Vytištěno z http://blog.arcs.cz, 2017-11-22 19:19:29

Platón

opačný - a proto stejný... rozkrývání mýtů




I. opačný - a proto stejný


 
 
 
Platón, 427-347 př.Kr., řec. filozof; Sókratův žák a zakl. pojmové spekulativní fil., učitel Aristotela. Jako syntetik racionalismu pokládal za jediné nezprostředkované bytí svět idejí, podstat. Věci jsou jen stíny idejí, a proto skutečnost nelze uchopit jinak než rozumem. Zakladatel athénské školy Akadémie a autor přibliž. 30 fil. spisů. (Encyklopedický slovník, Odeon 1993)

 II.
Platón někde udělal chybu.
“...i my jsme přece, to tvrdím, utvářeli model dobré obce jen slovem?
Docela tak.
Myslíš si tedy, že zde snad mluvíme méně dobře, nemůžeme-li prokázat, že je možno obec uspořádat tak, jak jsme o tom vykládali?
To ne, řekl.
Tedy tak tomu je, pravil jsem já. Mám-li se potom kvůli tobě snažit prokázat i to, kde zejména a jak by se to všechno mohlo uskutečnit, přiznej mi pro takový důkaz tutéž výhradu.
Jakou?
Může být něco provedeno přesně tak, jak to podávají slova, anebo tkví v přirozenosti věci, že se její provedení blíží pravdě méně než výklad, jejž o ní podalo slovo - i kdyby se to někomu nezdálo? Uznáváš to? Je to tak nebo ne,
Je to tak, uznávám, pravil.
Nenuť mne zde tedy, abych prokazoval, že se musí vše, co jsme zde probrali slovem, právě tak stejně uskutečnit i činem.” (Ústava, V. kniha, 472e)

Platón nazval svět Stínem a odmítl jej. Proč ale potom tolik starostí o něj? Proč Ústava, proč ideální stát, proč Zákony, proč vůbec to všechno?
“...samo toto podobenství o jeskyni nebylo Platónem srovnáno se zkušeností lidí s úspěchem zasahujících do světa. Kdyby tento svět byl skutečně jen stínem, nebylo by možné měnit ho zasahováním do něj.” (Dušan Machovec: Dějiny antické filozofie)

Platón něco opomenul. Nebo opomenout chtěl. V honbě za ideálem chtěl jedním rázem přeskočit vše neideální. A tak slova předběhla činy a filozof s očima upřenýma na hvězdy upadl do studny.

III.
A jelikož cítíme, že dnešní svět je ve studni velmi hluboké a velmi temné, zbývá nám pátrat po tom, v čem se tyto studny liší a co je jim společné.

IV.

Od jednoho podobenství není daleko k druhému, stejně jako od studny není daleko k jeskyni. Začněme tedy s ní, s Platónovým obrazem jeskyně:

 
“Sókratés:
Představ si lidi v podzemním příbytku podobném jeskyni, která má k světlu otevřený dlouhý vchod podél celé jeskyně. V této jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní na nohou a na krku, takže zůstávají stále na tomtéž místě a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň; uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď na způsob zábradlí, jaké mají před sebou loutkáři a nad nímž dělají své kousky. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídku, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva.
Glaukón:
Předvádíš podivný obraz a podivné vězně.
Sókratés:
Podobají se nám. Myslíš, že by takoví vězni mohli vidět sami sebe a ze svých druhů něco jiného než stíny vrhané ohněm na protější stěnu jeskyně?
Glaukón:
Jak by mohli vidět, když jsou celý život nuceni držet hlavu nehybně?
Sókratés:
Tito vězni by nemohli pokládat za pravdivé nic jiného než stíny oněch umělých věcí.
Glaukón:
Nevyhnutelně.
Sókratés:
Kdyby jeden z nich byl zbaven pout a přinucen náhle vstát, otočit šíjí, jít a podívat se nahoru do světla, mohl by to udělat jen s bolestí a pro oslepující lesk by nebyl schopen dívat se na předměty, jejichž stíny předtím viděl; co by podle tebe řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tehdy viděl pouze přeludy? Nemyslíš, že by byl zmatený a domníval by se, že předměty tehdy viděné jsou pravdivější než ty, které mu ukazují teď?
Glaukón:
Mnohem pravdivější.
Sókratés:
A kdyby ho někdo odtud násilím vlekl skrze drsný a strmý vchod a nepustil by ho, dokud by ho nevytáhl na sluneční světlo, nepociťoval by bolestně to násilí a nevzpíral by se, a kdyby přišel na světlo, mohly by snad jeho oči plné sluneční záře vidět něco z toho, co se mu nyní uvádí jako pravdivé?
Glaukón:
Ne, alespoň ne hned.
Sókratés:
Myslím, že by si musel na to zvyknout, kdyby chtěl vidět věci tam nahoře. Nejdříve by asi nejsnáze poznal stíny, potom samotné předměty; dále by potom nebeská tělesa i samotnou oblohu snáze pozoroval v noci, dívaje se na světlo hvězd a měsíce. Nakonec by se myslím mohl dívat na slunce samo o sobě na jeho vlastním místě a mohl by též pozorovat, jaké je.” (Ústava, VII. kniha, 514a-516b)

Platón kritizuje přílišnou oddanost každodenní zkušenosti. Běžný svět je mu nedostatečný ve své nedokonalosti, proměnlivosti, pomíjivosti. Je to pouhý stín. Hledá proto něco víc, hledá “skutečnou skutečnost”. A nachází ideje. A u nich všechno začíná a končí.

V.

Idea, myšlenka, smysl, význam, podstata; pův. řec. výraz pro tvar, obraz, formu, typ. Mnohovýznamový pojem, výsledek duchovní činnosti člověka. V tradici platonismu a hegelovství v ontologickém významu příčina a podstata věcí, v empirismu psychol. pojetí obsahu vědomí, v tradici racionalismu (Descartes, Kant) vrcholné pojmy rozumu. (Encyklopedický slovník, Odeon)
Idea idejí je bezpochyby geniální. Tak geniální, že britský filozof A.N.Whitehead nazve celou evropskou filozofii pouhými poznámkami k Platónovi (alespoň tak tvrdí Anzenbacher). Je to geniální vhled do skutečnosti. Všechno další filozofické dění se bude točit právě kolem idejí. A platnost tohoto vhledu potvrdí překvapivě takové obory jako hlubinná psychologie či informatika.
V.a
Platón bude dokonce označen jako předchůdce teorie archetypů. Odcitujme pro ilustraci samotného autora této teorie C.G.Junga:
Archetyp [ řeč.] , pův. podoba, pravzor.
“Archetypy jsou ony faktory a motivy, které řadí psychické elementy do určitých obrazů. Existují “předvědomě” a tvoří nejvlastnější strukturu lidské duše jako takové. Je možné je přirovnat k nenázorné, potenciální existenci krystalové mřížky v mateřském roztoku. Obsahy (kolektivního) nevědomí (ideje, pozn. autorka) jsou tak ve vědomí zastoupeny jako typické sklony a způsoby vnímání a chápání. Jedinec je zpravidla pojímá jako závislé na objektu, a to v podstatě nesprávně, neboť pocházejí z nevědomí a působením objektu jsou jen vybavovány.”
“...nic námi nemůže být pochopeno, co by nevyvolávalo některou z našich vzpomínek. Nemůžeme nic připustit, dokud neporovnáme fakt s předchozím faktem uchovaným v naší paměti... bez tohoto přetlumočení by pro nás zůstal (svět) nesrozumitelný... Každým počitkem tak vyplouvá na hladinu vědomí zapomenuté mentální schéma, znak odpovídající již procítěnému dojmu. To umožňuje zařadit tento znak do tematického souboru paměti, a proto jej i poznat a přijmout.”
“Je velký omyl předpokládat, že duše novorozeně je tabula rasa v tom smyslu, že uvnitř není vůbec nic. Jelikož dítě přichází na svět s diferencovaným, dědičností předurčeným, a proto také individualizovaným mozkem, projeví vůči smyslovým vzruchům, které přicházejí zvenčí, ne nějakou, ale naopak specifickou pohotovost, což ihned podmiňuje zvláštní (individuální) výběr a utváření apercepce. Tyto pohotovosti jsou prokazatelně zděděné instinkty, a dokonce i rodinně podmíněné preformace. Jsou to na instinktech založené, apriorní a formální podmínky apercepce. Její existence dává dětskému světu a snovému světu dospělých antropomorfní pečeť. To jsou ony archetypy...”

V.b

Aristotelés jak známo o sobě jsoucí obecné ideje ze svého systému rozhodně vypudil. Nechal je však vstoupit zpět zadními vrátky, neboť jeho formy jsou od Platónových idejí téměř k nerozeznání. Jeho pojem “tvarové příčiny” odpovídá tomu, co dnes označujeme jako informace. In-formace znamená doslova “ztvárnění dovnitř”. A tak velkou oklikou jsme zase zpátky: idea a informace.
Nepředbíhejme však, neboť zde se již odkláníme od “pravověrného platonismu”.

VI.

Co je “pravověrný platonismus”? Platón nejprve geniálně vyabstrahoval ideje ze skutečnosti. Z množství rozličných konkrétních koní vyabstrahoval ideu koňovitosti, z množství nejrůznějších skutečných stolů ideu stolovitosti, či jak toto nazvat, ale pak silně zakolísal:


Jako by si nevěděl s příliš geniálním a dalekosáhlým vhledem rady, Platón vyabstrahované zpředmětnil a začal s idejemi zacházet jako s jakýmikoli jinými věcmi. A tak - místo aby se nová myšlenka stala klíčem a vysvětlila vztahy mezi člověkem a světem - vše se spíše zkomplikovalo. Ideje tu byly najednou jaksi navíc a Platón (jak píše nepříliš mu nakloněný aristotelista Machovec) byl coby filozof nucen k neustálým revizím svého systému, který při střetu s realitou trpěl četnými šrámy.
Tady někde udělal Platón svoji chybu.

VII.

Vraťme se na tomto místě k Platónovi samotnému, ať ho můžeme lépe pochopit:
“Vyprošťovati pak ji
(duši), jak tvrdíme, se snaží stále nejvíce a jedině ti, kdo správně filosofují, a právě to je předmět přípravy filosofů, vyproštění a odloučení duše od těla, či ne?
a Simmias odpovídá: To je jasné...” (Faidón)
“...dialog Faidón je významným předchůdcem křesťanství... jež jde k témuž cíli, arci jinou cestou; zároveň usvědčuje tento dialog z nevědomosti ty, kteří vytýkají křesťanství, že ono přineslo zapírání těla.” (Faidón; z předmluvy překladatele Františka Novotného)
Plotinos, který se k Platónovi hlásí coby pokračovatel už svým jménem, tvrdí dokonce, že existence ve světě je vyhnanství a prokletí. Jak vypráví Plotinův žák Porfyrios, Plotinos, filosof našich dnů, podobá se muži, který se stydí být ve vlastním těle. Plotinos nikdy nevyprávěl o svém původu, o svých rodičích nebo vlasti. Neprozradil ani den svého narození, nestrpěl ani, aby se zhotovil jeho obraz... Odmítá léčit střevní koliku, přestože ho nesmírně trápí, zdráhá se při nemocech brát medikamenty. I v jídle je nanejvýš střídmý, mnohdy zapomene i na kousek chleba, který si připravil. Výsledkem tohoto pohrdání tělem je, že Plotinos začne chřadnout, a když zestárne, vypovídá mu hlas a ruce i nohu mu hnisají. To ho přivádí i do obtíží při styku se žáky, neboť má zvyk obejmout je na pozdrav. Porfyrios vypráví, že se mu proto jeho přívrženci ponenáhlu vzdalovali.(cit. z Weischedel: Zadní schodiště filozofie)
Platón zahlédl dokonalé, a proto radikálně odmítá vše nedokonalé. Například tělo. Zřejmě ale nikdy neslyšel onu pravdu o lepším vrabci v hrsti než holubovi na střeše, protože s vaničkou vylil i dítě. Přesněji: odmítl realitu kolem sebe pro nedosažitelný ideál, a vylil tak s ní - úplně všechno.

VIII.

Platón provedl dělení. Jak říká v dialogu Polítikos a ilustruje tak způsob svého myšlení a filozofování vůbec: “K výsledku jsme se rozhodli dobrat neustálým rozdělováním (vědění) na dvě cesty až do té doby, dokud nenalezneme “stezku (politického) vědění". Rozdělil tedy existenci na svět dokonalých a božských idejí a na svět nízké hmoty a vybral si to první. Lépe řečeno - chtěl si vybrat, jenže to nebylo dost dobře možné. Protože tu byl ještě člověk. Člověk, který nepatřil úplně ani tam ani tam, zároveň však byl obojím - duší ve světě.


Svět podle Platóna

zdroj: V.F.Asmus: Antická filozofie
Zdá se ale, že Platón nevěděl nic o spřízněnosti protikladů, pro niž měl takové porozumění Herakleitos, a tak vznikl Platónský trojúhelník a s ním nekonečné filozofické pobíhání po jeho stranách a vrcholech:


Nepřipomíná ale tento trojúhelník onu svatozář, kterou mívá na kreslených vtipech nad hlavou vousatý tatík Pán Bůh? Nepřipomíná ideu trojjedinosti? Platón však v žádném případě nebyl tím, kdo spojuje. Platón chtěl dělit a z rozděleného vybírat to nejlepší.
Zde se naskýtají dvě důležité otázky: Co si vlastně vybral (byl to skutečně svět idejí?) a co se stalo s tím ostatním?

IX.

Analýza, dělení, rozlišování, posuzování - nejvlastnější nástroje rozumu.
“...vědomí štěpí a rozkládá všechno do protikladných dvojic, které - jestliže nás provokují - prožíváme jako konflikt. Nutí nás rozlišovat a pak učinit rozhodnutí. Náš rozum nedělá nic jiného, než že rozkládá skutečnost na stále menší kousky (analýza) a ty mezi sebou porovnává (rozlišovací schopnost).” (T.Dethlefsen: Nemoc jako cesta)

Zatímco Plótínos hovoří o extatických zážitcích, o božské jednotě, Platón ne. Žádná jednota. Naopak - dělení, oddělování, vyčleňování...
“Lidské ego
(zde: rozum) by vždycky rádo mělo něco, co leží mimo ně, a nanejvýš nerado chápe, že musí pouze vyhasnou, aby bylo zajedno s veškerenstvem...” (tamtéž)
Zdá se, že Platón sám jest oddělen. Oddělen od reality, v níž (jak ho mnozí osočují) trpce neuspěl, oddělen od svého těla, které chce pouze odvrhnout, či alespoň řádně vydrezůrovat, oddělen od země (jeho vztah k ženám, jak ho ukazuje např. v Ústavě není právě nejlepší). Platón představuje myšlení, které nemá zpětnou vazbu, které nestojí na zemi. Myšlení, které odmítá podstoupit verifikaci.
Nenuť mne zde tedy, abych prokazoval, že se musí vše, co jsme zde probrali slovem, právě tak stejně uskutečnit i činem.” (Ústava, V. kniha, 472e)
A přesně to má Platón společné s člověkem dnešní doby: “... propadá idealismu. Ze správného předpokladu, že člověk se liší od ostatních tvorů svou schopností pohybovat se ve světě symbolů, se mylně domnívá, že člověk žije čistě ve světě symbolů...” A citát pokračuje: “a participuje na jeho neomezenosti. ...vstupuje do světa symbolů, do světa představ, ve kterém neplatí žádná limitovanost, jak ji známe v přírodě. Je to svět nekonečného růstu, neomezeného právě tak, jako je neomezená naše představivost. ...v rovině globálních úvah mívá toto opomenutí materiální stránky společenské reprodukce podobu spekulací o příchodu společnosti informativní či technotronní, které v úžasu nad novými technologiemi snadno zapomínají, že lidé nejsou živi pouze éterickými informacemi.” (Jan Keller: Dvanáct omylů sociologie)
Platón je jednostranný. Nebo by chtěl být. Druhá strana však nemizí, zůstává.

X.

V páté kapitole, jsem se zmínila o hlubinné psychologii. Odpověď na to, co bylo Platónovou chybou jsem totiž nalezla (celkem náhodou) ve své gymnaziální práci pojednávající právě o archetypech a nevědomí. Stačí když si uvědomíme, že Platón absolutně upřednostnil subjektivní svět idejí (to, že nazýval svět idejí objektivním, zde považuji spíše za Platónovo přání, jak hned vysvětlím) a zavrhl objektivní svět, odmítal ho brát na vědomí. Ten tím ovšem nezmizel, stal se pro něj pouze nevědomým.
“Vztah nevědomí k vědomí je totiž kompenzační. Jung ve své charakteristice typů hovoří o tendenci k určité jednostrannosti v průběhu psychického dění - k přednostnímu postavení některé z funkcí či některého z faktorů - objektivního nebo subjektivního. Extrovertní typ je například v neustálém pokušení zbavit se (zdánlivě) sám sebe ve prospěch objektu a svůj subjekt asimilovat v objektu. Introvert zase naopak
(Platón proměňuje svět ve stín). Jung poukazuje především na důsledky, které mohou vyplývat z přehánění extrovertního zaměření - tj. převládajícího zaměření naší civilizace - a to na škodlivé potlačení subjektivního faktoru. Podle toho lze očekávat, že psychická kompenzace vědomého extrovertního zaměření bude zdůrazňovat subjektivní moment, to znamená, že v nevědomí se bude projevovat silně egocentrická tendence. Nevědomí soustřeďuje energii na subjektivní moment (Platón zase veškerou svoji energii věnoval problémům reálného světa - státu, přestože začal u idejí), tedy na všechny ony potřeby a nároky, které jsou extrovertním vědomým zaměřením potlačeny nebo vytěsněny (neboť orientace podle objektivně daného znásilňuje spoustu subjektivních citových hnutí, názorů, přání a potřeb a olupuje je o energii, která by jim přirozeně měla připadnout). Úplné přizpůsobení se objektu proto naráží na protest potlačené minority. Z této zcela obecné úvahy pak Jung odvozuje, proč nevědomé nároky extrovertního typu mají vlastně primitivní a infantilní, egoistický charakter. ... Vpravení se do objektivně daného a asimilace objektivně danému zabraňuje uvědomění nedostatečných subjektivních hnutí. Tyto tendence (myšlenky, přání, afekty, potřeby, city atd.) získávají podle stupně svého vytěsnění regresívní charakter, to znamená, že čím méně jsou uznávány, tím jsou infantilnější. Tedy čím úplnější je vědomé extrovertní zaměření, tím infantilnější a archaičtější je nevědomé zaměření. Někdy je to až brutální egoismus rozsáhle překračující to, co je dětské, a hraničící s hanebným a ničemným, jenž charakterizuje takové nevědomé zaměření. Neboť charakteristickou vlastností nevědomých tendencí je, že v té míře, jak jsou vědomým neuznáváním olupovány o svou energii, dostávají destruktivní charakter. Obdobně totéž však platí i naopak - o přehánění introvertního zaměření. Hlavním závěrem z řečeného je, že vždy existuje určitá oblast na níž je kladen důraz, zatímco opačná strana polarity leží ve stínu, odkud se ovšem - hlasitě - hlásí.”
Toto by také mohlo vysvětlovat Platónův přehnaný despotismus, který prezentuje v Ústavě. Čím méně jsou jeho absolutní, ideální požadavky naplňovány, tím více je stupňuje a tím tvrdší jsou. Znovu vidíme obraz ztráty kontaktu se skutečností, který ostatně čteme i ve většině “dialogů”, které jsou dialogy jen do té míry, do jaké můžeme nazvat dialogem přitakávání monologu.
Také v jeho ideálním státě není příliš místa pro cokoli osobního, subjektivního, svobodného, tvůrčího. Platónův ideální stát je státem spravovaným maximálně “objektivně”.
To, že Platón nazýval svět idejí “objektivním” a že reálný svět odsoudil coby pouhý stín, také přesně odpovídá řečenému. Platón chtěl zbavit skutečnost skutečnosti ve prospěch své vize. Jenže:
“...forma (hmota) dává obsahu (ideji) možnost vyjádřit se, a tím se formy stávají významuplnými... Tělo je tak rovinou zobrazení či uskutečnění vědomí. Tak jako veškerý materiální svět jen jevištěm, na němž se ztvárňuje hra praobrazů a stává se podobenstvím, je analogicky i hmotné tělo scénou, na níž jsou vyjadřovány obrazy vědomí. Upadne-li člověk ve svém vědomí do nerovnováhy, ta se projeví a je prožita jako příznak nemoci. Nemoc tedy znamená opuštění harmonie.”
Platón nebyl ochoten naplňovat svoji vizi v omezených podmínkách reality.
“...za základní rysy individuálního lidského života bychom mohli označit přiměřenost a jedinečnost. Archetyp
(idea) je absolutní, univerzální a věčně se opakující, a proto je nezbytné, aby se svým praktickým výkladem přizpůsobil omezeným možnostem individuálního lidského života a jeho daným materiálním podmínkám a aby se obecnost archetypu proměnila v jedinečnost čili aby se jeho obecné latentní možnosti rozvinuly a vytříbily do konkrétní podoby... “Existencí” lze podle toho rozumět takový způsob života, v němž programově dochází k rozvíjení, diferenciaci a transformaci archetypů v rámci konkrétně vymezených životních podmínek lidského jedince.”
A to byla Platónova chyba, jeho studna. Či spíš slonovinová věž.

kompenzační funkce nevědomí, zpětný tah

Platón představuje radiální formu introverze. Odmítl objektivní svět a vrhl se do světa idejí. Toho však nejenže nedosáhl, nýbrž se mu vzdálil natolik, že jakýmsi paradoxním kruhovým pohybem byl zaměněn za “jiný objektivní svět”, svět ideálního státu. Platón se ocitl kdesi mimo - nebyl ani přítomen v realitě, ani se zcela nevznesl do světa idejí.
I když ani jedním si nemůžeme být zcela jistí, neboť:
“...nejvlastnější jádro své nauky by
(Platón) nikdy nesvěřil žádnému spisu, protože tím by je vydal nepřízni a nepochopení. O tomto jádru říká: “ode mne není žádného spisu a také nikdy nebude; neboť to nijak nelze povědět jako jiné nauky, nýbrž z hojného společného zkoumání té věci a ze soužití jako plamen vznícený od vylétlé jiskry vznikne to najednou v duši a pak se již samo živí” (Störig: Malé dějiny filozofie)

XI.

Nazval jsem svoji práci Platón, opačný - a proto stejný. Byla jsem totiž sama překvapena tím, co nacházím. Měla jsem původně za to, že Platónův svět idejí má přehnaně materialisticky zaměřenému dnešku mnoho co dát. Marně hledáme smysl hmoty ve hmotě samé. Jenže - co udělal Platón? Nezdá se, že by hledal smysl světa, vždyť jej odmítá (stejně jako my dnes cokoli “ideálního”) spíš nakonec hledal smysl idejí v idejích samotných. Udělal opačnou chybu, než kterou děláme my dnes, ale právě proto stejnou: byl jednostranný, vybíral jedno a odmítal druhé, hodnotil, soudil, po jednom toužil, druhé zatracoval, vyvyšoval jedno, ponižoval druhé...
“...z nouze rozkládáme každou jednotu do takovýchto aspektů, abychom je mohli pozorovat postupně. Tak vzniká čas. Současnost bytí se mění v posloupnost teprve tehdy, pozorujeme-li ji naším polárním vědomím...
Je důležité přiznat si, že ne svět, ale naše vědomí, jímž svět poznáváme, je polární.
Odstraňme jeden pól a zmizí i druhý. Tak vzniká i elektřina - jako napětí mezi dvěma póly - odstraňme jeden pól - a nebude žádná elektřina.” (T.Dethlefsen: Nemoc jako cesta)

Protože člověk právě jako člověk musí dostán nejen požadavkům světa idejí, ale i požadavkům světa materiálního.
Sám Platón přece hovoří o “Sófrosyné, což znamená rovnováha, spravedlnost, schopnost najít pravý střed mezi požitkem a askezí, uměřenost - ve spravedlnosti jsou všechny ostatní zdatnosti zahrnuty, spočívá ve vyváženém poměru tří částí duše a jejich zdatností...” (cit. z Störig: Malé dějiny filozofie) A jak jsme viděli, této rovnováhy a harmonie nebylo dosaženo dělením na dobré a špatné, dělením vůbec. Chceme-li se z Platóna poučit, pak možná tak, že my a on jsme dva extrémy, které je třeba spojit. Ale ne nějakou třetí, střední cestou. Spojením protikladů, syntézou, jíž je zřejmě rozum, jak nám ho předvádí Platón i dnešní civilizace, neschopen. Jíž je schopna jedině duše. Ta, která nikdy nebyla oddělena ani od božského ani od pozemského. Ta která je neustále a zároveň ve světě, v člověku i v Bohu, která tím vším je.
 
Svět pochází bezprostředně z božství a je v něm současně uchováván. Vychází ze zdroje, aniž by se od něho oddělil.”(Plotinos, cit. z Weischedel: Zadní schodiště filozofie)


 
Dodatek:


 
 V.F.Asmus zmiňuje v popisu Platónova světa i prvky rodové polarity: muž jako představitel principu ideje, žena jako představitelka principu hmoty. Tento model se sám nabízí k doplnění dynamiky, která je Platónovi cizí (stejně jako mu byly zřejmě cizí ženy), ale která vysvětluje úlohu protikladných principů v rámci celku. I možná to, co Platónovi chybělo.
 Literatura:

Arno Anzenbacher: Úvod do filozofie; SPN, Praha 1990
V.F.Asmus: Antická filozofie, Nakl. Svoboda, Praha 1986
Benoist, Luc: Znaky, symboly, mýty, Victoria publishing, Praha 95, s. 13-14
Thorwald Dethlefsen, Rudiger Dahlke: Nemoc jako cesta; Aquamarin, Praha 1995
C.G.Jung: Duše a člověk; Pragma, Praha 1993
Jan Keller: Dvanáct omylů sociologie; Slon , Praha 1995
Dušan Machovec: Dějiny antické filozofie, H& H, Jinočany 1993
Zdeněk Neubauer: Vhled a Vzhled (k ontologickým předpokladům intuice) in: Intuice ve vědě a filozofii; Filozofický ústav AV ČR 1993
Jan Patočka: Platón, Přednášky z antické filozofie, SPN, Praha 1991
Platón
: Faidón; Oikúmené, Praha 1994
Platón, Ústava; nakl. Svoboda, Praha 1993
H.J.Stö rig: Malé dějiny filozofie; Zvon, Praha 1992
Wilhelm Weischedel: Zadní schodiště filozofie; Votobia 1995
 


 



zadáno: 2004-11-11 15:30:02 || autor: Marek Páral

Tiskni