonce cítí například symptomy tělesného zranění či handicapu. Jakoby tato rodina existovala právě teď a tady. A to v jakémsi svém nadčasovém obraze, kondenzátu vztahů a osudů.

    Ptám se každého ze zástupců, jak se cítí, chci co nejstručnější a nejvýstižnější odpovědi. V této konstelaci zpočátku žádné výrazné pocity nejsou.

    Žena: nic zvláštního necítím, není mi dobře.
    Manžel: manželka je nepřítomná, je daleko.
    Syn: moc se mě to netýká.

    Vybírám z publika dalšího zástupce, ženu a stavím ji naproti zástupkyni klientky. Každá změna v konstelaci mění celé pole, pocity, cítí to i ti i diváci, bezděčně reagují na to, co se děje uvnitř kruhu. Zástupkyně klientky ožívá, fascinovaně se dívá na nově příchozí. Ptám se jí, zda tuší, kdo by to mohl být. Neví. Ptám se klientky, jestli si ještě dodatečně nevybavuje, zda někdo v rodině nezemřel nebo nebyl vyloučen? Klientka váhavě zmiňuje, že její matka měla možná ještě před jejím narozením potrat. Ptám se zástupkyně klientky, jestli by žena, kterou jsem přivedl do konstelace, mohl být její sourozenec. Jen přikyvuje. Přivádím do konstelace ještě zástupce za matku a otce klientky. Stavím je proti mrtvému dítěti.

    Matka: je to dávno, už je to pryč.
    Žena: je mi hůř, když to řekla
    Stavím rodiče proti zástupkyni klientky. Chci aby jim žena řekla:
    Žena: Mami, tvůj smutek nechávám tobě. Chtěla jsem ti pomoct, ale co patří tobě, ti nechávám. Matka sklání hlavu. Stavím otce těsně vedle ní, mrtvé dítě proti nim. Chci po nich, aby řekli:
    Oba: je nám líto, že tu nemůžeš být s námi, v našich srdcích máš pořád svoje místo, patříš k nám. 
    Matka pláče, oba dítě objímají. Chci aby řekli zástupkyni klientky:
    Matka: to je tvůj starší sourozenec, moc nás bolelo, když odešel. 
    Žena: je mi lehčeji, ano, je to úleva, chtěla bych teď za sestrou. Objímají se.
    Chci po klientce, aby řekla svému sourozenci, sestře:
    Žena: je mi líto, že tu nemůžeme být spolu, v mém srdci máš pořád svoje místo. Potom ještě:
    Žena: dívej se na mě prosím přátelsky, jestli tu zůstanu o trochu déle.
    Stavím ženu zpátky čelem k současné rodině. Ptám se, zda se něco změnilo?
    Žena: teď je vidím
    Muž: ano, teď cítím, že je tu s námi
    Prosím ještě zástupkyni klientky, aby představila svoji sestru své současné rodině.
    Žena k manželovi a synovi: toto je moje sestra, moc nám všem chyběla, moc mi chyběla. Teď jsem tu s vámi. Prosím otce a syna, aby se mrtvé poklonili. Pak stavím otce, ženu a syna vedle sebe a vyzývám klientku, aby se vyměnila se svojí zástupkyní a zaujala svoje místo ve své rodině. Klientka se rozhlíží, pak objímá syna. Jsem tady, říká sama. Pro syna je v pořádku stát teď vedle matky. Tím konstelaci končíme, prosím klientku, aby si tento obraz vzala s sebou a zástupce, aby vystoupili ze svých rolí.

    V konstelacích se uvolňuje mnoho emocí, ale ty nejsou cílem, konstelace nejsou katarzní technika, cílem je obraz – onen původní, narušený, a pak nový, harmonický, v němž dosud zablokovaná energie okamžitě začíná proudit celým systémem.

    S konstelacemi si můžeme bezprostředně zakusit, že hluboká pouta existují, přestože na ně přestáváme věřit. A že jsou velmi silná – tak, že jim nemůžeme přikazovat. Přesto či právě proto se je snažíme obelstít, vyhnout se bolestným zkušenostem. Na povrchu je to možné, ale uvnitř ne. Duše ví, kdo ji přivedl na svět, kdo je otcem a matkou, ví, koho miluje, ať je to přijatelné nebo ne, ví, koho nemiluje, ač by snad milovat měla, ví o hlubokém smutku, ač se člověk směje. A pokud cokoli z toho člověk neprožije sám, musí se najít někdo jiný - blízký - kdo tento neprožitý osud, bolest či lásku vezme na sebe. Aniž by to tušil. A toto jsou konstelace schopny ukázat a už jen tímto vyjevením, jak se věci mají, léčit. V konstelacích není třeba nic měnit, zpracovávat, řešit, stačí jen nechat prostor pro to, co je. Je to léčivý pohled na skutečnost. Rodinné konstelace nejsou rituál, je to „jen“ nahlédnutí – takto se věci mají, a ať jsou jakkoli těžké, říkám jim „ano“.

    Postavení rodinné konstelace vypadá velmi jednoduše, ale v tom malém prostoru a čase se děje nesmírně mnoho na mnoha úrovních. Konstelace je pohledem na to, jak se věci mají. A tím, že spatříme nerovnováhu, máme šanci ji uzdravit, nalézt harmonii, přirozený řád, ve kterém může láska volně proudit. Je to řád, ve kterém:

•     Každému je dáno místo, které mu náleží
•     Každému je prokázaná úcta, která mu náleží
•     Každý přijme odpovědnost za tu svoji část vztahů a přenechá odpovědnost těch druhých těm, komu patří
•     Každý nese svůj osud sám takový jaký je se vším dobrým i zlým – ani nepřebírá osud nikoho druhého, ani ten svůj neuvaluje na druhé.
•     Je to řád, v němž láska neříká – miluji tě, proto vezmu tvé utrpení na sebe, ale – z lásky k tobě udělám ze svého života to nejlepší.
•     Řád, kde děti jsou dětmi a rodiče rodiči, takže děti nemusí být předčasně dospělé a rodiče se o ně neopírají, tj. děti jsou malé a rodiče velcí, děti berou a rodiče dávají.
•     Kde děti přijímají své rodiče - takové, jací jsou.
•     Kde zapomenutí členové zaujímají svoje místo v rodině a jsou přijati zpět do srdcí ostatních.
•     Kde manželka je svému muži ženou a manžel své ženě mužem. Ne dcerou, synem, matkou či otcem.
•     Kde je ve vztazích rovnováha mezi braním a přijímáním.
•     Kde ti, kteří přišli první jsou první a poslední poslední.
•     A konečně – kde láska i bolest přijaty takové jaké jsou.

    Těch mnoho příběhů, které jsem v konstelacích viděl, mi ukázalo, že není nic, co by nebylo možné – dokonce důstojně – prožít. Naopak, všechno je nutné prožít, naplno s očima otevřenýma. Jinak se neprožité vrací nebo se přesunuje na jiné, které tím nutíme žít, co sami odmítáme. Čím víc je člověk schopen prožít jedné strany, tím víc může prožít i tu druhou. Láska a bolest jsou dvě strany téže mince – jaký smysl by mělo rozloučení, kdyby nebylo setkání! A konstelace jsou takovým místem neuvěřitelných setkání, ve která už jsme ani nedoufali, setkání ve světě rozděleném dlouho nahromaděnou bolestí.

    Rodinné konstelace nejsou vracením se do minulosti ani snahou měnit, co už se změnit nedá. Je to nacházení své vlastní síly, kterou máme, pokud jsme v kontaktu se svými kořeny, s tím, odkud přicházíme. Hledáme cestu k našim skutečným, hlubokým a opravdovým pocitům - k bolesti a lásce. To jsou základní polarity, v nichž plyne život z dávné minulosti skrze naše předky k nám a skrze nás dál k našim dětem. Tyto primární pocity, primární síly jsou nesmírně silné, jsou silnější než my, nemáme je pod kontrolou a už v jejich pouhé blízkosti jsme bezmocní a zranitelní. Pokud se ale této větší síle nevydáme, pokud utíkáme, zavíráme se, obviňujeme, snažíme se být silnější, pak s touto silou ztrácíme kontakt a po čase se ocitáme mimo proud života, mimo proud vlastní životní síly, mimo ostatní. V konstelacích tuto sílu hledáme.
    
    Dnes již existují také firemní, finanční, mužské, ženské, abstraktní, šamanské, astrologické, archetypální a mnohé jiné konstelace, ale pro mě jsou stále nejsilnější ty rodinné, neboť rodina to je místo, kudy vcházíme do světa, místo našich kořenů.

    Na závěr ještě malou poznámku: Rodinné konstelace se v současnosti velmi šíří. Na první pohled se zdají velmi snadné a špatná kvalita se těžko prokazuje. K jejich vedení - i absolvování je však třeba velké úcty a pokory – a také hluboká znalost toho, čemu Bert Hellinger říká řád lásky. Buďte proto opatrní při výběru lektora a důvěřujte svým pocitům.

    Stránky autora článku - http://konstelace.arcs.cz, konstelace@arcs.cz

    

    



zadáno: 2006-07-25 13:48:54 || autor: Marek Páral

Tiskni